Knihy pro Theofila

Český bratr 3/2012.

Na setkání duchovních Moravskoslezského seniorátu již před mnoha lety nám jeden z kolegů představil velmi inspirující program pod názvem Knihy pro Theofila. S odkazem na biblickou postavu Theofila nám představil svůj výběr literatury, kterou užívá jako doporučenou pro ty, kteří projeví zájem o křesťanskou duchovní cestu a ptají se, kudy vede a co na ní mohou čekat.

Theofilos byl mladý muž, který prožil svou konverzi (životní obrat ke křesťanské víře v Boha) v prvních desetiletích existence křesťanské církve. Právě jemu věnoval své dílo Lukáš, jeden z evangelistů (srov. Lukáš 1,1–4). Inspirován tímto kolegou bych rád napsal o knihách, které mám sám připraveny pro „Theofily“ v okolí našeho sborového společenství.

Kniha je zahrada do kapsy

V minulém článku této volné série Misijních inspirací jsme si ukázali, že k rozhodnutí pro křesťanskou životní cestu vedou lidi kolem nás různé důvody (Čtyři hlavní důvody, proč se lidé zvenčí stávají křesťany, ČB 2012/1). V určité fázi jejich tázání se ovšem kvalitní křesťanská literatura může uplatnit téměř u všech. „Kniha je zahrada do kapsy,“ říká arabské přísloví. To, jak na pátrače zvenčí působí náš sbor a my sami jako jednotliví křesťané, může být velmi osvěžujícím způsobem doplněno kvalitním textem jiného křesťana. Jedním z úkolů farářů i aktivních laiků by tak mělo být stálé sledování křesťanské knižní produkce a její následné doporučování členům sboru i hledačům, které nám Pán Bůh pošle do cesty.

Mé knižní tipy

Prvním mým tipem pro Theofily je knížečka brněnského faráře Jiřího Grubera Pojď a přesvědč se. Vznikla s výslovným záměrem představit zájemcům zvenčí současné české evangelické křesťanství. Je tak vhodná téměř pro všechny, kdo se začnou vážněji zaobírat možností, že by jim podíl na životě v evangelické církvi mohl něco dát.

Objevím-li u svých, zatím nevěřících nebo hledajících přátel nějaký zájem o historii, snažím se doporučit (a věnovat) knihu Luďka Rejchrta Taková dlouhá cesta. Autor v krátkých a velmi čtivých kapitolkách popisuje osudy klíčových postav dějin křesťanské církve.

Často půjčuji rovněž knihy rozhovorů s výraznými osobnostmi naší církve, se Svatoplukem Karáskem (Víno tvé výborné) nebo Milošem Rejchrtem (O něco svobodnější).

Výrazný misijní přesah mají všechny knihy katolického kněze a myslitele Tomáše Halíka. Podle zkušeností autora těchto řádků oslovují především vzdělanější a intelektuálněji zaměřenější tazatele.

Praktičtěji jsou zaměřeny knihy dalšího výrazného katolického autora Anselma Grüna. Ten se v knihách Řízení jako duchovní úkol nebo Prameny vnitřní síly vyrovnává např. s velkou zátěží, která je v současnosti kladena na velmi zaměstnané příslušníky střední generace.

Zase jiného druhu je inspirativní kniha Pět jazyků lásky evangelikálního autora Garyho Chapmana. Křesťanský manželský poradce v ní upozorňuje především na to, že jsou různé způsoby, jak milovanému vyjádřit lásku. Při četbě této knihy se čtenář ovšem také velmi příjemným a přirozeným způsobem dozví, jak může křesťanská víra a láska ovlivnit každodenní praxi vztahů k našim nejbližším.

Velmi asertivní křesťanskou odpověď na útoky militantních ateistů, jako je např. Richard Dawkins, nabízí americký autor indického původu Dinesh D´Souza ve své knize Křesťanství a ateismus úplně jinak.

Jaké jsou tvé knihy pro Theofila?

Toto jsou jen některé z knih, které mám připraveny pro své Theofily. Výběr laskavého čtenáře, ať je duchovní či laik, bude zřejmě jiný. To není vůbec na škodu. Klademe přece sami různé důrazy, na cestě víry kráčíme rozdílnými pěšinkami, zaujmou nás tedy i různé texty a knihy. Důležité je, abychom měli vůči našim Theofilům otevřené oči i srdce. Vhodná chvíle a vhodná kniha k půjčení či k darování našim zatím nekřesťanským přátelům se pak najde již relativně snadno.

Roman Mazur

 

Anatomie průšvihu: Romský život je barevný, nabitý emocemi a velmi tvrdý

Český bratr 3/2012.

Manušale, kamas jekh avres, sam savore savore sam le Devlestar.
Lidé, mějme se rádi, vždyť jsme všichni od jednoho Boha.

Romové jsou pro můj život důležití. V roce 1987 jsem začala učit romštinu a jezdit za nimi do různých míst v Čechách i na Slovensku, začala jsem je poznávat a učit se od nich. Otevřel se mi nový, jiný, zajímavý, nezávislý svět. Romský život je barevný, nabitý emocemi a tvrdý, velmi tvrdý.

V sociálně vyloučených lokalitách nejdříve v Plzni a teď v Ostravě působím patnáct let. Život Romů znám velmi dobře, vím, jak se cítí, jak přemýšlejí, ale také vím, jak se dokážou ze života radovat, uskrovnit se pro druhé, pokud je to potřeba (znám rodinu, která do bytu vzala příbuzné, protože neměli kam jít. V bytě 1+1 jich bydlí celkem patnáct).

Momentálně působím v lokalitách, které patří v Ostravě k nejhorším, co se týká materiálních podmínek, kvality bydlení a života vůbec. Některé děti jsou nedostatečně oblečené, mají často hlad. Kvůli těmto podmínkám, jsou děti těchto lokalit zaměřeny na život tady a teď, tedy na přežití, nemají sny, fantazie a přání, čím by jednou chtěly být. Mnozí přebírají rodičovské povinnosti a starají se o mladší sourozence.

Na horním obrázku vidíte chlapce, který nese kříž, z mého pohledu hodně těžký. Bydlí v nejhorší sociálně vyloučené lokalitě ve městě (domy na spadnutí, přeplněné byty, agresivita mezi sousedy, drogy). Má pět sourozenců, bydlí v dvoupokojovém bytě. Rodiče jsou dlouhodobě nezaměstnaní, v rodině je velmi neuspokojivá finanční situace (dluhy) a problémy s alkoholem Navíc je u něho diagnostikováno psychické onemocnění, které ho omezuje v navazování kontaktů s ostatními. Jaké má vyhlídky? Jaký bude mít život?  V lokalitách je takových dětí hodně, perou se se životem, jak můžou, snaží se přežít den, který přichází.

V posledních letech vnímám, že situace Romů žijících v sociálně vyloučených lokalitách se zhoršuje. V těchto případech je možnost řešení formou sociální práce velmi omezená. Chybí kompetence sociálního pracovníka a motivace klientů ke změně. K částečným změnám je možno je přimět, ale ke změnám zásadním ne. Jejich život se bude odbývat dál na okraji společnosti v duchovní bídě, bez naděje.

O Del pes sikhavel andre savoreste, kajča manuš hin koro.
Bůh se projevuje ve všem, jenom člověk je slepý.

A co my?
Často nás tyto příběhy děsí, znejisťují, nabourávají naše představy o životě a štěstí. Chceme takové příběhy slyšet? Umíme se vyrovnat s bezmocí a bezvýchodností, které je v nich obsažena? Navíc se tyto příběhy neodehrávají v předaleké Africe, ale blízko nás, v našich městech a vesnicích.

Někdy přednáším na základních, středních i vysokých školách a všimla jsem si jedné věci. Žáci nebo studenti mají lidi rozdělené do kategorií „lidé“ a „Romové“, vypadá to trochu jako obrana. Lidem rozumím, to jsem já, to jsou moje problémy, můj život. Romové – ti druzí – ve mně budí obavy strach, někdy odpor, všude v médiích je slyšet, jací jsou špatní, vím o nich dost, nepotřebuji vědět víc, oni jsou ti druzí, neznámí, které nechci poznat. Tento problém vnímám jako závažný a je třeba s ním něco dělat. Kdo by se o něj měl zajímat, kdo by ho měl řešit?
Já si myslím, že by to měli být ti, kteří věří tomu, že Bůh miluje lidi bez rozdílu, a kteří věří, že Ježíš zemřel za všechny lidi, tudíž není třeba lidi dělit do různých „kategorií“.

Misie a pastorace mezi Romy je momentálně spíše na okraji zájmu církví, vychází převážně z individuálních aktivit farářů, farností a sborů. I v církvích jsou předsudky vůči Romům. Přesto se církve práci s Romy věnují, buď formou diakonií, nebo charit a dalších sdružení. Fungují mnohá volnočasová a komunitní centra přímo ve vyloučených  lokalitách, kde probíhá i misie a pastorace. Např. v Brně, v Rokycanech, Praze, Ústí nad Labem, Ostravě a na dalších místech pracuje mnoho nadšených lidí, kteří mají svou práci a své klienty rádi. Práce s dětmi a dospělými je těžká, ale i radostná, jsme vděčni i za velmi malé pokroky a za to, že lidé k nám mají důvěru. Někteří křesťané a jiní lidé, kteří s Romy pracují, se s nimi natolik identifikují, že v rámci sčítání lidu přijali romskou národnost.

Pokud Rom uvěří, že za něj z lásky Ježíš zemřel, je pro něj nepochopitelné, že my křesťané se z této zprávy nedokážeme opravdu, tedy podle něj viditelně a stále radovat. Pro Romy by přijatá víra měla být posílením identity, posílením jejich Romipen (romství). Jistotou, že je Bůh miluje takové, jací jsou a ne takové, jaké bychom je chtěli mít my.

Zde bych použila úryvek z básně Bohuslava Reynka: „Bože můj, hořím nadějí, že věci, které se nedějí, se stanou.“ Věřím, že může dojít k mnoha změnám, pokud za ně budeme společně prosit a usilovat o ně.

My, co pracujeme s Romy, potřebujeme vaše modlitby za naši práci, aby se v ní projevovala Boží vůle a vedení.

Lidi, se kterými pracujeme a kteří často pociťují beznaděj, povzbudí, že na ně někdo myslí a modlí se za ně, že jsou lidé, kteří jimi neopovrhují, kteří jim chtějí dát paťiv – úctu.

Modleme se společně za to, aby tito lidé mohli přijít do našich sborů a abychom je dokázali přijímat s láskou a předávat jim evangelium.

Iva Pellarová

Peníze. Farářský kurz

Český bratr 3/2012.

Každý rok koncem ledna mají studenti evangelické teologické fakulty (ETF), zkouškové období. Volná místa ve velké posluchárně obsadíme my, faráři a farářky z celé republiky. Spolek evangelických kazatelů (SPEK) pořádá farářský kurz a na něm mnozí z nás nemohou chybět.

Jak poznamenala jedna z organizátorek kurzu, při výběru tématu letos peníze hravě zvítězily na Duchem svatým a láskou. Celý týden jsme se společně s lektory zamýšleli nad otázkami a problémy, které nám peníze v různých souvislostech přinášejí – ve společnosti, v církvi, v osobním životě. Začali jsme (jak jinak) bohoslužbami, které vedli faráři Lubomír Kabíček a Dan Heller. Plný kostel u Martina ve zdi potvrzoval trend posledních let – účastníků kurzu přibývá, a pokud jen trochu mohou, přijíždějí už na zahájení.

Štěstí, lásku ani spasení za peníze nekoupíš

V první přednášce se profesor ETF Pavel Filipi věnoval (opět: jak jinak) tomu, jak se o penězích a o majetku píše v Bibli. Od přijímání majetku jako znamení požehnání od Hospodina přes neutrální a praktický pohled na majetek až k jeho démonizaci. V biblickém podání jednoznačně převažuje solidarita s chudými, upozornění, že skutečně dobré hodnoty za peníze nelze koupit. V diskusi se rozcházely názory na to, zda lze biblické zprávy aplikovat beze zbytku v dnešní církevní praxi. Zda vzít vážně povolání k následování Krista také znamená zřeknout se majetku. Profesor Filipi konstatoval, že hodnotou není zřeknutí se majetku, hodnotou je povolání, úkol – a o tom je třeba uvažovat. Potom se uvidí, jak máme nakládat s penězi. „Potom se peníze rozhrnou na hromádky správně.“

Hodnotou je jistota bydlení a zaměstnání

Jan Lamser, který pracuje ve finančním sektoru, přednášel o vztahu mezi vinou a dluhem. Sociolog Dan Ryšavý říkal, že to, že o penězích mluvíme více než dřív, je spíše odrazem mentálního stavu společnosti než její skutečnou situací. Bohatství nebo chudoba mají různá měřítka, faktory, které ovlivňují chudobu rodin, se mění. Důležité je, kam řadíme sami sebe. Překvapilo mne tvrzení, že jako společnost tlak peněz tolik neprožíváme. Důležitější než výše účtu je pro většinu lidí jistota bydlení a jistota zaměstnání. V porevolučních letech tyto priority vedly k závažným politickým rozhodnutím – proto vlády investovaly do nefunkčních podniků a bály se změn v regulaci nájmů. Velkým nebezpečím je to, čemu říkal „tah peněz“, nutkání pořídit si, třeba na dluh nebo podvodem, věci, které mají druzí.

Vztah k penězům

Novinářka Petra Procházková vtipně, se znalostí věci a s nadhledem srovnávala vztah k majetku v zemích, které jsou dlouhodobě sužovány válkou, a v zemi naší. Válka podle ní vztah lidí k majetku zásadně nemění, ten stále hraje důležitou roli. Peníze lidé potřebují všude stejně, jenom je používají jinak. Velký vliv na jejich využití mají tradice: v muslimských zemích rozhodují ohledy na potřeby široké rodiny.

Dluhy a jejich odpuštění

Filozof Jan Sokol nazval svou přednášku Co jsou peníze. Začal „od Adama“, historií, tím, že vysvětlil vznik a funkci peněz v průběhu dějin. Ukázal, že peníze, navzdory rádoby pohrdavému vztahu intelektuálských kruhů, měly a mají stále ve společnosti pozitivní vliv. Jsou prostředkem směny, znamenají kupní sílu, když je máme, dávají nám možnost volby. Peníze s sebou také samozřejmě nesou mnohá nebezpečí – třeba tím, že srovnávají všechno se vším, prostředkují moc (ale pořád je lepší mít v ruce peníze než meč nebo pistoli), usnadňují korupci. Upozornil, že specifickým problémem společnosti od starověku byly dluhy, předlužení a úroky. Vždy bylo nutné – čas od času – dluhy odpouštět, ať už formou milosti při nástupu nového panovníka nebo nám známou izraelskou institucí milostivého léta. Dnes sebeukázněnější společnost žije na dluh. Při současném propojení všeho se vším hrozí, že když padne jeden stát, padají další. Proto je třeba – z praktického hlediska – dluhy nebo úroky odpouštět.

Chudoba a naše (bez)moc

Eva Grollová a Jana Škubalová z Diakonice ČCE nám ukázaly chudobu v konkrétních souvislostech. Nejprve v situacích, ve kterých se běžně ocitají lidé kolem nás: při opravách zubů, rozbití domácích spotřebičů, možností poslat děti na školu v přírodě. Za skutečnou chudobu se lidé stydí, uzavírají se do sebe a dostávají se do izolace. Je výzvou pro členy sborů, aby citlivě vyhledávali spojení s druhými, pomáhali odstraňovat strach a osamění a vytvářeli prostředí přirozené důvěry, ve které se lidé nebudou bát ke své chudobě se přiznat. „Nemusíme milovat celé lidstvo, ale pána ze sousedství, kterému smrdí ponožky.“ Jako příklad konkrétní dobře rozmyšlené pomoci v cizině představily projekt, na kterém Diakonie spolupracuje v Etiopii.

Sociální rozdíly a jejich černobílé vidění

Constance Šimonovská, farářka v Rumburku, mluvila o sociálních rozdílech v obci z pohledu farářky, zvláště s ohledem na nedávné nepokoje v Šluknovském výběžku. Na konkrétních příkladech ukazovala, jak málo stačí, aby se za podpory zjednodušujících zpráv v médiích vytvořil černobílý obraz skutečnosti, jak lehce vzniká ve společnosti pocit ohrožení, bezmoci a strachu, a jak z toho vyrůstá pocit nenávisti, která se v jejich případě koncentrovala na Romy. Rozlišit předsudky, fámy a fakta je velmi pracné. V podobných situacích může pomoci dlouhodobé osobní nasazení moudrých lidí, trpělivý rozhovor s lidmi na různých stranách konfliktu (v obojím mohou pomoci členové sborů, ale do toho se většinou nikdo nehrne) a každodenní práce kvalifikovaných sociálních pracovníků, kterou ovšem musí někdo zaplatit.

Majetkové narovnání a obětavost

Člen synodní rady Pavel Stolař, který se podílí na jednáních o majetkovém narovnání státu s církvemi, nám představil scénáře pro obětavost členů, podle kterých se budou muset řídit různě velké sbory, když si budou chtít v budoucnosti udržet samostatnost. O osobním boji s rodinným rozpočtem leccos prozradila farářka Elen Plzáková. Zmínila židovské přísloví, které říká, že opravdu chudý je ten, komu není shůry dáno. A nám toho bylo dáno hodně. V pobožnosti na závěr odstupující předsedkyně SPEKu Hana Pfannová četla 121. žalm. Připomněla, že nám Hospodin vytváří prostor, ve kterém můžeme svobodně žít, včetně nakládání s majetkem. Naše pomoc je od Hospodina, který učinil nebe i zemi.

Čerstvý vzduch všem

Na farářském kurzu toho zaznělo samozřejmě mnohem víc. Celý program byl opět velmi pečlivě připraven. Mohli jsme se vzdělávat a čerpat – inspiraci, nové pohledy, „čerstvý vzduch“ (v přeplněné posluchárně samozřejmě nikoli doslovně), setkávat se s kolegy z různých sborů a z různých zemí. Jsou mezi námi velké rozdíly, ať už jsou dány věkem, povahou, důrazy ve sborové práci nebo zkušenostmi, a je to zajímavé. Vzhledem k tématu kurzu si dovolím poznamenat, že nikdo z kolegů, se kterými jsem se v životě měla možnost setkat, nešli „dělat faráře“ kvůli platu a jistotě zaměstnání.

Téma kurzu bylo podle mne vybráno dobře. Rozhodování, která nás čekají v souvislosti se změnami v obětavosti členů sborů a v příjmech od státu, budou bolestná. Je potřeba, abychom se seznamovali s vlivem peněz a hledali kritéria, podle kterých o nich budeme rozhodovat. Ať chceme nebo ne, bez peněz se církev neobešla nikdy. Pokud se však starostmi o peněžní zabezpečení církve necháme ovládnout, budeme čelit problémům ještě větším. Pokud se při rozhodování o penězích necháme vést Duchem svatým, láskou k Bohu a k bližním, potom se budoucnosti obávat nemusíme, i kdybychom neměli na kontě ani korunu.

Naděje Čejková, farářka v Hlinsku

Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky

Český bratr 2/2012.

Ony hrůzu prožily, my o ní pouze čteme.

„Že většina z nás přežila se zdravým rozumem, bylo podmíněno především tím, že jsme byly ženy. Ne proto, že by byly ženy měly lehčí podmínky, jak si často přejí věřit lidé nezúčastnění, zvyklí jakžtakž přijmout surovosti páchané na silnějším pohlaví, utěšující se sebepřesvědčováním, že něco takového by ženě přece nikdo neudělal. Ve vězení není rozdílů, když jde o násilí. Rozdíl je jen v tom, že žena je celým svým ústrojím docela jiná než muž, nejen fyzicky, ale především svou vnitřní podstatou. Má nějak silněji vyvinutý instinkt přežití.“

Dagmar Šimková, dcera bankéře z Písku, se po komunistickém převratu stala s celou svojí rodinou nepohodlnou. Studia na pražské filozofické fakultě skončila v nedohlednu. Pracovala v písecké textilce, potom získala práci v nemocnici. V roce 1952 si pro ni v jejích třiadvaceti letech přišli. „Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš.“ Slova mladého estébáka, když ji odváděli, uvádějí novou etapu Dášina života. Na této cestě jde mnohdy o holé přežití. Příslušníci komunistické Státní bezpečnosti ji odvezli rovnou k výslechu do úřadovny v pražské Bartolomějské ulici. Byla obviněna z toho, že ukrývala dva vojenské zběhy, roznášela protistátní tiskoviny a soustavně se zabývala myšlenkou na ilegální útěk do nepřátelské ciziny. V podstatě však byla odsouzena pro svůj buržoazní původ. V komunistických lágrech si odseděla v nelidských podmínkách celkem čtrnáct let. Tři roky jí byly přidány za to, že utekla, třebaže jen na pár hodin.
O tom, v jakých podmínkách, s kým a kde musela Dagmar Šimková žít, se dozvídáme z jejích vzpomínek vylíčených s velkým literárním talentem. Kniha vznikla v roce 1968 v Austrálii po odchodu z Československa. Dílo nic netají a nesnaží se zjemnit brutalitu, zvěrstva a sprostotu komunistického režimu, který samozřejmě tvořili lidé.

Šimková sama přiznává: „Na otázky o vězení odpovídám skoro pravdivě. Jen občas něco zamlčím, když posluchač zjihne. Ale uvnitř cítím vinu. Lidé mají vědět pravdu.“ (s.124) A tak čtenář není mnohdy ušetřen nemilosrdných detailů. Drsné čtení. Vězni však, jak autorka píše, nežijí z chleba, ale z naděje. „Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly. Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl tajemný. Svůj život jsme začaly chápat jako moudrý úradek. Každá z nás, nepovšimnutá a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský  život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského  myšlení a chování, cítění, krásy a zla a všeho, čeho je člověk schopen.“

Kniha svědectví Dagmar Šimkové se čte chvílemi jedním dechem, chvílemi se chce od knihy někam daleko utéci. Ale vlastně není a nemělo by být nikdy kam. Je to kniha o komunismu, a proto je třeba, aby byla čtena. A na utrpení lidí nejlepších charakterů, vzdělaných, inteligentních, lidsky a morálně pevných se nesmí nikdy zapomenout.

Míla Hofmanová

ŠIMKOVÁ, Dagmar: Byly jsme tam taky. Praha: Monika Vadasová-Elšíková, 2010.   166 stran. ISBN 978-80-902602-3-8