Pro Teofila – Mike Beaumont: ABC Bible a ABC Ježíšova života

Český bratr 7+8/2013.

„Když jsem si před mnoha lety poprvé při úvodní hodině sedl ke klavíru, uviděl jsem před sebou list papíru se znaky, které se mi jevily jen jako linky a klikyháky. Nešlo mi do hlavy, jak se někdo může na něco takového podívat a pak zahrát nádhernou hudbu… Podobný dojem mají mnozí lidé z Bible, zvlášť když se s ní teprve seznamují. Připomíná jim pouhé „linky a klikyháky“ a zdá se jim, že příběhy, postavy a myšlenky, s nimž se na jejích stránkách setkávají, jsou na hony vzdálené realitě. Když ale přijdeme na to, co máme hledat a uvědomíme si, co různé věci znamenají, zjistíme, že nám Bible rozhodně má co říct.“
Těmito slovy začal Mike Beaumont předmluvu své knihy ABC Bible. Kniha nám má pomoci se orientovat, vysvětlit neznámé, odhalit souvislosti.
Jednotlivé kapitoly mají podobnou strukturu. Nahoře nadpis (např. Šalomoun) a podtitul (Nerozum rozumného). Vedle nadpisu je jeden biblický verš a odkaz na další kapitoly knihy s podobným tématem (v kapitole o Šalomounovi je zde odkaz na kapitoly: Herodův chrám, Přísloví, Oběti, Stan setkávání)

Pod nadpisem je pak stručné shrnutí (jde-li o postavu, tak kdo to byl, kdy žil, co udělal…) a pojednání o několika důležitých věcech vztahujících se k postavě nebo tématu. V kapitole o Šalomounovi jsou zde hesla: moudrost, bohatství, manželky, Šalomounův chrám (se schematickým obrázkem s vysvětlivkami) a mapka Jeruzaléma. V kapitole o Janu Křtiteli jsou hesla Janovo narození, Janova zvěst, Křest, Esejci, Svitky od mrtvého moře, obrázek a popis Herodovy pevnosti.
Každá kapitola má na konci odstavec nadepsaný Klíčový pojem. V kapitole o Šalomounovi je to „vlažnost“, v kapitole o Žalmech je to „chvála“, v kapitole Boje rané církve je to „zákonictví“.

Po levé straně každé stránky je časová osa pro orientaci, o jaké době kniha vypráví. Někde údaj není vyznačen, například u Žalmů nebo příběhů tzv. předvěku (Gn 1–11: stvoření světa, Adam a Eva…).
Po pravé straně stránky je pro snazší orientaci vyznačeno, v které biblické knize se o daném tématu píše a kde je umístěna v rámci kánonu.
Text knihy doprovázejí na každé stránce obrázky, případně mapky, tabulky s letopočty nebo rodokmeny. Většina obrázků jsou fotografie ze současnosti, které nám přiblíží dané místo, situaci nebo zvyk; například obrázek židovské rodiny při sederové (pesachové) večeři nebo vstup do chrámu faraóna. Jinde jsou fotografie dochovaných historických předmětů (sošky, mince, pečetidla) nebo vyobrazení (např. fragment starého nápisu na zdi).

Podobnou strukturu i zaměření má další encyklopedie z této řady: ABC Ježíšova života. Tato kniha má pět oddílů: Ježíšovo prostředí, Ježíšovy začátky, Ježíšova mise, Ježíšova smrt a vzkříšení a Ježíšův vliv.
Např. v oddílu Ježíšova mise je kapitola Jeho zázraky: Moc nad přírodou. Zde jsou hesla: Stvoření podléhá Stvořiteli, Janova znamení, Nasycení zástupů, Dva „přírodní zázraky, Vzkříšení mrtvých.
V závěru každé kapitoly je klíčový citát, zde verš: „Já jsem to, nebojte se.“

V obou případech jde o encyklopedii a to s jejími přednostmi i vadami. Kapitoly jsou stručné a přehledné, výklad je jednoznačný.
Popis osob, událostí nebo věcí není neutrální. Je to popis zaujatý, píše ho věřící člověk. Je zde hodnoceno správné a špatné.
Pro orientaci křesťana ve světě Bible a křesťanské víry jsou knihy dobrým pomocníkem. Začátečníkům i pokročilým.
Lenka Ridzoňová

BEAUMONT Mike. ABC Bible. Praha: Česká biblická společnost, 2007. 126 s.
ISBN 80-85810-50-6
BEAUMONT, Mike. ABC Ježíšova života. Praha: Česká biblická společnost, 2012. 128 s.
ISBN 978-80-87287-42-2

 

 

Epizody z mládí Konstantina filozofa. Nad stránkami poutavé legendy

Český bratr 7+8/2013.

Život svatého Cyrila se dochoval ve více než čtyřiceti rukopisech z 15. století, šest set let po jeho úmrtí. Ovšem kompletní text nesrovnatelně důležitějšího, kopírovanějšího a čtenějšího Nového zákona máme v ruce také až ze staletí vzdálených jeho vzniku. U antických klasiků, z nichž bez větších problémů sestavujeme dějiny starověku a učíme na školách, činí odstup ztraceného originálu a dostupné kopie běžně tisíc a více let, málokdy méně. A pokud bude za tři sta let ještě fungovat internet a někdo na něm náhodou najde tento článek, rozhodně ho nenajde na disku stejného počítače, na kterém jsem ho napsal. Co lidi z nějakého důvodu zajímá, prostě kopírují; hledat původní médium, na kterém byl text uložen, se dnes zdá dětinské.
A proto beru vážně jeden z názorů na vznik legendy, totiž že vznikla krátce po Cyrilově smrti (869), snad ještě za Metodějova života. Minimálně obsahuje vícero osobních věcí z Cyrilova dětství a mládí – lidsky uvěřitelných. Podívejme se tedy na několik epizod z života mladšího z bratrů-věrozvěstů, abychom zvěděli, jak zajímavý člověk k nám před 1150 lety přinesl světlo evangelia.

Ztracená hračka

Zajímavý je už „příběh obrácení“ tehdy ještě Konstantina; ještě jako dítěti z dobré aristokratické rodiny mu vítr při lovu odnese krahujce. Chlapce nad ztrátou oblíbené hračky popadne tesknota nad marností světa a od té doby si raději čte a skrz hloubání nad knihami se stává stále zbožnějším. Starý text věrohodně ukazuje, že na počátku obrácení mnoha lidí bývá něco hodně triviálního. A kryje se i s (běžně parodovaným) poznatkem psychologie, že ztráta oblíbené hračky může u člověka v dětství přehodit výhybku (zde ke kněžství, nikoliv k zločinecké dráze).

Byzantská vzdělanost

Příběh hloubavého chlapce pokračuje krátkým setkáním s akademikem, který se však zařekl, že už nikoho učit nebude, a odmítne tedy i Konstantina. Pro děj legendy to nemá další význam, a tak jsem nakloněn vidět zde prostě záznam autentické hořké vzpomínky. Nicméně Konstantinovi se, jako sirotku z dobré rodiny, brzy dostane vzdělání po boku samého mladičkého císaře, a to v těchto oborech: gramatika, Homér, geometrie, dialektika, filozofie, rétorika, aritmetika, astronomie, hudba. Tak tehdejší vzdělání skutečně vypadalo, a dnešní člověk skoro aby záviděl a připadal si právem trochu jako fachidiot.

Svatý muž

Náš filozof záhy unikne ženitbě a politické kariéře. Vzdělance je však škoda ztratit, a tak jej aspoň uvrtají na místo diecézního knihovníka. Brzy zmizí na půl roku do kláštera, je však povolán zpět jako profesor filozofie na univerzitu v Cařihradu. Příznivce nauk o typologii osobnosti může potěšit, že oba slovanští apoštolové vykazují rysy příznačné pro lidský typ „svatý muž“ – houževnaté úsilí o poznání, pevnost přesvědčení, odvahu k oběti – ale zároveň typickou slabinu takových osobností: stálý sklon se někde zašít. Oba bratry to stále táhne do klidu (a možná, řekneme jízlivě, do pohodlí) kláštera. Když Cyril později v Římě umírá, právě to říká bratrovi: Do kláštera nechoď, prosím tě, dodělej tu Moravu.

Císař a filozof

Časem je Konstantin vyslán na humanitární misi do Iráku, aby zmírnil pronásledování místních křesťanů pod muslimskou nadvládou. Ocitujme kouzelnou řeč, jíž jej císař vysílá:
„Slyšíš-li, filozofe, co mluví nečistí Agareni proti naší víře? Jsi sluhou svaté Trojice a jejím učedníkem, jdi a odporuj jim, a Bůh, dokonavatel všech věcí, v Trojici oslavovaný, Otec, Syn a Duch svatý, dej ti milost a sílu v řeči a učiň tě jakoby novým Davidem, jenž zvítězil třemi kaménky nad Goliášem, a přiveď tě nazpět k nám a popřej ti království nebeského.“ Slyše to, Konstantin odpověděl: „S radostí tam půjdu pro křesťanskou víru. Neboť co jest mi sladšího na tomto světě, než za svatou Trojici živu býti i umříti?“ Tedy, přeloženo: „Pocem, studovanej. Di a vysvětli jim to.“ Konstantinova odpověď pak na aktuálnosti neztratila docela nic.

Hádání v Iráku

Irácká epizoda začíná anekdotou: muslimští průvodci se Konstantina poťouchle ptají, zda ví, co znamenají obrazy ďáblů, jimiž jsou zhanobeny dveře domů místních křesťanů. Pohotový filozof odpovídá: „Vidím obrazy ďáblů a soudím, že uvnitř bydlí křesťané. Ďábli, nemohouce s nimi žíti, utíkají od nich ven. Kde však tohoto znamení zvenčí není, s těmi jsou ďábli uvnitř.“
Po zahřívacím kole však následuje srovnání obou věr, živé dodnes: muslimští učenci argumentují, že muslimové jsou v zachovávání příkazů svého náboženství daleko důslednější než křesťané. Konstantin souhlasí; ovšem poukazuje na to, že Mohamedova nauka nebrání běžným lidským sklonům, zejména hněvu a chtíči. Je mělká, a proto je snadné se jí řídit. Kdežto Kristova nauka je hluboká, často jde proti sklonům člověka, a tak se mnohým nedaří ji naplňovat. Nízko položenou laťku je prostě snazší přeskočit. Křesťanství stanovuje ideál, kterého se snažíme dosáhnout a mnohdy selháváme, s tím se od začátku počítá.
Muslimští učenci pak šikovně využijí Kristova příkazu o nastavení druhé tváře: „Proč se tedy Byzanc pokojně nepodrobí muslimskému vpádu?“ Konstantin oponuje jiným citátem z evangelia: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Křesťan má nastavovat druhou tvář, má ale také povinnost bránit své souvěrce, aby „se zajetím těla nebyla také jejich duše zajata“.
Následně z 19. súry Koránu, Mariam, dokáže nauku o svaté Trojici: „I poslali jsme ducha svého k Panně a přijal z ní podobu dokonalého člověka.“ Což tam skutečně je! Když odpoví mnoho dalších otázek z mnoha vědních oborů a muslimští filozofové se ho ptají: „Kterak to všechno víš?“ odpoví podobenstvím o muži, který si nabral mořskou vodu do měšce a všude se chlubil, že má s sebou moře. Jeden „pomořan“ mu však odpoví: „Zbláznil ses, že se chválíš pouhým smrdutým měšcem? Vždyť my toho máme celé moře. Od nás přece vzešla všechna umění a vědy.“ A když se podíváme, jak slavné vzepětí islámské filozofie a vědy nemělo záhy trvání ani pokračování, dal bych mu i za pravdu.
Zhrzení filozofové mu aspoň dají vypít jed, který ovšem neúčinkuje. Konstantin je však zřejmě přece jen z celé mise trochu otrávený a odchází opět do kláštera, za bratrem Metodějem.
Následně je čeká mise k Chazarům na Krym, kde se v disputaci střetnou s muslimy a Židy. Debata má rozhodnout další duchovní směřování této říše. Legenda opět oplývá velmi zajímavou argumentací.

Střet s barbary

Ve světle předchozí kariéry jednoho z bratrů je jasnější, jaké povahy byl pozdější střet slovanských apoštolů s latinskými biskupy z Řezna a Pasova, nelibě nesoucími ohrožení svých nároků na moravské území. Je to střet tehdy ještě velmi barbarského Západu s tehdy ještě velmi vyspělým Východem. Už jen v otázce bohoslužby v jazyce lidu argumentuje Konstantin četnými místy z Písma, zejména pasáží o mluvení jazyky z listu Korintským. Latinové se zmohou jen na odkaz na nápis na Kristově kříži, jenž byl v jazyce hebrejském, latinském a řeckém, údajně jediných jazycích, jimiž jde chválit Boha. Z legendy se dále dovídáme, že latinské duchovenstvo příliš nebránilo pohanským žertvám ani rozšířenému mnohoženství, že učilo, že pod zemí žijí lidé s velkou hlavou (?!), že kdo zabije hada, zbaví se tím devíti hříchů, apod.

A přece je to nakonec latinský svět, který zrodí takového Jana Husa a další reformátory, jejichž obdobu bychom v Byzanci – a v Bulharsku nebo Rusku už vůbec – marně hledali. A tak se právě na Moravě setkává svět, který pomalu umírá s tím, který se teprve rodí.

Tomáš Pavelka

Rozhovor s Milanem Götzem: O strachu, adrenalinu a víře ještě jinak

Český bratr 7–8/2013.

Ptali jsme se Milana Götze, někdejšího velitele hasičů a záchranáře, dnes starosty severočeské obce Kunratice u Frýdlantu.

Pane starosto, před dvěma lety v srpnu 2010 se během dvou hodin z Jizerských hor přihnala po řece Smědé mohutná vlna, mnohem mohutnější než letos, a zaplavila obce na Frýdlantsku, z nichž nejvíce byly poškozeny vesničky Víska, Minkovice, Višňová. Jak na to jako hasič záchranář vzpomínáte?

Říkáte to správně, ale nejvíce to tehdy odskákaly Heřmanice. Nebyly sice napadeny Smědou, ale Oleškou, potůčkem mírumilovným, leč stala se z něho smrtonosná řeka. Zahynula tam jedna paní. Odneslo ji to až do Polska k Bogatyni.

Diakonie ČCE tehdy poslala skupinu dobrovolníků, kteří pod vaším velením pomáhali postiženým obyvatelům a podnikatelům zachránit vše cenné, co se z jejich domácností a dílen ještě dalo zachránit. Pamatuji si – měl jsem jako místní farář jeden týden Diakonii ve Vísce na starosti –  jak  jste vy, hasiči, byli velmi dobře organizovaní, rychlí… Nepamatuji si, že byste udělali krok stranou. Měl jste zkušenosti s povodněmi již z let předešlých?

Výrazné zkušenosti jsme neměli. Jen občas se vyjelo do Višňové k menším povodním naplnit pár pytlů s pískem a rozvézt je mezi chalupy. Když vám začne houkat siréna, dozvíte se, do čeho jdete, v podstatě až když v autě zapnete vozidlovou vysílačku. Operační středisko z Liberce vám radiově sdělí, proč byl poplach vyhlášen. Teď po povodních se začaly používat esemesky s popisem, čímž se informovanost zvýšila, ale v té rychlosti na to stejně není dost času. Poplach trvá minutu, do dvou minut jste na hasičárně. Pak máte problém se nasoukat do oblečení, protože jste samozřejmě zaplavený adrenalinem, nervózní. Jako na potvoru se výjezdy odehrávají v nočních hodinách, takže jste ještě rozespalý, hledáte pravou a levou botu.
Každá jednotka je podle  krajského plánu plošného pokrytí k něčemu předurčená. My jsme určeni k požárnímu zásahu v katastru obce a od roku 2009 máme na starost civilní ochranu a ochranu obyvatelstva. Jezdíme proto na několikadenní cvičení, což se nám právě hodilo v roce 2010. Hodně jsme toho ale odkoukali od višňovských hasičů, kteří mají s povodněmi zkušenosti až dvakrát do roka.

Jak vypadal první den povodně? Jistě si ho pamatujete na minuty. Co bylo potřeba udělat nejprve, co potom, než se přikročilo k běžným úklidovým pracím?

Když nás hledali, bylo po půl šesté ráno. Nefungovala elektrika, siréna nehoukala. Lilo už od pátku, kdy tady v kulturáku probíhala Oldies party, takže jsme seděli v hospůdce, užívali si deštivého počasí v suchu a teple. O to větší překvapení nás čekalo ráno. Burcoval jsem kluky po telefonu. Některé jsem vzbudil až houkáním během odjezdu do Vísky. Stav ve Vísce ještě nenasvědčoval tomu, co teprve mělo přijít jako hlavní vlna. Začali jsme evakuovat domy, garáže a všecky cennosti jsme přenášeli do prvních pater.
Nejsilnější předchozí povodeň, kterou si pamatuju, se přihnala roku 2002, takže s nějakou takovou jsme počítali i tentokrát. U jednoho chlapíka, který se chystal slavit narozeniny a odjel nakupovat, jsme v jednu chvíli byli sami, a tak jsme se rozhodli, že postačí, když mu větší věci z garáže přestěhujeme do přízemí a postavíme nad podlahu. Mám ještě před očima krásnou koženou sedačku, kterou jsme postavili na pivní sudy, televizor a další věci, ale za pár hodin, když už jsem přivázán na laně kontroloval stav vody z bývalého víseckého mostu, jsem jeho baráček viděl, jak už je pod vodou do prvního patra, po strop v přízemí, takže jsme ty věci z garáže přenášeli vlastně zbytečně.
A další obdobné příběhy bych mohl vyprávět. (Už v roce 2002 – tak dlouho se jeden muž nechtěl vzdálit od svého domu, až pro něj museli poslat vrtulník. Totéž se opakovalo v roce 2010.) To, co přišlo v roce 2010, nepamatuje nikdo. Kapky deště bezmála jak frťany.

Jak se vyrovnávali s povodněmi naši předkové? Zde v pohraničí to byli Němci. Jistě tady s povodněmi, byť menšími, uměli nějak žít.

Pole byla dříve menší, rozdělená remízky, mezemi, přirozenými protipovodňovými překážkami, hloubily se a dláždily meliorační struhy, sklepy se stavěly tak, aby jimi voda protekla (systémem kanálků) nebo se zkrátka zase vsákla. Když se přihnala voda na přízemek, otevřeli dveře z jedné strany a z druhé strany, voda pak jen protekla. Vymetli bláto a nazdar! Celkově se i hospodařilo jinak. Po roce 1948 se začala pole v rámci kolektivizace scelovat, všechno se rozoralo, spousta domů se zbourala. Dříve tu žilo dvojnásob lidí. Dnes jsou z lánů placky, ze kterých voda rychle stéká na domy.

Největší chybu lidé dnes dělají, když po nás hasičích chtějí, abychom jim ve starých domech honem rychle odčerpali vodu ze sklepů. To je ale špatně. Dokud neopadne okolní voda, nemá to smysl, protože vy čerpáte a voda se vám okamžitě navaluje zpátky. Navíc když ta voda protéká, podemílá sklepní podlahy a stěny, protože německé domy nemají základy. Jsou to jen kameny spojené jílem. Pokud si dům sedne, tak praskne. Ale těžko se to dnešním majitelům vysvětluje. To je prostě neštěstí.

Vzpomínáte na nějaký případ hrdinství při zásahu vašeho hasičského sboru?

Na vyložené hrdinství si nepamatuju, ale z rybníka Tongrundu, kterému se protrhla hráz, jsme společně s kolegy z Frýdlantu zachraňovali jednoho Poláka. Ve čtyřech jsme pro něj museli – do sebe zaháknutí –, jeden z frýdlantských kluků se dokonce svlékl do spoďárů. Kluky jsem lanem přivázal ke stromu. Přes silnici se na nás valil silný proud. A pak si kluci všimli, že se vyškrábal po napadaných stromech na břeh. Když ho šli vyzvednout, zjistili, že má v ruce láhev vína a je na mol. Tam jsem taky utopil telefon. Telefony beztak nefungovaly, poněvadž vypadly sítě. To bylo peklo. Do vysílačky se povídat nedalo. Byl nepřetržitý provoz.
Postižených míst rychle přibývalo. Předali jsme Poláka záchrance, načež jsme se vrátili zpátky do Kunratic. Nejhorší déšť ustal a my zjišťovali největší škody. Leckde jsme jen tupě zírali. Najednou jsme viděli, jakou sílu má voda.

Kolik času jste na povodních strávili?

Já jsem záchranné akci věnoval celý týden své dovolené a pak ještě týden, kdy mě zaměstnavatel uvolnil. Čtrnáct dní záchranné práce také trvaly. V té době se například kácejí nebezpečné stromy, které ohrožují lidi, zvířata, majetek, odklízejí se naplaveniny… Vstupuje se do narušených domů, které se vyklízejí. Odklízejí se veškeré škody.

Máte nějakou neblahou vzpomínku na případy sobectví, rabování či jiné chamtivosti nebo bezohlednosti?

Mám zkušenost s neochotou jednoho velkopodnikatele. Sháněli jsme ženijní nářadí, hlavně lopaty. Přišli jsme si k němu lopaty půjčit, a když mě potkal v hasičským mundúru u vrátnice, jak je vynáším, zařval na mě: „Kdo pomáhal mně, když mi to vyplavilo krám?“ A ať je tam nechám. Já na to, že hasiči zachraňovali lidi, ženy z Penny Marketu. A odešel jsem bez lopat.
Jinak se většinou dostane nejvíc pomoci tomu, kdo je nejvíc vidět. Do Chrastavy se přijel podívat Václav Klaus, a najednou se všechno posílalo na Chrastavu.  I s rabováním jsem se setkal. Raspenavě, která byla odříznutá, jsme zajistili noční policejní hlídku. Ve dvě hodiny ráno tam chytli tři zloděje, kteří kradli z aut naftu. Hned je odsoudili. Ve středu jsme pak poslouchali rádio a raspenavští nám hasičům nechali zahrát písničku na přání. To mě zahřálo.

Přesto byla pomoc rozdělována více méně rovnoměrně, spravedlivě? Nebo ne?

Snažili jsme se. Ale ti, kdo byli postiženi nejvíc, byli v šoku, propadli takovému pocitu marnosti a osobní bezcennosti, že třeba jenom seděli a pomalu ze sebe soukali skleslé věty jako například : „Já… asi  nic… nepotřebuju.“ A pak tam byli vykukové, jako například jedna žena, která fasovala pleny a pak je prodávala. Nebo si pro humanitární pomoc dojížděli lidé, co bydleli na kopci. Setkal jsem se i s něčím, co mi připadalo jako vtip. Třeba když někdo poslal krabici kravat. Vtip to asi nebyl, možná to myslel dobře, ale vypadalo to hloupě a jako špatný vtip by to postižení vzít mohli.

Jak vzpomínáte na Diakonii ČCE? Přece jen to byli většinou mladí lidé, studenti…

Diakonii nám seslalo samo nebe. Byl jsem velice spokojený, až překvapený. Parta mladých lidí, kteří se neštítili práce a prostě fungovali. To jsem zažil i jiné dobrovolníky: s jednou partou třeba přijel člověk, který si všechno jenom fotografoval, hlavně samozřejmě sebe, pak se vyvěšoval na facebooku, vychloubal se, jak byl oblečený, ale na špinavou práci nesáhl. Potom si pro něho přijela manželka, protože ho tlačily holínky. Prostě člověk k ničemu. Když jsme mu nabízeli rukavice, řekl, že v rukavicích nedělá. Vyplavený nábytek ale taky popadnout nechtěl. Slyšel jsem ho jen, jak volá: „Kdybych měl rukavice, tak bych vám pomoh.“ Rozmazlenej capínek.

Dovolte mi jednu ošemetnou otázku. Jak vypadá zásah hasičského sboru, když vás poplach překvapí na zábavě, kde už třeba nejste střízliví? V českých komediích se to podává úsměvně, i když to ve skutečnosti jistě zábavné není.

Já se celou dobu, co působím, snažím odstraňovat z nás hasičů nálepku ožralů, ale jde to strašně těžko. Myslivci pijou, fotbalisti pijou, ale hasiči jsou přece jen víc vidět. Všem klukům říkám, a to dost tvrdě: „Jestli chceš chlastat a zpít se do němoty, tak ze sebe svlíkni hasičskej mundúr a jdi tam v civilu.“ Ale také je pravda, že když jste jen přiopilý, během poplachu díky adrenalinu rychle vystřízlivíte. Teď vážně, alkohol k zásahu nepatří a několik kluků už jsem v minulosti poslal z hasičárny domů a na zásah nejeli, protože nebyli zkrátka ve formě.

Co myslíte, že je na hasičské záchranářské službě nejtěžší?

Péče o postižené v rámci psychosociální pomoci. Musíte mít schopnost vcítit se do lidí. Musíte se dívat na neštěstí, zranění a škody, prát se se zoufalstvím postižených.

Máte někdy strach? Šlo vám už o život?

Strach mám pokaždé. Z mladické nerozvážnosti jsem nás nechal před pár lety zasahovat při větrné smršti na lesní cestě a při odklízení popadaných stromů nám poryv větru shodil na avii strom. Mohl spadnout na kohokoliv z kluků, které jsem měl na starosti.

Co vás na hasičské službě nejvíc baví?

Úplně všechno. Jsem takový zapálený hasič. Můj táta je hasič, pradědeček byl hasič. Už od malička jsem se strojil do tátovy uniformy.

Hraje ve vaší službě nějakou roli víra, morálka nebo náboženské přesvědčení? Jakou? Jsou nějaké etické zásady, kterých se hasič musí držet, aby svou službu mohl vykonávat se ctí?

Děláme to od srdce a ze srdce. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale my dobrovolní hasiči to děláme za děkuju. Nehledám ni zisku, ni slávy, podle prvního hasičského přikázání. Existuje hasičské desatero i hasičská modlitba, kterou jsem jeden čas dokonce uměl nazpaměť.
Člověk musí být hlavně ochoten pomáhat, zachraňovat. Ne se jen předvádět. Nepatřím do církve, ale nejsem ateista. Jsem takový něcista. Věřím, že něco je, že nám něco pomáhá.
Hlavně věřím v lidské dobro. Jsem naivní optimista. Věřím lidem, až do prvního zklamání. Jsem ochoten odpouštět, ale taky podle toho co. Všeho moc škodí.
Věřím ve sv. Floriána, patrona hasičů. Myslím si, že i ti hasiči mají namířeno někam, aby tam pak pomáhali i po smrti, že jsou to takoví strážní andělé, takoví rytíři. Ano, na strážné anděly taky věřím. Když někde vidíte kluky, jak propadnou stropem, vyškrábou se z toho a jsou v pohodě, tak si říkám, že něco mezi nebem a zemí funguje.
Když nám frýdlantský farář světil prapor, tak se najednou  strhl takový poryv větru, že se prapor rozvinul a rozevlál, což jsem si vzal k srdci jako znamení. I kluci, co říkají, že na Pána Boha nevěří, tak se na něho vždycky, když je nejhůř, obrátí.

Ptal se Adam Balcar

Olga Tichá: Vyprávění o zatopeném domově

Český bratr 7+8/2013.

Dolní Beřkovice na Mělnicku, 10. června 2013

Povodně jsem zažila v posledních letech podruhé. Byla jsem na velkou vodu odmala zvyklá, ale takováhle zkáza nebyla nikdy.

Když začala v neděli 2. června stoupat voda, paní farářka Pfannová nám vzkázala, že máme na mělnické faře připravené noclehy. Proto jsem teď na faře. Rodina se postupně vrací domů, jak je to jen možné, já jsem tu poslední se psem. Nebyla jsem moc vytížená, tak jsem začala organizovat dobrovolníky, bylo třeba zařídit jim zázemí a stravování. Teď už to běží samospádem. Dnes ráno přijel pan farář Strádal z Prahy a přijímání dobrovolníků už převzala Diakonie. Přijíždějí a hlásí se. Před chvílí jsme se vrátili z obhlídky Dolních Beřkovic, aby se mohli připravit na to, co bude potřeba.

O domově

Bydlíme v Dolních Beřkovicích na břehu Labe, sedm kilometrů od Mělníka. Vyplavení už jsme byli dvakrát. Vodu na zahradě míváme častěji, ale do domu  většinou nešla. Zaplavené přízemí až do stropu jsme měli poprvé v roce 2002. A to byla hrůza. Nábytek, všechno pryč. Zůstalo nám jen pár věcí, které se daly umýt, pár kousků nádobí. Psychicky jsme to všichni nesli velmi špatně. Ne, že bychom se nějak káceli, ale nebyli jsme na to připraveni. První hlášení nevypadalo tak dramaticky. Bydlíme v takovém dolíku, takže nás voda nejdřív jako by obteče, dostane se do zahrady. Když jsme odcházeli pryč, vypadalo to, že do domu se voda nedostane. Pak najednou už bylo na všechno pozdě. Když začala voda téct dovnitř, už jsme se tam nemohli vrátit.

Bydlíme v přízemním rodinném domku, takže ani není kam vynést věci. Letos jsme vynosili ven, co se dalo, aby byly věci v bezpečí, až nás voda zase obteče. Stihli jsme přestěhovat i slepice a králíky. Ze sklepa jsme vynosili všechno na dvůr, ale pak to stejně vraty odplavalo. No, připlavaly zase jiné věci, kterých se teď potřebujeme zbavit. Opakoval se podobný scénář jako minule. Nejdřív to podle hlášení vypadalo, že do domu voda nepůjde, ale pak nás přece jen zaplavila. Psychicky to ale lépe snášíme, zdá se mi, že máme trochu nadhled.

Bydlí s námi dva dospělí synové, starší dcera a syn bydlí kousek dál, ale ti jsou v poschodí. Takže jsou v suchu. Všichni už celý týden pracují na odklízení. Raději ani nemyslet, co by bylo, kdyby se teď naplnila předpověď a začalo zase víc pršet. Půda už nemá žádnou schopnost přijmout další vodu a řeka by zase stoupla. Včera přešlo pár bouřek, chvíli lilo. V Libiši padaly kroupy jako pingpongové míčky. Jedněm známým napadaly do komína a v pokoji jim prý z krbu vyskakovaly černé koule, které hopsaly doprostřed místnosti. To je sice úsměvné, ale jinak kroupy poničily všechno v zahradách a poškodily kapoty aut.

O překonávání těžkých chvil

Při dramatických událostech se snažím pořád něco dělat. To mě drží. A když už je to moc, popadnu kolemjdoucího nebo prostě někoho, kdo je po ruce, a musí mě obejmout. To je jedno, kdo to je. A je zase dobře. Potřebuju načerpat energii.

Nejhorší není, že uplavou materiální věci. Nábytek, všelijaké předměty. To v první chvíli spíš naštve. Budou výlohy, bude se muset všechno možné koupit. Nejhorší je ale přijít o hmotně nenápadné věci, které ale mají velkou emocionální hodnotu. Fotografie dětí. Fotky předků, kteří už nežijí. To je rána na celý život. To jsou nenahraditelné ztráty. Člověk se ale musí umět něčeho chytnout. Když jsem teď po velké vodě přišla poprvé domů, viděla jsem, že v obýváku zůstal květinový stolek. Bála jsem se, myslela jsem, že uvidím jen zkázu a zmar. Uviděla jsem kytky, toho jsem se chytla a držela. A bylo hned líp. To říkám i lidem kolem sebe: zaměřte se na drobnosti, které vám pomůžou.

Je spousta lidí, kteří pohromu nezvládají. Já mám ohromné štěstí, že mám velkou rodinu, spoustu příbuzných a přátel. Oni o mně vědí, někdy nabízenou pomoc třeba ani nemůžu využít. Ale podpírají mě. Jsem jako réva, Pán Bůh mi dopřává oporu, po ní se pnu, abych mohla být užitečná.

O pomoci

Pomáhají nám příbuzní, hlásí se i bývalí spolužáci nebo známí. Volají, jestli něco nepotřebujeme. Ty mobily, to je něco! Měla jsem skoro dojem, že ty první dny nedělám nic jiného, než telefonuju. Ale je úžasné vědět, že na vás někdo myslí.

Klub Oáza

Po první povodni v roce 2002 jsme z iniciativy Maltézské pomoci založili v obci klub Oáza. V rámci jednoho projektu takové kluby vznikly ve více zatopených obcích. Po dvou letech, když projekt skončil, některé kluby zanikly, ale ten náš funguje dodnes. Jsou v něm převážně důchodci a scházíme se jednou týdně. Pořádáme taky výlety a osvětové akce. Starostka nám velice fandí a podporuje nás i finančně. V podstatě přebíráme některé sociální úlohy obce. Navštěvujeme nemocné a starší lidi, pomáháme, zařizujeme, informujeme. Prostě taková sousedská výpomoc. Někteří lidé nikoho nemají. Nebo někoho mají, ale ten je taky zatopený. A ti takovou zátěž, jako jsou povodně, snášejí velice špatně. Tak se jim snažíme pomáhat, poradit, sehnat informace.

Hasiči

První, kdo při povodni dorazil, byli dobrovolní hasiči. Po povodních v roce 2002 nám pomáhali hasiči z Broumova. A od té doby se každý rok na výročí povodně koná setkání rodin jejich a našich hasičů. Vždycky přijedou na víkend, bydlí ve stanech, na závěr je tancovačka. Říkáme tomu Zvodyvstání a loni to bylo jubilejních deset let. A tihle broumovští hasiči přijeli letos zase a hned se zapojili. Poznávali ještě domy a lidi, kterým pomáhali před jedenácti lety. Přijeli se svou technikou, o své dovolené, se svými penězi. To už věděli z minula, že účty ani bankomaty nebudou asi dočasně fungovat, ale pohonné hmoty je třeba průběžně nakupovat. Není to úžasné?

Jednou jsem šla pro pitnou vodu k cisterně a u auta seděl jeden hasič opřený o kolo a spal. Nesla jsem nějaké odpadky do kontejneru a on se tím šramotem vzbudil. Dali jsme se do řeči a já se dozvěděla, že celou noc vyváželi kontejnery, aby ráno měli lidé zase do čeho vyklízet. Pak mi ještě pomohl odnést domů dva kbelíky čisté vody. To jsou nezapomenutelné zážitky. Že vůbec takoví lidé existují. A že do toho jdou i podruhé, vždyť by toho mohli mít na celý život dost.

Diakonie

Další pomoc přichází z Diakonie. Dnes se sjíždějí dobrovolníci a začnou s odklízením. Ti jsou platní, až když opadne voda a hasiči ostříkají čistou vodou to nejhorší. Některé textilie se dají vyprat, ale vše se musí dezinfikovat, takže časem se látky stejně rozpadnou. Pamatuju se, že minule jsem do vánoc stejně vyhodila všechno, co jsem po povodních zachránila. Od minulých záplav povlékám peřiny jenom do bílého. Všechno barevné povlečení jsem rozdala. Mám potřebu vidět, že to je bílé, čisté.

O psychických následcích

Za minulých povodní jsem přebývala u dcery, která má dvě děvčata, tehdy to byly malé holčičky. A když jsem šla jednou okolo obrovské hromady zničených vyklizených věcí, nahoře ležela panenka. Poničená, ve špinavých šatičkách. Já jsem se zastavila a koukám na to. A po dlouhé chvíli jsem si uvědomila, že tam stojím, civím, úplně vyhasle a bez emocí. Ten pohled mám dodneška v sobě uzavřený a můžu si ho kdykoli přehrát jako video i s tím divným pocitem. A v tu chvíli jel kolem mě soused na motorce, vůbec mě nevnímal a díval se zrovna takovým vyhaslým, prázdným pohledem. Myslím, že to v nás zanechal ten zážitek povodně. Ne smutek nebo strach, ale prázdnotu.

Ještě jeden poznatek mám: při povodních před jedenácti lety nejvíc plakali ti, o kterých jsem si myslela, že jsou největší chlapáci. A všelijaké sušinky obstály. Většinou ženy. Ty se pokládaly až tak za půl roku, ale při samotných povodních byly pevné. Někteří chlapi ale totálně selhali, zpanikařili, případně pili a pili.  Letos mám pocit, že tohle je jinak. Už jsme zkušenější, možná i otužilejší.

Stal se mi jeden zajímavý příběh. Při minulé povodni jsme přišli o knížky a taky o Bibli. Tak jsem při pobytu v Chotěboři rozhlásila, že kdyby měl někdo doma nepotřebnou Bibli, že by se mi hodila. A z Přerova mi přišla od někoho Bible, byl to starší výtisk ekumenického překladu po někom, a tam byla zaškrtaná stejná místa, co jsem měla zaškrtaná ve své ztracené Bibli já. Koukala jsem na to jako na zjevení. Jako bych držela v ruce tu svou Bibli. To není přece samo sebou.

O fungování složek záchranného systému

Letos pracují všechny složky záchranného systému naprosto perfektně. Dobrovolní hasiči v Beřkovicích mají velkou důvěru starostky, vše jde jako na drátku. Při záplavách v roce 2002 byla nařízena evakuace a hasiči a policie se někde k lidem nechovali moc vstřícně. Tahali je násilím, křičeli na ně. Asi si mysleli, že to je nutné, ale lidi si z toho odnášeli větší trauma než z vody. Pak se záchranáři poučili, asi i vyškolili a v roce 2006, kdy byla evakuace dobrovolná a víc se o tom mluvilo, lidé všechno přijímali mnohem lépe a vstřícněji. Člověk je v ohrožení velice zranitelný, tak proč přidávat další traumata. A letos to po téhle stránce bylo naprosto suprové. Hasiči sami objížděli lidi, hezky s nimi jednali, opravdu pomáhali, dodávali pocit jistoty.

O chuti do života

Říkáte, že vypadám docela radostně a optimisticky. Jak je to možné? Já mám výhodu krytých zad, nemusím se hroutit. Mám mnoho příbuzných a přátel, na které se můžu spolehnout. I když byly také chvíle, kdy jsem toho měla dost. Na vánoce 2003, rok a půl po minulých povodních, začaly odpadávat dlaždičky a za nimi byla plíseň, rozpadal se nábytek, který jsme mysleli, že přežil, žili jsme pořád mezi bedýnkami a vysoušeči. Už mi nějak docházela šťáva.
Ale pak jsem si řekla, že když mi tolik lidí pomohlo a obětovalo se, věnovalo věci i úspory, že to musím překonat. Bylo by ode mne nevděčné to zabalit, všichni by měli vidět, že mi prospěli a že to mělo cenu. Tehdy jsem měla dojem, že žádnou další povodeň už nepřežiju. A vidíte, přežila jsem. Ani to není tak hrozné, jak jsem si myslela, že bude. Ještě mám trochu energie i na rozdávání.

O přestěhování do sucha

Jestli mi přišlo někdy na mysl, že bychom se odstěhovali z Dolních Beřkovic do nějakého suchého bytu v šestém patře, kam voda nikdy nedosáhne? Nikdy. Máme postaveno na místě, kde bylo hospodářství našich praprapředků a já tady chci raději umřít než odtud odejít.

Vyprávění Olgy Tiché zpracovala Daniela Ženatá