Archiv pro rubriku: Téma

Otázka na tělo: Co byste nedělali v neděli?

Český bratr 2/2012.

Petr Sláma, vysokoškolský učitel: Neotevíral počítač, neb je to můj pracovní nástroj. Jenomže ho často otevírám, jelikož pondělí tlačí. Jinak se snažíme držet basu s tou tradicí, která v neděli nenakupuje, nestaví a nebuduje.

Jan Šulc, editor a překladatel: V neděli bych se především pokusil nerušit ostatní, tedy nesekat sekačkou, neřezat elektrickou pilou, nevrtat, nebušit, nepouštět rádio či hlasitou hudbu; pokusil bych se přispět svému okolí i sám sobě tolik potřebným ztišením.

Monika Žárská, překladatelka: Považuju za velkou hloupost dát přednost válení v posteli před výpravou do kostela. Ale nenapadá mě jinak nic, co bych zrovna z neděle chtěla vyloučit. Zlé a hloupé věci se přece nemají dělat ani ve všední den, ani v neděli. No a dobré a chytré věci soustavně provozované místo výpravy do kostela, dobrými a chytrými být přestávají.

Jiří Nečas, matematik a ekolog: Neděli vděčně přijímám jako příležitost k vybočení z všednosti, ze shonu všedního života a k pohledu vzhůru. Činnostem, jakými jsou větší uklízení či nakupování, se v neděli vyhýbám. Pokud jde o internet, rád bych v neděli eliminoval různé formy on-line komunikace po internetu a zůstal jen u přátelských e-mailů a čtení pozitivních informací, jakými jsou např. kázání. Výkon mé profesní činnosti formou příležitostného poskytování konzultací z matematiky mi radost z neděle nekazí a nic proti němu nemám.

Daniela Pokorná, studentka a učitelka: Častěji přemýšlím o tom, co bych dělat v neděli chtěla, aby ta odlišnost, nevšednost, která začíná bohoslužbami a setkáním s lidmi v kostele, pokračovala až do večera. Někdy se to daří – setkání s přáteli, příbuznými, čas na povídání s mými blízkými doma, procházka. A co bych nedělala? Asi se to neliší od toho, co nechci dělat ani jiné dny.

Tomáš Najbrt, webmaster: Nedělám hlučné práce, které by mohly rušit bližní: vrtání, sekání trávy, apod.

DaZ

Noční můra, nebo příležitost? Odpovědnost i naděje pro budoucnost církve

Český bratr 1/2012.

Současná debata, jak vyřešit ze strany státu dluh, který se řešil spíše odsouváním než odpovědným přemýšlením, určuje pochopitelně i život jednotlivých církví. Nejen zvažováním, jaké klady a zápory jsou s tématem spojeny, ale také tím, co bude jinak, když Parlament ČR zákon přijme, a co jinak, když nepřijme (případně též, zda se ČCE neměla vyvázat ze společenství církví a jednoduše celou problematiku opustit a neúčastnit se jí, tedy nic nenárokovat a nic nepřijímat). Jde o komplex otázek i nejistot, a tak se pokusím srozumitelně popsat své přemýšlení nad celou problematikou a případně se dotknout cest do budoucnosti.

Černý Petr v rukách státu

Je jasné, že by církvím nikterak nevadil stávající model financování bez nároku na starost o nový majetek a novou podobu sebefinancování. Ovšem stát v roce 1991 vytvořil na straně obcí, měst a církví stav legitimního očekávání tím, že v zákonu o půdě č. 229/1991 Sb. v § 29 (tzv. blokační paragraf) stanovil: „Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.“ Tento paragraf tedy řekl, že existuje majetek, který církve vlastnily, a že zůstane zablokován do přijetí nového zákona. Několikrát byly v průběhu let církve, jejich farnosti a sbory (tj. i ČCE) ze strany ministerstva kultury vyzvány, aby kompletovaly seznamy majetku, který jim byl zabaven. Za celou dobu se nestalo, že by od nich zaznělo, že nikdo o vracení majetku nestojí, což i v církvi postupně tvořilo postoj, že co bylo zabaveno, má se vrátit původním vlastníkům. Protože již v roce 1991 zákonodárný sbor vyslovil, že původní církevní vlastnictví majetku existuje (jinak by nebylo třeba je řešit jiným příslušným zákonem), stát tím potvrdil odhodlání tuto věc řešit, tj. vracet nebo i kompenzovat.

Od té doby utíkaly roky, církve nebyly silou, která by stát k něčemu mohla nutit, i když nezamlčovaly, že existuje dluh neřešení uvedené problematiky. Až první desetiletí nového století probudilo větší aktivitu, protože zájem o řešení byl čím dál větší ze strany Svazu měst a obcí, kterým blokační paragraf neumožňoval komplexní rozvoj s podporou dotací z EU. Potřeba uvolnit zablokovaný majetek pro další, potřebný rozvoj měst a obcí je tak významný vliv, který žádá urychlené řešení majetkového vypořádání s církvemi.

V současné době stát potřebuje tento problém řešit také proto, že současný model financování nevyhovuje (počet duchovních, a to nerovnoměrně roste, zatímco počet registrovaných věřících klesá, což je předmětem kritiky stávajícího modelu financování z pohledu sekulární částí společnosti). Navíc od roku 2013 budou podle církevního zákona 2/2002 Sb. § 7 a 11 moci žádat o financování ze státního rozpočtu nová náboženská společenství, kterým uběhne lhůta pro žádost o tzv. druhou registraci otevírající cestu k získání zvláštních práv, mezi které financování ze strany státu rovněž patří. Pro stát je téměř nepředstavitelné, aby v té době ještě platila stará pravidla financování, tj. podle zákona 218/1949 Sb.

Protože k řešení se zákonem zavázal stát jako držitel zabaveného majetku, církve reagovaly až tehdy, když stát nabídl model postupu a myslím, že jak v letech 2007/2008, tak i v roce 2011 jednaly věcně, svižně, a to i s vědomím, že podmínky řešení se pro ně v roce 2011 obecně zhoršily.

Pozice ČCE

Mimořádný synod, který se konal 25. listopadu 2011, delegoval na synodní radu a statutární zástupce církve právo jménem církve podepsat se státem smlouvu o majetku i budoucím financování církve, jak vyplynou z návrhu, který byl v srpnu 2011 dojednán a odsouhlasen vládní i církevní komisí. I když takové pověření je od roku 2008 součástí Řádu hospodaření církve, bylo pro představitele církve důležité, aby je synod potvrdil, když jde pro církev o podmínky jiné, než jaké byly před několika lety. V zásadě to znamená, že bude možno podepsat dokumenty, které díky tomuto zákonu uzavřou minulost, jednak přijetím finanční kompenzace za zabavený majetek v poměru dělení odsouhlaseném všemi subjekty jednajícími za jednotlivé církve (o naturální vrácení nemovitostí budou moci sbory žádat, i když to nebude v tak velké míře); dále pak podpis smlouvy se státem ukončí stávající model financování.

ČCE, stejně jako jiné církve, by prakticky měla třicet let (2013–2042) dostávat náhradu za majetek a vedle toho sedmnáct let dotaci na platy duchovních. První tři roky bude výše dotace stejná jako doposud a pak dalších čtrnáct let by tato dotace každoročně měla o pět procent klesnout. Od roku 2030 již církve nedostanou žádnou dotaci na platy duchovních, jak ji dostávaly od roku 1949, zatímco kompenzace za zabavený majetek bude ještě dvanáct let probíhat, aby vytvářela základ výnosu, spolu s obětavostí církve zacelující ukončenou státní dotaci na platy. Jakmile taková smlouva se státem bude podepsána, skončí platnost zákona 218/1949 Sb. a majetek bude odblokován na základě prohlášení církví, že vůči státu nemají dalších nároků.

Nebezpečí a přísliby

Prvním a největším nebezpečím bude pokušení domnívat se, že jako církev zbohatneme a budeme moci utrácet. K takovému pocitu dojde téměř okamžitě, protože podle navrženého způsobu by církev měla dostat největší finanční částku právě v prvních letech. Proto je žádoucí, aby zasedání synodu 2012 zcela jasně a systémově určilo způsob nakládání s prostředky a jejich investování a aby vyzval členy církve, kteří se obhospodařováním majetku zabývají, k zapojení do tvorby modelu hospodaření církve pro nejbližší roky. Bude třeba, aby aktivní a věrní členové církve, zkušení v příslušném oboru, nabídli své schopnosti i čas a účastnili se správy nově získaného majetku.

V žádném případě nebude majetek určen ke zluxusnění pozemského bytí církve, nýbrž k zajištění jejího prioritního úkolu – zvěstování evangelia, výchovy a vzdělávání dětí a mládeže a vytváření takového společenství, které bude dobrou alternativou k životu v izolaci a osamění, jež nás dnes obecně obklopuje. Kladu důraz na to, aby se o správu a výnos majetku starali především odborně zdatní členové církve, není totiž žádným tajemstvím, že se již o správu hlásí a budou hlásit ti, kterým jde především o finance. Ti vycházejí z mínění, ve kterém je sami mnohdy podporujeme, že církev neumí hospodařit a bude tak snadnou kořistí k ohloupení a oloupení.

Takovým tendencím je možno čelit jednak odborností správy majetku, jednak vědomím, že ruku v ruce s tím jde zvěstování evangelia a nesení jeho vlivu v každodenních souvislostech lidského života. Součástí úvah po přijetí zákona bude také rozhodování o optimálním počtu pracovních míst, počtu sborů, tedy i rozhodování o slučování sborů a vytváření sborových unií s jedním kazatelem. Ruku v ruce s tím bude třeba postupně zvyšovat obětavost, protože ani dnes nedosahujeme té výše darů, jakou již před lety doporučil synod: pět procent čistého ročního příjmu.

Druhé nebezpečí pro budoucnost spočívá ve stávajícím způsobu života v církvi. Občas zaznívají hlasy ze sborů, že je pouze několik „tahounů“ sborového života a ostatní jsou z řady důvodů spíše diváky a komentátory. Takovými pozorovateli jsou mnohdy i členové staršovstev. Něco takového bude v tak nové situaci, do jaké směřujeme, téměř neomluvitelné a neudržitelné. Čeká nás nevyhnutelná změna, která se ve svém důsledku může stát dobrým začátkem pro budoucnost.

Tato příležitost, jakkoliv vypadá, že v ní jde jen o majetek, může ukázat, na čem kdo z nás stojí, zda víme, komu jsme uvěřili a jaké poslání, kromě obyčejného přežívání, tady máme plnit. Tedy i v této věci, která nás v důsledku dovede do pozice, ve které nikdo z nás za historii ČCE nebyl, půjde o to, jaké jsme víry, co pro nás znamená Kristus a zda jsme schopni žít a nejen se deklarativně hlásit k dávnému: Kristus nám za škody stojí, stokrát víc slibuje. Tedy máme co činit s příležitostí náboženskou, duchovní a vyznavačskou, a kdo se v církvi v současné debatě zaměřuje jen na peníze a majetek, celou problematiku nebezpečně zužuje.

Z tohoto úhlu vidím, že bude třeba výrazně odlišit kompetence a odbornost lidí, aby se k rozhodování dostávali v příslušné oblasti ti, kdo „ji umí“. Bez aktivity členů církve to nebude možné zvládnout. Vezměme to jako nabídku, ve které nemáme zchromnout, k čemuž máme sklon, ale poznat, k čemu nás společenství a poslání církve vybízejí a zvou.

Možnost koordinace a poradenství při správě majetku nám poskytuje rovněž široká síť ekumenických vztahů. Mnozí odborníci z partnerských zahraničních církví již dávají najevo, že pokud budeme chtít, jsou připraveni poskytovat rady a pomoc tak, aby výzva, do které jdeme, byla dobře využita a rozvinuta. To je příslib a naděje, abychom si nepřipadali zavaleni materiálními starostmi.

Nejbližší kroky

V prosinci jednala o návrhu zákonu vláda ČR, očekává se, že by jej poslanecká sněmovna Parlamentu ČR mohla schválit díky koaliční většině. Senát pravděpodobně všechno vrátí a poté, co by poslanecká sněmovna zákon znovu odhlasovala, mohl by být po podepsání prezidentem účinný od 1. ledna 2013. Těžko se dá odhadnout, jaké diskuse se kolem toho ještě povedou, nicméně stále platí, že jiný model řešení onoho starého dluhu neexistuje.

Poslední otázka je, co bude, když ani tento pokus o řešení nebude schválen. Pro funkční období této vládní koalice platí tzv. deklarace shody, tzn. církvím je ministerstvem kultury garantována podpora pro takový počet duchovních, jaký měly v říjnu 2010. Z výše uvedeného vyplývá, že případné nepřijetí zákona velice zkomplikuje život mnoha obcím a městům, a je otázka, zda stát podle nových výsledků sčítání lidu nenastaví nová kritéria financování novelou zákona 218/1949 Sb. Ale to je v této chvíli ještě předčasné.

Naděje pro budoucnost

Existuje nějaká? V ukončení celé majetkové problematiky vidím především příležitost oddělit církev od státního rozpočtu a tím také od neustálé kritiky, že se přiživujeme na výsledcích práce těch, kdo s církvemi a vírou nechtějí mít nic společného. Zároveň budeme moci lépe poznat sebe sama, zač stojíme a co jsme. Na jednu stranu bude nutné počítat s tím, že náklady na život církve se budou skládat z více stran, největší část bude pocházet z vlastní obětavosti. Budoucnost církve bude víc stát na tom, že zamíří k lidem, bude jim svou službou k dispozici a bude žít mezi nimi a nikoliv vedle nich.

I když žijeme v době mimořádně zajímavé a do jisté míry i záhadné, neznamená to, že bychom se měli toho, co stojí před námi, lekat. Domnívám se, že učení a tradice církve, zaměření na nesení evangelia a zpřítomňování Boží lásky v důvěře a společenství, soustředěnější a cílenější práce pro lidi a s lidmi v duchu evangelia jsou způsoby, které mohou pomoci ve spolupráci s ostatními, nejen církevními institucemi a sdruženími, unést kritické chvíle přítomnosti a nejbližší budoucnosti. Mnohá znamení jsou varovná a naznačují, že skutečně v mnoha ohledech může být velice zle. Otázkou pro nás zůstává, zda umíme vidět kořeny ohrožení v náboženské vyčichlosti, v duchovní prázdnotě a současné chuti více spirituálně experimentovat. Nemít naději, že síly k takové aktivní sebereflexi a obnově nám budou dány, pak bych se nemohl účastnit několikaletého vyjednávání. Myslím, že s Boží pomocí lze unést i chvíle kritické a připravovat nové počátky.

Joel Ruml

O samofinancování církve a nadějných vyhlídkách. Rozhovor s Pavlem Stolařem

Český bratr číslo 1/2012.

Jsme schopni změny myšlení?


Pavel Stolař (1952) je spoluvlastníkem firmy Ecosond, která se zabývá tepelným zpracováním kovů a službami pro kalírny. V synodní radě pracuje druhé volební období, tj. nepřetržitě od roku 2003. Jako náměstek synodní kurátorky má na starosti hospodářské a správní věci. Má čtyři dcery a šest vnoučat.

Na jednáních spojených s hledáním postupů, koncepcí, kompromisů mezi církvemi i na jednáních se zástupci státu jsi strávil stovky hodin. Mělo to smysl? Bylo to náročné?

Náročnost jednání spočívala zejména v tom, že byla do jednoho balíčku spojena majetková restituce a snaha o dlouhodobé financování církví. Druhá komplikace spočívala v rozdílnosti výchozích pozic jednotlivých vyjednávajících. Stát má zájem navracet pokud možno co nejméně majetku, nově preferuje spíše naturální restituci na úkor finanční náhrady a není ochoten vracet majetek ve správě obcí a krajů.
Řády římskokatolické církve v souladu se svým chápáním podstaty majetku preferují navracení polí a lesů. Pro ostatní církve by byla výhodná spíše finanční náhrada za zabavený majetek. Výrazně se liší i velikost zabaveného majetku jednotlivých církví. Poměr zabaveného majetku církve římskokatolické k majetku ostatních církví je totiž přibližně 95 ku pěti. Komplikací byl také počet duchovních jednotlivých církví v poměru k počtu členů církví, který se u jednotlivých církví velmi výrazně liší a vytváří tak nestejnou výchozí pozici. Nejnáročnější bylo proto nalézt kompromis, který by byl přijatelný pro každou ze sedmnácti církví i pro vládní reprezentaci.
Pozitivní je, že se církve dohodnout dokázaly. Velkým problémem nadále zůstává, že vyrovnání s církvemi v podstatě odmítají levicové parlamentní strany, které by zabavený majetek církví nejraději nevracely a tuto velikou krádež si nechaly „posvětit“ v referendu.

Schválí-li předložený návrh zákona vláda (leden) i parlament (jaro), vejde v platnost od 1. ledna 2013. Pocítíš úlevu a zadostiučinění?

Nepocítím ani úlevu, ani zadostiučinění. Bude se pouze (možná) realizovat výsledek dlouhodobého jednání, v němž jsme hledali možnou dohodu mezi sedmnácti církvemi v rámci podmínek více méně nadiktovaných vládní reprezentací. Úleva bude spočívat snad jenom v tom, že by mohly být na dlouhou dobu jasně zákonem i smluvně nastaveny podmínky vztahů mezi státem a církvemi. Ale ke schválení je ještě dlouhá cesta.

Jaký objem komunisty ukradeného církevního majetku se vrátí ČCE?

Sbory ČCE, kterým byly zabaveny pole či lesy, budou moci uplatnit restituční nárok na naturální vydání pozemků v celkové výměře přibližně 160 ha polí a 80 ha lesních pozemků. Církev jako celek by měla obdržet restituční náhrady v celkové výši 2,26 miliard Kč splácených po dobu třiceti let se zohledněním inflace. Ročně by to mělo být asi 75,5 milionů Kč. Mimo to by měla být naší církvi vyplácena po dobu tří let dotace na platy kazatelů ve stávající výši a dalších čtrnáct let dotace, která se bude každý rok postupně snižovat vždy o 5 procent. Po této době spolufinancování církví státem zcela skončí.

Jak by s majetkem měla církev (sbory) naložit, aby to byla dlouhodobě pomoc?

Naturálně vydané pozemky budou obhospodařovat sbory, kterým byly kdysi vyvlastněny. Bude zcela na jejich uvážení, jak s pozemky naloží. Finanční prostředky z majetkového narovnání se z rozhodnutí synodu stanou příjmem personálního fondu, který bude fakticky jediným mzdovým fondem církve. Církev tak bude moci použít získané prostředky pro částečné financování platu kazatelů. Značnou část prostředků by však měla církev vhodným způsobem investovat, aby po třiceti letech bylo možné z výnosu majetku částečně financovat platy kazatelů, zejména u malých sborů. Stejným způsobem postupovali naši předkové ve dvacátých a třicátých letech minulého století, kdy část svých prostředků investovali do nemovitostí zejména v Praze, z jejichž výnosu je ještě nyní financována značná část provozu ústředí církve.

Jak budou finacovány platy kazatelů, až stát přestane platit příspěvek církvím, který se nyní využívá převážně na platy duchovních?

Základním zdrojem platů kazatelů bude obětavost členů církve. Dále lze předpokládat, že česká společnost ocení práci kazatelů tam, kde bude zřejmá tzv. společenská objednávka, například ve funkci kaplanů v nemocnicích, věznicích, v armádě a případně ve školství. Dalším malým zdrojem by mohl být i výnos církevního majetku, pokud se církvi podaří nějaké prostředky investovat, například do nemovitostí. Hlavním zdrojem však budou jednoznačně sbírky, dary a saláry, u některých sborů i vlastní hospodářská činnost.

Co to bude pro sbory znamenat?

Potřebu vyšší obětavosti. Společenství živého sboru jistě vytvoří takové prostředí, v němž financovat kazatele nebude problém. Ze zkušeností jiných církví i ze zkušeností zahraničních plyne, že třicet aktivních členů sboru s dobrou obětavostí je schopno financovat plat kazatele i provoz sboru.

Hrozí, že když malý sbor svého faráře „neuživí“, zanikne? Může být cestou slučování malých sborů?

Nemluvil bych v žádném případě o hrozbě zániku sboru. Nepochybně budou sbory, jejichž počet členů bude klesat, a tyto sbory budou jistě hledat racionální řešení ve spojení či v personální unii (společném kazateli či kazatelce) s jiným sborem. To neznamená v žádném případě zánik sboru, ale zajištění kazatelské služby jiným způsobem. Nepochybně vzroste význam ordinovaných presbyterů, případně kazatelů, kteří budou v církvi pracovat na částečný úvazek. Věřím, že bude i řada živých sborů, které porostou početně i duchovně a jejichž vysoká obětavost umožní povolat i více kazatelů s možností výpomoci na jiných místech.

Co to bude znamenat pro lidi z hlediska jejich obětavosti? Máme zde rezervy?

Rezervy jistě existují. Průměrný salár na jednoho platícího evidovaného salárníka přesahuje v současnosti tisíc korun za rok. Průměrná celková obětavost (sbírky, dary, saláry) na člena církve převyšuje 700 Kč ročně. Přepočteme-li celkovou obětavost na jednoho platícího a evidovaného salárníka, pak je jeho obětavost asi 2300 Kč za rok. Stále však existuje celá řada salárníků, jejichž saláry nepřesahují 100 Kč za rok. Za současného stavu by pro úplné samofinancování ČCE byla zapotřebí přibližně dvojnásobná obětavost, tj. 1400 Kč na člena za rok nebo něco přes 4000 Kč za rok na každého platícího salárníka. Je to příliš mnoho?

Přechodné období je dlouhé. Zhruba jedna generace. Myslíš, že se za tu dobu změní myšlení evangelíků a celé společnosti tak, že nový systém bude fungovat?

Musí fungovat. Církve se ve světě samofinancují za daleko horších podmínek, než má ČCE v České republice. Největším prohřeškem komunistického režimu vůči ČCE nebyla snad ani skutečnost, že nám byl zabaven majetek. Ostatně nebylo ho v ČCE ani tolik. Horší bylo, že se církev odnaučila spoléhat na financování z vlastních zdrojů a spolehla se na financování kazatelů státem, byť nepříliš štědré. A myslíme si, že na to máme nárok, že se o nás někdo postará. A toto spoléhání přetrvává i v posledních dvaceti svobodných letech. Změna tohoto myšlení bude trvat jistě dlouho.

Co by sis ve spojení s touto tematikou přál? A co přeješ nebo bys chtěl vzkázat členům ČCE?

Přál bych si, aby členové církve a sbory chápali majetkové narovnání, pokud bude schváleno parlamentem v představené podobě, jako poměrně dlouhou lhůtu, která umožní sborům i celé církvi obětavostí a strukturou se postupně přizpůsobit podmínkám samofinancování.

Ptala se Daniela Ženatá

Minulost a budoucnost financování budovy. Rozhovor s děkanem ETF Jindřichem Halamou

Český bratr číslo 1/2012.

Pátrání na Evangelické teologické fakultě.

Evangelickou teologickou fakultu (ETF) trápí finanční problémy. Proč k této situaci došlo?

Bude přesnější říci, že ETF trápí finanční problémy jako každého jiného v oblasti školství. Financování vysokých škol je vládou nastaveno kromobyčejně úsporně. V případě ETF je tato obecná situace vyostřena tím, že jsme fakulta velmi malá – a tudíž jsou relativně vyšší režijní náklady. Zájem o naši finanční situaci vyvolal rok 2010, kdy jsme skončili výrazným schodkem pěti milionů. Sešly se tři nepříznivé vlivy: granty a vědecké projekty, které dlouhodobě tvoří přibližně polovinu našich příjmů, vynesly v roce 2010 výrazně méně peněz (dva největší pomalu končily), počet studentů teologie (skoro polovinu rozpočtu tvoří dotace podle počtu studentů) se zřetelně snížil (měli jsme nejméně absolventů od roku 1993) – a přišla úsporná vládní opatření, tedy celkové snížení příspěvku na vysoké školy. A co bylo nejhorší, neměli jsme žádnou rezervu, ze které bychom mohli deficit uhradit, museli jsme si tedy vypůjčit.

Důsledkem problémů ETF je i neplacení nájmu většinovému majiteli budovy fakulty v Černé ulici – ústředí církve. Aktuální dlužná částka je přes jeden milion korun (viz ČB 12/2011). Dluh fakulty tak tvoří největší částku z propadu rozpočtu ústřední církevní kanceláře (ÚCK). Ta musela propustit některé zaměstnance. Je reálné, že fakulta tyto svoje závazky v nejbližší době splatí?

Ano, důsledkem bylo, že jsme zůstali dlužit tři čtvrtiny nájmu za rok 2010, tedy asi 1,3 milionu korun. Slíbili jsme, že dluh na nájmu nevzroste, a snažíme se to splnit. Splacení loňského dluhu však zůstává otevřeným problémem – na nájem nám nikdo peníze nedá, musíme na něj našetřit z běžného rozpočtu, což je každoroční dobrodružství. Rozpočet se skládá z příspěvku na vzdělávání (podle počtu studentů), podpory vědecké práce (podle publikovaných vědeckých prací) a grantů či projektů, které pracovníci fakulty dokáží v soutěžích získat. K rozpočtu ÚCK nemám co říci, jen že bych jej o nájem z fakulty neopíral. V tuto chvíli nejsme schopni slíbit, že v roce 2012 nájem řádně zaplatíme – nevíme to, protože většina našich možných příjmů zatím není určena.

Omezení rozpočtu vedlo i k uzavření archivu ÚCK a následným protestům historiků a dalších badatelů (viz ČB 10 a 11 /2011). Je pro fakultu přijatelným řešením zpoplatnění vstupu do archivu?

Okolo provozu archivu vznikla umírněná panika, protože první zprávy se zdály naznačovat, že už se do něj nikdo nedostane po dobu neurčitě dlouhou. Což by pro historiky bylo jen o málo lepší, než když Komenskému shořela v Lešně knihovna. Naštěstí už je to trochu jinak, určitý nouzový režim existuje a na řešení se dále pracuje. Pokud jde o poplatky za užívání archivu, poskytovat všechno zcela zadarmo si může dovolit jen velmi bohatý mecenáš, ale jak se mají či mohou poplatky nastavit – a co by to znamenalo pro funkci archivu, to je věc pro odborníky, to bych nechtěl vymýšlet.

Současné problémy mají svoji historii. Vlastnila budovu fakulty evangelická církev od počátku?

Když bylo po roce 1990 jasné, že jak církev, tak fakulta budou potřebovat mnohem větší prostory než dosud, hledalo se intenzivně několik let. Ze strany státu ani univerzity se v Praze nenašel žádný vhodný objekt, proto byla z darů církví a dalších sponzorů opatřena dnešní budova. Tyto dary byly dary církvi, nikoli univerzitě, budova tedy byla koupena církví. Ve chvíli, kdy se fakulta stěhovala do nové budovy, byla to budova ČCE.

Proč a za jakých podmínek došlo k  převodu části vlastnictví a jak byla nastavena výše nájemného?

Protože celkové náklady na koupi a rekonstrukci přesáhly darovanou částku, církev se znatelně zadlužila, aby fakultě připravila obyvatelné prostory. Přitom bylo od počátku zřejmé, že fakulta není a nebude schopna platit tržní nájemné, na němž by církev vydělávala a z něhož by se daly umořovat dluhy. Proto bylo dohodnuto, že část budovy, konkrétně 20 procent, odkoupí univerzita, aby církev z těchto peněz mohla uhradit dluh na budově.

Církev a fakulta jsou dvě spojené nádoby, lze na tento vztah aplikovat podmínky tržního nájmu?

Na počátku zřejmě byla představa tržního nájmu, ale ta brzy zanikla. Nájemné, které bylo stanoveno při odprodeji části budovy, a které se pak několikrát zvyšovalo podle inflační doložky, není v komerční výši, to už bychom v Černé dávno nebyli, není ovšem ani symbolické, jak svědčí dlužná částka. Jsme rizikový nájemník, protože pokud jde o peníze, máme ještě výrazně menší jistoty než církve. Co dostaneme na příští rok, je vždycky otevřená otázka – a jak s tím vyjdeme, to je náš problém.

Nespoléhá se fakulta příliš na benevolenci církve?

Dluh byl fakultě smazán poze jednou, v souvislosti s oním odprodejem části budovy. Pro fakultu by samozřejmě bylo dobré mít například symbolický nájem s tím, že by na sebe vzala závazek starat se o všechno, co s budovou souvisí. Pro církev by to však znamenalo mít budovu, jako by ji neměla – spíš s určitými administrativními závazky a bez užitku.

Vyřešil by situaci prodej budovy fakulty Univerzitě Karlově, která je již dnes menšinovým vlastníkem?

Nájemné je pro fakultu citelnou položkou a to, že sídlí v budově, která nepatří univerzitě, je stále víc anomálie. Univerzita postupně rozšiřuje své areály, buduje nové a získává prostory, které až doposud bolestně scházely. Budovu teologické fakulty by odkoupit mohla, čímž by se podle našeho názoru pomohlo jak fakultě (nadále žádný nájem, jen údržba budovy), tak církvi (žádné starosti s budovou a nesolventním nájemníkem, hotové peníze k volnému použití).

Nehrozilo by riziko, že by se nový vlastník ve snaze zlevnit provoz fakulty pokusil prodat budovu v Černé ulici a přestěhovat fakultu do levnější lokality na okraji Prahy?

Nehrozilo, pokud by o to fakulta sama neprojevila zájem nebo nedospěla na pokraj bankrotu. Fakulty mají v tomto naprostou autonomii, ovšem nesou za ni samy hospodářskou odpovědnost.

Jak vidíte budoucnost teologického studia na fakultě? Lze humanitní vzdělávání měřit jen ekonomickým metrem a uplatněním absolventů na pracovním trhu?

Každé vzdělání, které by se měřilo jen ekonomicky, je pavzdělání a byl by to Boží zázrak, pokud by z něj vzcházeli dobří odborníci. Na druhou stranu vzdělání, jehož absolventi by se neuplatnili na pracovním trhu, je na nic. Z tohoto hlediska je teologické vzdělání solidním humanitním vzděláním, které slouží nejen adeptům církevní služby a tedy církvi, ale poslouží i v mnoha jiných povoláních. Potřeba takto vzdělaných lidí je ovšem omezená a všechny teologické fakulty již zjistily, že výhradně teologii, bez přesahu do jiných oborů, určitě nebudou studovat tisíce mladých lidí a že je nutno nabídnout vedle teologie ještě něco. U nás je to zatím sociální práce.

Ptal se Jan Kirschner