Neděle – den odpočinku a znamení svobody

 

Český bratr 2/2012.

Sedmý den je „den, v němž se nežije z vlastní práce, nýbrž z Boží milosti“. Tak to napsal náš pan profesor Starého zákona Jan Heller.
Sedmý den v týdnu je jiný. Svatý, oddělený. V našem týdenním rytmu má být tedy jeden den naplněn jinak než těch šest ostatních. Den odpočinku je jedinečné dědictví starého Izraele pro celý svět. Neměl obdoby v jiném náboženství ani kultuře. Čím je sedmý den jiný? Odpověď dává čtvrté přikázání. Sedmý den je jediný svátek, který je v Desateru zmíněn. Abychom nezapomněli, že je pro nás velmi důležitý.

Čtvrté přikázání je v Bibli zachováno ve dvou verzích. V každé je den odpočinku zdůvodněn jinak.

Sedmý den je svátek radosti

První podobu najdeme v Ex 20,8–11: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera, ani otrok tvůj a tvá otrokyně, ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije ve tvých branách. Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všecko co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“

V této verzi je den odpočinku zdůvodněn Božím odpočinutím při stvoření. Proto tu hledíme „nahoru“, k Pánu Bohu. Sedmý den je zasvěcen jemu.
Hospodin při stvoření pracoval šest dní. Člověče, i ty šest dní klidně a dobře pracuj. Ale sedmý den Hospodin odpočinul a radoval se ze své práce. I ty se tedy zastav a odpočiň.
Pamatuj na den odpočinku, na den šabat. Šabat v hebrejštině znamená „přestání“. Znakem sedmého dne je „přestat“, ustat v práci. V sedmém dni se odvažujeme žít z Boží milosti navzdory všem úkolům, které na nás číhají kolem. Odvažujeme se být svobodní od své vlastní nepostradatelnosti i od své práce.
Sedmý den je den čisté radosti. Uvolnění od práce nás osvobozuje pro to, abychom chválili Pána Boha. Vracíme se ke svému počátku, k prameni svého života, ke svému Stvořiteli. Zároveň vyhlížíme s nadějí Boží království. Den odpočinku je den Hospodinem požehnaný, oddělený, svatý.

Sedmý den je znamením svobody

Druhá verze čtvrtého přikázání má jiné zdůvodnění – byli jsme vyvedeni z otroctví.
Dt 5,13–15: „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“

Tady se díváme kolem sebe, na druhé lidi. Sedmý den je znamením svobody pro všechny. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin vyvedl. Byli jsme vysvobozeni z všelijakých otroctví, a proto smíme být jeden den v týdnu svobodni od práce. A nejen my sami, ale také ti kolem nás. Svobodu musíme přát také druhým. Čtvrté přikázání výslovně myslí i na otroky a otrokyně, hosty, tedy cizince, zkrátka na ty, kdo mají z něčí svévole menší práva nebo hůř nacházejí zastání.

Myslím na prodavačky v obchodních centrech, díky kterým si můžeme v neděli udělat nákupní výlet. Na ukrajinské, mongolské nebo rumunské dělníky, kteří pracují za mizerné peníze v českých fabrikách a žijí v nedůstojných podmínkách. Na tzv. stromkaře, desítky lidí z Vietnamu, Slovenska a Rumunska, kteří byli najati na práci v českých lesích, sedm dní v týdnu pracovali a nedostali za svou práci ani korunu.

Byli jsme Bohem vysvobozeni a jako svobodní lidé musíme dávat pozor na to, že čtvrté přikázání není jen pro pár vyvolených, ale pro všechny! Šabat je největší sociální vynález židovství. Nikdo, ať je z jakékoli sociální skupiny, nebude sedmý den pracovat.
Pravidla, která jsou dodnes v židovství se slavením šabatu spojena, mají člověka osvobodit pro radost, slavení, setkání s Bohem i s lidmi.

Den Páně

Ježíš dodržoval všechny svátky svého židovského lidu a sobotu světil. Zároveň byly jeho činy během soboty příčinou mnoha sporů. Ježíš ukazoval, že sobota je tu pro člověka, nikoli člověk pro sobotu a Syn člověka je pánem i nad sobotou. Uzdravoval lidi z jejich letitých trápení. Konkrétní člověk a jeho bolest pro něj byly důležitější než dobře míněná pravidla.
Křesťané brzy začali nazývat den po sobotě, den Kristova vzkříšení, dnem Páně, latinsky Dominica, dies Domini, den vzkříšení. Křesťané ze Židů však pravděpodobně dál zachovávali také sobotu, přinejmenším do zničení jeruzalémského chrámu roku 70. Ale už na konci prvního století rané křesťanské spisy dokumentují, že křesťané slavili bohoslužbu v neděli: „V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte.“
Definitivní zlom pro slavení neděle představuje nejpozději Konstantinův zákon z roku 321, který předepisuje neděli jako den, v němž se nepracuje ani neúřaduje.

 

Co s nedělí?

Ještě za mého dětství někteří mí vrstevníci z křesťanských rodin nesměli v neděli do kina. Zvláště reformovaná tradice byla přísná a život v jejím pojetí měl svá pevná pravidla. Ale když se na přední místo dostane složitý systém lidských představ o tom, co je a není správné, přijdeme o smysl neděle jako vzácného Božího daru. Nelze se pak divit, že se lidé chtěli od všech církevních příkazů a zákazů osvobodit. Ale jestli jsme dnes v neděli šťastnější, to nevím.
Co tedy můžeme v neděli dělat, abychom si opravdu odpočinuli od práce a zároveň ji slavili před Bohem? Můžeme ten den naplnit odpočinkem, navštěvováním, cestou do přírody, za kulturou. Můžeme jej věnovat rodině, nemocným, blízkým lidem, přátelům, sami sobě, jak právě potřebujeme a chceme. Smíme jej prostě prožít zdánlivě velmi nečinně. Ale pořádně a dobře. Neděle je svátek svobody – od práce jsme osvobozeni pro sebe, pro druhé lidi, pro Pána Boha.

Každá neděle je malým vzkříšením

Neděli slavíme jako připomínku Ježíšova vzkříšení. Je i vzkříšením našich vlastních sil a vztahů. Světit neděli znamená oslavovat Pána Boha. A to můžeme ve společenství církve. Je to veliká výsada moci prožít část neděle s ostatními sestrami a bratry, při zpěvu a modlitbě, při kázání, společné večeři Páně. Bohoslužby k neděli prostě zásadně patří. Spolu s druhými lidmi při nich hledíme k Pánu Bohu, k Ježíši Kristu. A když při nich zavěje Duch svatý, tak se nás něco dotkne a najdeme tu potěšení, napomenutí, naději.
Účast na bohoslužbách se nesmí stát protivnou povinností. Jak na to, to je někdy nelehký úkol pro rodiče, když se jejich dětem v neděli nechce vstávat. Jako v jiných oblastech života, i tady platí, že děti vnímají to, co děláme, silněji než to, co říkáme. Jestli jsou pro nás bohoslužby radostí a posilou, položili jsme dobrý základ pro to, aby i naše děti jednou chodily do kostela rády.
Je dobře, že se v neděli bohoslužby konají. A když při bohoslužbách z nějakého důvodu nemůžeme být, jsou tu jiní, kteří za nás zpívají a modlí se. A ty nepřítomné zahrnou do svých přímluv.
Věřím, že díky Duchu svatému se neděle může stávat dnem, kdy jsme díky Bohu zase svobodní – pro druhé i pro Pána Boha. Sedmý den je den, ve kterém nežijeme z vlastní práce, ale z Boží milosti.

Hana Pfannová, Mělník

Neděle v Miroslavi. Den oddělený

Český bratr 2/2012.

Miroslavský sbor patří v naší církvi k těm větším. Čítá kolem pěti set členů. V Brněnském seniorátě má pevné místo svou reformovanou tradicí, jejíž hodnoty jsou stále zřetelně patrné. Na výzvědách o tom, co všechno se o nedělích dá v Miroslavi prožít, jsem byla u aktivní presbyterky Lii Ryšavé.

Bohoslužby na více místech najednou

V Miroslavi je jeden farář, bohoslužby však na čtyřech, někdy i pěti místech. Jak se to dá obsáhnout? A jak zorganizovat? „Máme dlouhodobě zažitý systém takzvaných rozpisů služeb. Je to vždycky na dva měsíce dopředu. Náš farář nyní administruje ještě Hrabětice, takže těch míst je v současné době pět. V Miroslavi jsou bohoslužby v půl deváté a pravidelně jsou ještě v deset v Moravském Krumlově a v Litobratřicích. Pokud není farář někde jinde, jede po bohoslužbách zde v Miroslavi do jedné z těchto stanic, do druhé jede někdo jiný, takzvaný předčitatel,“ sype z rukávu informace sestra Ryšavá, která se na sestavování rozpisů podílí. Předčitatelů, kteří se střídají, mají ve sboru asi sedm. V dalších dvou kazatelských stanicích jsou bohoslužby odpoledne. V Bohuticích o půl druhé jednou za čtrnáct dní a v Troskotovicích jednou za měsíc.

„Do rozpisu patří nejenom čtenáři bohoslužeb, ale také varhaníci, kteří doprovázejí společný zpěv, a pak jezdí ještě jako doprovod několik dalších, aby byl kontakt s kazatelskými stanicemi, abychom se znali. Samozřejmě se tím zároveň podpoří společný zpěv,“ vysvětluje presbyterka. Aha, napadá mne: proto se v rozpise tahle kolonka jmenuje „zpěváci“. Zkrátka do kazatelských stanic jede plné auto. V rozpise je dále služba dveřníka, to je presbyter, který vítá příchozí ve dveřích kostela.

Kázání

Zajímalo mne, z jakých materiálů laičtí předčitatelé čerpají. Užívají Sbírku kázání? Je to prý různé. Sbírku kázání samozřejmě mnozí používají. Když je jednou za rok sbírka na církevní tisk, vždycky ji miroslavští posílají s určením na Sbírku kázání, protože ji opravdu využijí.

Lia Ryšavá je jednou z předčitatelek, mluví tudíž z vlastní zkušenosti: „Je tu však nebezpečí, že různí předčitatelé sáhnou po stejném kázání. Takže já třeba užívám spíše jiné zdroje: soubor kázání Boží trouba od Sváti Karáska, často kázání Emila Ženatého z knížky I tento čas je časem Božího slova. Tu mám obzvlášť v oblibě. Jsou tam krátká srozumitelná kázání a staří lidé, kteří si Ženatého ještě pamatují z doby, kdy v Miroslavi působil (1946–1959), je vděčně přijímají. Asi si tím také zpřítomňují svá mladší léta. Teď v neděli byly čtené bohoslužby v Miroslavi, protože náš farář byl právě v administrovaném sboru v Hraběticích, a předčitatel vzal kázání našeho bývalého vikáře Daniela Matějky, co tu byl na vikariátě. Takže zdroje jsou různé, dá se hledat i na internetu. Do oficiálních sbírek sahám možná nejmíň ze všech předčitatelů, ale ne že by se mi kázání nelíbila, je to spíš kvůli té hrůze, že si připravím něco, co nedávno bylo.“

Předčitatelé si velice cení důvěry, které požívají. Mají velkou svobodu a v tom, co budou číst, nejsou pod žádnou kontrolou. Vybírají podle toho, co je komu blízké. Je to věc náročná na přípravu a člověk nese také velkou zodpovědnost. „Člověka to povzbuzuje i zavazuje,“ dodává sestra Ryšavá.

Odpolední nešpor a Kruh

Nešpor je těsně před Kruhem, v létě v sedm hodin, v zimě v pět. Povětšinou jej má farář, protože to už je po všech předchozích nedělních shromážděních „volný“. „Nešpor mívá dvě písně a nějaké kontinuální čtení. Včera zrovna načal pan farář knihu Rút a říkal, že to bude na pětkrát. Nebývá to kázání ani výklad s exegezí jako na biblické hodině, spíše taková úvaha. Tak na dvacet pětadvacet minut,“ vysvětluje tuto miroslavskou specialitu s dlouhou tradicí Lia.

Bezprostředně po nešporu začíná takzvaný Kruh, který nemívá duchovní zaměření. I v organizaci Kruhu má zpovídaná presbyterka prsty: „Míváme hosty, včera tu byl zrovna ředitel místní hudebky, který procestoval celou Evropu se svým postiženým synem a vyprávěl o svých zážitcích. Cestopisné programy jsou oblíbené, míváme je docela často. Před vánocemi tu třeba byl profesionální cestovatel se zasvěceným programem o hoře Ararat. Míváme také pořady z literatury, to zde má dlouhou tradici. Někdy je koncert, to pak nešpor a Kruh není. Nebo do toho padne nějaký jiný termín – třeba příští neděli budou ekumenické bohoslužby v rámci týdne modliteb za jednotu křesťanů.“ Je patrné, že miroslavský evangelík může ve sboru prožít celou neděli. A členové sboru, kteří se podílejí na přípravách, tomu věnují velký kus práce a svého volného času.

Co to stojí

Většina aktivních sborníků, kteří figurují v rozpise, chodí normálně přes týden do práce. V neděli na sebe vezmou službu varhaníka či předčitatele. Další dobrovolníci jsou v rozpisu jako zpěváci, doprovod, na nic se neptají a jedou do kazatelských stanic. Vytvářejí důležitou sounáležitost sboru s kazatelskými stanicemi a udržují kontakt. Každá kazatelská stanice si samozřejmě vede svůj život, a kdyby tam jezdil jenom farář, byla by ta sounáležitost mnohem menší. Příprava na neděli pro ně začíná už v sobotu. „Člověk si musí připravit čtení bohoslužeb, tím jsem se tentokrát zaobírala v sobotu dopoledne, teprve pak došlo na vysavač a pečení buchet. Neděle je radost, ale člověk musí mít jasno v tom, co chce a co nechce. Zda se chce plně účastnit sborového života. Pak to stojí tu zmíněnou energii,“ hodnotí svůj přístup ke sborovému životu sestra Ryšavá.

První adventní neděli je dárkování

Letos miroslavští řešili, zda je mají podesáté či pojedenácté. To už je také slušná mladá tradice. Dbají na to, aby nabízeli ruční práce nebo výrobky z plodů zahrad – různé vzácnější druhy zavařenin, křížaly, med a podobně. Lidé už na to pamatují a přemýšlejí, co zvláštního připravit. Sbor dává výzvu do místního časopisu, nechá pozvání vyhlásit rozhlasem. Přicházejí i lidé mimo sbor, někteří i něco přinesou. Mnozí myslí na dárkování už během celého roku – pletení ponožek nebo napěstování mladých rostlinek, třeba sazenic růží, není rozhodně krátkodobá záležitost! V pátek před prvním adventem se věci shromažďují, v sobotu se vše nachystá na stoly, naaranžuje se, aby to hezky vypadalo. Na nedělní bohoslužby je vše zahaleno prostěradly a po bohoslužbách je prohlídka. Bez nákupu. Každý se může naladit, prohlédnout si, co je v nabídce pěkného. Odpoledne je pak vlastní dárkování. Začíná úvodním programem. K tomu sestra Ryšavá: „Nechceme, aby to bylo jen samotné trhování, ale aby byl patrný i hlubší rozměr. Dárkování má tři cíle, které už dopředu zveřejňujeme, a tady se o nich všichni dozvědí víc. Náš sbor má dvě děvčátka v Africe v Adopci na dálku, tak většinou říkáme, co je s našimi svěřenkyněmi nového, čteme dopisy, co od nich přišly. Dalším cílem byla letos podpora školství v Africe – podpořili jsme jednorázově školství v Ugandě, protože naše holčičky jsou také z Ugandy. Třetím cílem je podpora středisek diakonie tady u nás v Brněnském seniorátě. Letos jsme se zaměřili na Arkénii, což je chráněné bydlení pro dospělé s mentálním postižením. Je to nové středisko, tak jsme se o něm chtěli také něco dozvědět. Přijela dokonce vedoucí střediska, aby nám je představila.

Po úvodním programu, při němž většinou ještě něco zazpívají děti a mládež, je samotné dárkování. A protože nechceme v chrámu kupčit, prodáváme za hřivny. Jsou to linorytem vytvořená kulatá platidla, vlastně takové kupony. Za peníze si každý může nakoupit tyto hřivny a v jejich hodnotě si pak vybere u stolů věci. Tam už hřivny jen odevzdá do misky, to je samoobslužné. Je to tedy dar za dar a ne trhování. A vybere se opravdu hodně peněz, až nás to vždycky překvapí.“ Dárkování je velká příležitost, jak sbor otevřít směrem do společnosti. A to se také děje.

To dobré z tradice přetrvává

Žije zde ještě tradice? Na to jsem se také ptala. Dědictví pana faráře Pokory a Hájka, kteří viděli neděli jako den oddělený a jít si zatančit nebo později do kina bylo nemyslitelné? Podle Lii Ryšavé, členky miroslavského staršovstva, ale také učitelky češtiny a němčiny, matky tří dcer a babičky šesti vnoučat, to už zde cítit není. Je to každého věc, jestli přijde v neděli ráno do kostela a večer do Kruhu nebo pojede na výlet. Ale to dobré z tradice, že neděle je den oddělený, to tu mezi místními evangelíky stále je. „Nestalo se mi nikdy, že by někdo, koho prosím o službu ve sboru řekl, že nemůže, že bude rýt na zahradě,“ uzavírá náš rozhovor o neděli.

Možná ve vašem sboru žijete podobnými věcmi, možná se stanou výše napsané řádky inspirací při přemýšlení o tom, co by se dalo dělat. Tato sonda do nedělního života jihomoravských evangelíků navíc potvrdila, že přes všechnu modernu, která se na nás valí, má tradice v našich životech stále své místo.

Daniela Ženatá

Aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty

Český bratr 2/2012.

Rozhovor s Miroslavou Štefanovou

O dni odpočinku a nedělním courání po obchodních domech

Varhanice libereckého sboru Miroslava Štefanová prošla několika zaměstnáními. Pracovala v kanceláři v Pozemních stavbách, v Textilaně a v Českém statistickém úřadu. Pak prodávala spolu se třemi dalšími prodavačkami přírodní produkty – kosmetiku, vitaminy, bylinky, čaje. Po krachu prodejny montovala kabelové svazky pro automobilový průmysl. Má tedy dobré srovnání náročnosti několika profesí.


Jak dlouho jste byla prodavačkou? Je to těžká práce? Bavila vás?
Prodávala jsem pět let. Profese prodavačky je dle mého názoru velmi náročná a těžká, nicméně se mi moc líbila, dělala jsem ji ráda.

Pracovala jste u soukromníka, nebo ve velkém obchodě, v řetězci?
U soukromníka. Prodejnu měl můj zaměstnavatel umístěnou v Tescu, které má otevřeno denně od 8 do 21 hodin. Tomuto režimu jsme se museli přizpůsobit. Takže jsme prodávali i v neděli a o svátcích.

Jak byl nedělní prodej organizován?
Střídaly jsme se s kolegyněmi tak, abychom měly zhruba všechny čtyři stejný počet hodin v dopoledních směnách, odpoledních směnách a stejný počet nedělí. Ani jedné z nás se nechtělo v neděli pracovat. Dostaly jsme sice příplatek za nedělní šichtu, ale ani ten nebyl motivační, abychom v neděli pracovaly rády.

Dalo se nějak z nedělních služeb vymluvit, např. že jste věřící a jdete do kostela?
Kolegyně mi jen zřídka umožnily výměnu tak, abych mohla jít na bohoslužby. Ne snad proto, že by pro mě neměly pochopení. Vnímaly i to, jak se mi těžko hledala náhrada u varhan, byla jsem tehdy totiž v libereckém sboru jedinou varhanicí. Jednoduše nebyly ochotné za mě v neděli pracovat, protože i ony považovaly neděli za den odpočinku, byť do kostela nechodily.

Je nedělní prodej pro prodejce tak důležitý z hlediska tržeb, nebo je to jen rozmazlování zákazníků?
Myslím si, že nedělní prodej prodejcům výrazný zisk nepřináší. Češi v neděli nechodí cíleně nakupovat. Sice nevím, jak je to nyní, ale v době, kdy já jsem byla za pultem, lidi spíš prošli obchoďákem, pokoukali na to či ono, požádali mě o předvedení produktu, vyslechli výklad a s poděkováním odešli. Rozhodně tržby nepokryly vynaložené náklady na provoz našeho obchodu (pronájem prostoru a mzdy prodavačkám). Nedělní prodej není od prodejních řetězců rozmazlování zákazníků, ale spíš ohlupování, lákání na slevy a podobně. Navíc je to fakt otročina pro prodavače a svým způsobem i pro lidi, kteří si neumějí najít lepší program, než jít v neděli courat do obchodních domů.

Byl by zákon o zákazu nedělního prodeje, o kterém se nyní mluví, řešením?
Bylo by ode mě naivní myslet si, že by zákazem nedělního prodeje zůstaly obchody zavřené. Ale ulevilo by se prodejcům i zákazníkům. Najednou by všichni zjistili, že mají více času na rodinu, přátele, na kulturu, na koníčky.

Co byste vzkázala zákazníkům-evangelíkům, čtenářům Českého bratra?
„Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče, ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.“
To přikázání jsem nyní zopakovala především sama sobě, a protože je tak moudré, přála bych si, abychom si ho my evangelíci znovu přivlastnili. Potřebujeme ho, abychom si uvědomili, že nežijeme jen z výsledků své práce. Zároveň bych ale chtěla říct, že si moc vážím lidí, kteří slouží bližním – doktoři, zdravotní sestry, řidiči MHD a mnoho dalších profesí –, byť pracují také v neděli a jejich práce je pro ně i obživa. Jejich službu vnímám jako službu Bohu.

Ptala se Daniela Ženatá

 

Otázka na tělo: Co byste nedělali v neděli?

Český bratr 2/2012.

Petr Sláma, vysokoškolský učitel: Neotevíral počítač, neb je to můj pracovní nástroj. Jenomže ho často otevírám, jelikož pondělí tlačí. Jinak se snažíme držet basu s tou tradicí, která v neděli nenakupuje, nestaví a nebuduje.

Jan Šulc, editor a překladatel: V neděli bych se především pokusil nerušit ostatní, tedy nesekat sekačkou, neřezat elektrickou pilou, nevrtat, nebušit, nepouštět rádio či hlasitou hudbu; pokusil bych se přispět svému okolí i sám sobě tolik potřebným ztišením.

Monika Žárská, překladatelka: Považuju za velkou hloupost dát přednost válení v posteli před výpravou do kostela. Ale nenapadá mě jinak nic, co bych zrovna z neděle chtěla vyloučit. Zlé a hloupé věci se přece nemají dělat ani ve všední den, ani v neděli. No a dobré a chytré věci soustavně provozované místo výpravy do kostela, dobrými a chytrými být přestávají.

Jiří Nečas, matematik a ekolog: Neděli vděčně přijímám jako příležitost k vybočení z všednosti, ze shonu všedního života a k pohledu vzhůru. Činnostem, jakými jsou větší uklízení či nakupování, se v neděli vyhýbám. Pokud jde o internet, rád bych v neděli eliminoval různé formy on-line komunikace po internetu a zůstal jen u přátelských e-mailů a čtení pozitivních informací, jakými jsou např. kázání. Výkon mé profesní činnosti formou příležitostného poskytování konzultací z matematiky mi radost z neděle nekazí a nic proti němu nemám.

Daniela Pokorná, studentka a učitelka: Častěji přemýšlím o tom, co bych dělat v neděli chtěla, aby ta odlišnost, nevšednost, která začíná bohoslužbami a setkáním s lidmi v kostele, pokračovala až do večera. Někdy se to daří – setkání s přáteli, příbuznými, čas na povídání s mými blízkými doma, procházka. A co bych nedělala? Asi se to neliší od toho, co nechci dělat ani jiné dny.

Tomáš Najbrt, webmaster: Nedělám hlučné práce, které by mohly rušit bližní: vrtání, sekání trávy, apod.

DaZ