Cikánská víra

Český bratr 3/2012.

Motto: víra je dar.
U Romů to platí dvojnásob. Jestli byl k někomu Pán Bůh opravdu štědrý, tak právě k nim. Jako kdyby věděl, že při jejich „spotřebě“ jim ji musí nadělit pěkně do zásoby.

Nečekejte ode mne pohled teologicky zaostřený, jakousi zasvěcenou analýzu romské spirituality, jak se dnes duchovnímu směřování rádo říká. Pominu-li fakt, že mnohé materiály na toto téma už existují, myslím teď hlavně na to, že pokusy (jakkoli potřebné) tento fenomén nějak „menšinově“ postihnout a nás tak zas o píď posunout od předsudků k realitě vždycky vedou k částečnému zjednodušení a plošnému nálepkování. Já mohu nabídnout pouze svou zkušenost; podělit se o to, co jako vězeňský kaplan téměř denně sleduji a zažívám ve specifickém prostředí věznice, kde výraznou a významnou část osazenstva tvoří právě Romové.

Ve vězeňské kapli se pak poměr v jejich prospěch zvyšuje násobně – na bohoslužbách a biblických hodinách tvoří až devadesát procent. Tento nezpochybnitelný fakt chtě nechtě podněcuje otázky. Proč přicházejí a co za jejich zájmem skutečně je? Je to opravdu víra, nebo něco jiného, co s vírou souvisí málo nebo s ní nesouvisí vůbec? Obecně sdílená (negativní) zkušenost, vězněním jakoby potvrzená, tyto otázky vydatně přiživuje. Křesťanská naděje má ale nakonec navrch i nad kaplanovou skepsí: přivádí je právě víra.

Otázka po její povaze však zůstává. Určitý otazník se prostě vznáší nad každým setkáním, nad každou situací s nimi zažitou: už třeba projít kolem nich po chodbě vyvolá rozruch, černý les paží se zaježí, každý chce podat duchovnímu ruku. Touha po tomto doteku nerozlišuje mezi kaplanem a dobrovolníkem, mužem a ženou. Stranou přitom jde i etiketa. Prostě je tu duchovní. Je za tím víc než zdvořilost? Třeba existenciální potřeba dotknout se zprostředkovaného nadpřirozena?

Často slyším od jejich neromských sousedů, že nic proti cikánům nemají, ale ty jejich „žalmy“ že poslouchat nemusí. A myslí tím vroucné až jaksi odevzdané „jajkání“, nesoucí se celé hodiny chodbou a dál okny do svobodného prostoru. Přitom o biblických žalmech a o jisté podobnosti nevědí nic nejen tito „sousedé“, ale ani Cikáni sami. Stačilo by ovšem jen otevřít žalm 22,7–9 a tytéž verše v žalmu 88.
Neodbytnou a neustále opakovanou prosbou je sháňka po růženci. Když se zeptám, proč jej chtějí, vždycky slyším stejnou odpověď: jsme věřící. A co růžencové modlitby, znáte? Na to už většinou odpověď chybí. Jenže bez modlitby má růženec cenu tak podkovy pro štěstí.

Občas ale někdo mile překvapí svojí pohoršlivou reakcí: to se přece nedá srovnávat, nestojím o podkovu, stojím o růženec, o Ježíše! Možná přihořívá. Přesto dál a trochu provokativně zkouším čistotu prosebníkových úmyslů. Podkovu za tabák nevyměníte, ale za růženec ho budete mít plnou igelitku. Naštěstí odolávám „profesionálnímu“ pokušení pokračovat v testování připomínkou podobně vysoce žádaných „nových zákonků“. Ve vězení totiž byly pro některé ještě donedávna snadno dostupnou zásobárnou jemných cigaretových papírků. Myslím, že dnes už to vědí i jejich milí kolportéři z organizace The Gideons International. A tak se i z těchto takzvaných gedeonů stalo úzkoprofilové zboží. Co když se ale ve své podezřívavosti mýlím? Anebo nemýlím, jenže pak to přece logicky znamená, že tady musí být někdo další, kdo se právě kvůli růženci měsíční zásoby tabáku zřekne, a někdo další, kdo si evangelium natištěné na těch jemných papírkách stihne přečíst dřív, než si do nich jejich majitel ten růžencový tabák stačí ubalit.

Jakou úlohu vlastně hraje v cikánské víře Bible? S velkou opatrností a jen podle své zkušenosti odpovídám – pro někoho vůbec žádnou, jiného pohltí tak, že ho zbaví schopnosti k některým věcem zaujmout takzvaný normální názor. Jsem v pokušení provokativně a zkratkovitě prohlásit: oč méně Romové Bibli čtou, o to větší víru mají, a čím více ji čtou, tím jsou zmatenější. Totiž ti, kdo ji otevírají poprvé, často zažívají něco, co popisují jako strach ze sebeodhalení nebo jako bázeň podobnou Mojžíšovu stanutí před hořícím keřem. Její složitostí a náročností jsou zaskočeni; nepřipraveni se ocitají před těžko stravitelným myšlenkovým koncentrátem, ze kterého bolí hlava, i posvátným majestátem, kterého přece nejsou hodni. Některé ale strhne. Ti zas pak většinou tíhnou k doslovnému výkladu a přímočaré aplikaci. Biblické hodiny se tak stávají výzvou k opatrnosti při výběru textu a k nekonečné trpělivosti při rozhovoru nad jeho smyslem.

Těch, kdo se k Ježíšovi neumějí dostat jinak než přes růženec, přes dotek, přes zážitek, přes rozjitřené smysly, je prostě mezi Romy nepoměrně víc než mezi námi, co to bereme takříkajíc přes rozum. Snad proto se k nim sype Boží slovo spíš necestami než cestami, rozzrněno naráží na bizarní terén jejich rozervaných duší a dává vzrůst víře, na jejíž zařazení a začlenění nemáme my „systematici“ žádnou přihrádku.

Oč méně Romové víru promýšlejí, o to více ji prožívají. Radují se z krásně vystavěné melodie, ale nenamáhají se zapamatovat si text písničky zpívané už posté. Raději znovu trpí se zkrvaveným Ježíšem v Gibsonově filmovém podání, než aby museli nalistovat v Bibli už popadesáté stejné místo. Usínají při kázání, aby si pak s o to větším gustem tiskli ruce při pozdravu pokoje. Po překoktaném otčenáši se bravurně pokřižují a políbí v ruce svíraný imaginární křížek. Áronovské požehnání přijímají s dychtivostí, která by leckterého z nás zahanbila. A po jeho závěrečném „…ti žehná a obdaří tě pokojem“ z některých úst ještě spontánně zazní „i tobě“. Amen.

Druhé motto: cikánská víra bez Bible může být stejně opravdová jako cikánské písničky bez not.

Pavel Kočnar

Kdo ujedl z mého talířku?

Český bratr 3/2012.

Na studiích v cizině mi můj španělský spolužák (jinak velký bojovník proti rasismu a chudobě všude jinde na světě) zaníceně popisoval, jak velké problémy má jeho země s Cikány. Velmi jsem se bavil, protože jako cikánské popisoval přesně ty vlastnosti, které máme u nás obecně spojené se Španěly. Celé to završil hotovou perlou: pro vás nemohou být takový problém, vždyť vypadají úplně stejně jako vy. Ale my, my vypadáme úplně jinak.

Nejsme o tolik jiní

Stejné je to i u českého obrazu Cikána: je to někdo, kdo pro sebe umí získat výhody, kdo dobře zná svá práva, méně své povinnosti – tedy někdo dost podobný podstatné části našeho národa. Nevylučuji tím, že taková může běžná zkušenost s Romy být. Moje zkušenost byla taková, že cikánští sousedi se mě chodili ptát na staré železo, čeští sousedé na dřevo; ovšem přístup „podáš prst, chci celou ruku“ byl u obou stejný.

Každá kultura vtiskuje svým menšinám své rysy. Na sobě je nevidí, na menšině, tedy z odstupem, už ano. Co jsem mohl nahlédnout – příbytky, oblékání i životní rytmus české chudiny a Romů je totožný: Bydlí se v kuchyni, na plotně se vaří v nějakém tom velkém hrnci; jako hodiny na zdi zvětšenina zlatých digitálek. Velké množství příbuzných a jinak spřízněných lidí během dne přichází a odchází a přináší Jobovy zvěsti. Stejná je, a to i u docela bohatých Čechů, představa bohatství jako konstantně velkého koláče, kterého když má někdo velký kus, zákonitě ujedl z toho kusu mého. Když je někdo bez práce, vždy čekám, že se tak v třetí větě zmíní o Cikánech, a většinou se nespletu. Závidí jim sociální dávky, které sám pobírá, které mu stejně jako Cikánům přiděluje úplně stejný barvoslepý počítač, ať už na internetu kolují jakékoliv báje.

Nikdo jim nenadržuje

O nějakém nadržování Romům u nás nemůže totiž být ani řeči. Protože, kdo by to dělal? Padesátnice na úřadech ani nakrátko ostříhaní policisté nepředstavují  zrovna tu skupinu lidí, ze kterých se rekrutují multikulturní idealisté. Romové sedí ve vězení v daleko větším poměru k Čechům, než v jakém běhají na svobodě, takže  o nějakém nadržování nemůže být řeči ani co se práva týče. Češi přitom nejsou nějací rození rasisti. Student z Afriky funguje v našem povědomí jako prima kamarád, Vietnamci vadí v naprosté většině opravdu jen životním zoufalcům. Čech obvykle zapadne mezi místní i při delším pobytu v exotické cizině. A i ten nejzaťatější český rasista si nakonec vzpomene na nějakého „slušného Cikána“, proti kterému nic nemá. To je skoro pravidlo.

Nedělat ze státu tátu

Za českým rasismem stojí dle mého dvě věci: přílišné očekávání od státu, potažmo od pozemského života vůbec. A za druhé, vlastní nejistota a sebepodceňování.

Není žádný div, že země, kde třicet korun placených u doktora může rozhodnout volby a kde se lidé běžně zadlužují, aby si mohli koupit větší televizi, udělá i ze „svých“ Romů profesionální vyplňovače formulářů. Člověk ovšem nemá právo ani na zdraví, ani na blahobyt, ani na práci, která by jej bavila. Nežijeme v ráji, k životu patří i mrzutosti a neštěstí. Tyto věci odstraní až druhý příchod Krista, ale žádný stát. Žádný stát na to nemá, aby lidem tohle vše dal. Lidé ovšem ve stát věří jako v Pána Boha, pokud tohle všechno od něho nedostanou, vykládají si to tak, že jim to nějaký Cikán sebral. Ne nadarmo ty nejtolerantnější země bývají země obchodníků – Holandsko, Dánsko, kdysi dříve Bosna nebo ještě dříve Córdoba. Tam lidé jednak vidí, že bohatství roste, že to není jen stále stejně velký koláč pro všechny. Jednak s sebou obchod nese risk, který nikdy nejde úplně odstranit. Člověk se učí brát nezdar jako svou chybu, nebo prostě jako součást hry.

Tam, kde se o lid „otcovsky“ stará nějaká hraběcí nebo gubernátorská kancelář, naopak vždy bývá někdo v podezření, že ujídá. Nejdéle trvající rasistický experiment, apartheid v Jihoafrické republice, vznikl v podstatě jako další fáze propracovaného projektu štědrého sociálního státu, kde bylo o každého bělocha postaráno od kolébky až po hrob.

Ať vládne právo

Úkolem státu ani náhodou není činit nás šťastnými. O to se maximálně mohou pokusit naši bližní. Stát, jak říká Pavel, „nenese meč nadarmo“. Hlavní úkol státu vykonává policie, soudy a armáda (ti nesou meč), protože hlavním úkolem státu je bránit životy a majetek svých občanů a vymáhat právo. Za rasovými bouřemi minulého roku stojí především nezvládnutá kriminalita v dotčených obcích. Obyvatelům českého severu by mělo dojít, že je jedno, jakou barvu má zločinec. Problém je spíše v tom, že zde stát selhává ve své základní funkci, protože je plně zaměstnán dotováním a projektováním všeho možného, co by klidně mohly zajišťovat různé spolky a charity a na dostatek „ramen zákona“ už mu nezbývají peníze. Jednoduše řečeno, policie v ulicích pro mě znamená konec rasových problémů. Bezpečnost však nebývá výrazným tématem volebních kampaní: Přepadnou jen někoho, jen někdo má bezohledné sousedy, kdežto na nějakou tu dávku či výhodu má nárok snad každý. Tolik k „české straně“ problému.

Ukřivděnost nikam nevede

Vzato z druhé strany, naši Romové, pokud je mi známo, uplatňovali podobné vzorce chování jako u nás i v britské či kanadské emigraci. Naproti tomu sociálně daleko „drsnější“ Spojené státy nevědí, co je to „romský problém“, a Romové zde zapadnou (nebo propadnou) jako každý jiný přistěhovalec.

V ostrém kontrastu k tristní situaci amerických černochů patří afričtí černoši, přistěhovalí do USA, k těm nejúspěšnějším imigrantům. Odpověď, která dosti souhlasí s pohledem, který zde předkládám, podal v knize //Sen a noční můra: dědictví šedesátých let pro spodní vrstvy// Myron Magnet. Počátek stagnace černošské komunity v USA se podivně kryje právě s šedesátými léty. Americké černochy, kteří po nabyté svobodě pomalu, ale trvale zlepšovali své postavení, zničilo heslo těch let: „máš právo dělat si, co chceš, společnost ti to dluží“. Přesně to právě v tu chvíli, když šlo vše pomalu nahoru, nepotřebovali černoši slyšet. Černochy nedrží na dně genetika, ale pocit ukřivděnosti, opačná varianta bílého rasismu – zde za vše pro změnu může běloch.

Marná sláva, menšina musí přijmout zvyklosti většiny (jak učil už Augustin). I tak si může zachovat svou specifičnost. Nezdar ukřivděných národů ostře kontrastuje s úspěchy menšin, jako jsou Arméni, Maronité, Židé, Číňané v jihovýchodní Asii – každý z těch národů má mnoho důvodů k ukřivděnosti, přitom z ní však nežije. Každý si zachovává svá specifika, přitom se však plně adaptuje na podmínky své země.

Odmítnout apartheid

Fungující společnost může mít jen jednu soustavu kulturních norem, a to soustavu většiny. Jižní národy žijí v pomalém tempu; má to svůj smysl, přes poledne je tam horko k zalknutí. Kdo tam chce žít, nemůže nahánět lidi do práce přes poledne nebo brzo ráno, musí se přizpůsobit. V našich podmínkách poměrně krátkého teplého období se spousta věcí musí stihnout včas. Takže ponětí o čase, rozumná dochvilnost má v našich podmínkách svůj důvod a je ji třeba vyžadovat, naše společnost na ní funguje. To jen tak pro příklad. Své normy chování máme právo vyžadovat. Nejen kvůli sobě, ale především kvůli menšinám: stanovujeme tím jasné podmínky přijetí, jasné měřítko. Kdo je splní, má náš respekt, ať už má jakoukoliv barvu. Naši Romové musí dostat signál, o co se vlastně mají snažit, abychom je uznávali, a toho uznání se jim pak také musí bezpodmínečně dostat.

Nejvíce zatím dle mého soudu stát udělal pro Romy zřizováním nultých ročníků, kde se děti, které to neumějí (ať černé, nebo bílé), učí pojmenovat barvy a zvířátka, protože to by podle české kulturní normy dítě v šesti letech mělo umět. Jiné kultury to mohou vidět jinak (a mají k tomu stejně dobré důvody), ale tady jsme ve většině my, proto takto své normy vynucujeme.

„Kulturu maj jinou, vychování taky, jak my nikdy nebudou, nevěř na zázraky,“ zpívá populární český rasista Daniel Landa. Je to ovšem v podstatě stejná myšlenka, jakou hlásá i humanistický kulturní pluralismus. Ať to myslí člověk dobře nebo zle, obojí nakonec vede k „oddělenému vývoji“, apartheidu, jak můžeme vidět ve čtvrtích „jen pro bílé“ a „jen pro černé“, které v západní Evropě vznikly na rozdíl od JAR bez donucování, jen díky sociální politice.

Integrace přitom není nějaký zázrak. Stačí se jen zbavit landovské zakomplexovanosti. Musíme si být jisti vlastními kulturními normami, a tak věřit, že je může plně přijmout kdokoliv jiný, kdo v naší zemi žije.

Tomáš Pavelka

Sezona začíná

Český bratr 3/2012.

Ve dvanáctém čísle Českého bratra jsem se spolu s vámi, milí čtenáři, ohlédl za rokem 2011. Vůbec to nebyl rok špatný. Mnohé ekonomické nejistoty překryla radost ze společného setkávání s nadějí na další pokračování rozvíjejících se vztahů, a to nejen v rovině sborového, ale i spolkového života. První radostná zpráva nového roku mne velmi povzbudila – finanční rozpočet na činnost kazatele pro české sbory ve východní Evropě v tomto roce byl navržen ve výši, která zabezpečuje celkem pohodlně to, že aktivity spojené se zahraničními sbory a krajany mohou pokračovat v nezměněném rozsahu. To je výborný odrazový můstek pro další plánování.

Velmi mne potěšila pozvání do sborů v Praze–Střešovicích, Lysé nad Labem, Praze–Modřanech. Začátek postního období mne zastihl uprostřed milého společenství bratří a sester v Javorníku nad Veličkou. Nejenže jsme mohli slavit společenství kolem stolu Páně, ale i společně s velickými a hrubovrbeckými členy sboru v sobotu 25. února při přednášce o krajanech ve Velké nad Veličkou zavzpomínat na sedmdesátá léta, kdy jsem byl vikářem v Hrubé Vrbce-Velké nad Veličkou s častými návštěvami Javorníka. „Zimní výjezdy“ do sborů ČCE jsem ukončil bohoslužbami a přednáškou v Poděbradech.
O březnu se říká „březen za kamna vlezem“, ale já naopak začnu zpoza kamen vyjíždět ke krajanům. V Chorvatsku – v Bjeliševaci a Pletenici – se bratři a sestry těší na návštěvu bratra faráře Miroslava Frydrycha, který na tato místa pravidelně jezdí a mne těší, že mohu bratru Frydrychovi dělat doprovod.
Návštěva Zelowa koncem března bude návštěvou ryze pracovní. Občanské sdružení Exulant chce na přání Zelovských znovu obnovit kontakty, které byly lehce utlumeny. Mám radost, že se mohu tohoto dění zúčastnit nejen jako řidič, ale především jako ten, kterému  kontakty s našimi krajany leží na srdci.
To se naplní i při dalším plánovaném výjezdu, a to koncem dubna, kdy se skupinou zelovských presbyterů navštívíme dva Nezávislé bratrské evangelické sbory na Ukrajině – Bohemku a Veselynivku.


Tomu ovšem bude předcházet můj velikonoční pobyt v Srbsku, kde budeme nejen ve Velikom Središti, ale i v nedaleké Kruščici společně slavit den Vzkříšení. V Peregu Mare zase čeká skupinka konfirmandů, se kterými budu mít malé první soustředění v týdnu po velikonocích. Jsou to radostné výhledy, plné milých setkání, pastoračních rozhovorů, důstojných bohoslužebných setkávání.
Vše pak směřuje k začátku prázdnin, kdy přijede skupina jedenácti dětí z Veselynivky na letní tábor v Bělči. Při té příležitosti chci znovu nám všem připomenout, že synodní rada vyhlásila dobrovolnou sbírku na pokrytí výloh spojených s pobytem dětí a mládeže na letních akcích v ČR. Plně tuto její iniciativu podporuji. Právě vám, mnohým čtenářům Českého bratra, také patří díky za loňský výtěžek sbírky, která pokryla loňské výdaje, a ještě zůstalo pro letošek téměř 63 000 Kč.

Mimořádnou sbírku mohou sbory ČCE odeslat do konce dubna t. r. na číslo účtu 478496893/0300, variabilní symbol 926144xxxx (xxxx-číselný kód sboru); na tento účet lze posílat dary i jednotlivě – místo kódu sboru lze uvádět např. jméno dárce. Připojuji se k závěru podpůrného dopisu sester z oddělení výchovy a vzdělávání a oddělení mládeže ÚCK z únorové sborové zásilky, kde píší: „Věříme, že se díky štědrosti členů církve podaří zajistit pokračování návštěv mladých krajanů, které jsou duchovním, kulturním i jazykovým obohacením pro všecky zúčastněné.“ Při této příležitosti si dovoluji poděkovat za finanční podporu těchto aktivit přicházející i od přátel ze zahraničí (např. od bratra Měřičky ze Salzburku).
V úvodu jsem zmínil, že mám radost, že i v letošním roce se budou moci vzájemné kontakty rozvíjet, a to jak na půdě sborové, tak i spolkové. Chci čtenáře informovat o tom, že se v letošním roce v týdnu od 24. do 30. září připravuje setkání krajanů pod názvem „Češi ve světě – oslavy Dne české státnosti 2012“, které se koná pod záštitou prezidenta republiky. Program je koordinován Ministerstvem zahraničních věcí ČR. Toto týdenní setkání bude zahrnovat slavnostní večer uspořádaný Národním muzeem v památníku na Vítkově, Mezinárodní krajanský festival, konferenci Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů, předání ceny „Významná česká žena ve světě“, přednášky v Náprstkově muzeu a celou akci završí slavnostní večer v Den české státnosti 28. září 2012 v historické budově Národního divadla za účasti významných osobností z veřejného života a Čechů ze zahraničí. V rámci setkání krajanů se připravuje také společná ekumenická bohoslužba v kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí. Přípravu všech těchto setkání lze sledovat na www.mzv.cz/krajane.

Těší mne, že se s vámi mohu podělit o tento start do nové sezony s nadějí, že Boží požehnání a milosrdenství se jako duha bude klenout nade všemi cestami a společnými akcemi. Rád se pak s vámi na stránkách Českého bratra tu a tam podělím o mnohé zážitky ze svých cest za krajany.
Pb+

Velký vliv malého kamaráda

Český bratr 3/2012.

Pocházím z nevěřící rodiny. Maminka sice byla jako dítě pokřtěna, ale jen formálně. Dědeček z tatínkovy strany mým rodičům dokonce ještě před jejich svatbou řekl, že pokud se nechají oddat v kostele, budou se tam muset obejít bez něho. Téma víry nebylo v naší rodině nikdy nějak tabuizované, ale prostě na ně nikdy nepřišla řeč. Věřící jsme vnímali jako jakoukoliv jinou skupinu, která se z nějakého nepříliš logického důvodu odlišovala od nás, průměrných maloměšťáků: ať si ale každý dělá co chce, pokud nás při tom nechá na pokoji.

Kamarád z gymplu

Byl jsem pravděpodobně vychováván podobně jako většina mých vrstevníků, ale i tak jsem byl vždy trochu stranou od ostatních. Na své okolí můžu působit divně, snad namyšleně, nevím. Až ve svých dvanácti letech, po přestupu na gymnázium, jsem potkal člověka, který do budoucna velmi ovlivnil můj život. Mikuláš byl zároveň nejmenší a nejchytřejší ze třídy, doma neměli televizi ani auto. A byl evangelík. Skamarádili jsme se a postupem času jsem ho začal považovat za nejlepšího přítele. Díky němu jsem pomalu začínal zjišťovat, že věřící nejsou tak moc odlišní od ostatních lidí, a to, v čem se liší, nemusí být jen na škodu. Mnohokrát jsem tak během svých gymnazijních let byl u něj v rodině. Párkrát jsem se setkal s dalšími lidmi ze skupiny mládeže, do které patřil. Dvakrát jsem s ním byl na hudebním festivalu Otevřeno v Jimramově, který je mladých evangelíků plný. V žádném případě jsem si tehdy ale ještě nepřipouštěl, že by ze mne jednou mohl být také křesťan.

Po maturitě jsem šel studovat na vysokou školu do Prahy. Jelikož jsem nedostal přidělenu kolej, Miki mi navrhl, abych bydlel společně s ním, s jeho sestrou a s jejím budoucím mužem. Čtyři a půl roku jsem tak bydlel se třemi evangelíky, které dnes všechny považuji za své blízké přátele. Během této doby jsem začal s evangelíky také pravidelně chodit hrát fotbal, byl jsem dvakrát na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže. Stále vzpomínám, že když jsem přijel domů z prvního sjezdu a maminka se mě ptala, jaké to tam bylo, odpověděl jsem jí: „Bylo to tam bezva, ale nemusíš se bát, nemám v plánu konvertovat.“

Bod zlomu

Skutečný obrat u mě nastal až loni. V první polovině roku jsem byl na studijním pobytu ve Finsku a po návratu jsem zažil nejhorší léto ve svém životě. Nic mě nebavilo, nic mě nezajímalo, všechno mi bylo úplně jedno. Celkově jsem mnohem víc než dřív pociťoval absenci hlubšího smyslu života. Z těchto nálad jsem se dostal až s pomocí Mikiho, který mě vytáhnul na Sportovní pobyt evangelické mládeže. Během týdne sportování, ale i různých zamyšlení ve skvělém kolektivu jsem si konečně začal uvědomovat, že díky víře bych mohl najít to, co zatím postrádám.

Když jsem se pak v září vrátil z dalšího mládežnického Sjezdu, byl jsem si jistý, že chci začít pravidelně chodit do kostela a na některé z mnoha setkání mládeže v Praze. Začal jsem se účastnit večerních bohoslužeb pro mládež u Martina ve zdi. Dosti nervózně jsem se pak vypravil do jedné doporučené skupiny mládeže. Zažil jsem tam velmi příjemný večer a začal docházet pravidelně. Hned na prvním setkání jsem se navíc shodou okolností dozvěděl, že v daném sboru má začínat minikurz o základech křesťanské víry, který může sloužit jako předkřestní příprava. Výsledkem bylo, že jsem byl před pár dny pokřtěn.

Můj obrat naštěstí nevedl k žádnému rozkolu v rodině. Doma byli sice překvapeni a otec se mého křtu nezúčastnil, nesnažili se mi to ale nijak vymlouvat. Za to jsem jim velmi vděčný. Myslím si, že jsem k tomu všemu směřoval už dlouho. Obrovskou cenu pro mě má i to, že jsem si tu správnou cestu našel bez přispění rodičů. Teď už můžu jen zkusit vydržet a prosit Pána, abych z této cesty nesešel.

Jakub (1986)