Archiv pro rubriku: Slovo

Katechismus pro rodiče: O večeři Páně

Český bratr 5/2012.

Považuji tuto dětskou (ale i rodičovskou) zkušenost přijetí za dobré východisko v pochopení večeře Páně. Je to dobré východisko, ale nemůže u něj zůstat. Kdybychom spolu s dětmi zůstali jenom u tohoto, hrozí, že se z večeře Páně stane jenom hezká (nebo podivná) sborová slavnost s rodiči a strejdy a tetami z kostela. Je k tomu třeba přidat příběh. Než složitě spekulovat a před dětmi nesrozumitelně hloubat, co se děje při večeři Páně a jak to s námi souvisí, vyprávějme prostě příběh o poslední Ježíšově hostině s učedníky a jeho pašijích, vyprávějme příběhy o stolování se Vzkříšeným, o hostinách s hříšníky, o nasycení zástupů. Příběhy mají svou vlastní hodnotu. Nemusíme už sami nic dodávat nebo uvádět na pravou míru. Nechme ten příběh pracovat, nechme se s dětmi vtáhnout dovnitř. Děti mají v předškolním věku tu nádhernou vlastnost, že bývají příběhy pohlceny, stávají se samozřejmě jejich aktéry. A tak jsme skrze vyprávěný příběh Ježíše Krista jeho učedníky. Večeře Páně, kterou spolu s dětmi slavíme, se stane součástí tohoto příběhu.

Jistě se později objeví otázka, kde je tedy Ježíš, když učedníci jsou na místě, vtaženi do příběhu. Otázku si kladou nejen děti, ale i dospělí. Zde se dostává ke slovu třetí rozměr večeře Páně. Nejde jen o přijetí a vstoupení do příběhu, ale i o přijímání. Nejde jenom o to být přijat, ale také přijímat. Ježíš není přítomný ve večeři Páně jako děti, rodiče, bratři a sestry, farář či farářka. Je přítomný jinak. Jako dar. A ten dar vyjadřuje chléb, který dostáváme do ruky, a který můžeme dávat dál, našim dětem. Obyčejný kousek chleba. A když si ho předáváme, vyřizujeme tím: to ti posílá Pán Ježíš. A on je tu skrze ten kousek chleba přítomný. Chléb od Pána Ježíše, který dětem předá máma nebo táta a jim zase někdo jiný, a na začátku stojí Ježíš, který tento chléb dal do rukou učedníkům, aby ho dávali dále. A později k tomu přistoupí i kalich s vínem. A může přistoupit i později, neboť děti už byly a jsou obdarovány. Jsou přijaty, aniž by musely prokázat nějakou velkolepou víru – to je rozměr milosti. Jsou vtaženy do příběhu, který si nemusejí vymýšlet, protože už se udál – to je rozměr reality. A přijímají Pána Ježíše, když i jim posílá ten malý kousek chleba – to je rozměr daru.

Myslím, že v těchto souřadnicích děti pochopí večeři Páně. A spolu s nimi i my. A je to dobrý začátek jak do ní víc a více pronikat. (Dospělí se mohou vzdělávat o večeři Páně četbou knihy Pavla Filipiho Hostina chudých.)

David Sedláček


 

 

Katechismus pro rodiče: O křtu

Český bratr 4/2012.

Co čteme v katechismech o křtu? Křest začleňuje každého pokřtěného do těla Kristovy církve, očišťuje od hříchu prvotního i hříchů osobních, působí ospravedlnění a posvěcení a účast na novém životě Ježíše Krista, činí z nás děti Boží. Martin Luther v Malém katechismu píše: „Křest působí odpuštění hříchů, vykupuje od smrti a ďábla a dává věčnou blaženost všem, kdo věří tomu, co říkají slova a zaslíbení Boží.“ To čteme v katechismech. Dobře. Ale co s tím?

Jde o to protavit to, co o křtu učíme a vyznáváme, do praxe. Jak praktikuji svůj křest?! S nadsázkou můžeme říct, že musíme křest životní praxí zviditelnit, uvést v život. Jen tak ho můžeme pochopit a mluvit o něm.

Křest začleňuje do společenství Kristovy církve. Jednoduše žiji v konkrétním sboru. Účast na společenství je nedílnou součástí našeho rodinného života. Nemusíme dětem a sobě složitě vysvětlovat, co to znamená být křtem připojen do těla Kristovy církve. Prostě chodíme s dalšími lidmi společně do kostela, případně se účastníme dalších aktivit sboru. Rodiče i děti. Konkrétní sbor je naším domovem a patří k naší rodinné identitě. Kdo to tak nemá a je mu život církve a sboru cizí, těžko bude o křtu mluvit.

Křest očišťuje od prvního hříchu a hříchů osobních, působí ospravedlnění, posvěcení a účast na novém životě v Kristu. To už je složitější. Jak to vysvětlit? Ale i tady pomáhá praxe: modlitba. Modlitba přece ukazuje, že jsem byl Bohem nalezen, přijat, obdarován, osvobozen, očištěn, ospravedlněn – to je Boží milost. Modlit se znamená vědět o Bohu a důvěřovat Bohu, který mi k sobě cestu otevřel. I v modlitbě se křest stává viditelný. Modlitba je přece naší odpovědí na Boží oslovení, které přichází první. Kdo si nenajde čas ani na krátkou modlitbu, ten s velkou těžkostí pochopí rozměr milosti, který se ve křtu otevírá.

Křest znamená, že mě Bůh přijímá ještě dřív, než jsem mohl já něco Bohu nabídnout, nebo ho ve svém srdci sám přijmout. Ještě dříve, než jsem já mohl říci své „věřím ti, Bože“, Bůh se přiznal ke mně. Vysvětlit tento rozměr „přijetí“ lze také snadno. Nemilujeme snad své děti ještě dříve, než se narodí? Nepřijímáme snad své děti už tehdy, kdy ještě nemohly nic dobrého či zlého učinit? A nejsme hotovi svým dětem odpouštět už ve chvíli, kdy se na ně za jejich dětské „hříchy“ zlobíme? Ba dokonce nejsme snad v jakémsi rodičovském permanentním stavu připravenosti odpouštět a přijímat své děti, ať už budou jakkoli „věrné“?
Jistě nelze srovnávat  lásku Boží a lidskou. Ale jestliže my jako rodiče milujeme své děti, nemiluje nás náš nebeský Otec kristovskou láskou o to více? Křest nám říká: miluji tě, člověče, a přijímám tě do své otcovské náruče. Jestliže mohou děti něco o křtu pochopit už v tom nejútlejším věku, pak je to přece motiv bezpodmínečné lásky a přijetí.
Je to však podmíněno: jako rodiče musíme sami Bohu důvěřovat jako milujícímu Otci skrze Krista v Duchu svatém. Jaký obraz máme o Bohu, takový budou mít i děti, a platí to i o křtu. Nebudeme-li mít žádné ponětí o Bohu, jak jej Kristus zjevuje, pak sotva něco smysluplného o křtu řekneme svým dětem.

Nakonec je dobré o křtu mluvit, křest si připomínat, v rodině, ve sboru, v bohoslužbách. Děti se dozvědí v nedělní škole mnoho z biblických příběhů, ale kolik se toho dozvědí o svém křtu a křtu svých rodičů a bratří a sester? Slavíme-li narozeniny jako samozřejmost, proč také neslavíme výročí křtu? Nemáme rozpaky nad křtem také proto, že máme křest vyřízený jako jednorázovou událost, ke které se už nevracíme?

David Sedláček

Katechismus pro rodiče: Děti a modlitba

Český bratr 3/2012.

Amen, Pane smiluj se, Beránku Boží – to jsou zvolání a zpěvy, které si náš tříletý synek rychle osvojil. A také pozvedání rukou při modlitbě, jak to vidí u faráře, první nesmělé pokusy o znamení kříže nebo ticho. Prostě děti nevstupují do modlitby katechezí a výkladem, ale zkušeností a nápodobou. Nejprve ji musí zažít, pak teprve o ní mohou přemýšlet.

K zapojení dětí do bohoslužebného dění není vždy třeba snah o neformálnost, ale úcty k řádu a tradičním formám. Například chvíle ticha, která vytvoří prostor, aby se člověk mohl doopravdy modlit, nejen modlitbu poslouchat. Vždy stejné zakončení modlitby („na věky věků“), na něž mohou lidé (a děti v tom jdou rády příkladem) odpovědět hlasitým Amen. Krátké a jasné formulace. Zpívaná odpověď na přímluvy (např. Kyrie eleison), k níž se shromáždění přidává. A vůbec pevné části bohoslužby (ordinarium) jako Kyrie, Gloria, Sanctus, Agnus Dei, které dětem uvíznou v uších a budou si je nejspíš občas prozpěvovat i mimo bohoslužby.

Rodiče také mohou své děti učit gestům modlitby. Protože to nebývá abstraktní význam slov, ale právě tělesné postoje, do nichž děti vkládají své první osobní modlitby – sepjaté ruce, skloněná hlava, pozdvižené dlaně, pokleknutí…
Důležitým předpokladem pro to, aby se děti dokázaly soustředit na modlitbu při bohoslužbách, je jistě i jejich zkušenost s modlitbou v rodině – před jídlem či před spaním.

Pak už je cesta otevřená k postupnému vysvětlování, že v bohoslužbách se setkáváme s několika druhy modliteb – především vstupní, přímluvnou a eucharistickou. Každá má svůj zvláštní význam a také své místo v rámci celku. Z tohoto celku je také třeba při uvádění dětí do bohoslužebného života vyjít. Co je vlastně bohoslužba? Dětem bude srozumitelný biblický obraz rozhovoru, setkání (učedníci na cestě do Emauz) nebo slavnosti (podobenství o hostině). Hostitelem v případě bohoslužby není sbor ani farář, ale Kristus, který je uprostřed těch, kdo se sejdou v jeho jménu. Proto se hned na začátku chceme pozdravit a setkat s ním. Vstupní modlitba vyjadřuje to, s čím na bohoslužby přicházíme, ale především chválu Boha a prosbu o jeho přítomnost mezi námi.

Když jsme pak slyšeli radostnou zprávu, vnímáme víc, kolik neradostných věcí je kolem nás. Proto se přimlouváme za celou církev, celý svět a všechny potřebné.
Eucharistická modlitba, velká děkovná modlitba před večeří Páně, vychází z Ježíšova slavení Poslední večeře s učedníky. To začíná tím, že „vzdal díky“. Máme-li „konat na jeho památku“, máme slavit jeho hod jako díkůvzdání. Děkujeme přitom nejen za dary stvoření a dobrých věcí v našem životě, ale především za dar nejvzácnější – za Ježíše Krista.

Užitečné také může být předem s dětmi probrat, co za by chtěly poděkovat, oč prosit, za koho se přimlouvat. A pak jim na správném místě bohoslužby připomenout, že teď je k tomu čas. A občas také mohou s rodiči nebo farářem děti například pro rodinné bohoslužby zformulovat vlastní modlitby.

Karel Šimr

Katechismus pro rodiče: Co je to bohoslužba?

 

Český bratr 2/2012.

Odpovědět na otázku předškoláka „Mami, co je to bohoslužba?“ bude poměrně snadné – „To je, když jdeme do kostela, zpíváme tam, modlíme se, posloucháme čtení z Bible a kázání a ty jdeš do nedělky.“ Jenže takhle se dítě spíš nezeptá, leda by to slovo nikdy neslyšelo a nikdy na bohoslužbě nebylo. Naše děti se ovšem budou ptát zapeklitěji a pro nás rodiče náročněji: „A musím dneska do kostela?“ „Proč tam musím?“ „Proč tam jdeme?

Na to asi neexistuje jen jedna správná odpověď, ale o to je důležitější, abychom tu odpověď jako rodiče měli. Stejně jako v jiných případech vychováváme především příkladem. Musíme vědět, proč jdeme do kostela my, proč jdu na bohoslužby já – každá neupřímná a vnitřně nepravdivá odpověď by se nám mohla vymstít. Zkuste malé cvičení: představte si svoji cestu na bohoslužby a přemýšlejte při tom, proč tam jdete, co očekáváte, co hledáte, co na bohoslužby přinášíte, co tam zažíváte a co si z bohoslužeb odnášíte. Máte? Pak jste si formulovali svoji osobní část odpovědi, kterou můžete svým dětem dát.

Napadlo vás však při vaší myšlenkové procházce také slovo „povinnost“ nebo „zvyk“? Možná to zní na první poslech trochu negativně, možná si myslíme, že křesťan by neměl chodit do kostela ze zvyku nebo z povinnosti. Vyjadřuje to však důležitou pravdu – účast na bohoslužbě nemůže být záležitostí rozmaru či chuti: až mi to vyjde. Pravda, v životě přicházejí neděle, kdy nás z vnitřních či vnějších důvodů účast na bohoslužbě nebaví, „nic mi to nedává“ nebo mě to naopak rozčiluje a jdu jen ze setrvačnosti. Ale pořád je tu Kristus, který si nás povolal. Povolal si nás jako své učedníky k sobě, do společenství podobně věřících. A tak je účast na společenství prostě vnitřní a nutnou součástí křesťanské víry, protože odpovídáme na Kristovo povolání. On je Pán, on tady velí. Pokud to tedy nevzdám, Kristovo pozvání neodmítnu ani po několika „hubených nedělích“ a znovu vstanu a vydám se na cestu do shromáždění, pak právě na té své poušti můžu být osloven – modlitbami, písní, biblickým slovem i kázáním. Možná zjistím, že některá sestra nebo bratr mají podobné starosti, jiní mají povzbuzení nebo řešení, někdy možná čeká nějaký úkol na mne. Jestliže zůstávám doma, o to všechno se připravuji.

Když chci, aby mé dítě chodilo na bohoslužby a víra se pro ně stala důležitou součástí života, pak mi ze zkušenosti dítěte i rodiče vycházejí dvě důležité věci – příklad a sdílení. Dítě odmala přebírá náš vztah k účasti na bohoslužbě, vidí, čemu dáváme v neděli přednost, opakuje to po nás. Když pak přijdou v úvodu zmíněné otázky, můžeme mluvit osobně, vyprávět svůj příběh (tedy ne „do kostela se chodí“, ale „já  chodím proto…“). Můžeme přiznat i svou občasnou nechuť, kterou přemáháme tím, že si připomínáme: Kristus mě přece povolal, pozval, potřebuji o něm slyšet; a potřebuji své bratry a sestry a oni potřebují mne. A až se vrátíme, můžeme s dětmi i s partnerem mluvit o tom, co jsme „v kostele“ zažili, vlastně se cvičit v tom, abychom dokázali o své víře mluvit. Je dobré, když děti zažívají, že bohoslužba a život v církvi je námětem našich hovorů a zájmu.

Marta Sedláčková