Archiv pro rubriku: Slovo

Katechismus pro rodiče: Církev, presbyter, farář

Český bratr 10/2012.

Tato tři slova nemusí vůbec nutně patřit k sobě.

Církev je předně shromáždění a to už jen třeba dvou nebo tří lidí, kteří se nescházejí jen proto, že se rádi vidí, ani proto, že je to už taková jejich zažitá tradice, a už vůbec ne proto, že je někdo z nich za to placen! Církev je společenstvím lidí scházejících se proto, že se tím setkáním chtějí povzbudit, vzájemně se obdarovat a hlavně vzájemně si připomenout, že jsou neseni Láskou, která je stvořila, že ta Láska po nich touží, odpouští jim a oni tak mohou každodenně začínat svůj život žit v tomto odpuštění nanovo. Církev je společenstvím lidí, kteří chtějí svůj vzájemný život a svůj vztah ke světu utvářet v této Lásce svobodně a odevzdaně, jako by byli dětmi a síla neustavičně tvořící Lásky byla jakoby jejich rodič – řekněme s Ježíšem – Otec.

Takových společenství je bezpočet a jsou různě organizována. Na typu organizace zas tak nezáleží – pokud ovšem její struktura nezastiňuje těm, kdo se setkávají nejvyšší autoritu Lásky, či se dokonce nestaví na její místo! Ježíš, ve kterém my kristovci působení této osvobodivé Lásky rozeznáváme, například nikde neříká, že by společenství „v jeho jménu“ musela mezi sebou mít vždy někoho z přímé posloupnosti jeho někdejších učedníků, nebo že by hodnověrnost takového setkání musel zaručovat někdo, kdo má vystudovanou vysokou školu (teologii), nebo třeba jen uměl číst. U Krista není nikde řeč o nutnosti číst Bibli při setkáních s ním. Mělo by záležet jen na tom, zda se lidé schází v jeho – v Ježíšově – jménu, ve jménu Lásky, která vede ke svobodě. Záleží na tom, zda se ve společenství věřících chceme Láskou nechávat povzbuzovat a zda prosíme o možnost společně žít radostí a vděčností z nepopsatelných krás a bohatství všech darů Lásky, kterými jsme dennodenně obdarováváni.

Presbyteři, tedy „starší“ jsou lidé, kteří mají mít ve společenství největší slovo. Jejich počet by měl být odvozen od velikosti společenství. Jsou přirozenými autoritami, lidmi, kterým leží život společenství na srdci a také pro něj ledasco dělají. Jsou to ale hlavně lidé, kteří jsou si vědomi toho, že jim bylo mnoho odpuštěno a proto mohou druhým nejlépe život z Lásky ukazovat. Čím větší je společenství, tím se jejich role stává spíš řídící – rozdílejí úkoly, dohlížejí na to, zda se vše ve společenství děje opravdu z Lásky a pro Lásku. Presbyteři jsou i těmi, kdo – v případě, že je už společenství dostatečně velké, tak aby si ze svých příspěvků (stačí jen desátky) mohlo dovolit některé talentované bratry a sestry za jejich služby odměňovat (diakony, učitele, kazatele, ekonomy, správce budov) – navrhují tyto lidi celému společenství k volbě a posléze je i v jejich „úřadech“ kontrolují.

Farář (obyvatel či správce fary, v původním významu opevněného místa) je zaměstnání a role vytvořená během historického vývoje křesťanských církví a vznikla spojením některých obdarování, která se zdála při velkém počtu setkávajících se praktická: nebát se nahlas sdělovat druhým lidem dobrou zprávu o Boží Lásce (kázání), vykládat tradiční texty pro to, aby nás povzbuzovaly i v současnosti (výklad a učení) a také vést bohoslužby (liturgie). Později se k těmto obdarováním připojily dary tak zvané „pastýřské péče“, tedy dary utěšovat, povzbuzovat a napomáhat druhým k pravdivému sebenáhledu. V některých společenstvích – těch spíš skomírajících – se nakonec přidala touha po tom, aby farář uměl do společenství pozvat mladé lidi, uměl zabavit děti a aby byl s to opravovat (pokud možno sám) zašlé starožitné budovy a staral se o farní pozemky a tak podobně.

Role „farář“ byla ovšem vytvořena pro potřeby velkých skupin lidí. Malá společenství (do cca 100 lidí) by neměla odvozovat svá shromáždění od toho, zda mají na to uživit faráře. Jako by snad Kristovu církev měla a mohla udržovat nějaká skupina profesionálů, bez nichž by se to neobešlo! Farář by měl být až luxus velkého fungujícího společenství, nikoliv jeho počátek nebo základ. Hlasateli dobré zprávy a těmi kdo z ní každodenně žijí a zvou k tomuto životu i ostatní jsme přece my všichni, kdo jsme uvěřili! My si pak volíme presbytery a teprve pomocí jich můžeme někoho z nás pozvat k tomu, aby kázal, nebo učil (a případně bude možné se za to domluvit i na nějaké odměně). Pokud svůj život z víry a ve víře budeme delegovat jen na placené faráře a farářky, a budeme od nich očekávat pro naši církev nějakou „záchranu“, naše církev pomalu ale jistě zanikne!

Marek Bárta

Katechismus pro rodiče: Pohřeb

Český bratr 9/2012.

Pohřeb – láska, která trvá

„Víš, všichni jednou umřeme. Ale většina lidí až ve stáří.“ „Tati, tak to by starý děda měl už umřít…“ Ukázka z rozhovoru s tříletým synkem ukazuje dětskou bezprostřednost v pohledu na smrt. Samozřejmě, malé děti nechápou, co to je smrt. Ale jsme na tom my dospělí o tolik lépe? Víme něco o životních funkcích našeho těla, které v nějaký okamžik vyhasínají – a pak už se otevírá jen prostor víry a naděje. A také lásky, která trvá.

Stát v kostele nebo v krematoriu u rakve člověka znamená konfrontovat se – a také naše děti – s tématem smrti. A uvědomit si: také my, malí i velcí, jednou umřeme. Je zvláštní, jak se někdy snažíme děti před touto skutečností chránit. Dříve bývali i nejmenší přítomni umírání, dnes se je obáváme vzít i na pohřeb…

Dětem nejvíc ubližujeme, když se je snažíme faktem smrti i vlastním zármutkem nezatěžovat. Třeba tím, že je někam odháníme a vytlačujeme, jako by se jich to netýkalo. Děti ale vnímají vše, co se kolem nich děje, velmi intenzivně. Proto potřebují především jistotu blízkosti těch, které mají rády. Prožívat s nimi to, co tito lidé prožívají, a zapojit se do toho, co dělají.

Rozhovor o smrti má své místo doma i ve sboru. Z pohledu víry to jistě znamená připomínat příběh Ježíše Krista, který nezůstal v hrobě, ale vstal z mrtvých. I my pokřtění jsme s ním spojeni – v životě, ve smrti i ve vzkříšení. Ale pozor na to, aby slova o víře a naději nebyla spíše (naším) únikem od reality smrti! Vyznáváme přece, že Kristus jako jeden z nás také zemřel. Samotný pašijový příběh může být základem rozhovoru o tom, co je smrt, co k ní může vést, co obnáší pro pozůstalé a co pro sebe i pro druhé v takové chvíli můžeme udělat. (Jako pomůcku k rozhovoru doporučuji výbornou knihu Když Dinosaurům někdo umře).

Zvláště pro nás evangelíky může být mnoho otázek těžko zodpověditelných: Vstupuje zemřelý rovnou do „nebe“, nebo „spí“ a očekává vzkříšení mrtvých? Modlí se za nás naši mrtví? Jak bude vypadat shledání s nimi? Možná právě proto o smrti a o mrtvých příliš nemluvíme. Ale jako křesťané nemáme tváří v tvář smrti zůstat němí a nečinní. V Krédu přece také vyznáváme „svatých obcování“, které nás spojuje i přes hranice času a smrti. Slavíme stůl Páně ve víře, že se spolu s těmi, kdo nás ve víře předešli, připojujeme k nebeské liturgii. Připomínáme si jejich svědectví víry i vše dobré, co pro nás znamenali. Děkujeme za ně a svěřujeme je Boží laskavosti.

Tam, kde slova nestačí, přicházejí na řadu obřady a symboly. Při přípravě na pohřební rozloučení může například dítě vyjádřit vztah k zemřelému obrázkem nebo dopisem. Výrazem naděje, že život je silnější než smrt, je hořící svíce, kterou s nimi zapálíme při návštěvě hřbitova. O tom, že naše láska a vzájemná pouta smrtí nekončí, se ujišťujeme každoročně o Památce zesnulých nebo v den narozenin či úmrtí našich mrtvých. Tím vším vedeme naše děti k vědomí, že smrt a mrtví patří do našeho života, že v životě ani ve smrti nejsme sami, a váha, jakou přikládáme daru života, se projevuje právě tím, jakou pozornost a úctu věnujeme smrti, umírajícím a mrtvým.

Karel Šimr (ilustrační foto: Vladimír Vrba)

Doporučujeme k tématu: Laurie Krasny Brown a Marc Brown: Když Dinosaurům někdo umře. Malá knížka o velkých starostech pro malé i velké. Praha: Cesta domů, 2010. Recenzováno v ČB 11/2010.

 

Katechismus pro rodiče: Svatba

Český bratr 8/2012.

Kdysi mi někdo říkal, že rozhodnutí, koho si vezmu, je to nejdůležitější. Tato volba prý bude ovlivňovat, jak a kam (a zda) se budu jako člověk vyvíjet mnohem více, než třeba volba povolání nebo místa bydliště. I předškolní děti při prvním zážitku svatby rychle vycítí důležitost chvíle a hry „na nevěstu a ženicha“ pak budou patřit nastálo do jejich domácího repertoáru.

Na druhou stranu svatby nejsou pro dnešní předškolní děti zdaleka tak snadno pochopitelnou a zařaditelnou událostí, jako tomu bylo ještě před třiceti lety. To, co znají z knížek, že dva mladí hrdinové se nakonec obvykle vezmou, pak teprve mají děti (nejlépe kopu) a žijí spolu šťastně až do smrti, je dnes opravdu pohádkový model. Děti zažívají ve velkém počtu různé varianty partnerských svazků. Rodiče jsou často nesezdaní, jsou mezi nimi i desítky let věkového rozdílu. Děti mají poloviční sourozence, kamarádi ze školky byli vlastním rodičům na svatbě. Někteří lidé po svatbě děti nemají, nemohou anebo mít nechtějí. Některé maminky se o tatínka dělí. Trochu chaos pro nějaký jednoduchý, ale pravdivý výklad. Ale také varianty, které známe povětšinou i z biblických příběhů. A také prostor pro rozhovor o složitosti života, o tom, že každý vztah chce trvalou péči a že bez ní vadne jako kytka bez vody. Otázka pak napoví, co přesně je potomek právě připraven vstřebávat. A nejlepší je se ještě předem doptat, co je vlastně zajímá a hned neinterpretovat, kam míří. Moje dcerka onehdy řekla: „A po svatbě spolu lidi už spí?“ Kdybych opáčila, proč ji to zajímá, dozvěděla bych se, že ženich s nevěstou těsně před svatbou nespali v jednom domě. A ušetřila bych si nevyžádanou lekci ze sexuální výchovy.

Sňatku předchází čas, kdy v sobě dva lidé najdou zalíbení, tráví spolu čas, přemýšlejí a možná i zkoušejí, zda by spolu mohli žít. To vše v různém pořadí, v různé intenzitě. Svatba není začátek ani konec, ale spíš důležitý předěl. Věříte tomu? V čem je tento rituál pro vás osobně důležitý (a je vůbec)? Uzavřít křesťanské manželství je totiž aktem vyznání, ne nějakého staromilství. Naše víra z nás nedělá ještě automaticky lepší manžele nebo rodiče, máme se však o co opřít. Přiznáváme se tu i ke komusi třetímu, kdo je nad naším životem, nad naším manželstvím a on se přiznává k nám. Žádáme Pána Boha o požehnání. Je dobré na ten manželský život nezůstat sami. O tíze samoty i malé děti už něco vědí. Také vědí, že se občas něco může pokazit, obvykle dík naší nepozornosti nebo neznalosti. Každý den není tak zářivý jako ten svatební, ale v tom pošmourném si můžeme na tu prožitou silnou chvíli vzpomenout. Děti po pár svatbách už opakují farářovo zaklínadlo: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6). Když jsme sňatkem takto spojeni, doslova „spřaženi“, táhneme tu káru života nyní spolu. Je velká výhoda, když máme někoho, kdo nám dává směrovky na cestu, a když se jimi chceme řídit.

Kdo z nás by nechtěl jednou vidět své vlastní šťastné děti stát před oltářem s nějakým dobrým člověkem? Najdou někoho takového a pozvou nás vůbec? I tady platí, že děti se učí nejvíce nápodobou. Pokud mohu děti na svatbu vzít, nikdy neváhám. Na svatbu se jako rodina už předem chystáme a mluvíme o ní. Bereme si na ni slavnostní šaty, vybíráme dárek, píšeme nebo kreslíme přání pro novomanžele. Dětské otázky svatbu předcházejí a následují i v čase po ní. Dosud jsme měli štěstí na hezké svatby, které samy ukazovaly v čem je jejich smysl. Bylo to společné sdílení radosti, viděli jsme dojetí rodičů, kterým možná právě došlo, že jim někdo vyletěl z hnízda. Prosili jsme za manžele, kteří si tu před námi všemi něco slíbili. Viděli jsme, že i tady se čte z té důležité knihy. Slyšeli jsme o různých manželských dvojicích. Víme, že už Ježíš chodil na svatby a věděl, že je průšvih, když dojde víno, nepřijdou hosté. Víme, že jako hosté máme podíl na tom, jestli se svatba vydaří. A tak se vždycky snažíme a chválíme a chválíme.

Magdaléna Trgalová (foto Petr Chlápek)

Katechismus pro rodiče: Vyznání vin a odpuštění

Český bratr 7/2012.

Do jisté doby vyplňují rodiče prakticky celý svět svých dětí. Když jsem před lety věšel 17. listopadu na faru vlajku a vyskočil z okna na stříšku v podstatě v úrovni okenního parapetu, můj syn se bez většího překvapení zeptal: „Tati, ty lítáš?“ (Kdežto když jsem stejný trik zkusil na dospělou návštěvu, málem to s ní kleplo.) Dcerka zas několikrát přes léto důrazně žádala maminku, aby vypnula slunce, které svítilo do pokojíčku ještě po deváté. Ano, byly hodně malé, pokud se ptáte.

Jak řekl s typickou přímočarostí Luther, rodiče zastupují před dětmi Boha. Nejen v tom, že přikazují, trestají a odměňují – takový vztah k Bohu je přece dosti chudý. Pro nás dospělé je Bůh především výzvou k sebepřekonávání, k rozšiřování obzorů, k růstu  – k životu. Buďte dokonalí, jako já jsem dokonalý.

Chyby na straně rodičů tenhle obraz dokonalosti narušují. Působí zmatek a posléze, máte pravdu, dospělost. Ale ta má svůj čas a do té doby je dokonalost rodičů hlavní motivací k růstu, hlavním měřítkem dobrého a zlého. Chyby rodičů bourají dětem jejich svět, působí zmatek, bolení hlavy – i břicha.

Proto by myslím člověk neměl před dětmi, dokud z toho nemají rozum, moc přiznávat své chyby, dávat najevo svou slabost a nedostatky; neměl by se jim moc omlouvat. To je jistě upřímné, ale nerozumné. Děti myslí absolutně, černobíle – ve svém věku to prostě ještě jinak nedovedou. A když nejsou dokonalí rodiče, když oni nejsou absolutní mírou, začnou děti za dokonalé pokládat sami sebe. Samy sobě se stanou mírou všech věcí a vyrostou z nich sebestřední lumpové, kteří se nenaučili vztahovat k něčemu vyššímu.

Proto je lepší, když dětem nic moc neslibujeme – a když už, tedy své sliby plníme. Když si také uvědomíme, že jsou v naší moci, jako my jsme v moci Boží, a nežijeme vůči nim ve stálém vědomí dluhu, ale spíš trochu v klidu. Ale samozřejmě, dokonalí nejsme. A hra na Boha, ze které nesmíme vypadnout, je možná na rodičovství to nejvíc vysilující (snad kromě zvyku dětí vstávat v šest ráno zrovna v sobotu). Obeznámit však děti s jejich vlastní nedokonalostí jde v podstatě už od miminka: pokud jsou nás zvyklé vídat vyznávat viny spolu s ostatními bratry a sestrami v kostele. Anselm z Canterbury mluvil o nutnosti Boha v tom smyslu, že je tím, nad co nic většího už nejde myslet. Když nás děti vidí vyznávat viny, možná ještě nedovedou myslet něco většího nad nás, ale už to dovedou aspoň nahlédnout. Táta a máma dokážou všechno – ale kdyby něco, je tu ještě Bůh, kterému se zodpovídají i oni. Naše křesťanská víra a společenství církve nám dávají jedinečnou (jedinou) možnost, jak být zároveň vzorem a zároveň nebýt k smíchu, nebýt komickým domácím pašou. Milé děti, vy mě budete poslouchat, ale nade mnou je ještě větší, kterého zas musím poslouchat já. Takže až jednou budete jako já, budete se mu odpovídat jako já dnes.

Pokud jde o samotné vyznání vin, máme se spíš co učit od dětí. Ty ještě vinu často cítí a touží po odpuštění. Kdežto jsou dospělí, které přiznat chybu v životě nikdo neslyšel. Takže děti vyznání vin zažívají dnes s denně: „Přiznej se a nic se ti nestane/trest bude menší.“ To zná každé dítě. A ještě lepší varianta je, když někdo (starší bratr, prvorozený) vezme vinu na sebe. Vezme na sebe i trest – a dvakrát za stejnou věc se v dobré rodině netrestá. Ježíš je jednorozený Syn Boží, starší bratr, který za nás vzal na sebe trest. My už se nemusíme bát své viny vyznávat.

Jako v dobré rodině, co je jednou odpuštěno, to už se nepřipomíná, také v kostele musí po vyznání následovat vyhlášení odpuštění. Úplné, pravomocné, z moci, kterou Bůh svěřil církvi. Musíme je brát vážně, spolehnout na ně a naučit to i své děti. Vždyť co je to za rodinu, kde se stále kárá, stále připomíná – a nikdy se neřekne „smazáno, podejme si ruce?“ Pokoj vám, pozdravte jedni druhé svatým políbením.

Tomáš Pavelka