(ČB 6/2020) Tolerance je nepostradatelná zásada současného demokratického myšlení a života nejen v tom smyslu, že nás tolerují naši spoluobčané, ale také a zejména v tom smyslu, že my tolerujeme je. Tolerovat druhého je mnohem těžší než být sám tolerován, i když dosáhnout tolerance v určitých zemích a dějinných podmínkách není nic snadného; bez recipročního vztahu ale tolerance nefunguje. Tolerance má své místo na různých úrovních myšlení i života, jak v oblasti osobní a náboženské, tak občanské a politické. Živá a aktuální, v podstatě každodenní otázka je, zda a do jaké míry lze tolerovat netolerantní a jak reagovat na ty, kdo k toleranci ničí podmínky. Ty bychom tolerovat neměli, ale netolerance k netoleranci nemusí být hned vykonávána státem, nejprve bychom ji měli uplatnit my jako spoluobčané, nejprve bratrsky vlídným, poté i důraznějším slovem či gestem.

Poslechněte si článek:

(ČB 6/2020) Olga Richterová pochází z Choltic na Pardubicku, po gymnáziu vystudovala na Filozofické fakultě UK překladatelství a tlumočnictví. V roce 2014 vstoupila do České pirátské strany, v témže roce byla zvolena do zastupitelstva Prahy 10. V roce 2017 byla také zvolena poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu, od roku 2018 zastává ve straně Pirátů funkci první místopředsedkyně. Olga je členka ČCE, navštěvuje sbor v Praze-Vršovicích. Je vdaná, má dvě malé děti.

Poslechněte si článek:

Hlásíte se k Českobratrské církvi evangelické. Je tam nějaký vliv z rodiny? Evangelické kořeny?

Z rodiny přímo ne. K mému první setkání s vírou došlo díky studiu na Biskupském gymnáziu v devadesátých letech, kde jsme měli nesmírně zajímavou religionistiku, taky jsme třeba připravovali mše. A já jsem v té době, od svých 11 let, bydlela na internátě u sestřiček salesiánek. Ukázaly se mi tak úplně nové obzory, duchovní rozměr, zároveň mě ale v tom, co jsem viděla z katolické církve, dost dráždila role žen. Všechno připravovaly, vyzdobily, uvařily, ale pak si sedly do lavic a prostě poslouchaly. Nakonec mě tohle přivedlo do evangelické církve, i s mým tátou a s bratrem. Začali jsme chodit k evangelíkům na křestní přípravu, to mi bylo asi 13 let. Určitě tomu tenkrát pomohlo to, že farářem v Přelouči byl Daniel Matouš. Pokračování textu →

(ČB 6/2020) Máte-li rádi třináctky, pak vězte, že v 13. kapitole Pavlova prvního listu do Korintu je text rozdělen na 13 oddílků a v nich je pak notoricky známý text o lásce. Tedy – notoricky známý… Aby to někdo odříkal z paměti, s tím jsem se ještě nepotkal. On je ten seznam totiž sáhodlouhý. Apoštol vyjmenovává hned 15 vlastností, jaká láska má mít, aby to láska opravdu byla! Zapamatovat si 15 vlastností je asi příliš, zvláště, když se ty významy překrývají.

Poslechněte si článek:

Ten překryv ale teď využiju. Z toho všeho podtrhnu to, čím ten seznam začíná a končí: „Láska je trpělivá“ – a láska vytrvá, ať se děje cokoliv. Přesně uprostřed ještě jednou totéž, jen formulováno tak, že láska se nedá „vydráždit“. A těsně před koncem, jen tak na připomenutí počtvrté, že ať se děje cokoliv, láska vydrží. Pokračování textu →

(ČB 6/2020) Poslední dobou mám naopak pocit, že je dobře, abych už nadále všechno jen nesnášel a nesnažil se strpět, ale ozval se, protestoval, nesnášel nesnesitelné. Připadá mi, že jakési laciné tolerance a snášenlivosti, které zavánějí lhostejností, bývá až příliš. Konfrontace až konflikt jsou zdravé, klidně i ve sboru a ve staršovstvu. Nenechat být, jak se třeba mluví o druhých, jak se interpretují a komentují názory a postoje druhých. Snášenlivost – má-li to být skutečná ctnost – má přijít na řadu až potom, co si věci vyříkáme.
Pavel Pokorný

Poslechněte si článek:

Založil jsem kostel. Virtuální. Je to jako z Cimrmana s hospodou u silnice na Písek – chodí mi tam lidi. Často hodně divní. Vulgární. Kacířští. Zmatení. Charismaticky sluníčkoví… Se všemi se učím mluvit. Napořád si opakuji 13. kapitolu prvního listu do Korintu: První a poslední vlastnost lásky je trpělivost. Někdy fakt trpím. Ale když oni snáší mě, s mým jedovatým a kousavým sarkasmem, Pokračování textu →