Archiv pro rubriku: Téma

Biblická úvaha: Ať se srdci ulehčí

(ČB 3/2020) Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past. (Lk 21,34)

Těžká to věc, uvažovat o střídmosti, žijeme-li v kultuře, která se vyznačuje nesmírným plýtváním a fascinací věcmi, jednou ze zhoubných chorob. Navíc to vůbec to není tak, že by se tohle vyhýbalo těm chudším. Žijeme v kultuře, kde se na nestřídmosti obecné podílí i ten největší asketa prostě tím, že tu žije. Tak co tedy? Pořád si myslím, že má smysl snažit se. I bez potvrzení, že to přinese spásu lidstvu, životnímu prostředí či tak nějak. Vždycky mě povzbudí, když čtu nebo slyším o lidech, kteří se snaží také. Pokračování textu

Půst. Pro jednotu duše a těla

(ČB 3/2020) Půst je něco, co z praxe církve takřka vymizelo. Reformační církve namnoze půst odvrhly, protože v jeho reálné podobě své doby rozpoznaly dualistický boj proti tělu i zákonické skutkaření.

Po mém soudu jsme ovšem namnoze „s vaničkou vylili dítě“. Zapomněli jsme, že tělo a duše jsou v nás nerozdělitelně propojeny. Ano, jde o duši, ale ty tělesné projevy potřebujeme hlídat – protože duše k tomu, aby se projevila, tělo potřebuje. Pokračování textu

Evangelium pro nasycené

(ČB 3/2020) Jeden z největších evangelických teologů Dietrich Bonhoeffer napsal ve svých dopisech z vězení:
„Chtěl bych mluvit o Bohu nikoliv až na hranicích, ale v samém středu, nikoli ve slabých, ale v silných stránkách člověka, a tedy nikoli při smrti a hříchu, ale v životě a v tom, co je v člověku dobré. (…) Bůh chce, abychom ho poznávali v životě, a ne až v umírání, ve zdraví a v síle, a ne až v utrpení, jako jednající, a ne až jako hřešící.“

Tato slova byla od té doby nesčetněkrát citována a interpretována, avšak nezdá se, že by na výzvu v nich obsaženou někdo dokázal najít nosnou odpověď. Bonhoefferovi žel již nebylo dáno, aby svůj myšlenkový potenciál plně rozvinul. Stačil jen varovat před evangelizací, která musí člověku nejprve namluvit, že je hříšný a nešťastný, aby pak mohla přispěchat se záchranou v Kristu. „Nepodaří-li se však člověka dovést k tomu, aby své štěstí považoval za neštěstí, své zdraví za nemoc, svůj životní elán za zoufalou bezmoc, je teologická latina u konce.“ Pokračování textu

Musíme vědět, co chceme sdělit. Rozhovor s houslistou Benewitzova kvarteta Štěpánem Ježkem

(ČB 3/2020) Štěpán Ježek je hudební pedagog a člen Bennewitzova kvarteta, komorního souboru evropské úrovně. Soubor získal řadu prestižních domácích i zahraničních ocenění. Nahrál kvartety Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a mnoho dalších děl. V sezóně 2019/20 Bennewitzovo kvarteto hostuje v Hamburské Elbphilharmonie, vrátí se také do Izumi Hall v Ósace, kde v roce 2005 převzalo zlatou medaili a v Orléans se zapojí do kompletního provedení všech kvartetů L. van Beethovena.

Klasická hudba je už léty prověřena. Mohlo by se tedy zdát, že správný, přiměřený způsob její intepretace už je dán, není co objevovat. Je to tak?

Nikoliv. Změny v přístupu někdy bývají i dost ostré. Na konci 19. století třeba nepřijali do Vídeňské filharmonie jistého Fritze Kreislera, mladého, talentovaného, nekonvenčního a také poněkud nevázaného houslistu. Kariéru si komplikoval už tím, že když se někde vypracoval, hlavu mu zamotala nějaká dáma, za kterou odešel a musel začínat znovu od nuly. V houslové hře ale především udělal jako první tu převratnou věc, že začal tóny vibrovat, což bylo mimo všechny dosavadní zvyklosti. Právě kvůli tomu Kreislera od konkurzu vyhodili – takhle že se ve Vídni hrát nebude. Pokračování textu