(ČB 1/2021) Tvrzení, že mezigenerační spory jsou nevyhnutelné, u nás fatálně existuje a nedá se s tím hnout. Copak si může rozumět patnáctiletý kluk s osmdesátiletou paní? Ale proč vlastně ne? Není tohle tvrzení trochu umělé?
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
(ČB 1/2021) Soužití dvou generací bývalo traumatem a vděčným literárním námětem. My jsme se s manželem pokusili o výjimku z pravidla. Po svatbě (1960) jsme byli přesvědčeni, že společná domácnost s jeho rodiči nebude pro nás dva generačním problémem. Život záhy naše odhodlání prověřil.
(ČB 12/2020) Potom jim (Ježíš) pověděl toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. Řekl vinaři: ,Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?‘ On mu odpověděl: ,Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.‘“ (Lk 13,6–9)
(ČB 12/2020) S Pavlem Novákem, vedoucím nízkoprahových klubů střediska Diakonie v Jablonci nad Nisou, jsme rozhovor v dnešní pohnuté době provedli tak, jak se teď dělá „skoro všechno“ – přes počítač, na dálku. Ale slyšeli jsme se i viděli, a já jsem si tím pádem jista, že dotyčný je fakt na své místě. Pro tuhle práci se jednoznačně hodí, ti jeho „romáci, cigáni“ k němu určitě musí mít důvěru.
Když téměř čtyřicetiletý absolvent gymnázia v Semilech a pedagogické fakulty Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem své studium dokončil, vstoupil rovnou do řad zaměstnanců Diakonie ČCE; pedagogice se tedy nevěnuje. Pavel Novák žije se svojí rodinou ve Vysokém nad Jizerou, má tři děti ve věku šest, pět a tři roky, jména Vilemína, Hubert a Felix prý dostaly jako kontrast ke svému příjmení.