Archiv pro rubriku: Recenze

Bratr John z Taizé: Setkání u studny

Český bratr 9/2012.

Setkání u studny

Nová rubrika Pro Teofila je určena nejen pro čtenáře, kteří podobně jako Theofilos, jemuž Lukáš adresoval své evangelium a Skutky apoštolů, hledají zvenčí i z okraje cestu k lepšímu pochopení a plodnějšímu prožívání křesťanské víry. Máme úmysl představovat v ní dostupné knihy, které mohou být při tomto putování oporou.

Bible v kapce studniční vody

Mnoho už bylo napsáno o tom, že se nám staré písmáctví nějak vytrácí. Zčásti to bude nejspíš i proto, že biblistika se stala kabinetní vědou a její plody jsou pro písmáka trochu příliš učené, takže jeho soukromé bádání se nemá oč opřít. Liší se i smysl: vědec bádá proto, aby objevil něco nového, písmák bádá proto, aby objevil něco starého. Písmáctví je vázáno na osobu: každý, kdo se s takovým písmákem setkal, ví, že písmácké propojení Bible a života je nepřenosné. Je to neustále rozvíjené dílo, které je stejně jako my pomíjivé. S písmáky je ovšem ještě jiná potíž: nemůžeme si je vzít domů.

Každý Theofilos to zná: sedí doma nad Biblí, ale slova nejdou k srdci, kloužou po povrchu a odcházejí, aniž by zanechala stopu. Pomocná literatura mluví o slovesných časech v řečtině, měsících židovského kalendáře a vykopávkách v Mezopotámii, ale kudy jít do textu neporadí. Právě do takové situace promlouvá útlá knížka bratra Johna, amerického biblisty a člena ekumenické komunity v Taizé, kterou pod titulem Setkání u studny loni vydalo Karmelitánské nakladatelství. Český čtenář může bratra Johna znát ze starší knihy Modlitba Otčenáš (1997) nebo nově také z pozoruhodného úvodu do Nového zákona Cesta Páně: novozákonní putování (2011). V Setkání u studny si vytkl za úkol provést čtenáře čtyřiceti dvěma verši čtvrté kapitoly Janova evangelia – a kdo se chce nechat vést a přemýšlet s autorem, ten si může třiadvacet kapitol knihy rozdělit třeba na celý měsíc.

Výklad bratra Johna má několik předností. Na prvním místě bych zmínila to, že kratičký úsek Janova evangelia je čten na pozadí celé Bible. Hned v úvodu nazvaném Studna v Bibli se nabízí krátký přehled biblických výjevů, které měl autor evangelia před očima, když své vyprávění sepisoval. Aniž by ztrácel ze zřetele své hlavní téma, ukazuje nám, jak Bible pracuje s určitými situacemi a motivy, které dávají každému novému textu hloubku i širší souvislosti. I začátečníkovi se tak otvírá výhled na krajiny, jimž se lze přiblížit jen dlouhou čtenářskou i životní zkušeností. Jakoby mimochodem se bratr John také dotkne některých klíčových témat: Jak lze poznávat Boha? Jak je to s našimi představami o něm? Jaký je vztah mezi Starým a Novým zákonem? Jak přemýšlí Bible o ženách?

Bratr John přitom myslí na čtenáře, pro něhož může být užitečné si místa, která jsou v pozadí Janovy kapitoly, pročíst a (třeba i znovu) promyslet. Některá jsou přímo uvedena ve výkladu, na jiné najdeme nejdůležitější odkazy. Se zkušeností člověka, který v Taizé léta vede biblické skupiny, nakonec autor nabízí náměty k osobnímu přemýšlení o tom, co tento verš, tento oddíl znamená pro mne? „Co mohu udělat pro uskutečnění smíření, které přinesl Kristus?“ „Přibližuje mě víra v Boha k mým nejbližším, nebo mne od nich vzdaluje?“ „Co mohu z toho, co jsem dostal, dávat ostatním?“

Knihu bratra Johna jsem četla dvakrát. Jednou, když vyšla, podruhé teď. V obou případech jsem ji vnímala jako obohacení a pozvání k promýšlení témat našeho křesťanského života. Závěrem jedno autorovo povzbuzení pro všechny dočasné i věčné Teofily: „Je velkou pomocí nezapomínat, že Bůh má s námi vždy daleko větší trpělivost než my sami se sebou.

Šárka Grauová

Bratr John z Taizé. Setkání u studny. Praha: Karmelitánské nakladatelství 2011. 104 s. ISBN: 978-80-7195-375-3

Pavla Smetanová: Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy

Český bratr 9/2012.

Ráj na zemi

Pavla Smetanová začala v jedenadvaceti letech jezdit po světě jako turistická průvodkyně cestovních kanceláří. Na řeckém ostrově Korfu se seznámila se svým řeckým manželem Adonisem, který je lékař. Mají dvě děti: Janise a Ofélii. Napsala o životě a lidech na ostrově, kde žije od roku 1998 Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně a Korfu bez průvodce. Letos vyšla v nakladatelství Lidové noviny její třetí knížka Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy, o které sama říká: „Nálada je v nich, nehledě na neustále omílanou finanční krizi, pořád stejná. Ani moje zážitky se nijak zvlášť nezměnily, jen já jsem o pár let starší, moje děti povyrostly a Adonis má zase další koníčky. Po čtrnácti letech tuhle zemi pořád ještě objevuji, snažím se ji pochopit, někdy ji nesnáším a jindy zase miluji a pomalu, ale jistě v ní nacházím svůj domov. Psaní o korfských deštích i modrém moři, o úřadech, škole, manželovi a dětech a lidech kolem mne se stalo neoddělitelnou součástí mého života. Baví mě a já pevně doufám, že bude bavit i vás.“

Krátké příběhy jsou autorčiny postřehy ze života na Korfu prodchnuté láskou k novému domovu, manželovi a dětem. Jejím prostřednictvím můžeme vnímat krásu a poezii celého ostrova i vlídnost a pohostinnost jeho obyvatel. Poznáváme Řecko z pohledu manželky a cizinky sem provdané. Jejího řeckého manžela si zamilují i čtenáři. Adonis nedělá nic napůl. „V dobách, kdy rád rybařil, si kupoval další a další pruty, takže jich dnes má snad šedesát. Háčků má stovky, visí ve skříni, takže když potřebuji něco vydolovat, pravidelně se na ně chytnu. Během cvičícího období nakoupil činky, lavici na sedy a lehy, veslovací přístroj a dal do pucu staré závodní kolo, se kterým jezdil až na nejvyšší horu Pantokrator. Když měl období stolečků, navyráběl jich celkem čtrnáct. Pak přišlo období luků a šípů, kterých vyrobil snad sedm, a kvůli špičkám k šípům si koupil soustruh na obrábění železa, aby si je mohl vyrábět sám…“

Pohledem matky nahlédneme do řeckého školství, kde učitelé každou chvíli stávkují. „Ti, kteří nestávkují oficiálně, si stávkují jen tak pro sebe. Někteří učitelé prostě přestali učit. V prvouce pan učitel dětem rozdá papíry, řekne jim, ať si kreslí, a odejde na chodbu kouřit. Když nastane hezké počasí, rozhodnou se učitelé, že je škoda sedět uvnitř ve škole a bušit něco dětem do hlavy, když je mohou vzít na ekdromí/ tedy na náměstí, kde je prima kavárna…“

Řecké prostředí poznáváme ještě očima: zákaznice, tlumočnice, průvodkyně a také jako nadšené hudebnice-hráčky na saxofon. Všechny dílčí pohledy pak splývají v jeden, kterým nás provází pozitivně uvažující žena, která ví, kdy má být ohromena, kdy se rozzlobit a kdy je lepší si sednout pod cypřišem se sklenkou ouza. Autorka osobitým způsobem zachytila krásy ostrova, pobavila nás příběhy jeho obyvatel, zážitky své rodiny i příhodami s turisty. V glose Nebojte se jezdit do Řecka píše: „Řekové jsou hrdí lidé. Jsou to pohodáři, kteří práci moc nedají (jediní opravdu tvrdě pracující Řekové, které znám, jsou Adonis, trávící dvanáct hodin denně ve své dílně, a místní pohřebák, který snad nikdy nespí). Mám takový dojem, že jejich životní názor je, ať každý dělá to, co mu jde nejlépe; tedy Řekové ať vysedávají u kafe, v čemž jsou přeborníci, a Němci, ať pracují, dělají to přece dobře a rádi. No, a aby byla nějaká spravedlnost, tak ať platí ti, kteří mají peníze…A na záložce knihy charakterizuje ostrov Korfu: „Vypadá trošku jako deformovaná kytara. Má všecko, co si člověk může přát. Hory, nížiny, pláně, olivové háje a cypřišové lesy, moře i starobylé město, malé vesničky a obrovské útesy. V zimě zde kvetou mandloně. Horké klima v létě a mírné v zimě. Spousta milých lidí, co se pořád usmívají. Tak to je náš ostrov. Ráj na zemi.“

Knížka je psána lehkou rukou a s vtipem. Po jejím přečtení dostanete chuť odjet hned do Řecka a také začnete netrpělivě očekávat další příběhy Pavly Smetanové.

Gabriela Fraňková Malinová

SMETANOVÁ, Pavla. Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy. Praha: Nakladatelství LN, 2012, 136 s. ISBN 978-80-7422-161-3

 

Aleš Březina: Řetěz bláznů

Český bratr 8/2012.

Kniha Aleše Březiny (1948) Řetěz bláznů, již po pečlivé ediční přípravě a v hezké grafické úpravě s ilustracemi autorovy ženy Marie Gabánkové vydalo benešovské nakladatelství Eman, bude patrně překvapením pro každého evangelíka, kterého zajímá česká literatura. Březinovo jméno bylo v sedmdesátých letech a následně i v letech osmdesátých pro část české evangelické mládeže pojmem téměř legendárním. Aleš Březina byl v roce 1972 z politických důvodů vyloučen ze studia bohosloví, v roce 1977 byl coby odpírač vojenské služby uvězněn a v roce 1980 odešel do exilu v Kanadě. O tom všem se mezi mladými evangelíky dobře vědělo. Jeho literární texty z té doby, opisované v několika málo exemplářích na psacích strojích, mohla ovšem znát jen nepatrná hrstka z nich.

Aleš Březina byl v sedmdesátých letech podnětný radikál, jakých je třeba každému společenství, které nemá vnitřně ustrnout. Kladl nepříjemné mravní a společenské otázky sám sobě, svým generačním druhům i své církvi. V otázce odmítání násilí byl tak důsledný, že kvůli němu neváhal odmítnout vstoupit do Československé lidové armády a nechat se uvěznit v Plzni na Borech. O svých názorech, prožitcích a životní cestě, o svých přátelích, střetech s jinými i o osudech lidí zcela neznámých a zapomenutých vydával po dobu osmi let (1973 až 1981) svědectví ve svém literárním díle, jež teprve nyní získalo výslednou knižní podobu.

Kniha Řetěz bláznů, uvozená předmluvou autorova přítele Jana Kozlíka, přináší sedm textů, jež je velice těžké žánrově charakterizovat. Filmový scénář …a andělé jeho bojovali – jehož filmová podoba s Michaelem Kocábem v hlavní roli je v podobě DVD součástí knihy – je žánrově nejtradičnější. V ostatních textech se Březina pohybuje mezi deníkem, traktátem, úvahou, tradičním vyprávěním příběhu i textovou koláží včleňující do prozaického celku i básně – tak činí v nejrozsáhlejším textu Řetěz bláznů II, poskládaném z chronologicky zcela zpřeházených fragmentů napsaných v rozpětí více než patnácti let. Nejsevřeněji působí úvodní nerozsáhlé autobiograficko-traktátové Danielovo evangelium z roku 1973 a závěrečný téměř reportážní Kosmický cyklista, kterého Březina napsal již v kanadském exilu v roce 1981. Ve všech šesti textech napsaných v Československu je Aleš Březina spisovatelským experimentátorem: prudce střídá styly vyprávění, pasáže inspirované biblickým jazykem klade vedle odstavců psaných hovorovým jazykem, prudké soudy a břitké postřehy staví vedle lyricky básnivých popisů, přičemž do svých textů začleňuje nespočet faktů, jimiž chce svědčit o těžké a pochmurné přítomnosti i pro budoucnost: nacházíme zde jména jeho přátel z evangelického prostředí, letmo potkaných lidí i známých veřejných osobností, nespočet umělců a jejich děl, dobové souvislosti dnes již zapomenuté, zaznamenané příběhy, často tragické, které by neměly vyvanout jen tak do prázdna… Březina je kronikářem své doby a každým svým řádkem jako by říkal: píši proto, abych svědčil o své tragické současnosti i o své životní cestě v ní.

Čteme-li obsáhlý svazek Březinových textů, vnímáme ho nejen jako nakladatelskou splátku dluhu, který jsme vůči pozoruhodnému autorovi měli, a jako jedinečné literární svědectví o tíživé době sedmdesátých let. Kniha nepřináší jen prosté přetisky dobového znění Březinových děl, ale i druhou vypravěčskou vrstvu, kterou tvoří četné autorovy dnešní vstupy do starých textů a komentáře k nim. Vztahem mezi autorem píšícím po třiceti letech prožitých v Kanadě s vnitřním klidem, odstupem a vzácnou moudrostí získanou životními zkušenostmi a expresivně se vyjadřujícím, hledajícím i tápajícím mladým člověkem let sedmdesátých vstupují do knihy dva nové důležité faktory pro čtenáře velmi působivé: čas a jeho plynutí. Kniha se tak ve svém celku stává mimo jiné i výrazem autorova prožitku míjejícího času a celoživotním ohlédnutím.

Jan Šulc

BŘEZINA, Aleš. Řetěz bláznů. Benešov: Eman 2012, 336 s. ISBN 978-80-86211-78-7

 

Jaro Křivohlavý: Hořet, ale nevyhořet

Český bratr 8/2012.

„Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, nesnesu tě v ústech!“ tak píše Jan ve Zjevení  křesťanům v Laodikeji. (Zj 3,15–16)

Je dobré být horký, planout, dělat věci s nadšením, dát do nich sebe…
Ale. Pozor. Když chystáme dřevo na oheň, nestačí jen vystavět vysokou hranici a pak si užívat táborák, vyprávět, zpívat… Je potřeba do ohně přikládat, jak píše Jaro Křivohlavý ve své knize Hořet, ale nevyhořet.

Nadšené a motivované zdravotní sestry, lékaře, učitele, sociální pracovníky, kněze, faráře, zaměstnance věznic, manažery, dlouhodobě nemocné lidi, zamilované manžele… ohrožuje burnout, vyhoření. Co to je?
„Burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav tělesného, citového a duševního vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato náročnost je nejčastěji nastolena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy.“ (str. 12)

Vyhořením nejsou ohroženi ti vlažní, ale právě ti hořící. Například zdravotní sestry na onkologii nebo v hospicu. Svou práci začaly dělat s velkou motivací a empatií, ale stále znovu čelí bolesti, beznaději, umírání. Když se k těmto stresovým faktorům přidají další: únava, nedostatek personálu, chybějící ohodnocení (nejen finanční), nefungující tým, případně osobní problémy v rodině,… na misce vah je rovnováha povážlivě nakloněna na stranu stresu, vzniká stres patologický, distres. Člověka práce netěší, zmáhá ho únava, mizí empatie, všechno se jeví černé, maličkosti iritují, člověk si připadá neschopný… Akutní psychologická pomoc je nezbytná.

Co dělat, aby člověk nevyhořel? Tím se zabývá druhá část knihy. Max Kašparů pojmenovává šest stěn krychle, které mohou ochránit plamen svíčky, aby nezhasl:
Přední stěna: smysl naší existence – motivace dodává energii.
Zadní stěna: bezpečný týl – lidé, kteří stojí za námi, můžeme se o ně opřít.
Stěna po levici: přátelé – můžeme s nimi bez obav a důvěrně mluvit.
Stěna po pravici: lidi, pro které pracujeme.
Dolní podstava: vědomí, že jsem člověk nejen na správném, ale také na svém místě.
Horní podstava: ten, který všechno drží pohromadě a všemu dává smysl. (str. 94)

Důležité rady dává také hospicová lékařka Sheila Cassidy. Jsou to zdánlivé drobnosti, kde brát i dávat povzbuzení, jak se smiřovat s tím, že nejsme všemocní, rada, že měnit můžeme jedině sebe, ale ne druhé lidi. Nezapomínat na radost, odpočinek, měnit zaběhnuté. Věci hezké a radostné si naplánovat a své plány neopustit. Naučit se říkat nejen „ano“, ale i „ne“. Umět říct, že víc se dělat nedá.

Proti vyhoření by měl člověk bojovat jednak sám, jednak by se prevencí burnoutu měl zabývat celý tým, firma, vedoucí, na prevenci vyhoření už by měli být připravováni studenti než nastoupí do praxe. Právě nadšení mladí vysokoškoláci jsou po nějaké době v zaměstnání častými obětmi vyhoření.
Několik rad na závěr: humor, pohyb, dovolená, změna prostředí. Společenské hry, hudba, změna zaměstnání. Péče o své zdraví. Mít rád život, být za něj vděčný. Nezapomenout na svou duši.

Žít znamená „pro něco žít“. Dobrý kapitán nevypluje s lodí „jen tak“, ale jede někam. Volba životního cíle nám umožní odlišovat věci podstatné od nepodstatných. Autor končí knihu slovy: „Rady – i dobré rady – jsou neúčinné, pokud nejsou realizovány.“ Možná je čas odložit časopis a vyjít na procházku.

Lenka Ridzoňová

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Hořet, ale nyvyhořet. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2012. 175 s.
ISBN: 978-80-7195-573-3