Archiv pro rubriku: Téma

Hodní a slabí

Český bratr 4/2012.

Aby se milost nestala povinnou

Církev pro silné, nebo pro slabé? Pro slabé, samozřejmě. Pro chudé, plačící, tiché, hladovějící a žíznící, milosrdné, čistého srdce – pro slabé. Je zajímavé, jak se v Ježíšově blahoslavenství zaslibuje Boží království v jedné řadě lidem, kteří mají nějaký životní problém (jsou chudí, pláčou, hladovějí a žízní), a těm, kteří mají, našimi slovy, dobrý charakter. Nerozlišeně. Protože, po pravdě řečeno, skutečně hodní lidé (ne ti, co umějí hodné dobře zahrát) mívají těžký život.

Hodní lidé

Lidé milosrdní, bezelstní, lidé, kteří nemají rádi spory, jsou bohužel v životě v jasné nevýhodě. Můžeme o nich říci mnoho hezkých slov – všichni o nich dovedou hezky mluvit. Ale, abychom nahlédli drsnou realitu, rande si s nimi obvykle nikdo dát nechce. A když už hodní lidé nakonec uzavřou nějaký svazek, bývají na tom obvykle biti. Všimněme si, jak často slýcháme v rozhovorech: „taková hodná ženská, ale na chlapy má smůlu“ nebo „takovej hodnej chlap, ale na ženský má smůlu“. Lidem se to jeví jako paradox, ve skutečnosti je to příčina a následek.

Podobně jako na této intimní rovině skončíme i na opačném konci, na rovině vysoce společenské, politické. Zrovna česká duchovní tradice vystihuje tuto zkušenost dosti realisticky v postavě knížete Václava. Ač člověk nikoliv zbabělý (jeho lebka nese stopy zhojených zranění z boje), přece se svou touhou po míru se sousedy stává pro domácí „kněžourským králem“, kterého je pro dobro národa třeba odstranit. Když později dojde na obléhání Libice a obležení se hájí tím, že na den sv. Václava se nesmí bojovat, obléhatelé vtipně odpovídají „Když je váš svatý Václav, tak náš svatý je Boleslav“. A tak připomínání řádů a ohledů bude znít vždy suše a vždy se na ně najde nějaká vtipná odpověď. I humor sám (pokud to není jen pokus o humor) bývá drsný a stojí spíše na straně těch silných, i když nám všem bez rozdílu v životě jistě pomáhá. Smějeme se totiž většinou tomu, nad čím bychom jinak museli plakat. Být hodný je někdy trochu nuda.

A Kristus říká hodným lidem: vydržte to, nenechte se zlomit, jste vysmíváni, ale ve skutečnosti je už všechno, na co hledíte, vaše. A budete mít i víc. V tom ať je vaše vnitřní síla, že jste královského rodu. A u Lukáše dodává Kristus ještě: „Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.“


Chudí bez udání důvodu

Jak jsme už uvedli na začátku, Kristovo velkorysé zaslíbení nepatří jen lidem čistého srdce, ale i lidem, kteří jsou prostě chudí nebo z nějakého důvodu pláčou. Tedy lidem, kteří nejsou oslabeni, zranitelní díky tomu, že „svět ve zlém leží“, ale prostě od nátury. Ne každý je chudý, protože je poctivý – někdo prostě nemá dost kázně k rozumnému hospodaření. Ne každý pláče, protože se mu stala křivda – někdo pláče (nebo by alespoň měl) sám nad sebou. A přesto i takovým patří, rovným dílem, království nebeské. I takoví jsou spojeni do jednoho houfu, do jednoho stáda se spravedlivými. To nejde zpochybnit.

Ale je třeba rozlišovat mezi utrpením pro spravedlnost, které je ctností a kterým se opravdu lze chlubit – a prostě jen utrpením, při němž je nám ztrápených prostě a jednoduše líto.
V církvi i v nás samých se setkává člověk hodný a člověk slabý. A je důvodem k radosti, že naše sbory zahrnují a přijímají dost lidí nemocných, neúspěšných, životem zraněných, starých. Leckterý farář vyslechne mezi dveřmi vtipnou větu „všude jsem už byl, takže teď my zbýváte už jen vy, pane faráři“. To vše ukazuje, že křesťanství není nějaký teoretický koncept, ale něco, co už teď v praxi funguje tak, jak jeho zakladatel předpokládal.

Chudé nerovná se poctivé

Setkává se tedy člověk hodný a člověk slabý. Trvalé nebezpečí ovšem je, že se slabost, zemdlenost, mrzutost sama o sobě začne pokládat za ctnost. A tak třeba církev stále ohrožuje sklon najít zálibu v bezúčelné askezi, odpírání si něčeho příjemného, jen abych se odlišil. Třeba u pietistů nabýváme dojmu, že třemi hlavními sloupy křesťanství je nepít, nekouřit, netancovat. Volba těchto tří nevinných (pokud uměřených) životních příjemností je zřetelně svévolná. V době vzniku pietismu většina lidí pila, kouřila a tancovala. Kdo ne, byl tím společensky vyloučen a hned si mohl připadat jako trpící, aniž by musel trpět pro to, co za utrpení skutečně stojí, a sice láska a spravedlnost. Podobné rozpaky ve mně budí třeba plánovité odmítání televize a lidové kultury vůbec, módní ekologický asketismus a celé to dnešní tažení proti „konzumní kultuře“. Rozumnější a ovšem náročnější je ono Pavlovo „Všecko zkoumejte, dobrého se držte“, tedy dokázat z bohaté nabídky doby vybrat to, co může třeba vypadat lacině, ale ve skutečnosti je hluboké. Co nám slouží, místo aby nad námi vládlo. A možná trochu zaujatě počítám k bezúčelné askezi i v současných církvích rozšířenou zálibu v estetické ponurosti či neumětelství: Když církev užije nějakých obrázků, buď nesmí být poznat, co na obraze je, nebo to musí být neumělé kresby dětí nebo na obrázku musí být člověk starý či nemocný. O děti, staré a nemocné se máme starat na prvním místě,  ale že si je dáme na vývěsní štít, z nás hodné lidi nedělá.

Dělám to zadarmo

Když jsme zmínili neumětelství: církevní prostředí je skutečně vlídné, to podle mě pozná každý, kdo přejde ze zaměstnání v církvi či diakonii do státního nebo soukromého sektoru. A církev stojí na dobrovolné práci. Nebezpečná je pro ni myšlenka: „Když to dělám zadarmo, nikdo mě nesmí kritizovat.“ Všimněte si, že téměř kdokoliv, kdo je v církvi navržen k nějakému úkolu, nechává se dlouho přemlouvat, aby pak vždy mohl říci „ale já to dělat nechtěl“. Přitom dostat úkol v církvi je velké vyznamenání – tím přece Bůh člověku jasně říká, co od něj chce! Kolik jen lidí se trápí myšlenkou, co od nich Bůh chce, jaké je jejich místo. A tady je to řečeno otevřeně, potvrzeno většinou – a odměna? Ta je v nebesích. Kdo má odpovědný, důležitý úkol musí být (uctivě) kritizovatelný. Bez kritiky není nikdo schopen pracovat trvale správně, protože všeho si člověk nikdy sám nevšimne.

Tyranie slz

Na nejhlubší rovině se vlídnost a slabost v církvi střetává samozřejmě v osobních vztazích. Zde jejich společné a vzájemné povolání ohrožuje tzv. tyranie slz. Tedy když se ze soucitu a laskavosti stane povinnost, kterou si někdo nárokuje. „Mám zbabraný život, všichni mi tedy musí pomáhat a všechno mé jednání omlouvat.“ Naprosto nemusí – a stačí vyjít z útulného církevního kroužku do světa, aby se člověk přesvědčil, že jinde nepochodí. Milost Boží, to je přece ten nejzásadnější projev Boží svobody. Kristus nemusel jít na kříž, jak po svém zatčení dává důrazně najevo všem kolem, ale šel. Stejně tak křesťan nemusí být hodný – ale být takový má. A že něco „mám“, to znamená víc, než že „musím“ – to je ta křesťanská svoboda. A proto také člověk vždy bude dlužit Bohu – a slabý milosrdnému, nikdy ne naopak. V církvi by tedy velmi často měl znít tento dialog: „Ani nevím, jak vám mám poděkovat.“ – „To nestojí za řeč.“ A nad pomyšlení skvělé je právě to, že člověk má stejnou důstojnost, ať už z jeho úst zní ta první věta, nebo ta druhá.

Tomáš Pavelka, farář v Lounech

Právě, když jsem sláb, jsem silný…

Český bratr 4/2012.

Pavlův výrok z 2K 12,10, který jsem si vypůjčil pro nadpis, naznačuje, že otázka slabosti a síly, případně vztahu „slabých“ a „silných“ patřila k těm, na nichž se apoštol sobě i svým čtenářům pokoušel ozřejmit tu novost a jinakost, kterou do lidského života vnáší Kristovo evangelium.

O slabosti a slabých Pavel ve svých dopisech psal poměrně často – a vlastně není divu. Otázka síly a slabosti přece patří k těm základním, které si nutně klademe všichni. Chceme a potřebujeme být silní, mocní a schopní – slabost, nemohoucnost a neschopnost patří jednoznačně k omezením našeho života, protože život sám je pohyb, vzepření proti nicotě, a tak je k němu třeba síly. Tam, kde síla, schopnosti a možnosti klesají k nule, začíná se roztahovat nebytí nebo řečeno méně filozoficky: smrt. Ne náhodou výraz, který v řečtině označuje obecně „slabost“, má také konkrétní význam „ne-moc“, jak jej ostatně často převádějí do češtiny Kraličtí.
Otázkou pak je, co je doopravdy silné, kde a jak sílu hledat a získat. A potíž je v tom, že my lidé někdy sílu, moc a schopnosti potřebujeme ukazovat a uplatňovat nejen jako vzpouru života proti nicotě, ale také – a se zvláštní oblibou – jako přemáhání, někdy i znásilňování slabých, či alespoň slabších. Je známá věc, že mnohem raději zápasíme se slabostmi druhých než s těmi vlastními.

V tom, co Pavel o slabosti a síle píše, můžeme rozlišit dva okruhy. V prvním sám sebe prohlašuje za slabého, a dokonce se tím chlubí, ve druhém se počítá mezi silné. Ten první se týká toho, co člověku přináší jeho víra v Krista. Kdo ve víře přijal evangelium, svědectví o tom, že Bůh vzkřísil z mrtvých ukřižovaného Ježíše, založil svůj život na této nepochopitelné a nevysvětlitelné, nepravděpodobné, a přece skutečné Boží moci. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření,“ prohlašuje Pavel (2K 5,17).

Ale co to znamená, jak se to projeví v tom, co prožíváme?
Křesťané byli zřejmě od samého počátku v náboženském pokušení představy, že život „v Kristu“ bude již životem zbaveným trápení a nesnází, životem prodchnutým Boží nezdolnou mocí a svobodou, a někteří proto hledali doklady Boží přítomnosti v úspěchu, oproštění od nemocí, silném náboženském prožitku. Pavel však tuto představu zásadně zpochybňuje. Boží moc se podle něho nejzřetelněji projevuje tam, kde je jisté, že to není jen jiné pojmenování lidské síly a schopnosti.

Ve 2K 12,7–10 uvádí příklad ze svého osobního života. „Osten v těle“ je nejspíš nějaká bolestivá, chronická nemoc, kterou trpěl. Pavel vypráví, že se opakovaně modlil, aby jej Bůh tohoto trápení zbavil. Jako odpověď na tyto modlitby však přijal pochopení, že se má spokojit s Boží milostí, tedy s oním ujištěním evangelia o Boží vysvobozující přízni projevené a potvrzené v Kristu. Vnějšího dokladu v podobě úlevy od konkrétního trápení se mu nedostalo, ale Pavel to přijal jako způsob, jímž Boží moc ve světě působí. Ne jako síla, která by apoštola proměnila v nadčlověka nezlomného zdraví a neodolatelné osobní přitažlivosti – a na to posléze lákala i všechny jeho posluchače, nýbrž jako služba člověka všelijak zkoušeného, jehož poselství však překvapivě dochází sluchu a přijetí právě této všední slabosti navzdory. K lidské slabosti se připojuje, na ní se projevuje moc Kristova. Tak Pavel objevuje sílu (Boží) ve své slabosti.

Pavel tuto povahu Boží moci vidí v souvislosti se základní strukturou evangelia: je to přece poselství o vzkříšení ukřižovaného. Vzkříšení přitom nechápe jako jakousi Boží korekturu, která překonala Ježíšovu smrt a tak „vymazala“ ukřižování z jeho příběhu. Naopak: vzkříšení je především Boží potvrzení, jakási „certifikace“ Ježíšovy cesty – a tedy i kříže, odhalením jeho smyslu. Dá se proto říci, že Bůh jednal (a jedná) nejen navzdory „slabosti“, ale skutečně jejím prostřednictvím. O lidskou víru se podle Pavla uchází „bláznivá“ zvěst o ukřižovaném spasiteli (1K 1,18–25). Toto evangelium pak také staví otazník nade všechno, co jinak lidé považují za „moudré“ a silné – a odráží se i v tom, mezi jakými lidmi především nachází kladnou odezvu.

K víře v toto evangelium nemůže být člověk přiveden žádnými „fígly“, ničím, co by ho z vnějšku uchvátilo a jaksi „přinutilo“ věřit. Tak s křesťanskou vírou, jak jí rozumí Pavel, těsně souvisí svoboda. A se zápasem o svobodu víry v křesťanských společenstvích souvisí druhý okruh Pavlových výpovědí o silných a slabých.

V obšírných výkladech adresovaných do Korintu (1K 8,1–11,1) a do Říma (Ř 14,1–15,7) se Pavel zabývá otázkou, která je v různých obměnách v církvi živá asi v každé době: jak souvisí víra a její náboženské projevy, dnes bychom řekli zbožnost. V podrobnostech se tyto výklady liší, jako se zřejmě lišily i konkrétní podoby problému na obou místech. Ale v obou případech se Pavel pokouší překonat vnitřní napětí, které mezi křesťany vnášel odlišný názor na to, zda a jak se víra pojí s dodržováním určitých náboženských zásad – tehdy zvláště udržování odstupu od pohanských kultů odmítáním jíst maso ze zvířat poražených jako oběti v chrámech, dodržování svátků a rozlišování přijatelných a nepřijatelných pokrmů. Pavel mluví o slabosti svědomí (1K 8,7) či slabé víře (Ř 14,1; Bible 21 tu výstižně překládá „choulostivá víra“) těch, kdo byli v těchto otázkách opatrnější a pečlivější. Nebyli to nutně křesťané židovského původu, jak se někdy uvádí, některé zmínky (např. 1K 8,7) ukazují naopak na pohanský původ takto nejistých.

Síla, k níž se sám Pavel hlásí („my“: 1K 8,6; Ř 15,1), se projevuje ve svobodě plynoucí ze spolehnutí na svrchované Boží panství nad celým světem, takže nějakého úzkostlivého rozlišování není třeba. Pavel se však i tady velmi důsledně drží přesvědčení o povaze svobody víry, kterého jsme si již všimli: jestliže poznání víry je skutečně výlučně věcí působení Boží moci, nelze k němu člověka dostrkat žádnými vnějšími prostředky, ani naléháním na to, jak by svoboda měla vypadat. Pavel to respektuje, a tak se nepokouší „slabost“ víry či svědomí nějak léčit a posilovat, nýbrž velmi rozhodně nabádá ty, kdo onu svobodu pociťují, aby se v ní omezili a „slabé“ svým „nenáboženským“ chováním nepohoršovali. Používá přitom vskutku silných slov: kdo uplatňováním své svobody „ubíjí slabé svědomí“ druhých, „hřeší proti Kristu“.
K orientaci má zřejmě posloužit jakési pravidlo, kterým Pavel své pojetí evangelijní svobody vystihuje: „všechno je dovoleno, ale ne všechno je prospěšné“. „Prospěch“ pak upřesňuje jako „budování“ (společenství v církvi, ČEP: „společný růst“; sr. Ř 14,19). Ohled na ostatní má být měřítkem svobody. Ačkoli hlavní břemeno tohoto (svobodného!) sebeomezení vkládá v obou epištolách na „silné“, v Ř 14,3.10 zachytíme pokyny oboustranné, v nichž se obrací také na „slabé“ a žádá je, aby „nesoudili“ ty, kdo jejich opatrnost nesdílejí. V zásadě, pokud to obě strany unesou, by tedy podle Pavla mohla být v církvi v otázce náboženské podoby víry značná rozmanitost. Je však na těch, kdo mají svobody víc, aby byli solidární se „slabšími“. I tady platí, co Pavel pověděl o křesťanském soužití obecně (Ř 12,16): „nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám“.

Jan Roskovec
(autor působí na katedře Nového zákona Evangelické teologické fakulty UK)

Evangelická mlčenlivost

Český bratr 4/2012.

Sestra Vomáčková je nemocná.
Víte, že sestra Vomáčková je nemocná? Nechcete jí zavolat?
Doslechla jsem se, že sestra Vomáčková je na tom špatně. Potkala jsem ji u doktora, byla na vyšetření…, asi s tím půjde na operaci…
Včera jsem byla u sestry Vomáčkové, byla celá skleslá, dělají jí starosti její děti….
Dcera sestry Vomáčkové se rozvádí. Už to u nich doma nebylo k vydržení…
Sestra Vomáčková se zhroutila. Není divu, bylo toho na ni moc. Chudák…

Co říct a co si nechat pro sebe? Jsme rodina sboru, rodina církve, bratři a sestry. Rodina dosti široká. A povídavá. Rozhovor je základem komunikace, rodí se z něho vztahy. Je dobré o sobě vědět…

Ale co všechno?
(Fiktivní) sestra Vomáčková, která do kostela nechodí úplně pravidelně, takže si nevšimneme prázdného místa v lavici, může být nemocná už dlouho, trápit se, být na všechno sama… a pak se někomu svěří… a ten někdo ji vyslechne a přemýšlí, co dál s takovou informací… Ví teď o nemoci sestry, ví možná mnohem víc, řekla mu o sobě něco, co se dlouho bála říct nahlas…
A jak odpovědět, když se mě na sestru Vomáčkovou někdo zeptá?
Farář, staršovstvo sboru i sborová sestra jsou vázáni slibem mlčenlivosti.
„Jsem hotov zachovávat v tajnosti vše, co mi bude důvěrně svěřeno.“ (Tato věta je podle Agendy součástí slibu při pověření k práci v dané funkci.)
A podobné pravidlo by mělo platit i pro dobrovolníky v křesťanské službě či sborové diakonii (byť nejsou obvykle ke své práci oficiálně povoláni, resp. neskládají slib) a vlastně pro všechny.

Někdo má jasno, jaká informace patří už mezi ty „důvěrné“ a jaká by měla být sdělena někomu dalšímu. Přesná pravidla ale nemáme. Jsou situace, kdy se můžeme dotyčného zeptat, zda můžeme/máme někomu dalšímu říct, o čem jsme spolu mluvili, ale většinou zůstaneme na rozhodování sami. A sami budeme i na nesení tajemství, které opravdu dál sdělovat nemůžeme. Uneseme to? Kde najít „vrbu“? Jednou z pomocí pro tyto případy může být supervize, která začíná být pro lidi v pomáhajících profesích zvyklostí.

Někoho trápí nemoc, obavy, strach o blízkého člověka. Někoho sužuje vina nebo pocit viny.
V naší církvi není obvyklá tzv. ušní zpověď, a tak může být pro někoho, kdo by o ni stál, problém se faráři svěřit s něčím těžkým, s vinou, se selháním. Jak s tím mám přijít? Jak si o rozhovor říct? Co si o mně bude myslet? Neřekne to někomu dalšímu?
Je škoda, když potřeba důvěrného sdílení zůstane oslyšena. Když se ji bojíme vůbec vyslovit. Překročit pomyslný práh pomyslné zpovědnice.
Tak může farář uslyšet povzdech: „Bylo to tak těžké… Tolik bych býval stál o rozhovor, o to, aby se se mnou někdo pomodlil…“ Jenže to bylo před rokem.

Lenka Ridzoňová, farářka

Otázka na tělo: Kdy jste se cítili slabí ve víře?

Český bratr 4/2012.

Šárka Grauová, portugalistka: Obecně řečeno, na cestě do Emauz. Vždycky znovu, když je to, s čím člověk spojoval svůj život a své naděje, v troskách a jako jediné řešení se nabízí sbalit si fidlátka a jít.

Karel Šimr, farář: Slabý se cítím často. Ale víra je právě ten prostor, kde nacházím sílu. Vím, že apoštol to myslí jinak – to ale musí o člověku říci druzí. Určitou slabost cítím, když chystám kázání, stojím za stolem Páně, křtím nebo zvěstuji Boží odpuštění. Jenže to je vlastně spíš vědomí nehodnosti tváří v tvář svatému. Tedy spíš silná víra.

Lia Ryšavá, presbyterka: O tak intimní záležitosti jako je víra, o pochybnostech i o vrcholech víry, nejsem zvyklá hovořit, a zejména ne veřejně. Možná i to je dědictví určité reformované věcnosti až upjatosti, v níž jsem vyrůstala a z níž necítím potřebu vyjít. Svoje slabosti, pochybnosti i radosti, tedy každý svůj den, si však bez víry nedokážu představit.

Věra Červinková, náměstkyně seniorátního kurátora: Mám-li být zcela poctivá v této odpovědi, cítím se slabá ve víře poměrně často. Snažím se před Pánem Bohem uniknout a on mě vždycky dostihne. A to je nakonec moc dobře, ne?

Pavel Kočnar, vězeňský kaplan: Vždy, když podlehnu pokušení spojovat víru jen se svými vlastními pocity, zkušenostmi a touhami, a zapomenu na pocity, zkušenosti a touhy svých věřících i nevěřících bližních.

Tomáš Dittrich, Křesťanská misijní společnost: Slabý ve víře jsem se opakovaně cítil, když jsem se dozvěděl, že se někomu, koho mám rád, stalo něco špatného, například někomu z rodiny nebo ze sboru. Většinou mě tento prožitek vedl k tomu, že jsem si uvědomil, že mi nezbývá, než se začít modlit.

Miloš Hübner, senior: V mládí a v dětství, když jsem do omrzení slyšel, že víra je jen pro hloupé a nevzdělané, nevěděl jsem nikdy, co na to pohotově odpovědět. Něco smysluplného mě napadlo až doma. Dnes to bývá v situacích, kdy se církev početně umenšuje, její lidové zázemí roztává jako sníh na jaře a nevím, co bych s tím mohl dělat.

Martin Balcar, manažer pro vnější vztahy Diakonie: Vážně? Třeba když se mi spustí představivost při pohledu na krásnou ženu. Těch situací jsou ale mraky.