Šachový memoriál Amose Pokorného

Český bratr 4/2012.

V pátek 9. března mi zavolal starosta města Hustopeče u Brna, zda bych byl ochoten druhý den ráno na radnici spolu s ním zahájit nultý ročník šachového Memoriálu Amose Pokorného, že Amos Pokorný byl členem synodní rady naší církve a že by tam tedy chtěl mít nějakého evangelického faráře. Jméno mi nic neříkalo, což je ostuda, ale to mi právě došlo až později. Trochu to spravilo několik telefonátů, zejména se synovcem Amose Pokorného Janem Pokorným a listování internetem.

Amos Pokorný se narodil 14. března 1890 v Brně jako jedno z jedenácti dětí tamního faráře Václava Pokorného a Libuše, rozené Tardy. Jako student prý organizoval běžecké závody pro evangelickou mládež Brno–Nosislav. V Praze absolvoval práva.

Na začátku 1. světové války musel narukovat, již však v roce 1915 se dostal do ruského zajetí a záhy vstoupil do československých legií. Bojoval například v bitvě u Bachmače, velel jednomu z posledních konvojů ruských legionářů zpět do vlasti a především vytvářel a luštil vojenské šifry.

Po válce působil jako důstojník justiční služby, vojenský prokurátor a nakonec jako zemský soudce u vrchního i státního soudu.

Amos Pokorný patřil mezi zakladatele kazatelské stanice v Praze-Dejvicích a několik let (1942–1949) byl i jejím předsedou. (Funkci přejal od jiného legionáře, Miloslava Kováře.) V prosinci 1945 byl zvolen do synodní rady a mimo jiné byl i členem redakční rady //Českého bratra//. Viktor Hájek o něm v nekrologu napsal: „…ze všeho nejvíce se mu protivily fráze, zvláště ty pobožné. Sám byl člověkem hluboce věřícím a také teologicky dobře orientovaným. Ale odpor k frázovitosti vedl jej k tomu, že ani o své víře a zbožnosti nemluvil. Pronikala však jeho životem… Na kázání farářů měl přísné měřítko. Nešlo mu o řečnický výkon, ale o prosté zvěstování slova Božího. To od farářů očekával a byl velmi nespokojen s kázáním, kde jasné slovo Boží slyšeti nebylo…“ (ČB 1949 XXV/7, s. 101–102)

Na gymnáziu začal Amos Pokorný hrát šachy. Už v roce 1911 se stal mistrem střední jednoty českých šachistů, Československo reprezentoval na olympiádách a mezinárodních soutěžích. V roce 1933 porazil na přeboru republiky Salo Flohra a měl s ním hrát pro rovný počet bodů ještě jednou o první místo, během turnaje jej však zastihla zpráva o úmrtí otce, a tak k rozhodující partii nenastoupil. Kromě toho byl také šachovým organizátorem (např. členem komisí Mezinárodní šachové federace) a novinářem, vedl několik desetiletí šachovou hlídku //Lidových novin// a připravoval šachové pořady pro Československý rozhlas. Zemřel 18. srpna 1949 v Praze v nemocnici České diakonie.

Československá obec legionářská a několik dalších organizací se rozhodlo začít pořádat na památku legionáře a šachisty Amose Pokorného amatérský šachový turnaj. Letos se tedy konal nultý ročník. První se snad uskuteční příští rok, tedy 64 let od smrti Amose Pokorného – protože tolik je políček na šachovnici. Turnaje se mj. zúčastnil osmadevadesátiletý plukovník Emil Boček, jeden z posledních žijících československých letců z bitvy o Británii.

V Bibli  toho o šachu moc není, takže jsem neměl, co povídat. Stefan Zweig toho o šachu napsal hodně a někde říká, že neví, který „bůh je přinesl na zem, aby zabil lidskou nudu a bystřil lidem mysl“.
Tolik tedy o jedné ostudě a jednom ne-zapomenutém evangelíkovi.

Ondřej Macek s notným přispěním Jana Pokorného

Kdy jste se cítili slabí ve víře?

Český bratr 4/2012.

Šárka Grauová, portugalistka
Obecně řečeno, na cestě do Emauz. Vždycky znovu, když je to, s čím člověk spojoval svůj život a své naděje, v troskách a jako jediné řešení se nabízí sbalit si fidlátka a jít.

Karel Šimr, farář
Slabý se cítím často. Ale víra je právě ten prostor, kde nacházím sílu. Vím, že apoštol to myslí jinak – to ale musí o člověku říci druzí. Určitou slabost cítím, když chystám kázání, stojím za stolem Páně, křtím nebo zvěstuji Boží odpuštění. Jenže to je vlastně spíš vědomí nehodnosti tváří v tvář svatému. Tedy spíš silná víra.

Lia Ryšavá, presbyterka
O tak intimní záležitosti jako je víra, o pochybnostech i o vrcholech víry, nejsem zvyklá hovořit, a zejména ne veřejně. Možná i to je dědictví určité reformované věcnosti až upjatosti, v níž jsem vyrůstala a z níž necítím potřebu vyjít. Svoje slabosti, pochybnosti i radosti, tedy každý svůj den, si však bez víry nedokážu představit.

Věra Červinková, náměstkyně seniorátního kurátora
Mám-li být zcela poctivá v této odpovědi, cítím se slabá ve víře poměrně často. Snažím se před Pánem Bohem uniknout a on mě vždycky dostihne. A to je nakonec moc dobře, ne?

Pavel Kočnar, vězeňský kaplan
Vždy, když podlehnu pokušení spojovat víru jen se svými vlastními pocity, zkušenostmi a touhami, a zapomenu na pocity, zkušenosti a touhy svých věřících i nevěřících bližních.

Tomáš Dittrich, Křesťanská misijní společnost
Slabý ve víře jsem se opakovaně cítil, když jsem se dozvěděl, že se někomu, koho mám rád, stalo něco špatného, například někomu z rodiny nebo ze sboru. Většinou mě tento prožitek vedl k tomu, že jsem si uvědomil, že mi nezbývá, než se začít modlit.

Miloš Hübner, senior
V mládí a v dětství, když jsem do omrzení slyšel, že víra je jen pro hloupé a nevzdělané, nevěděl jsem nikdy, co na to pohotově odpovědět. Něco smysluplného mě napadlo až doma. Dnes to bývá v situacích, kdy se církev početně umenšuje, její lidové zázemí roztává jako sníh na jaře a nevím, co bych s tím mohl dělat.

Martin Balcar, manažer pro vnější vztahy Diakonie
Vážně? Třeba když se mi spustí představivost při pohledu na krásnou ženu. Těch situací jsou ale mraky.

Hodní a slabí

Český bratr 4/2012.

Aby se milost nestala povinnou

Církev pro silné, nebo pro slabé? Pro slabé, samozřejmě. Pro chudé, plačící, tiché, hladovějící a žíznící, milosrdné, čistého srdce – pro slabé. Je zajímavé, jak se v Ježíšově blahoslavenství zaslibuje Boží království v jedné řadě lidem, kteří mají nějaký životní problém (jsou chudí, pláčou, hladovějí a žízní), a těm, kteří mají, našimi slovy, dobrý charakter. Nerozlišeně. Protože, po pravdě řečeno, skutečně hodní lidé (ne ti, co umějí hodné dobře zahrát) mívají těžký život.

Hodní lidé

Lidé milosrdní, bezelstní, lidé, kteří nemají rádi spory, jsou bohužel v životě v jasné nevýhodě. Můžeme o nich říci mnoho hezkých slov – všichni o nich dovedou hezky mluvit. Ale, abychom nahlédli drsnou realitu, rande si s nimi obvykle nikdo dát nechce. A když už hodní lidé nakonec uzavřou nějaký svazek, bývají na tom obvykle biti. Všimněme si, jak často slýcháme v rozhovorech: „taková hodná ženská, ale na chlapy má smůlu“ nebo „takovej hodnej chlap, ale na ženský má smůlu“. Lidem se to jeví jako paradox, ve skutečnosti je to příčina a následek.

Podobně jako na této intimní rovině skončíme i na opačném konci, na rovině vysoce společenské, politické. Zrovna česká duchovní tradice vystihuje tuto zkušenost dosti realisticky v postavě knížete Václava. Ač člověk nikoliv zbabělý (jeho lebka nese stopy zhojených zranění z boje), přece se svou touhou po míru se sousedy stává pro domácí „kněžourským králem“, kterého je pro dobro národa třeba odstranit. Když později dojde na obléhání Libice a obležení se hájí tím, že na den sv. Václava se nesmí bojovat, obléhatelé vtipně odpovídají „Když je váš svatý Václav, tak náš svatý je Boleslav“. A tak připomínání řádů a ohledů bude znít vždy suše a vždy se na ně najde nějaká vtipná odpověď. I humor sám (pokud to není jen pokus o humor) bývá drsný a stojí spíše na straně těch silných, i když nám všem bez rozdílu v životě jistě pomáhá. Smějeme se totiž většinou tomu, nad čím bychom jinak museli plakat. Být hodný je někdy trochu nuda.

A Kristus říká hodným lidem: vydržte to, nenechte se zlomit, jste vysmíváni, ale ve skutečnosti je už všechno, na co hledíte, vaše. A budete mít i víc. V tom ať je vaše vnitřní síla, že jste královského rodu. A u Lukáše dodává Kristus ještě: „Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.“


Chudí bez udání důvodu

Jak jsme už uvedli na začátku, Kristovo velkorysé zaslíbení nepatří jen lidem čistého srdce, ale i lidem, kteří jsou prostě chudí nebo z nějakého důvodu pláčou. Tedy lidem, kteří nejsou oslabeni, zranitelní díky tomu, že „svět ve zlém leží“, ale prostě od nátury. Ne každý je chudý, protože je poctivý – někdo prostě nemá dost kázně k rozumnému hospodaření. Ne každý pláče, protože se mu stala křivda – někdo pláče (nebo by alespoň měl) sám nad sebou. A přesto i takovým patří, rovným dílem, království nebeské. I takoví jsou spojeni do jednoho houfu, do jednoho stáda se spravedlivými. To nejde zpochybnit.

Ale je třeba rozlišovat mezi utrpením pro spravedlnost, které je ctností a kterým se opravdu lze chlubit – a prostě jen utrpením, při němž je nám ztrápených prostě a jednoduše líto.
V církvi i v nás samých se setkává člověk hodný a člověk slabý. A je důvodem k radosti, že naše sbory zahrnují a přijímají dost lidí nemocných, neúspěšných, životem zraněných, starých. Leckterý farář vyslechne mezi dveřmi vtipnou větu „všude jsem už byl, takže teď my zbýváte už jen vy, pane faráři“. To vše ukazuje, že křesťanství není nějaký teoretický koncept, ale něco, co už teď v praxi funguje tak, jak jeho zakladatel předpokládal.

Chudé nerovná se poctivé

Setkává se tedy člověk hodný a člověk slabý. Trvalé nebezpečí ovšem je, že se slabost, zemdlenost, mrzutost sama o sobě začne pokládat za ctnost. A tak třeba církev stále ohrožuje sklon najít zálibu v bezúčelné askezi, odpírání si něčeho příjemného, jen abych se odlišil. Třeba u pietistů nabýváme dojmu, že třemi hlavními sloupy křesťanství je nepít, nekouřit, netancovat. Volba těchto tří nevinných (pokud uměřených) životních příjemností je zřetelně svévolná. V době vzniku pietismu většina lidí pila, kouřila a tancovala. Kdo ne, byl tím společensky vyloučen a hned si mohl připadat jako trpící, aniž by musel trpět pro to, co za utrpení skutečně stojí, a sice láska a spravedlnost. Podobné rozpaky ve mně budí třeba plánovité odmítání televize a lidové kultury vůbec, módní ekologický asketismus a celé to dnešní tažení proti „konzumní kultuře“. Rozumnější a ovšem náročnější je ono Pavlovo „Všecko zkoumejte, dobrého se držte“, tedy dokázat z bohaté nabídky doby vybrat to, co může třeba vypadat lacině, ale ve skutečnosti je hluboké. Co nám slouží, místo aby nad námi vládlo. A možná trochu zaujatě počítám k bezúčelné askezi i v současných církvích rozšířenou zálibu v estetické ponurosti či neumětelství: Když církev užije nějakých obrázků, buď nesmí být poznat, co na obraze je, nebo to musí být neumělé kresby dětí nebo na obrázku musí být člověk starý či nemocný. O děti, staré a nemocné se máme starat na prvním místě,  ale že si je dáme na vývěsní štít, z nás hodné lidi nedělá.

Dělám to zadarmo

Když jsme zmínili neumětelství: církevní prostředí je skutečně vlídné, to podle mě pozná každý, kdo přejde ze zaměstnání v církvi či diakonii do státního nebo soukromého sektoru. A církev stojí na dobrovolné práci. Nebezpečná je pro ni myšlenka: „Když to dělám zadarmo, nikdo mě nesmí kritizovat.“ Všimněte si, že téměř kdokoliv, kdo je v církvi navržen k nějakému úkolu, nechává se dlouho přemlouvat, aby pak vždy mohl říci „ale já to dělat nechtěl“. Přitom dostat úkol v církvi je velké vyznamenání – tím přece Bůh člověku jasně říká, co od něj chce! Kolik jen lidí se trápí myšlenkou, co od nich Bůh chce, jaké je jejich místo. A tady je to řečeno otevřeně, potvrzeno většinou – a odměna? Ta je v nebesích. Kdo má odpovědný, důležitý úkol musí být (uctivě) kritizovatelný. Bez kritiky není nikdo schopen pracovat trvale správně, protože všeho si člověk nikdy sám nevšimne.

Tyranie slz

Na nejhlubší rovině se vlídnost a slabost v církvi střetává samozřejmě v osobních vztazích. Zde jejich společné a vzájemné povolání ohrožuje tzv. tyranie slz. Tedy když se ze soucitu a laskavosti stane povinnost, kterou si někdo nárokuje. „Mám zbabraný život, všichni mi tedy musí pomáhat a všechno mé jednání omlouvat.“ Naprosto nemusí – a stačí vyjít z útulného církevního kroužku do světa, aby se člověk přesvědčil, že jinde nepochodí. Milost Boží, to je přece ten nejzásadnější projev Boží svobody. Kristus nemusel jít na kříž, jak po svém zatčení dává důrazně najevo všem kolem, ale šel. Stejně tak křesťan nemusí být hodný – ale být takový má. A že něco „mám“, to znamená víc, než že „musím“ – to je ta křesťanská svoboda. A proto také člověk vždy bude dlužit Bohu – a slabý milosrdnému, nikdy ne naopak. V církvi by tedy velmi často měl znít tento dialog: „Ani nevím, jak vám mám poděkovat.“ – „To nestojí za řeč.“ A nad pomyšlení skvělé je právě to, že člověk má stejnou důstojnost, ať už z jeho úst zní ta první věta, nebo ta druhá.

Tomáš Pavelka, farář v Lounech

Právě, když jsem sláb, jsem silný…

Český bratr 4/2012.

Pavlův výrok z 2K 12,10, který jsem si vypůjčil pro nadpis, naznačuje, že otázka slabosti a síly, případně vztahu „slabých“ a „silných“ patřila k těm, na nichž se apoštol sobě i svým čtenářům pokoušel ozřejmit tu novost a jinakost, kterou do lidského života vnáší Kristovo evangelium.

O slabosti a slabých Pavel ve svých dopisech psal poměrně často – a vlastně není divu. Otázka síly a slabosti přece patří k těm základním, které si nutně klademe všichni. Chceme a potřebujeme být silní, mocní a schopní – slabost, nemohoucnost a neschopnost patří jednoznačně k omezením našeho života, protože život sám je pohyb, vzepření proti nicotě, a tak je k němu třeba síly. Tam, kde síla, schopnosti a možnosti klesají k nule, začíná se roztahovat nebytí nebo řečeno méně filozoficky: smrt. Ne náhodou výraz, který v řečtině označuje obecně „slabost“, má také konkrétní význam „ne-moc“, jak jej ostatně často převádějí do češtiny Kraličtí.
Otázkou pak je, co je doopravdy silné, kde a jak sílu hledat a získat. A potíž je v tom, že my lidé někdy sílu, moc a schopnosti potřebujeme ukazovat a uplatňovat nejen jako vzpouru života proti nicotě, ale také – a se zvláštní oblibou – jako přemáhání, někdy i znásilňování slabých, či alespoň slabších. Je známá věc, že mnohem raději zápasíme se slabostmi druhých než s těmi vlastními.

V tom, co Pavel o slabosti a síle píše, můžeme rozlišit dva okruhy. V prvním sám sebe prohlašuje za slabého, a dokonce se tím chlubí, ve druhém se počítá mezi silné. Ten první se týká toho, co člověku přináší jeho víra v Krista. Kdo ve víře přijal evangelium, svědectví o tom, že Bůh vzkřísil z mrtvých ukřižovaného Ježíše, založil svůj život na této nepochopitelné a nevysvětlitelné, nepravděpodobné, a přece skutečné Boží moci. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření,“ prohlašuje Pavel (2K 5,17).

Ale co to znamená, jak se to projeví v tom, co prožíváme?
Křesťané byli zřejmě od samého počátku v náboženském pokušení představy, že život „v Kristu“ bude již životem zbaveným trápení a nesnází, životem prodchnutým Boží nezdolnou mocí a svobodou, a někteří proto hledali doklady Boží přítomnosti v úspěchu, oproštění od nemocí, silném náboženském prožitku. Pavel však tuto představu zásadně zpochybňuje. Boží moc se podle něho nejzřetelněji projevuje tam, kde je jisté, že to není jen jiné pojmenování lidské síly a schopnosti.

Ve 2K 12,7–10 uvádí příklad ze svého osobního života. „Osten v těle“ je nejspíš nějaká bolestivá, chronická nemoc, kterou trpěl. Pavel vypráví, že se opakovaně modlil, aby jej Bůh tohoto trápení zbavil. Jako odpověď na tyto modlitby však přijal pochopení, že se má spokojit s Boží milostí, tedy s oním ujištěním evangelia o Boží vysvobozující přízni projevené a potvrzené v Kristu. Vnějšího dokladu v podobě úlevy od konkrétního trápení se mu nedostalo, ale Pavel to přijal jako způsob, jímž Boží moc ve světě působí. Ne jako síla, která by apoštola proměnila v nadčlověka nezlomného zdraví a neodolatelné osobní přitažlivosti – a na to posléze lákala i všechny jeho posluchače, nýbrž jako služba člověka všelijak zkoušeného, jehož poselství však překvapivě dochází sluchu a přijetí právě této všední slabosti navzdory. K lidské slabosti se připojuje, na ní se projevuje moc Kristova. Tak Pavel objevuje sílu (Boží) ve své slabosti.

Pavel tuto povahu Boží moci vidí v souvislosti se základní strukturou evangelia: je to přece poselství o vzkříšení ukřižovaného. Vzkříšení přitom nechápe jako jakousi Boží korekturu, která překonala Ježíšovu smrt a tak „vymazala“ ukřižování z jeho příběhu. Naopak: vzkříšení je především Boží potvrzení, jakási „certifikace“ Ježíšovy cesty – a tedy i kříže, odhalením jeho smyslu. Dá se proto říci, že Bůh jednal (a jedná) nejen navzdory „slabosti“, ale skutečně jejím prostřednictvím. O lidskou víru se podle Pavla uchází „bláznivá“ zvěst o ukřižovaném spasiteli (1K 1,18–25). Toto evangelium pak také staví otazník nade všechno, co jinak lidé považují za „moudré“ a silné – a odráží se i v tom, mezi jakými lidmi především nachází kladnou odezvu.

K víře v toto evangelium nemůže být člověk přiveden žádnými „fígly“, ničím, co by ho z vnějšku uchvátilo a jaksi „přinutilo“ věřit. Tak s křesťanskou vírou, jak jí rozumí Pavel, těsně souvisí svoboda. A se zápasem o svobodu víry v křesťanských společenstvích souvisí druhý okruh Pavlových výpovědí o silných a slabých.

V obšírných výkladech adresovaných do Korintu (1K 8,1–11,1) a do Říma (Ř 14,1–15,7) se Pavel zabývá otázkou, která je v různých obměnách v církvi živá asi v každé době: jak souvisí víra a její náboženské projevy, dnes bychom řekli zbožnost. V podrobnostech se tyto výklady liší, jako se zřejmě lišily i konkrétní podoby problému na obou místech. Ale v obou případech se Pavel pokouší překonat vnitřní napětí, které mezi křesťany vnášel odlišný názor na to, zda a jak se víra pojí s dodržováním určitých náboženských zásad – tehdy zvláště udržování odstupu od pohanských kultů odmítáním jíst maso ze zvířat poražených jako oběti v chrámech, dodržování svátků a rozlišování přijatelných a nepřijatelných pokrmů. Pavel mluví o slabosti svědomí (1K 8,7) či slabé víře (Ř 14,1; Bible 21 tu výstižně překládá „choulostivá víra“) těch, kdo byli v těchto otázkách opatrnější a pečlivější. Nebyli to nutně křesťané židovského původu, jak se někdy uvádí, některé zmínky (např. 1K 8,7) ukazují naopak na pohanský původ takto nejistých.

Síla, k níž se sám Pavel hlásí („my“: 1K 8,6; Ř 15,1), se projevuje ve svobodě plynoucí ze spolehnutí na svrchované Boží panství nad celým světem, takže nějakého úzkostlivého rozlišování není třeba. Pavel se však i tady velmi důsledně drží přesvědčení o povaze svobody víry, kterého jsme si již všimli: jestliže poznání víry je skutečně výlučně věcí působení Boží moci, nelze k němu člověka dostrkat žádnými vnějšími prostředky, ani naléháním na to, jak by svoboda měla vypadat. Pavel to respektuje, a tak se nepokouší „slabost“ víry či svědomí nějak léčit a posilovat, nýbrž velmi rozhodně nabádá ty, kdo onu svobodu pociťují, aby se v ní omezili a „slabé“ svým „nenáboženským“ chováním nepohoršovali. Používá přitom vskutku silných slov: kdo uplatňováním své svobody „ubíjí slabé svědomí“ druhých, „hřeší proti Kristu“.
K orientaci má zřejmě posloužit jakési pravidlo, kterým Pavel své pojetí evangelijní svobody vystihuje: „všechno je dovoleno, ale ne všechno je prospěšné“. „Prospěch“ pak upřesňuje jako „budování“ (společenství v církvi, ČEP: „společný růst“; sr. Ř 14,19). Ohled na ostatní má být měřítkem svobody. Ačkoli hlavní břemeno tohoto (svobodného!) sebeomezení vkládá v obou epištolách na „silné“, v Ř 14,3.10 zachytíme pokyny oboustranné, v nichž se obrací také na „slabé“ a žádá je, aby „nesoudili“ ty, kdo jejich opatrnost nesdílejí. V zásadě, pokud to obě strany unesou, by tedy podle Pavla mohla být v církvi v otázce náboženské podoby víry značná rozmanitost. Je však na těch, kdo mají svobody víc, aby byli solidární se „slabšími“. I tady platí, co Pavel pověděl o křesťanském soužití obecně (Ř 12,16): „nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám“.

Jan Roskovec
(autor působí na katedře Nového zákona Evangelické teologické fakulty UK)