Archiv pro rubriku: Slovo

Jeden kalich jako brána poznání

(ČB 7+8/2020) Otázka jednoho kalicha otvírá obecnější otázku vztahu rozumu a Božího zjevení. Při biblických výkladech patří dnes k dobrému tónu říct, že „Ježíš nabourával vžité/dobové představy“. Ale obvykle jsou to představy těch před námi nebo představy někoho méně „osvíceného“, „zastaralé názory“. Pro nás už to hádanka, dilema není. Ale právě přesvědčením, že dnes už je našemu rozumu přístupné všechno, se každá doba (naše i ta předchozí) uzavírá novému poznání. Jen pokud je před námi ještě nějaká hádanka, nějaké tajemství, můžeme se něco nového dozvědět.

Ježíš mluvil v podobenstvích, kterým, jak čteme v evangeliu, jeho posluchači většinou nerozuměli. Proč to samé neřekl přímo? Protože v podobenství, stejně jako u poezie, nejde oddělit formu a obsah. Jako když vysvětlený vtip přestává být vtipný. Protože podobenství jsou tajemství. Je nutné je nejdříve zažít, pak je teprve člověk může pochopit. Rozsévač, když vidí ztráty zrna, by měl dojít k rozumnému závěru, že nejlépe by nebylo nesít vůbec. Až při sklizni se ukáže smysl jeho počínání. Mnohonásobná úroda jednoho zrna ztráty bohatě nahradí. Až zpětně se to pochopí.

Tajemství

Večeře Páně byla od počátku správně pojmenována jako mysterion-sacramentum-tajina, což vše znamená tajemství. Sama slova ustanovení, složená skoro ze samých sloves (vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni), mi zní jako podrobný návod k provedení, jaký se dává k činnostem, které člověk úplně nechápe, které zcela neovládá. Proto třeba církev opakovaně odmítla nahradit víno jiným druhem nápoje v severských krajích, kam se muselo víno neprakticky dovážet, případně jako plodina s obtížemi zavést (jako u nás). Tento podružný, ale blahodárný efekt vzešel právě z toho, že respekt k formě obřadu předcházel jeho pochopení. Tajemství je třeba nejdříve zažít, teprve pak přináší nové plody.

Zážitek

Praxe jednoho kalicha může dnes těm, kdo ji zažijí, tedy ne že o ní jen přemýšlejí, ukázat něco, k čemu by rozum ve svém omezeném rozhledu nedošel. Může třeba zviklat dnešní dogma „bezpečnost především“, základní životní přesvědčení, které rozhodně nebylo vlastní všem časům; málo co jiného může být víc jen naše „dobová představa“. Konečně, v podstatě vše silné v životě s sebou nějaké reálné riziko nese – dospívání, manželství, rodičovství, přátelství, cestování, neotřelé myšlenky, nové vynálezy atd.

Co víc, praxe jednoho kalicha (a večeře Páně dětem) je hráz proti kardinálnímu teologickému omylu, že člověk je především intelekt, a tělo je cosi zanedbatelného, ba škodlivého. Člověk byl v těle stvořen (a bylo to dobré), v těle bude vzkříšen a tak zůstane navěky. I s tělem Bohu patří a v těle naplňuje jeho vůli. I veleduchovní Pavel tak ve svých listech stále opakuje „toužíme vás spatřit“. Bez riskantního lidského kontaktu není společenství. Kontakt pouze skrze média (ať listy na pergamenu, ať média sociální) se nutně časem změní v konflikt stále purističtějších myšlenek.

Tajemství jednoho kalicha nás vysvobozuje ze „sekuriťáckého“, pouze mediálně prostředkovaného světa. Z čehosi, co se časem může stát Orwellovým rokem 1984.

Tomáš Pavelka

Církev – nebo skaut?

(ČB 7+8/2020) Málo platné – skaut je pro křesťanskou výchovu dětí konkurence. I když možná ne tak docela! Skaut má totiž křesťanský základ. Vezměme si jen skautský slib. Tímto slibem se dítě zavazuje „sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době… duší i tělem být připraven/a pomáhat vlasti i bližním“. Slib může skaut ukončit dodatkem: „K tomu mi pomáhej Bůh.“ A celá skautská výchova vede k věrnému a obětavému kamarádství, k tomu, že silný chrání slabého atd. To je křesťanský program. Mám radost z toho, že v poslední době český skaut silně roste. U nás v Pelhřimově je dnes dokonce obtížné dítě do skauta přihlásit, protože není dost vedoucích (ale připravují se).

Pokračování textu

Moje víra, tvoje víra a společný prostor

(ČB 7+8/2020) Každý z nás něčemu věří. Přinejmenším, že po noci přijde nový den. Možná, že by vás napadlo ještě pár podobných případů. Pak už se pole naší víry rozbíhá po vlastních, osobitých cestách. Záleží na tom, kde, kdy, jak a s kým procházíme životem a jak se to vše, včetně genetické danosti, poskládá. Tato naše originálně vzniklá osoba dříve či později začne omezovat své učení nápodobou a jednoho dne vysloví památnou větu: „Já věřím, že…“ nebo „tomu fakt věřím“, případně „tomu teda nevěřím“. Ať chceme, či nechceme, staneme se postupně všichni lidmi věřícími, a také o své víře mluvíme a hájíme ji. A tím hned narážíme na první problém.

Pokračování textu

Středověk mého života

(ČB 7+8/2020) „Jak tak na ty svoje holčičky koukám, neodvedla jsem špatnou práci. Vyrostly z nich báječné mladé ženy. Teď tedy nastává čas, kdy bych se měla zase víc věnovat sama sobě. Nikdy mě nenapadlo, že mezi maminkou a babičkou je ještě nějaký časový prostor. Tenhle úhel pohledu mne opravdu zaujal. Najednou mi nepřišlo těžké pokusit se žít jinak. Třeba bych nemusela spěchat po práci hned domů, abych se starala o domácnost, “ uvažuje Hana Pinknerová ve své další knize.

Pokračování textu