Archiv pro rubriku: Recenze

Møllehave Johannes: Slova útěchy

Český bratr číslo 1/2012.

Útěcha rozhodně nemůže být laciná

Z myšlenky útěchy čouhá nebezpečí. Útěcha evokuje slabost a poníženost, těžko se žádá, je však zapotřebí. Jak ji citlivě poskytnout a s jakým oprávněním? Úvahy dánského filozofa Sørena Kierkegaarda (1813–1855), myslitele vhodného pro inteligentní mládež, nejen křesťanskou, poskytuje však podklad, na němž se uvažování může rozprostřít.
Publikace dánského teologa a novináře Johannese Møllehaveho Slova útěchy vychází ze dvou Kierkegaardových dopisů chronicky těžce nemocné švagrové Henriettě. Zároveň autor zasazuje naznačený osobní vztah do širšího kontextu filozofova díla a tak chce poskytnout jeho alespoň dílčí výklad. Kdo jej chce přijmout, musí se ovšem vyrovnat i s jeho nerovnostmi.
Jaká ale má útěcha být? Rozhodně nemůže být laciná. Vzájemná blízkost v prožívání utrpení pomáhá člověku se k ní kvalifikovat. Ne však aby utěšitel trpitele hned od jeho utrpení odháněl, nýbrž aby mu ukázal možnost vztahu k sobě jako vztahu lásky. Na to Møllehave klade jistý důraz.

Útěcha potřebuje lásku, a součástí výkladu je proto reprodukce vybraných kapitol z Kierkegaardovy knihy Skutky lásky, dávno již (roku 2000) i v češtině vydané (vedle toho využívá i Vzdělavatelné řeči). Pravá láska nemůže stavět na nahodilém, okamžikovém. Pravá láska zůstává, jak říká v prvním listu do Korintu Pavel z Tarsu. Je naopak neštěstí, když člověk má k sobě zhoubný vztah, který ústí v zoufalství – od něho pak utíká, ale útěk sám je bezvýchodným východiskem. Zato východisko, které skýtá útěcha, by mělo být znatelné při citlivosti na rozdíl dočasnosti a věčnosti, přičemž „útěcha a povzbuzení promlouvají zevnitř (…) skutečné situace“ (s. 191) souzvuku trpících.

Vydat knihu o Kierkegaardovi znamená vsadit na bezpečnou trvalku. V tomto konkrétním případě je ale třeba se také smířit s nevyrovnaností líčení. Autorovo pracovní a myšlenkové rozpětí se rozpřahuje mezi teologií a bulvárem. A proto, jak sám poctivě přiznává, někdy neudrží nit. Znovu a znovu také odbíhá k přemýšlení o aktuálních svízelích, jako je například zaneprázdněnost coby životní styl, který člověku stojí za to (s. 86). Kupříkladu zde bez ponoru. Naproti tomu ponechává některé závažnosti, jichž se dotýká, nedopovězeny. Například jak k sobě vztáhnout (nezbytnou) lásku k sobě a (špatnou) sebelásku? Anebo nepotřebuje tvrzení, že lásce k bližnímu se děje „největší křivda“ dalšího domýšlení vzhledem k nejistotě vztahu křivdy a ústupu od toho, co je mé, od „mojskosti“? Na jiném místě cituje z Kierkegaardova výkladu lásky, která „všemu věří“ (s. 67), ale už nechává stranou, že Kierkegaard to také ve Skutcích lásky (v českém vydání na s. 151–153) zdůvodňuje.
Møllehavemu záleží na tom, aby představil Kierkegaardovo a v návaznosti na to i své smýšlení o útěše. Knížka je do jisté míry osobní, ať už si o tom (totiž o úsilí o někdy i obhajobné souznění autora s filozofem) myslíme cokoli. Ovšem součástí toho jsou i různé nadbytečně zmíněné momenty ze všedních dní autora, o němž se čtenář například dozvídá, že trpěl ledvinovou kolikou. I když možná právě takový, sklouzávající má být dnes úděl teologie a filozofie.

Møllehave, Johannes : Slova útěchy. Praha, Kalich 2011, 208 s. 161 Kč
ISBN: 978-80-7017-160-8