O hrdých dětech krále Šalomouna. Rozvojová spolupráce v zemích třetího světa

Český bratr 7/2012.

Martin Hrubeš je zaměstnanec Ministerstva životního prostředí ČR, ordinovaný presbyter a kurátor sboru v Praze-Horních Počernicích. Spolupracuje s Českou rozvojovou agenturou na projektech rozvojové spolupráce v zemích tzv. třetího světa. Byl několikrát v Mongolsku, Nikaragui a dobře zná i Etiopii – zemi krále Šalamouna. Jako hudebník má velmi rád i skupinu Afričanů a pro africkou hudbu nadšených Čechů Nsango malamu.

Martine, aktivně se podílíš na rozvojové pomoci České republiky se zeměmi tzv. třetího světa. Můžeš tento projekt představit?

Musím tě opravit – správně se nyní říká rozvojová spolupráce, už ne pomoc.
Neměla by se plést s humanitární pomocí. Podle litery této koncepce chce ČR pomáhat v chudých zemích snižovat chudobu, počet hladovějících, vést k samostatnému rozvoji. V praxi to znamená zajišťování přístupu k pitné vodě, investice do veřejně prospěšných staveb, například nemocnice, čistírny odpadních vod, školy, zpracování ekologických auditů i technických opatření, pomoc v zemědělském hospodaření a mnoho dalších sfér činností. Patří sem i poskytování stipendií studentům z těchto zemí na českých vysokých školách.

Do jakých zemí jde z Česka rozvojová pomoc?

V současnosti jsou programovými zeměmi české rozvojové spolupráce Mongolsko, Etiopie, Moldavsko, Bosna a Hercegovina a Afghánistán. Tam jde většina projektů a peněz. O stupeň níže jsou tzv. projektové země, kde jsou realizovány jen jednotlivé projekty. Pak je několik zemí, kde pouze dobíhají dříve započaté projekty, ale s další spoluprací se už nepočítá. Mezi těmito posledními jsou bohužel i dvě země africké – Angola a Zambie.

Jak finančně náročné jsou tyto projekty? Jaké procento HDP je určeno na tuto pomoc? Omezily nějak tuto pomoc škrty ve státním rozpočtu?

To je velmi různé. Projekty zadávané Českou rozvojovou agenturou v Praze se pohybují od necelého milionu až do prvních desítek milionů Kč. Zastupitelské úřady mohou provádět tzv. malé projekty (cca do 400 tisíc Kč). Reálně je na rozvojovou spolupráci věnováno asi 0,1 % hrubého domácího produktu, což je podstatně méně, než se ČR zavázala. Toto nedostatečné financování však nesouvisí se škrty za současného ministra financí. Je staršího data a je výrazem neochoty pomáhat, je to obyčejná chamtivost na státní úrovni, aby naše peníze zůstaly nám.

Jak se na pomoci podílí vaše pracoviště?

Všechny aktivity rozvojové spolupráce jsou od roku 2008 postupně převáděny do tehdy založené České rozvojové agentury (ČRA). Moje pracoviště, v nejširším smyslu je to Ministerstvo životního prostředí ČR, se na ní již nepodílí vůbec. Spolupracuji s ČRA jako nezávislý expert.

Téma tohoto čísla je zaměřeno na Afriku. Co proto tebe znamená tento kontinent? Dokážeš jej krátce charakterizovat?

Nedokážu. Byl jsem krátce v několika afrických zemích a to na charakteristiku kontinentu nestačí. Relativně lépe znám jen Etiopii, ale co o ní stručně říct? Snad jen to, že jako jediná africká země nebyla nikdy evropskou kolonií (nepočítám-li asi dvacet let mezi válkami, kdy se o kolonizaci pokusili Italové). Jde o hornatou zemi, kterou prochází Východoafrický prolom – jedna z největších geologických struktur na Zemi. Je to mladá příkopová propadlina s řadou jezer a termálních pramenů – dno příkopu leží asi 1 000–1 700 m nad mořem.
V Etiopii jsou desítky sopek, mnohé z nich aktivní. Addis Abeba leží ve výšce zhruba 2 600 m nad mořem, původní královský hrad, kde sídlil král, se nachází nad městem ve výšce přes 3 000 m. Královně tam prý však bylo zima, tak přenesli sídlo níže – a vzniklo dnešní hlavní město. Na severu země povrch klesá hluboko pod hladinu Mrtvého moře do žhavé Afarské prolákliny. Po Mrtvém moři je to nejhlubší propadlina na pevnině. Etiopie nemá přístup k moři, připravila ji o něj separatistická Eritrea.

Je těžké přiblížit sedmdesát milionů lidí, příslušníků desítek národů a jazyků. Jsou uvyklí chudobě, tvrdé práci a čekání na déšť. Jsou hrdí na svou dlouhou křesťanskou tradici, kterou odvozují již od krále Šalamouna. Muslimové jsou tu spíše nenápadní, za ně tiše, leč nepřehlédnutelně promlouvají početné, zářivě nové mešity i v nejzapadlejších koutech venkova.

Kromě zaměstnání působíš i jako kurátor sboru v Horních Počernicích, co může Afrika znamenat pro českého evangelíka?

Nevím, těžko hledat spojitost. Etiopané jsou zbožní (včetně tzv. jižních národů, které zůstaly animistické). Tradiční je Etiopská pravoslavná církev, blízká egyptským Koptům. Protestanté se shlukují v menších, více méně charismaticky se projevujících kroužcích. Celkově jich je asi dost, jenže „českému evangelíkovi“ nejsou moc blízcí. Původní africká náboženství jsou spíše okrajová.

Vím, že jste ve sboru nedávno měli přednášku koordinátorky humanitární pomoci Diakonie pro Afriku a několikrát i vystoupení černošské skupiny Nsango malamu. S jakým ohlasem se setkaly tyto akce mezi členy sboru?

Vždy byly hojně navštíveny, byl o ně zájem. Beseda se sestrou Evou Grollovou byla výjimečná, vyplynula ze zájmu, který vyvolal projekt Diakonie ČCE v Etiopii.
Nsango malamu je něco jiného – skupina Afričanů a pro jejich hudbu nadšených Čechů. Jejich zpěv, hudba a bubnování je službou lidem a Bohu. V Čechách, nota bene na církevní půdě je to zjev neobyčejný a krásný. Škoda, že dva hlavní aktéři  odjeli zřejmě natrvalo do zahraničí.

Ptal se Jan Kirschner

Otázka na tělo: Co vás láká na Africe?

Český bratr 7/2012.

Tomáš Pavelka, farář
Že se tam najdou země, kde do kostela chodí skoro každý. Že lidé vnějšně i vnitřně úplně odlišní, tisíce kilometrů vzdálení, mají stejnou víru jako já. Samozřejmě vím o tom, že realita je složitější; přesto v Africe hledám „Království kněze Jana“ jako mnohdy středověký člověk. Je to země dobrodružných snů i noční můra, Conradovo Srdce temnoty. Láká mě tedy dobrodružství.

Lenka a Wolfgang Schmidtovi, humanitární pracovníci v Africe
Velká potřeba fyzické pomoci. Podle našeho názoru potřebuje většina Afriky pomoc zvenku. Pro obyčejné lidi je těžké vůbec přežít kvůli korupci a tomu, jak jsou tam věci nastavené a jak fungují. Po létech života v Africe jsme došli k názoru, že aby se tento začarovaný kruh dal rozetnout, musí být umožněno vzdělání všem a zdarma. Školy se tu totiž normálně platí.

Jana Škubalová, pracovnice Diakonie – střediska humanitární a rozvojové pomoci
Její pestrost, barevnost a odvaha být sama sebou. To, že v každé zemi najdete lidi různých kultur, náboženství a zvyků. Lidé, kteří žijí mnohem jednodušeji než my a přitom plně. Každodenní radost v očích dětí a na tváři žen i starců. Odvaha nevzdat to a stále znovu hledat cestu vpřed. Inovativní myšlení v každodenním životě – schopnost si poradit. Plnější vnímání života, prostoru a času.

Petr Raus, televizní redaktor
Pozoruhodná příroda, staré kultury, ale také potřeba misie a pomoci. Subsaharská Afrika je evangeliu otevřená, potřebuje však pomoc se vzděláváním; zejména biblickým, ale nejen. Stejně tak je potřebné učit moderní metody zemědělství či zdravotnictví.

Miloš Hübner, senior
Pro mě je to světadíl, kde tuším za současným tradičním životem a společenským neklidem hloubku historie; tisíciletí egyptského státu, řadu biblických dějů, oblast nejstarší křesťanské misie. Zároveň si připomínám vytlačení afrického křesťanství islámem jako varovné znamení; ani sedm set let existence nějakého duchovního útvaru mu nezaručuje věčnost.

Ilona Mužátková, ekoložka
Myslím, že Afrika je kontinent jiné perspektivy, jiných souvislostí mezi běžnými pojmy. Lákala by mě, protože bych tam musela věcem porozumět nějak nově. Bylo by ale nutné tam strávit hodně času a žít přirozeně v místních podmínkách a na to nemám odvahu.

Lia Valková, synodní kurátorka
Afrika – to je pro mne příliš široký pojem a svou rozmanitostí přesahuje mé představy. Co mě napadne nejdřív, je nádhera přírody.

O synodu, malých sborech i samofinancování církve

Český bratr 7/2012.

Druhé zasedání 33. synodu.

Fanfáry žesťového souboru Consonare vítaly v pražském kostele na Vinohradech účastníky zahajovacích bohoslužeb druhého zasedání 33. synodu ČCE.

„Vždyť tento svět trvá a žije proto, že je v něm církev, která má ještě něco za úkol. Bůh nám daroval tento svět a lidi kolem nás, abychom je zachránili. Nejsme o nic lepší ani chytřejší než oni. Přesto jim můžeme dodat naději a odvahu, i když ji sami často ztrácíme… Nevadí, že je nás málo… Často se dostáváme do situací, kdy mnohé, ne-li všechno záleží na tom, zda my a lidé kolem nás budou mít dost odvahy a naděje. Přitom si musíme zachovat chladnou hlavu a nepřeceňovat své síly. Jednat rozumně a přitom věřit Bohu, pro kterého nic není nemožné. Jsme na lodi, která se všelijak zmítá. A nejsme na ní sami.“ Tyto myšlenky zazněly v kázání předsedy synodu, faráře Jiřího Grubera.

Synodu se účastnilo sto poslanců a poradců, dvacet hostů z domácí a zahraniční ekumeny a pracovníci ústředí církve, kteří od rána do noci zajišťovali servis.
Podíl ČCE na jednání církví a státu kladně zhodnotila v pozdravech hostů ministryně kultury Alena Hanáková a popřála jednání synodu inspiraci.

O ubývání členů v církvi hovořila Gerhild Herrgesellová, zemská kurátorka Evangelické církve v Rakousku, kde mají zkušenosti obdobné jako u nás. Řídí se heslem evangelizovat evangelicky. Zajímavý je způsob jejich misie: poutní cesta přes Alpy po stopách pašeráků Biblí z doby protireformace.

Z Wormsu přijel Ulrich Oelschläger, předseda synodu Evangelické církve v Hesensku-Nasavsku, která má s naší ČCE společnou reformační minulost. Téma letošního synodu – malé sbory – je aktuální také v jejich církvi, ročně jim ubyde jedno procento členů. Církev se zabývá otázkou, jak sborům spravedlivě rozdělovat prostředky, má-li například jeden sbor členů padesát, jiný sedm tisíc. Po pozdravech hostů ze zahraniční ekumeny představil synodní senior Joel Ruml nově ordinované členy církve.

Páteční zasedání synodu začalo stejně jako loni v Emauzích slibem poslanců. Poslanci schválili rozpočet povšechného sboru a sloučení sborů v Kadani a Chomutově pod názvem FS Chomutov. Poté začali diskutovat o třech stěžejních tématech letošního synodu: o dokumentu o sjednocení Evropy, o samofinancování církve a o malých sborech.

Prohlášení církve ke sjednocování Evropy
Miloš Hübner jako spoluautor dokumentu o sjednocení Evropy konstatoval, že jsme na křižovatce a je potřeba říci, kde stojíme. Teologická komise byla pro přijetí dokumentu, ale jen jako stanoviska synodu a ne celé ČCE. (Dokument byl otištěn v ČB 5/2012.)

Nový církevní zákon
Druhým tématem tohoto synodu byl očekávaný zákon, kterým chce stát řešit budoucí financování církví. Mimořádný synod v listopadu minulého roku vyjádřil souhlas s návrhem zákona, který by měl v budoucích třiceti letech pomoci církvím stát se nezávislými na dotacích ze státního rozpočtu.
„Předpokládali jsme, že zákon bude v době konání synodu již schválen. Zatím se tak ale nestalo a jeho osud je nejistý. Církev však již nechce jen čekat, co jí bude nabídnuto. Smyslem návrhů je proto postupná příprava na větší míru samofinancování církve než dosud. Je-li to v našich možnostech, to není otázka pro ekonomy, ale pro naši víru, naději a obětavosti,“ sdělil předseda synodu Jiří Gruber. Jan Krupa vyjádřil přesvědčení, že je potřeba, abychom začali se samofinancováním, i když to bude těžké, ať něco dostaneme, nebo ne. Předsednictvo synodu poděkovalo u příležitosti 70. narozenin předsedovi Jeronymovy jednoty Jiřímu Tomáškovi, který zůstává ve funkci i nadále.

Kardinál Duka na synodu
Čestným hostem synodu byl kardinál Dominik Duka. Rád přijal pozvání, pozdravil synodály nejen jménem České biskupské konference, ale i všech sester a bratří. Podle něho zasedání probíhá v časech napětí a nespokojenosti, kdy to jde ve státě i církvích z kopce. Naše víra se nebojí budoucnosti, ač nebude snadná. Každý úspěch je úspěchem obou církví, evangelíci nemají katolíky brát jako silnějšího bratra, ale pokračovat v důvěře. Je čas pro spolupráci v charitativní i v ekonomické solidaritě, nastávají nové podmínky, v nichž budou církve odkázány samy na sebe, odkládání na později není řešením. Jako církve jsme vyslali signál vůči společnosti v oblasti pastorační a evangelizační spolupráce (například při Noci kostelů), nejsme konkurenti ani nepřátelé, spojuje nás víra v našeho Pána. I do budoucna budeme spolupracovat v armádě, vězeňství, jako nemocniční kaplani, jako duchovní služba v záchranných systémech. Kardinál rovněž zavzpomínal na sousedství i spolupráci s evangelíky, s kterými mohl prožívat společenství víry.

Postavení a situace malých sborů
Problém „malých sborů“ vyrůstá z praxe, konkrétně z existenčních tlaků. Jde o existenci sborů, které svou velikostí, měřenou především finančním potenciálem, přestávají stačit na to, aby své působení (činnost, život) zajistily samostatně.
Církev má malých sborů víc než jednu třetinu. Podle výsledků průzkumu mezi seniorátními výbory jsou to sbory čítající do dvou set členů, v nichž na nedělní bohoslužby chodí méně než dvacet lidí a z dalších pravidelných aktivit se koná většinou jen biblická hodina v týdnu. Tyto sbory se často cítí ohroženy, a to především postupným ubýváním členů, nedostatkem finančních prostředků, ale i malou podporou celé církve. Některé malé sbory to již řešily sloučením se sborem sousedním, jinde dva malé sbory uzavřely unii a společně povolaly kazatele, jinde statečně pracují a věří, že si udrží samostatnost.

Petr Gallus byl toho mínění, že lepší by bylo vyjadřovat se o silnějším a slabším sboru a určit jej například podle aktivit. Miloš Dědič zase vyslovil názor, že měřítkem může být personální fond. Pavel Stolař prohlásil, že malé sbory neexistují, že jsou jen sbory, které se malé cítí nebo chtějí být malé. Joel Ruml nabídl podněty z francouzské reformované církve, která je podle svých představitelů v situaci, kterou si sami nevybrala. Významnou roli tam hraje jednotlivec, brzdou je příliš tradiční přístup a církev se příliš soustředí na stavby a  modlitebny. Nyní navrhují institut potulných kazatelů. Příslušnost k menšinovým  církvím ale nesou francouzští reformovaní s hrdostí.

Tomáš Pavelka se vyjádřil, že malé sbory nejsou v mimořádné, ale ve stále tísni. Eva Zadražilová přidala zkušenost z Jeronymovy jednoty: existují sbory téměř bez lidí, které však vlastní dva kostely a nechtějí se smířit s tím, že se kostel prodá. David Nečil definoval malý sbor, jako ten, kde chybí lidé na práci, na platby aj. Odpovědí je podle něho misie. Lze také uvažovat o alternativních modelech církevního společenství; můžeme se scházet po domech nebo v nafukovacím kostele.

Podle Jana Matějky jsme ve starém, přežitém modelu, musíme si najít priority a říct si, jaká církev má být. Radek Matuška se ptal, zda chceme mít církev v celé České republice. Neměli bychom mít Noc kostelů, ale Den kostelů. Také Roman Mazur soudil, že celoteritoriální pokrytí sbory je přežitý model. Tam, kde nejsou lidé, je dobré napovědět a sbor zavřít. Karel Šimr z malého sboru navrhl nepřemýšlet nad malostí, ale nad koncepcí, tedy nad tím, proč tu jako církev jsme. Uvedl příklad z Německa, kde mají kazatele seniorátního. Radka Včelná se zamyslela nad tím, kdo malým sborům pomůže. Střední sbor má peníze i lidi, stačí málo, aby se situace ještě zlepšila, a v tom je největší potenciál a rezerva. Michal Kitta si kladl otázku, jak vyladit solidaritu, aby fungovala co nejlépe. Tam, kde potenciál instituce slábne, stává se z ní kazatelská stanice, která pak zanikne. Iniciativně však může vzniknout duchovní život bez instituce.

Rozprava o majetkové náhradě
Nejstručněji se dá vyjádřit, že ČCE směřuje v dlouhodobé perspektivě k samofinancování nezávisle na tom, kdy k němu dojde. Naším úkolem je systematický přístup.

Synod přijal návrh následujícího usnesení:
1. Synod ukládá synodní radě, aby do 30. 9. 2012 poslala do sborů konkrétní otázky týkající se hospodářské soběstačnosti a obětavosti každého farního sboru v dlouhodobé perspektivě.
2. Synod ukládá farním sborům, aby do 30. 11. 2012 předaly odpovědi na tyto otázky synodní radě prostřednictvím seniorátních výborů.
3. Synod ukládá seniorátním výborům, aby na základě obdržených materiálů navrhly základní strategii vývoje seniorátu v podmínkách samofinancování, kterou do 31. 5. 2013 předloží sborům, aby ji mohly projednat konventy, a synodní radě.
4. Synod ukládá synodní radě, aby v případě, že bude schválen zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, zajistila vytvoření multiparametrického modelu či jiného vhodného nástroje pro kvalifikovaný odhad dlouhodobého vývoje církevních financí v závislosti na parametrech majetkového narovnání, obětavosti církve, personálním vývoji v ČCE a dalších relevantních parametrech.

Volba studentského faráře
Jediným kandidátem byl Jan Štefan. Byl zvolen na 70% úvazek a na zbývající 30% úvazek bude pracovat Ivo Mareš. Tato varianta se osvědčila již v uplynulém období. Synodálové přemýšleli, zda nedochází ke střetu zájmů, bude-li Jan Štefan jako profesor pastoračně pomáhat studentům, kteří u něho neuspěli u zkoušky. Objevila se i otázka, zda lze úvazek 1,7 plně zvládnout.

 

 

Volba celocírkevního kazatele pro české sbory ve východní Evropě

Synod jako kazatele pro české sbory ve východní Evropě (tzv. potulného kazatele) na období od 1. 1. 2013 do 31. 12 2015 opakovaně povolal Petra Brodského. Z důvodu úspor byl Petr Brodský zvolen jen na poloviční úvazek.

Konzervatoř Evangelické akademie

V rámci projednávání zprávy o Evangelické akademii se diskutovalo na téma Konzervatoře Evangelické akademie v Olomouci, kde byl odvolán ředitel. Od nového školního roku bude na základě výběrového řízení jmenován ředitel nový. Pro zachování kontinuity školy je do té doby jmenována ředitelkou Simeona Zikmundová.

Po dobu synodu protestovali před areálem emauzského kláštera proti situaci na konzervatoři studenti, měli transparenty a hráli na různé hudební nástroje. Dvě zástupkyně studentů byly pozvány na uzavřené jednání synodu, kde tlumočily své názory a postoje ke stavu v konzervatoři. V rozhovoru ze strany členů Synodní rady ČCE i předsednictva a poslanců synodu zcela zřetelně zaznělo, že ČCE zůstává nadále zřizovatelem konzervatoře a nehodlá školu zrušit. Rovněž jasný byl postoj celého synodu, že církev má jako zřizovatel právo rozhodovat o změnách ve škole a personálním obsazení místa ředitele.

Ostatní jednání 2. zasedání 33. synodu

Synod se mimo jiné zabýval supervizí kazatelů, rekreačními středisky povšechného sboru a změnami církevního zřízení a řádů. Poslanci synodu v rámci projednávání agendy rekreačních středisek neschválili navrhovaný prodej střediska Horský domov Herlíkovice. Efektivnější využití středisek je možné zajistit vytvořením kvalitních programů zaměřených nejen dovnitř církve, ale i mimo církevní společenství. Synodní rada je rozhodnuta zřídit místo programového pracovníka s odpovědností za vyhledávání a vytváření nových programů ve všech střediscích. Programový pracovník bude součástí oddělení výchovy a vzdělávání ústřední církevní kanceláře. Funkce se zřizuje na dobu určitou, nejprve na dobu nejdéle 24 měsíců. Po uplynutí této doby bude vyhodnocena její účelnost a bude rozhodnuto o jejím eventuálním zrušení či pokračování.

Závěrem synodu byla schválena řada změn a upřesnění církevních řádů. Některé byly formální, jiné zásadnější. Mimo jiné byla schválena volba na dálku, která umožní volit faráře a staršovstvo i těm členům sboru, kteří jsou staří a nemocní a nemohou se shromáždění zúčastnit.

Závěrečné bohoslužby ve smíchovském kostele Na Doubkové

„…Člověk nikdy nebude vševědoucí a nebude nikdy autonomní. Vždy bude potřebovat lásku, uznání, útěchu a ochranu… Míváme někdy dojem, jako by ve víře šlo především o to vědět, co je a co není správné. Tu nás Ježíš učí: ve víře nejde na prvním místě o pravdu, nýbrž o důvěru a spolehnutí… Bůh nechce lidi tlačit do nějakého schématu, do soutěsek a nesvobod. Víra, důvěra má z nás udělat svobodné lidi. Lidé svobodní jsou ti, kdo mohou převzít odpovědnost. Odpovědnost za vlastní život, za bližního, za svět.

Svobodní lidé jsou ti, kdo se odvážně a odpovědně dokážou zasadit o lidský a spravedlivý svět. Svobodní lidé jsou lidé kritičtí. Vždyť je tolik zapotřebí, aby křesťané, i evangeličtí, reformovaní křesťané byli loajální, a přitom kriticky nesmiřitelní vůči všemu, co by se chtělo stavět mezi lidi a Boha. Kritičtí také vůči státu a vůči národním a nacionalistickým zájmům… Kéž nám Pán Bůh daruje oči zřetelně vidoucí, otevřená srdce a jasné myšlenky, abychom jako křesťané s odvahou a radostí společně šli touto cestou.“ To jsou myšlenky z nedělního kázání hosta synodu Thomase Wipfa (ze Společenství protestantských církví v Evropě – GEKE), které uzavřelo 2. zasedání 33. synodu ČCE.

Příští zasedání synodu se bude konat od. 30. 5. do 2. 6. 2013 v Praze.

Gabriela Fraňková Malinová (foto Daniela Ženatá a Tomáš Najbrt)

 

 

Vinohradský salon naděje

Český bratr 7/2012.

Ve čtvrtek 14. června se v prostorách vinohradského evangelického sboru konalo zajímavé setkání. Jeho organizátoři se ve snaze přispět ke zlepšení společenské atmosféry rozhodli, že se pokusí v návaznosti na naše obrozenské tradice vytvořit salon, v němž se umění bude snoubit s diskusí.

 

 

Úvodem klavírista Radoslav Kvapil promluvil o málo známé tváři Bedřicha Smetany, „hvězdy salonů“, a zahrál jeho klavírní skicu Macbeth a čarodějnice. Přiznám se, že takto „moderního“ Smetanu jsem slyšela poprvé.

Věcným jádrem večera byla diskuse na téma Církev v současné české společnosti v podání tří děkanů: bývalého děkana Katolické teologické fakulty UK Ludvíka Armbrustera, bývalého děkana Evangelické teologické fakulty UK Petra Pokorného a současného děkana téže fakulty Jindřicha Halamy. Každý z nich se k tématu ubíral jinou cestou, ale všechny byly zajímavé. Kéž bychom si z toho vzali ponaučení, že se můžeme jeden od druhého lišit, aniž by to znamenalo rozdělení.

Spáleniště, které se začíná zelenat
Profesor Armbruster vyšel ze své životní zkušenosti člověka, který vyrostl v „postkřesťanské rodině“, jako novic jezuitského řádu byl internován a posléze vypovězen z Československa a velkou část života pak působil jako profesor filozofie v Japonsku. Nikoli náhodou proto Japonsko bylo také jedním z jeho příměrů k naší situaci, možná stále ještě spíš budoucí než současné. Náboženství (ať šintoismus, nebo buddhismus) tam ve společnosti působí jako folklór: lidé chodí ze zvyku do chrámů − asi jako u nás na půlnoční −, ale náboženství se nevyučuje ani tam, ani ve škole, ani v rodině. Lidé nejsou ve vztahu k němu ani horcí, ani studení – je jim to jedno.

Neměli bychom však nad naším spáleništěm lomit rukama – tu a tam se něco přece zelená. Tak jako Ježíš otevřel židovské náboženství všem národům a kulturám a dal svým učedníkům svobodu, aby hledali nové formy šíření evangelia, i my máme podle prof. Armbrustera opouštět to, co je dějinně podmíněné, a hledat v dnešní společnosti, nač můžeme ve svém zvěstování navázat.

Kladu si otázku, zda jsme toho schopni. Jsme my, českobratrští evangelíci, kteří hlásáme zásadu ecclesia semper reformanda, schopni a ochotni odhodit tradici a tak jako první křesťané dát absolutní přednost hlásání evangelia dnešními prostředky?

Tajemství působení dobra
Podle profesora Pokorného je početní úbytek křesťanů projevem toho, že končí konstantinovské období, v němž se církev spojovala se světskou mocí. Křesťané si dnes musejí ve společnosti hledat alternativní prostor, být společenstvím, v němž platí jiné základní normy a hodnoty. Je nás sice jen špetka, ale tato špetka je tu pro všechny.

Kolaps tradičního křesťanství, konstatoval prof. Pokorný, je v něčem hlubší než statistika naznačuje. Je to kolaps tradiční podoby křesťanství: zatímco dříve byly členy církve ti, kteří neměli závažný důvod z ní vystoupit, dnes jsou v církvi jen ti, kteří mají závažný důvod zůstat.

Jistá naděje je v tom, že zároveň pomalu, ale setrvale přicházejí noví, vědomě rozhodnutí lidé. Zatím se to týká jen městského prostředí a vrstvy inteligence, ale třeba právě odtud pro naše křesťanství vzejde nová šance. Stejně jako v tom, že ačkoli dnes žije v církvích jen zhruba deset procent společnosti, dalších dvacet procent církvím důvěřuje. Jiný statistický údaj říká, že se u nás od roku 1980 prodal už milion Biblí. A špatné snad není ani to, že se najde kolem tří tisíc lidí kupujících teologickou literaturu.

To, co nás podle prof. Pokorného neslo a nese, je přítomnost dobra ve světě. Kolem nás žijí stovky a tisíce lidí, kteří se angažují jako dobrovolníci, vytvářejí dobročinné i neziskové organizace, věnují svůj volný čas bez myšlenky na hmotný prospěch. Jedním z úkolů křesťanů může být stmelování těchto „ostrůvků“ naděje.

Jenže, napadá mne, opravdu o to ty „ostrůvky“ stojí? Opravdu chtějí být takoví „anonymní křesťané“, lidé žijící dobrý život mimo křesťanské struktury, křesťany zjevnými?

Zač nás pokládají lidé?
Docent Halama nevyšel ze statistiky, ale z obrazu církve. Zůstaneme-li u pozitivních obrazů, církev je podle něho vnímána na prvním místě jako instituce dodávající slavnostní rozměr mezním okamžikům. Řečeno jeho ironickou formulací: „Je to hezké a člověk přijde na jiné myšlenky.“ Dále je pro mnoho lidí dobročinnou organizací, která pomůže v problémech. Pro jiné je baštou tradičních hodnot, která hájí to, co dosud platilo. A ještě pro další garantem a šiřitelkou dobrých mravů.

Jinou otázkou je, co církev chce nebo má být z pohledu křesťanů. Zde proti sobě Jindřich Halama postavil dvě protichůdné možnosti: podle jedněch je to elitní složka společnosti, v níž lze nabýt správné životní orientace. Tento pohled dnes přežívá po způsobu středověkých pevností: je to jen torzo, ale stopy je stále vidět. Na druhé straně stojí vize církve jako alternativního společenství, jako „demo ukázky království Božího“, jako společenství lidí, kteří nejsou z tohoto světa.

Proti těmto dvěma pohledům nabídl Jindřich Halama třetí možnost: církev jako společenství žijící z milosti a odpuštění. Taková církev může sama odpouštět a může být prostorem pro nové začátky a nové šance. To, že česká společnost takto církve nevnímá, by pro nás mělo být signálem: dobré vlastnosti, které by společnost viděla, nám chybí. Žijeme dnes zápas o věrohodnost své křesťanské existence, na této cestě však můžeme spoléhat na Boží pomoc.

První pokus o salon splnil svůj účel: jak zaznělo i v následující diskusi, v níž promluvili například Martin T. Zikmund, Jiří Zajíc, Jakub S. Trojan či varhaník týnského chrámu Jaroslav Eliáš, pobídl nás k úvahám. Snad bychom si jen mohli přát, aby byl příště vinohradský kostel o něco plnější.

Šárka Grauová (foto Renata Lucková)