Archiv pro rubriku: Téma

Biblická úvaha: „Ženský ty jsou fajn, to se ví, se ví“

(ČB 5/2020) Mám rád ženský a mám taky moc rád Sváťu Karáska, a to i proto, že to takhle o ženských pěkně vyzpíval. To se ví, že jsou ženský fajnový, to má Sváťa recht a ví se to od pradávna. Už básníci a plnokrevníci, kteří své nelehké příběhy, přemýšlení a hlubokou znalost člověčích emocí a tužeb a zejména svou zkušenost s osvobodivou a životodárnou silou Boží žáru podobné lásky dostali do Bible, už tito naši praotcové ve víře to viděli podobně: „Ženu statečnou, kdo nalezne? Je daleko cennější než perly!“ (Př 31,10)

Je to moje životní štěstí, že se mě tato věta osobně týká od mých 19 let, protože jsem takovou ženu tehdy našel, přesněji řečeno, ona si našla mne. Spoléhám na ni a nepostrádám kořist, rozumějte dobře, mám se s ní jako v bavlnce, jako prase v žitě. Prokazuje mi jen dobro a žádné zlo. Má v úctě všechno, co dělám a do čeho se pouštím. Tedy starověkým jazykem řečeno, cítím se od ní uctíván v branách, když zasedám se staršími země. Betty McDonaldová to ve svém slavném románu Vejce a já říká pro své současníky drobátko srozumitelněji: Pro moudrou ženu je zaměstnání jejího muže vždycky to nejdůležitější na světě, i kdyby to bylo budování slepičí farmy na venkovském zapadákově. Pokračování textu

Odolnost roste z překonávání pohodlnosti

(ČB 5/2020) Z redakce Českého bratra mi přišlo téma ze dvou stran. V Otázce na tělo jsem v souvislosti s osobně projevenou odvahou jednu „odvážnou“ stať z mého života zapomněl zmínit, přitom jsem na ni docela hrdý, byť nevím, zda za hrdost stojí. Měl jsem kdysi psát do časopisu pro mládež o válce; mj. jako její přímý účastník. Končil jsem tehdy takto: „Poslední válka bude o vodu. Nemilosrdná jak žízeň. Pokud se jí nechcete dožít, buďte zelení – ne zelení jak my vojáci, ale jako ti, kteří nemlčí k hubení přírody. Největší zločiny v historii napáchali nacisté, fašisté a komunisté. Nezapomeňte na to. A nepohrdejte vojáky, protože dělají špinavou práci. Zhrdněte politiky, když spadnou do špíny. A volte lepší.“ (Bratrstvo 9/2011) Čím více naše krajina vysychá, tím častěji na tato svá slova vzpomínám. S hrdostí a trochou lítosti, že po nich „neštěkl ani pes“. Pokračování textu

Žena statečná a odolná. Rozhovor s Drahomírou Duškovou Havlíčkovou

(ČB 5/2020) Drahomíra Dušková Havlíčková (*1978) vystudovala teologii a po několika letech v cizině nastoupila do farářské služby. Je vdaná a před časem byla rodina obdařena čtvrtým přírůstkem. S Drahomírou jsme si povídali o její cestě k farářskému povolání a o tom, jak to jako žena a matka zvládá.

Jaké jsi měla dětství?

Venkovské; bydleli jsme na statku. Mám dva o dost starší bratry, ti mě ve svém světě moc nepotřebovali. Cítila jsem se proto dost sama, potřebovala jsem jít ven. A to mě nějak doprovází celý život; ráda cestuju, ráda jsem ve společnosti. Jako větší jsem pak spoustu času trávila s partou, byly jsme čtyři holky ze sousedství, hodně jsme se kamarádily. Jedna z těch kamarádek je mimochodem Romana Čunderlíková, dnes také farářka. Takže dětství jsem měla hezké a dobrodružné.

Kdo tě nejvíc ovlivnil?

Důležitá pro mě byla babička. Bydlela s námi a já za ní často chodila; když jsem s něčím nebyla spokojena, vždycky jsem u ní našla porozumění. Pokračování textu

Otázka na tělo: Kdy jste naposled projevili odvahu?

(ČB 5/2020) Odvahu kupodivu nemám spojenou s nějakým hrdinským činem, ale spíš s vyslovením nepříjemné věci někomu do očí. Je těžké přitom neurazit. Každodenně prosím o odvahu položit pacientovi otázku, která mu nemusí být příjemná. V této COVID době často přemýšlím, zda mám mít odvahu navštěvovat válečné veterány. Je to odvaha, nebo opovážlivé spoléhání na Boží ochranu? Ale ještě jinak – nedávno jsem projevil odvahu, když jsem přiznal vlastní chybu…
Jan Blažek

Před několika dny vnikl na naši zahradu cizí pes, větší buldok bez náhubku a s výrazem ne úplně přátelským. Pustil se bleskurychle za naší kočkou. Netušil jsem, že ta naše chlupatá koule dokáže tak rychle utíkat. Na zahradě byly i děti. Za kým se pustí teď? Není to Jimmy, to štěně od sousedů? Ten tedy vyrostl… Doběhl jsem ho, chytil za obojek a vyvlekl z naší zahrady. Kdyby po mně chňapl, tak mi ukousne prsty, ruku, kdo ví co ještě. Dopadlo to dobře, Jimmy se nechal odvést, paní sousedka se omlouvala a já se cítil jako hrdina.
Filip Ženatý

Přesně si pamatuji, kdy jsem se naposledy „podělal“ strachy. A kdy před tím a pak ještě jednou, a zase… Na tuhle otázku by měli odpovídat jiní, pokud odvahu u mě někdy viděli. A za sebe? Každou neděli, když lezu na kazatelnu a velmi se bojím, aby to nebyla drzost.
Pavel Ruml

Ta otázka je ošidná. Podobně jako zeptat se, kdy jste byl naposledy skromný. Kdo se chlubí svou odvahou, ten není ani tak odvážný, spíš ješitný a hloupý. Pravá odvaha se děje uvnitř, v duši. V boji s mými slabostmi a nedokonalostmi. Tam se snažím nalézat odvahu denně. Abych se nestal zbabělcem.
Jan Kupka

Naposledy nevím, snad že jsem dokázal vstát a jít… Před časem v jednom pracovním kolektivu bylo třeba po vážném incidentu svědčit. Proti staršímu, spřízněnému a oblíbenému i vlivnému kolegovi ve prospěch neoblíbeného bezohledného kariéristy. Nejraději bych se nějak vykroutil. Když jsem šel do kanceláře, kde jsem měl vypovídat, ten nepříjemný kolega mi řekl: „Pravdu, Danieli, pravdu!“ Nezbylo než v sobě odvahu najít…
Daniel Pfann

Z pozice vězeňské kaplanky pohybovat se v mužské věznici odvážné není. Odvahu ale hledám v tom být s odsouzenými nahá ve své víře. Bez pomoci taláru, liturgie, tradice. Autenticky, protože každá falešná struna a klišé budou nemilosrdně odhaleny a odcizí. Spíše než slovy, se kterými posluchači rychle ztrácí trpělivost, si pomáhat prožitky, hrou, jejich vlastním hledáním… Tak takovou odvahu v sobě objevuji, protože ve světě „venku“ je jí třeba čím dál tím víc tolik jako za mřížemi.
Juliana Hamariová

Projevit odvahu? To se přece u vojáka očekává jako samozřejmost! Vzpomínám na své první veřejné vystoupení v roli kaplana při slavnostním nástupu praporu (asi 400 vojáků), kde jsem měl modlitbu a požehnání. Při bohoslužebném shromáždění zcela běžná záležitost, zde však nabývá zcela jiného rozměru. Teď se mi vybavuje vzpomínka ze začátku nouzového stavu. Naši vojáci byli vysláni pomáhat střežit hranice s Německem. Požádal jsem velitele, zda bych mohl za nimi jet. Velitele překvapilo, že chci jet dobrovolně někam, kde to není úplně bezpečné. Ale očekával u mě, že jsem pod Boží ochranou a má dlouhodobá nepřítomnost neohrozí chod útvaru. Já to však bral jako službu, být s vojáky tam, kde potřebují podporu a pomoc.
Petr Haška