Javor s číslem 148

Český bratr číslo 1/2012.

„Kdybych věděl, že zítra bude konec světa, ještě dnes bych zasadil jabloň.“ (Martin Luther)

Tato věta se mi líbí, byť je prý Lutherovi připisována neprávem. Sázení stromu je činnost nadějná a symbolická. Strom má kořeny, kterými čerpá život z hlubin, roste, zkrášluje svět, tvoří kyslík potřebný k životu. Strom je živý a proměnlivý, citlivý k okolí, není netečný, je zranitelný.

Snad můžeme církev přirovnat ke stromu. Svou sílu nečerpá ze sebe, roste a mění se, snad i pomáhá světu dýchat a nese plody, trápí ji špatný vzduch, listí a suché větve odpadávají, raší nové.

V roce 2017 uplyne pět set let ode dne, kdy Martin Luther přibil na vrata wittenberského kostela svých 95 tezí namířených proti odpustkové praxi tehdejší církve. Tento čin je považován za počátek reformace. Církve vzniklé z reformace se na toto výročí chystají, nejvíc asi právě v Německu.

Součástí několikaletých příprav jsou semináře ve Wittenbergu, které pořádá Světový luterský svaz. Organizátorům jde o to, aby se faráři lépe seznámili s Lutherovou teologií i s faráři a církvemi z jiných zemí. Já jsem se v listopadu 2011 zúčastnila v pořadí čtvrtého takového semináře. Spolu s patnácti dalšími faráři a farářkami z různých zemí několika kontinentů. Letošním tématem byl křest, vyznání vin a večeře Páně. Četli jsme Lutherovy texty, poslouchali přednášky, leccos viděli, mluvili spolu… Nahlédli do minulosti a trochu poznali, jak žijí křesťané v jiných částech světa. Jsem vděčná za rozšíření obzoru časového, zeměpisného i lidského.

31. října, v den výročí reformace jsme se sešli ve vznikající Lutherově zahradě. Zde bude zasazeno pět set stromů, každý od jiné církve nebo církevní instituce. A každý strom má svůj dvojčecí strom v příslušné zemi. Náš strom, který ve Wittenbergu najdete pod číslem 148, má své dvojče už od dubna 2011 ve Valašském Meziříčí (viz ČB  2011/06). Při (symbolickém) sázení stromu naší církve zazněl verš: „Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.“ (Izajáš 58,11)

Na začátku jsem přirovnala církev ke stromu. A mám naději, že je živa z Boží vláhy. To jí dává smysl i budoucnost.

Lenka Ridzoňová

O zakopaných hřivnách. Evangelické brigády včera i dnes

Český bratr číslo 1/2012.


Před vánocemi se do sborů dostala brožura o evangelických brigádách v období komunistické totality plná veselých i hlubokomyslných vzpomínek, ale i statistik. Na čtenáře tak dýchl pozapomenutý svět, fenomén, který není dnešním mladým lidem zcela pochopitelný. Je to ale otázka. Řekl bych, že k podobným aktivitám má dnes odpor spíše střední generace, která v mládí zažila poslední záchvěvy nucených brigád při sběru chmele či brambor.

Herlíkovice

Mládež má k věci jiný přístup, postmoderní a možná poněkud lhostejný. Ale i ona se dokáže pro věc nadchnout. Mohl jsem se o tom přesvědčit při mezinárodním English campu loni v létě v Herlíkovicích pod vedením Milana Balahury. Účastníci dostali slevu na pobyt a dle dohody si podle hesla „nechci slevu zadarmo“ museli každý den dvě hodiny odpracovat. Ale i za tak krátkou dobu udělali mnoho práce. Koncem týdne byla natřena většina židlí v hlavní budově, vyklizena Kuncárna, dřevo roubenky se zalesklo fermeží a impregnací a v jejím okolí se pod vrstvou hlíny a kopřiv objevila pozapomenutá kamenná dlažba terasy. Byl čas i na zajímavé debaty. Dozvěděl jsem se například, jak se řekne ukrajinsky kosa nebo že v Německu církev jen tak lehce nemůže žádnou svoji budovu prodat. Zřejmě, aby se zachovalo historické dědictví či zabránilo spekulacím.

Milanovi svěřenci většinu času trávili při různých hrách, pro mě „staříka“ poněkud ztřeštěných, takže jsme se nad tím za sklenicí piva s kolegou zedníkem poněkud usmívali pod vousy. Nicméně jejich nadšení mě nadchlo a byl jsem rád, že se na Kuncárně, zřejmě poprvé po dvaceti letech od uzavření objektu, udělalo hodně práce. (viz www.evangnet.cz – heslo Herlíkovice).

Vzpomněl jsem si i na své brigády. V devadesátém a následujícím roce jsem ještě stihl při česko-anglických brigádách načichnout něčím, co popisují staří brigádníci ve svých vzpomínkách. Bydleli jsme na Kuncárně a stavěli Vilku a Vokurku. Herlíkovice mě následně nasměrovaly k cestám na Západ. Milanova parta zas možná vyrazí na Východ. Většina zahraničních účastníků byla z postkomunistických zemí.

Zachráníme Kuncárnu?

I letos bych rád do Krkonoš přijel, třeba i na celý měsíc, a pomohl s organizací brigád. Uvítám každého zájemce o pomoc. Horský domov se potácí v ekonomických problémech a brigádnická práce je jednou z možností, jak ušetřit. Rozpočet na opravu Kuncárny pro solidní bydlení je přibližně dva miliony korun a lze jej svépomocnými pracemi snížit. Je škoda, že na objektu v posledních letech neprobíhaly celkem jednoduché údržbářské práce, mohlo se tak ušetřit dost peněz. Dřevostavby nejsou provizorní obydlí, staleté kostely, tisíce roubených objektů v severozápadních Čechách nebo do červena laděné domy ve Skandinávii (tak jako Kuncárna) to dosvědčují. Mají ale svá specifika, zejména trpí při vysoké vlhkosti.

Brigáda není jen práce

Brigády mohou mít i misijní rozměr, při naší práci v létě nám fandily desítky kolemjdoucích turistů a do podobných aktivit se za kopcem v Bolkově pod Černou horou na úpravě evangelického hřbitova zapojili převážně neevangelíci. Loni na podzim dostavěli zvoničku a chystají se něco dělat i s ruinou tolerančního kostela, která zde zůstala po německých evangelících. V Bolkově založili občanské sdružení (OS), které má již stovku členů a je inspirací i pro Herlíkovice. OS nazvané například „Přátelé Herlíkovic“ by mohlo, jako partner církve, přispět k obnově objektu i rozvoji celého Horského domova, protože z napjatého rozpočtu ústředí církve toho moc očekávat nelze. Na podporu založení OS lze citovat i slova z posledního televizního rozhovoru s Václavem Havlem, který viděl probouzení občanské společnosti v zakládání mnoha rozmanitých spolků.

Jak jsem již psal (ČB 4/2011), budova Kuncárny je jedinou památkou lidové architektury ve středisku a patří do horské krajiny národního parku. Proto také na ni může církev čerpat dotace z evropských fondů, a to až do výše 90 % investice. Přes otevřený účet OS by se tak daly shánět prostředky na spoluúčast grantu nebo na uhrazení stavebního materiálu.

Církev jako nepodnikatelský subjekt může čerpat dotace na obnovu památek, nikoliv na rozvoj cestovního ruchu. Taková jsou současná pravidla, ale je otázka, zda budou mít po přechodu církve na samofinancování ještě oprávnění. Již by se nemělo stát, aby církev vlastnila v turisticky atraktivním regionu objekt a dvacet let jej nechala ležet ladem. Takovou zakopanou hřivnu (a to ne jen v ekonomickém slova smyslu) si nebudeme moci dovolit.

Jan Kirschner

Otázka na tělo

Český bratr číslo 1/2012.

Kolik procent ze svého příjmu byste byli ochotni věnovat sboru?

Mikuláš Zoubek, lékař
Myslím, že církvi patří naše desátky. Moudře to praví Řád hospodaření ČCE, který doporučuje 5% na salár. Rozumím tomu tak, že 5% na salár a zbývajících 5% dá člověk na církev jiným způsobem než prostřednictvím saláru. A dohromady je to biblický desátek.

Miloš F. Pechar, pracovník Diakonie
Protože jsem tu otázku ještě neřešil, je to jako v známé písničce: „Řek’ bych vám, nevím sám,“ ale když nad tím přemýšlím, tak asi jako křepelka pět peněz, eh, chci říct pět procent.

Hana Mazurová, kurátorka
Salár a dar sboru v řádech tisíců tak jako dosud, při mimořádných událostech ve sboru nebo v případě živelných pohrom úměrně svým možnostem a závažnosti problému.

Jana Nechutová, vysokoškolská učitelka
Maximálně 5 %, minimálně 3 %, pokud jsem výdělečně činná, což v době, kdy situace nastane, dávno nebudu. Z důchodu by to asi bylo jinak – i když jsem si vědoma nezpochybnitelné hodnoty vdovina penízku.

Dana Tichá, pastorační pracovnice
V současné době platím pravidelně jedno procento z platu, plus různé mimořádné dary a sbírky. Přiznávám veřejně, že to není mnoho. V případě odluky by se rezervy našly, avšak konkrétní procento nedokážu odhadnout. Na našem sboru mi záleží. Přesto si myslím, že by došlo k rušení, resp. slučování sborů.

DaZ

Lesní brigádníci v Husově domě. Cesta církve IV

Český bratr číslo 1/2012.

Tolik brigádníků-pamětníků najednou zasedací místnost Husova domu ani já nepamatujeme. Pozval je na prezentaci sborníku Cesta církve IV. Evangelické brigády jeho editor Pavel Hlaváč.

Sešlo se tak asi 60 účastníků evangelických lesních brigád z padesátých až sedmdesátých let. Polovina z nich do sborníku přispěla svými vzpomínkami a fotografiemi. Přítomna byla velká rodina Líby Eliášové (velké Korki), která se podstatnou měrou podílela spolu s Pavlou Louckou na vzniku brožury. Líba se bohužel vydání sborníku již nedožila. Přišla také nejstarší účastnice a organizátorka brigád Marta Kačerová.

Na setkání se vzpomínalo, povídalo, zpívalo a jedlo. Aby bylo občerstvení stylové, připravil Pavel Hlaváč poryč, bylinkový čaj a chleby s poryčovo-rybičkovou pomazánkou. Vzhledem k tomu, že místnost byla přeplněná podobně jako kdysi sruby brigádníků (sedělo se i na zemi) a že se pod vedením Miloše Rejchrta zpívaly písně, které nelze zapomenout, brigádníci si připadali „jako doma“. Shodli se na tom, že brigády pro ně byly darem na celý život.

gma