Máme se bát nekřesťanů?

Český bratr 6/2012.

Současná doba nás stále častěji staví do situací, kdy se musíme rozhodovat, jakou zaujmeme pozici vůči příslušníkům nekřesťanských náboženství. Klademe si otázky po tom, kdo jsou ti druzí. Máme se bát jejich narůstající přítomnosti v našich křesťanských zemích? Máme jejich přicházení vzdorovat? Nebo jim máme pomáhat při usazovaní v naší kotlině? A nebo nám mají být ukradení a měli bychom se soustředit především na rozvoj života v naší církvi, popřípadě na spolupráci s jinými křesťanskými společenstvími?Nejsou to jednoduché otázky. Nutí nás přemýšlet nad naší identitou. Nutí nás ptát se, kdo jsme, odkud jdeme – a kam směřujeme. Vzhledem k tomu, že tyto otázky se jen těžko zodpovídají v obecné rovině, pokusím se podělit o některé zkušenosti svého mezináboženského hledání s nadějí, že vám, milí čtenáři, pomohou ve vašem vlastním hledání odpovědí.


Jak jsem se stal mezináboženským aktivistou?
K mezináboženskému dialogu jsem se dostal díky evropskému ekumenickému hnutí a zájmu o lidská práva. Po účasti na několika vzdělávacích seminářích pro mládež mi bylo nabídnuto, jestli bych se nechtěl podílet na přípravě týdenního setkání mladých křesťanů a muslimů s příznačným názvem „Překonávat strach z muslimů“. Přijal jsem – a dodnes nelituji. Poznal jsem příslušníky médii tolik démonizovaného náboženství jako lidi, kteří mají řadu svých zvláštností, ale kteří žijí podobnými problémy jako my – a hlavně, kteří věří podobným způsobem jako my.V průběhu setkání jsem zjistil, že mě naplňují dvě věci. První je vzdělávání mladých lidí vedoucí k tomu, že si uvědomují lidská práva sebe samých – i lidí od nich radikálně odlišných. Druhou je poznávání mladých lidí pocházejících z naprosto jiných prostředí, než je to mé české, bratrské a evangelické. Obě tyto stránky mají jedno společné: nutí mě přemýšlet nad mou totožností – a zároveň přinášejí radikální změnu do života lidí, se kterými se setkávám.Začal jsem proto přijímat nabídky na dobrovolnickou práci po všech koutech Evropy. A nebránil jsem se ani dlouhodobějším pobytům v zemích, které jsou věhlasné velikostí svých přistěhovaleckých komunit.
„Vždyť oni nevěří v našeho Boha…“

Na seminářích, které jsme organizovali, byl vždy prostor pro náboženské ztišení. Křesťané měli své ranní a večerní pobožnosti, muslimové svých pět denních modliteb, Židé příležitost ke slavení šabatu. Každý pak byl zván, aby se náboženského slavení jiných tradic aktivně či pasivně účastnil.Nejprve jsem nevěděl, co si o tom myslet. Vycházel jsem z toho, co mi bylo předáno mým okolím: „My evangelíci věříme nejlíp. Katolíci věří špatně, ale nejsou zase tak daleko od pravdy. No, a všichni nekřesťané jsou stejně jako nevěřící úplně mimo.“Postupně jsem však zjišťoval, že toto východisko naprosto neobstojí v konfrontaci s tím, co jsem viděl okolo sebe. Živou víru muslimů a Židů. Později také hinduistů, buddhistů, sikhů a dalších. Přicházel jsem na to, že ti nekřesťané, se kterými jsem se setkával, věří podobným způsobem jako já. Jenom používají pro vyjádření své náboženské zkušenosti jiné termíny a rituály.Začal jsem se cítit dobře na muslimských modlitbách. Jakožto aliturgický a arituální evangelík jsem začal objevovat kouzlo pravidelných modliteb. Naučil jsem se využívat muslimských modlitebních časů k vlastnímu ztišení a uvědomění si toho, kde jsem a co dělám.Otázka stejného nebo odlišného Boha se pro mne stala naprosto nepřístojnou. Bylo mi jasné, že prožívám přítomnost téhož Ducha při večeři Páně, šabatu i páteční modlitbě.

Náboženství – prostor pohostinnosti
Na cestách za sebevzděláváním i vzděláváním druhých jsem měl nejednou štěstí, že mě někdo nebo něco doneslo do centra náboženského dění místních komunit. Nemohu zapomenout na řadu lidí, které jsem potkal na jejich náboženských místech a kteří mne pozvali na večeři či jiné jídlo, které se protáhlo do pozdních hodin. Nemohu zapomenout na dlouhé hovory, které jsme vedli. Na otevřenost a pocit sdílení.Jen postupně mi docházelo, že tímto způsobem fungují prakticky jenom lidé věřící. Že u lidí nevěřících často existuje jakoby zablokovaný komunikační kanál.Musel jsem absolvovat řadu seminářů o lidských právech a multikulturalismu s lidmi nežijícími aktivním náboženským životem, abych si uvědomil, že si s nimi nemám co říct. Že je jen velmi málo toho, co jim mohu předat. A že je snad ještě méně toho, co mi mohou nabídnout oni.

A co radikálové?
Zní mé vyprávění příliš idealisticky? Možná. Měl jsem štěstí na lidi, se kterými jsem se setkal? Nepochybně. A to mezi nimi nebyli radikálové, fanatici či fundamentalisté? Samozřejmě že byli.S lidmi, kteří nejsou otevření oboustranně otevřené a vzájemně se obohacující komunikaci, se setkávám prakticky dnes a denně. Hlásí se ke všem možným světovým náboženstvím či hnutím. A o to přesně jde.Zjistil jsem, že neexistuje velký rozdíl mezi fundamentalistou křesťanským, islámským a sekulárním. Radikálové se najdou na všech frontách. Nejsou přítomni pouze mezi muslimy, jak se nám často snaží namluvit současná média.Je proto mimořádně důležité rozhodnout se, do čeho chceme investovat svůj čas. Jestli do nekonečných diskusí se všelijakými fundamentalisty, nebo do plodné spolupráce s lidmi, se kterými si přirozeně rozumíme. Obojí má své kouzlo a svůj význam. Se střídavými úspěchy jsem trávil desítky hodin snahou přesvědčit své křesťanské souvěrce o tom, že nedokážu věřit v Boha, který by zatratil většinu lidstva jen proto, že nevěří stejným způsobem jako já. Ale musím přiznat, že dávám přednost budování a tvoření s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu. Například s lidmi v nedávno založené Společnosti pro mezináboženský dialog, o. s. Mimo jiné proto, že při společné tvorbě dobrých věcí mám naději, že i lidé nepřátelští k otevřeným mezináboženským vztahům budou nuceni uznat pozitiva, která naše spolupráce přináší.

Nebát se a neklást odpor Duchu
Nemyslím si proto, že by mělo smysl bát se příslušníků jiných náboženství. To, čeho bychom se měli bát, je strach z „těch druhých“. Největší nebezpečí současnosti (ostatně i dob minulých) je, že se budeme bát těch, kteří jsou jiní než my. Že je budeme vylučovat z našeho středu – a oni na nás budou pohlížet s odporem a despektem. Výsledkem bude, že se navzájem zradikalizujeme a  způsobíme si bolest.Cestou, jak se této bolesti a utrpení vyhnout, je být otevřený nevyzpytatelnému vanutí Ducha a nechat se nést cestou ke společnému budování Božího království.

Daniel Bartoň, právník a teolog, jeden ze zakládajících členů Společnosti pro mezináboženský dialog

Otázka na tělo: Co dělat, když dítě či kamarád odejde do sekty?

Český bratr 6/2012.

Filip Čapek, farář
Nejprve pořádně zadržet dech a nedat na bezprostřední ukvapené reakce, pak zdlouha nabrat dech, věcně se informovat, diskutovat o problému s dítětem (pokud to vůbec půjde) a případně poprosit o pomoc odborníky. Po celou dobu pevně doufat, že to dobře dopadne.

Zdeněk Vojtíšek, teolog a religionista
Především se uklidnit a neprovádět žádné „protiakce“, zvláště se vyvarovat agrese (i slovní), přemlouvání či vydírání, argumentů a hádek. Místo toho se u sebe pokoušet o porozumění tomu, proč je pro něj atraktivní nějaké alternativní a protestní náboženské společenství („sekta“) a co ho asi vedlo k radikální změně životního stylu („odejít“). Navenek pak s tímto člověkem posilovat vztah („záleží mi na tobě, i když si teď třeba ve všem nerozumíme“) a projevovat respekt k jeho rozhodnutím („přijímám to, co sis zvolil, i když se mi tvoje rozhodnutí nezdá, i když mám strach apod.“). A samozřejmě hovořit (nebo jinak komunikovat) – nikoli o „sektě“, ale o jeho i o vlastním prožívání.

Kateřina Děkanovská, zakládající členka Společnosti pro mezináboženský dialog
Pokud kdokoli tvrdí, že se někdo dal k nějaké bláznivé sektě, je potřeba vždycky zkoumat, jestli ten člověk tam náhodou není šťastnější, než byl před tím. Je spousta lidí, kteří potřebují silný dohled skupiny, kteří potřebují svoji identitu budovat na identitě někoho jiného. Nejsou schopni žít jako samostatné bytosti, prostě na to nemají. Pro takové je určitě lepší žít v nějaké organizaci, která bude řídit jejich život, než aby zvlčili, nechali se zlanařit k nějaké kriminální činnosti nebo se jen tak někde potloukali. Pro rodinu je také důležité se ptát, zda to není forma úniku nebo vzdoru proti rodinné atmosféře. Že mně život v sektě připadá příliš autoritářský? Ale kdo jsem já, abych to hodnotila?

Manželé Ryšavých
Určitě nikam nevedou diskuze, takže jediná možnost se nám jeví svěřit děti na modlitbách do božího vedení.

Lydie Bauerová, psycholožka K sektám se dávají  mladí, často již plnoletí lidé, kterým se těžko dá něco zakázat. Obávám se, že na rodičovský zásah už je pozdě. Ale kdyby to šlo – nadělit jim brigádu, která je fyzicky vyčerpá, takže padnou a budou rádi, že jsou rádi. Problém je v tom, že něco takového vzrostlejším potomkům poručit už nelze.

Pavel Říčan, psycholog a teolog
Navštívit odborníka a nechat se vést jeho radami. Pravděpodobně to bude znamenat: podle možnosti se s tou sektou seznámit, zajímat se, nepolemizovat, udržovat kontakt především s dítětem, ale pokud možno i s jeho novými přáteli. Hledat prostor pro společnou modlitbu.

Josef Kůrka, člověk s osobní zkušeností se sektou
Nechat věci normálně plynout, to znamená zapojit se s ním a neztratit vliv, někdy snad se i rázně vzepřít – podle okolností, motivu a povahy člověka.

Pavel Hošek, vysokoškolský učitel
Myslím, že nejdůležitější je trpělivost a velkorysost. Největším nebezpečím je totiž ztráta důvěry a přerušení komunikace. Z téhož důvodu není vhodné hádat se o věrouce a mluvit o dotyčné skupině neuctivě a rozhořčeně. Nejdůležitější ze všeho je zachovat a rozvíjet „normální“ rodinné vztahy. Je dobré projevovat zdvořilý zájem a respekt, ale nevyzvídat, neironizovat, „netlačit na pilu“. Časem, pokud se situace nelepší, vyhledat odborné poradenství.

DaZ

Teologie jako sůl.

Český bratr 5/2012.

Pražská evangelická teologická fakulta (ETF) používá od svého založení v roce 1919 logo, v jehož horní polovině můžeme číst tři latinská slova: Sapere, agere, loqui – česky: myslet, jednat, mluvit. Historický původ tohoto hesla sahá k Janu Amosi Komenskému, poslednímu biskupu staré Jednoty bratrské. První písmena těchto latinských slov tvoří slovo „sůl“, latinsky sal.
Ale co mají teologie a teologická fakulta společného se solí? Podle profesora praktické teologie Pavla Filipiho jde o odkaz na Ježíšův výrok: „Každá oběť bude osolena solí“ (Mk, 9,49) i na vlastnost samorozpustnosti, která náleží k základním funkcím teologie. Studium teologie tak většinou nenabízí závratnou kariéru, a možná i proto ubývá absolventů. Teologické fakulty mohou ale studentům nabídnout hluboká společenství a badatelská dobrodružství, která například na technice nenajdete tak lehce. To je i moje osobní zkušenost.

Konkurenční prostředí teologického vzdělávání

Evangelická teologická fakulta (ETF) je v současnosti jen jednou z mnoha fakult a škol, které nabízejí teologické a rozšířením nabídky o obory příbuzné teologii. Jen v rámci Univerzity Karlovy působí další dvě fakulty (husitská a katolická) a studenti z menších nekatolických církví studují často na svých seminářích. Nelze čekat, že by v blízké budoucnosti došlo k nějakému sjednocování teologického vzdělávání konfesijně rozděleného křesťanstva, přesto musí ETF na zvýšenou konkurenci reagovat, např. spoluprací s dalšími subjekty a nabídkou příbuzných oborů k teologii. V případě ETF jde o Institut ekumenických studií (IES) a Jabok – Vyšší odbornou sociálně pedagogickou a teologickou školu (VOŠ).
Na Jaboku dokonce v rámci ETF studuje nejvíce studentů. V loňském akademickém roce daný obor studovalo 363 studentů, z nich 153 v kombinované (tj. „dálkové“) formě. Úspěšně své studium zakončilo a titul bakaláře získalo 81 studentů. Tento obor znamená pro fakultu výrazný přesah do neevangelického prostředí. Lze zde studovat tříletý bakalářský obor Pastorační a sociální práce. Vzájemná spolupráce VOŠ a ETF není ale do budoucna jistá. Podle ředitele VOŠ Michaela Martinka se škola v horizontu přibližně dvou let pokusí o transformaci v samostatnou církevní vysokou školu a v témže horizontu chce fakulta začít realizovat program Pastorační a sociální práce ve vlastní režii – bez smluvní spolupráce s Jabokem. „Jde tedy o proces, v němž obě instituce vzájemně koordinují svůj postup. Naopak konkrétní podoba budoucích studijních programů v rámci Jaboku je teprve předmětem diskusí,“ dodal Martinek.

Také v rámci bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic, který fakulta realizuje ve spolupráci s IES, se s prostředím fakulty seznámí mnoho dalších studentů z jiných církví i širší veřejnost, např. v rámci pravidelných seminářů zájemců o teologii. Tento obor od svého vzniku v roce 1995 absolvovalo 66 studentů, 44 ho aktuálně studuje. Organizátoři školy se pokoušejí zavést i magisterské studium oboru Teologie křesťanských tradic – ekumenika, ale zatím ne příliš úspěšně: studium dokončil jen jeden člověk a dalších devět studuje. Každý akademický rok začíná intenzivním desetidenním kurzem blízko Prahy, při kterém probíhá i řada besed a diskusí. „Ve srovnání s jinými obory studia má tento výhodu, že přednášky a semináře jsou jednou týdně ve večerních hodinách a výuka biblických jazyků je nepovinná. Navíc díky ekumenickému charakteru studia se vytváří velmi pěkné společenství napříč denominacemi a učíme se tolerovat různost tradic a obohacovat se pohledy druhých,“ uvedla koordinátorka programu Ivana Macháčková.

Dále, již bez organizační provázanosti, spolupracují teologické fakulty na výměně pedagogů. Evangelická fakulta také nedávno uspěla v náročné soutěži Grantové agentury ČR a čeká ji intenzivní spolupráce s Cyrilometodějskou teologickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci a Filosofickým ústavem Akademie věd ČR. Po sedm let (2012–2018) mají uvedená pracoviště vytvořit tzv. centrum excelence a společně pracovat na mnohostranném projektu Historie a interpretace Bible.

Je denní studium náročnější než dálkové?

Základní obor fakulty – evangelická teologie – je rozdělen na bakalářský a magisterský stupeň. Na bakalářský stupeň se nekonají přijímací zkoušky, na magisterský ano. Vstup na školu bez přijímacích zkoušek ale neznamená úlevu v náročnosti studia. V prvních letech na studenty čekají náročné kurzy latiny a biblických jazyků (řečtiny a hebrejštiny). Absolventů oboru ubývá, ale na fakultu oproti devadesátým létům minulého století přichází více studentů s cílem nastoupit po studiu na některý ze sborů k duchovenskému povolání. Obor evangelické teologie lze studovat i dálkově. Pravidelné sobotní konzultace se konají jednou za měsíc a jsou jednou ročně doplněny intenzivním dvou až třídenním seminářem. Podle Martina Hrubeše, absolventa dálkového programu, se kombinované magisterské studium někdy před rokem 2000 svými nároky na znalosti a požadavky přiblížilo studiu dennímu. Dálkoví studenti se povinně účastní intenzivních jazykových kurzů a nároky na „dálkaře“ jsou tak prakticky stejné jako na studenty denního studia. „Studium je náročné, ne každý dojde až do konce, mně se to podařilo napodruhé, ale šlo o nesmírně obohacující zkušenost. Atmosféra na ETF je skvělá, kdybych nemusel dělat ty těžké zkoušky, rád bych tam chodil a vzdělával se pořád,“ dodal Hrubeš.

Problematická ekonomická situace fakulty

Problematickou ekonomickou situaci fakulty podrobně vysvětlil v lednovém čísle Českého bratra děkan Jindřich Halama a představil možná východiska ze situace. Jedním z nich je i případný prodej budovy Marathon Univerzitě Karlově (UK) současným většinovým vlastníkem. Od ledna ale k žádnému zásadnímu posunu nedošlo. Jak pro Českého bratra uvedl Joel Ruml, synodní rada jednala s vedením fakulty o současném stavu několikrát, dohoda byla také v tom, že je dobré, aby se setkali zástupci vlastníků budovy (tj. ČCE jako většinového vlastníka a UK, která budovu rozhodnutím synodu z roku 1997 vlastní z jedné pětiny; k tomuto rozhodnutí synodu došlo mj. také proto, že ze strany UK už tehdy docházelo k neplnění nájemní smlouvy). „Podnět k setkání s kvestorem UK a k jednání o tom, jaké jsou možnosti společného vlastnění, případně k jednání o jiných krocích, dala synodní rada koncem roku 2011. Od té doby čekáme, kdy k takovému jednání bude vůle, návrh termínu zatím nepřišel (tj. k 10. dubnu 2012) nepřišel,“ napsal Ruml a dále potvrdil dva možné scénáře budoucího vývoje, které již v lednu v rozhovoru pro Českého bratra nastínil Halama. Tedy prodej budovy (ohled na zahraniční církve a dárce, kteří nákup budovy tehdy financovali, bude určovat možnosti i tempo takového řešení), nebo jiný model dalšího spoluvlastnění a úhrad za nájem. Jednání o nájmu při koupi budovy pro ETF vycházelo v devadesátých letech také z toho, že vlastnictví budovy má být v takovém režimu, který bude svým dílem přispívat církvi na krytí nákladů jejího života. „Současná situace kolem vysokých škol pochopitelně nenahrává ničemu, co bychom od UK potřebovali a čekali, nicméně je dobré počítat také s tím, že teologie pro UK není prioritním a protežovaným oborem,“ dodal Ruml.

Úspory i oživení na fakultě

Evangelická fakulta reagovala na problematickou finanční situaci v posledních letech zavedením úsporných opatření. Bylo propuštěno několik zaměstnanců, byla zrušena některá pracovní místa a některé aktivity, tým bakalářského oboru Teologie křesťanských tradic opustil své tradiční působiště na faře ve Vyšehradské ulici a přesunul svou činnost do ústřední budovy fakulty v Černé ulici.

Z ekonomických důvodů se neuvažuje ani o zásadních úpravách podzemní studentské kaple. Nicméně nestojí vše jen na penězích. Studenti tak některé základní práce na vylepšení prostředí kaple provedli vlastními silami, a jak uvádí na jiném místě tohoto čísla Michael Pfann, mezi studenty i pedagogy roste zájem o fakultní bohoslužby a další společné akce. Je to i výsledek práce studentských farářů Jana Štefana a Iva Mareše, kteří jako fakultní kaplani působí od začátku probíhajícího akademického roku.

Jan Kirschner

Laické služby: Předčitatelé bohoslužeb

Český bratr 5/2012.

Ve všech sborech bývají každou neděli bohoslužby. Většinou je sami připravují a vedou faráři a farářky, jáhni a jáhenky nebo ordinovaní presbyteři. Jsou sbory a kazatelské stanice, kde z různých důvodů nastupují v neděli do služby předčitatelé bohoslužeb a mívají tzv. čtené. Někteří věřící trpí předsudky a takové bohoslužby považují za méněcenné a do kostela nepřijdou. Mnozí faráři na předčitatele kázání nedají dopustit. Sama jsem zažila mnohokrát čtené bohoslužby a musím připustit, že mohou být stejně přínosné jako bohoslužby vedené duchovním. Vladimír Zikmund, kurátor z Brna Husovic, se s námi podělil o své zkušenosti s předčítáním bohoslužeb.

Jak ses k předčítání bohoslužeb dostal?

Jestli si dobře vzpomínám, začal jsem navštěvovat seniorátní vzdělávací setkání brzy po tom, co jsem začátkem osmdesátých let přišel do Brna. Určitě v tom byl významnější vlastní zájem o biblické vzdělávání než potřeby sboru. Náš sbor byl obsazený a navíc se v Brně skoro vždy našel nějaký farář důchodce nebo seniorátní farář, který mohl u nás zaskočit. A dnes je situace podobná. Když je potřeba zastoupit našeho faráře například v létě, jsme minimálně tři, kteří se střídáme. Takže dnes se dostanu k předčítání tak jedenkrát za rok.
Tady musím přiznat, že již na střední škole jsem trochu váhal, zda nejít na bohosloví. Strojařina se stala mou profesí tak nějak díky vnějším okolnostem.

Míváš trému před bohoslužbami?

Trochu trémy přiznat musím. A myslím, že je to tak dobře. Ale míval jsem dřív větší. Když jsem přišel do Husovic, byly tam již běžné služby presbyterů, které spočívaly v ohláškách a vlastní přímluvné modlitbě. Když přišla řada i na mě, býval jsem dost nervózní. Hlavně jsem se tehdy musel učit mluvit srozumitelně a nahlas. Na to jsem měl naštěstí jednu starší paní, na kterou jsem se mohl při ohláškách dívat a podle jejího výrazu jsem poznal, zda mi rozumí nebo ne. To byla dobrá škola.

Kde všude si vybíráš kázání?

Využívám především Sbírky kázání a vybírám si taková kázání, se kterými se tak nějak dovedu ztotožnit. Myslím, že je to důležité nejen pro mě, ale i posluchač pozná, když se něco jen přečte. Ale použil jsem již i kázání z jiných autorských sbírek, kterých mám doma několik. V rámci zmíněného vzdělávacího kurzu jsem před lety napsal i dvě kázání vlastní.
Podle toho, jak se trefím do výběru, si někdy trochu kázání upravuji. Většinou to ale není třeba. Modlitby si upravuji víc a častěji si píši svoje. A jestli se něco učím zpaměti? Tak to mi nešlo ani ve škole!

Mají předčitatelé kázání v rámci seniorátu nějaká setkání, na kterých by se sdíleli a
vzdělávali? Měli jste kurz rétoriky?

Po již zmíněných setkáních jsme v seniorátu přešli na vzdělávání předčitatelů. Vedle biblického vzdělávání tady byl kladen větší důraz právě na vlastní liturgii, modlitby a také rétoriku. Na tu máme skvělého učitele Láryho Hausera, herce profesionála z našeho sboru.

Vzděláváš se dál v teologii?

V tomto školním roce jsme v seniorátu začali s tříletým vzdělávacím kurzem pro laiky. Měl by umožnit presbyterům udělat zkoušku k ordinaci. Také jsem přihlášen a rád bych to celé absolvoval. Ale jestli jsem schopen se ve svých letech ještě připravit na zkoušku, nevím. Co mě těší, je, že se ho účastní hodně mladých! Ke vzdělávání patří také biblické hodiny a četba. A to v rámci ještě jiných pracovních povinností už nezvládám tak, jak bych si přál.

Ptala se Romana Špačková