Archiv pro rubriku: Téma

Otevřeno: Snoubencům

Český bratr 9/2012.

Svatba – to je pocit fajnovej

Když se v telefonu ozve: „…dostali jsme na vás kontakt od pana Hájka,“ jsem si skoro jistá, že jsou to další snoubenci, kteří chtějí mít svatbu a hledají oddávajícího. Nevím sice přesně, jak se Štěpán Hájek dostal do povědomí nejen brněnské veřejnosti jako farář, který dělá pěkné svatby na nejrůznějších místech, ale protože na každé svatbě je vždycky několik párů, které o svatbě uvažují, takže se zájem o oddání farářem může rozrůstat geometrickou řadou. Když se obřad líbil, reference na nás dávají i v hotelech. Další doporučení je možno najít na svatebním webu, dávají je dokonce i paní úřednice na matrikách, když mají před sebou snoubence bezradné z toho, že jejich úřad vypisuje často pouze jeden až dva termíny v měsíci, kdy oddávají mimo obřadní síň. Pro faráře naší církve se tím otevírá nová možnost, že se na nás obracejí lidé „zvenčí“, často s velmi uctivou prosbou o oddání.

 

Fajnové, příjemné a pořád sváteční pro mě na tom je to, že se přímo na mě někdo sám obrátí. Někdy si připadám, jako bych byla pro snoubence poslední záchrana, proto si dvakrát rozmyslím, než nějaké žadatele, většinou z časových důvodů, odmítnu. Jako farářka na misijně podporovaném sboru pořád hledám způsoby, jak se dobře zapsat u veřejnosti v okruhu mého sboru. A hrozně nerada si při tom připadám jako nezvaný host.

…tedy jestli nevadí, že přítel není pokřtěný…
Byla bych samozřejmě ráda, kdyby všichni v naší zemi byli pokřtění a svými životy se snažili Krista opravdově následovat. Vím, taky díky rozhovorům se snoubenci, jak na tom naše společnost s vírou je. Jsem tedy moc ráda, že ČCE pokládá oddání svými faráři za službu veřejnosti a nespojuje svatbu s podmínkou křtu. Snoubenci nejednou označují sami sebe za nevěřící. To se mi vždycky vybaví reakce Sváti Karáska: „Ale miláčku, to jsou jen pojmy. Pojď půjdem spolu kus cesty a já budu hledat, po čem toužíš a o co ti nejvíc jde, v co věříš a co tě formuje…“ Opravdu mnoho snoubenců, které jsem oddala, neznalo z Bible vůbec nic, a někteří ani nepostřehli, že v naší republice je ještě nějaká jiná církev než římskokatolická. Při přípravě svatby ale spolu ujdeme vždycky kus cesty, když se jeden druhému představíme, probereme celý obřad, a přemýšlíme společně, k čemu je vlastně svatba dobrá, proč je věrnost pro manželství nezbytná, že je dobré dát přednost dětem a rodině před penězi a kariérou. O své víře mluvím, jen když se snoubenci na něco přímo zeptají, a doufám, že sami začnou tušit, jak mocní hráči jsou Bůh a víra v poli mého života.

…žádáte o sňatek církevní, to znamená, že při obřadu bude řeč taky o Bohu, Kristu, zazní něco z Bible…
Na toto mé úvodní upozornění bývají reakce různé. Ani se nedivím. Ani mně každá řeč o Bohu nezní stejně dobře, některá mě i dost irituje. Tak abych snoubence dopředu zbytečně neodradila, posílám všem dopředu mailem jakýsi vzor celého obřadu. Když si to přečtou, většinou s obřadem nadšeně souhlasí. Někdy to předčítají doma nahlas svým partnerům nebo rodičům u oběda.

…pokud je vám cizí se modlit, můžeme začít obřad civilněji…
Často slovo Bůh padne až ke konci svatební řeči, když doufám, že se mi podařilo posluchače oslovit, a když ze své životní zkušenosti mohli k řeči vnitřně přitakat.

…abychom my mohli někoho milovat, abychom vůbec věděli, co to je a jak na to, musel někdo předtím milovat nás…
Hradišťan v jedné písni zpívá: „Lásko, milá lásko, kde ťa lidé berú, na horách nerosteš, v poli ťa nesejú. Mě v poli nesejú, já se sama rodím, mezi mládencama, aj pannama chodím.“ Že se láska rodí mezi lidmi sama? Věř tomu, kdo chceš! Já na základě Písma věřím tomu, že Bůh je původcem lásky na zemi, lásky mezi lidmi i lásky ke všemu stvoření. Současná situace, kdy se u nás rozvádí polovina uzavřených manželství, musí být pro snoubence dost znepokojující. O to potřebnější je otevřít jim výhled k Bohu, který nás volá, inspiruje nás a pomáhá nám, k lásce trvalejší a obětavější, než jaké bychom byli sami, ze své lidské přirozenosti schopni. Bůh je láska, tak to vyznáváme a zažíváme. Kde jinde by měl přijít víc ke slovu než na svatbě, když si dva lidé slibují lásku a věrnost na celý život?

Jsem ráda, že zákon o rodině, platný v naší republice, umožňuje sňatek občanský i církevní, jako dvě rovnocenné možnosti, a i vnitřní předpisy ČCE umožňují vycházet podobným žádostem o oddání vstříc.

Martina Kadlecová, farářka sboru Silůvky

 

 

 

Otevřeno: Komunitní centrum pro všechny

Český bratr 9/2012.

Fara v Chrástu ožívá

„Je čas bořit i čas budovat.“ Tuto moudrost biblické knihy Kazatel si v červenci 2012 mohli připomenout brigádníci při bourání zdí v přízemí evangelické fary v Chrástu. Z bývalého farářského bytu se tak vyloupl základ budoucího komunitního centra.

Ne že by chrástečtí farníci vystěhovali svého duchovního na ulici. Ten od prázdnin bydlí s rodinou v novém bytě, který vyrostl v dosud nevyužívaném podkroví. V přízemí se tak uvolnil prostor, aby zde vedle modlitebny vznikly místnosti k setkávání a rozmanitým aktivitám, které nebudou sloužit pouze členům sborů, ale širokému okolí.

Projekt Živá fara má sbor více otevřít jeho okolí a propojit lidi napříč věkovými a zájmovými skupinami. Centrum nabídne důstojné zázemí pro duchovní, volnočasové, kulturní, vzdělávací a společenské aktivity. Ty budou vyrůstat především z iniciativy členů sboru a lidí z obce.

Vytvoření takového prostoru chápeme především jako výraz diakonického poslání církve, služby, otevřenosti a pohostinnosti. To by se ovšem na Živé faře nemělo oddělit od ostatních funkcí církve: bohoslužby, společenství a svědectví. Vlastně má jít o jakési setkání „na půl cesty“, na pomyslném mostě mezi církví a okolní společenství.

Vždy se trochu balancuje na ostří nože. Je naše křesťanská identita natolik silná, abychom nepodlehli pokušení připodobnit se okolí a stát se „volnočasovým klubem“? Podaří se předat něco z toho, čím křesťanský sbor ve své podstatě je a z čeho žije?

Možná nejde o nic víc, než abychom svíci nestavěli pod kbelec, aby sbor byl otevřeným místem, kde se člověk může setkat s Bohem, který je oslavován v bohoslužbě, a s těmi, kdo svědčí o své víře. Ježíš přece přirovnává Boží království ke kvasu, který musí být vmísen do mouky, aby celé těsto prokvasil. Musí zůstat kvasem (jako sůl solí), ale nesmí zůstat v obalu, musí se „ztratit“ v mouce.

O to se tedy pokoušíme i v Chrástu – a díky financím z loňského Hlavního daru lásky Jeronymovy jednoty nebo HEKSu se o tom můžeme pokoušet s lepším zázemím. Nové centrum se zatím v provizorních podmínkách otevře svému účelu už na podzim. V neděli 7. října se s novými prostory bude moci seznámit veřejnost v rámci slavnosti Díkůvzdání za úrodu. Slavnostní otevření pak – po dokončení zbývajících úprav a vybavení – proběhne na jaře příštího roku.

Karel Šimr, farář v Chrástu

 

Otevřeno: Česká křesťanská akademie

Český bratr 9/2012.

Nechodit jen na svoje

Místní skupina České křesťanské akademie vznikla v Třebechovicích pod Orebem v roce 2005 po předchozích dvou letech příprav ve spolupráci s lidmi z města, našeho sboru a místní katolické farnosti. Doposud nabídla akademie přes sedmdesát samostatných přednášek, jednu mezinárodní konferenci na téma Náboženství a válka ve znamení kalicha a řadu dalších kombinovaných programů, jako například celotýdenní akci Týden bez televize nebo setkání pro všechny generace v rámci pořadu na naší farní zahradě nazvaného Neakademické loučení s létem. Paralelně s přednáškami se snažíme udržovat v chodu tzv. AVL klub (audio-video-literární klub), kde se diskutuje nad promítnutými filmy, přečtenými knihami a poslouchá se tematicky především k církevnímu roku zaměřená hudba. V posledních letech se akademie zapojila také do akcí Noc kostelů a Týden modliteb za jednotu křesťanů.

Členy akademie jsou evangelíci, katolíci i lidé bez vyznání. Místy setkání jsou evangelická a katolická fara a společenský sál místního o. s. Orel. Činnost každoročně finančně podporuje městský úřad a také někteří místní podnikatelé. Jako motto společných setkání by se snad dala zvolit věta „nechodit jen na svoje“ nebo také nežít v rozlišení „naše versus vaše“, které na malém městě někdy nabírá až úsměvných a zároveň nepochopitelných rozměrů. Cílem, který se snad daří alespoň částečně plnit, je, aby byla setkání otevřena všem, aby se při nich setkávali lidé, kteří chtějí něco nového slyšet a společně o tom diskutovat a přemýšlet. Tím, že se snažíme nevyhýbat některým ožehavým otázkám, jako je například vztah Evropy a křesťanství k islámu, bývají diskuse někdy dost živé.

Na hodnocení přínosu spolupráce našeho sboru s Českou křesťanskou akademií si netroufám, to musí posoudit jiní. Sám za sebe jsem rád, že si díky ní našli cestu na naši faru, do sboru i ke mně jako faráři noví lidé a že ono pomyslné „naše versus vaše“ je minulostí. O tom, že tím přibylo úkolů, zásadních témat a výzev, se kterými se budeme muset vyrovnávat, není pochyb.

Filip Čapek, farář v Třebechovicích pod Orebem

Otevřeno: Bohoslužby v domově pro seniory

Český bratr 9/2012.

Ekumenická setkání
Shromáždění v pardubickém Domově pro seniory U Kostelíčka se konají ve zdejší ekumenické kapli každý čtvrtek odpoledne. Pravidelně se střídá římskokatolická mše s evangelickou bohoslužbou. Jedná se o shromáždění skutečně ekumenická. Evangelických bohoslužeb se účastní nejenom členové ČCE, ale také příslušníci dalších protestantských církví a římští katolíci. Střídají se kazatelé: v současnosti kromě ČCE také z Bratrské jednoty baptistů, Církve bratrské a Církve adventistů sedmého dne. Bez organizačního úsilí dvou vzácných sester by celý projekt zřejmě zůstal pouze zbožným přáním. Všichni vděčně myslíme na Jaroslavu Šejvlovou, katoličku z Hradce Králové, která nás trpělivě uváděla do života v domově, a je nám moc líto, že se ze zdravotních důvodů společných shromáždění již nemůže účastnit. Za evangelickou stranu službu od počátku organizuje členka našeho pardubického sboru Naděje Mandysová, která také většinou zajišťuje hudební doprovod.
Celá služba by se ovšem neobešla bez obětavé pomoci mnoha dalších sester a bratří ze sborů v Pardubicích a Bukovce i členů ostatních pardubických církví. Většinu obyvatel domova, kteří projevují o bohoslužby zájem, je třeba do shromáždění pozvat, doprovodit, případně také dopravit. Mnozí z obyvatel domova trpí vážným tělesným nebo duševním postižením a bez pomoci by se do kaple nedostali. Někteří přitom projevují opravdu upřímný a živý zájem, a pokud jim to zdravotní stav jen trochu dovolí, nechtějí o bohoslužby přijít. Zas a znovu se můžeme přesvědčovat o tom, jak je pro ně účast na společných shromážděních důležitá.

V žádném případě přitom nejde o nějaké jednostranné dávání. Společné naslouchání slovu, společné modlitby a zpěv, společně trávené chvíle neznamenají posilu a povzbuzení pouze pro obyvatele domova, ale také pro nás, kteří sem přicházíme zvenčí. Stále znovu můžeme oceňovat ohromný potenciál modlitby Páně i známých nápěvů křesťanských písní.
Pro mě osobně jsou často mocným prožitkem nejenom bohoslužby, ale také návštěvy těch, kteří se nemohou společných shromáždění zúčastnit. Ve chvílích vzájemného sdílení se mohu učit od těch, jimž docházejí síly, co to znamená věřit a důvěřovat Hospodinu a trpělivě ho očekávat. Někdy je třeba bedlivě se vystříhat velkých slov a znovu si uvědomit, že něco znamená již to, že jsme prostě spolu – ve společné víře, naději a lásce.

Jak je naše služba v domově přijímána? U obyvatel jednoznačně kladně. Vlastně si nevzpomínám, že by někdo vůči někomu z nás projevil třeba otevřenou averzi. Naopak, někdy při návštěvě projeví zájem o rozhovor nebo o modlitbu i další z obyvatel pokoje. S některými členy personálu to bylo, zvlášť zpočátku, trochu složitější. Dávali občas i otevřeně najevo, že trochu překážíme. Ale musím říci, že se jednalo o výjimky. U naprosté většiny jsme se setkali a setkáváme s pochopením a vstřícností. I proto věřím, že se naše služba bude s pomocí Boží také v budoucnu zdárně rozvíjet.

František Plecháček, 2. farář pardubického sboru