Oslavy 100 let kostela v Hradci Králové

Český bratr 8/2012.

 

Na víkend 16. a 17. června byly připraveny hlavní oslavy stého výročí otevření kostela Českobratrské církve evangelické v Hradci Králové. Termín nebyl náhodný, neboť právě před sto lety zde vyvrcholilo čtrnáctileté úsilí našich předků, spojených stejnou vírou a touhu postavit chrám Páně, kde by mohli hledat útěchu a posílení pro svůj mnohdy nelehký život.

„Za pilných prací na staveništi přiblížil se 16. červen 1912, kdy konány poslední Služby Boží v Sokolovně. Tělocvičné jednotě Sokol vřele poděkováno za dlouhé poskytování útulku našim shromážděním a připravováno důstojné otevření vlastního Chrámu Páně. Pozvánky rozeslány na všechny strany, aby radoval se s námi celý český Sion nad zdarem našeho díla, jemuž Bůh požehnal.“ Ve zprávě Spolku pro vystavění evangelického reformovaného chrámu Páně a pro zřízení evangelického reformovaného farního sboru v Hradci Králové se dočteme podrobně o všech přípravách, jednáních, rozhodování, horlivé práci, vzácné obětavosti osobní i finanční a nakonec i o celém průběhu neděle 7. července 1912, kdy byl kostel slavnostně otevřen. Při prvních bohoslužbách s posvěcením chrámu  byl instalován osobní vikář z Černilova J. Kantorek (kazatelskou stanicí Černilova byl Hradec Králové až do roku 1920). Tisícihlavé shromáždění, slavnostní průvod, učitelský pěvecký sbor, družička recitující k této příležitosti složenou báseň, jásavé zvuky varhan, společný zpěv, krásná kázání uvnitř i vně kostela, působivé proslovy hostí a hostina.

Sobotní podvečer
O tom, jaké bylo tenkrát počasí, se ve zprávě nepíše. Věřím však, že od účasti na takové slávě by tehdy naše předky neodradilo ani krupobití. A dnes? Slavnostně oblečení, usmívající se členové sboru a hosté vcházejí do kostela. Lavice se plní jen pomalu a mnoho míst zůstává volných. Když zvony na náměstí odbíjejí šest hodin, evangelický kostel se rozeznívá krásnou hudbou. Sólová trubka Jana Vernera a soprán Ludmily Vernerové, sólistky Národní opery, nám v duetu pronikají do uší a rozechvívají srdce.

Po hudebním zážitku následuje raut připravený ve spolupráci s obecně prospěšnou společností Skok do života. Rozhovory u dobrého jídla a pití pokračují i po západu slunce a každý, kdo se podílel na přípravách, cítí, že vynaložená námaha se přetavila v radostné společenství. V kostele je zatím šero a ticho. Radostné veselí z farní zahrady sem nedoléhá. Voní lilie a opuštěné lavice čekají na ráno, na své věrné členy sboru i na vzácné hosty z blízka i zdaleka. A dočkaly se.

Nedělní jitro
V devět hodin už žádné volné místo nezůstalo a za varhanního preludia přicházejí synodní senior Joel Ruml, synodní kurátorka Lia Valková, generální vikář královéhradecké diecéze Mons. Josef Socha a samozřejmě náš farář Štěpán Brodský. Žalm 138 (Srdcem celým tebe, Pane) zní jistě stejně krásně jako před sto lety. Kázání Joela Rumla na text z knihy Ezechiel (12,21–25a) bylo o naději. O tom, že je blízko čas, kdy se splní všechna zaslíbení, i když často míváme pocit, že nic nemá smysl (kolikrát to muselo přijít na mysl i našim předkům, když dlouhých čtrnáct let pracovali na vybudování kostela). Snad každý si zapamatoval citovanou tezi dánského teologa a filosofa Sørena Kierkegaarda „Bůh je – to jest: existuje možnost.“

Při společném slavení večeře Páně zní krásné preludium varhanice Ireny Audrlické a v závěru bohoslužeb se Mons. Socha zamýšlí nad složitou křižovatkou s pěti cestami, u které náš kostel stojí. Vnímá ji jako symbol poslání, že máme vyjít z kostela do všech stran a hlásat evangelium.

Po bohoslužbách všichni setrvávají v družném rozhovoru, mnozí si prohlížejí výstavu o historii kostela. Odpoledne za zvuku klarinetu vychází z fary průvod kolem kostela k nově vysazenému buku. Není to tak dávno, co tady stával buk statný a rozložitý. Nevzpomínáme ale jen na tohoto němého svědka historie kostela. Chceme k novému buku symbolicky přisypat hrst hlíny přivezené z Bohemky, vesnice, v níž na vzdálené Ukrajině žijí nejen krajané z českého národa, ale také souputníci v naší evangelické víře. Navzdory vzdálenosti jsme s nimi spojeni, stejně jako s ostatním lidem víry napříč staletími i vzdálenostmi.

Pokračování oslav na podzim
Na podzim budou oslavy sto let evangelického kostela v Hradci Králové pokračovat a my vás srdečně zveme do našeho společenství – 16. září na odpoledne her a zábavy Století pro děti a 21. října na divadelní představení o umění žít i umírat Oskar a růžová paní a 4. listopadu na koncert Dechového kvinteta Filharmonie Hradec Králové.

Na závěr poděkování všem, kdo zachovávají přízeň evangelickému kostelu v Hradci Králové, aby mohl sloužit k tomu, k čemu je určen – aby zde zaznívalo slovo Boží, slovo o naději a záchraně. Do tohoto prostoru je každý člověk zván, nejen proto, aby obdivoval jeho krásy, ale především proto, aby naplnil dny svého života smyslem.

Dagmar Urbanová (redakčně kráceno)
foto: Radek Jůza, Pavel Šimáně, autor loga David Urban

 

 

 

Jsme sůl země. Rozhovor s Markem Drápalem

Český bratr 8/2012.

Ing. Marek Drápal, Ph.D. (1979) vystudoval biomedicínské inženýrství na elektrotechnické fakultě a nedávno dokončil postgraduál na fakultě lékařské. Žije v malé obci nedaleko Rychnova u Jablonce nad Nisou stylem ohleduplným k přírodě, má čtyři malé děti a rodinu živí dálkovou správou serverů. Je předsedou poradního odboru pro životní prostředí při Synodní radě ČCE. Založil a řídí Českou křesťanskou environmentální síť. Na domluvenou schůzku přijel navzdory deštivému počasí na kole.

Co je tématem vašeho oboru, jehož název zní tak složitě?
Zabývám se neuronálními modely prostorového slyšení, což se dá využít při návrhu strategie pro kochleární implantáty. Zní to složitě, ale jde o pomoc lidem s vadami sluchu, kteří právě prostorové slyšení nemají, a hledají se cesty, jak jim ho nahradit. Aby dokázali vnímat, z které strany k nim přichází zvuk. Je to velice zajímavá specializace, ale asi bych se tím neuživil. Živím se prací v počítačové oblasti.

Co vás přivedlo k ekologii? Byl váš zájem podmíněn tím, že jste vyrůstal v křesťanské rodině?
Můj postoj se vyvinul postupně na gymnáziu. Začal jsem přemýšlet nad tím, že není v pořádku, co se tu děje a že by se s tím mělo něco dělat. Myslím, že křesťanská výchova v tom neměla hlavní slovo, spíš moje přírodovědné zaměření. Burcovalo mě znečištěné ovzduší a další negativní věci, které jsem viděl kolem sebe. Ten křesťanský pohled přišel až následně.

Je podle vás splnitelná idea trvale udržitelného rozvoje? Podaří se lidi přesvědčit, aby žili skromněji?
Dalo by se říct, že ta idea udržitelného rozvoje je něco jako království Boží na zemi. Je to ideál, ke kterému se můžeme přiblížit. Realizace je samozřejmě složitá. Pouze pomocí ekonomických stimulů, na které jedině dnešní člověk slyší, to asi nepůjde. Nalajnovat všechno nějakými zelenými daněmi není možné. Ale prostor pro dobrovolnou skromnost tu určitě je. A křesťané jsou v tomto více doma, takže by jim to mohlo být více vlastní.

Křesťanů je drtivá menšina. Jak tyto ideály prosadit do většiny?
Jsme sůl země. Kvas.

Jak by se měl tedy člověk – jako součást Božího stvoření – správně chovat?
Úplně nejdůležitější je přemýšlet nad tím, co člověk dělá. Mít trochu přehled. Třeba když nakupuji, tak se podívat, odkud zboží je, z čeho je. Dnes už existuje spousta příruček, kde se člověk dozví, v čem jsou jaké škodliviny. Mám takovou zkušenost z ekologických mítinků, happeningů a demonstrací, kterých jsem se účastnil: lidé vás poplácají po zádech a říkají – je to bezvadný, děláte to dobře. Ale ve chvíli, kdy mají něco udělat sami, to končí. Ochranu životního prostředí považují lidé za důležitou, ale konkrétně pro to nedělají skoro nic.

Nenaráží mnohdy lidská neochota na ekonomické požadavky? Nejsou programy nápravy příliš nákladné?
To je podle mě pověra. Většina výzkumů ukazuje, že každá koruna, která se vloží do ochrany přírody a prostředí, se vrátí několikanásobně. Je pravda, že za roky, co se životní prostředí nechránilo, vznikl obrovský dluh. Jak se ukazuje na ledních medvědech, dnes je svět promořen nečistotami a chemikáliemi už i v Arktidě. Je spočítáno, že i kdyby například v Číně všechen zisk investovali do zlepšení životního prostředí, stejně se jim bude ještě dlouho zhoršovat. Ale rozumným správcovstvím se vložené investice budou vracet. Čím dřív se s tím začne, tím líp. V běžném životě rodiny není však ekonomická náročnost ekologických opatření nijak velká. Například: v každé domácnosti můžeme přestat používat savo nebo jiné prostředky na bázi chlóru, který se pak dostává do vody. Tam se totiž slučuje s organickými látkami a vytváří karcinogenní sloučeniny. Ty jsou pak v rybách a jde to dál potravním řetězcem. Kdo dohlédne trochu dál, dojde k tomu, že domácí chemii nepotřebuje.

Jste předsedou poradního odboru pro otázky životního prostředí při Synodní radě ČCE. Co tento odbor dělá pro své bližní?
Během roku pořádáme několik akcí. Jednou z nich je „Do kostela na kole“. Jejím smyslem je upozornit na škodlivost automobilové dopravy. A současně motivovat lidi, aby sedli na kolo a udělali něco pro své zdraví. Další akcí je „Autopůst“, která dává novou náplň postnímu období. Trochu se omezit. Aspoň někdy. Dále spolupracujeme s Českou křesťanskou environmentální sítí, kde nyní pracujeme na velkém mezinárodním projektu „Environmentální certifikace církevních zařízení“.

Chystáme také vydání příručky pro nedělní školy. Je to překlad švýcarských materiálů, které se věnují vztahu Bible a životního prostředí. Spojují katechezi a výchovu k ochraně přírody. Doplňkem jsou praktické úkoly pro děti – například něco zasadit, změřit výšku stromu, postavit si malou čističku odpadních vod atp. Letos jsme něco z toho zveřejnili už ke Dni Země, kdy si nedělní školy mohly napsat o balíčky s úkoly a s dětmi pak úkoly probrat, prožít a splnit třeba při sborovém nebo seniorátním dnu. Pokud vím, zkusili to v Horáckém a Libereckém seniorátě.

Co je Česká křesťanská environmentální síť?
Občanské sdružení, které spojuje všechny organizace a sdružení, jež se zabývají ochranou životního prostředí na křesťanském základě. Je to veskrze ekumenické sdružení.

A co je obsahem mezinárodního projektu „Environmentální certifikace církevních zařízení“, který jste zmínil?
Je to vlastně taková rukověť pro správce nějakého zařízení, který splněním předepsaných bodů získá certifikát, že ten sbor, farnost nebo zařízení je šetrné k životnímu prostředí. Ty body jsou voleny tak, aby správce provedly všemi nejdůležitějšími oblastmi, v nichž sbor nějak ovlivňuje své okolí. Připravujeme teď k vydání příručku, která je vypracována pro církevní prostředí, třeba pro kostely, fary a rekreační střediska. Kupříkladu jak topit, aby to neškodilo varhanám nebo freskám v kostele. Nepřímým cílem pak je, aby se lidé ve sborech o tyto věci začali zajímat. A aby si pak další věci zkusili i doma.

Kdy příručka vyjde? A jak se k ní lidé dostanou?
Měla by vyjít po prázdninách. Získali jsme na vydání grant z Německa, takže příručka bude zdarma a to nám umožní ji do určité míry plošně distribuovat. Samozřejmě i každý sbor nebo farnost, která bude chtít vstoupit do procesu certifikace, ji dostane. Propagace míří do ekumenického prostředí. Budeme dělat příručce reklamu. K dispozici je už nyní on-line na stránkách ČKES http://ckes.cz/.

Má projekt i mezinárodní rozměr?
To je právě jeho přednost i podmínka. Finanční dotace byla vázána na mezinárodní spolupráci. Nápad vznikl na půdě Evropské křesťanské environmentální sítě, Němci to koordinují, Švýcaři vypracovali příručku. Máme dánského partnera, ten zase převzal některé věci ze Švédska. Základní sadu bodů k certifikaci jsme převzali, rozšířili je a upravili pro české podmínky.

Co vidíte jako vážný problém dneška?
Automobilismus. Auto je jakási ulita, cítíme se v něm dobře, je součástí našeho soukromí. Problém není používání auta jako dopravního prostředku v nutných případech, ale jeho nadužívání. Majitel auta často sklouzává k tomu, že ho užívá nadbytečně tam, kde by vůbec nemusel. I když odmyslíme dopravní nehody a škodlivost zplodin, podle jedné švédské studie pouze hlukem zahubí automobilismus šedesát tisíc lidí ročně jen v Evropě. Ale souvislosti, příčiny a následku jsou složité a propletené, tohle není na první pohled vidět. Takže to lidé neberou.

Často slýchám námitky lidí, kteří by rádi vzali vážně akce jako „Autopůst“, ale na vesnici nemají jinou možnost, než vytáhnout auto z garáže. Ať už chtějí jet do kostela, k doktorovi nebo pro seno či dřevo. Navíc jezdí z finančních důvodů nějakou starou škodovkou bez katalyzátoru. Co s tím?
Problém je s nadužíváním, ne s nutnou obsluhou. Rozhodně nejsem proti tomu, aby někdo, kdo je invalidní nebo bydlí v zapadlé vesnici, žil bez auta. Když nejde využít veřejnou dopravu, tak to beru. Ale často se pak jezdí za nákupy mnohem dál, než by se muselo. A to už je na pováženou. Ušetří se pár korun na rohlících a jogurtech, ale škody na životním prostředí jsou mnohem větší. Je to samozřejmě také provázané. Veřejná doprava moc nefunguje, tak se jezdí autem. Čím víc se používá auto, tím míň lidí jezdí autobusem, až se zruší další linky, protože jsou málo využívané. Ve městech je prokázáno, že většina jízd je kratších než pět kilometrů. A to je vzdálenost, která se dá urazit bez potíží na kole. Navíc pojíždění autem v městském provozu na krátké vzdálenosti škodí několikanásobně víc než klidná jízda po dálnici na dlouhé trase.

Jak se vám žije s rodinou tady na horách?
Pocházíme se ženou sice oba z Prahy, ale po svatbě jsme bydleli v Hodkovičkách, to je na jejím okraji. Pak jsme se přestěhovali sem do Rychnova, a paradoxně zatímco v Hodkovičkách měli všichni slepice, tady v Rychnově ne. No a teď žijeme v Kokoníně, což je na trase Jablonec – Rychnov, kdysi tu jezdila tramvaj a vozila lidi i suroviny do skláren. Dnes je nahrazena autobusy, ale spojení je dobré. Jsme na vesnici, máme slepice a zahradničíme. Dům jsme pořídili napůl se švagrem, ti teď čekají také čtvrté dítě. Pro děti je to ráj na zemi. S našimi čtyřmi je to už skoro na mateřskou školku.

Co byste vzkázel čtenářům Českého bratra z pohledu ekologa?
Starším lidem bych vzkázal: myslete na své vnuky, nelejte savo do záchoda, nestříkejte na zahradě mšice biolitem. Snažte se chovat šetrněji k naší Zemi, ta je tu pro vaše vnoučata.

A co byste vzkázal mládežníkům, konfirmandům?
Ať se určitě zajímají o ochranu životního prostředí, protože je to oblast, která je životně důležitá, a jsou to oni, kdo mohou ovlivnit v tomto směru rodiče i prarodiče.

Ptala se Daniela Ženatá

 

Dozvuky strmilovského kempu

Český bratr 8/2012.

Mladí krajané odjížděli domů plní zážitků.

Mládežníci z Bohemky nebyli v Čechách většinou poprvé. Někteří zažili před lety dětský tábor v Bělči, jiní tu byli na návštěvě u příbuzných. Z kempu Pod jednou střechou, který pořádá celocírkevní odbor mládeže, odjížděli plni zážitků. Před dlouhou cestou domů přijal skupinu v pondělí 16. července synodní senior Joel Ruml.

Ola a Dima Sverdlovi, Ihor Žikol, Viktoria Šinkarenko a Vitali Krivoručenko se tvářili, že by na kempu mládeže vydrželi i déle než jeden týden. Naznali, že je kurz ovlivnil svou náplní, zajímavými workshopy a atmosférou. Pro dívky letos kemp nabízel taneční dílnu, pro hochy kurz sebeobrany a přežití, pro všechny možnost kurzu biblického.

Něco z autentických výpovědí:
Vitalij: „Jsem z rodiny Jančíků a předávám pozdravy. Ve Strmilově se mi moc zalibilo. Bylo to dobry. Byl jsem v Čechách už jako dítě, dvakrát na táboře v Bělči.“

Ola: „Bylo nás ve Strmilově 55 mládežníků a pět vedoucích. Jsem teď na studiích, kde mluvím pořád ukrajinsky nebo rusky, domů přijíždím tak dva dny na měsíc. A teď najednou čeština. První den si říkám v hlavě všechno ukrajinsky, ale je třeba to ven dostat česky! První den mně to bylo těžko, ale pak už to bylo dobrý. Měli jsme tam Štěpána Grolla a ten mluví moc rychlo. No, nakonec jsme rozuměli už i jemu. Byli jsme na různých dílnách, něco pro duši, něco pro tělo. Já jsem chodila na biblickou dílnu, zpracovávali jsme začátek Bible. Adam a Eva. Natočili jsme k tomu i video jako stínohru a to byla bomba. Všichni to říkali. Bude to pak asi na webu mládeže, to se podívejte.“

Viktoria: „Bylo to moc hezký, disciplina super. Zkoušeli jsme floorwork, tanec na podlaze. Pak také taneční improvizace ve dvojicích, v sobotu jsme měli vystoupení. Prý to bylo překrásné.“

Dima: „Studuju a pracuju na stavbě. Neni to lehky. Jsem moc rád, že mám možnost přijet a odpočinout a pobavit se. Být s českýma lidma, dostat se do světa a kouknout se, jak tu lidi žijou. Takový kurz pro mládež je podle mě to nejlepší, co může bejt. Program na celý den. Doma se chci od podzimu věnovat trochu práci s dětmi. S Petrem Brodským se domlouváme. Počasí bylo taky dobré – ani moc slunce, ani deště nás moc nezalejvaly.“

Ihor: „Jsem z Bohemky, sloužím v armii. V Čechach jsem úplně poprvé. Ve Strmilově se mi políbilo. Bylo dobře. Učili nás, jak pomoct medicínsky, taková první pomoc. Taky samoobrana, či jak vy říkáte, sebeobrana. Nejlepší bylo „Přežití“. To nás vyložili v lese v jedenáct v noci, my potom šli a měli dojít zpátky do Strmilova. Podle cesty, podle karty (mapy). Dima s Vitalikem šli úplně na druhou stranu. Neměli totiž kompas. Tak to pěkně obešli kolem dokola. Naštěstí je nakonec našli a zabrali autem.“

Od skupiny se oddělila Jana Švačič, jejíž kořeny jsou v Bohemce a Pervomajsku. Nevrátila se hned domů do Charkova, ale přijala pozvání do rodiny Leoše Valenty a strávila ještě čtrnáct dní v Jihlavě. Doma si zařídila kurz češtiny a je pozoruhodné, jak dobře se naučila česky.

Jeli by za rok zase? „Jeli, rádi bychom jeli, ale ve staršovstvu v Bohemce se rozhodlo, že pojedou zase jiní. Mládeže je hodně a je potřeba se vystřídat, nemůžou jezdit pořád jedni a ti samí,“ dodává moudře Ola. „Jsi na facebooku? Já si tě najdu,“ byla prý nejčastější slova při loučení. Co ještě v Praze stihli? Pracovní oběd, odpolední program, trošku nakupovali před odjezdem a ráno se vydali na třicetihodinovou cestu domů. Dima to shrnul stručně: „Kemp byl sedm dní, ale teď je o čem přemýšlet a na co vzpomínat na dlouho.“

DaZ

 

Anatomie průšvihu: Chci zjistit, jak vypadá smog shora. Rozhovor s Ewou Jelinek

Český bratr 8/2012.

Ewa Milena Jelinek (1984) vyrostla v rovinách polského vnitrozemí. Po studiu bohosloví a vikariátu se stala druhou farářkou ostravského sboru. Industriální Ostrava si ji podmanila a farářské práci se zde věnuje s plným nasazením – smog nesmog.

Odkud pocházíte a jak dlouho žijete v Ostravě?
Pocházím z české menšiny v Polsku. Ze Zelova přímo do Ostravy jsem se přestěhovala na podzim roku 2010, abych absolvovala vikariát v ostravském sboru.

Jaká je v okolí Zelova příroda?
Zelov leží uprostřed Polska asi 50 km na jih od Lodže, což znamená rozsáhlé nížiny a roviny. Kolem jsou řeky, přehrada a lesy. Když myslím na povodně na Moravě před patnácti lety, musím říct, že v Zelově si žádné záplavy nepamatuji, a pokud ano, tak jenom kvůli špatné městské kanalizaci. Nedaleko stojí ale největší znečišťovatel v Evropě. Hodně lidí bude těmi slovy překvapeno, protože to nejde vůbec poznat. Já sama jsem se o tom dozvěděla až na podzim minulého roku, kdy byly zveřejněné výsledky, podle kterých je Polsko na druhém místě v Evropě v seznamu znečišťovatelů ovzduší. A v seznamu samostatných znečišťovatelů Elektrárna Bełchatów (asi 30 km od Zelova) je v tom číslem jedna. Smog jsem tam ale žádný neviděla asi právě kvůli těm rovinám. Přímo u elektrárny leží největší povrchový hnědouhelný důl v Polsku, který je turistickou lahůdkou regionu.

Jaké je vaše povolání a co tato práce obnáší?
Od října 2011 jsem farářkou ve sboru Českobratrské církve evangelické v Ostravě. Byla jsem zvolena v ostravském sboru na druhé farářské místo, takže zatím to pro mne neobnáší žádné důležité rozhodování o hospodaření sboru. Setkávám se s lidmi, pak mnohem snadněji píšu kázání, věnuji se především práci s dětmi a mládeži. Ale také hodně času mi zabírá příprava doma: chystání programu, čtení, psaní. V češtině je to pro mě dvakrát náročnější. Pocházím z farářské rodiny, takže to povolání není pro mne novum, ale když jsem se sama stala farářkou, změnilo se v mé mentalitě něco zásadního. Před tím jsem cítila, že se lidem s Pánem Bohem vnucuji. A aktem ordinace jsem najednou opravdu pocítila to pověření církve, poslání ke službě. Ano, ke službě a ne k práci. Když se na to podívám z tohoto úhlu, tak dělám to, co mám ráda, a ještě jsem za to placená!

Líbí se vám industriální město?
Do Ostravy jsem se stěhovala s divnými pocity. Myslela jsem si, že jsem zoufalá, když jdu do Ostravy, přirovnávané k polskému městu Katowice. Ale ne, já jsem si zvolila to místo, přijala jsem nabídku do Ostravy, brala jsem to jako Boží vedení. A ano, Bůh dělá zázraky. Ostrava se teď pro mě nerovná žádnému městu! Tady se slovo „industriální“ chápe jako výzva, něco, co je třeba využít, ukázat krásu. Třeba největší průmyslový památkový areál Dolní oblast Vítkovice nejsou jenom vysoké pece. Je to národní kulturní památka, kde slovo „kulturní“ má zásadní význam. Je to turistický cíl s vyhlídkou na okolí. Konají se tam koncerty a festivaly. Tím chci naznačit, že Ostrava už není jenom industriální město. Já bych řekla, že je multikulturní.
Je to úplně jiné město než Zelov s osmi tisíci obyvatel. Hodně mi chybí roviny. Ale to je tak asi všechno. Při pohledu z nejvyšší radniční vyhlídkové věže jsem žasla, jak je Ostrava protkána parky a zelení. Překvapilo mne, že přes industriální historii připadá na jednoho Ostravana 30 čtverečních metrů zeleně. A takových „ostravských nej“ je mnohem víc.

Zažila jste v Ostravě inverzi, kdy se drží v ovzduší spousta zplodin a nedá se dýchat?
Pamatuji si na začátku vikariátu jízdu tramvají s mým mentorem, který mi říkal, že je zrovna v Ostravě smog. Já jsem tehdy smog viděla snad poprvé v životě, takže jsem byla hodně překvapená, že to není taková normální mlha.

Jak často a jak dlouho to bývá?
Během minulé zimy signál regulace vyhlašovali párkrát. Jednou to bylo už celých jedenáct dnů za sebou. Ale minule smog zasahoval snad celou oblast republiky, takže Ostrava není to jediné místo špatného ovzduší.

Co se dá v takové situaci dělat?
Loni město spustilo krátkodobě „Akce Smog“ čili jízdu městskou hromadnou dopravou v době smogových situací zadarmo, čímž chtělo snížit počet automobilů na ulicích. Ale pak akci z ekonomických důvodů zrušilo. Teď když je inverze, jsou za okny vozidel MHD informační letáky, aby si lidé uvědomili situaci a omezili pobyt venku. Dále experti doporučují omezit především větší fyzickou aktivitu venku, dlouhé větrání místností, nekouřit a zvýšit denní dávky tekutin a vitamínů. Smog se ale během dne mění. Nejlepší vzduch je po ránu a dopoledne, proto se doporučuje chodit ven právě tehdy. Potom se smogový stav horší. Já osobně ven chodím a větrám v bytě, i když méně. A dokonce se na další inverzi už sobecky těším, protože chci vyrazit na Lysou horu a podívat se jak to vypadá shora.

Co si o tom myslí rodiny s malými dětmi?
Když Ostravu dusí smog, děti mají asi naordinované „vězení“ doma nebo ve školkách. Nechodí na procházky a vycházejí jen v nejnutnějších případech.

A co lidé ze sboru?
Většina těch, se kterými jsem o tom mluvila, říká, že to už není, co to bývalo. Že kdysi bylo mnohem hůř. Navíc se o tom dřív prostě nemluvilo. Ale říkali, že prý lidé z Ostravska jsou odolnější vůči smogu, že mají aktivnější jeden gen.

Snadná a rychlá řešení asi neexistují. To už by byl problém dávno vyřešen. Co si myslíte o možnostech nápravy vy?
Nejsem odbornice. Z toho, co se dozvídám o boji se znečistěným ovzduším, přála bych totéž Polsku. Tady se o tom mluví, a když se vyhlašuje signál regulace, podniky omezují výrobu. Za smog může také doprava i domácnosti, takže používání hromadné dopravy a vyšší zodpovědnost lidí je důležitá. Nejde ale jenom o zimní období. Letní smog je prý mnohem nebezpečnější, protože není tolik vidět. Podstatné je dlouhodobě snižovat emise výfukových plynů a zplodin spalování.

Všichni jsme Boží stvoření a máme být jeho dobrými správci. Je to výzva?
Je to naše mise. Jako Boží stvoření nemůžeme ničit zemi, je to přece naše vlast, náš domov. Příčina svévolného ničení přírody leží v našem špatném vztahu k ní a řešení nevidím v pokročilých technologiích, ale v morální změně člověka. Konkrétně v návratu od antropocentrismu k teocentrismu. Člověk se musí přestat cítit jako pán světa a začít se chápat jako jeho „zahradník“, protože ničení přírody, toho domova, ohrožuje jeho obyvatele. Navíc země může existovat bez člověka, ale ne naopak. Ekologická obnova přírody znamená opravu způsobených škod a etický způsob života.
Ale z druhé strany je důležité se hlavně nenechat smogem zotročit. Jestli budu o tom pořád jenom úzkostně uvažovat, budu si ubírat radosti ze života. A dobrý správce se taky raduje z Božího stvoření, je vděčný za to, co má. A já v černé Ostravě vidím také hodně pracovních míst a využívaní nerostného bohatství téhle země.

Ptala se Daniela Ženatá