Bratr John z Taizé: Setkání u studny

Český bratr 9/2012.

Setkání u studny

Nová rubrika Pro Teofila je určena nejen pro čtenáře, kteří podobně jako Theofilos, jemuž Lukáš adresoval své evangelium a Skutky apoštolů, hledají zvenčí i z okraje cestu k lepšímu pochopení a plodnějšímu prožívání křesťanské víry. Máme úmysl představovat v ní dostupné knihy, které mohou být při tomto putování oporou.

Bible v kapce studniční vody

Mnoho už bylo napsáno o tom, že se nám staré písmáctví nějak vytrácí. Zčásti to bude nejspíš i proto, že biblistika se stala kabinetní vědou a její plody jsou pro písmáka trochu příliš učené, takže jeho soukromé bádání se nemá oč opřít. Liší se i smysl: vědec bádá proto, aby objevil něco nového, písmák bádá proto, aby objevil něco starého. Písmáctví je vázáno na osobu: každý, kdo se s takovým písmákem setkal, ví, že písmácké propojení Bible a života je nepřenosné. Je to neustále rozvíjené dílo, které je stejně jako my pomíjivé. S písmáky je ovšem ještě jiná potíž: nemůžeme si je vzít domů.

Každý Theofilos to zná: sedí doma nad Biblí, ale slova nejdou k srdci, kloužou po povrchu a odcházejí, aniž by zanechala stopu. Pomocná literatura mluví o slovesných časech v řečtině, měsících židovského kalendáře a vykopávkách v Mezopotámii, ale kudy jít do textu neporadí. Právě do takové situace promlouvá útlá knížka bratra Johna, amerického biblisty a člena ekumenické komunity v Taizé, kterou pod titulem Setkání u studny loni vydalo Karmelitánské nakladatelství. Český čtenář může bratra Johna znát ze starší knihy Modlitba Otčenáš (1997) nebo nově také z pozoruhodného úvodu do Nového zákona Cesta Páně: novozákonní putování (2011). V Setkání u studny si vytkl za úkol provést čtenáře čtyřiceti dvěma verši čtvrté kapitoly Janova evangelia – a kdo se chce nechat vést a přemýšlet s autorem, ten si může třiadvacet kapitol knihy rozdělit třeba na celý měsíc.

Výklad bratra Johna má několik předností. Na prvním místě bych zmínila to, že kratičký úsek Janova evangelia je čten na pozadí celé Bible. Hned v úvodu nazvaném Studna v Bibli se nabízí krátký přehled biblických výjevů, které měl autor evangelia před očima, když své vyprávění sepisoval. Aniž by ztrácel ze zřetele své hlavní téma, ukazuje nám, jak Bible pracuje s určitými situacemi a motivy, které dávají každému novému textu hloubku i širší souvislosti. I začátečníkovi se tak otvírá výhled na krajiny, jimž se lze přiblížit jen dlouhou čtenářskou i životní zkušeností. Jakoby mimochodem se bratr John také dotkne některých klíčových témat: Jak lze poznávat Boha? Jak je to s našimi představami o něm? Jaký je vztah mezi Starým a Novým zákonem? Jak přemýšlí Bible o ženách?

Bratr John přitom myslí na čtenáře, pro něhož může být užitečné si místa, která jsou v pozadí Janovy kapitoly, pročíst a (třeba i znovu) promyslet. Některá jsou přímo uvedena ve výkladu, na jiné najdeme nejdůležitější odkazy. Se zkušeností člověka, který v Taizé léta vede biblické skupiny, nakonec autor nabízí náměty k osobnímu přemýšlení o tom, co tento verš, tento oddíl znamená pro mne? „Co mohu udělat pro uskutečnění smíření, které přinesl Kristus?“ „Přibližuje mě víra v Boha k mým nejbližším, nebo mne od nich vzdaluje?“ „Co mohu z toho, co jsem dostal, dávat ostatním?“

Knihu bratra Johna jsem četla dvakrát. Jednou, když vyšla, podruhé teď. V obou případech jsem ji vnímala jako obohacení a pozvání k promýšlení témat našeho křesťanského života. Závěrem jedno autorovo povzbuzení pro všechny dočasné i věčné Teofily: „Je velkou pomocí nezapomínat, že Bůh má s námi vždy daleko větší trpělivost než my sami se sebou.

Šárka Grauová

Bratr John z Taizé. Setkání u studny. Praha: Karmelitánské nakladatelství 2011. 104 s. ISBN: 978-80-7195-375-3

Pavla Smetanová: Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy

Český bratr 9/2012.

Ráj na zemi

Pavla Smetanová začala v jedenadvaceti letech jezdit po světě jako turistická průvodkyně cestovních kanceláří. Na řeckém ostrově Korfu se seznámila se svým řeckým manželem Adonisem, který je lékař. Mají dvě děti: Janise a Ofélii. Napsala o životě a lidech na ostrově, kde žije od roku 1998 Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně a Korfu bez průvodce. Letos vyšla v nakladatelství Lidové noviny její třetí knížka Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy, o které sama říká: „Nálada je v nich, nehledě na neustále omílanou finanční krizi, pořád stejná. Ani moje zážitky se nijak zvlášť nezměnily, jen já jsem o pár let starší, moje děti povyrostly a Adonis má zase další koníčky. Po čtrnácti letech tuhle zemi pořád ještě objevuji, snažím se ji pochopit, někdy ji nesnáším a jindy zase miluji a pomalu, ale jistě v ní nacházím svůj domov. Psaní o korfských deštích i modrém moři, o úřadech, škole, manželovi a dětech a lidech kolem mne se stalo neoddělitelnou součástí mého života. Baví mě a já pevně doufám, že bude bavit i vás.“

Krátké příběhy jsou autorčiny postřehy ze života na Korfu prodchnuté láskou k novému domovu, manželovi a dětem. Jejím prostřednictvím můžeme vnímat krásu a poezii celého ostrova i vlídnost a pohostinnost jeho obyvatel. Poznáváme Řecko z pohledu manželky a cizinky sem provdané. Jejího řeckého manžela si zamilují i čtenáři. Adonis nedělá nic napůl. „V dobách, kdy rád rybařil, si kupoval další a další pruty, takže jich dnes má snad šedesát. Háčků má stovky, visí ve skříni, takže když potřebuji něco vydolovat, pravidelně se na ně chytnu. Během cvičícího období nakoupil činky, lavici na sedy a lehy, veslovací přístroj a dal do pucu staré závodní kolo, se kterým jezdil až na nejvyšší horu Pantokrator. Když měl období stolečků, navyráběl jich celkem čtrnáct. Pak přišlo období luků a šípů, kterých vyrobil snad sedm, a kvůli špičkám k šípům si koupil soustruh na obrábění železa, aby si je mohl vyrábět sám…“

Pohledem matky nahlédneme do řeckého školství, kde učitelé každou chvíli stávkují. „Ti, kteří nestávkují oficiálně, si stávkují jen tak pro sebe. Někteří učitelé prostě přestali učit. V prvouce pan učitel dětem rozdá papíry, řekne jim, ať si kreslí, a odejde na chodbu kouřit. Když nastane hezké počasí, rozhodnou se učitelé, že je škoda sedět uvnitř ve škole a bušit něco dětem do hlavy, když je mohou vzít na ekdromí/ tedy na náměstí, kde je prima kavárna…“

Řecké prostředí poznáváme ještě očima: zákaznice, tlumočnice, průvodkyně a také jako nadšené hudebnice-hráčky na saxofon. Všechny dílčí pohledy pak splývají v jeden, kterým nás provází pozitivně uvažující žena, která ví, kdy má být ohromena, kdy se rozzlobit a kdy je lepší si sednout pod cypřišem se sklenkou ouza. Autorka osobitým způsobem zachytila krásy ostrova, pobavila nás příběhy jeho obyvatel, zážitky své rodiny i příhodami s turisty. V glose Nebojte se jezdit do Řecka píše: „Řekové jsou hrdí lidé. Jsou to pohodáři, kteří práci moc nedají (jediní opravdu tvrdě pracující Řekové, které znám, jsou Adonis, trávící dvanáct hodin denně ve své dílně, a místní pohřebák, který snad nikdy nespí). Mám takový dojem, že jejich životní názor je, ať každý dělá to, co mu jde nejlépe; tedy Řekové ať vysedávají u kafe, v čemž jsou přeborníci, a Němci, ať pracují, dělají to přece dobře a rádi. No, a aby byla nějaká spravedlnost, tak ať platí ti, kteří mají peníze…A na záložce knihy charakterizuje ostrov Korfu: „Vypadá trošku jako deformovaná kytara. Má všecko, co si člověk může přát. Hory, nížiny, pláně, olivové háje a cypřišové lesy, moře i starobylé město, malé vesničky a obrovské útesy. V zimě zde kvetou mandloně. Horké klima v létě a mírné v zimě. Spousta milých lidí, co se pořád usmívají. Tak to je náš ostrov. Ráj na zemi.“

Knížka je psána lehkou rukou a s vtipem. Po jejím přečtení dostanete chuť odjet hned do Řecka a také začnete netrpělivě očekávat další příběhy Pavly Smetanové.

Gabriela Fraňková Malinová

SMETANOVÁ, Pavla. Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy. Praha: Nakladatelství LN, 2012, 136 s. ISBN 978-80-7422-161-3

 

Laické služby: Zákruty učení v nedělní škole

Český brazr 9/2012.

Na cestě mezi zázrakem a lodním šroubem

„No a teď si představte to rozběsněné moře! Blesky křižovaly oblohu, vlny se vzdouvaly, a malá loďka s učedníky se potácela v poryvech větru jako ořechová skořápka…”„My jsme je na Štědrý večer pouštěli v lavoru!“ Informoval mne hbitý hlásek, a než jsem stačila z mysli vystrnadit z hlavy absurdní představu dvanácti rybářů lidí v plastovém kbelíku, čupřina u okna záludně zvrátila mé meterologicky temné uvedení do příběhu o utišení bouře do selankové debaty o vánočních zvycích:„Prskavky jsou lepší!“„Jo, ale nedají se pouštět po vodě. Svíčky navíc krásně voní.“„Jako med. Máma ho dává do perníčků.“Byl nejvyšší čas zasáhnout, než se diskuse zvrhne ve všelidové a hromadné sdílení receptů. Takhle by to nešlo.

Ve snaze dostat své malé svěřence od medové vůně cukroví zpátky na moře jsem se rozhodla ukočírovat pádící dětskou fantazii takticky, a sice vpravit je do příběhu vodáckou oklikou. Nenápadně jsem nadhodila: „Už jste někdy jeli na lodi?“Následovala smršť nezapomenutelných výletnických postřehů, přesně, jak jsem doufala. „Já jo! A příští rok pojedeme na Lipno.“„My jsme jeli na Vltavě! Parníkem. A hrála tam hudba!“„To já už jsem jel s tátou na lodi, když jsme byli pod stanem, a pádloval jsem!“No sláva. Rychle jsem kula železo oslího můstku klenoucí se přes bezbřehé a rozbouřené moře dětské představivosti, dokud bylo žhavé: „Ale že to bylo těžké, pádlovat, viď? A to bylo přitom jenom na klidné řece. No a teď si představ, že by kolem tebe zuřila bouřka, déšť by tě šlehal do očí, byl bys mokrý na kost, docházely by ti síly, a ty bys prostě už neuměl tu loď ukočírovat, prostě by to nešlo! No učedníkům to taky nešlo, tak hledali Ježíše, aby jim pomohl,“ ujistila jsem malého vodáka téměř vítězoslavně. Ani nepostřehl, jak se ze slunečné Lužnice dostal zpátky na rozbouřené Genezaretské jezero a v lodi tatínka vystřídal Ježíš a dvanáct učedníků. Jen na mne upíral čokoládové oči. Výborně. „No a my často taky hledáme Ježíše, když je nám úzko, aby nám pomohl. Jako učedníci. A ti ho tenkrát hledali, hledali ho marně po celé lodi protože se báli. Báli se, že se loď potopí, protože se do ní valila voda proudem,“ pokračovala jsem procítěně.

Konečně jsem je měla. Poslouchali všichni. Ticho. Udělala jsem dramatickou pauzu. „A pak, když ho konečně našli, víte, co se stalo? Představte si, že…“„Víš, jak funguje lodní šroub?“O původci zákeřné technické otázky nemohlo být pochyb. Neboť čokoládové oči se mezitím probraly z příběhového tranzu a už v nich zase svítily v vědeckotechnické ohníčky. Vzdala jsem to. Nechala jsem je plápolat, zatímco malý inženýr zasvěceně vysvětloval podstatu lodního šroubu celé společnosti. Naslouchali se zaujetím, a já nakonec taky. Teprve pak jsem tenkrát dokončila to biblické vyprávění o Ježíší ležícím, spícím, tišícím. A zjistila jsem, že ocitnout se v příběhu na půl cesty mezi metafizičnem biblických zázraků a lodním šroubem praktických každodenních zážitků vlastně nevadí. V takovém soukolí a na půli cesty se totiž v životě a ve svém příběhu ocitá každý. Podstatné je učit se umět o obém přemítat, o zázracích i lodním šroubu, a klást si otázky stejně zaujatě, jako to dělal malý inženýr s čokoládovýma očima. A člověk přitom ostatně ani nemusí být zrovna v nedělní škole.

Klára Schneiderová

Křesťanská poloha je ekologicky příznivá. Rozhovor s Hanou Librovou

Český bratr 8/2012.

Profesorka RNDr. Hana Librová, CSc. (1943) se celý život zabývá vztahem člověka a přírody. Vystudovala biologii a sociologii. Založila a vedla katedru environmentálních studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a dodnes na ní působí. V knihách Pestří a zelení a Vlažní a váhaví přinesla pojmy „dobrovolná skromnost“ a „ekologický luxus“. Křesťané a ekologové mají podle ní společného více, než si připouštějí. Vnímavost k okolí a potřebu chránit to, co je slabé.

Vaše rodina pochází z Malé Hané, zemědělského kraje. Hospodařilo se dříve více v souladu s přírodou?
O tom není pochyb. Celkový nepříznivý vývoj je nápadný právě v oblasti zemědělství. Ještě na počátku 20. století byl zemědělec odkázán na svou fyzickou sílu, případně na sílu svých zvířat. Teprve později, u nás řekněme zhruba od kolektivizace, s příchodem těžké mechanizace a chemizace začala likvidace krajiny. Dnes je v mých očích bilance dramatická, řekla bych přímo kritická. U dřívějšího způsobu hospodaření ovšem nešlo o nějakou cílenou ochranu přírody, bylo to spíše dáno chabými technologickými možnostmi zemědělců.

Je dnes příroda a krajina ohrožena? Čím nejvíce?
Ohrožení naší zemědělské krajiny je nejvíce vidět na rychle se snižujícím počtu druhů ptáků. Ale i půda je ve špatném stavu. Vodní deficit je značný. Větrná a vodní eroze je silná. Venkovská krajina dostává na frak, kam se podíváte.

Přestože se tolik iniciativ snaží o nápravu a máme dokonce ministerstvo životního prostředí?
Co se týče ministerstva životního prostředí, jsem kritická. To je instituce, která předstírá, že se dělají proekologické kroky, ale ve skutečnosti zůstává na úrovni pouhého snižování emisí z průmyslu či domácností. O podstatě ekologie, která spočívá v druhové rozmanitosti a fungování ekosystémů, jako by na ministerstvu nevěděli nic. K jádru věci ministerstvo rozhodně nemíří.

Šance na ozdravění zemědělské krajiny ekologičtějším hospodařením je v Evropské unii. Svou legislativou a dotační politikou se snaží krajinu podržet a iniciovat nové formy hospodaření, které jsou šetrnější k přírodě. Je to ale relativně chatrná síla, která něco podstatného sotva zmůže. Ostatně, přístup EU je docela paradoxní; podporuje silně například silniční dopravu, která krajině škodí. Takže podpora EU se nedá hodnotit jednoznačně kladně.

Vaším oborem je humanitní enviromentalistika. Co to je?
Obecně řečeno: zabývá se společenskovědními otázkami vztahu člověka a přírody.

Jak člověk získá vztah k přírodě?
Vztah k přírodě je vázán na určitý stupeň lidské senzitivity. Myslím si, že emoční základ je tu nutná podmínka. V tom vidím jeden ze společných jmenovatelů křesťanských a ochranářským kruhů. Podobně jako existuje určitá religiózní citlivost, hraje i ve vztahu člověka k přírodě roli vnímavost, senzitivita vůči okolí a světu a respekt k řádu. A v obou případech je třeba i určité dávky znalostí a promýšlení. Vůbec myslím, že k sobě mají křesťané a ochránci přírody blíž, než to jedna nebo druhá strana tuší. Jak tu nevzpomenout na pana profesora Jana Hellera, se kterým jsme si tak krásně notovali na ekologických seminářích!

Co může každý udělat pro prostředí, ve kterém žije?
Může udělat málo i hodně. Podle toho, jaké nároky na něho klade právě jeho pojetí vztahu ke světu. Je potřeba říci, že destruktivní vlivy, které devastují prostředí, v němž žijeme, jsou mohutné. Počínaje volným trhem a charakterem výroby přes demografický růst až k potřebě neustále konzumovat. Ta se dnes týká celého světa. Pokus jedince něco udělat se zdá naprosto nepatrný. V silách jedince je však včlenit do svého životního postoje problém přírody a chovat se pak ve shodě s tímto poznáním. Má-li být dnes život důstojný, neměl by ignorovat tuto stránku věci. A co to je konkrétně? Seznam by byl nekonečný – od obligátního čištění potoků a studánek a výsadby stromů, přes neplýtvavý životní způsob, odklon od lyžařských sjezdovek, šetření energiemi, třídění odpadu, pokusy o samozásobitelství, vegetariánství, nákup lokálního zboží až po podporu ochranářským iniciativám…

Narazili jsme na třídění odpadu. Co si oněm myslíte?
Třídění odpadu je ošidná záležitost. Může být koncem i začátkem přemýšlení o ekologických otázkách. Někteří lidé si myslí, že už tím, že třídí, mají splněno. Že se chovají ekologicky. Pro ně to tím končí a už se dál nezamýšlejí. Pro někoho to ale je začátek. Je-li pozorný a vnímavý, po návštěvě „ekodvora“ přestane třeba vyhazovat věci, které ještě mohou sloužit, začne se dál zamýšlet nad nákupními zvyklostmi; už je lapen do zajímavých úvah o vztahu mezi každodenním chováním a stavem přírody. Je to velmi komplikované, ale dost fascinující téma. Příčiny i důsledky jsou tak propletené a dlouhodobé, že na konec nelze téměř dohlédnout.

Je ekologická zátěž při přípravě vegetariánské stravy skutečně nižší než stravy masité?
Vegetariáni to mají podloženo výpočty. Když sníme kilo vepřového, jako bychom spotřebovali čtyři kila obilí. Také spotřeba vody pro produkci masa je překvapivě vysoká. Celkově je chov jatečného dobytka ekologicky silně zatěžující. Teprve nedávno se začalo psát také o tom, že chov skotu je nepříznivý vůči klimatu v důsledku produkce metanu. Ten přispívá ke skleníkovému efektu podstatně agresivněji než oxid uhličitý. Takže známé velkochovy na pastvinách jižní Ameriky, které vypadají, že jsou v souladu s přírodou, ve skutečnosti škodí víc, než se donedávna myslelo. Významně přispívají ke změnám klimatu. Kromě těchto věcných faktů je zřejmé, že vegetariánům nejsou lhostejné podmínky zvířat ve velkochovech a celkově jsou citlivější vůči přírodě. Ostatně, setrvat ve vegetariánství potřebuje pevný postoj, určité vnitřní odhodlání.

Existuje přirozený potravní řetězec. Člověk je jeho součástí a byl stvořen jako masožravec. Jak to jde dohromady s vegetariánstvím? Nechybí pak v potravě nezastupitelné bílkoviny?
Není podstatné, jak byl člověk udělán. Připadá mi, že právě křesťané by mohli sdílet názor, že spíš záleží na postoji, na tom, jaký by člověk mohl a chtěl být. V tom je lidská výjimečnost. Zvíře se chová podle svých instinktů, tak, jak bylo uděláno. Člověk se přesahuje.

Roztáčí svoboda (u nás například po roce 1989) kolotoč spotřeby? Jakou roli hrají obchodní řetězce?
Podle mého názoru kolotoč a dokonce stupňování spotřeby neroztáčí svoboda, ale právě nedostatek svobody. Člověk, který nepřiměřeně konzumuje, podléhá reklamě, je ovlivněn fintami obchodních řetězců, neofilií, tj. zálibou v novém, nápodobou, někdy i závistí. Vidím ho jako člověka nesvobodného. Svoboda větší spotřebu nevyvolává.

Může dobrovolná skromnost zachránit přírodu? Jak lidi přesvědčit?
Zachránit přírodu určitě nemůže. Dobrovolná skromnost je spíše model chování, ke kterému se můžeme více či méně přiblížit. Je to modus důstojného života v době ekologické krize. Dobrovolně skromných lidí je velice málo a podle mých výzkumů po letech ze svých zásad spíše slevují. Kdybychom provedli suchou bilanci, zjistíme, že v poměru k devastujícím mohutným vlivům technické a spotřební civilizace je dobrovolná skromnost jako reálný způsob života činitel téměř zanedbatelný a navíc nezřetelný, protože její příznivý efekt na přírodu je komplikovaně zprostředkovaný. Ale to neznamená, že nemá význam.
Někdy ale mohou být důsledky skromného, ekologicky příznivého životního způsobu dobře viditelné. Pod spotřebou si totiž nemusíme představovat jen nákup hmotných předmětů. Omezit spotřebu může znamenat ignorovat některé aktivity a  služby, jejichž ekologická škodlivost je evidentní; třeba lyžování na sjezdovkách nebo zahraniční dovolenou. Obrovské turistické komplexy v přímořských zemích zničily pobřežní ekosystémy. A když už to musí být: na co někdo potřebuje z jedné strany hotelu bazén, když z druhé má moře? V dravé touze po zážitcích vidím dnes dokonce větší problém než v nákupech stále nových předmětů.

Jsme jako křesťané zodpovědní za Boží stvoření?
Formulaci, že „křesťan je zodpovědný za životní prostředí“ mám z hloubi duše nerada. Zdá se mi, že složitou věc nahrazuje nedomyšlené klišé. Podobně jako metafora „správce stvoření“. Co se tu vlastně míní tím velkým slovem „zodpovědnost“? Má to slovo vyjádřit, že se křesťané jako správcové Božího díla cítí odpovědní za to, co se v minulosti po dnešek s přírodou stalo, co zbylo ze stvoření? (Mimochodem, křesťané z toho bývají obviňováni.) To bych se tedy jako křesťanka před hněvem Stvořitele třásla strachem.
Pokud se ale zodpovědností myslí aktuální úkol křesťanů do budoucna, nedává to smysl. Jen to vezměme věcně: co tu křesťan zmůže? Může se tak právě modlit (říkám to bez jakékoliv ironie a vlastně v přesvědčení o jediné spolehlivé účinnosti). Abych řekla příklad, reálně může existovat něco jako zodpovědnost rodičů vůči rodině. Zajišťují prosperitu rodiny, mohou děti účinně chránit. Takovou zodpovědnost ale dnes, uprostřed akcelerující ekologické krize, křesťané vzhledem k přírodě mít nemohou. K tak obrovskému úkolu nejsou vybaveni především mocensky. Kdyby se řeklo: „za budoucí vývoj jsou zodpovědni politici ve vrcholných funkcích – prezidenti, premiéři a především šéfové velkých průmyslových korporací“ – ano, tam by to bylo na místě.
Čili nabádání z kazatelen k zodpovědnosti za Boží stvoření vidím jako něco, co není podloženo opravdovým přemýšlením a co mne u přemýšlivých evangelíků překvapuje. Jistě, i já o tom teď mluvím ve velkém zjednodušení. „Zodpovědnost“ a „správcovství“ jsou tak složité fenomény, že by to byla témata na teologickou konferenci na vysoké odborné úrovni. Chtělo by to ovšem úvodní referát profesora Hellera!

Jak bychom se tedy měli chovat?
Jak říká Erazim Kohák: řídit se heslem „v tom nejedu“, a při nákupech „potřebuji to opravdu?“ Snažit se na základě vědomostí rozumět a pak se negativně vymezit vůči věcem, které přírodě škodí. A udělat to způsobem pro okolí snesitelným, způsobem sociálně citlivým. Militantní ekology nemá nikdo rád. Ale bratrsky a sestersky snesitelně mohu svůj postoj dát najevo. Ať je to vysoká míra spotřeby, sjezdové lyžování, cesty letadlem nebo bazény plné pitné vody. Prostě v některých věcech, o kterých jsem přesvědčená, že přírodě škodí, nejedu.

Co říci závěrem?
Křesťané se někdy dívají na ochránce přírody trochu skrz prsty jako na neopohany. To je podle mě docela vedle. Jak jsem už řekla, vidím naopak podobnost obou těchto skupin. Věci, které je spojují, jsou dvě. Jednak – ti i oni se vztahují k něčemu vyššímu, co člověka přesahuje. Vidím to na studentech z křesťanského prostředí, jak dobře enviromentální problematiku chápou a zpracovávají. K tomu – křesťané jsou vybaveni ještě jednou vlastností, která je vlastně základem ochrany přírody: je to altruismus, smysl pro slabého. Dnes je v pozici slabého, jemuž je třeba pomoci, příroda.

Ptala se Daniela Ženatá