Joel Ruml: Šedesátiny jsou dobrou příležitostí k ohlédnutí

Český bratr 4/2013.

Ukotveni v církvi i v průvanu nejvyšší funkce

Joel Ruml (1953), synodní senior Českobratrské církve evangelické, slaví koncem dubna šedesátiny. Se ženou Lydií jsou letos spolu 37 let. Svou stopu zanechali ve třech evangelických sborech. Mají dvě dospělé děti a dvě vnoučata. Český bratr jim položil několik bilančních otázek, na které odpovídali podle chuti oba.

Pro Joela: V jaké rodině jsi vyrůstal?

Vyrůstal jsem ve farářské rodině. Otec byl z rolnické rodiny, pocházel z východních Čech, od Ronova. Maminka je z živnostenské rodiny, její otec byl cukrář v Chrudimi. To poznamenalo růst nás dětí, jsme tři sourozenci, já jsem prostřední. Otec byl farářem na vesnici, maminka byla ženou v domácnosti. Moc dobře vařila. Z toho mála, co bylo, kouzlila. Žili jsme v Opatově a na našem otci bylo vidět, že je rád na vesnici. V mých očích vnášel do vesnického života nevídané prvky. Přivezl třeba odkudsi badmintonové pálky, ze záclon ušil síť a na farském dvoře se začaly hrát turnaje. Myslím, že do té doby nikdo v Opatově neslyšel slovo badminton. To bylo dětí u nás na dvoře! Celá vesnice. Přinášel zkrátka ducha osvěty a sportu. Jinak měl plno práce jako farář, objížděl okolní vesnice, dlouhou dobu na kole a v zimě na lyžích.

Kdo měl na Tebe největší vliv v růstu, který směřoval k farářské profesi?

Asi nejvíce otec a jeho kolegové. Otec se hodně kamarádil s Rostislavem Nechutou, tehdy farářem ve Strměchách. Byli spolužáci a daňkovci. Byli to starozákoníci,  autoritou pro ně byl Kalvín. Rád jsem byl u toho, když se plamenně dohadovali o teologických věcech. A zároveň s námi dětmi se uměli velice hezky bavit, jaksi vlídně a vstřícně. Bylo vždycky veselo. To jsem měl rád. Nejvíc mě asi poznamenala jakási svoboda, která v té nesvobodné době mezi faráři vládla. A později jsem podobnou svobodu zažíval mezi bohoslovci. Koncem šedesátých let, v době uvolnění, byli bohoslovci mezi církevní mládeží pojem. Když přijeli na sjezd mládeže, vytáhli kytary a začalo se zpívat, to bylo něco úžasného. V té době  se rodila spousta písniček, které dodnes zpíváme. I z nich dýchala svoboda. Tento druh svobody víry uvnitř křesťanského společenství měl  asi  největší vliv na má rozhodování.

Kdy ses rozhodl, že budeš farářem?

Je zajímavé, že když jsme měli loni setkání po čtyřiceti letech od maturity, říkal jeden spolužák, že jsem už při příchodu do prvního ročníku na gympl říkal, že budu farářem. To si vůbec nepamatuju! Ale během gymnázia to postupně zrálo. Od roku 1968, kdy jsem nastupoval, začalo taky normalizačně přituhovat. Vyhodili starého ředitele, přišel kovaný komunista. A na 1. máje nám oznámila paní třídní profesorka, že všichni musíme do průvodu. Když jsem to řekl doma, otec se zavřel do kanceláře, chvíli bylo slyšet psací stroj, a pak přišel s papírem, na kterém zhruba stálo: Vážená paní profesorko! Náš syn se nebude účastnit modlářských akcí na 1. máje. Prosím, vezměte to na vědomí. Jiří Ruml. Já jsem to tehdy pochopitelně bral skoro jako újmu. Všichni tam budou, jedinou výmluvou mohlo být, že někomu nejede ve svátek autobus. A já nesu do školy tenhle papír. Paní profesorka, byla to katolička, ušlechtilá žena, řekla: dobře. Pak jsem se po létech dozvěděl, že dostala pucunk od ředitele, ale přede mnou nedala nic znát. O to víc jsem si na otci cenil, že nastavil záda a chránil nás.

Pro Lydii: Během Joelových studií už jste spolu chodili. Jak ses chystala na roli paní farářové? Tušila jsi, do čeho jdeš?

Měla jsem něco vědět, protože jsem vyrostla v brněnském sboru a do kostela jsem chodila od dětství, ale vlastně jsem  nevěděla nic. Představit jsem si to neuměla. Ale ani jsem o tom moc nepřemýšlela. Byla jsem mladá a zamilovaná a šla do všeho až trochu nezodpovědně. Rozhodně jsem se na roli paní farářové nijak nepřipravovala. Samozřejmě nastaly potom situace překvapivé a někdy ne zcela příjemné a byly chvíle, kdy jsem si i pobrečela, ale společně jsme s Joelem vše ustáli. Letos jsme spolu 37 roků.

Co bylo hezkého a co těžkého na vašem prvním sboru v Lozicích?

Joel: V prvních letech to byl nádherný rodinný život. Děti byly malé, manželka doma, já měl pracoviště v přízemí fary. Ve vzpomínkách si nesu prosluněnou faru a zahradu a  zapomněl jsem na bahno, kterého bylo všude dost, protože kolem fary jezdily traktory do kravína.

Lydie: Lozice je malinká vesnice, pro mě holku z Brna to byl trochu šok. Vzpomínám si, že v létě, když se v družstvu sušilo, vypínali často proud. A my jsme měli všechno na elektřinu! Čerpadlo ve studni, sporák. Takže netekla voda, nedalo se vařit. V zimě zase to všudypřítomné bláto. I vesnice byla ošklivá, zarostlá křovisky, v sousedství několik polozbořených opuštěných statků, odkud vyhnali vesměs evangelické sedláky. Teď jsou Lozice daleko hezčí vesnicí, statky koupili chalupáři, kteří je opravili, obec je upravená a čistá. Vzpomínám si ještě, že problém byla pitná voda. Měli jsme vodu ze studny, zpočátku jsme ji i pili, ale pak vyšlo najevo, že je závadná. Tak jsme na pití a vaření museli vodu vozit. Joel už byl zvyklý, že kamkoli jede autem, má v autě prázdné barely a vrací se s plnými. I tak vzpomínáme idylicky na tuto dobu, kdy jsem byla doma, děti byly maličké a mohly být pořád venku.

Joel: Bylo to hezkých sedm let. I kvůli kolegům v okolí. Pavel Keřkovský, Pavel Hlaváč, Honza Keller, Bob Baštecký, všichni byli v dosahu. Doba nebyla tak hektická. Navštěvovali jsme se, setkávali se na seniorátních akcích, děti se vzájemně kamarádily. Ale abych to neviděl moc růžově: Když se vypravila Lydie do obchodu, přišla zpátky s prázdnou taškou a s tím, že mléko bude v deset, pečivo odpoledne a lahůdky v pátek. A popelnice v Lozicích? Kdepak, poraď si, jak umíš. Tak jsme kompostovali, co šlo, a zbytek proháněli kotlem.

Co bylo pro faráře jinak na druhém sboru ve Velkém Meziříčí?

Byl to sbor početně malý, kolem tří set členů, ale do kostela přišlo třeba pětašedesát. A všechny generace. Práce pestrá a živá. Biblické hodiny byly na několika místech v okolních vesnicích. Je pravda, že debatovat o kázání tam nebylo moc zvykem, ale lidé byli nesmírně obětaví, a když  člověk našel cestu k jejich uzavřenější povaze, bylo to napořád a dalo se poznat, jaké důrazy jsou ty potřebné a nosné. Takže pěkné vztahy trvají  dodnes. Ve Velkém Meziříčí jsme byli dvanáct let a máme tam stále dobré přátele. Svou roli hraje určitě i to, že jsme tam zažili sametovou revoluci a vše, co následovalo. Najednou se farář zařadil svým angažmá do veřejného prostoru úplně jinak. Dříve nemyslitelné. To je možné jen v revolučních časech a já jsem to prožil v Občanském fóru naplno. Byla to pro faráře nádherná zkušenost – naprosto přirozeně a spontánně se otevřela brána k ostatním lidem.

Lydie: V Meziříčí se snoubily výhody města i vesnice. Město poskytovalo mnohem lepší zázemí. Školy, střední školy, hudebka, sport, vše na dosah, přitom krásná Vysočina kolem. Děti tam prožily svá školní léta, tam jsou doma a vracejí se tam stále rády.

V Olomouci jste pobyli jen krátce, ačkoli to měl být poslední sbor před důchodem. Bylo přijmout volbu za synodního seniora těžkým rozhodnutím?

Joel: Už před synodem jsem tehdy takové hlasy slyšel. Bylo navrženo asi patnáct kandidátů, všichni ale odmítli. Tak se dělal průzkum na lístky, kdo by asi dostal nejvíc hlasů. Někteří opět odmítli, a pak se mezi těmi zbylými rozhodovalo .

Lydie: To si přesně pamatuju. Byla jsem v práci, na olomouckém úřadu práce, proti mně seděl na přepážce klient, když zazvonil telefon: poslyš, já to asi budu muset vzít. Tak říkám: No, to se nedá nic dělat. A věděla jsem, že budeme zase balit.

Joel: Tak jsem se vrátil do jednacího synodního sálu a povídám: Volbu přijímám a sděluji, že rozvod z toho nebude. Samotné rozhodnutí možná nebylo zas tak těžké. To těžké teprve přišlo. Jako nejtěžší vnímám snad to, že někteří kolegové, kteří si oddechli, že to někdo konečně na sebe vzal, vzápětí dali najevo, že už nejsem s nimi, už jsem vrchnost. Distanc mezi kolegy tu najednou je a nezbavíš se toho, i kdybys o tom tisíckrát mluvil. A to je těžké. Náměstci synodního jsou tak na půl cestě. Jednou nohou jsou ve sboru, mezi kolegy, druhou jsou vrchnost. Nemají tu pozici tak vyhraněnou. Synodní senior je vystrčený a tudíž i osamělý. Po deseti letech ve službě u mě převládá tento pocit. A je těžší přijmout tohle, než se rozhodovat o přijetí funkce, protože některé věci nevíš.

Co tě nejvíc trápí jako synodního seniora?

Otázka jednoty církve. Je-li vůbec možná a jak je možná. Ordinační slib farářů i presbyterů směřuje k jednotě církve. Ctíme, že Kristus je hlava a my tělo. Církev má být jednotná jako jednotlivé údy těla. A to je nejtěžší. Jezdím po církvi, dostávám dopisy a uvědomuju si, jak je cesta k jednotě složitá a dosažené sjednocování  křehké. Často si některý sbor udělá něco po svém, farář si udělá něco po svém, bez ohledu na to, jestli to odpovídá pravidlům kolegiality, neřku-li bratrské lásky. Třeba že někdo vykonává služebnosti někomu „v rajónu“, aniž by to s ním a staršovstvem projednal. Nebo sbor si řekne: my to uděláme tak, aby se to nedozvěděla ostatní část církve. Oni by nám to záviděli, nebo církevně zdanili. A to mi připadá nehorázné. Jak můžeme žít jako údy v jednotě, když si tohle vědomě děláme? Když celocírkevní sbírka třeba na pomoc těm, kdo budují, je vnímána jako sbírka pro cizí? Co pak ta hlava – Kristus? Kde zůstala? Nejsme spíše bezHlaví, než s Hlavou? Copak to jde, dělat něco bez ohledu na druhé? S tím se jako synodní setkávám hodně často. Že církev není jednotná, že si v lepším případě na jednotnou jen hraje, to je dost těžké unést. Těžko se s tím srovnávám a spíš počítám, že poznámky tohoto druhu jsou tak to jediné, co mohu. Lidská přirozenost asi bude silnější.

Z praktických dopadů je čím dál únavnější  cestování. Je toho dost. Ne po České republice, ta je naštěstí malá a autem s dobrým řidičem dosažitelná bez nocování, ale do ciziny. Být často na cestách – a že těch sesterských církví a jejich pozvání máme! – je náročné. Takže čím dál více třídím, kam ano, kam ne, nebo kam někdo jiný.

Máš nějaký zdroj potěšení a energie, který tě drží, abys to všechno zvládl?

To ano. Oddech a posilu poskytuje domácí zázemí. Rodina – manželka, děti, vnoučata a okruh nejbližších přátel. Ve všech sborech, kterými jsme prošli, jsme získali přátele. Stýkáme se často a leccos při našich setkáních probereme. Církevními tématy se příliš nezabýváme, kamarádi respektují, že v kůži synodního je jejich kamarád. A posila, pocit důvěry z těchto setkání zůstane. Někdy se mi dostane i projevů podpory a solidarity od cizích lidí, to je taky posilující. Milé je, když synodního lidé přijmou ne jako vrchnost, ale jako bližního v církvi, ve stejné víře. To je v naší církvi docela zdravě nastavené – nepěstuje se žádná zbožná úcta k církevním představitelům, a přitom respekt k lidské bytosti ano. To povzbudí, když takový důraz je ten určující.

Pro Lydii: Co je příjemného a hezkého na životě po boku synodního seniora?

Zpočátku jsem s Joelem často o víkendech jezdila po sborech, to je hezké. Později  už méně, protože můj tatínek, který žije v Brně, vdovec, mne častěji potřebuje. Letos mu je 87 let. Také naše vnoučátka mne občas příjemně zaměstnávají. Do míst, kde máme nějaké vazby, ale jezdím ráda, pokud to jde. Společně jsme byli i na několika dalekých cestách v Koreji a v Americe. Tam bych se jinak asi nepodívala. Co je  jiné, než bylo na faře, je to, že člověk má najednou více soukromí. Po rušných letech na farách mi to docela vyhovuje. Občas se naskytne nějaká společenská událost, to se docela ráda pěkně obléknu a jdu s manželem třeba na Hrad na předávání státních vyznamenání.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?

Moc bych stál o to, aby čtenáři Českého bratra, to je jádro církve, viděli, že církev není jen organizace, ale aby  své pohledy uměli s radostí směřovat vzhůru. Odtud přichází síla povznášet se nad všechny disharmonie, které vznikají ve sborech i mezi lidmi. Máme být lid zvláštní a to ať nás určuje ve všední den i v neděli, v rozhodování i ve vztazích. Jinou cestou nenabídneme alternativu k současnému hlubokému ponoření do současnosti.

Ptala se Daniela Ženatá

Síla i slabost finančního vyrovnání – 1

Český bratr 4/2013.

K restitucím

Aktuálním tématem debat na všech úrovních života naší církve je přijetí zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi a hlavně jeho dopady na život sborů. Obrátili jsme se na několik odborníků z Českobratrské církve evangelické, kteří se zapojili do různých diskuzí a jsou známí svým názorem. Každý klade důraz na jiný aspekt restitucí, každý vidí jinde nebezpečí či požehnání. Český bratr položil těmto osobnostem stejné otázky. Někdo odpověděl přesně na ně, jiný se jimi nechal inspirovat k souvislému textu. V tomto čísle přinášíme reakce prvních dvou, další budou následovat v příštím čísle.

Položené otázky:
1. Co vidíte dobrého na církevních restitucích?
2. Co na nich vidíte špatného?
3. Jak se odluka církve od státu dotkne života sborů?
4. Co mám a mohu jako člen ČCE  – farář, kurátor, řadový člen – dělat?

Tomáš Vítek
farář v Horních Dubenkách, člen Strategické komise k tématu života církve v nových podmínkách

1. Pro církev je to dobrá příležitost udělat změny k lepšímu. Ať chcete či nechcete, když se značně mění vnější podmínky, musíte i vy udělat změny. A výrazný pohyb peněz vždy aktivizuje i pohyb v ostatních oblastech činnosti. Najednou musíte odpovědně plánovat svoji budoucnost – tedy dělat něco, co za dlouhodobě pevného financování  nemusíte. Z tohoto důvodu vidím víc dobrého pro (obratově či početně) malé sbory. Velké sbory pod tímto pozitivním tlakem tolik nebudou. Možná ho ani nepotřebují? Dobrým efektem je, že když je třeba mluvit o penězích, není to nikdy jen o penězích!

2. Na odluku se církev reálně připravovala již v první půli devadesátých let. Najděte si oběžníky a sborové dopisy z let 1993 až 1996 a uvidíte, že po skoro dvaceti letech řešíme totožné otázky a kreslíme stejné grafy. Tehdy byl mimo jiné založen personální fond (PF). Žel se odvod do PF od roku 1998 reálně zvyšoval jen dvakrát. Aktivování sborů se tak díky dlouhé časové prodlevě uchlácholilo. Ale to se nesmí stát výmluvou.
Oříšek finanční náhrady se dá rozlousknout jasnými kroky. Třeba: uspokojit sbory, kterým není možné navrátit ty kousíčky, co měly, a „zbytek“ účelově zavázat pro sociální služby, školství či zahraniční rozvojovou pomoc. Na mzdy tu náhradu po sedmnácti letech potřebovat snad nebudeme – to by to s námi bylo moc špatné!

3. Sbory, které již dnes nemají aktivní jádro, nebo mají farářskou práci za jedinou reprezentaci života sboru, budou časem bez stálého kazatele. Část sborů změnu financování tolik nepocítí. Zbývající část – a já věřím, že je to ta největší část – posílí svoji činnost a zaktivizuje se. Ti, kdo chtějí samostatný sbor a mají vůli něco dělat pro sebe i pro druhé, tak se víc zapojí.
V roce 1919 se ustanovila též nová církevní pokladna, ČCE zdědila obrovský schodek. A z roku na rok se po církvi leckde zdvojnásobil (!) výběr saláru. Vládlo poválečné nadšení, ale bylo taky dost draho.

4. Kdo si stěžuje, bojí se a cítí se být malým, nechť má víru. Nechť včas nahlédne, že problém tkví v jejich sboru a ne někde nahoře. A nikdo zvenčí jim nepomůže jenom kvůli tomu, že jsou malí a bojí se. Dá se spočítat, že existence samostatného sboru je dobře možná v počtu několika desítek živých lidí, z nichž vždy aspoň šest sedm budou tahouni, iniciátoři, plánovači, aktivní dobrovolníci – chcete-li: třeba presbyteři. Musí v něm být zastoupeno asi víc věkových skupin. Výpadek jedné generace se dá přežít, u dvou a více už je to téměř nemožné.
Na několik let bych preventivně zakázal slovo ‚solidarita“, protože je jí v církvi dost! Někteří si toho neváží a pořád vymýšlí, jak něco nejde. V PF je dnes solidarita až 32 %, desítky procent v předpisu repartic, v Jeronymově jednotě a jinde. Míň automatické solidarity, míň stěžování, víc práce, víc využitých možností, víc dobrého zvěstování, víc aktivních lidí. Po „vysočinsku“: Kdo si moc stěžuje, tomu patří ubrat. Ti ostatní sami tuší, co mají dělat a jistě již dnes plánují, projektují (a platí hned desátky) a věří.

Tomáš Molnár, farář v Trutnově

Unum necessarium

Snad nebude vadit, když nechám konkrétní otázky položené redakcí jakoby stranou.
Pokud ústavní soud nerozhodne jinak, je otázka náhrad a vyrovnání s církvemi hotová věc. Jak vše proběhlo, zda nedostala demokracie a právo na frak a zda se naše církev své demokracie nezřekla a nezříká celým průběhem tohoto procesu, nechám na budoucí vyjádření historiků a nenechám si více nadávat do hysteriků.

Jen jedno se mi chce říci: církev je zde proto, aby se ve všem řídila a ve všem svém jednání nechala určovat jediným hlediskem, a to tím nejzazším, kterým je království nebes. Hledání království nebes je také tím, co jsme zdědili po předcích – vše ostatní jsou jen formy a přirozená náboženskost – věci dobově podmíněné a proměnlivé. V žádném případě nemůže být pravým dědictvím po otcích tu hektar lesa, tu louky.

Je snad každému křesťanu jasné, že toto nejzazší hledisko je zároveň hlediskem nejbližším, konkrétním, týkajícím se jednotlivých a naprosto dnešních postojů a počinů. Království nebes je totiž něčím, co je mezi námi – uprostřed nás, přičemž toto „uprostřed“ nevnímejme jako uzavřenou komunitu církve, ale jako vztah obecně lidský – mezi mnou a kýmkoli dalším. Tedy mezi mnou coby křesťanem a námi coby křesťany a lidmi světa, co chtějí košili, a my jim, jako následovníci Kristovi, který nahý zemřel na kříži, pro toto království mezi námi dáme i plášť. Že požadavek košile je nespravedlivý z hlediska obecného práva, nepochybuji. Církev používá v tomto pojetí majetek, ale jen tak, že si činí přátele, totiž ty, kteří budou blízko, aby mohli slyšet její zvěst a viděli její činění, totiž zvěst a činění království nebes. Všechno ostatní, co církev potřebuje, jí pak bude přidáno.

Stává se ovšem, a dějiny církve o ničem jiném skoro nejsou, že církev onen příliš daleký výhled ke království nebes zastře a má jej za nereálné snílkovství. Všemu předřadí své vlastní bytí a svou instituci ve falešném domnění, že tím je právě reálně dnešní a tudy že dosáhne trvalosti. Proto vztáhne ruku, či se nechá svést ke vztažení ruky po pokladech světa hodnoty většinou nevelké a nevalné. Vydá se s nimi na cestu rzi, molů a červů, zlodějů, co se „prokop – ávají“ a inflace a devalvace a zákonitostí zcela jiných a temných, než aby v nich zahlédla byť jen záda Krista Pána. Tvrdit, že tyhle peníze chce použít vlastně pro chudé je asi tak pošetilé, jako pohoršení nad vylitým olejem na nohy Ježíšovy a snaha ospravedlnit třicet stříbrných. Oprávněný strach je o takovou církev, protože sejde tím a s tím, čím zachází, jinak řečeno, odejde cestou všelikého těla. Mine se s cílem a smyslem – královstvím nebes a upne se k věcem časným, a to i vzhledem k projevům své zbožnosti. Ti, ke kterým byla poslána v konkrétní čas a v konkrétním místě ji neuvidí a neuslyší, protože ji už prokoukli a seznali ji lehkou.
Co dělat? Činit pokání a věřit evangeliu = hledat království nebes.

Připravila Daniela Ženatá

Přemýšlení o budoucnosti církve

Český bratr 4/2013.

Nově se narodit k živé naději

„Když se rozmnožuje jmění, množí se i příživníci,“ praví realisticky kniha Kazatel. Letošní jarní konference pražského seniorátu s programem Restitučně-odlukový zákon: Past, nebo šance? se konala právě proto, abychom se v souvislosti s majetkovým vyrovnáním státu s církvemi podobným rizikům pokud možno vyhnuli.

Shrnutí dosavadních jednání státu s církvemi

Zhruba ze dvou třetin zaplněná libeňská modlitebna vyslechla v sobotu 16. března po úvodní pobožnosti Jiřího Orta pět referátů mapujících situaci v ČCE po přijetí zákona očekávaného více než dvacet let. Pražský senior Roman Mazur v úvodním příspěvku přehledně shrnul historii jednání mezi státem a církvemi, z nichž vzešla současná podoba zákona se všemi klady i nedostatky (viz též jeho článek Past, nebo šance? v ČB 1/2013). Jako obhájce restitučních nároků církve považuje za největší pozitivum toho, že zákon byl přijat, částečné napravení historické nespravedlnosti, provedení finanční odluky a vyjasnění majetkoprávních vztahů.

zleva: Pavel Pokorný, Roman Mazur, David Šourek, Jan Matějka, Pavel Stolař, Daniel Kuc

Baptisté restituce odmítli

S důvody, které v lednu vedly Bratrskou jednotu baptistů (BJB) k tomu, že odmítla  tzv. restituční náhrady a postupně snižovaný státní příspěvek žádá jen pro asi dvě třetiny z dvaačtyřiceti sborů, přítomné seznámil místopředseda výkonného výboru BJB Daniel Kuc. Část baptistických sborů už léta své kazatele platí sama a tato zkušenost může být cenná i pro ČCE, v níž by toho času 89 % sborů soběstačných nebylo.

Dostane se na Diakonii?

Z jiného úhlu se na otázku zákona dívá ředitel Diakonie ČCE David Šourek. Ten shodně s Romanem Mazurem hodnotí přijetí zákona kladně, jako ředitel organizace s 1500 zaměstnanci je však povinen předjímat i rizika, která se s ním pojí. Vidí je především v náladě, která ve společnosti panuje a která nejspíš významně ovlivní financování sociálních služeb kraji a povede ke snížení státního příspěvku církevním školám. Dostanou-li církve od státu tolik peněz – soudí mnohdy zástupci státní správy –, proč by stát měl ještě přispívat na jejich sociální a vzdělávací aktivity? D. Šourek se do jisté míry obává i toho, že by církev mohla ztratit zájem o finanční spoluúčast na projektech Diakonie a Diakonie by pak  své služby byla s to poskytovat výhradně na komerčním základě (tj. jen těm, kteří si je mohou plně hradit).

Jak peníze smysluplně investovat

Příspěvkem Evangelická církev jako investor, který přednesl předseda poradního odboru ekonomického a rovněž investiční komise personálního fondu, jsme se snesli na půdu konkrétních čísel a finančních nástrojů. Jan Matějka nás seznámil se strukturou portfolia, rozloženého v klesajících procentech mezi státní dluhopisy, podílové fondy, nemovitosti, akcie a dluhopisy podnikové. Na rozdíl od řady jiných církví, které budou získané prostředky rozdělovat do územních orgánů, ČCE shromáždí vše do personálního fondu, který byl jako předjímka odluky založen roku 1993 a v němž je toho času kolem 150 milionů korun. Hlavním cílem zvažovaných investic je snížit objem peněz, které budou sbory napříště do personálního fondu odvádět (bez výnosů investic by odvody jednoho sboru musely růst o 20 tisíc ročně, aby byl sbor v roce 2030 schopen nést náklady na svého kazatele; letos je odváděná částka stanovena na 78 500 Kč, bez výnosů investic by se roku 2030 musela vyšplhat na 450 tisíc).

Vezměme vážně budoucí soběstačnost

Jako ekonomického analfabeta mne nejvíce zaujal příspěvek Pavla Stolaře Podklady k přemýšlení o samofinancování církve, v němž byl i značný kus sociologie (Víte, jak se pozná „tradiční“ sbor od „charismatického“? V tom prvním převažují peníze získané jako salár, v tom druhém prostřednictvím sbírek). Základem Stolařova příspěvku byly výsledky nedávného dotazníkového šetření, které zkoumalo hospodářskou soběstačnost a finanční obětavost jednotlivých farních sborů z dlouhodobého hlediska. Protože Pavel Stolař přislíbil zprávu o definitivních výsledcích do některého z příštích čísel //Českého bratra//, ráda bych řekla jen to, že jeho důraz na dlouhodobé plánování a naopak určitou rezervovanost k okamžitým „dobrým“ nápadům mne jako laika uklidnil.

Celkově se mi zdálo, že je důvod k opatrnému optimismu: pokud bychom všichni platili desátky, nemuseli bychom si dělat velké starosti. Jak ale Pavel Stolař výslovně řekl, největším hospodářským proviněním státu na církvích je to, že nás odnaučil starat se o sebe (rychle si spočítejme, kolik by v našem případě desátek dělal – jsme ochotni tolik ze své kapsy dát?). Proto považuji za důležité varování dalšího člena investiční komise Libora Duška, že bychom se neměli nechat zmást tím, že objem peněz získávaných od státu nyní krátkodobě poroste. Pokud bychom se – jako církev, jako sbory i jako jednotliví salárníci – nechali ukolébat tím, že se zatím nic neděje, nebo že se naše finanční situace dokonce zlepšuje, probuzení z takového sebeklamu by bylo velmi tvrdé. Berme proto tuto krátkou, ale přece jen několikaletou lhůtu jako čas k tomu, abychom si dobře rozmysleli, jak moc nám na církvi záleží a co jsme pro ni ochotni obětovat. Pokud jsem tomu dobře rozuměla, snad právě to v úvodní pobožnosti mínil Jiří Ort tím, že se máme nově narodit k živé naději.

Na závěr se sluší poděkovat hostitelskému libeňskému sboru za bezchybně fungující organizaci a věru královské pohoštění!

Šárka Grauová (foto: Tomáš Vokatý)

Peníze českých evangelíků pomohly v uprchlickém táboře

Český bratr 4/2013.

Syrským uprchlíkům se žije trochu lépe

Děti v jordánském táboře Za’atari se již mohou radovat z nového oblečení pořízeného z darů sborů Českobratrské církve evangelické. Ty totiž v rámci sbírky, která probíhala od prosince 2012 do poloviny února 2013, věnovaly na podporu syrských uprchlíků 241 969 Kč. Spolu s okamžitou humanitární pomocí v hodnotě 150 000 Kč, které vyčlenila v prosinci z humanitárního fondu synodní rada, tak mohlo být pořízeno oblečení za celkovou částku 391 969 Kč.

Rádi bychom poděkovali všem sborům ČCE, které přispěly nemalými částkami, a tím podpořily poměrně velký počet syrských uprchlíků – obyvatel jordánského tábora Za’atari.

 

 

Pomáháme hlavně těhotným ženám, dětem, nemocným a starým lidem

Diakonie ČCE – Středisko humanitární a rozvojové pomoci se zapojilo do pomoci obyvatelům tohoto uprchlického tábora již v uplynulém roce ve spolupráci s partnerskou Luterskou světovou federací a za finanční podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR. Nejprve jsme pořídili vhodnější přístřeší pro 45 rodin, které pobyt v provizorních podmínkách tábora obzvláště ohrožuje a které jsou z různých důvodů zranitelnější než ostatní. Nejčastějším z těchto důvodů byla přítomnost malých dětí, těhotných žen, starých či nemocných lidí v rodině. Tyto rodiny byly doporučeny tzv. správci ulic, což jsou uprchlíci zvolení ostatními obyvateli tábora a pověření spravováním a zastupováním jednotlivých čtvrtí v táboře. Vzhledem k tomu, že se tábor nachází v poušti, život jeho obyvatelům velmi komplikuje všudypřítomný prach, veliké výkyvy teplot a v určitých obdobích i nárazové prudké deště. Stany jsou proto jako trvalé obydlí naprosto nedostatečné. V zimním období je v nich velice chladno, snadno provlhají, tvoří se v nich kaluže a jen částečně brání vnikání nepříjemného prachu.
Jako vhodnější přístřeší byly vybrány obytné kontejnerové buňky. Ty byly Luterskou světovou federací objednány u místního jordánského výrobce Abu Moujeha, který ve veřejné soutěži, jíž se účastnilo celkem 11 firem, nabídl nejlepší cenu za odpovídající kvalitu (1 600 jordánských dinárů za jednu buňku). Během vánoc 2012 byly obytné buňky dovezeny do tábora a předány vybraným rodinám, pro které znamenaly velmi výrazné zkvalitnění podmínek života v táboře. Omm Yaser Al Hariri, pětapadesátiletá matka a babička, vyjádřila své pocity po přestěhování do obytné buňky takto: „Naše stany, ve kterých jsme žili před tím, než nám byla přidělena obytná buňka, ze všech stran profukoval vítr a zaplavovaly je nárazové deště. Jako stará žena jsem z toho byla nemocná, stejně jako naše děti. Matrace a přikrývky byly vždy studené a mokré. Od té doby, co jsme dostali obytnou buňku, se všechno změnilo.“

Chybí hlavně oblečení, obuv a střecha nad hlavou

Od doby, co se v Sýrii vyhrotil ozbrojený konflikt, veliké množství lidí uprchlo přes hranice do okolních zemí. Podle údajů OSN jejich celkový počet překročil již jeden milion, z něhož nyní téměř jedna třetina pobývá v Jordánsku. V současnosti žije v táboře Za’atari v severním Jordánsku již přes 60 000 lidí a denně jich další stovky až tisíce přicházejí. Je proto velice obtížné získat finanční prostředky pro zajištění základních podmínek pro všechny obyvatele tábora. Zatím se hlavním organizacím působícím v táboře včetně Humanitární komise OSN pro uprchlíky daří bez problémů zajišťovat stravu, nutné hygienické zázemí a zdravotnickou péči. Na další potřebné věci, jako je přístřeší, oděvy, obuv a další běžné věci denní potřeby, už se však finance často nedostávají.

Počet uprchlíků stále roste

V pomoci syrským uprchlíkům pokračujeme i v roce 2013. Vzhledem k tomu, že se v průběhu uplynulých měsíců počet uprchlíků v táboře zdvojnásobil a den ode dne stále vzrůstá, rozhodli jsme se v dalším období naplánovat takovou pomoc, která by pozitivně ovlivnila život většího množství lidí v táboře. Po rozsáhlejším průzkumu stávající situace, kterou provedla Luterská světová federace, jsme se zapojili a pokračujeme pro děti žijící v Za’atari v pořizování obuvi a oděvů, kterých je stále veliký nedostatek. V březnu jsme získali další finanční podporu Ministerstva zahraničních věcí a v průběhu následujících měsíců zakoupíme 4 100 párů dětských bot a 5 600 kusů dětských oděvů, které pak budou předány rodinám dětí.

Jsme moc rádi, že k vyhlášení dobrovolné sbírky Synodní rady ČCE došlo a že ji mnozí štědře podpořili, neboť díky ní mohla být poskytnuta bezodkladná pomoc právě ve chvíli, kdy ji ohrožené rodiny obzvláště potřebovaly.

Anna Jiříčková, Zahraniční projekty
Diakonie ČCE – Středisko humanitární a rozvojové pomoci
www.hrp.diakonie.cz