Česko zná nejlepší pečovatelky!

Český bratr 1/2013.

Ve čtvrtek 29. listopadu se konalo na Novoměstské radnici v Praze slavnostní vyhlášení jubilejního již desátého ročníku ocenění „Pečovatel/ka roku“ společně s vyhlášením Národní ceny Asociace poskytovatelů sociálních služeb (APSS ČR) – Pracovník sociálních služeb. Akci pořádala již tradičně Diakonie ČCE ve spolupráci s APSS ČR a konala se pod záštitou manželky prezidenta ČR paní Livie Klausové, předsedkyně PSP ČR Miroslavy Němcové (zastoupena poslankyní Lenkou Kohoutovou), ministryně práce a sociálních věcí Ludmily Müllerové a starostky Městské části Praha 2 Jany Černochové.

Cílem ocenění „Pečovatel/ka roku“ je podpořit ty, jejichž významným každodenním úkolem je pečovat a pomáhat potřebným. Toto celorepublikové ocenění se od letošního roku spojilo s vyhlášením Národní ceny APSS ČR – zahrnuje tak širší škálu profesí pečovatelů a pečovatelek, sociálních pracovníků či pracovníků v sociálních službách. Nominace do soutěže měli příležitost od června zasílat za „svého“ pracovníka samotní klienti, rodiny a přátelé klientů, jakož i spolupracovníci či vedoucí služeb vysílajících pomáhajících organizací.

Odborná komise vybrala deset pracovnic, které převzaly titul „Pečovatel/ka roku“, a udělila dalších osmnáct čestných uznání. Šest vítězek na 1. až 3. místě bylo oceněno v druhé části programu, který patřil národní ceně v kategoriích „Sociální pracovník“ a „Pracovník v sociálních službách“. Celá akce je pojímána zejména jako příležitost poděkovat a veřejně ocenit jejich práci. Vyhlášení hudebně doprovodila Chorea Bohemica a celým programem provázel účastníky moderátor Petr J. Svoboda.

„Cílem projektu je upozornit na potřebnost povolání pracovníků sociálních služeb, chápaného zpravidla jako životní poslání. Jen člověk vybavený citlivostí, rozhledem, pohotovostí a moudrostí je schopen dobře vnímat to, co se z osobnosti člověka v jeho nejzákladnějších potřebách projevuje. Schopnost toto individuální respektovat a přiměřeně reagovat je bezesporu náročná role, hodná ocenění,“ říká Libuše Roytová, ředitelka Diakonie ČCE – Střediska křesťanské pomoci v Praze, jež je zároveň zakladatelkou ocenění „Pečovatel/ka roku“.

„Pracovníci v sociálních službách, pečovatelky, pečovatelé a sociální pracovníci patří mezi základní pilíře systému sociálních služeb v ČR. Ocenit tuto záslužnou práci, zvýšit její společenskou prestiž a upozornit na ty nejlepší, to jsou hlavní důvody a principy Národní ceny APSS ČR a ocenění Pečovatel/ka roku,“ dodává prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR Jiří Horecký.

ph

Pro děti: Biblický zvěřinec – Krávy

Český bratr 1/2013.

V letošním roce se na této stránce budeme setkávat s Anežkou a zvířaty, o kterých se píše v Bibli.

Krávy
Brambory, práce a sny.

Je sobota. Nemusí se do školy, konečně se Anežka vyspí.
Peřinu si dá přes hlavu, aby neslyšela malého Filipa, který už si dávno myslí, že je ráno.
Přichází maminka. Anežko, dobré ráno.
Anežka dělá, že spí. V sobotu ne…
Anežko, musíme vstávat, budeme sázet brambory. Potřebujeme pomoc.
Celý den venku sázeli, unaveně si pak sedli k večeři.
Vždycky před jídlem zpívají písničku. Poděkování Pánu Bohu za jídlo.
Ale vždyť je s těmi bramborami tolik práce! Nešlo by to nějak jednoduše? Trochu víc samo?

To je jako ten příběh z Bible, o tlustých a hubených kravách.
Kdysi dávno prodali Josefa jeho bratři do Egypta. Stal se tam správcem u bohatého Potífara. Pak se ale nespravedlivě dostal do vězení a tam zůstal dlouho zavřený. Během té doby svým spoluvězňům vykládal jejich sny. A jeden z těch spoluvězňů si pak vzpomněl, že by Josef mohl pomoci vyložit sen i faraonovi. Faraonovi se zdál takový divný sen o divných kravách. Nejdřív se krásné, tlusté krávy pásly u řeky. Ale pak z té řeky vylezly ošklivé, vyzáblé krávy a sežraly ty krávy vykrmené. Co to má znamenat, takový sen? Faraon z toho byl celý neklidný. Teď přišla řada na Josefa.
Ne já, ale Bůh dá faraonovi uspokojivou odpověď, řekl Josef rovnou ve dveřích.
Je to tak: Egypt čeká sedm let dostatku, ale pak přijde sedm let bídy. Na to je potřeba se připravit… A tak se Josef v Egyptě stal správcem a organizoval skladování zásob, aby se pak období hladu dalo přečkat.

Anežce se to začíná spojovat. Pán Bůh faraonovi tím snem o kravách poradil, jak to udělat, aby neumřeli hlady. Ale jídlo jim z nebe nespadlo.
Možná spousta dobrých nápadů na lidi nějak „napadá“ shora.
Pane Bože, děkujeme za nápady.

Krávy v Bibli
Kráva je zvíře velké a náročné na péči. Je užitečné na práci i jako zdroj obživy.
Dvěma kravám po otelení bylo svěřeno tažení vozu se schránou úmluvy (1 Sa 6,7).
Býk býval obětním zvířetem, například Elijáš obětuje býka na Karmelu (1 Kr 18).
Na poušti, když Mojžíš odešel na horu, si vyrobili Izraelci zlaté tele jako zpodobení boha.
Na dobytek pamatuje i Desatero, sedmý den má odpočívat i vůl (Ex 23,12).
Ale o kravách nebo volech, kteří jsou ve stáji, kde se narodil Ježíš, se v Bibli nic nepíše.
Lenka Ridzoňová

Doporučujeme!
V letošním roce se na této stránce chystáme uvádět stručná doporučení zajímavých knih, filmů, her či jiných věcí pro děti.
Tentokrát:
Gastaldiová, Silvia  a Musattiová, Claire. Lidé Bible – Život a zvyky.
Praha: Kalich, 2008.
Kniha má tři části: Každodenní život; Víra a náboženský život; Místa, fakta a představy.
Hezké, vtipné, zajímavé nahlédnutí do toho, jak se asi žilo lidem, o kterých čteme v Bibli.

Biblické meditace 2013

Český bratr 1/2013.

Zastav se na chvíli…

„Pracujeme od rána do večera i o víkendech. A čas od času pocítíme velmi silně, že potřebujeme zbrzdit, zastavit se, odpočinout. Toužíme po pokoji, po klidu, po vnitřní vyrovnanosti. Většinou to ale nedokážeme a ženeme se dál. Židé na to měli dobrý vynález. Den odpočinutí…

Křesťané posunuli den odpočinutí na neděli, ale dost často si neděli nedrží. Co jsme neudělali v týdnu, doháníme v neděli. Nemáme ani jeden den volný. Ztrácíme den odpočinutí. Ale pak jsme vyčerpaní, naštvaní. Dobře nám tak. V neděli se má chodit ráno do kostela, pak má nejlépe celá rodina zasednout ke svátečnímu obědu a potom lenošit nebo jít na výlet. A co je nejdůležitější: vypnout počítač v sobotu večer a zapnout ho až v pondělí ráno a taky vypnout mobil. Musím přiznat, že to nedělám, a vím, že mi to škodí…“ Tak píše farář Petr Hudec. Heslo pokoj.

Již potřetí vydal nosislavský sbor drobnou knížku biblických meditací na nadcházející rok s názvem Zastav se na chvíli. Letos je autorem zamyšlení dejvický farář Petr Hudec. Píše o jednotlivých plodech Ducha svatého. Jsou to: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Gal 5,22–23a)

Autor hledá jednotlivé pojmy v Bibli na více místech. Plody se tak „nasvítí“ z různých stran, otevřou se širší souvislosti. Co to znamená v Bibli a jak to souvisí s námi.

Třeba heslo laskavost: nejdřív se dočteme, kde a jak se o laskavosti mluví v Bibli. Laskavý je Pán Bůh. Laskavost je skoro totéž co milost. Marnotratně laskavý a milosrdný byl otec z podobenství o ztraceném synu. A k laskavosti, měkkosrdcatosti je vyzván člověk. Proč? Protože se mu tak bude lépe žít. „Laskavost hřeje a staví na nohy.“ Na konci se autor svěřuje: „Dobře se cítím jen v prostředí laskavých lidí. Jsem rád, že takových lidí je spousta. Laskavý byl Ježíš, také proto jsem mu uvěřil. Laskavost je ovocem Ducha svatého.“

Knihu provázejí ilustrace více než případné. Jak asi vypadá ovoce z nebe? Nad tím před lety přemýšlel architekt a výtvarník Hanuš Härtel z dejvického sboru, když navrhoval vitráže přízemně-suterénní modlitebny. Okna v úrovni chodníku se podle jeho návrhu prosvítila. Shora se vždy sklání holubice a zdola jako by vytahovala plamínek, světlo. Světlo lásky, radosti, pokoje…

Meditace jsou doplněny modlitbami k Duchu svatému. Od různých autorů je vybral a přeložil nosislavský farář Ondřej Macek. A tak např. spolu s Marií Luisou Thurmairovou můžeme prosit: „Přijď, těšiteli, Duchu svatý… Dej žár našim srdcím. Buď pomocí, která nás dovede k cíli. Drž nás, když nevíme kudy, raď, když jsme bezradní, mluv ty sám, když nám chybí slova…“

Kniha je malým zastavením. Její žlutá obálka na vás může zasvitnout třeba ráno cestou do práce. Necháte k sobě promluvit laskavého autora, zastavíte se u jedné myšlenky, uvědomíte si, jak je dobře, že to, jestli dnešní den přinese nějaké ovoce, není jen ve vašich rukou… Je to něco shůry, co ve vás vykřeše plamínek, vytáhne k životu lásku, radost, pokoj…  Udělejte prostor Duchu svatému. Nechte obyčejný strom nést neobyčejné ovoce.

A neobyčejné ovoce ponese i výtěžek z prodeje knihy. Je totiž určen na vybudování chráněného bydlení Nosislav, které zde připravuje Diakonie.

Lenka Ridzoňová

Anatomie průšvihu: Roztržený život po smrti dítěte

Český bratr 12/2012.

Marie Pivoňková je laickou poradkyní občanského sdružení Dlouhá cesta (www.dlouhacesta.cz). Posláním tohoto sdružení je pomáhat rodičům, kteří přežili své děti.

Druhým rokem se v České republice letos před vánocemi koná akce Zapalme svíčku. O co se jedná?
Je to akce, která má připomenout památku zemřelých dětí. Druhou neděli v prosinci se v 19 hodin po celém světě zapalují svíčky za zemřelé děti.

Co vás přivedlo k spolupořádání tohoto řetězce?
Naše dcera Pavlínka zemřela v srpnu 2009 při dopravní nehodě. Po její smrti jsem hledala rodiče, kteří prožili něco podobného, a našla jsem občanské sdružení Dlouhá cesta, které tuto akci organizuje.

Pojďme k vaší osobní „dlouhé cestě“. Tři roky – je to dlouhá, nebo krátká doba?
Když se podíváte do budoucna, je to dlouhá doba. Říkám si, jak to vydržím. Ale když se podíváte zpátky, tak to strašně rychle uteklo. Pro mne se zastavil čas a běží jakoby okolo. Já ho nevnímám.

A na té vnitřní cestě se něco změnilo?
V prvních dnech, možná měsících, jsem se cítila jako v nějaké šedé bublině a přišlo mi, že svět pozoruji odjinud. Byla jsem pořád s Pavlínkou. Svět běžel a já jsem byla měsíc stále v tom jednom dni. Postupně se ta bublina jako by rozplývala a zmenšovala se její stěna tím, jak jsem přicházela do kontaktu s lidmi. Pak se to jako kdyby roztrhlo a to trvá do dneška. Mám pocit, že jsou dva životy – jeden, který žiji pořád s Pavlínkou, a ten druhý, který žiji navenek. V jednom životě mám hroznou bolest, ve druhém životě se snažím žít tak, abych rozdávala co nejvíc radosti. Protože radost a úsměv mě zase dobíjí a vrací mi energii. A možná taky tím, že tady není Pavlínka, mám dvojnásobnou odpovědnost vrátit tu radost, kterou by vracela ona. Je to dvoukolejný život.

Pavlínka

Co lidé kolem vás, kterým čas plyne jinak – jak reagovali a reagují?
Po smrti Pavlínky reagovali úplně úžasně. Měli jsme kolem sebe hodně přátel, kteří nás nenechali o samotě a kteří nás hodně podpořili. Ta podpora stále trvá, ale samozřejmě už to není tak časté. Když se na to dívám zpětně, tak mi přijde, že si to rozplánovali, abychom nebyli sami: vždycky někdo zavolal, napsal nebo přijel. Jinak ale pro lidi kolem čas plyne jinak a řeknou si: už jsou to tři roky. Když jsem teď o Dušičkách byla na hřbitově, už se dívají jinak na to, že brečím. Mají úsměv na tváři a neuvědomí si, že já tu bolest prožívám pořád.

Možná trochu ztrácejí dech, aby vám stačili…
Nebo spíš já nemám ten dech, abych stačila jim… Pro ostatní čas plyne, kdežto pro mne pořád stojí, i když ta rána je zacelenější. Nejdřív je to hrozně akutní a myslíte si, že to nerozchodíte. Po třech letech bolest zůstává, ale ta jizva je zacelená a ozývá se jen někdy. Nechci říct, že na to během dne zapomínám, ale už to tak nebolí, nebo to bolí v okamžicích, kdy mně to něco připomene. Třeba další úmrtí, nebo když potkám dívku, která je podobná Pavlínce. Někdy se třeba jen nadechnu a vzpomenu si – a bolest propukne se stejnou intenzitou jako hned po tom, co se to stalo.

Tím, co říkáte, se my ostatní učíme. Co dělat a co nedělat?
Je těžké dát univerzální návod, protože to každý prožívá jinak. Důležité je, aby si lidé našli cestu k pozůstalým, aby měli odvahu je oslovit a říct: jsem tady pro vás, kdykoli budete potřebovat. Ale akceptovat, pokud řeknou: dneska na to nemám náladu nebo nechci. Nenutit, ale nevzdávat to. Protože to neznamená, že to zítra nepotřebují.

A možná než to „zavolej, jsem tady“ je někdy důležitější něco konkrétního nabídnout…
Určitě, mně třeba pomohlo, že sousedka nečekaně  přišla a řekla: nechtěla by ses jít projít? A i když jsem na to vůbec neměla náladu, byla jsem jí pak vděčná, že přišla a měla jsem si komu postěžovat, že jsem tu bolest ze sebe vypustila… Když jsme po Pavlínčině smrti zařizovali pohřeb, chodili k nám přátelé nečekaně. Až mě to překvapilo, že našli tu odvahu – já bych ji asi neměla. Třeba sousedka přinesla kuře v okamžiku, kdy jsme vůbec nemysleli na to, že bychom měli jíst. Máme syna a já jsem vůbec neřešila, že má hlad. To jsou věci, na které v tu chvíli vůbec nemyslíte. A takové konkrétní věci hrozně pomohou.

Mluvila jste na začátku o budoucnosti, která je daleká a trochu temná. Máte přece jen nějakou představu o tom, kam byste na té „dlouhé cestě“ chtěla dojít?
Vyrovnat se smrtí dítěte se nikdy úplně nedá. Ale dá se naučit s tím žít. Uvědomit si, že ta bolest tady bude a že propukne nečekaně, nebránit se tomu. A co bych se chtěla naučit? V dokumentárním filmu //Přežili jsme svoje děti// jsem viděla rodiče, manžele Hudečkovy, ze kterých vyzařovalo i přes jejich bolest tolik světla, lásky, moudrosti. Takovým způsobem bych tu bolest chtěla zpracovat. Abych nepůsobila na druhé bolestí a smutkem, aby za mnou nezůstala šedá šmouha, ale naopak světlo a láska.

A tím jsme u duchovních témat, otázky po smyslu. Co byste z toho, co jste prožila, nazvala duchovním?
Vždy jsem věřila v Boha. Nechodím sice pravidelně do kostela, ale dřív jsem chodila. Chodila jsem i na náboženství, ale ta představa Boha v něm na mě působila krutě: nebudeš chodit do kostela, nebudeš se modlit, Bůh tě potrestá… Takový Bůh, ze kterého by měl mít člověk strach. Ale v takového Boha já nevěřím. Věřím v Boha, který je laskavý. Stvořil nás, jsme jeho děti. Proč by rodič byl krutý ke svým dětem? Má představa je trochu jiná, nebo jsem špatně poslouchala při náboženství…

Nebo jste měla špatného katechetu… Podobně jako vy o Bohu mluvil i Ježíš. Ale zpátky k tématu: co se tedy změnilo?
Říkala jsem, že jsem vždy věřila v Boha, v posmrtný život. Potom, co Pavlínka zemřela, nemohu říct, že tomu věřím. Přijde mi, že to vím, že jsem to prožila. Když Pavlínka umřela, cítila jsem tu všeobjímající lásku. Najednou jsem si uvědomila, jak všechny lidi mám ráda. Jako když vás ta láska obklopí, zahalí a vy žijete v Bohu, v Lásce. A zároveň i v té obrovské bolesti. Jako kdybyste prožil bolest všech lidí – bolest Panny Marie, když stála pod křížem… Nevím, jak bych to popsala slovy.

Mystická zkušenost…
Takže já teď vím – nevěřím, ale vím… A co ještě je možná zarážející: když Pavlínka umřela, ani na chvíli jsem nezapochybovala, že je. I dneska si říkám: co asi dělá a kde je? Já si neumím představit, že není nic. Jenom nevím, jak to v nebi vypadá, i když bych někdy moc chtěla…

Věřím, že to jednou zjistíme… Děkuju moc!
Karel Šimr