Archiv pro rubriku: Téma

Teologie jako sůl.

Český bratr 5/2012.

Pražská evangelická teologická fakulta (ETF) používá od svého založení v roce 1919 logo, v jehož horní polovině můžeme číst tři latinská slova: Sapere, agere, loqui – česky: myslet, jednat, mluvit. Historický původ tohoto hesla sahá k Janu Amosi Komenskému, poslednímu biskupu staré Jednoty bratrské. První písmena těchto latinských slov tvoří slovo „sůl“, latinsky sal.
Ale co mají teologie a teologická fakulta společného se solí? Podle profesora praktické teologie Pavla Filipiho jde o odkaz na Ježíšův výrok: „Každá oběť bude osolena solí“ (Mk, 9,49) i na vlastnost samorozpustnosti, která náleží k základním funkcím teologie. Studium teologie tak většinou nenabízí závratnou kariéru, a možná i proto ubývá absolventů. Teologické fakulty mohou ale studentům nabídnout hluboká společenství a badatelská dobrodružství, která například na technice nenajdete tak lehce. To je i moje osobní zkušenost.

Konkurenční prostředí teologického vzdělávání

Evangelická teologická fakulta (ETF) je v současnosti jen jednou z mnoha fakult a škol, které nabízejí teologické a rozšířením nabídky o obory příbuzné teologii. Jen v rámci Univerzity Karlovy působí další dvě fakulty (husitská a katolická) a studenti z menších nekatolických církví studují často na svých seminářích. Nelze čekat, že by v blízké budoucnosti došlo k nějakému sjednocování teologického vzdělávání konfesijně rozděleného křesťanstva, přesto musí ETF na zvýšenou konkurenci reagovat, např. spoluprací s dalšími subjekty a nabídkou příbuzných oborů k teologii. V případě ETF jde o Institut ekumenických studií (IES) a Jabok – Vyšší odbornou sociálně pedagogickou a teologickou školu (VOŠ).
Na Jaboku dokonce v rámci ETF studuje nejvíce studentů. V loňském akademickém roce daný obor studovalo 363 studentů, z nich 153 v kombinované (tj. „dálkové“) formě. Úspěšně své studium zakončilo a titul bakaláře získalo 81 studentů. Tento obor znamená pro fakultu výrazný přesah do neevangelického prostředí. Lze zde studovat tříletý bakalářský obor Pastorační a sociální práce. Vzájemná spolupráce VOŠ a ETF není ale do budoucna jistá. Podle ředitele VOŠ Michaela Martinka se škola v horizontu přibližně dvou let pokusí o transformaci v samostatnou církevní vysokou školu a v témže horizontu chce fakulta začít realizovat program Pastorační a sociální práce ve vlastní režii – bez smluvní spolupráce s Jabokem. „Jde tedy o proces, v němž obě instituce vzájemně koordinují svůj postup. Naopak konkrétní podoba budoucích studijních programů v rámci Jaboku je teprve předmětem diskusí,“ dodal Martinek.

Také v rámci bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic, který fakulta realizuje ve spolupráci s IES, se s prostředím fakulty seznámí mnoho dalších studentů z jiných církví i širší veřejnost, např. v rámci pravidelných seminářů zájemců o teologii. Tento obor od svého vzniku v roce 1995 absolvovalo 66 studentů, 44 ho aktuálně studuje. Organizátoři školy se pokoušejí zavést i magisterské studium oboru Teologie křesťanských tradic – ekumenika, ale zatím ne příliš úspěšně: studium dokončil jen jeden člověk a dalších devět studuje. Každý akademický rok začíná intenzivním desetidenním kurzem blízko Prahy, při kterém probíhá i řada besed a diskusí. „Ve srovnání s jinými obory studia má tento výhodu, že přednášky a semináře jsou jednou týdně ve večerních hodinách a výuka biblických jazyků je nepovinná. Navíc díky ekumenickému charakteru studia se vytváří velmi pěkné společenství napříč denominacemi a učíme se tolerovat různost tradic a obohacovat se pohledy druhých,“ uvedla koordinátorka programu Ivana Macháčková.

Dále, již bez organizační provázanosti, spolupracují teologické fakulty na výměně pedagogů. Evangelická fakulta také nedávno uspěla v náročné soutěži Grantové agentury ČR a čeká ji intenzivní spolupráce s Cyrilometodějskou teologickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci a Filosofickým ústavem Akademie věd ČR. Po sedm let (2012–2018) mají uvedená pracoviště vytvořit tzv. centrum excelence a společně pracovat na mnohostranném projektu Historie a interpretace Bible.

Je denní studium náročnější než dálkové?

Základní obor fakulty – evangelická teologie – je rozdělen na bakalářský a magisterský stupeň. Na bakalářský stupeň se nekonají přijímací zkoušky, na magisterský ano. Vstup na školu bez přijímacích zkoušek ale neznamená úlevu v náročnosti studia. V prvních letech na studenty čekají náročné kurzy latiny a biblických jazyků (řečtiny a hebrejštiny). Absolventů oboru ubývá, ale na fakultu oproti devadesátým létům minulého století přichází více studentů s cílem nastoupit po studiu na některý ze sborů k duchovenskému povolání. Obor evangelické teologie lze studovat i dálkově. Pravidelné sobotní konzultace se konají jednou za měsíc a jsou jednou ročně doplněny intenzivním dvou až třídenním seminářem. Podle Martina Hrubeše, absolventa dálkového programu, se kombinované magisterské studium někdy před rokem 2000 svými nároky na znalosti a požadavky přiblížilo studiu dennímu. Dálkoví studenti se povinně účastní intenzivních jazykových kurzů a nároky na „dálkaře“ jsou tak prakticky stejné jako na studenty denního studia. „Studium je náročné, ne každý dojde až do konce, mně se to podařilo napodruhé, ale šlo o nesmírně obohacující zkušenost. Atmosféra na ETF je skvělá, kdybych nemusel dělat ty těžké zkoušky, rád bych tam chodil a vzdělával se pořád,“ dodal Hrubeš.

Problematická ekonomická situace fakulty

Problematickou ekonomickou situaci fakulty podrobně vysvětlil v lednovém čísle Českého bratra děkan Jindřich Halama a představil možná východiska ze situace. Jedním z nich je i případný prodej budovy Marathon Univerzitě Karlově (UK) současným většinovým vlastníkem. Od ledna ale k žádnému zásadnímu posunu nedošlo. Jak pro Českého bratra uvedl Joel Ruml, synodní rada jednala s vedením fakulty o současném stavu několikrát, dohoda byla také v tom, že je dobré, aby se setkali zástupci vlastníků budovy (tj. ČCE jako většinového vlastníka a UK, která budovu rozhodnutím synodu z roku 1997 vlastní z jedné pětiny; k tomuto rozhodnutí synodu došlo mj. také proto, že ze strany UK už tehdy docházelo k neplnění nájemní smlouvy). „Podnět k setkání s kvestorem UK a k jednání o tom, jaké jsou možnosti společného vlastnění, případně k jednání o jiných krocích, dala synodní rada koncem roku 2011. Od té doby čekáme, kdy k takovému jednání bude vůle, návrh termínu zatím nepřišel (tj. k 10. dubnu 2012) nepřišel,“ napsal Ruml a dále potvrdil dva možné scénáře budoucího vývoje, které již v lednu v rozhovoru pro Českého bratra nastínil Halama. Tedy prodej budovy (ohled na zahraniční církve a dárce, kteří nákup budovy tehdy financovali, bude určovat možnosti i tempo takového řešení), nebo jiný model dalšího spoluvlastnění a úhrad za nájem. Jednání o nájmu při koupi budovy pro ETF vycházelo v devadesátých letech také z toho, že vlastnictví budovy má být v takovém režimu, který bude svým dílem přispívat církvi na krytí nákladů jejího života. „Současná situace kolem vysokých škol pochopitelně nenahrává ničemu, co bychom od UK potřebovali a čekali, nicméně je dobré počítat také s tím, že teologie pro UK není prioritním a protežovaným oborem,“ dodal Ruml.

Úspory i oživení na fakultě

Evangelická fakulta reagovala na problematickou finanční situaci v posledních letech zavedením úsporných opatření. Bylo propuštěno několik zaměstnanců, byla zrušena některá pracovní místa a některé aktivity, tým bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic opustil své tradiční působiště na faře ve Vyšehradské ulici a přesunul svou činnost do ústřední budovy fakulty v Černé ulici.

Z ekonomických důvodů se neuvažuje ani o zásadních úpravách podzemní studentské kaple. Nicméně nestojí vše jen na penězích. Studenti tak některé základní práce na vylepšení prostředí kaple provedli vlastními silami, a jak uvádí na jiném místě tohoto čísla Michael Pfann, mezi studenty i pedagogy roste zájem o fakultní bohoslužby a další společné akce. Je to i výsledek práce studentských farářů Jana Štefana a Iva Mareše, kteří jako fakultní kaplani působí od začátku probíhajícího akademického roku.

Jan Kirschner

Rozhovor se studentským farářem Janem Štefanem

Český bratr 5/2012.

Prof. ThDr. Jan Štefan (1958) je vedoucím katedry systematické teologie Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Od podzimu 2011 je studentským farářem. Popis své práce začal vytvářet zcela od základů: od pravidelných dopoledních bohoslužeb každou středu v podzemní fakultní kapli, čtvrtečního večera s hostem jednou v měsíci ve fakultní kavárně Marathon a semestrálního večírku na konci zimního a letního semestru.

Jaké úkoly studentského faráře považuješ za nejdůležitější?

Za nejdůležitější úkol studentského faráře považuji znovu navázat přervaný vztah mezi univerzitním studiem a studentským životem. Dvacet let jsme se na fakultě soustředili na kvalitu výuky teologie a teologického bádání. Nyní je načase zamyslet se nad tím, kdo že to vlastně je teolog. Nedávno jsem četl u Wolfharta Pannenberga, jednoho z nejvýznamnějších žijících systematických teologů současnosti, větu: „Náboženská tvrzení mohou, stejně jako jiná tvrzení, získat na věrohodnosti pouze tím, že budou mít pozitivní vztah k našemu ostatnímu vnímání skutečnosti.“  Obávám se, že na fakultě příliš často slyšíme, čteme, hovoříme i píšeme o něčem, co nemá žádný vztah k tomu, co prožíváme, co zakoušíme, čím žijeme. Otevřeme knihu či počítač a na chvíli zapomeneme na to, co nás naplňuje smutkem nebo radostí, na co vzpomínáme nebo na co se těšíme; zavřeme knihu či počítač, a vrhneme se zpátky do trápení, úkolů i potěšení života.

Moje lipská kolegyně, systematická teoložka Gunda Schneider-Flumeová, definuje teologii jako „zkušenostní vědu“. Teologem je pro ni ten, kdo propojuje zkušenosti účastníků biblických příběhů, dosvědčené biblickými svědky, s vlastními zkušenostmi – od zkušeností běžných, každodenních, přes zkušenosti velké, výjimečné, až po zkušenosti specifické, dané naší profesí.

Domnívám se, že studenti a studentky teologie jsou zvláštní bytosti, které si žádají – podobně jako vojáci, policisté, vězni nebo pacienti – svého zvláštního faráře, na kterého mají nadstandardní nároky: slyšet intelektuálně náročná kázání, účastnit se mnohovrstevné bohoslužby, vědět, že pastorace bude brát zřetel na problémy, které s sebou nese jejich studium (např. krize víry, náboženské vyhoření, hyperkriticismus vůči faktickému provozu církví). K věci patří i to, že studující teologie budou posuzovat svého profesora jako teologa nakonec ne podle kvality (a už vůbec ne kvantity!) jeho odborných studií, nýbrž podle toho, jaký je na kazatelně, za „oltářem“, ve „zpovědnici“, tj. podle toho, jaký je kazatel, jaký je liturg, jaký je pastýř.

Jsi tu jen pro evangelické studenty, pro studenty, kteří se hlásí ke křesťanské víře, nebo pro všechny studenty, konfesijní právě tak jako nekonfesijní?

Samozřejmě, že tu jsem pro všechny studenty. Předpokládám však, že mou službu užijí jenom ti, kdo praktikují nebo by rádi praktikovali křesťanskou víru nebo by rádi viděli, co to je praktikovat křesťanskou víru – v reformační spiritualitě a reformačním étosu. Svou službu nabízím všem, církevně zakotveným i církevně nesocializovaným, ale je to služba duchovenská, není to poradenství v životních trablech. Nejsem ani psycholog, ani psychoterapeut, jsem farář. Jistě, tématem teologie není pouze a výlučně Bůh, tématem teologie je Bůh a člověk a jejich vzájemný vztah. Farář pečuje o člověka v jeho vztahu k Bohu.

Je tvoje role studentského faráře v konfliktu s tvou rolí vysokoškolského učitele?

Jako evangelický teolog chci rozlišovat sféru světskou a sféru církevní, svou roli občanskou a svou roli křesťanskou. Své působení na jednom či na druhém místě, v jedné či druhé roli, bych neměl zaměňovat. Například tím, že budu při bohoslužbě mluvit jako učitel nebo při přednáškách jako farář, nebo že budu při zkoušce odpouštět profesní neznalosti (jako by to byly hříchy) a v pastoračním rozhovoru hodnotit životní situace (jako by se jednalo o zkouškové penzum). Jako farář vnáším do srdce světlo Ježíšova evangelia, jako profesor do hlavy světlo teologického rozumu. Teď jsem ovšem promluvil jako luterán, a k tomu značně doktrinárně („jako dogmatik“).

Jako žák Karla Bartha bych rád tyhle lutherské formule poněkud poopravil. Rozlišovat kazatelnu a katedru, svlékat ze sebe talár univerzitní a navlékat na sebe talár farářský a naopak, mohu jen proto, že duchovenská služba i vyučování teologie spolu velmi těsně souvisejí. Někdy je takřka nemožné říci: teď mluvím či jednám jako farář, za chvíli budu mluvit a jednat jako profesor. Nemohu se rozpoltit vedví.V obou rolích přistupuji ke studentům a studentkám jako ten, kdo je prostě – nebojím se toho slova – má rád.

Máš dojem, že se v poslední době vytvořil větší pocit sounáležitosti studentů k fakultě, že ji vnímají jako společenství?

Ano, pozoruji, že se kolem kaple (a doufám, že podobně tomu bude i kolem Marathonu – někdo chodí raději do kostela, někdo do hospody) vytváří jak hlubší a pevnější společenství mezi studenty navzájem, tak také určité společenství mezi studenty a učiteli. Když podáváš bratřím a sestrám tělo a krev Páně nebo když si s Jakubem nebo Alžbětou přiťukneš půllitrem, nejsi přitom doktor či student teologie, nýbrž Jakub, Alžběta a Jan. Jistě, toto společenství nečítá víc než pár desítek lidí, ale nejde o to „kolik“, jde o to „že vůbec“.

Má se studentský farář zapojit do protestních akcí proti navrhovaným reformám vysokých škol?

Přímo nikoli – pokud by nenastal tzv. status confessionis, okamžik, kdy by se zaujetí stanoviska pro nebo proti stalo nutnou podobou mého křesťanského vyznání Krista. Taková situace přichází ovšem zcela výjimečně. Rád bych se držel pravidla, že v běžných situacích je pro faráře politika – každá politika, a zejména politika protestní a medializovaná – vždy až na druhém místě.

Ptal se Peter Stephens

Stát se farářem. Rozhovor se studentem Michaelem Pfannem

Český bratr 5/2012.

Michael Pfann (1988) studuje pátým rokem Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Pochází z farářské rodiny a i v širším příbuzenstvu je toto povolání časté. Před vysokou školou chodil na gymnázium v Bystřici nad Pernštejnem a v Mělníce, dětství prožil na rovečínské faře. Má dva mladší bratry.

Jaký obor na teologické fakultě studuješ, který ročník?

Studuju magisterskou evangelickou teologii a jsem v pátém ročníku.

Kdy padlo rozhodnutí, že půjdeš studovat teologii?

Různě jsem nad tím přemýšlel celý život, mám oba rodiče faráře. Ne, že by se ode mě očekávalo, že budu taky farář, ale bylo to nějak nasnadě. Po druháku na gymplu jsme se stěhovali z Rovečného do Mělníka, a tehdy jsem se rozhodl, že chci být farářem a že půjdu na teologii.

Co tě nejvíce ovlivnilo v tomto rozhodování?

Asi by byla hloupost tvrdit, že na to nemělo vliv prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Většina mých příbuzných jsou faráři. Viděl jsem, že je to práce zajímavá a že má smysl. Nakonec jsem zjistil, že bych to taky rád dělal. Nemůžu říct, že by moje rozhodnutí bylo důsledkem nějakého jednoho setkání, spíš to mělo postupný vývoj.

Byl přechod ze střední školy na vysokou náročný?

Na vysoké škole je jiné to, že pokud si člověk dobře vybral, tak studuje, co ho zajímá. Už se nemusí zabývat třeba matematikou nebo chemií, to mi bylo na střední škole protivné. Spolužáci z fakulty mají podobné zaměření, většinou mají zájem o obor, tím je to jiné. Člověk žije tím, co studuje.

Byly pro tebe těžké jazyky, přes které je třeba se v prvních ročnících dostat?

V prvních ročnících je řečtina, latina, hebrejština. Bylo to náročné a musel jsem se se tomu věnovat, i když se mi občas moc nechtělo. Mě nejvíc bavila hebrejština, protože Petr Sláma ji učí zajímavě. Dokázal nás nadchnout a ukázat nám, jak hebrejština zrcadlí úplně jiný druh myšlení. S ostatními jazyky jsem musel být trochu trpělivější. U latiny jsem měl nějaké základy z gymplu, tak mi šla ze začátku líp. S řečtinou to bylo trochu těžší. Jsem rád, že jsem tím prošel. Zvlášť latina je velká pomoc při studiu dalších jazyků. Když pochopíš strukturu latinské gramatiky, líp se učí němčina, angličtina i další jazyky.

Jak řečtinu, latinu a hebrejštinu zvládali spolužáci, kteří měli nějakou jinou střední školu?

To nevím. Nikdy jsem spolužáky nevnímal z toho hlediska, odkud kdo na teologii přišel. Ani jsem vlastně často nevěděl, kdo z nich má gympl a kdo jinou střední školu. Samozřejmě je dost lidí, kteří nastoupili na vysokou a z nějakých důvodů toho nechali. Mám dojem, že to byli ale spíš lidé, kteří chtěli studovat prostě něco, ale pak zjistili, že zrovna teologie je nebaví, takže neměli ani motivaci pořádně se učit. Tak odešli. Ale kdo ji opravdu chtěl studovat, vydržel, i když to pro něj třeba bylo těžké.

To je dobrá zpráva pro církev, farářský dorost bude.

Někdy se taky stane, že student, který přišel z necírkevního prostředí, se setká na fakultě s lidmi, přes které se dostane do toho církevního, začne se zajímat, pak chodit do kostela a už v církvi zůstane.

Zmínil jsi svého učitele hebrejštiny. Platí na ETF, že zapálit studenty může jen pedagog, který sám hoří?

Rozhodně ne jenom ten. Pedagog, který nemá takové obdarování, neodradí od předmětu ty, které předmět sám zajímá. Ale je jasné, že takové profesory, kteří jsou pro svůj obor zapálení a dokážou to předat, studenti mnohem lépe přijímají. Na příkladu Petra Slámy je vidět, že on v tom, co nás učí, opravdu leží a že ho to „nadchává“. A to nadšení nám umí předat. Aspoň mně ano. Mám dojem, že na fakultě je většina učitelů ponořených do toho, co nás učí.

Který předmět tě nejvíc baví?

Církevní dějiny – zvlášť dějiny 20. století –, zajímá mě biblistika, systematika, bez té to nejde. Ale nejsem nijak zvlášť vyhraněný.

Jak žije studentská komunita?

Máme teď dva nové studentské faráře, Iva Mareše a Jana Štefana. Okolo nich je teď hodně čilého pohybu. Já jsem činný v „juniorstvu“ (studentském staršovstvu). Staráme se o život ve studentské kapli, kde každou středu v semestru od třičtvrtě na dvanáct kážou profesoři nebo studenti. Teď zrovna tam budeme mít hosta  – pražského seniora Romana Mazura. Faráři dbají na úroveň bohoslužeb. Chtějí, aby to byly opravdu bohoslužby se vším všudy, ne součást homiletického semináře. I když mezi sebou samozřejmě o bohoslužbách diskutujeme. Přijít tam může kdokoli a chodí nás docela hodně, studentů i učitelů. Mimoto se jeden čtvrtek v měsíci scházíme s nějakým pozvaným hostem v kavárně Marathon v přízemí fakulty. Jinak se tam ovšem potkáváme podstatně častěji. To, že máme takové místo, jako je Marathon, kde se můžeme neformálně setkávat, mi připadá pro fakultní život významné.

Co ti dalo roční studium v cizině?

Roční pobyt v Heidelbergu mě toho hodně naučil. Od malička jsme do Německa občas jezdili s rodiči, ale teď jsem tam byl sám a nadlouho. Zajímavé je poznat jinou kulturu a cizí jazyk se člověk samozřejmě nikde nenaučí tak jako v cizině. Heidelberská univerzita je v něčem podobná té naší, ale i tak to na seminářích a přednáškách vypadá trochu jinak. Studenti víc diskutují s profesory, ti jim dávají mnohem větší prostor, než jsem byl u nás zvyklý. To se mi zdálo dobré a trochu mi to po návratu chybělo. Možná toho teď ve škole namluvím víc než dřív. Nejzajímavější pro mě byly přednášky a seminář profesora Oeminga. To je výborný heidelberský starozákoník. Velmi na mě působilo to, jak umí své veliké odborné znalosti plodně propojovat s praxí. Zažil jsem třeba jeho bohoslužby pro studenty. Bylo to velmi interaktivní a zároveň nenásilné. Mohli jsme během nich chodit něco malovat, on z počítače na plátno promítal videa z youtube, nějaké obrazy, pouštěl písničku od Leonarda Cohena a do toho povídal příběh o Davidovi a Bat-šebě, který jsme předtím půl roku rozebírali na semináři a já jsem na ten text psal pobožnost. Přitom to celé bylo na vysoké úrovni a vůbec ne povrchní, což  jsem jinde nezažil.

Jaké plány máš do budoucnosti?

Jsem v pátém ročníku, chtěl bych studia dokončit, ale před státnicemi bych rád ještě šel tak na půl roku do ciziny. Nejraději znovu do Heidelbergu. No a pak někdy na vikariát a na sbor. Vidím to tak v horizontu pěti let. O tom, co bude mezi tím, ještě přemýšlím.

Ptala se Daniela Ženatá

Fakulta v konfliktu loajalit. Pohled vysokoškolského učitele

K důležitým momentům života na fakultě patří konflikt loajalit, v němž se  nacházejí vyučující i studenti, i když každý jinak. Tento konflikt nemá žádného zlého strůjce, je spíše průvodním jevem toho, jak je na jedné straně u nás nastaveno fungování vysokého školství a jaké jsou na druhé straně požadavky teologie jakožto reflexe víry a duchovní formace. Jde o konflikt, který v bleděmodrém zažívá každý křesťan, který naplno žije ve světě a bere odpovědnost za nějaký jeho úsek.

Nakolik vnímám studenty, převážná většina z nich má při studiu džob, který se různou měrou zakusuje do jejich harmonogramu. Mentalita ghetta jim rozhodně nehrozí, spíše je naopak otázka, co dnes na fakultě může být krystalizačním jádrem obecenství. V poslední době vděčně pozoruji, jak díky pastoračně kazatelské službě tandemu Štefan – Mareš ožila fakultní kaple.

Pokud jde o vyučující, nacházíme se všichni pod tlakem na kvantifikaci vědeckého výkonu: fakulta dostává podstatný díl peněz podle toho, kolik vědeckých textů vyprodukují její pracovníci. Takový systém svádí k tomu, abychom psali hlavně pro oko hodnotící komise, případně zahraničních kolegů. Nevidím to jako tragédii, protože chápu celostátní potřebu rozlišit pracoviště, kde se něco děje, od těch, kde to spí. Tato situace není důsledkem připojení ke Karlově univerzitě, systém by nás dostihl i jako samostatné učiliště (pokud bychom nenašli bohatého amerického strýčka – který by pokryl 100 % provozu – a takový by byl krajně podezřelý). Kritéria vědeckosti navíc zevnitřku univerzity můžeme spoluutvářet.

Připojení k univerzitě tedy hodnotím jednoznačně pozitivně: nedovedu posoudit, jakým je fakulta přínosem pro univerzitu (ze zájmu a spolupráce s kolegy z jiných fakult usuzuji, že nějakým snad ano). Pro fakultu je ale univerzita přínosem velikým: vážně míněné dotazy kolegů z bližších i vzdálených oborů připomínají úkol teologie „překládat“ evangelium tak, aby dávalo smysl v nových kontextech, zajímavé učební metody (expedice, disputace…) jsou tím, čemu se můžeme přiučit. Na počátku roku 2012 udělala fakultní obec v souvislosti s protesty vůči chystaným reformám hlubokou zkušenost stavovské sounáležitosti. Nezažil jsem, že by byl někdy nějak ze strany univerzity vyvíjen tlak na to, aby fakulta ve svých projevech dovnitř nebo navenek ubrala na vyznavačskosti.

V téhle souvislosti pak ještě slůvko k naší druhé (či vlastně první) loajalitě, té církevní. Na rozdíl od katolíků neznáme nic podobného kanonické misi (církevnímu schválení daného vyučujícího). Přesto je vědomí přináležitosti k církvi mezi všemi vyučujícími překvapivě vysoké. A je také věcí církve, sborů i vedení, jestli tuhle vazbu posílí, nebo nechá být: modlitbami, pastoračním zájmem, pozvánkou k projektům, konzultacemi a dotazy.

Petr Sláma
(autor je odborný asistent na katedře Starého zákona Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy)