(ČB 6/2019) Neslibujte, co nechcete splnit. Třeba věrnost až do smrti. Z křesťanského pohledu je to sice smilstvo, ale nevylepšíte to, když k němu přidáte křivopřísežnictví. Tohle třeba slyší snoubenci, když přijdou na přípravu – a chodí jich docela dost. Jen vzácně jsou ostražitě zamlklí, jasná většina je velmi dychtivá. Nemají ostych o sobě mluvit a když se ptají, čekají i osobní odpověď a tu berou vážně. Nepřijímají ji hned za svou, ale názor faráře je něco, nad čím chtějí přemýšlet.

Poslechněte si článek:

Promyšlenost kroků místo formálního přístupu

Jsou jiní, nejen než jsme byli my, jsou i jiní, než byli snoubenci před deseti lety. Rok od roku je to lepší. Mám proto v souvislosti s generací, která přichází, velkou naději, protože oni více a sami za sebe své kroky promýšlejí. Pokračování textu →

(ČB 6/2019) Jedno z našich dětí je gay. Co jsme udělali špatně? Kde se stala chyba? Hledala jsem vinu u sebe a nedokázala se s tím vyrovnat. Vždyť jsme stejně vychovávali i jeho sourozence a žádný z nich gay ani lesba není. Co se to stalo? Hryzalo to ve mně a ptala se, jestli jsem ho špatně vychovala. On ale říkal, že ne, že se tak prostě narodil a že si to nemám vyčítat. Svou orientaci začal poznávat na druhém stupni základní školy. Sice se dvakrát pokusil navázat vztah s děvčetem, ale nešlo to.

Poslechněte si článek:

Na jednu bolest navazovaly další. Moc mě mrzelo, že jsem byla poslední, kdo se to dozvěděl. Ale pak jsem pochopila, že je pro dítě hrozně těžké takovou věc doma oznámit. Syn nám to řekl, když mu bylo 23 let, skoro deset let se s tím vyrovnával sám a bez mámy. Pokračování textu →

(ČB 6/2019) Před rokem a dvěma týdny jsem se ženil. Od vrstevníků jsme slýchávali dotazy proč, když jsme příliš mladí (22 a 27 let), s lehce podezřívavými otázkami, zda nás k tomu něco tlačí (a to zejména moji nastávající). Smáli jsme se a odpovídali, že ne, že nám manželství připadá jako pěkná instituce, a proto do ní chceme vstoupit.

Poslechněte si článek:

Člověk se naplno odevzdá druhému a plně ho přijímá. Bere ho s jeho chybami a svoje nedostatky před ním neskrývá. Nemusí se totiž bát, že ho druhý opustí. Nerozlučnost manželství (vyjma extrémních případů) mnoho nabízí, a proto může být taky velmi jednoduše zneužita. Pokračování textu →

(ČB 6/2019) Současné názvosloví rozlišuje mezi svatbou a manželstvím. Svatba je obřad, manželství jeho dlouhodobý či dokonce doživotní následek. Obojí souvisí se závazkem, ačkoli by se ten závazek dnes možná měl chápat spíš jako závazek trvalého přátelství bez ohledu na to, jak se postupem let vyvine intimní život dané dvojice. Vyšší průměrná délka dožití radí k střízlivějšímu očekávání. Dlouhodobost existuje i bez obřadu, naopak po obřadu následuje občas něco velmi krátkodobého. Předkové to měli jednodušší.

Poslechněte si článek: