Archiv pro rubriku: Téma

Otázka na tělo: Co považujete za chudobu?

Český bratr 10/2012.

Hana Janečková, socioložka
Nejspíše mě napadnou vyloučené romské komunity, lidé bez domova, někteří osamělí senioři. Vlastně je to především chudoba spojená s izolací od společnosti a bezmocí nějak tu situaci změnit. Znám i hodně chudé evangelické rodiny s řadou dětí a jediným nejistým příjmem hlavního živitele, které to ale docela dobře zvládají. Mají kolem sebe širokou rodinu, přátele, sbor, a vypadají celkem spokojeně.

Ludvík Ballon, pracovník Diakonie
Chudobou je strach z budoucnosti. Chudobou je lhát. Chudobou je spěchat a nemít rád.

Jana Nechutová, vysokoškolská pedagožka
Je to relativní. Taková snad snesitelnější chudoba se může definovat stavem, kdy člověk musí obrátit každou korunu (či jinou minci, dle měny) a žije od výplaty k výplatě, od podpory k podpoře, takříkajíc z ruky do huby. Ta opravdová chudoba – ale to už je spíš bída – není-li co jíst a mají-li děti hlad. To nechť nás nepotká!

Miloš Hübner, senior
Chudoba je pro mne nutnost vyjít v životě s omezenými příjmy a minimálním vlastním majetkem. Není to příjemné, ale v našich poměrech se tento pojem vzdálil od stavu v rozvojových zemích, kde chudoba často zabíjí. Nezažil jsem situaci, kdy by u nás někdo zemřel hlady.

Věra Roubalová Kostlánová, supervizorka organizace Nijso pomáhající obětem války v Čečensku
První, co se mi vynořilo při slově chudoba bylo – bezdomovec. Ale myslím, že chudoba je i setrvalý strach z toho, že nebudu mít co dát jíst své rodině i sobě, že nevím, jestli budu mít střechu nad hlavou. Možná je chudoba také stav, kdy setrvalé sociální starosti zatlačují do pozadí ostatní kvality života.

Antonín Plachý, metodik kvality sociálních služeb Armády spásy
S chudobou pracuji, je často přítomná. Určitě existuje definice chudoby podle regulí Evropské unie a my jsme dle statistiky na tom celkem (prozatím) dobře. Za chudobu považuji tedy nejen ty, kteří se dostali pod jakousi finanční hranici, ale hlavně ty, kteří se cítí z těchto důvodů vyloučení, zneužití, neuznaní, osamocení, možná i znechucení a zneužívání. Ona totiž označení „chudý člověk,“ dovede pěkně nálepkovat a také vzbuzovat i falešný soucit.

Pavel Kočnar, vězeňský kaplan
Chudoba je podle mne stav, kde chybí kterákoliv z podstatných potřeb k důstojnému životu mému i mých bližních. Mám na mysli potřeby duchovní, duševní i materiální. Jistým projevem chudoby ale může být i nenasytnost tím či oním směrem.

Ladislav Beneš, vysokoškolský učitel
Když se člověk nemůže najíst, jak by potřeboval. Když nemůže dopřát svým dětem, to, co by potřebovaly pro důstojný život. Když se tím vším onen člověk trápí, nebo se už ani trápit nedokáže a rezignuje.

Tomáš Pavelka, farář
Chudoba začíná tam, kde už člověk nemůže žít bez milodarů, soukromých nebo státních.

Máme otevřeno: PROČ?

Český bratr 9/2012.

Na jaře 2011 jsme v iniciativě Krize/vize probírali management. V zápise čtu: „ostatní plánovaná témata setkávání Krize/vize nemají smysl, dokud neodpovíme na otázky po podstatě: Kdo je pro nás Kristus a Čím je pro nás víra. Ostatní pak už bude snadné.“

V létě 2012 jsme s kolegy (L. Benešem, P. Haškou, P. Jandejskem, H. Janečkovou, E. Provazníkovou, K. Šimrem) psali pro diakonickou konferenci Hidden Europe příspěvek Diakonie žitá, poskytovaná a vyučovaná. Diakonií žitou myslíme život církve a sborů.
Navazuji na obě zmíněné inspirace. Intenzivní rozhovor na téma otevřenosti církve však pro mě začal dříve – vstupem na Evangelickou teologickou fakultu v roce 2008. Vnímám se stále jako „nově příchozí“, což je sociologická kategorie, která umožňuje vidět a divit se.

Otevřeno: komu co jak
Jsem psycholožka. Moji známí (často faráři) říkali: to je fajn, že na tu školu jdeš, studenti teologie potřebují psychologii jak (cituji) prase drbání. Já jsem (tehdy radostně) odpovídala, že nejdu učit ani dělat psychologii, že mám působit v novém magisterském oboru Diakonika – křesťanská pastorační a krizová práce, který fakulta otevřela, aby čelila úbytku studentů, a že se mám v tomto oboru zabývat krizovou pomocí. Těšila jsem se na spolupráci s teology. Jsem na fakultě ráda. Vážím si atmosféry, která na škole je, oddanosti věci, vstřícnosti a vzdělanosti tamějších učitelů.

Co mi tedy schází/valo? Snažím se to metaforicky opsat, protože dohodnout se o otevřenosti výrazivem běžné řeči se mi nedaří. Já vnímám fakultu jako uzavřenou, kolegové teologové se proti tomu ohrazují, považují se za otevřené. To jsou, ale dovnitř. Skutečností je, že obě větve – teologická a pastorační – se dosud nespojily, takže nás – nově příchozí – přirovnávám k nevědomě odmítanému transplantovanému orgánu, který je pro hostitelské tělo ETF životadárný i ohrožující. Část uzavřenosti se děje jazykovým vytyčováním hranic včetně předem předpokládaného společného základu všech. Ale není to celé.

Společné živé bytí

Porozumění vlastní situaci jsem našla oklikou v popisu situace W. Cannona (1871–1945), profesora fyziologie na Harvardově univerzitě. N. Sheehy o něm píše: „a tak se snažil o svých myšlenkách více diskutovat s psychology na Harvardu, byl ale zklamaný, protože se mu zdálo, že se v podstatě nesetkal s ničím jiným než se zdvořilými projevy zájmu a povzbuzení. Protože potřeboval zevrubnější kritickou analýzu…“ Aha! Už vím, co hledám pod pojmem otevřenost: společný zájem o společnou věc, to, co překonává hranice mezilidské a mezioborové. Možná se i Cannon cítil znehybněn montážní pěnou zdvořilosti; dnes je sice on – fyziolog považován pro psychologii za důležitějšího než mnozí jeho psychologičtí následovníci, to mu však tehdy – před sto lety na Harvardu – bylo platné jak mrtvému zimník.

Díky jemu jsem si uvědomila, že otevřenost je vzájemná výměna a vzájemná zvědavost, tedy i kritika, konflikt, oboustranné učení, spolupráce, společné živé bytí. Pokud jedna strana jen nabízí své poklady druhé straně, která se má učit, jde o návštěvu muzea či skanzenu. (Pro spravedlnost: fakulta se myslím spolu-práci otevírá.

Domnívám se, že církev je na tom podobně. Ano, ve sboru je fajn, lidé se tam vesměs k sobě chovají zdvořile a přátelsky. Jsou k sobě navzájem otevření? Málokdy a málokteří. A co otevřenost vůči nově příchozím? V čem spočívá? A vystačí povrchní vlídnost na spolubytí rozmanitých, nebo jen na návštěvu muzea?

Otevřenost: proč
Otevřenost nebývá cílovou hodnotou (snad s výjimkou první doby porodní). Žádný organismus není otevřen zcela, protože kdyby byl, nebyl by. Vnitřní uzavřenost živých systémů umožňuje jejich existenci při nezbytné výměně s okolím. Uzavřenost i výměnu sbory nepochybně mají, neboť jsou.

O jakou otevřenost tedy jde? Proč je důležitá? Jaký má smysl?

Smysl spočívá v poslání, o němž se na webových stránkách CČE (www.e-cirkev.cz) píše: „Proto nemá církev žádné vyšší poslání než poslání misijní: všemu světu, všem lidem a národům doručit Kristovo evangelium.“ Otevřenost sborů má být zřejmě otevřeností misijní. „Nikoli obavy o budoucnost naší církve, ale nové pochopení evangelia jako jediné cesty pro všechny a poslušnost slovu Kristovu uprostřed soudů je legitimním důvodem k misii.“ (tamtéž)Poslání souvisí s identitou (s odpovědí na otázku, kdo jsem) a identita zase se sebevědomím. Kdyby měl sbor odpovědět na otázku, co si nikdy nenecháme vzít, jak by odpověděl? „Misijní poslání je svěřeno všem Kristovým učedníkem bez rozdílu. …Každý má být připraven dát odpověď na otázku, co je naší nadějí, každý má získávat druhé pro Krista, každý má o něm vydávat svědectví.“ (tamtéž)

Otevřenost: kdo
Žije-li církev smysluplně, má svou identitu a poslání. Identitu tvoří bohoslužby, společenství, svědectví a služba. Posláním je misie. Pokud je sbor zdravý, „z jednoho kusu“, otevírá se misii až poté, co si odpoví na otázky po podstatě: Kdo je pro nás Kristus a Čím je pro nás víra. Ostatní pak už bude snadné.

Bohumila Baštecká, psycholožka a vysokoškolská pedagožka

 

Otevřeno: Filmový klub

Český bratr 9/2012.

Dokumenty z cyklu „Jeden svět“

Opočenská modlitebna při farním sboru ČCE v Klášteře nad Dědinou se dočasně stala místem setkávání světů. Svět hladu a násilí se zde od loňského roku (2011) prolíná se světem odvahy a neuvěřitelné osobní statečnosti. Tyto světy se dostávají k místním lidem za pomoci projekcí dokumentárních filmů Mezinárodního filmového festivalu „Jeden svět“. Protože není třeba platit autorská práva, platí pozvání nejen církvi, ale i veřejnosti.

Krásná myšlenka. I v kazatelské stanici, kde se dosud jednou měsíčně k biblické hodině schází zhruba desítka členů sboru, máme najednou otevřeno osmkrát do roka navíc. A to k promítání filmů Jednoho světa. Nejen v teplejších, ale i v zimních měsících (po celodenním topení v kamnech) do nepříliš útulného prostředí ztemnělého sálu pomalu shromažďuje skupinka lidí. Zůstávají zachumlaní do kožichů a bund. Snad je ke sledování oněch dokumentárních filmů něco ponouká. Prvotní nadšení už ale opadlo. Z města, mimo církev, se tu zatím někdo objevil jen čtyřikrát, ale máme otevřeno stále. V místních novinách inzerujeme, věšíme plakátky, ale od první projekce, na níž nás bylo ke třiceti, je nás teď asi sedm. Účast a zájem ovšem někdy nevycházejí ze správné propagace, hodně závisí také na osobním pozvání. Pozvat někoho na film bývá přece snadnější než pozvat někoho do kostela. U dokumentů Jednoho světa to je ale skoro těžší. Nejde jen tak říct: „Támhle v Opočně má církev otevřeno, tak se přijď podívat na film Zemřít ukamenováním“. Ony filmy mají právě tu (ne)výhodu, že je člověk nemůže tupě zhlédnout jako tragickou zprávu televizních novin a pustit z hlavy. Citelně se dotknou. Někdy znechutí. V člověku něco zůstane a většinou trochu déle.

Takže, vtírá se otázka: máme sice otevřeno – ale máme to zapotřebí? Ty filmy jsou nechutné, bez obalu popisují brutální násilí, hlad, umírání, znásilňování, zotročování, vraždy. Mnohý divák z projekce odchází s pocitem marnosti, vždyť s touhle temnou stránkou našeho světa se jen těžko dá něco udělat. Někdo může zase odejít s pocitem úlevy: „Ještě že žiju v České republice a tohle si nemusím připouštět.“

Má to vůbec smysl, mít otevřeno v církvi tímto způsobem? Když ani mnozí naši členové nejeví příliš zájmu? Myslím, že i pro tu hrstku to smysl má. Že právě církev je jedním z míst, kde je třeba na temnotu světa upozorňovat. Dělat něco s necitlivostí naší společnosti a nás samých. Odhalovat zlé věci, i když to nemusí být zrovna politicky výhodné, i když za to církev nebo spíš její představitelé možná schytají nějakou tu facku. Ukazovat, že i vzdálený svět je stále ještě náš, že se nás týká.

Mnozí kolegové se zapojili do stejného projektu a věřím, že mají trochu jinou zkušenost. Že se jim třeba podařilo narazit na početnější skupinu angažovaných lidí. Nám na podzim zbývá promítnout poslední dva filmy. Už to ale nebude pro pocit, že máme otevřeno, ale proto, že se sami snažíme otevírat svoje srdce pro mnohem širší okruh lidí, za hranice svých rodin a přátel. Když o nich budeme vědět, přestanou nám být lhostejní. Vždyť jak by dopadla společnost, která by se o informace a pravdu vůbec nestarala?!

Jonatan Hudec, farář v Klášteře nad Dědinou

Otevřeno: Mateřské centrum

Český bratr 9/2012.

Maminkám a dětem

Pokud byste zavítali do Přeštic a cestou z nádraží šli kolem sborového domu evangelické církve, mohl by vás zaujmout plakátek zvoucí na setkání mateřského centra. Našli byste ho ve venkovní vitríně vedle dalších pozvání ke sborovým aktivitám, ať už se jedná o biblické hodiny, bohoslužby či o setkání pro malé i větší děti otevřené za hranice sboru.

Z toho je patrné, že mateřské centrum je součástí sborových aktivit. Je to tak. Staršovstvo sboru se pravidelně vrací k otázce, jak nejlépe přiblížit evangelium lidem ve městě a okolí. Odpověď byla jednoznačná – službou. Tím, že budeme ve sboru hledat obdarování, která nám Pán Bůh dal a využijeme je ke službě druhým. Jen tak mohou zažít dotek Boží lásky, kterou lidé potřebují zakusit, aby vůbec začali o Bohu přemýšlet a mohli jej skutečně poznat.

Zazněl ale i požadavek, aby služba probíhala především ve sborových prostorách – aby bylo zcela zřejmé, že jde o službu církve a aby lidé byli nuceni překročit práh fary, který je pro velkou část veřejnosti značně vysoký. Lidé tak budou moci konfrontovat své předsudky vůči církvi s realitou, kterou by jinak nepoznali.

Sbor tedy začal hledat své „hřivny“ a zjistil, že kromě jiného jich mnoho mluví ve prospěch mateřského centra. Začalo to vlastně u jedné maminky, která s tímto nápadem přišla a sama do mateřského centra chodila v jiném městě. Přidala se další maminka ze sboru, další od katolíků a jedna mimo církev. A základ pro mateřské centrum byl na světě. Současně bylo vyřčeno pravidlo, že se v mateřském centru nebude plánovitě mluvit o Bohu – kromě velikonoc a vánoc. Sdílet svou víru je možné s maminkami, které se samy zeptají.

A tak od října roku 2004 působí ve sborových prostorách „mateřské centrum“. Otevřeno je dvakrát týdně. O jeho službu je stále zájem, což se projevuje v tom, že centrum stále existuje. Neboť maminky se vracejí zpět do práce, děti odrůstají. Ale zatím se vždy našly další, které do centra začaly chodit. A to i bez velké reklamy – maminkám se zde líbí, a proto zvou další (princip misie). Mateřské centrum navštěvují průměrně jedna až dvě desítky matek s dětmi. Dnes vede mateřské centrum pastorační pracovnice, která se stará také o kluby pro malé i větší děti v našem sboru. Maminky, které se s ní seznámí v mateřském centru, pak nemají problém poslat děti i na další sborové aktivity.

A jak to v centru vypadá? Program je nejprve zaměřen na děti (pohádka, společné říkanky a tancování), poté přijde čas pro maminky, které mají možnost společně něco tvořit, poslouchat zajímavé přednášky či si jen tak popovídat. V této části mají děti volný program. Je pro ně připravena místnost s míčkovým bazénem a spoustou hraček. Za hezkého počasí je pro děti i dospělé ideálním prostředím zahrada s altánem a dětskými atrakcemi.

Posléze se přidružila i další služba – hlídání dětí. Maminky si mohou ve středu dopoledne odložit své ratolesti na faře a svůj čas pak využít k zařizování potřebných věcí (středa je úřední den). Služba běží od roku 2010 a je o ni zájem. A závěrem – zakladatelka mateřského centra Petra Mišterová byla v roce 2009 za svou práci oceněna prestižní krajskou cenou Křesadlo. Práci mateřského centra rovněž pozitivně hodnotí a podporuje město Přeštice. Sbor chápe mateřské centrum jako službu, a je proto zcela zdarma.

Jan Satke, farář v Merklíně a Přešticích