Sbory s původní luterskou liturgií. Osobitý fenomén a jeho problémy

Český bratr 5/2012.

Mapka moravských seniorátů (sborů) s původní zpívanou luterskou liturgií

Ze zkoumání bohoslužebné praxe v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické – kterým vás postupně provází náš seriál – vyplývá, že pohled na zpívanou liturgii není možno zredukovat na samotnou hudební či textovou složku a ty sledovat odděleně. Při nahlédnutí do dějin sborů, v nichž se původní zpívaná liturgie zachovala, vidíme, že mnohé aspekty zasahují také do oblasti sociologie, antropologie či obecné historie a zasloužily by si samostatná pojednání. Proto chci nyní alespoň stručně nastínit několik problémů, které nesouvisejí s hudbou ani s teologií, ale které jsou podstatné pro pohled na dochovanou luterskou liturgii jako na osobitý fenomén.

Ústní tradice předávání
Nejdůležitějším specifikem původní luterské liturgie je ústní tradice. Ta je základem předávání jednotlivých zpěvů až do dnešní doby. Vsetínský sbor měl sice ještě před spojením obou tolerančních církví vlastní tištěný zpěvník s notovanou liturgií (//Evangelický kancionál// vydaný zde v roce 1909), jinde však až do konce sedmdesátých let 20. století nebyla žádná oficiální verze liturgie k dispozici. Sbory nechávaly tisknout pouze texty antifon, melodii zpíval lid zpaměti podle varhanního doprovodu. Varhaníkům a kazatelům pomáhaly notované materiály ze Slovenska. Svoboda vlastní odpovědnosti za podobu liturgie tak za pomoci ústní tradice způsobila v jednotlivých sborech vytvoření individuálních variant téhož hudebního základu, tedy svébytné lokální praxe, jež se udržela přes publikování liturgie v //Evangelickém zpěvníku// (1979) a v //Agendě// (1983). Vznikla tak paradoxní situace, kdy jediná oficiální notovaná verze původní luterské liturgie u nás se jako celek v žádném sboru neužívá. Odlišnosti jednotlivých praxí budou popsány v dalších dílech tohoto seriálu, nyní chci jen vyzdvihnout fakt, že posuzujeme-li melodické proměny užívaných zpěvů již od jejich nejstarších dohledatelných vzorů, nacházíme zde unikátní variační proces, který se dosud nezastavil.

Liturgie jako životní tradice
Dalším samostatným okruhem úvah nad dochovanou podobou bohoslužeb je vnímání liturgie jako tradice a života v tradici vůbec. Pamětníci a členové sborů, kde se původní zpívaná liturgie provozuje, mluví nejčastěji o „dědictví po předcích“, „tradici, kterou je třeba zachovat“, „převzetí podoby, která dávno existovala“ apod. Požadavek udržet tradiční liturgii kladou často přímo jako podmínku působení nového faráře. Když si však na základě dostupných rukopisných záznamů liturgie uvědomíme, že se těmto strážcům tradice dokázala konkrétní podoba zpěvů téměř před očima značně proměnit (přičemž zásadní roli hrály autorské zásahy varhaníků, často konané ve snaze „vracet se k původní podobě“), musíme vnímat uvedené výpovědi spíš jako výraz snahy o zachování liturgie coby „umění, které dělá bohoslužby slavnostnější“, „zpestřuje a pozdvihuje je“ a zároveň touhy po zachování „víry otců“. Tradice je zde tedy spíše vědomým kladným přijetím životního postoje, jenž je tvořen působením sborového společenství, vnímajícího svou minulost. (Všechny uváděné citáty čerpají ze záznamu rozhovorů se členy sborů, které jsem uskutečnila na jaře roku 2007.)

Vliv etnického teritoria?
Problém lokalizace sborů, kde se zpívaná liturgie zachovala, byl už zčásti zmíněn v předchozích číslech našeho seriálu. Vzhledem k tomu, že na území Čech došlo v minulosti k potlačení luterských prvků liturgie, sbory začaly samy sebe rychle vnímat jako „českobratrské evangelické“ a původní konfese přestala hrát roli, je logické usuzovat, že podmínky na Valašsku a Těšínsku byly odlišné. Vývoj postojů valašských evangelíků ke kněžím ze Slovenska, přicházejícím sem po vyhlášení tolerančního patentu, byl již dříve zmíněn, na Těšínsku měla navíc vliv provázanost s luterskou německo-polskou kulturou, i když vazba na Slovensko byla také zde silná. Vyloučit však nemůžeme ani úvahy spojené s vlivem etnického teritoria a jeho odlišné kultury.

Spojení etnické a konfesionální identity
Je jisté, že území, na němž se původní zpívaná liturgie dochovala, splňuje kritéria pro označení „etnografické“. Jaroslav Štika uvádí ve své knize //Etnografický region Moravské Valašsko// mezi faktory, ovlivňujícími utvoření určitého „etnografického regionu“, především geografické podmínky, hranice panství, kolonizaci a jiné osidlovací záměry vrchnosti, církevní příslušnost obyvatel a pocit historické tradice. V tomto směru je zajímavé, že do valašského regionu (jehož centrum je tradičně umisťováno do okolí Vsetína) bylo ještě v 19. století zahrnováno též panství frýdecké a hukvaldské. Teprve vlivem //Dialektologie moravské// Františka Bartoše z roku 1886 začal být pro toto území užíván název Lašsko, přestože zdejší obyvatelé se dál považovali za Valachy. Oprávněnost úvah o spojitosti dějin dochované liturgie s vývojem etnické kultury na Valašsku může potvrzovat provázanost a překrývání pramenů pro výzkum etnografického regionu s dokumenty o moravském evangelictví (výslechy vzbouřeného evangelického lidu, záznamy farářů apod.). Byl to kupříkladu právě slovenský luterský kněz Daniel Sloboda působící ve sboru v Rusavě, kdo popsal rozdíly zdejší kultury od sousední kultury hanácké i slovenské a poprvé užil termínu Valašsko. Podobným způsobem mohli i jiní vzdělaní evangeličtí faráři ovlivňovat formování názoru Valachů na vlastní etnickou identitu (stejně jako dříve již zmíněné formování názoru na svoji konfesi). A tak je možné vést uvažování o vzájemných vlivech etnické příslušnosti a dochované liturgie i opačně: Liturgická tradice je na valašském území pevnější také proto, že se podílela na tvorbě etnické identity Valachů.

Eliška Baťová

Na práci faráře je skvělá pestrost. Rozhovor s J. Zámečníkem

Český bratr 5/2012.

 

Jan Zámečník (1978) vystudoval Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (ETF), prošel několika zaměstnáními, absolvoval postgraduální studium na ETF a po ročním vikariátu nastoupil jako farář v Břeclavi. Je ženatý a má jedno dítě. Ptali jsme se na cestu za vzděláním a k farářské profesi.

Jakou střední školu jste absolvoval?
Absolvoval jsem čtyřleté studium s humanitním zaměřením na gymnáziu v Jevíčku.

V jakých profesích a kde jste pracoval?
Většinu života jsem studoval, ale zároveň si k tomu přivydělával různou prací. Začalo to již v druhém ročníku teologie, kdy jsem na jednom soukromém pražském gymnáziu učil půl roku latinu. K výuce jsem se pak vrátil během postgraduálního studia, kdy jsem určitou dobu učil na Vyšší odborné škole sociální a teologické – Dorkas. Zároveň jsem také učil anglický jazyk pro olomouckou jazykovou agenturu. Rád vzpomínám hlavně na výuku angličtiny v Trendu vozíčkářů. Než jsem zahájil postgraduální studium na ETF, pracoval jsem také bezmála rok jako knihovník v pobočce Knihovny města Olomouce. Vedle byl klub seniorů. Starší dámy z tohoto klubu si za mnou do knihovny často chodily půjčovat ženské romány. Seznámil jsem se zde také s různými časopisy pro ženy – od Katky po Marianne. Později jsem si přivydělával rovněž kopírováním knih v olomouckém Centru Aletti, spjatém s řeholní komunitou Tovaryšstva Ježíšova. Tam jsem byl dotázán, zda bych neměl zájem přeložit něco pro nakladatelství Refugium, rád jsem souhlasil. Později jsem překládal i pro jiná nakladatelství, například pro Slovart. Po dokončení postgraduálního studia jsem pracoval jako vědecký pracovník na JAMU v Brně. Jednalo se o grantový projekt věnovaný životu a dílu myslitele Josefa Šafaříka. Grant sice již formálně skončil, ale věcně jsme ho ještě neuzavřeli. Pak už následoval vikariát v Miroslavi a povolání faráře v Břeclavi.

Co nebo kdo ovlivnil váš další profesní život?
Na počátku bylo určitě rodinné prostředí – oba rodiče rádi četli a vedli mě ke knihám a tím i k přemýšlení o světě. Dědeček Karel psal knihy o regionální historii a byl pro mě vždy typem kultivovaného člověka, z kterého dýchalo něco z atmosféry první republiky. Měl vytříbený sloh, který jsem obdivoval – těsně po válce také pracoval jako redaktor v Československém rozhlasu. Strýcové mé babičky zase byli překladatel Starého zákona a kněz Josef Heger a překladatel ze staroislandštiny a vlámštiny Ladislav Heger. Knihy a vzdělání tedy představovaly v rodinném prostředí samozřejmou hodnotu.
Hodně mě ovlivnila také středoškolská studia, obzvláště rád vzpomínám na učitelku němčiny Rosvitu Neubauerovou a učitelku češtiny Janu Vápovou. Pokud se jedná o rozhodnutí studovat teologii a přemýšlení o povolání faráře, jednoznačně mě nejvíce ovlivnil Mirek Pfann, který se svou ženou Hankou dokázal na faře vytvořit velmi příjemnou a přátelskou atmosféru. Když jsem se v pátek vracel z internátu, těšil jsem se vždy na mládež do Rovečného. Často jsem pak zůstával po skončení mládeže s Pfannovými na faře, hovořili se mnou, půjčovali mi knihy. Na to vzpomínám s určitou nostalgií podobně jako na středoškolská studia. Vliv na mě měla nejspíše i četba literatury katolických autorů (Čep, Zahradníček, Deml, Křelina, Bernanos apod.). Moje volba studovat teologii byla předem jasná a dodnes toho nelituji.

Odkdy pracujete jako farář?
Od září 2011.

Jak využíváte v praxi vědomostí a znalostí nabytých na ETF?
Nejpatrnější využití je určitě při přípravě bohoslužeb, zejména kázání, biblických hodin pro dospělé a výuky dětí. Povolání faráře je pro mne těsně spjato s teologií a ETF mě v tomto ohledu velmi obohatila. Dnes to vnímám tak, že magisterské studium mně poskytlo solidní znalosti, ale konkrétnější teologické vidění či směřování jsem začal získávat až později. Myslím, že i určité teologické zázemí je pro faráře důležité – stejně jako jeho neustále přehodnocování. Hodně čerpám z procesuální teologie. Podstatné jsou však pro mne i další proudy a důrazy.

Co vám dal vikariát?
Neumím si představit, že bych povolání faráře vykonával bez vikariátu. Jsem rád, že jsem vikariát mohl absolvovat v Miroslavi, kde je možnost vyzkoušet si vše od výuky věkově odlišných skupin dětí po večerní bohoslužby-nešpory. Pro mě to byla zejména příležitost osahat si praktickou stránku věci, ve které jsem kulhal takříkaje na obě nohy. Pamatuji si na svou premiérovou nešporní bohoslužbu. Snažil jsem se, abych měl vše pečlivě připraveno. Ale automaticky jsem počítal s tím, že jakmile dočtu pasáž z Písma, všichni si sednou. To se však nestalo. A já jsem v naprostém zmatku vystřelil formulku „To je všechno“, což samozřejmě mého mentora Ondřeje Titěru velmi pobavilo (mimochodem, vzpomínám si na bohoslužby jednoho faráře, který řekl po čtení Písma naprosto vojenským tónem: „Sednout!“). Do té doby jsem zkrátka víc četl odborné spisy než Agendu, nevěděl jsem, jak podávat kalich při vysluhování večeře Páně, ani jsem se příliš nezamýšlel nad uspořádáním bohoslužeb. Stejně podstatné pro mě je, že mi vikariát umožnil poznat nové lidi a navázat nová přátelství. Na mysli tu mám nejen Miroslav, ale i všechny, kdo se mnou absolvovali vikariát či jáhenskou praxi.

Baví vás farářská práce?
Práce faráře je hodně rozmanitá, takže je skoro nevyhnutelné, že něco jde člověku lépe, něco hůře, něco ho baví a něco ne. Mě na práci faráře velmi baví příprava kázání a biblických. Je to i pro mě samého příležitost jít hlouběji do textu Písma a vždy znovu mě udiví, co všechno v něm lze objevit. Někdy je samozřejmě příprava kázání (a mnohdy i celé bohoslužby) náročná. Mám pocit, že k dozrání myšlenek je často potřeba víc času, než je na faře reálně k dispozici. Na jedné straně je to svobodné povolání, v němž si člověk rozvržení času stanovuje sám, na straně druhé je farářský den do velké míry roztříštěn mezi mnoho aktivit. Na práci faráře je skvělá pestrost, kterou jiná povolání nemají. Nicméně jsem spíše typ člověka, který se potřebuje soustředit na jednu věc, takže mě tato mnohobarevnost někdy rozptyluje, a když se nakupí opravdu hodně věcí, tak i znervózňuje. To, co mě nebaví, je administrativa, která dnes prorůstá asi všemi sférami a profesemi. Do určité míry je jistě nutná. Někdy mám ovšem pocit, že se „upapírujeme“ k smrti – na úkor potřebnější činnosti. Asi to nejpodstatnější je, že práce faráře je vždy nějakým způsobem práce mezi lidmi a s lidmi. A pokud je prostředí vstřícné, skutečně sesterské a bratrské, je farářská práce prací radostnou. V tomto ohledu si nemohu vůbec stěžovat, naopak.

Ptala se Daniela Ženatá

 

Dnes káže, kdysi fáral. Rozhovor s Janem Krupou

Český bratr 5/2012.

 

Jan Krupa (1953) pochází z Ostravy. Je seniorem Východomoravského seniorátu a farářem na valašské Hrubé Lhotě, správně Velké Lhotě, malebné vesnici s dřevěným tolerančním kostelem. Předtím působil ve Valašském Meziříčí a v Jeseníku. Zajímalo nás, jaké cesty ho k farářské profesi dovedly.

Čím jste se vyučil nebo jakou střední školu jste absolvoval?

Absolvoval jsem v roce 1972 Střední průmyslovou školu elektrotechnickou – silnoproud.

V jakých profesích a kde jste pracoval?

Pracoval jsem nejprve jako důlní elektrikář a pak jako projektant (samostatný referent přípravy výroby) na dole Vítězný únor, celkem přes jedenáct roků, také místo vojny.

Co ovlivnilo váš další profesní život?

Život v církvi, brigády, kurzy, budoucí kolegové faráři (těch bylo víc) a dva faráři u nás v Ostravě – Karel Veselý a Ludvík Klobása.

Odkdy pracujete jako farář?

Nastoupil jsem jako diakon (dnes jáhen) v únoru 1983 do Jeseníku.

Proč jste vystudoval teologii?

Pochopil jsem poměrně brzy, že bez studia teologie se neobejdu. Byť si dobře uvědomuji, že při dálkovém studiu lze jen stěží dohánět to, co je možné získat při běžném denním studiu.

Baví vás a naplňuje farářská (a seniorská) práce?

Ano, baví. Protože nemám rád fráze ani velká slova, vyjádřil bych to asi takto: jsem rád s lidmi, se kterými mohu vést neustálý rozhovor o víře, sboru a církvi, o světě, o milosti, ze které žijeme, o všem, co s tím souvisí. O tom, co to přináší a zda opravdu něco přináší nám i druhým okolo.

Ptala se Daniela Ženatá

Otázka na tělo: Jak využíváte své teologické vzdělání?

Český bratr 5/2012.

František Plecháček, frekventant vikariátu

Myslím, že své teologické vzdělání využívám hojně a stále zjišťuji, že ho nikdy není dost.

Vojtěch Hrouda, nemocniční kaplan

To, co jsem se učil na teologické fakultě je pro mě cenné a využívám to. Především v práci, ale nejen v ní. Snažím se, aby to byla živá, a snad i žitá, teologie, přístupná korekci, revizi, proměně. Tedy ne systém poznatků, ale východisko. Polemika. Zdroj.

Jiří Hoblík, vysokoškolský učitel

Své teologické vzdělání využívám profesně k neteologickým účelům, když vyučuji religionistiku, etiku a filozofii náboženství. A na zbylém malém neprofesním prostoru v zájmu www.svobodne.estranky.cz.

Míla Hofmanová, farářka na mateřské dovolené

V úzkém slova smyslu při své práci: exegeze, výklady, kázání, přípravy nejrůznějších programů. V širším pojetí pak v kritickém pohledu v podstatě na všechno, co nabízí tento svět.

Jan Kirschner, stavař a redaktor

K zamyšlení nad stavem světa kolem mne, nad mojí nedokonalostí. V osobním zájmu o liturgický prostor se snažím spojit svoji profesi stavaře s postřehy teologa bakaláře. A také samozřejmě k práci pro super časopis Český bratr či internetový portál ChristNet.cz

Leonardo Teca, farář

Samozřejmě ve své farářské praxi, ale jsem tím celý ovlivněn, takže mě to pronásleduje všude. Jindy mi to umožňuje uvědomit si víc, co všechno o Bohu a Bibli nevím.
Jiří Palán, farářV hospodě při debatách s přáteli a trochu také při práci faráře.

Markéta Slámová, farářka

Pomáhá mi promýšlet a formulovat vztah mezi Bohem a jeho lidem/člověkem a to se snad odráží v mém životě obecně i v práci. Někdy je mi na obtíž (v rozhovoru mi naskakují dogmatická vyjádření, která občas myšlení svazují), většinou mi ale pomáhá vyvarovat se přílišné tendenčnosti (nebo o ní aspoň vědět), „neujet“ ve výkladu, porozumět. Nejvíc se teď vracím k biblickým vědám.