Alternativní pohled na církevní peníze

Nepopírám oprávněnost jakékoli náhrady církvím a náboženských společnostem, ani nepopírám přijatelnost případných darů. Dokonce mám zato, že záměr církevních představitelů zajistit platy kazatelů a záměr státu neponechat nekatolické církve po odstřižení od státního rozpočtu těsně nad finančním dnem má svou váhu. Vážné otázky však vyvolávají některé prvky zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a též některé jeho důsledky.

Církevní peníze od státu
Nejprve si řekněme, že peníze, které má mj. ČCE získat, nepřinášejí v přísném smyslu slova restituci, jak se někdy říká. A představa částečné nápravy křivd má přinejmenším určité mouchy. Proto je nazývám pro zjednodušení lakonicky církevními penězi od státu.
Především bych tu ale rád shrnul některé polemické postoje, abych podnítil další diskusi a nabídl argumenty k zamyšlení. V širší perspektivě viděno se tu totiž jedná o význačný případ vztahu mezi českým státem a mezi církvemi a náboženskými organizacemi. A tento vztah není něčím, nač bychom mohli být zvlášť pyšní. Státní orgány se obecně chovají jen jako finanční počtáři a také jako manipulátoři s prostorem pro osobní nároky a ambice, místo aby působily důsledně jako správci prostředků k obecnému blahu. A na druhé straně si církve stále povídají něco pro sebe, a když se státem vůbec vedou debatu, tak zase jen o penězích (vždyť ono mírnění křivd má opět toliko finanční povahu, ačkoli právě církve by měly o vině a křivdě, jakož i o nápravě a smíření vědět víc než stát). Jako by se nedalo bavit o ničem jiném.

Vina státu a vina církví
Když přitom sledujeme, jak se otázka „zmírňování křivd“ vleče, je vina na straně státu, který dvacet let sotva pohnul brvou. Jestliže to je však nejzřetelnější příležitost pro projevování církví na veřejnosti, je vina na straně církví, že na veřejnosti nevystupují s něčím silnějším.
Někteří lidé v evangelické církvi mají obavy z toho, že se tato církev finančně zhroutí, bude-li od státního rozpočtu odstřižena. To ovšem ještě není důvod k přijetí peněz, jejichž původ je sporný. Je to spíš důvod k novému promýšlení církevní správy a jejího zdůvodnění, ale to nyní nechme stranou. Naopak je tu vážná otázka, jak mohou být peníze lékem na církevní existenční starosti.
Oprávněnost části peněz určených ČCE je však sporná co do ospravedlnění jejich vydání. Výše částky vzaté ze státního rozpočtu (2,3 mil.) totiž několikanásobně převyšuje částku, na kterou by ČCE mohla mít nárok, pokud by se vycházelo z principu nahrazování nevratitelného majetku.
Proto se také hledají podpůrné argumenty, jako je ten, že se jedná o dar římsko-katolické církve vzhledem k historickým příkořím ze strany katolíků. Pokud se však jedná o dar, měl by být přece, jak upozornil Miloš Rejchrt, zajištěn transparentní darovací smlouvou a nikoli neveřejným pohovorem.
Problém s vracením církevního majetku a s církevními penězi je především římskokatolický. Spolupráce s ekumenou, z níž se takto stala finanční ekumena, přichází zřejmě římskokatolické straně velmi vhod (aby to nevypadalo, že hájí jen své zájmy), a tak došlo k tomu, že se mluví o majetku a penězích „církví“, až to budí zdání jakési vyrovnané parity („stát vzal církvím majetek“, „stát těží ze zabaveného majetku církví“). Ale tím se ještě legitimita očekávaných církevních peněz pro ČCE nemůže dosáhnout.

Veďme důkladnou debatu
Celý proces prosazování přijetí církevních peněz mi znám není. Ale je třeba vyzdvihnout to, že 1. mimořádné zasedání 33. synodu ČCE 25. listopadu 2011 poměrně narychlo odsouhlasilo bianco návrh synodní rady, aby byla pověřena k jednání se státem ve věci církevního majetku. Zatím uběhl více než rok. Mezitím byl během roku 2012 byl vytvořen návrh zákona. (Podpisy smluv dělily pak od vydání zákona pouhé týdny!) Pokud se přitom někdo podivuje, že až v roce 2012 se rozpoutala velká debata v médiích i mezi lidmi, měl by vzít v patrnost, že tu debatu vyvolal konkrétní návrh zákona, jehož šance na prosazení byly brzy patrné jako zřetelně větší oproti předchozím pokusům.Nicméně okolnosti onoho procesu vzbuzují rozpaky. Jde jen o peníze – a nejde také o sebepochopení a o uspořádání vnitřních záležitostí? A sice vcelku? Ptám se tak proto, že vlastně neexistuje na dané téma diskuse celocírkevní, nýbrž spíš ostrůvkovitá. A času přitom nebylo a není mnoho. Například 16. března proběhla debata v pražském libeňském sboru, kterou pořádal pražský seniorát, která však měla svou slabinu v tom, že v panelu scházel kritický hlas z evangelické strany.Diskutovat o penězích nepočtářsky není jednoduché. Dokážu si také představit lidskou bezradnost nebo poctivé vědomí osobní nezpůsobilosti kvalifikovaně k věci vyjadřovat – jako omluvitelné zábrany diskuse. Ale nesnáze mi činí neochota se do diskuse pouštět. Například vyjádřená slovy „u nás ve sboru nejsou peníze téma“. Jenže když pro Ježíše peníze tématem byly – a tématem nikoli počtářským.

Mravní otázka
Nicméně zůstává ještě otázka: zaslouží si ČCE ony církevní peníze? A mimochodem v roce 1949 evangelické církevní vedení (včetně J. L. Hromádky) radostně vítalo komunistický zákon o financování církví, na nějž si dnes stěžuje. Naznačenou otázku a vůbec otázku církevního majetku a církevních peněz považuji především za otázku mravní. Tato mravně sporná otázka je přitom paradoxní a nešťastná také z politického hlediska. A obě stránky se střetávají třeba právě v onom paradoxu, že úspěch s prosazením zákona přišel s nejproblematičtější vládou, která tu od roku 1989 je. Vláda pak vyvolala další vlnu nevole, a církve spolu s ní, jako by přitom obě strany svorně prohlašovaly: Jste všichni proti nám? Tak ať! Přece nebudeme populisty! Nepodlehneme nátlaku! Samozřejmě, že oblíbenost není totéž co mravní správnost, ale ani neoblíbenost ji nezaručuje. Tento mravní konflikt si netroufám rozhodovat. Ocitá se totiž na citlivé půdě, na níž se ukazuje, jak na jedné straně světská moc mrhá prostředky a zároveň osekává rozpočet a zvyšuje daně – a přitom slibuje církvím a náboženským společnostem miliardové částky. To je alespoň politicky nešťastné, zvláště když stát dost podivně krátí příspěvky na lidi s postižením.

Jak bude pokračovat diskuse? Po podpisu šestnácti smluv mezi státem a mezi církvemi a náboženskými společnostmi 22. února je samozřejmě otázkou, jaké si lze ve snaze o diskusi činit ambice. Protože o osudu peněz, které má ČCE převzít, není ještě zcela rozhodnuto, zůstává přece jen pro úvahy a debaty čas. Delší čas pak zůstává pro úvahy, co nastane po změně vlády – a jak církevní přístup k církevním penězům ovlivní charakter ČCE

Jiří Hoblík

 

Past, nebo šance? Navázání na článek v ČB 1/2013

 

Poměrně obsáhlý příspěvek seniora Mazura odpovídá na často kladené otázky, což je dobře, ale zdaleka se na ně neodpovídá „tam venku“ mimo církev, tak snadno, jako se s nimi vypořádal autor pěkně za větrem, na stránkách Českého bratra.

Poznámky k grafům
Na konci článku je jednoduchý graf, který v poslední době proběhl asi všemi našimi sbory, který však o financování ČCE vypovídá neúplně. Zahrnuje jen státní příspěvek, který se za 17 let definitivně přestane vyplácet, a peníze z tzv. církevních restitucí, které se vyčerpají za 30 let. Pomíjí sbírky, saláry a dary členů církve – od nynějška prakticky jediný dlouhodobě udržitelný zdroj financování církve. Proto také graf končí rokem 2042 a dál už jsou nuly.

Navrhuji do grafu přidat ještě alespoň jednu vrstvu: personální fond. Ten současný se na platech kazatelů podílí 15 až 20 procenty a pochází z obětavosti členů církve. Za 17 let bude personální fond tvořený výhradně obětavostí členů církve a bude představovat 100 % zdrojů na platy kazatelů. V úseku let 2016 až 2030 se ze základny grafu (z úrovně někde pod číslem 20 na svislé ose) musí vzedmout vlna vlastních zdrojů církve a dosáhnout přinejmenším výše vodorovné čáry.

Další problém grafu vidím v jeho polích B2 a B3, o nichž Roman Mazur píše, že to jsou peníze, které budeme z velké části investovat a žít z výnosů (B2), nebo jejich využití vidí hodně rozptýleně (B3). V každém případě lze B2 a B3 na platy kazatelů použít jen v opravdu nouzových případech, kterých nesmí být mnoho.

Přijmout, či odmítnout?
Neumím rozhodnout spor mezi odpůrci zákona, kteří naléhají, aby církev finanční náhradu odmítla, a mezi těmi, kteří chtějí peníze přijmout. Každá strana má svůj díl pravdy, který akcentuje. Ve skutečnosti dnes v ČCE převládá názor, že finanční náhradu máme přijmout. Pokud takto rozhodne jarní synod (rozhodnutí padnout musí, protože termín pro případné odmítnutí je v červnu 2013), zazní klasická otázka: Co s ní?

Restituční peníze potřebným
Na tuto otázku musíme odpovídat nejen z pohledu finančníka či ekonoma, ale také – a chtěl bych říct především – z pohledu křesťana, který ví, že přijímá peníze, jež mu nepatří. A přijímá je navíc tváří v tvář většinově ne-křesťanské společnosti, která se právě kvůli těmto penězům dívá na církev mnohem kritičtěji než kdykoliv předtím, neřku-li přímo s hněvem a nenávistí. Nechce-li církev, a teď mluvím zejména za tu evangelickou, k níž patřím, úplně ztratit důvod své existence v dnešním světě, musí si faráře zaplatit ze svého a restituční peníze rozdat potřebným – na prvním místě pro práci Diakonie ČCE, a pak i dalším. Už teď se totiž sociální projekty (nejen) církve a Diakonie dostávají do těžké situace díky škrtům ve veřejných rozpočtech. A situace bude brzy mnohem horší: krajské úřady a další donoři se budou v příštích letech odvolávat právě na finanční náhradu za církevní restituce. Církev bude v jejich očích bohatá a oni svou skromnou sociální podporu přesměrují na chudší subjekty.

Na kom leží odpovědnost
Před přijetím zákona zástupci církví argumentovali, že církve tento majetek potřebují právě proto, aby mohly konat sociální práci, k níž jsou povolány. Pokud nyní církev finanční náhradu spotřebuje na platy kazatelů, nebo je uloží do investic s nejistými výnosy, ponese odpovědnost nejen za ztrátu vlastní opravdovosti a identity, ale také za kolaps své Diakonie. Jak bude taková církev hlásat evangelium? Jak chce hájit svou věrnost před Boží tváří? Odpovědnost neleží jen na vedení církve, nýbrž na každém členu, který výší svého saláru říká buď „chci, aby má církev žila“, nebo „je mi jedno, jestli se církev zdiskredituje či zhroutí“.

Martin Hrubeš

Bible kralická a její tiskaři

Český bratr 4/2013.

Prvním kralickým tiskařem byl Zachariáš Solín, původně laik, od roku 1581 kněz. Jeho působení lze doložit podle jím používaného emblému – karafiátu – již v ivančických tiscích.

maureska

Pod jeho vedením vyšla celá Šestidílka. Šlo o mimořádně náročný tisk, neboť tiskové zrcadlo této Bible je složité. Vedle vlastního textu jsou tu poznámky, sumáře, tituly atd. Zvládnutí takové práce svědčí o profesionalitě jejího tvůrce, který je právem považován za nejvýznamnějšího tiskaře Jednoty.

Zachariáš Solín je podepsán také pod vydáním jednodílné Bible z roku 1596. Zatímco v případě Šestidílky se jednalo o užitkové vydání, působí 1. vydání Jednodílky intimně. Tisk je mimořádný svou výtvarnou a grafickou jednotou, za níž stojí řezbář Václav Elam. Jedinou výjimkou z jednotného výtvarného plánu je slohově odlišný titulní list. Kniha byla vytištěna na velmi jemném papíře a díky své grafické úpravě je považována za vrchol kralické knižní produkce. Zachariáš Solín zemřel krátce po vydání Jednodílky, 8. 3. 1596. Vedení kralické tiskárny se po něm ujal Samuel Sylvestr.

Sylvestr byl správcem kralického sboru, jeho náhrobní kámen z roku 1605 se nachází na zdi kralického kostelíka. Spolupracovníkem Sylvestrovým se stal Václav Elam. To dokazuje také používání dvojsignetu – vázy se třemi květy, znamením Silvestrovým a Elamovým emblémem Merkurovy hole se dvěma květy – v některých kralických tiscích. Od roku 1604 jsou kralické tisky signovány jediným, Elamovým signetem.

vlys

Grafik a později tiskař Václav Elam stojí za vydáním Jednodílky z roku 1613, „jejíž revidovaný text se stal základem pro další vydání exulantská i potoleranční. Po stránce grafické je to kniha zcela užitková, tištěná velkým zřetelným písmem, jež bylo záměrně zvoleno pro čtenáře oslabeného zraku,“ píše ve svém článku Kralická tiskárna, tiskaři a jejich dílo, otištěném ve sborníku Kralice z roku 1959, Ivan Vávra. Elamovou zásluhou se objevily v kralických tiscích také kolektivní signety, a to jak pracovníků tiskárny (signet s devíti monogramy, z nichž byly dosud rozluštěny pouze některé), tak emblémy čtyř současných biskupů Jednoty.

Václav Elam působil jako poslední správce kralické tiskárny, jejíž činnost byla přerušena roku 1620 po zpustošení Kralic císařským vojskem. V letech 1622 až 1929 byla tiskárna ukrývána na zámku v Náměšti nad Oslavou, poté v Přerově, až byla roku 1631 přesunuta do Lešna, kde byla zničena v roce 1656 při požáru města. Václav Elam zemřel ale již roku 1622 právě v Náměšti nad Oslavou.

Mirka Fůrová

Povolání policista: Na stopě zločinu

Český bratr 4/2013.

Proč nemáš policistu rád? On svou práci snad mít rád může…?

Pokyn zní jasně: „Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení… těm, které posílá trestat zločince… taková je přece vůle Boží.” 1Pt 2,13–15a. Už první vyprávění o lidských osudech, jak je známe z 1. knihy Mojžíšovy, představují Boha jako někoho, kdo vyšetřuje a řeší zločin. Je tu jasná kriminální zápletka: právní rámec zahrady rajské, zákonné vymezení zakazující požití ovoce stromu poznání dobrého a zlého, přestoupení, vyšetřování, trest. Právo je tu božského původu. Dokonce u všech národů od prastarých šamanských dob. Právo je danost, je ale i darem, který si je třeba chránit. Ochrana práva se pojí s náboženským nadšením. Postupem času se vyvíjí spravedlnost jako nejvyšší cíl každého zřízení shůry, zřízení, které má zajišťovat stálost a bezpečí státu a života v něm.

Právo a bezpečí ve Starém zákoně
Ve starém Izraeli má Bůh osobní zájem na bezpečí a právu. Jde o udržení izraelského společenství v oddělenosti jako Hospodinem vyhrazené elitní jednotky, kterou si vyvolil pro sebe, aby jí velel. Oni svého velitele milovali, pokud šlo všechno, jak mělo. Spojení bylo ustanovené a udržované na základě bohoslužby ve Stanu setkávání. Lévijci byli strážní.

Spravedlnost v Novém zákoně
Evangelia by snad na někoho mohla působit pacifisticky, ale podíváme-li se na Ježíšovo učení zblízka, na jeho prozíravost, zvláště na jeho podobenství a symboliku, docházíme k závěru, že Ježíš pacifistou nebyl. Proklel neplodný fíkovník, král v jeho podobenství počítá sílu vojska, když uvažuje o válečném tažení, jiní jeho králové trestají bezpráví a neposlušnost, v jednom případě majitel vinice vrahy sám potrestá smrtí. Učedníci si v jednu chvíli shánějí meče. Právě setník pod křížem uvěří, že Ježíš byl opravdu Syn Boží. Ani apoštolové nebyli pacifisté. Viz úvodní citát aj.  Andělé tvoří ozbrojené složky ještě ve Zjevení Janově.

Vytrácení práva a spravedlnosti v současnosti
V křesťaském náboženství a křesťanské Evropě ještě středověké se právo, spravedlnost a fyzická síla nevylučovaly s duchovní výzvou a naopak. Teprve v novověku a zvláště v prostředí evropském se duchovní výzva práva a spravedlnosti z běžného povědomí vytrácí. Z víry se stává život v soukromí. Státní byrokratické mechanismy božskou podstatu práva jako by zcela vymazaly. Ale hrozí tu pak vážné nebezpečí: právo zbavené duchovního přesahu se nutně vzdaluje spravedlnosti a slouží jen klientům. Zákony České republiky už dnes mluví, jak víme,  jasně o duchovní neutralitě. Ukládají příslušníkům policejního sboru neovlivňovat výkon služby náboženským přesvědčením. Stát se přímo odmítá nechat ovlivňovat duchovními principy v rámci svého fungování. (Zákon č. 3/2002 Sb.§ 4/2; č. 361/2003 Sb. § 45/1g) Duchovno se proto u policie nenosí. Prý zdržuje, rozptyluje, paralyzuje. Prý deformuje objektivní pohled a vede k zaujatosti.

Policie bez ducha?
Pravda je, že policista musí být bezohledný, tvrdý, cílevědomý střelec. Ale právě proto potřebuje absolutní měřítka, nikoliv jen relativní. Kdyby jen relativizoval, přišel by o cílevědomost a rozhodnost. Jen by přešlapoval na místě, chodil by okolo kaše, ztratil by žebříček hodnot, což by vedlo k lenosti a ochablosti. Ztratil by dynamiku – akceschopnost.
V 90. letech proběhla tiskem zpráva o případu sexuálně podníceného kanibalismu v sousedním Německu. Oběť s požitím svého těla souhlasila, načež spáchala sebevraždu. Zločin kanibala spiklence prý ale nebylo možné odsoudit. Šlo údajně jen o zhanobení ostatků lidského těla. Troufám si tvrdit, že v normální společnosti by kanibal v Evropě nežil na svobodě ani hodinu. Ale ještě dnes nabádá služební manuál Policie ČR policistu, aby se nedal znechutit četnými případy, kdy se díky nedokonalosti právního systému darebák vyhne spravedlivému trestu. Že by pozůstatek tradičně duchovního rozměru služby? Neslyšíme však už jen ozvěnu umlkající? Vážně se z policistů nestanou jen námezdní dělníci sloužící klientům?

Zlo a konflikt je denním chlebem policisty
Jaká je každodenní zkušenost čestného policisty? Bojuji se zlem. Boj se zlem nikdy nevyhraji, ale nikdy s ním nesmíme přestat. Nesmím prohrát. Pracuji, vždy však také sloužím. K mé práci je přidaná hodnota, kterou peníze nevyčíslí, jinak bych ji nemohl dělat. Podstupuji riziko ohrožení života. Nikdy nevěřím někomu něco jenom proto, že mi to říká. Bohužel se s tím vším musí potýkat i moje manželka. Mé zaměstnání je tedy náročné. Pomáhám, ale znám také postoj veliké části veřejnosti k uniformě. Podstatou mé práce je konflikt. Přirozené by bylo se konfliktům vyhýbat. Je to něco nelidského. Já tomu ale musím čelit. Vyhledávat zlo, řešit ho, nesmím před ním zavírat oči. Nejde jen o to něco vybojovat, někde zvítězit. U mne jde o něco horšího: chytit a dohnat někoho k trestu a nechat při tom oběť neodškodněnou. Následky, nenapravitelné následky.

Křesťan policistou?
Křesťanská policejní asociace (KPA) založená v roce 2011 sdružuje několik desítek policistů, kteří vyznávají křesťanskou víru. Snaží se řešit rozpor, do kterého se policista v soukromí nutně dostává. Většina kolegů ho nechápe a nechápe ho často ani manželka, někdy ani vlastní děti. Ale vědí, že táta, který se chodí modlit do kostela a vede k tomu i je, je statečný, chrabrý, vytrvalý, osvědčil se a přes všechen nikdy nekončící boj se zlem má naději (srv. Ř 5,1–5).

Adam Balcar