Archiv pro rubriku: Téma

Otázka na tělo: Kdy jste se naposled rozhodli něco strpět/snést?

(ČB 6/2020) Poslední dobou mám naopak pocit, že je dobře, abych už nadále všechno jen nesnášel a nesnažil se strpět, ale ozval se, protestoval, nesnášel nesnesitelné. Připadá mi, že jakési laciné tolerance a snášenlivosti, které zavánějí lhostejností, bývá až příliš. Konfrontace až konflikt jsou zdravé, klidně i ve sboru a ve staršovstvu. Nenechat být, jak se třeba mluví o druhých, jak se interpretují a komentují názory a postoje druhých. Snášenlivost – má-li to být skutečná ctnost – má přijít na řadu až potom, co si věci vyříkáme.
Pavel Pokorný

Poslechněte si článek:

Založil jsem kostel. Virtuální. Je to jako z Cimrmana s hospodou u silnice na Písek – chodí mi tam lidi. Často hodně divní. Vulgární. Kacířští. Zmatení. Charismaticky sluníčkoví… Se všemi se učím mluvit. Napořád si opakuji 13. kapitolu prvního listu do Korintu: První a poslední vlastnost lásky je trpělivost. Někdy fakt trpím. Ale když oni snáší mě, s mým jedovatým a kousavým sarkasmem, Pokračování textu

Biblická úvaha: „Ženský ty jsou fajn, to se ví, se ví“

(ČB 5/2020) Mám rád ženský a mám taky moc rád Sváťu Karáska, a to i proto, že to takhle o ženských pěkně vyzpíval. To se ví, že jsou ženský fajnový, to má Sváťa recht a ví se to od pradávna. Už básníci a plnokrevníci, kteří své nelehké příběhy, přemýšlení a hlubokou znalost člověčích emocí a tužeb a zejména svou zkušenost s osvobodivou a životodárnou silou Boží žáru podobné lásky dostali do Bible, už tito naši praotcové ve víře to viděli podobně: „Ženu statečnou, kdo nalezne? Je daleko cennější než perly!“ (Př 31,10)

Poslechněte si článek:

Je to moje životní štěstí, že se mě tato věta osobně týká od mých 19 let, protože jsem takovou ženu tehdy našel, přesněji řečeno, ona si našla mne. Spoléhám na ni a nepostrádám kořist, rozumějte dobře, mám se s ní jako v bavlnce, jako prase v žitě. Prokazuje mi jen dobro a žádné zlo. Má v úctě všechno, co dělám a do čeho se pouštím. Tedy starověkým jazykem řečeno, cítím se od ní uctíván v branách, když zasedám se staršími země. Betty McDonaldová to ve svém slavném románu Vejce a já říká pro své současníky drobátko srozumitelněji: Pro moudrou ženu je zaměstnání jejího muže vždycky to nejdůležitější na světě, i kdyby to bylo budování slepičí farmy na venkovském zapadákově. Pokračování textu

Odolnost roste z překonávání pohodlnosti

(ČB 5/2020) Z redakce Českého bratra mi přišlo téma ze dvou stran. V Otázce na tělo jsem v souvislosti s osobně projevenou odvahou jednu „odvážnou“ stať z mého života zapomněl zmínit, přitom jsem na ni docela hrdý, byť nevím, zda za hrdost stojí. Měl jsem kdysi psát do časopisu pro mládež o válce; mj. jako její přímý účastník. Končil jsem tehdy takto: „Poslední válka bude o vodu. Nemilosrdná jak žízeň. Pokud se jí nechcete dožít, buďte zelení – ne zelení jak my vojáci, ale jako ti, kteří nemlčí k hubení přírody. Největší zločiny v historii napáchali nacisté, fašisté a komunisté. Nezapomeňte na to. A nepohrdejte vojáky, protože dělají špinavou práci. Zhrdněte politiky, když spadnou do špíny. A volte lepší.“ (Bratrstvo 9/2011) Čím více naše krajina vysychá, tím častěji na tato svá slova vzpomínám. S hrdostí a trochou lítosti, že po nich „neštěkl ani pes“.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Žena statečná a odolná. Rozhovor s Drahomírou Duškovou Havlíčkovou

(ČB 5/2020) Drahomíra Dušková Havlíčková (*1978) vystudovala teologii a po několika letech v cizině nastoupila do farářské služby. Je vdaná a před časem byla rodina obdařena čtvrtým přírůstkem. S Drahomírou jsme si povídali o její cestě k farářskému povolání a o tom, jak to jako žena a matka zvládá.

Poslechněte si článek:

Jaké jsi měla dětství?

Venkovské; bydleli jsme na statku. Mám dva o dost starší bratry, ti mě ve svém světě moc nepotřebovali. Cítila jsem se proto dost sama, potřebovala jsem jít ven. A to mě nějak doprovází celý život; ráda cestuju, ráda jsem ve společnosti. Jako větší jsem pak spoustu času trávila s partou, byly jsme čtyři holky ze sousedství, hodně jsme se kamarádily. Jedna z těch kamarádek je mimochodem Romana Čunderlíková, dnes také farářka. Takže dětství jsem měla hezké a dobrodružné.

Kdo tě nejvíc ovlivnil?

Důležitá pro mě byla babička. Bydlela s námi a já za ní často chodila; když jsem s něčím nebyla spokojena, vždycky jsem u ní našla porozumění. Pokračování textu