Křesťanská poloha je ekologicky příznivá. Rozhovor s Hanou Librovou

Český bratr 8/2012.

Profesorka RNDr. Hana Librová, CSc. (1943) se celý život zabývá vztahem člověka a přírody. Vystudovala biologii a sociologii. Založila a vedla katedru environmentálních studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a dodnes na ní působí. V knihách Pestří a zelení a Vlažní a váhaví přinesla pojmy „dobrovolná skromnost“ a „ekologický luxus“. Křesťané a ekologové mají podle ní společného více, než si připouštějí. Vnímavost k okolí a potřebu chránit to, co je slabé.

Vaše rodina pochází z Malé Hané, zemědělského kraje. Hospodařilo se dříve více v souladu s přírodou?
O tom není pochyb. Celkový nepříznivý vývoj je nápadný právě v oblasti zemědělství. Ještě na počátku 20. století byl zemědělec odkázán na svou fyzickou sílu, případně na sílu svých zvířat. Teprve později, u nás řekněme zhruba od kolektivizace, s příchodem těžké mechanizace a chemizace začala likvidace krajiny. Dnes je v mých očích bilance dramatická, řekla bych přímo kritická. U dřívějšího způsobu hospodaření ovšem nešlo o nějakou cílenou ochranu přírody, bylo to spíše dáno chabými technologickými možnostmi zemědělců.

Je dnes příroda a krajina ohrožena? Čím nejvíce?
Ohrožení naší zemědělské krajiny je nejvíce vidět na rychle se snižujícím počtu druhů ptáků. Ale i půda je ve špatném stavu. Vodní deficit je značný. Větrná a vodní eroze je silná. Venkovská krajina dostává na frak, kam se podíváte.

Přestože se tolik iniciativ snaží o nápravu a máme dokonce ministerstvo životního prostředí?
Co se týče ministerstva životního prostředí, jsem kritická. To je instituce, která předstírá, že se dělají proekologické kroky, ale ve skutečnosti zůstává na úrovni pouhého snižování emisí z průmyslu či domácností. O podstatě ekologie, která spočívá v druhové rozmanitosti a fungování ekosystémů, jako by na ministerstvu nevěděli nic. K jádru věci ministerstvo rozhodně nemíří.

Šance na ozdravění zemědělské krajiny ekologičtějším hospodařením je v Evropské unii. Svou legislativou a dotační politikou se snaží krajinu podržet a iniciovat nové formy hospodaření, které jsou šetrnější k přírodě. Je to ale relativně chatrná síla, která něco podstatného sotva zmůže. Ostatně, přístup EU je docela paradoxní; podporuje silně například silniční dopravu, která krajině škodí. Takže podpora EU se nedá hodnotit jednoznačně kladně.

Vaším oborem je humanitní enviromentalistika. Co to je?
Obecně řečeno: zabývá se společenskovědními otázkami vztahu člověka a přírody.

Jak člověk získá vztah k přírodě?
Vztah k přírodě je vázán na určitý stupeň lidské senzitivity. Myslím si, že emoční základ je tu nutná podmínka. V tom vidím jeden ze společných jmenovatelů křesťanských a ochranářským kruhů. Podobně jako existuje určitá religiózní citlivost, hraje i ve vztahu člověka k přírodě roli vnímavost, senzitivita vůči okolí a světu a respekt k řádu. A v obou případech je třeba i určité dávky znalostí a promýšlení. Vůbec myslím, že k sobě mají křesťané a ochránci přírody blíž, než to jedna nebo druhá strana tuší. Jak tu nevzpomenout na pana profesora Jana Hellera, se kterým jsme si tak krásně notovali na ekologických seminářích!

Co může každý udělat pro prostředí, ve kterém žije?
Může udělat málo i hodně. Podle toho, jaké nároky na něho klade právě jeho pojetí vztahu ke světu. Je potřeba říci, že destruktivní vlivy, které devastují prostředí, v němž žijeme, jsou mohutné. Počínaje volným trhem a charakterem výroby přes demografický růst až k potřebě neustále konzumovat. Ta se dnes týká celého světa. Pokus jedince něco udělat se zdá naprosto nepatrný. V silách jedince je však včlenit do svého životního postoje problém přírody a chovat se pak ve shodě s tímto poznáním. Má-li být dnes život důstojný, neměl by ignorovat tuto stránku věci. A co to je konkrétně? Seznam by byl nekonečný – od obligátního čištění potoků a studánek a výsadby stromů, přes neplýtvavý životní způsob, odklon od lyžařských sjezdovek, šetření energiemi, třídění odpadu, pokusy o samozásobitelství, vegetariánství, nákup lokálního zboží až po podporu ochranářským iniciativám…

Narazili jsme na třídění odpadu. Co si oněm myslíte?
Třídění odpadu je ošidná záležitost. Může být koncem i začátkem přemýšlení o ekologických otázkách. Někteří lidé si myslí, že už tím, že třídí, mají splněno. Že se chovají ekologicky. Pro ně to tím končí a už se dál nezamýšlejí. Pro někoho to ale je začátek. Je-li pozorný a vnímavý, po návštěvě „ekodvora“ přestane třeba vyhazovat věci, které ještě mohou sloužit, začne se dál zamýšlet nad nákupními zvyklostmi; už je lapen do zajímavých úvah o vztahu mezi každodenním chováním a stavem přírody. Je to velmi komplikované, ale dost fascinující téma. Příčiny i důsledky jsou tak propletené a dlouhodobé, že na konec nelze téměř dohlédnout.

Je ekologická zátěž při přípravě vegetariánské stravy skutečně nižší než stravy masité?
Vegetariáni to mají podloženo výpočty. Když sníme kilo vepřového, jako bychom spotřebovali čtyři kila obilí. Také spotřeba vody pro produkci masa je překvapivě vysoká. Celkově je chov jatečného dobytka ekologicky silně zatěžující. Teprve nedávno se začalo psát také o tom, že chov skotu je nepříznivý vůči klimatu v důsledku produkce metanu. Ten přispívá ke skleníkovému efektu podstatně agresivněji než oxid uhličitý. Takže známé velkochovy na pastvinách jižní Ameriky, které vypadají, že jsou v souladu s přírodou, ve skutečnosti škodí víc, než se donedávna myslelo. Významně přispívají ke změnám klimatu. Kromě těchto věcných faktů je zřejmé, že vegetariánům nejsou lhostejné podmínky zvířat ve velkochovech a celkově jsou citlivější vůči přírodě. Ostatně, setrvat ve vegetariánství potřebuje pevný postoj, určité vnitřní odhodlání.

Existuje přirozený potravní řetězec. Člověk je jeho součástí a byl stvořen jako masožravec. Jak to jde dohromady s vegetariánstvím? Nechybí pak v potravě nezastupitelné bílkoviny?
Není podstatné, jak byl člověk udělán. Připadá mi, že právě křesťané by mohli sdílet názor, že spíš záleží na postoji, na tom, jaký by člověk mohl a chtěl být. V tom je lidská výjimečnost. Zvíře se chová podle svých instinktů, tak, jak bylo uděláno. Člověk se přesahuje.

Roztáčí svoboda (u nás například po roce 1989) kolotoč spotřeby? Jakou roli hrají obchodní řetězce?
Podle mého názoru kolotoč a dokonce stupňování spotřeby neroztáčí svoboda, ale právě nedostatek svobody. Člověk, který nepřiměřeně konzumuje, podléhá reklamě, je ovlivněn fintami obchodních řetězců, neofilií, tj. zálibou v novém, nápodobou, někdy i závistí. Vidím ho jako člověka nesvobodného. Svoboda větší spotřebu nevyvolává.

Může dobrovolná skromnost zachránit přírodu? Jak lidi přesvědčit?
Zachránit přírodu určitě nemůže. Dobrovolná skromnost je spíše model chování, ke kterému se můžeme více či méně přiblížit. Je to modus důstojného života v době ekologické krize. Dobrovolně skromných lidí je velice málo a podle mých výzkumů po letech ze svých zásad spíše slevují. Kdybychom provedli suchou bilanci, zjistíme, že v poměru k devastujícím mohutným vlivům technické a spotřební civilizace je dobrovolná skromnost jako reálný způsob života činitel téměř zanedbatelný a navíc nezřetelný, protože její příznivý efekt na přírodu je komplikovaně zprostředkovaný. Ale to neznamená, že nemá význam.
Někdy ale mohou být důsledky skromného, ekologicky příznivého životního způsobu dobře viditelné. Pod spotřebou si totiž nemusíme představovat jen nákup hmotných předmětů. Omezit spotřebu může znamenat ignorovat některé aktivity a  služby, jejichž ekologická škodlivost je evidentní; třeba lyžování na sjezdovkách nebo zahraniční dovolenou. Obrovské turistické komplexy v přímořských zemích zničily pobřežní ekosystémy. A když už to musí být: na co někdo potřebuje z jedné strany hotelu bazén, když z druhé má moře? V dravé touze po zážitcích vidím dnes dokonce větší problém než v nákupech stále nových předmětů.

Jsme jako křesťané zodpovědní za Boží stvoření?
Formulaci, že „křesťan je zodpovědný za životní prostředí“ mám z hloubi duše nerada. Zdá se mi, že složitou věc nahrazuje nedomyšlené klišé. Podobně jako metafora „správce stvoření“. Co se tu vlastně míní tím velkým slovem „zodpovědnost“? Má to slovo vyjádřit, že se křesťané jako správcové Božího díla cítí odpovědní za to, co se v minulosti po dnešek s přírodou stalo, co zbylo ze stvoření? (Mimochodem, křesťané z toho bývají obviňováni.) To bych se tedy jako křesťanka před hněvem Stvořitele třásla strachem.
Pokud se ale zodpovědností myslí aktuální úkol křesťanů do budoucna, nedává to smysl. Jen to vezměme věcně: co tu křesťan zmůže? Může se tak právě modlit (říkám to bez jakékoliv ironie a vlastně v přesvědčení o jediné spolehlivé účinnosti). Abych řekla příklad, reálně může existovat něco jako zodpovědnost rodičů vůči rodině. Zajišťují prosperitu rodiny, mohou děti účinně chránit. Takovou zodpovědnost ale dnes, uprostřed akcelerující ekologické krize, křesťané vzhledem k přírodě mít nemohou. K tak obrovskému úkolu nejsou vybaveni především mocensky. Kdyby se řeklo: „za budoucí vývoj jsou zodpovědni politici ve vrcholných funkcích – prezidenti, premiéři a především šéfové velkých průmyslových korporací“ – ano, tam by to bylo na místě.
Čili nabádání z kazatelen k zodpovědnosti za Boží stvoření vidím jako něco, co není podloženo opravdovým přemýšlením a co mne u přemýšlivých evangelíků překvapuje. Jistě, i já o tom teď mluvím ve velkém zjednodušení. „Zodpovědnost“ a „správcovství“ jsou tak složité fenomény, že by to byla témata na teologickou konferenci na vysoké odborné úrovni. Chtělo by to ovšem úvodní referát profesora Hellera!

Jak bychom se tedy měli chovat?
Jak říká Erazim Kohák: řídit se heslem „v tom nejedu“, a při nákupech „potřebuji to opravdu?“ Snažit se na základě vědomostí rozumět a pak se negativně vymezit vůči věcem, které přírodě škodí. A udělat to způsobem pro okolí snesitelným, způsobem sociálně citlivým. Militantní ekology nemá nikdo rád. Ale bratrsky a sestersky snesitelně mohu svůj postoj dát najevo. Ať je to vysoká míra spotřeby, sjezdové lyžování, cesty letadlem nebo bazény plné pitné vody. Prostě v některých věcech, o kterých jsem přesvědčená, že přírodě škodí, nejedu.

Co říci závěrem?
Křesťané se někdy dívají na ochránce přírody trochu skrz prsty jako na neopohany. To je podle mě docela vedle. Jak jsem už řekla, vidím naopak podobnost obou těchto skupin. Věci, které je spojují, jsou dvě. Jednak – ti i oni se vztahují k něčemu vyššímu, co člověka přesahuje. Vidím to na studentech z křesťanského prostředí, jak dobře enviromentální problematiku chápou a zpracovávají. K tomu – křesťané jsou vybaveni ještě jednou vlastností, která je vlastně základem ochrany přírody: je to altruismus, smysl pro slabého. Dnes je v pozici slabého, jemuž je třeba pomoci, příroda.

Ptala se Daniela Ženatá

 

Pozoruj tu zemi. Noe a biodiverzita

Český bratr 8/2012.

Koncem loňského srpna jsem byl požádán, abych odjel do východního Turecka pod mohutný zasněžený Ararat, kde necelé dva kilometry od íránské hranice leží útvar, který tvarem i rozměry připomíná velkou loď. Mým úkolem bylo říct, zda se jedná o geologický či archeologický objekt, tedy zda by ona araratská záhada mohla být Noemovou archou či nějakou povedenou „hříčku přírody“. Již při studiu písemných materiálů bylo zřejmé, že půjde o víc než pouhou geologii. Objekt je totiž již padesát let cílem výzkumu různých, někdy poměrně sofistikovaných expedicí, které jej buď potvrzují, či méně často zpochybňují a podle toho vyvozují nejenom, zda má Bible pravdu, ale také jej citují jako důkaz kreacionismu. Jedná se tak o záležitost mezi velmi starým, ještě sumerským mýtem, přírodními vědami a nějakou novou mytologií založenou na náboženské reklamě a doslovném čtení svatých Písem.

„Noemova archa“ je kupodivu dobře přístupná. Stačí se dát po hlavní silnici z tureckého či spíše kurdského Dogubayazitu k íránské hranici a těsně za vesnicí Telceker odbočit po prašné, ale sjízdné silnici asi čtyři kilometry směrem k jihu. Archa je vidět přímo z cesty, policie nikoho neobtěžuje a místní Kurdi jsou k cizincům přátelští.

Objekt leží na okraji mohutného sesuvu připomínajícího tři kilometry dlouhý a několik set metrů široký proud sestupující z horského úpatí až mezi obdělávaná pole mezihorské pánve. Bylo to pravděpodobně jedno z mohutných araratských zemětřesení, které otřáslo úpatím nedaleké hory Tendürek a způsobilo, že masy zeminy sjely po vlhkých podložních jílovcích o kilometr níž. Další velké zemětřesení odhalilo v roce 1948 objekt podobný arše. Pastevci a jejich stáda se toulají celou Anatolií, takže není divu, že na „archu“ poprvé upozornil místní pasák Rešit Sarihan.

(…)

Jedná se o živý geologický fenomén. V zimě zde napadá víc než metr sněhu. Jarní vody se vsakují do svahovin a živí prameny, takže i v suchém srpnu na obou stranách archy protékají dva potoky a v jejím okolí se tvoří mokřady a drobná jezírka. Potoky vytvářejí čerstvě zaříznuté, několik metrů hluboké rokle, do kterých – jak o tom svědčí rozevřené pukliny – se v podobě poměrně pravidelných obloukovitých struktur sesouvají okraje proudu. Takovýchto jednostranných oblouků, podobných jednomu boku „archy“ nalezneme v okolí hned několik. Ale kupodivu se daří nalézt i oboustranné struktury podobné velkému oku, které vznikají tím, že zeminy se pohybují do roklí na obou stranách. Zde již můžeme tušit útvary podobné lodi.

Základem „archy“ jsou tedy dvě pravidelné rozevřené, obloukovité sesuvné struktury, které se pravidelně protnuly a šťastnou náhodou se podobají lodi. Tyto rozevřené pukliny byly vyplněny a zcela překryty bahnem a kameny mladšího sesuvu. Teprve trojité zemětřesení a vodní eroze v roce 1948 odkryla neobvykle pravidelný útvar, který místní zbožní lidé znalí Koránu, kde je potopa rovněž zmíněna, považovali za archu. Ale přesto tento příběh o vědeckém vyřešení není tak triviální, protože se nějak dotýká lidských srdcí. Už samy fotografie původního pastevce ukazují krásného, příjemného, velmi zbožného starce, jemuž objev změnil život.

Mezi argumenty svědčícími pro skutečnou archu je často uváděn nález kusů dřeva. Nic podobného jsme nenalezli a kusy horniny označené jako dřevo a uložené v místním muzeu jsou ve skutečnosti běžné místní vápence. Podle fotografií původních nálezů se však dá soudit, že se jedná o prokřemenělá třetihorní dřeva o celých dvacet milionů let starších než byl Noe. Na arše rovněž scházejí jakékoliv archeologické materiály.

(…)

Ale přesto to je úžasné místo zejména po ránu, kdy vrchol Araratu ještě není obklopen cáry mraků. Již v 18. století si cestovatelé a poutníci do Svaté země všimli, že v kontaktu s přírodou, místními lidmi a krajinou lépe rozumějí Bibli. Najednou si uměli představit, kudy chodili proroci či apoštolové, jaké překážky překonávali a s jakými lidmi se cestou setkávali. V těchto starých kulturních zemích se odehrává něco nápadného, co můžeme označit za narativní hodnotu krajiny, tedy její schopnost udržovat a vyprávět příběhy. Jedním z obecných kořenů poutnictví je navození osobního vztahu skrze místo, kde se děj udál. Příběh byl zpočátku jen jakýmsi vyprávěním, ale teprve při kontaktu s reálnou scenérií se i on sám stal skutečnějším.

(…)

Již od doby bronzové je doložena funkce profesionálních vypravěčů, kteří byli najímáni lodními kapitány i vůdci karavan, aby vyprávěli či formou „protomuzikálu“ zpívali příběhy. Obchodní karavany se v té době běžně pohybovaly mezi Indií a Cínovými ostrovy, tedy Británií. Zdá se, že různé verze mýtu o potopě patřily mezi nejoblíbenější příběhy své doby, protože je v nich obsaženo nebezpečí, katastrofa, lidé i zvířata, ale i ujištění bohů, že podobná věc se již nebude opakovat.

(…)

Základem mýtu o potopě světa je pravděpodobně skutečná obrovská povodeň ploché krajiny mezi Eufratem a Tigridem. Pojem „svět“ dlouhou dobu znamenal „místo, kde žijeme“.

(…)

Ale právě to vědecké vysvětlení, že mýtus o potopě je jen metaforou hodně velké povodně, je zavádějící, protože toto vyprávění je posledních pět tisíc let hlavně o vztahu člověka a boha, o tom, co znamená správně se chovat na zemi i o nezvratném slibu, že protivenství budou mnohá, ale k žádné světové katastrofě již nedojde. Vlastně teprve pod Araratem jsem pochopil zaujetí, s jakým renesanční malíři malovali a promýšleli své verze potopy světa či, jak bychom dnes řekli, „globální krize“. Vlastně mě překvapilo, jak málo o těchto starých příbězích dnes hovoříme, a dokonce ani hollywoodské katastrofické filmy nedosahují síly starých předloh, protože jsou jen o lidech a ne také o bohu a zvířatech.

RNDr. Václav Cílek, zkrácený text z nově připravované knihy Pozoruj tu zemi, která má vyjít v prosinci tohoto roku. Připravila Ilona Mužátková.

 

Není jiné cesty. Vyznání křesťana ekologa

Český bratr 8/2012.

Skutečnost, že jsem křesťan, byla pro mne od mládí velice důležitá. Vystudoval jsem na pražské matematicko-fyzikální fakultě učitelství matematiky a fyziky. Předmět studia fyziky – svět či vesmír s jeho zákonitostmi – jsem vnímal jako ten svět, který stvořil Bůh. Když jsem studoval, mluvilo se hodně o zbrojení a odzbrojení; bylo známo, že zbrojní potenciál je tak silný, že může zničit stávající formu života na zemi. Žili jsme tehdy za železnou oponou a o nových, ve světě se šířících myšlenkách jsme se dovídali jen okrajově. Avšak informace jak o tom, že člověk i svou „mírovou“ činností může vážně narušit podmínky života, tak i o vznikajících zelených hnutích ke mně dorazily a začal jsem si uvědomovat, že křesťanskou víru je nezbytné promítat i do vztahu k životnímu prostředí.

Zelený
O iniciativách na jeho ochranu, které v naší zemi vznikaly před rokem 1989, jsem ovšem nevěděl. A tak veřejně jsem svou „zelenou“ orientaci vyjadřoval až po roce 1989. Krátce jsem byl členem Strany zelených; zklamalo mě, že jsem se tam setkal více s různým politizováním než s opravdovým zájmem o životní prostředí.

Křesťanský pohled
Evangelium formuje naše vztahy, a tak má co říci i k našemu vztahu k životnímu prostředí. Není možné zůstat netečnými k ničení toho, co Bůh stvořil a na čem mu neustále záleží. Na to, že předmětem Boží lásky je celý svět, celé stvoření, se často zapomíná či – snad mohu říci – zapomínalo. Vědomí této šíře Boží lásky výrazně ovlivňuje mou kazatelskou činnost (výpomocným kazatelem jsem byl od roku 1993, presbyterskou ordinaci jsem přijal roku 1996).
Prostřednictvím jednoho přítele se některá má kázání dostala v době, kdy zakládal Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ), k Josefu Vavrouškovi, prvnímu a poslednímu československému ministru životního prostředí. Byl velká osobnost. Zdůrazňoval souvislost vztahu k životnímu prostředí s mezilidskými vztahy, s přijatým hodnotovým systémem. Nepovažoval se za křesťana, avšak propagoval doslova kristovské hodnoty. Velice stál o začlenění křesťanů do svých snah. Přirozeně, že jsem vděčně přijal pozvání setkat se s ním a stal jsem se členem STUŽ. Škoda že přátelství s ním trvalo jen poměrně krátce; bylo přerušeno jeho tragickou smrtí v březnu 1995.

Odpovědnost
V druhé polovině posledního desetiletí 20. století vznikla v rámci České křesťanské akademie (ČKA) ekologická sekce. U jejího založení byla řada úžasných osobností, mezi nimi např. Bedřich Moldan, Bohuslav Blažek, Ivan Dejmal, Jan Bednář, Jan Čeřovský, Jan Heller, Libor Ambrozek, Otto Mádr, Pavel Trpák či Václav Mezřický. Řídil ji Miloslav Šindlar, odborník na revitalizaci vodních toků.
Jako jeden z hlavních cílů si sekce vytkla zvyšování křesťanské a církevní odpovědnosti za životní prostředí. Mnozí zakládající členové sekce však byli příliš vytíženi svými pracovními úkoly, pro životní prostředí velice přínosnými, že na vlastní činnost v sekci jim čas nezbýval.
V sekci jsem se účastnil činnosti skupiny pro teologické otázky, odborně vedené katolickým morálním teologem Otou Mádrem a evangelickým starozákoníkem Janem Hellerem a považuji se za vděčného žáka těchto vzácných bratří. Velké a užitečné pracovní vytížení dolehlo časem i na Miloslava Šindlara, který proto na vedení sekce rezignoval. Když se nedařilo najít jeho nástupce, nabídl jsem se k vedení sekce na přechodnou dobu. Nakonec z toho bylo více než deset let. Věřím, že jsme na cestě k „ozeleňování“ církví kus práce vykonali. A důležitá je v sekci také atmosféra ekumenické spolupráce a vzájemnosti, podporovaná vědomím odpovědnosti.

Širší souvislosti
Na své cestě křesťana-ekologa jsem musel řešit i vztah k různým environmentálním organizacím (Arnika, Duha, Děti Země apod.). Viděl jsem mezi jejich členy a spolupracovníky úžasnou obětavost a nasazení pro různé záležitosti týkající se životního prostředí. Možná i díky kritickému myšlení získanému studiem matematiky jsem si však začal uvědomovat, že některé akce těchto nadšených lidí nemusejí životnímu prostředí pomoci. Jde např. o jadernou energetiku, proti níž většina ekologických aktivistů bojuje. Zpravidla prosazují orientaci jen na obnovitelné zdroje. Jejich širší využití však s sebou nese řadu problémů, ať už technických, ekonomických či organizačně legislativních. Někteří aktivisté s odporem k jaderným zdrojům jdou tak daleko, že dokonce dávají přednost fosilním zdrojům (myslí především na zemní plyn), přispívajícím k oprávněně obávanému růstu podílu oxidu uhličitého v atmosféře. Jaderná energetika není bez problémů, avšak své, avšak své, možná ještě větší problémy s sebou přinášejí nejen zdroje fosilní, nýbrž i obnovitelné.

Angažovanost versus rostoucí náročnost
Zájem o zachování a zlepšování životního prostředí a v rámci osobních možností  také angažovanost pro ně patří ke křesťanskému životu. Co to však konkrétně znamená, nemusí být, a často není, zcela zřejmé. Rozhodně je dobré o přírodě, jejích zákonech a fungování co nejvíce vědět a nevnímat ji jen jako zásobárnu zdrojů ani jen jako životní prostředí, nýbrž vidět v ní Boží dílo, které je nám lidem svěřeno, které smíme užívat, o něž máme pečovat a které je součástí našich osobností.
Všechny naše lidské zásahy do přírody mají být šetrné a citlivé. Řada dobrých environmentálních návyků se stala či stává součástí běžné životní praxe. Třídí se odpad, leckde se šetří surovinami i energií. Energie je stěžejním problémem životního prostředí. Každá její přeměna je spojena s určitou degradací, tedy znamená nevratný krok směrem ke zkáze, k zániku. (Tuto jednosměrnost přírodních procesů vyjadřuje pojem entropie, jemuž byl věnován článek v ČB 2007, č.7.) Raduji se z rostoucího důrazu na energetickou šetrnost staveb. A i jinde a jinam stále více pronikají šetrné technologie.
Nicméně nad přínosy tohoto vývoje převažuje dopad našeho celkového životního stylu, charakterizovaného rostoucí náročností. Úspora provozu nových staveb a strojů bývá menší než škody způsobené brzkým zastaráváním a často jen módními trendy vyvolanou touhou po časných inovacích. Kapitalismus, který jsme před necelým čtvrt stoletím přejali jako osvědčený systém organizace společnosti, se ukazuje být slepou uličkou, ba spíše cestou k záhubě, ke kolapsu. Stálý materiální růst, na němž je vystavěn, není z podstaty věci možný.
Jsem přesvědčen, že veškeré přínosy úsporných technologií (a mezi ně patří i třídění odpadu jako „domácnostní technologie“) i snahy ekologických aktivistů odvrátit některé akce životnímu stvoření škodící nejsou s to zachránit přírodu před lidskou stupiditou a chamtivostí. Je nezbytná změna životního stylu, životních hodnot. Koneckonců, už před dvěma desetiletími cestu změny hodnotového systému doporučoval Josef Vavroušek, a to nejen pro její prospěšnost pro přírodu, nýbrž i pro člověka samého, pro společnost i pro jednotlivce.

Stvoření i spasení se nás týká
Jak však počínání člověka změnit? Co dělat proti kultu pohanského boha zvaného Hrubý domácí produkt či Mamon? Hospodin, všemohoucí Bůh a Stvořitel jako první přikázání klade: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Jenže většina lidí Boží hlas odmítá. Víme, že Bohu na jeho stvoření stále záleží, že mu záleží na člověku, a to navzdory lidskému hříchu. Ve Starém zákoně to úžasně potvrzuje autor žalmu 8 a ve známém verši J 3,16 čteme o tom, že Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna… Bůh posláním Ježíše Krista na svět, Ježíšovou obětí na kříži, následovanou vzkříšením a sesláním Ducha svatého završil stvořitelské dílo spasením. Stvoření i spasení se týká celého světa. Ježíš o sobě říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ On je i cestou k řešení ekologických problémů.
Kázat evangelium je pro životní prostředí důležitější než cokoli jiného. Evangelium v plnosti, bez lidských přídatků, bez omezení na naši kulturu a tradici. Ježíšovou cestou mohou jít i mnozí, kteří ho ústy nevyznávají, avšak řídí se jeho učením, přijímají jeho hodnotový systém a plní jeho vůli. S norským spisovatelem T. Gulbranssenem vyznávám: „Není jiné cesty.“

Jiří Nečas

Otázka na tělo: Dáváte věci opravit, nebo kupujete nové?

Český bratr 8/2012.

Erazim Kohák, filozof a ekolog
Ne ,,dávám“ věci opravit, opravuji si je sám a mám z nich radost. A když už musím nové, tak z bazaru. To byste koukali, jakou radost dovede mít věc, která léta věrně sloužila a už, už se bála, že půjde na skládku! Oplatí to vděčností a věrností. A lidi jak by smet! Buďte k nim hodní, vy mladí!

Pavla Bělíková, redaktorka
Kolo jsem si nechala po dvanácti letech opravit za 2000 Kč, což se vyplatilo. Ale když mi chtěli opravit televizi, která stála původně 3000, za 1200, tak jsem se na to vykašlala. A stolní lampičku mi v opravně domácích spotřebičů opravit odmítli, protože to prý není domácí spotřebič. Moje námitka, že domácí spotřebič je to, co stojí doma a spotřebovává elektrickou energii, je ani v nejmenším nezviklala.

Ilona Mužátková, ekoložka
Snažím se dávat věci opravit, většinou nerada nakupuji cokoli. Pořád mě překvapuje, jak málo některé věci vydrží a ještě víc to, že se výrobci tváří, že je to normální.

Pavel Prejda, farář
Opravuji! Zrovna nedávno jsem za 150 Kč nechal opravit batoh, i když vím, že nový by nestál o mnoho víc. Nerad se loučím s věcmi, na které jsem si zvykl.

Jan Keller, farář
Když to jde, raději dám opravit či si opravím sám. Důvodů pro to je více. Většinou to přijde levněji, staré věci se mně mnohdy líbí víc než nové, vidím v nich konkrétní práci, moudrost, vkus a um lidí, kteří žili dříve – někdy i dávno před námi. A koupím-li nové, musím staré vyhodit. A to také není vždy jednoduché. Občas po něčem novém zatoužím, ale dlouho se tomu bráním. Mít jen nové prostě nechci. Vím, že tím nepodporuji naše hospodářství, ale ono se kvůli mně nepoloží. A stejně toho nového nakoupím a mám až až.

Petr Bárta, správce Horského domova v Herlíkovicích
Rozhodující je pro mne cena a poskytnutá záruka na opravu. Pokud se oprava nevyplatí, volím nový výrobek s dvouletou zárukou a doufám, že vydrží déle než poskytovaná záruka. Smutné je, že dnešní výrobky vydrží i s reklamací sotva záruční dobu. Věřím, že se jednou dočkáme, že prodávané výrobky budou opět trvanlivější.

Petr Černý, správce střediska Chotěboř
Pokud to jenom je trochu možné, dávám věci opravit. Když už oprava není možná (nedostatek dílů nebo drahá oprava), rozhoduji se o koupi nové věci. Přece člověk kvůli maličkostem nemusí hned kupovat nové věci. Měl by myslet i na případnou likvidaci použitých.

Jan Kirschner, stavař a teolog
Pro mě je dobrým příkladem stará dobrá Anglie. Na venkově je ochrana kulturní krajiny tak přísná, že postavit novostavbu je téměř nemožné. Na druhou stranu dokážou interiéry starých domů šikovně modernizovat. Stejně tak se nerozpakují odstranit z viktoriánských kostelů nepraktické lavice nebo přistavět moderní prosklené komunitní centrum. Staré věci, pokud to nejsou bezcenné cetky, má smysl zachovávat a hledat jejich nové využití.

Míla Hofmanová, farářka na mateřské
Snažím se vědomě snižovat spotřebu u sebe a u své rodiny. Příkladem mi byli moji vzácní prarodiče, kteří mládí prožili za války. Staré věci často recyklujeme, a pokud je to možné, tak i opravujeme. Samozřejmě se kupování věcí nových nelze vždy úplně vyhnout.

Marek Drápal, předseda poradního odboru pro otázky životního prostředí při SR
Rozbité věci se především snažím opravit sám, pouze pokud na to mé síly nestačí, obracím se na odborníky. Koupě je až tou poslední, sporadicky využívanou možností.

Jan Hamr, technik
Pokud možno věci opravuji sám, když na to nestačím, hledám pomoc u fundovanějších, a pokud není pomoci ani tam, musím koupit věc novou. Protože nepodléhám módním trendům, nemám ani potřebu stále pořizovat věci nové, když ty původní jsou ještě plně funkční.

Alena Fendrychová, pracovnice Diakonie ČCE
Dávám opravit, pokud to není dražší než nová věc.

DaZ