Archiv pro rubriku: Slovo

Zdanění církevních náhrad je nemravné

(ČB 5/2019) Církevní majetek, který byl zkonfiskován roku 1945, stát v roce 1948 a 1949 znárodnil a prohlásil jej za státní. Ze všech církví nejhůře dopadla Židovská obec, té nejdříve majetek sebrali Němci, potom soudruzi, a teď by jí navíc ještě zasáhlo zdanění majetku, který jí byl několikrát ukraden.

Poslechněte si článek:

Ač komunisté vycházejí z Leninova učení a hlásí se k jeho odkazu, je zapotřebí konstatovat, že se jej vůbec nedrží. Lenin celou dobu v rámci třídního boje říkal, že musí nastat zásadní odluka církve od státu. Jen tak s ní mohli bolševici lépe ideologicky bojovat. Je zajímavé, že tuto základní poučku leninismu komunisté v minulosti s klidem pomíjeli, když majetek a moc nad církví pro ně byly důležitější než ideologie. Pokračování textu

Poslední slovo: Očekávání

(ČB 5/2019) Kdysi jsem někde slyšel, že to nejhorší jsou nesplněná očekávání. Něco na tom bude, ať jde o dětské představy o vánočních dárcích, kvalitu práce podřízeného, očekávání od sebe sama, nebo o druhém příchodu Pána Ježíše Krista. Prožívat zklamání se opravdu nikomu nechce (soudím podle sebe) a nesplněné očekávání zklamání je.

Poslechněte si článek:

Jeden by řekl, že za všechno mohou sliby, ke kterým i já často přistupuji v duchu „slibem nezarmoutíš“. Jenže taky dobře vím, že od slibu se očekává i ta druhá část, tedy že bude naplněn. Věčně se konejšit nadčasovým „vlk taky sliboval“ prostě nejde. Záchranný kruh, který mne tonoucího ve svých slibech může držet nad vodou, je pokorné vědomí toho Pokračování textu

Poslední slovo: Obydlená země

(ČB 4/2019) Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Proces globalizace je všudypřítomný, každý z nás je mu vystaven. Někdy to v člověku vzbuzuje úzkost. I ve mně. Ve světle těchto změn, když se všechno „nivelizuje“, „normalizuje“, „generalizuje“, „unifikuje“, zkrátka nějak „zestejňuje“, vidím jednu změnu poněkud odlišnou. Všeobecně sílící (aspoň se mi zdá) ekumenické tendence křesťanských společenství, které chápu jako jeden z nejlepších příkladů vzájemného propojování.

Ekumena však (aspoň tak, jak ji chápu já) neznamená žádné „zestejňování“; není to vyprázdnění vlastní církevní identity na úkor nějaké „církevní unie“. Naopak to znamená zachovat si vlastní specifický, a proto obohacující duchovní přístup, ale zároveň se soustředit na to, co mne s ostatními křesťany spojuje. Trochu podobný – a mně velmi sympatický – pohled měl Komenský, který si různost církví představoval jako pomeranč,

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Poslední slovo: Farní sbor na ledové ploše

(ČB 3/2019) Kdysi se mě jeden kamarád ptal, proč chodím do kostela. On sám je pokřtěn a konfirmován (maminka to tak chtěla), ale to je asi tak všechno, co má s církví společného. Říkal mi, že mu farní sbor připadá, jako když se chodí do nějakého zájmového kroužku nebo sportovního oddílu. Já na to s trochou nadsázky: ,,A proč ne?‘‘ Jde o sdružení zcela dobrovolné, hlavní vedoucí – trenér, je farář a praktikantka – brankář sborová sestra. Zájem mají všichni podobný.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu