Archiv pro rubriku: Slovo

„Sestoupil do pekel“ – kam dáme nádech?

(ČB 10/2021) Při recitaci prostředního, christologického článku Apoštolského vyznání víry, tvoří tato slova nepochybně zlom, nejnižší polohu: „Sestoupil do pekel…“ Zde končí sestupná linie pašijí, která začala slovy „trpěl pod Ponciem Pilátem“. A bude následovat linie vzestupná – výpovědˇ víry ve vzkříšení. Je ovšem otázka, zda slova o sestoupení do pekel přiřadíme ještě k oné sestupné linii (a nádech dáme až po nich), nebo je to pro nás počátek linie vzestupné (a nádech je před těmito slovy).

Pokračování textu

Poslední slovo: Jeden obyčejný život

(ČB 10/2021) Často vzpomínám na svoji babičku. Byla to obyčejná venkovská žena, bez valného vzdělání, a za celý život se podívala nejdál jednou do Prahy. Její život byl vyplněn dřinou, odříkáním a starostmi. Ale také skromností, vděčností, pokorou, s jakou přijímala svůj osud, a nezdolnou, neotřesitelnou vírou v Boha. Byla to ona, kdo mě učil, že den má začínat i končit modlitbou. Za vše se má poděkovat, Bohu i lidem. A že vždycky mám být za co vděčna, i v pokročilém věku.

Pokračování textu

Za krajany přes Otcův dům

(ČB 9/2021) V devadesátých letech minulého století, po osamostatnění Ukrajiny, působil v Kyjevě úspěšný chirurg s akademickým postavením Roman Korniiko. Nemohl se smířit s tím, že v ulicích města jsou stovky sirotků bez domova, a tak pro ně začal hledat pomoc. Dával dohromady manželské páry, které by se o ně postaraly, a zároveň se snažil na to upozorňovat veřejnost. Ze strany úřadů se setkával s odmítáním. Často ho vyšetřovala policie, několikrát byl zbit. Ale nevzdal se a postupně kolem sebe vytvořil okruh spřízněných křesťanů a s nimi vybudoval dům, kde sirotky spolu s jejich pěstouny ubytoval. Dům v předměstské obci Kyjeva nazvali Otcův dům, myslí se tím dům Otce nebeského. Dům je krásně vymalovaný. A je až nepochopitelné, kolik stovek dětí se tam vystřídalo, a našlo tak své nové rodiny. Manželé, buď bezdětní, nebo s dětmi, případně s už dospělými dětmi si, si vzali sirotky z ulice do své rodiny. V domě vznikla i škola. Rodiče z vesnice dnes se ucházejí o to, aby mohli své děti do Otcova domu posílat. Krásný, barevný a veselý dům ještě později rozšířili o druhou budovu a přidala se další péče o děti, včetně lékaře, fyzioterapeuta, psychologa. Já jsem se do tohoto úžasného společenství dostal v létě při cestě za našimi evangelickými krajany v Bohemce a Veselinovce. Měli jsme tam původně jet s Janem Dusem. Když začínala válka na Donbase, Jan Dus, tehdy vedoucí humanitárního střediska Diakonie ČCE, pro Otcův dům pomohl sehnat obytné kontejnery ze Zlína. V těchto domečcích byli ubytováni utečenci z východu Ukrajiny, především matky s dětmi z Donbasu, některé tam dodnes bydlí. Jan Dus se mnou nakonec na Ukrajinu nejel. Byl Diakonií požádán, aby vedl pomoc po tornádu v obci Hruškách.
Jeli jsme na Ukrajinu společně s Pavlem Kalusem, farářem z Prahy-Žižkova, a jeho synem Janem. Domluvenou návštěvu Otcova domu jsme nezrušili a dodnes jsme pohnuti přijetím pracovníků Otcova domu. Právě jedna z obyvatelek těch zlínských kontejnerů patří nyní do vedoucího týmu domova. Ona se o nás starala a po oba dny nás prováděla vším, co Otcův dům poskytuje.

Pokračování textu