Otázka na tělo pro učitele: Co máte rádi na své práci?

Český bratr 2/2013.

František Šubert, ředitel vesnické školy
Snad to, že mohu být před dětmi sám sebou. Jelikož je to práce s dětmi, je to dobrá možnost seberealizace. A jako třetí klad této práce vidím to, že děti mají dost energie, aby ji dodávaly i mně, na rozdíl od dospělých, kteří ji většinou z člověka vysávají.

Pavla Bělíková, učitelka druhého stupně základní školy
Ten pocit, když vidím, že děti látku pochopily a že to k něčemu bylo. To je jako, když se ve tmě najednou rozsvítí.

Jarmila Borecká, učitelka střední školy řemeslné
Na práci učitelky mám ráda neustálý kontakt se světem mladé generace, těší mne, když se mi po letech přihlásí bývalí žáci a vzpomínají v dobrém. Líbí se mi, když se daří vyučovat s humorem a dobrou náladou. Také se mi na kantorském povolání líbí, že i učitel se pořád musí učit a tím pádem objevuje nové poznatky.

Eva Ježíková, učitelka základní umělecké školy
Jsem sbormistryně dětských pěveckých sborů. Na své práci mám ráda, že společně tvoříme něco, co nakonec dělá radost nám všem.

Tereza Hosová, asistentka pedagoga u dívky s Aspergerovým syndromem
Smysluplnost; možnost pomáhat a podporovat tam, kde je to skutečně potřeba, a o to větší radost ze společných úspěchů; a hlavně radost ze zjištění, kolik mě toho vlastně naučila Martička.

Edita Woideová, ředitelka vesnické malotřídky
Co mě první napadne? – téměř každodenně rozzářené dětské oči, které mi už při ranním pozdravu hlásají – jsme tu rádi, je nám tu dobře a chceme všechno vědět. Ne každé dítě má shůry dáno, nevyrůstají ve stejných podmínkách, ale u nás ve škole tyto rozdíly děti neřeší. Ony vědí, kdo umí a kdo ne. Vzájemně si pomáhají, nevysmívají se jeden druhému, nezlobí, neperou se a já je za to chválím. Nahlas a často. Nikdy toho nezneužívají. Mám radost, stejnou jako oni, když se jim něco povede, když mohu rozdat jedničky nebo chválit. Tak tohle a nejen to mám na své práci opravdu ráda, jsem za to vděčná a mohu s klidem říci, že mě moje práce naplňuje a baví.

Jitka Jarošová, ředitelka vyšší odborné školy, učitelka matematiky

Učím matematiku – předmět, který dnes většina žáků nesnáší nebo z něho má posvátnou hrůzu. Souhlasím s názory, že žáci přicházejí na střední školy stále hůř připraveni. Věřím výsledkům mezinárodního výzkumu, že čeští žáci nechodí do školy rádi. Přesto však jsem ráda učitelkou a baví mě to. Těší mě vidět ve tváři studentů, že něco nového pochopili a mají z toho radost, a slyšet od nich, že je to všechno vlastně tak jednoduché. Baví mě přemýšlet neustále nad tím, jak něco vyjádřit a vysvětlit. S radostí bojuji s mýtem, že matematika je strašák, a přesvědčuji i ty nejzatvrzelejší žáky, že lze se ji opravdu naučit.

DaZ

Odchod učitele a návštěva inspektora – Boj o zachování školy 1874

Český bratr 3/2013.

V novoroční den rozjímali jsme o slovích v Zjevení sv. Jana kap. 5, v. 2: „Kdo jest hoden otevřiti tu knihu a zrušiti pečeti jeji?“ I nemohl z nás žádný otevřiti te knihy, ani pohleděti do ní. Byliť jsme smutní nemohouce zvěděti napřed co nás v životě vůbec v církevním pak zvláště běžícím rokem potká, a co nám zakusiti bude nutno.

Smutek náš nebyl planý ani lichý; nebo po nemnohém přemítání v té tajemné knize nalezli jsme co nás překvapilo a zarmoutilo. Nebo již dne 25-ho ledna podal pan učitel Josef Kadlec písemní výpověď presbyterstvu, a vůbec celé církvi, že školu v H. Krupé opustí, a výnosnější misto učitelské při ref. církvi ve Velké Lhotě na Moravě přijme.

Záležitost tato, poněvadž presbyterstvo dle církevního zřízení nejprve o učitele postarati se má a o žádném učiteli nevědělo, oznámená byla Důstojnému seniorskému úřadu. Avšak ani tento ba ani Vys. Důstojná superintendenci pro ten čas o žádném učiteli nevěděla. – Na to přišel den 26-ho unora, v kterém se p. učitel odstěhoval. Škola byla prázdná, a učitel žádný. Katoličtí občané radosti plesali, že škola z mozolů evangeliků, a za mnohé tisíce zařízená školou obecnou, v skutku ale katolickou se stane. Ba i sám katolický kaplan v D. Krupé p. Josef Bříza, při cvičení náboženském v postní čas na Kerstýně odbývaném, s jakousi radostí se vyjadřil, že škola evangelická v Horní Krupé, školou katolickou se stane.

Když pak jest bída největší, bývá pomoc nejbližší! – Uděvše se takto ze všech stran nepřáteli obklopenými, viděv jmenovitě mistní duchovní nebezpečí, které škole hrozí, nabydl se, že pokud slabé síly jeho stačí, a pokud mu to zastávati bude možno, ditky školní vyučovati bude, a tak ohroženou školu církvi zachovati chce.

Katolici a s ními téhož náhledu jsoucí c. k. okresní školní rada, domnívajíce se, že to vůbec nemožno, by duchovní při vši své práci denně šest hodin pravidelně vyučovati mohl, odeslali hned za tepla dne 4-ho března jakéhosi Václava Zachariáše, řemesla svého obůvníka a t. č. inšpektora obecné školy v Dolní Krupé do školy Horno Krupské, by se přesvědčil, zda-liž a jak se vyučuje, a v pádu, že by se nevyučovalo, by oznámení c. k. okresní školní radě učinil, by tatáž bezpochybí školu zavřela. Ale však jaké bylo jeho překvapení, když vstoupě do žákovny, spatřil školu četně dětmi navštivenou a co učitele duchovního správce. Vzpamatovav se, vytáhl z kapsy dekret a presentoval se co dohlížitel pro školu obecnou v Dolní Krupé. A jaké bylo překvapení školních ditek, které znavše jej vždy pouze pod jmenem „švec malířů“ najednou viděli v něm inšpektora, který přišel by se přesvědčiv, jak se dětí učí a jak mistní duchovní vyučuje. A jaké konečně bylo překvapení duchovního, jenž téměř půl věku svého straviv ve študiích, pojednou viděl před sebou muž prostého, muž jednoduchého, jenž vyučování a methodu jeho chtěl posuzovati, což se ani okresní inšpektor vzdělaný katolický kněz jsa učiniti se neodvážil, ač po zákonu měl k tomu práva. I tu maně muselo mu napadnouti napomenutí onoho starověkého řezbáře, jehož vystavenou sochu na odiv jistý švec ve všech jeji částech posuzovati chtěl, řka mu: „Sutor ne supra crepidam“ tj. ševče drž se kopyta svého! Pro uvarování výtržnosti mezi dětmi ponechal mu mistní duchovní domnělé jeho právo, tak že p. inšpektor vyslechnuv vyučování, pochvalil některé žáky, jakož i obrazy k názornému vyučování, odebral se s velikým vítězstvím za dalším svým povoláním…

Vybral David Šorm

Evangelíci připomněli dokumenty církví o odsunu

Český bratr 3/2013.

Synodní rada Českobratrské církve evangelické po svém zasedání 22. ledna připomněla téměř dvacet let starý dokument z roku 1995 K problematice vysídlení sudetských Němců. Odkaz na dokument se objevil na titulní stránce  webu e-cirkev.cz, krátce před druhým kolem prezidentských voleb, které bylo poznamenáno diskusí o tzv. Benešových dekretech.

Autoři dokumentu upozorňují, že návrat k dřívějším poměrům není možný a že je nutné vyjít ze statu quo bez vzájemného obviňování a požadavků a budovat naše vztahy od základu znova. Dobrým fundamentem je proto i německo-česká smlouva.

V dokumentu se dále uvádí, že cesta k navazování vztahů je dlouhá a vroubená zástupy těch, kteří se ještě dnes nechtějí vzdát ducha nacionalismu (často spjatého s fašistickou a komunistickou nostalgií). „Apelujeme zde na ty, kteří naopak chtějí společně zachovat křesťanského ducha (vyznavače různých konfesí), ale stejně tak i na ostatní lidi. Chceme být k onomu novému budování připraveni, a proto žádáme o odpuštění za to, čím jsme se vskutku na kom provinili, a jsme připraveni odpustit těm, kteří se provinili na nás. A k tomu ostatnímu nám všem dopomáhej Bůh!“ stojí v závěru prohlášení.

Na toto prohlášení reagoval v devadesátých letech synod Evangelické církve v Německu (EKD). Německá strana přijala české stanovisko „s pohnutím a vděčností“ a spatřuje ve stanovisku Českobratrské církve evangelické nesmírně důležitý příspěvek ke smíření v srdci Evropy. „Nemůže být úlohou církve předkládat právní a politická řešení otevřených otázek mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. Církev však jistě může pomáhat vytvářet vnitřní předpoklady, a řešení tak umožňovat,“ uvádí prohlášení synodu EKD.
Čeští a němečtí evangelíci mají tradičně dobré vztahy a mnohé české sbory úzce spolupracují s partnerskými sbory v Německu. Od května do září se v rámci česko-saské mezicírkevní spolupráce uskuteční několik vzájemných aktivit. Například českolipský sbor připravuje prezentaci výstavy nazvané Zapomenutí hrdinové a věnované aktivitám německých antifašistů v pohraničí, kteří byli po válce též perzekvováni.
Občanské sdružení SEM Přátelé Herlíkovic zase poslední týden v srpnu chystá česko-německý pobyt tematicky zaměřený na poznávání historie německého osídlení Krkonoš i na možnosti spolupráce s německými krajany. Ta ale zřejmě nebude příliš rozsáhlá, protože krajanská společenství jsou pro vysoký věk mnohých svých členů, kteří z českých zemí odcházeli jako děti, v útlumu a další generace již k zemi svých předků mají volnější vazby.
Zatím se jedná o vzájemné spolupráci při obnově oken na secesním kostele v Herlíkovicích pod hlavičkou Česko-německého fondu budoucnosti a o účasti krajanů na bohoslužbě u příležitosti 110. výročí posvěcení kostela v červnu 2014. Občanské sdružení též usiluje o dohodu s vlastníkem (synodní radou) na rekonstrukci staré krkonošské chalupy, tzv. Kunzárny, na samoobslužnou ubytovnu a muzeum lokální historie. Spolupracovat s Němci chce zejména na dokumentační části projektu. „Opravy památek a hřbitovů“ jsou tak v současnosti nejčastější iniciativy německých krajanů v České republice a vyvolávání strachu o majetek není na místě.

Na české straně je též břemeno neoznačených hrobů. Například v Horních Moštěnicích u Přerova došlo v noci z 18. na 19. června 1945 zřejmě k největšímu masakru bezbranných civilistů na území Moravy (120 žen a 74 dětí) a dodnes není toto místo označeno, přestože tato hrůzná událost je dobře dokumentovaná například historikem Tomášem Staňkem. (Staněk je spoluautor rozsáhlé monografie o odsunu, která vychází v nakladatelství Zdeněk Susa.) Podle starosty obce Vladimíra Martínka byla v loňském roce v místním kostele sloužena bohoslužba za oběti tohoto masakru a na základě podnětu z veřejnosti bude na jednání rady obce zařazen návrh na zřízení pamětní desky a důstojného připomenutí události.

Jan Kirschner

Smlouva mezi státem a církvemi podepsána: Základ pro nové moderní vztahy

Český bratr 3/2013.

Praha. Premiér Petr Nečas (ODS) jménem vlády podepsal smlouvy s šestnácti církvemi a náboženskými obcemi o finančním vyrovnání. Učinil tak navzdory silným protestům opozice a přesto, že Ústavní soud zatím nerozhodl o trojici stížností na církevní restituce. Smlouvy se týkají jen peněžní části restitucí. Za zabavený majetek získají náboženské obce během třiceti let náhradu 59 miliard korun navýšených o inflaci, stát jim naopak postupně přestane vyplácet pravidelné roční příspěvky na činnost. Finanční odškodnění jako jediná ze sedmnácti obcí, které na ně mají nárok, nepřijala Bratrská jednota baptistů.

„Jedná se především o akt spravedlnosti, protože jsou tímto krokem odčiněny některé křivdy, které byly učiněny církvím a náboženským společnostem v průběhu komunistického režimu. Současně tím byly nastaveny základy pro nové moderní vztahy mezi státem na straně jedné a církvemi a náboženskými společnostmi na straně druhé,“ uvedl Nečas na tiskové konferenci po podpisu smluv.
Samotný podpis dokumentů se odehrál bez přítomnosti médií, tisk si údajně nepřáli zástupci některých církví. Novináři s nimi neměli možnost hovořit ani při příjezdu do budovy úřadu vlády. Nečas řekl, že termín podpisu byl dlouho plánován. Nečeká prý, že by Ústavní soud restituce zrušil.

Smlouva s každou církví obsahuje konkrétní sumu, kterou stát dané společnosti vyplatí jako jednu z forem vypořádání majetkových křivd. Zákon o církevních restitucích počítá vedle finanční náhrady i s vydáváním majetku v hodnotě zhruba 75 miliard. Církve a náboženské společnosti jej mohou dostat, pokud prokáží, že jim byl zabrán v době mezi únorovým nástupem komunistů k moci v roce 1948 a 1. lednem 1990.

Českobratrské církvi evangelické bude vyplacena finanční náhrada ve výši 2 266 593 186 Kč. Smlouvu o vypořádání mezi ČR a ČCE podepsal za ČR Petr Nečas a za ČCE Joel Ruml a Lia Valková.

ČTK/gm, foto: web/vlada.cz