Otázka na tělo: Kdy jste se cítili slabí ve víře?

Český bratr 4/2012.

Šárka Grauová, portugalistka: Obecně řečeno, na cestě do Emauz. Vždycky znovu, když je to, s čím člověk spojoval svůj život a své naděje, v troskách a jako jediné řešení se nabízí sbalit si fidlátka a jít.

Karel Šimr, farář: Slabý se cítím často. Ale víra je právě ten prostor, kde nacházím sílu. Vím, že apoštol to myslí jinak – to ale musí o člověku říci druzí. Určitou slabost cítím, když chystám kázání, stojím za stolem Páně, křtím nebo zvěstuji Boží odpuštění. Jenže to je vlastně spíš vědomí nehodnosti tváří v tvář svatému. Tedy spíš silná víra.

Lia Ryšavá, presbyterka: O tak intimní záležitosti jako je víra, o pochybnostech i o vrcholech víry, nejsem zvyklá hovořit, a zejména ne veřejně. Možná i to je dědictví určité reformované věcnosti až upjatosti, v níž jsem vyrůstala a z níž necítím potřebu vyjít. Svoje slabosti, pochybnosti i radosti, tedy každý svůj den, si však bez víry nedokážu představit.

Věra Červinková, náměstkyně seniorátního kurátora: Mám-li být zcela poctivá v této odpovědi, cítím se slabá ve víře poměrně často. Snažím se před Pánem Bohem uniknout a on mě vždycky dostihne. A to je nakonec moc dobře, ne?

Pavel Kočnar, vězeňský kaplan: Vždy, když podlehnu pokušení spojovat víru jen se svými vlastními pocity, zkušenostmi a touhami, a zapomenu na pocity, zkušenosti a touhy svých věřících i nevěřících bližních.

Tomáš Dittrich, Křesťanská misijní společnost: Slabý ve víře jsem se opakovaně cítil, když jsem se dozvěděl, že se někomu, koho mám rád, stalo něco špatného, například někomu z rodiny nebo ze sboru. Většinou mě tento prožitek vedl k tomu, že jsem si uvědomil, že mi nezbývá, než se začít modlit.

Miloš Hübner, senior: V mládí a v dětství, když jsem do omrzení slyšel, že víra je jen pro hloupé a nevzdělané, nevěděl jsem nikdy, co na to pohotově odpovědět. Něco smysluplného mě napadlo až doma. Dnes to bývá v situacích, kdy se církev početně umenšuje, její lidové zázemí roztává jako sníh na jaře a nevím, co bych s tím mohl dělat.

Martin Balcar, manažer pro vnější vztahy Diakonie: Vážně? Třeba když se mi spustí představivost při pohledu na krásnou ženu. Těch situací jsou ale mraky.

Katechismus pro rodiče: Děti a modlitba

Český bratr 3/2012.

Amen, Pane smiluj se, Beránku Boží – to jsou zvolání a zpěvy, které si náš tříletý synek rychle osvojil. A také pozvedání rukou při modlitbě, jak to vidí u faráře, první nesmělé pokusy o znamení kříže nebo ticho. Prostě děti nevstupují do modlitby katechezí a výkladem, ale zkušeností a nápodobou. Nejprve ji musí zažít, pak teprve o ní mohou přemýšlet.

K zapojení dětí do bohoslužebného dění není vždy třeba snah o neformálnost, ale úcty k řádu a tradičním formám. Například chvíle ticha, která vytvoří prostor, aby se člověk mohl doopravdy modlit, nejen modlitbu poslouchat. Vždy stejné zakončení modlitby („na věky věků“), na něž mohou lidé (a děti v tom jdou rády příkladem) odpovědět hlasitým Amen. Krátké a jasné formulace. Zpívaná odpověď na přímluvy (např. Kyrie eleison), k níž se shromáždění přidává. A vůbec pevné části bohoslužby (ordinarium) jako Kyrie, Gloria, Sanctus, Agnus Dei, které dětem uvíznou v uších a budou si je nejspíš občas prozpěvovat i mimo bohoslužby.

Rodiče také mohou své děti učit gestům modlitby. Protože to nebývá abstraktní význam slov, ale právě tělesné postoje, do nichž děti vkládají své první osobní modlitby – sepjaté ruce, skloněná hlava, pozdvižené dlaně, pokleknutí…
Důležitým předpokladem pro to, aby se děti dokázaly soustředit na modlitbu při bohoslužbách, je jistě i jejich zkušenost s modlitbou v rodině – před jídlem či před spaním.

Pak už je cesta otevřená k postupnému vysvětlování, že v bohoslužbách se setkáváme s několika druhy modliteb – především vstupní, přímluvnou a eucharistickou. Každá má svůj zvláštní význam a také své místo v rámci celku. Z tohoto celku je také třeba při uvádění dětí do bohoslužebného života vyjít. Co je vlastně bohoslužba? Dětem bude srozumitelný biblický obraz rozhovoru, setkání (učedníci na cestě do Emauz) nebo slavnosti (podobenství o hostině). Hostitelem v případě bohoslužby není sbor ani farář, ale Kristus, který je uprostřed těch, kdo se sejdou v jeho jménu. Proto se hned na začátku chceme pozdravit a setkat s ním. Vstupní modlitba vyjadřuje to, s čím na bohoslužby přicházíme, ale především chválu Boha a prosbu o jeho přítomnost mezi námi.

Když jsme pak slyšeli radostnou zprávu, vnímáme víc, kolik neradostných věcí je kolem nás. Proto se přimlouváme za celou církev, celý svět a všechny potřebné.
Eucharistická modlitba, velká děkovná modlitba před večeří Páně, vychází z Ježíšova slavení Poslední večeře s učedníky. To začíná tím, že „vzdal díky“. Máme-li „konat na jeho památku“, máme slavit jeho hod jako díkůvzdání. Děkujeme přitom nejen za dary stvoření a dobrých věcí v našem životě, ale především za dar nejvzácnější – za Ježíše Krista.

Užitečné také může být předem s dětmi probrat, co za by chtěly poděkovat, oč prosit, za koho se přimlouvat. A pak jim na správném místě bohoslužby připomenout, že teď je k tomu čas. A občas také mohou s rodiči nebo farářem děti například pro rodinné bohoslužby zformulovat vlastní modlitby.

Karel Šimr

Sbory s původní luterskou liturgií. Současnost a minulost (1)

Český bratr 3/2012.

Při zkoumání zpívané liturgie v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické (které jsme v posledních číslech započali pohledem na zpěvníky a bohoslužebné knihy, v nichž se nám zápisy liturgické praxe zachovaly) je třeba nyní zamířit přímo do tří moravských seniorátů: Brněnského, Východomoravského a Moravskoslezského. Ty zahrnují celkem 77 sborů s 80 kazatelskými stanicemi. Původní liturgie se ovšem v rozsáhlejší podobě zpívá jen v pěti sborech, jedna či dvě zpívané části jako doklad dřívějšího provádění liturgie pak zůstávají v dalších dvou.

Kde všude se původní liturgie zpívá?

Když jsem v roce 2007 objížděla zmíněné senioráty s úmyslem zmapovat, kde všude se ještě tradiční liturgie provozuje, dospěla jsem k těmto (dnes aktualizovaným) výsledkům: v brněnském seniorátu nalezneme zpívanou liturgii ve sboru v Jevišovce, jde však o zvláštní případ tradování, o kterém bude ještě řeč. Typickým příkladem sborů s původní zpívanou luterskou liturgií je ve Východomoravském seniorátu vsetínký dolní sbor (Bronislav Czudek) a sbor v Pržně (Zdeněk Píštěk). Zbytek liturgie jsem nalezla také ve sboru v Ratiboři. Posledním seniorátem, který poutá naši pozornost, je Seniorát moravskoslezský. Zde se liturgie provozuje především ve Frýdku–Místku (Pavel Křivohlavý) a v Českém Těšíně, který jsem však jako zvláštní případ do svého zkoumání nakonec nezahrnula. Zbytky liturgie se dochovaly také ve sboru v Ostravici.

Proč právě zde?

Jaké jsou však příčiny zachování dnes již (z pohledu většinové liturgické praxe) archaických liturgických pořadů právě v těchto sborech? Při hledání dějinných souvislostí nám nyní poslouží kniha Bohuslava Buriana  //Toleranční kazatelé na Valašsku (1781–1861)//, v níž jsou kvalitně shrnuty dějiny valašského evangelictví.
Valašsko je tradičně považováno za jakousi tvrz evangelictví, jež zůstala přes veškeré protireformační snahy nedobyta. Není to však dáno jen geografickými či etnografickými podmínkami, přestože význam blízkosti Slovenska byl pro Valašsko i Slezsko v mnoha ohledech rozhodující (důležité je navíc zmínit, že významnou část horského obyvatelstva tvořili od 16. století kolonisté slovenské, polské, ukrajinské či rumunské národnosti, jak můžeme číst v knize Jaroslava Štiky //Etnografický region Moravské Valašsko//). Významnou úlohu pro „nedobytnost“ valašského evangelictví hrála podle Buriana také skutečnost, že katolické církvi trvalo po třicetileté válce na Valašsku desítky let, než obsadila někdejší protestantské fary svými duchovními. Katoličtí představitelé dokonce dobrovolně přiznávali, že nejsou schopni místní lid získat na svoji stranu. Bohuslav Burian se proto domnívá, že o „tajných evangelících“ lze na Valašsku mluvit jen s určitou opatrností, neboť valašské poměry v protireformační době byly zřejmě daleko volnější než v jiných krajích.

Nahlédnutí do dějin valašského evangelictví

Svou evangelickou identitu spojovali Valaši s bratrskými i luterskými bohoslužebnými knihami (modlitbami, postilami, kancionály a především s Biblí kralickou), které ctili nade vše a užívali je doma i při shromážděních na odlehlých místech. Kromě tajných návštěv evangelických farářů z Uher se o výklad Písma starali lidoví kazatelé. Nelze však mluvit o úplné izolaci: velmi živé byly v 17. i v 18. století styky se Slovenskem a Slezskem, zvláště „artikulární chrámy“ (vždy dva chrámy v každé slovenské župě, ve kterých bylo povoleno veřejně kázat a vést matriku) v Trenčíně a v Prietrži byly Valachy pravidelně vyhledávány. Mimořádný význam pro shromažďování valašských evangelíků měl pak „chrám milosti“ v Těšíně (jeden ze šesti chrámů postavených po roce 1707 ve Slezsku jako výraz určité svobody protestantů).

Toleranční patent z října 1781 znamenal pro evangelický lid nejen svobodu, ale též nárok existovat jako organizovaná církev. Mezi mnoha omezujícími podmínkami byla povinnost přihlásit se k jednomu ze dvou v Evropě rozšířených vyznání, vystačit s vlastními finančními prostředky a hledat si duchovní jen na území císařských zemí. Proto valašští evangelíci zprvu poměrně samozřejmě požádali o pomoc slovenskou luterskou církev, která navíc používala jako bohoslužebný jazyk biblickou češtinu. Do roku 1785 tedy vzniklo na malém území třináct poměrně velkých sborů, které obsadili zkušení duchovní ze Slovenska.

Po tolerančním patentu

Již v průběhu prvních dvou let po vydání tolerančního patentu se začalo ukazovat, že přenést tradiční slovenské luterské obřady na Valašsko, které bylo po léta zvyklé na osobitý ráz bohoslužeb i zbožnosti, nebude zcela možné. Příklon Valachů k bratrským bohoslužebným knihám a obliba Strejcových ženevských žalmů, souznících v myslích věřících s dlouhodobým pocitem útlaku, byly slovenskými kněžími kritizovány a považovány za znak kalvinismu. Stačilo, aby se Valaši dozvěděli o možnosti pozvat „jim bližší“ kazatele helvetského vyznání z Maďarska, a v brzké době přestoupila polovina sborů k reformované církvi. Na Valašsku zůstalo tedy po celé toleranční období sedm luterských sborů, což byla více než třetina všech luterských sborů v českých zemích (Hošťálková, Ratiboř, Pržno, Hodslavice, Jasenná, Rusava a Vsetín – dolní sbor. Vsetínský sbor se rozdělil, „dolní“ zůstal věrný luterské církvi, „horní“ přestoupil k církvi reformované). Celkem bylo v českých zemích 19 sborů luterských a 54 reformovaných. Reformovaná církev měla tedy zásadní převahu.
A jak se dál vyvíjela liturgie v těchto zbylých luterských sborech? Odpovědi budeme hledat v příštích číslech našeho seriálu.

Eliška Baťová

Cikánská víra

Český bratr 3/2012.

Motto: víra je dar.
U Romů to platí dvojnásob. Jestli byl k někomu Pán Bůh opravdu štědrý, tak právě k nim. Jako kdyby věděl, že při jejich „spotřebě“ jim ji musí nadělit pěkně do zásoby.

Nečekejte ode mne pohled teologicky zaostřený, jakousi zasvěcenou analýzu romské spirituality, jak se dnes duchovnímu směřování rádo říká. Pominu-li fakt, že mnohé materiály na toto téma už existují, myslím teď hlavně na to, že pokusy (jakkoli potřebné) tento fenomén nějak „menšinově“ postihnout a nás tak zas o píď posunout od předsudků k realitě vždycky vedou k částečnému zjednodušení a plošnému nálepkování. Já mohu nabídnout pouze svou zkušenost; podělit se o to, co jako vězeňský kaplan téměř denně sleduji a zažívám ve specifickém prostředí věznice, kde výraznou a významnou část osazenstva tvoří právě Romové.

Ve vězeňské kapli se pak poměr v jejich prospěch zvyšuje násobně – na bohoslužbách a biblických hodinách tvoří až devadesát procent. Tento nezpochybnitelný fakt chtě nechtě podněcuje otázky. Proč přicházejí a co za jejich zájmem skutečně je? Je to opravdu víra, nebo něco jiného, co s vírou souvisí málo nebo s ní nesouvisí vůbec? Obecně sdílená (negativní) zkušenost, vězněním jakoby potvrzená, tyto otázky vydatně přiživuje. Křesťanská naděje má ale nakonec navrch i nad kaplanovou skepsí: přivádí je právě víra.

Otázka po její povaze však zůstává. Určitý otazník se prostě vznáší nad každým setkáním, nad každou situací s nimi zažitou: už třeba projít kolem nich po chodbě vyvolá rozruch, černý les paží se zaježí, každý chce podat duchovnímu ruku. Touha po tomto doteku nerozlišuje mezi kaplanem a dobrovolníkem, mužem a ženou. Stranou přitom jde i etiketa. Prostě je tu duchovní. Je za tím víc než zdvořilost? Třeba existenciální potřeba dotknout se zprostředkovaného nadpřirozena?

Často slyším od jejich neromských sousedů, že nic proti cikánům nemají, ale ty jejich „žalmy“ že poslouchat nemusí. A myslí tím vroucné až jaksi odevzdané „jajkání“, nesoucí se celé hodiny chodbou a dál okny do svobodného prostoru. Přitom o biblických žalmech a o jisté podobnosti nevědí nic nejen tito „sousedé“, ale ani Cikáni sami. Stačilo by ovšem jen otevřít žalm 22,7–9 a tytéž verše v žalmu 88.
Neodbytnou a neustále opakovanou prosbou je sháňka po růženci. Když se zeptám, proč jej chtějí, vždycky slyším stejnou odpověď: jsme věřící. A co růžencové modlitby, znáte? Na to už většinou odpověď chybí. Jenže bez modlitby má růženec cenu tak podkovy pro štěstí.

Občas ale někdo mile překvapí svojí pohoršlivou reakcí: to se přece nedá srovnávat, nestojím o podkovu, stojím o růženec, o Ježíše! Možná přihořívá. Přesto dál a trochu provokativně zkouším čistotu prosebníkových úmyslů. Podkovu za tabák nevyměníte, ale za růženec ho budete mít plnou igelitku. Naštěstí odolávám „profesionálnímu“ pokušení pokračovat v testování připomínkou podobně vysoce žádaných „nových zákonků“. Ve vězení totiž byly pro některé ještě donedávna snadno dostupnou zásobárnou jemných cigaretových papírků. Myslím, že dnes už to vědí i jejich milí kolportéři z organizace The Gideons International. A tak se i z těchto takzvaných gedeonů stalo úzkoprofilové zboží. Co když se ale ve své podezřívavosti mýlím? Anebo nemýlím, jenže pak to přece logicky znamená, že tady musí být někdo další, kdo se právě kvůli růženci měsíční zásoby tabáku zřekne, a někdo další, kdo si evangelium natištěné na těch jemných papírkách stihne přečíst dřív, než si do nich jejich majitel ten růžencový tabák stačí ubalit.

Jakou úlohu vlastně hraje v cikánské víře Bible? S velkou opatrností a jen podle své zkušenosti odpovídám – pro někoho vůbec žádnou, jiného pohltí tak, že ho zbaví schopnosti k některým věcem zaujmout takzvaný normální názor. Jsem v pokušení provokativně a zkratkovitě prohlásit: oč méně Romové Bibli čtou, o to větší víru mají, a čím více ji čtou, tím jsou zmatenější. Totiž ti, kdo ji otevírají poprvé, často zažívají něco, co popisují jako strach ze sebeodhalení nebo jako bázeň podobnou Mojžíšovu stanutí před hořícím keřem. Její složitostí a náročností jsou zaskočeni; nepřipraveni se ocitají před těžko stravitelným myšlenkovým koncentrátem, ze kterého bolí hlava, i posvátným majestátem, kterého přece nejsou hodni. Některé ale strhne. Ti zas pak většinou tíhnou k doslovnému výkladu a přímočaré aplikaci. Biblické hodiny se tak stávají výzvou k opatrnosti při výběru textu a k nekonečné trpělivosti při rozhovoru nad jeho smyslem.

Těch, kdo se k Ježíšovi neumějí dostat jinak než přes růženec, přes dotek, přes zážitek, přes rozjitřené smysly, je prostě mezi Romy nepoměrně víc než mezi námi, co to bereme takříkajíc přes rozum. Snad proto se k nim sype Boží slovo spíš necestami než cestami, rozzrněno naráží na bizarní terén jejich rozervaných duší a dává vzrůst víře, na jejíž zařazení a začlenění nemáme my „systematici“ žádnou přihrádku.

Oč méně Romové víru promýšlejí, o to více ji prožívají. Radují se z krásně vystavěné melodie, ale nenamáhají se zapamatovat si text písničky zpívané už posté. Raději znovu trpí se zkrvaveným Ježíšem v Gibsonově filmovém podání, než aby museli nalistovat v Bibli už popadesáté stejné místo. Usínají při kázání, aby si pak s o to větším gustem tiskli ruce při pozdravu pokoje. Po překoktaném otčenáši se bravurně pokřižují a políbí v ruce svíraný imaginární křížek. Áronovské požehnání přijímají s dychtivostí, která by leckterého z nás zahanbila. A po jeho závěrečném „…ti žehná a obdaří tě pokojem“ z některých úst ještě spontánně zazní „i tobě“. Amen.

Druhé motto: cikánská víra bez Bible může být stejně opravdová jako cikánské písničky bez not.

Pavel Kočnar