Píseň začíná skutečně žít teprve tehdy, když se zpívá

(ČB 9/2019) Zpěvník Svítá – Křesťanské písničky (NEJEN) pro mládež má 489 písní. V září 2014 jsme si na schůzce starší (vysokoškolské) mládeže ostravského sboru uvědomili, že každý týden zpíváme stále dokola těch několik málo písní, které jsme znali. A to nás přestalo bavit. Tak jsme vytvořili seznam všech písní a začali je po zazpívání „škrtat“. Opakování nebylo až na výjimky dovoleno. Trvalo nám to asi tři roky. Za tu dobu jsme také sehnali nahrávky a hodně písní sami nazpívali.

Na farářském kurzu v roce 2016 jsem oslovila několik přítomných autorů textů nebo skladatelů, zda nemají nebo nemohou přímo vytvořit nahrávku svých písní. Kladné odpovědí jsem dostala od všech, ale moji prosbu uskutečnil snad jen farář Zdeněk Šorm (obrovský dík!). Nedivím se – na světě jsou důležitější věci.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Vzpomínka na 21. srpen 1968

(ČB 9/2019) Byl to zvláštní čas, ten rok šedesátý osmý (pro nás dnes již minulého století), už na samém počátku a ještě před ním. Stále víc se smělo to, co dřív bylo nemyslitelné. A nebyli to jen nějací ti sebevražední odvážlivci, kdo otevřeně poukazovali na nedostatky při spravování věcí veřejných, které by se měly změnit, aby se poměry u nás pohnuly k lepšímu; na schůzích a veřejných shromážděních se vše pojmenovávalo patřičnými jmény a lidé ve funkcích a úřadech přestali být nedotknutelní. My v církvích jsme přestali žádat na to, co jsme chtěli podniknout, povolení a zdálo se, že dohlédací orgány už nemají sílu, aby něčemu bránily.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Církev zpívající: Bůh první slovo má

(ČB 9/2019) Tato jednoduchá a jasná píseň patří k nejznámějším holandským „novým církevním písním“ z padesátých let minulého století. Autor textu Jan Wit (1914–1980) ji původně napsal k Novému roku. Díky své kvalitě se často zpívala ve studentských kruzích i při mezinárodních setkáních, čímž se stala známou v různých zemích i různých církvích. Od svého vzniku zastává prominentní místo nejen v evangelických či reformovaných zpěvnících, ale také v některých katolických kancionálech.

V našem prostředí není nová. S českým překladem Bohuslava Vika se poprvé objevila ve sbírce Písně církevního roku (pracovní texty Kostnické jednoty pro místní odbory a sbory spolupracujících církví, Praha 1986). Pod stejným názvem, ovšem s jinou textovou verzí od stejného překladatele byla píseň vytištěna v Dodatku k Evangelickému zpěvníku.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Vztahy a nevztahy na pokračování

(ČB 9/2019) Jako farář pro menšiny jsem byl vyzván k reakci na příspěvek bratra Jiřího Marka, kterým reagoval na „Otázku na tělo“ z Českého bratra 6/2019 (Téma: Vztahy a nevztahy). V odpovědích na otázku „Co pro vás znamená svatba?“ bratru Markovi vadilo, že se tři ze čtyř respondentů v odpovědi zastali možnosti pro svatbu osob stejného pohlaví. Nejprve jsem si důkladně přečetl celé toto číslo evangelického časopisu. Vzhledem k tématu čísla se v něm aktuálních témat a proměn rodiny i otázky sexuální (a citové) orientace dotýká více příspěvků:

Poslední slovo Pavly Hájíčkové „Jak pohřbít tradiční rodinu“ ukazuje, že tzv. tradiční rodina v 19. století za mnoho nestála – děti houfně umíraly a neměly žádná práva, stejně jako ženy. Na výchovu dětí udření rodiče neměli čas. Je otázka, komu by se dnes v takové tradiční rodině chtělo žít.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu