Archiv pro rubriku: Slovo

Pro děti: Biblický zvěřinec – Krávy

Český bratr 1/2013.

V letošním roce se na této stránce budeme setkávat s Anežkou a zvířaty, o kterých se píše v Bibli.

Krávy
Brambory, práce a sny.

Je sobota. Nemusí se do školy, konečně se Anežka vyspí.
Peřinu si dá přes hlavu, aby neslyšela malého Filipa, který už si dávno myslí, že je ráno.
Přichází maminka. Anežko, dobré ráno.
Anežka dělá, že spí. V sobotu ne…
Anežko, musíme vstávat, budeme sázet brambory. Potřebujeme pomoc.
Celý den venku sázeli, unaveně si pak sedli k večeři.
Vždycky před jídlem zpívají písničku. Poděkování Pánu Bohu za jídlo.
Ale vždyť je s těmi bramborami tolik práce! Nešlo by to nějak jednoduše? Trochu víc samo?

To je jako ten příběh z Bible, o tlustých a hubených kravách.
Kdysi dávno prodali Josefa jeho bratři do Egypta. Stal se tam správcem u bohatého Potífara. Pak se ale nespravedlivě dostal do vězení a tam zůstal dlouho zavřený. Během té doby svým spoluvězňům vykládal jejich sny. A jeden z těch spoluvězňů si pak vzpomněl, že by Josef mohl pomoci vyložit sen i faraonovi. Faraonovi se zdál takový divný sen o divných kravách. Nejdřív se krásné, tlusté krávy pásly u řeky. Ale pak z té řeky vylezly ošklivé, vyzáblé krávy a sežraly ty krávy vykrmené. Co to má znamenat, takový sen? Faraon z toho byl celý neklidný. Teď přišla řada na Josefa.
Ne já, ale Bůh dá faraonovi uspokojivou odpověď, řekl Josef rovnou ve dveřích.
Je to tak: Egypt čeká sedm let dostatku, ale pak přijde sedm let bídy. Na to je potřeba se připravit… A tak se Josef v Egyptě stal správcem a organizoval skladování zásob, aby se pak období hladu dalo přečkat.

Anežce se to začíná spojovat. Pán Bůh faraonovi tím snem o kravách poradil, jak to udělat, aby neumřeli hlady. Ale jídlo jim z nebe nespadlo.
Možná spousta dobrých nápadů na lidi nějak „napadá“ shora.
Pane Bože, děkujeme za nápady.

Krávy v Bibli
Kráva je zvíře velké a náročné na péči. Je užitečné na práci i jako zdroj obživy.
Dvěma kravám po otelení bylo svěřeno tažení vozu se schránou úmluvy (1 Sa 6,7).
Býk býval obětním zvířetem, například Elijáš obětuje býka na Karmelu (1 Kr 18).
Na poušti, když Mojžíš odešel na horu, si vyrobili Izraelci zlaté tele jako zpodobení boha.
Na dobytek pamatuje i Desatero, sedmý den má odpočívat i vůl (Ex 23,12).
Ale o kravách nebo volech, kteří jsou ve stáji, kde se narodil Ježíš, se v Bibli nic nepíše.
Lenka Ridzoňová

Doporučujeme!
V letošním roce se na této stránce chystáme uvádět stručná doporučení zajímavých knih, filmů, her či jiných věcí pro děti.
Tentokrát:
Gastaldiová, Silvia  a Musattiová, Claire. Lidé Bible – Život a zvyky.
Praha: Kalich, 2008.
Kniha má tři části: Každodenní život; Víra a náboženský život; Místa, fakta a představy.
Hezké, vtipné, zajímavé nahlédnutí do toho, jak se asi žilo lidem, o kterých čteme v Bibli.

Katechismus pro rodiče: Trávit společně čas s dětmi a s Bohem

Český bratr 12/2012.

V předchozích kapitolách „katechismu pro rodiče“ jsme se setkávali často s „nedělními“ situacemi, jedinečnými nebo výjimečně zažívanými. Liturgický rok před nás staví možnost přinést víru z kostela do domu, do každodenních činností.
Liturgický rok do určité míry koresponduje s ročními obdobími, potkává se s tím, čím se zabývají děti ve školce, co vidí na zahradě, co očekávají stejně jako jejich vrstevníci. A my jako rodiče můžeme všechno to, co dítě prožívá, postavit do vztahu k Bohu a k církvi. Řád liturgického roku je pomůckou, abychom neopomněli ta podstatná zastavení víry. Liturgický rok není povinností, ale pozváním ke slavení. Pozváním k oslavám (které děti milují) a k radosti z Božího díla.

Technicky vzato je církevní/liturgický rok uspořádáním svátků během roku. Hlavním stavebním kamenem křesťanova prožívání času je samozřejmě neděle – ta se od počátku slavila jako každotýdenní zpřítomnění Kristova vzkříšení. O nějakou dobu později se ustanovily velikonoce v ročním rytmu (postupně rozšiřované podle pašijového příběhu na celý týden – Květná neděle, Zelený čtvrtek s připomínkou poslední Večeře, Velký pátek – ukřižování, neděle Vzkříšení). Velikonocům předchází čtyřicetidenní postní období, které bylo původně závěrečnou dobou katechumenátu, posléze také kajícím obdobím přípravy na Velikonoce a připomínáním si Kristova utrpení. Velikonoční období následuje 50 dnů po velikonocích jako pokračující oslava vzkříšení a je ukončeno nanebevstoupením Páně a letnicemi. Druhým (později vzniklým) svátečním okruhem je doba vánoc, kdy si připomínáme Kristovo narození a jeho zjevení světu. Vánocům předchází čtyřtýdenní advent, určovaný přípravou na slavnost Kristova vtělení a také očekáváním Kristova druhého příchodu k soudu. Doba mezi těmito okruhy – takzvané mezidobí, jinak také období Po Zjevení a Po Trojici – se věnuje příběhům z Ježíšova života a působení.

K plnějšímu prožívání liturgického roku máme základní pomůcky po ruce – Bible a rozvrh liturgického čtení (perikopy – např. zde www.etf.cuni.cz/peri/), který nám pomůže vybrat texty, které se svátkem či obdobím souvisí. Podstatné texty uslyšíme také v kostele.

Jak dál, to už záleží na věku našich dětí a naší fantazii, která propojí biblické příběhy s tvořením, hrami a dalšími činnostmi. Období, ze kterého můžeme brát inspiraci, je advent. Adventní kalendáře, věnce se svíčkami, stavba betlému, příprava divadla nebo tříkrálové sbírky – to vše může propojovat dětské zkušenosti a biblickou zvěst. Děti vnímají více než dospělí svět vizuálně, přes symboly, skrze hru, barvy, vůně. Možná bychom mohli s dětmi určit v domácnosti také nějaké místo, které by nám „rok víry“ připomínalo. Tam budou všem na očích obrázky, dětské výtvory, symboly, pro starší děti i texty, v postu třeba kasička, do které sbíráme peníze na postní sbírku, před vánoci adventní věnec atd.
A nezapomeňme na oslavy, na přátelská setkání, výročí narozenin i křtů a dalších podstatných událostí, které souvisí s naší vírou.

Marta Sedláčková (ilustrace Martina Špinková)

Inspirace a informace:
KOTAS, Jan; Špinková, Martina. Od Adventu do Adventu. Karmelitánské nakladatelství 2009. – kniha pro děti, krásné ilustrace, svěží, srozumitelné a ekumenicky podané texty.
Internetové stránky, např. http://www.spiritualchild.co.uk, http://deti.vira.cz, a další.
FILIPI, Pavel. Liturgika. Kalich 2011. kapitola Čas bohoslužby, str. 93nn – stručné základní informace z evangelického pohledu.
ADAM, Adolf.  Liturgický rok. Vyšehrad 1997. – obsáhlá kniha katolického autora, vznik, historie a současnost křesťanských svátků, včetně kapitoly o židovských svátcích.

Katechismus pro rodiče: Konfirmace

Český bratr 11/2012.

Konfirmovat znamená potvrdit. Třeba výsledky lékařského vyšetření (jak na tom pacient je). Nebo let letadlem (že cestující poletí) nebo platbu v bance (že chci opravdu zaplatit). V protestantských církvích to znamená potvrdit křest nebo přiznat se ke křtu, o který požádali rodiče na základě své víry. Tehdy bylo dítě moc malé, aby rozhodlo za sebe.

Konfirmace je příležitost vyznat vlastní víru, převzít odpovědnost za svůj duchovní život (růst ve víře) a stát se vědomě součástí společenství na základě uváženého a svobodného rozhodnutí. Když člověk dospívá, přebírá odpovědnost sám za sebe. A konfirmace je takovým okamžikem ve vztahu k Bohu, kdy se mladý člověk sám za sebe rozhodne, že chce z Boží lásky žít a svědčit o ní – a nestydí se za to. Konfirmace je důležitý krok k samostatnosti, rozhodnutí, které ovlivňuje život – tomu by děti mohly rozumět.
Jejím dalším významem je představení konfirmandů společenství sboru, které je přijímá mezi sebe jako členy. Zpravidla ukončuje výuku náboženství a umožňuje vstup do mládeže. V některých sborech je spojena s prvním přistupováním k večeři Páně. Konfirmace se tak pro mnohé stává ritem přechodu do dospělosti.

K rozhovoru o smyslu konfirmace se dobereme zřejmě tehdy, když se konfirmační slavnosti s dětmi účastníme. Prostor se otevírá tam, kde je tématem křest. Nebo když se dostaneme ke vzpomínkám a fotografiím a mluvíme o osobním vztahu k Bohu.Účast na konfirmaci dává možnost komentovat jednotlivé prvky – konfirmand mluví sám za sebe, vzkládání rukou s přímluvou utvrzuje víru, podáním ruky s presbytery se stává konfirmand členem sboru, konfirmandi jsou pozváni k večeři Páně, mládež zve konfirmandy mezi sebe. Konfirmandi se aktivně účastní bohoslužeb. Atmosféra bývá slavnostnější, což podtrhuje důležitost situace.

U tématu křtu bych se zastavila. Někteří stávající konfirmandi ani vlastně nevědí, co křest je a proč je rodiče ke křtu přinesli nebo sami ani při křtu konaném v rámci bohoslužeb nikdy nebyli. Proto záleží na nás, rodičích, abychom se svými dětmi mluvili: proč jsme je nechali pokřtít, o čem jsme před křtem s farářem mluvili, jak jejich křest probíhal (k tomu pomáhá vytáhnout fotografie, křestní svíci, někde i křestní krabici se vzkazy), kdo je jim kmotrem a proč zrovna tohoto kmotra/kmotry rodiče vybrali. Pokud děti pokřtěny nebyly, můžeme s nimi mluvit o našich důvodech a třeba o tom, zda byli do sboru jako malí uvedeni. Konfirmace je potvrzení křtu, proto je dobré o křtu mluvit ve všech možných souvislostech.

Podobně je dobré mluvit o večeři Páně. V mnoha sborech se stále drží, že poprvé se k večeři Páně přistupuje právě po konfirmaci (přestože konfirmace není pro účast na večeři Páně podmínkou!). Vysluhování večeře Páně při konfirmaci je nasnadě – svátosti mají v životě křesťana své nezbytné místo. Mluvit můžeme o tom, proč je účast na ní pro nás důležitá a co pro nás znamená, kdo je k ní zván, co je oběť a odpuštění…
Jako téma společného rozhovoru se nabízejí i vzpomínky na vlastní konfirmaci, které mohou dětem poodkrýt, jak jejich rodiče chápali svůj přechod od dětství k dospělosti víry, jakou roli tu hrála modlitba, Bible, společenství sboru, rodina, farář; co vlastně pro nás znamená samostatnost a odpovědnost ve víře; jestli je konfirmace vždycky zárukou dospělosti. Můžu dítěti povídat, jaké to je žít ze vztahu k Bohu, ale jednou přijde okamžik, kdy se bude rozhodovat samo. K předkonfirmační přípravě a konfirmaci pak určitě patří i naše rodičovské modlitby.

Markéta Slámová

Katechismus pro rodiče: Církev, presbyter, farář

Český bratr 10/2012.

Tato tři slova nemusí vůbec nutně patřit k sobě.

Církev je předně shromáždění a to už jen třeba dvou nebo tří lidí, kteří se nescházejí jen proto, že se rádi vidí, ani proto, že je to už taková jejich zažitá tradice, a už vůbec ne proto, že je někdo z nich za to placen! Církev je společenstvím lidí scházejících se proto, že se tím setkáním chtějí povzbudit, vzájemně se obdarovat a hlavně vzájemně si připomenout, že jsou neseni Láskou, která je stvořila, že ta Láska po nich touží, odpouští jim a oni tak mohou každodenně začínat svůj život žit v tomto odpuštění nanovo. Církev je společenstvím lidí, kteří chtějí svůj vzájemný život a svůj vztah ke světu utvářet v této Lásce svobodně a odevzdaně, jako by byli dětmi a síla neustavičně tvořící Lásky byla jakoby jejich rodič – řekněme s Ježíšem – Otec.

Takových společenství je bezpočet a jsou různě organizována. Na typu organizace zas tak nezáleží – pokud ovšem její struktura nezastiňuje těm, kdo se setkávají nejvyšší autoritu Lásky, či se dokonce nestaví na její místo! Ježíš, ve kterém my kristovci působení této osvobodivé Lásky rozeznáváme, například nikde neříká, že by společenství „v jeho jménu“ musela mezi sebou mít vždy někoho z přímé posloupnosti jeho někdejších učedníků, nebo že by hodnověrnost takového setkání musel zaručovat někdo, kdo má vystudovanou vysokou školu (teologii), nebo třeba jen uměl číst. U Krista není nikde řeč o nutnosti číst Bibli při setkáních s ním. Mělo by záležet jen na tom, zda se lidé schází v jeho – v Ježíšově – jménu, ve jménu Lásky, která vede ke svobodě. Záleží na tom, zda se ve společenství věřících chceme Láskou nechávat povzbuzovat a zda prosíme o možnost společně žít radostí a vděčností z nepopsatelných krás a bohatství všech darů Lásky, kterými jsme dennodenně obdarováváni.

Presbyteři, tedy „starší“ jsou lidé, kteří mají mít ve společenství největší slovo. Jejich počet by měl být odvozen od velikosti společenství. Jsou přirozenými autoritami, lidmi, kterým leží život společenství na srdci a také pro něj ledasco dělají. Jsou to ale hlavně lidé, kteří jsou si vědomi toho, že jim bylo mnoho odpuštěno a proto mohou druhým nejlépe život z Lásky ukazovat. Čím větší je společenství, tím se jejich role stává spíš řídící – rozdílejí úkoly, dohlížejí na to, zda se vše ve společenství děje opravdu z Lásky a pro Lásku. Presbyteři jsou i těmi, kdo – v případě, že je už společenství dostatečně velké, tak aby si ze svých příspěvků (stačí jen desátky) mohlo dovolit některé talentované bratry a sestry za jejich služby odměňovat (diakony, učitele, kazatele, ekonomy, správce budov) – navrhují tyto lidi celému společenství k volbě a posléze je i v jejich „úřadech“ kontrolují.

Farář (obyvatel či správce fary, v původním významu opevněného místa) je zaměstnání a role vytvořená během historického vývoje křesťanských církví a vznikla spojením některých obdarování, která se zdála při velkém počtu setkávajících se praktická: nebát se nahlas sdělovat druhým lidem dobrou zprávu o Boží Lásce (kázání), vykládat tradiční texty pro to, aby nás povzbuzovaly i v současnosti (výklad a učení) a také vést bohoslužby (liturgie). Později se k těmto obdarováním připojily dary tak zvané „pastýřské péče“, tedy dary utěšovat, povzbuzovat a napomáhat druhým k pravdivému sebenáhledu. V některých společenstvích – těch spíš skomírajících – se nakonec přidala touha po tom, aby farář uměl do společenství pozvat mladé lidi, uměl zabavit děti a aby byl s to opravovat (pokud možno sám) zašlé starožitné budovy a staral se o farní pozemky a tak podobně.

Role „farář“ byla ovšem vytvořena pro potřeby velkých skupin lidí. Malá společenství (do cca 100 lidí) by neměla odvozovat svá shromáždění od toho, zda mají na to uživit faráře. Jako by snad Kristovu církev měla a mohla udržovat nějaká skupina profesionálů, bez nichž by se to neobešlo! Farář by měl být až luxus velkého fungujícího společenství, nikoliv jeho počátek nebo základ. Hlasateli dobré zprávy a těmi kdo z ní každodenně žijí a zvou k tomuto životu i ostatní jsme přece my všichni, kdo jsme uvěřili! My si pak volíme presbytery a teprve pomocí jich můžeme někoho z nás pozvat k tomu, aby kázal, nebo učil (a případně bude možné se za to domluvit i na nějaké odměně). Pokud svůj život z víry a ve víře budeme delegovat jen na placené faráře a farářky, a budeme od nich očekávat pro naši církev nějakou „záchranu“, naše církev pomalu ale jistě zanikne!

Marek Bárta