Archiv pro rubriku: Téma

Biblická úvaha: Radujme se… až jednou…?

(ČB 7+8/2020) …vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. (Jan 16,22–24)

„Radujme se vždy společně…“ Oči skloněné k zemi, tváře zasmušilé. Koho zarazí ten paradox? Pěje kroužek vyčkávajících na dílek chleba a nesmělý hlt vína. Koho napadne, že Ježíš neříkal „srkejte z něho všichni“? V dětství mně z pohledu na to běhal mráz po zádech. Dnes o tom mohu více přemítat. Ale co proti tomu namítat? Výraz dávnoleté mentality, která je vnitřně přesvědčena, že právě takto se má slavit svatá večeře Páně. Slavit? Bujaré veselí bych od takového slavení nečekal, ale variaci na pohřební slavnost také ne. Ježíš byl přece nejen ukřižován – na tom jako by slavení ulpělo, nýbrž byl i vzkříšen. Tak tedy radost patří až do stavu vzkříšení? S Ježíšem ale už za jeho pozemského působení můžeme spojovat radost; jeho vlastní i tu, kterou způsoboval. A také smysl pro humor, který křesťané podceňují, ale o ten tady nejde.

Pokračování textu

Rozhovor s farářem Hynkem Tkadlečkem

(ČB 7+8/2020) Evangelický farář Hynek Tkadleček, aktuálně působící v Horních Dubenkách, je velmi činorodá osobnost. Vedle svého duchovního působení stíhá ještě pořádat další bohulibé aktivity mimo kostel. Radost tak rozdává i lidem, jejichž život často příliš veselý není. K nejznámějším akcím, které připravuje, patří letní divadelní festival Parrésia, jehož tradice má již čtvrt století. Hynka Tkadlečka jsme se ptali na to, jaké to je radost šířit, i jak se ta radost propisuje do jeho vlastního života.

Pokračování textu

V Pánu se radovat, v Pánu být smutný

(ČB 7+8/2020) „Křesťan bez radosti není křesťan. Křesťan, který neustále žije ve smutku, není křesťan.“ Tato slova pronesl papež František v jedné ze svých homilií před pěti lety. Nejspíš by se pod ně podepsala řada křesťanů bez rozdílu vyznání. Radost je považována za jeden z nejdůležitějších znaků křesťanské existence. V některých církevních kruzích se ale stala přímo šiboletem, kritériem pro posuzování správné víry. Jeden můj kolega kdysi s neskrývanou ironií o těchto křesťanech poznamenal, že mají nutkání si neustále přeměřovat teplotu své víry, a pokud klesne pod určitý předepsaný limit, propadají panice. Hlavním projevem této setrvalé křesťanské horečky má být právě radost – a nakonec ani nezáleží na tom, zda upřímně tryská ze srdce, anebo je to pouhá maska v podobě umělého thymolinového úsměvu.

Radost z povinnosti

Snaha nutit se do radosti má své prazáklady již v Bibli. Zde se hovoří o radosti nejen jako o přirozené reakci na něco krásného a oblažujícího. Věřící by se měl v Pánu radovat, ať se děje cokoli. „Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymažou vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; neboť máte hojnou odměnu v nebi,“ vyzývá lukášovský Ježíš. Podobně apoštol Pavel i jiní bibličtí autoři k radosti opakovaně vyzývají – a není pochyb o tom, že to má být právě radost navzdory, radost uprostřed soužení a pronásledování. Taková radost není spontánní a automatická, je to spíš výsledek rozhodnutí. Důvody k ní nejsou bezprostředně zjevné, ale je potřeba je odhalovat a odkrývat, případně si je neustále připomínat. Z radosti se stává svým způsobem povinnost. Pak se ale nabízí otázka: Je vůbec možné radost nařídit a vyžadovat? Nevede odtud přímá cesta k pokrytectví, k obelhávání druhých, a hlavně sebe sama? Je zajímavé, že podobně se někdy mluví také o křesťanské lásce: Prý se od nás žádá být aspoň navenek vlídný a milý k lidem, kteří jsou mi protivní, ale protože jsou to bratři a sestry ve víře, musím je přece mít rád.

Život jako slzavé údolí, poznamenané hříchem

Stejně tak problematické je, když se za programový křesťanský postoj prohlásí smutek. Modelovým příkladem takového postoje je postava mnicha Jorgeho z románu Umberta Eca //Jméno růže//. Jorge je zapšklý knihovník plný zla, z duše nenávidí smích a považuje jej za nástroj satana. V dějinách křesťanské spirituality se v různých dobách a různých církevních tradicích objevuje přesvědčení, že svět je slzavé údolí, beznadějně poznamenané lidským hříchem, bídou a křehkostí, a tak z čehokoli se radovat je prakticky vyloučeno. Hledání pozemských radostí (neřku-li štěstí) je prý nejen marné, ale přímo bezbožné počínání, protože příliš ulpívá na světských statcích a neuvědomuje si, že pravý ráj se otvírá až na onom světě. Naděje v posmrtnou spásu ale nakonec není zdroj skutečné radosti, ale nanejvýš útěcha, umožňující se tímto nešťastným světem nějak protrpět.

Co ale potom zbývá? Jen citově plochý život, který nezná ani jásot ani propady, ale jen cosi neutrálního „mezi tím“? Takové proplouvání životem už s křesťanskou existencí nemá společného vůbec nic. Emoce k lidskému životu přece patří!

Jakou roli hrají emoce v životě křesťana?

Nabízí se jednoduchá odpověď: Takovou, jakou hrají v životě ostatních. Když se nám stane něco zlého, jsme smutní; když nás potká štěstí nebo se nám něco povede, radujeme se. Anebo se ve svém citovém prožívání od svého okolí přece jen nějak odlišujeme? Vždyť křesťanská víra se týká celého člověka, zahrnuje všechny jeho vztahy a emoce; nikdy to není jen čistě intelektuální záležitost. Zvěstování evangelia není „suché“ předávání spásných informací či pokynů ohledně našeho jednání. Víra, či přesněji Duch svatý, který víru vzbuzuje, nás zasahuje celé. A psychologie neopomine zdůraznit: To vědomé a rozumové je jen úzká vrstvička naší osobnosti. V rozhodující míře jsme to, co se nachází pod touto slupkou – to nás zásadně ovlivňuje. Jak by se tato obrovská oblast našeho bytí mohla nacházet mimo náš vztah k Bohu!

Odvaha přijmout svět jako dobré Boží stvoření

Právem předpokládáme, že víra naše emoce skutečně formuje. Projevy víry proto bývají opisovány pomocí psychologických pojmů. Samotná víra je nezřídka charakterizována jako odvaha. Odvaha přijmout svět jako dobré Boží stvoření, odvaha vykročit do neznámé budoucnosti, odvaha postavit se zlu ve jménu Krista vzkříšeného… Tak by se dalo pokračovat. Co z toho vyplývá? Posluchač kázání, které takovými opisy víry oplývá, si z něj snadno odvodí závěr: Čím víc odvahy člověk má, tím je lepší věřící. A naopak: Kdo se různých věcí či lidí bojí, kdo s úzkostí hledí do budoucnosti a neumí se statečně utkat s životními těžkostmi, není správný křesťan. Zdá se, že před sebou najednou máme jasné měřítko víry. Mimochodem – při koronavirové krizi někteří křesťané ostentativně dávali najevo svou neohroženost tím, že zlehčovali obavy jiných křesťanů jako neopodstatněné nebo přehnané, a dokonce své bázlivější bratry a sestry obviňovali z malověrnosti.
Oblíbený motiv je slyšet zejména v křesťanských modlitbách. Bůh člověku dodává sílu, umožňuje mu nést kříž a odolat pokušení. Opět hrozí nebezpečí, že se budou blahoslavit ti silní ve víře, kdo neochvějně obstojí v každé životní situaci. Naproti tomu lidé slabí a nejistí snadno nabydou dojmu, že na ně Duch svatý nějak zapomněl. Tato přímá úměra se uplatňuje samozřejmě také u radosti. Sice se připouští, že člověk někdy má důvod být smutný, ale v zásadě by život věřícího měla naplňovat radost.

Hlavně nesrovnávat

Tato oblíbená křesťanská rétorika naráží na skutečnost, že osobnostní rysy, vlastnosti a sklony jsou člověku do značné míry dány (lhostejno, zda geneticky, či prostředím), a jejich změna je proto velice náročná. Pokud k ní má dojít, jistě nestačí jen „správně věřit“ a dostatečně se modlit. Bylo by nemilosrdné a kruté vyčítat člověku trpícímu depresí, že jeho víra není dost pevná. Projevem odvážné víry naopak v takovém případně může být právě uznat, že na své problémy sám nestačím a můj setrvalý patologický smutek se nevyřeší častými návštěvami kostela; musím proto vyhledat odbornou pomoc. Stejně tak těžko nachází sebedůvěru a sílu člověk, kterému rodiče těžce ubližovali. Naproti tomu někdo, kdo prožil harmonické dětství a přijal mnoho lásky, v sobě bez obtíží nachází zdroje k překonávání překážek a nerušeně rozvíjí svá obdarování, a bylo by proto nefér ho dávat těm „slabším“ za vzor odvážné a činorodé víry.

Naděje tu je vždycky

Nemám po ruce žádné jednoduché a univerzálně použitelné řešení, jak s psychologickými pojmy v křesťanské mluvě zacházet. Je zapotřebí být opatrný a vyvarovat se paušálních zkratek. Křesťanství není kurz pozitivního myšlení. Nic proti němu – psychologie doporučuje se k úsměvu do jisté míry nutit, a tím svoje naladění „přeprogramovat“. Potíž je, když se výzva k radosti změní v tlak, který věřícího nutí být radostný za každou cenu (anebo se tak alespoň tvářit) a vyvolává v něm pocit viny, pokud se to nedaří. Pavlovo „radujte se“ bych proto tlumočil spíše nepřímo: Uvědomujte si hlubší důvody k radosti, které jako Boží děti v Kristu máte. Smíte svůj život vnímat jako Bohem chtěný a milovaný. A tak se nenechte fascinovat a udupat tím, co se tváří jako jediná a absolutní skutečnost. Je tu ještě skutečnost Boží a s ní můžete počítat. I když váš život ani svět kolem zrovna neskýtá moc důvodů k radosti, přece se můžete nechat strhnout nadějí.

Všichni jsme se asi už setkali s tvrzením spousty nevěřících, že křesťanská víra je pouhá berlička pro slabé a neúspěšné. Někdy se mi zdá, že ve snaze vyhnout se této výtce vzhlížíme k ideálu odolného, aktivního a trvale radostného křesťana, ne nepodobného ideálním představitelům tržní společnosti, zaměřené na výkon. Takové křesťanství by tu ale bylo jen pro ty, kdo k němu dostali do vínku přirozené předpoklady. Jsem přesvědčen, že církev by měla být prostor pro každého: pro optimisty, odvážné a silné ve víře, stejně jako pro zarmoucené, vysílené a pochybující. Před Kristovým křížem není nutné nic předstírat ani před sebou ani před ostatními, a už vůbec ne před Bohem. Je dovoleno mít neúspěch, být zdeptán, bát se o sebe i o své blízké, být slabý a nejistý. Jistě, Duch svatý dává sílu, odvahu a radost, ne však proto, aby tyto ctnosti přeměřoval a nás podle nich známkoval, ale aby nám dal zakusit Boží dobrotu.

Ondřej Kolář

Otázka na tělo: Co je zdrojem vaší radosti?

(ČB 7+8/2020) Zdroj mé radosti jsou často dobří andělé, kterých je všude kolem mě plno – ať už je to farář, někdo z rodiny, přátel, nebo spolupracovníků. Přinášejí mi radost třeba dobrou zprávou (euangelion), milým slovem, hezkým skutkem nebo prostě tím, že jsou. Někdy taková radost vydrží i docela dlouho.
Daniela Hamrová

Je trochu klišé říkat, že největší radost přináší, když udělám radost někomu jinému, ale nejspíš na tom bude něco pravdy. Radost je nakažlivá, a pokud je někdo šťastný mým přičiněním, je přirozené, že se jeho radost přenese i na mě. Nebudu předstírat, že zdrojem radosti pro mě nejsou třeba dárky, ale myslím, že zásadní je ona radost ze života – odraz toho, jak vedu svůj život, jak se chovám k sobě i k ostatním.
Jan Kolínský

Raduji se vlastně často. Ne pořád, ale ten pocit mě provází i několikrát denně:
V práci, a ta je v mém případě hodně svázána s Dobrou zprávou, když přijdou lidi do kostela, když se povede biblická hodina, když se mládež na něco upřímně zeptá, když jdu z návštěvy, když skončí zasedání synodní rady… mívám radost.
Doma, když se žena usmívá, když se dětem něco povede, když sedíme kolem stolu jen tak a povídáme… mám radost.
A taková nadstandardní radost, to jsou chvíle, když například vyjedu na kole kopec nebo když najdu pár hříbků nebo takový vlašák z Perné… to je radost.
Mám radost, když můžu mít radost. Kdo chceš rozumět, rozuměj.
Ondřej Titěra

Když se podaří vstoupit do rozhovoru. Když stojím na kopci a slyším hudbu mnoha žánrů, jak zní duší, a zároveň stojím před obrazem a hlavou letí nádherné verše. A všude samá úchvatnost. Poezie JE! Kývá k tomu Heidegger s Hejdánkem a Komárkovou, a hlavně s mým tatínkem, dědečkem a maminkou. Takže celá Pfannovic famílie, a vůbec řada lidí, Boží stvoření; taky potěšování vězňů. Zdroj radosti, když už se ptáte, je láska, která všechno zdokonaluje.
Daniel Pfann

Dost mi záleží na projektech, které si zadám (lhostejno, zda se jedná o skautské či počítačové programy, nebo zda k jejich dokončení potřebuji víc Word nebo Visual Studio). Máloco mě těší tolik, jako dotáhnout svou práci do konce a vytvořit něco, co je nové (což se i nezřídka zdaří) a perfektní (což už se tak často nestává).
David Nadrchal