Archiv rubriky: Slovo

Poslední slovo: Co jsme si, to jsme si

amplion(ČB 10/2017) „Odpustil jsem mu. Už o tom nemluvíme, prostě jsme na to zapomněli.“ Skutečně odpustit rovná se „zapomenout“? O odpouštění jste si toho mohli v tomhle čísle přečíst dost. Všímali jsme si také jednoho břemene, které si ve své církvi neseme už z dávných časů a zatím jsme se jej nezbavili: týká se „spolupráce“ se státní bezpečností, která za socialistických dob získala nemalý počet takzvaných spolupracovníků a církvi se to nemohlo vyhnout, byla jasným objektem zájmu. A někteří faráři tlaku bezpečnosti holt podlehli.

Poslechněte si článek:

(Celý příspěvek…)

Rubriky: Slovo | Komentáře nejsou povoleny

Metodický pokyn, nebo represe? Misie, či ulita?

DSC_0264(ČB 9/2017) Po sedmnáctileté službě vojenského kaplana jsem se z vlastního rozhodnutí vrátil do církevní služby. Prý nás takových není mnoho a církev očekává, že budeme sdílet zkušenosti s lidmi z jiných pracovních prostředí. Rád tak učiním na pozadí usnesení letošního zasedání synodu naší církve, které zakazuje kaplanům (tj. vojenským, nemocničním i vězeňským, paradoxně i synodnímu seniorovi), aby oddávali, tedy konali svatby.

Poslechněte si článek:

(Celý příspěvek…)

Rubriky: Slovo | Komentáře nejsou povoleny

Nad kazateli opět státní dozor?

amplion(ČB 9/2017) Téměř bez povšimnutí předložila na podzim 2015 skupina poslanců (15 za hnutí ANO, 1 za ODS, 1 za ČSSD) návrh novelizace Zákona o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. Jejím záměrem je zpřísnit podmínky pro působení zahraničních kazatelů. „Duchovní, kazatelé a propagátoři církví a náboženských společností ze zahraničí jsou povinni před kazatelskou činností, misijní činností i před jinými formami veřejného vystupování a propagace svých myšlenek v ČR absolvovat poučení o právním, kulturním a zvykovém prostředí

Poslechněte si článek:

(Celý příspěvek…)

Rubriky: Slovo | Komentáře nejsou povoleny

Bylo jednou jedno děvčátko…

Marnotratny_syn_5_(ČB 9/2017) Bylo jednou jedno děvčátko a mělo čtyři bratry. Vlastně tu býval ještě jeden, před jejím narozením, nejstarší ze všech. Jeho fotka byla na prádelníku. Všichni ho měli moc rádi a pořád o něm vyprávěli: veselé, krásné příběhy o nejstarším bratru, který už mezi nimi nebyl.

Když se přiblížily holčičce její dvanácté narozeniny, zeptal se jí někdo, co by chtěla za dárek.
„Já bych si nejvíc přála,“ ona na to, „takové povídání o mém velkém bráchovi. Něco o tom, jaký vlastně byl.“

Poslechněte si článek:

(Celý příspěvek…)

Rubriky: Slovo | Komentáře nejsou povoleny