Anatomie průšvihu: Radosti a strasti lidí s mentálním postižením

Český bratr 5/2012.

Vystudovat, najít si práci, založit rodinu – pro většinu z nás běžné věci. Pro lidi s mentálním hendikepem často nedosažitelná meta. Co obnáší život s tímto životním vkladem, jsme se zeptali člověka z nejpovolanějších – mladého muže Petra Krále, který s  tímto postižením nejen žije, ale také se vyučil a pracuje.

Petře, mám tě zafixovaného jako člověka, který se stále usmívá. Mračíš se také někdy?

Asi ne (smích).

Srší z tebe radost? Kde ji bereš?

To ti neřeknu. Záleží, zda mám náladu, nebo nemám.

Mnoho lidí s mentálním hendikepem moc důvodů k optimismu nemá. Není pro ně snadné se v životě prosadit. Tobě se to povedlo…

Podstatné pro mne bylo, že jsem našel zaměstnání. To jsem chtěl. Nejdřív jsem navštěvoval denní centrum Človíček, pak jsem prošel pracovní rehabilitací v kavárně a čajovně Kačaba. Asi rok jsem pak byl nezaměstnaný.

Než jsi se dostal do kontaktu s Diakonií, tak jsi vyrůstal v rodině?

Ano, s rodinou. Normálně – máma, táta, bráchové. Bydlíme v rodinném domě na vesnici.

Povídáme si na půdě denního stacionáře Človíček západočeského střediska Diakonie ČCE, kterým jsi také prošel. Co ti to tu dalo?

Naučil jsem se pracovat. Dělali jsme tu se dřevem, hlínou. Dokonce jsme chtěli třeba složit písničku. A nakonec jsme ji složili.

Teď nepracuješ ani se dřevem, ani s hlínou, ani neskládáš písničky. Využíváš i teď něco z toho, co ses tu naučil?

Hlavně komunikaci s lidmi.

Nespokojil ses s tím. Vyučil ses, což je i mezi tvými kamarády z Človíčka ojedinělé. Čím?

Šel jsem na tříletý obor kuchař – číšník bez maturity. Měl jsem taky jít na zahradníka. Ale doma říkali: budeš dělat venku, to bys byl furt nastydlej. Proto dělám v potravinářství.

Proč zrovna tento obor?

Baví mě to. Rád vařím. Pomáhám s tím i doma.

Jaké to bylo ve škole?

Známky někdy lepší, většinou špatný (smích). To každej asi známe. Jinak v pohodě.

Co bylo nejtěžší?

Nejtěžší bylo naučit se pracovat se stroji a obsluhovat. Na vaření jsme jednou dělali vošouchy. Pálily mne oči, olej se připaloval. A jéje!

A co ti naopak šlo dobře?

Matematika moc ne, ale třeba čeština mě bavila.

Jací byli spolužáci?

Někdy jsem si našel na škole nějakého kámoše. Bylo to dobrý. Někdy jsem řekl: s tebou já nechci kamarádit, s tebou nechci nic mít. To byl můj systém.

Co tedy teď děláš? Kde pracuješ?

Vyrábím v jedné firmě bagety. Plním je, skládám je do přepravek, balím…

Jak tě kolegové berou?

Berou mě dobře: můžeš pracovat… Jsou tam samé ženy a jsou rády, že tam je nějaký chlap… Někdy se mnou laškujou (smích). Už jsem tam sedm let.

Jaký je tvůj nejhorší zážitek, spojený s postižením? Setkal ses třeba někdy s posměchem?

Někdy mi v dětství řekli: máš ošklivé oči. Rodiče pak na to: neposmívejte se, on za to nemůže. Jednou jsem se koukal z okna vlaku. Na mostě stáli nějací chlapi a posmívali se. Ale není proč někomu něco říkat. Každý jsme nějakej.

Dalo by se říci naopak, že díky postižení jsi v životě objevil něco cenného?

Chodím do souboru Duhové děti a máme tam dva lidi na vozíčku. Jeden mi řekl, že má mozkovou obrnu. Dá se s tím žít. Vím, že to je pro člověka hrozný. Taky se mi může něco stát. Takovej je život. S tím se musí počítat.

A to znamená, že si třeba v životě víc vážíš některých věcí?

Já ty lidi mám rád. Já se jim nesměju. Zda je někdo postižený, nebo není postižený…

Život není jen učení a práce. Co děláš, když nepracuješ? Co tě baví?

Práce na zahrádce. Rád sbírám šišky – mám doma sbírku šišek z různých druhů stromů. Mám jich sedmdesát. A můj velký koníček je pěstování bonsají. Jezdíme také na výstavy.

Co rodina? Máš třeba nějakou přítelkyni?

Dva roky jsem měl holku. Po dvou letech mi řekla: už mi lezeš na nervy. Nechal jsem to být, nemám teď žádnou.

A co do budoucna?

Dnes jsem se v práci dozvěděl o jedné, která je sama a stará se o dítě. A já jsem to nevěděl. Tak uvidíme časem…

Tři otázky pro Barboru Mikulovou, koordinátorku denních stacionářů Diakonie ČCE – střediska Západní Čechy:

Co to vlastně je mentální postižení a jak k němu člověk přijde?

Mentální postižení je vývojová porucha, která vznikne na základě poškození mozku a může být jak vrozená, tak získaná v průběhu života. Dochází tak ke zpomalení fyzického, mentálního, psychického, emočního i sociálního vývoje člověka.
Nicméně pokud se zeptáte lidí s mentálním postižením, jak by si přáli žít, nedozvíte se nic neobvyklého ani objevného. Jsou spokojení, pokud mohou žít ve svém přirozeném prostředí, rozhodovat o svých osobních záležitostech a za svá  rozhodnutí nést zodpovědnost. Mohou pracovat, prožívat plnohodnotné vztahy a trávit po svém volný čas. To potvrzuje i předchozí rozhovor s Petrem.

Jaká je základní filozofie vašich služeb? Oč vám jde?

Sociální služby by měly fungovat tak, aby lidé s jakýmkoliv omezením mohli žít život co nejpodobnější životu svých vrstevníků, kteří omezení nemají. Ve Stacionáři Človíček – programu pro mládež a dospělé se snažíme umožnit mladým lidem s mentálním postižením naučit se takové sociální dovednosti, které jim umožní zapojit se do života v běžné společnosti, pokud si to přejí.

Čím tě setkání s těmito lidmi nejvíc obohatilo?

Asi poznáním, že pokud si čekání na zázrak zkrátím každodenní radostí z maličkostí, život je rázem příjemnější. Doporučuju vyzkoušet…

Karel Šimr

U Lužických Srbů v Budyšíně

Český bratr 5/2012.

Čtyři zástupci Českobratrské církve evangelické se setkali v Budyšíně (Německo) s Janem a Trudlou Malinkovými, farářem jednoho z deseti sborů, kde se konají srbsko-německé bohoslužby, a šéfredaktorkou časopisu evangelických Srbů Pomhaj Bóh. Synodní senior Joel Ruml, synodní kurátorka Lia Valková, člen synodní rady Pavel Stolař a tajemník pro ekumenu Gerhard Frey-Reininghaus navštívili manžele Malinkovy koncem března cestou do Berlína.

Ačkoli bylo setkání na německé půdě a evangeličtí Srbové jsou církevně příslušni k Evangelické luterské zemské církvi v Sasku (EVLKS) i částečně k Evangelické církvi Berlín-Braniborsko-slezská Horní Lužice (EKBO), mluvilo se celou dobu česky a srbsky. V příjemném prostředí obývacího pokoje u Malinků se jednalo o navázání užších kontaktů mezi sbory v Horní a Dolní Lužici a českými evangelíky. Padly návrhy na spolupráci při vzájemné podpoře studentů, výměně církevních časopisů a organizaci častějších osobních kontaktů. Synodní senior dostal od faráře Malinka zpěvník evangelických Srbů, jmenuje se Spěwarske za ewangelskich Serbow/, dedikován „Bohu k česči a Serbam k wužitku“. Tomu každý Čech porozumí.

manželé Malinkovi

Lužičtí Srbové jsou malý západoslovanský národ obývající jihovýchodní část východního Německa, historicky zvanou Lužice. Používají dva samostatné spisovné jazyky: hornolužickou srbštinu a dolnolužickou srbštinu. Od 14. století do roku 1635 byla Lužice součástí zemí Koruny české. Po válce byli Srbové výrazně podporováni z Prahy (gymnázium, tiskárna, rozhlasové pořady). V době NDR byla vybudována velkorysá síť srbských institucí. Cenou za tuto v dějinách Srbů jedinečnou podporu byla plná integrace do komunisty řízených struktur. V současnosti si cizinec nejprve povšimne dvoujazyčných názvů. Srbové provozují vlastní studio v televizi MDR. Práva Srbů v Sasku dnes zaručuje Ústava svobodného státu Saska. Evangelické sbory jsou součástí EVLKS a částečně  EKBO, asi v desíti z nich se konají dvojjazyčné německo-srbské bohoslužby. Srbština jako živý a obyvatelstvem používaný jazyk mizí, zachovávají se ale lidové zvyky a obyčeje.

gfr/DaZ

Gustav Adolf Říčan. K stému výročí narození

Český bratr 5/2012.

Gustav Adolf Říčan ml. se narodil v Hovězí-Huslenkách dne 21. dubna 1912 jako nejmladší dítě do rodiny evangelického faráře a.v., Gustava Adolfa Říčana a Adély rozené Lány. Do dvoutřídky v Huslenkách nastoupil již jako pětiletý. Reálné gymnázium navštěvoval ve Valašském Meziříčí a v Třebíči. Vyrostl ve vysokého fyzicky zdatného sportovně založeného studenta. V roce 1930 sjezdil na kole celou střední Evropu. Ve svém cyklistickém deníku často cituje jako cíl své cesty Maďarsko, zemi předků, tolerančních kazatelů (během jízdy si opakoval maďarská slovíčka).

V roce 1931 začal studovat filologii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na fakultě navštěvoval jen knihovnické kurzy, kde složil nižší a vyšší knihovnickou zkoušku. Na Husovu bohosloveckou fakultu se zapsal jen jako mimořádný posluchač. Ale v roce 1932 se na ni hlásil již jako řádný frekventant.
V deníku píše: „Skončiv v pondělí 19. 6. dřinu studijního roku 1932–33 nižší státní zkouškou knihovnickou, očekával jsem dopravení svého kolečka. Chtěl jsem si ještě mezi tím privata industria odkolokvovat u tatíčka Hrejsy (prof. Ferdinand Hrejsa) všeobecné dějiny církevní, avšak aviso z Masarykova nádraží mne ve středu nečekaně brzy vytrhlo ze studia a vzalo k němu všechnu chuť. Odložím si to na září, o prázdninách bych byl stejně takto nabyté vědomosti vytrousil na cestách po nivách československých a maďarských; v září tedy začne soustavnější studium na státnici, při níž bych chtěl v únoru čestně obstát. Hned jsem tedy shledal předem zaslaný zvonek, pumpu a brašnu a vydal se radostně na nádraží. Kolečko mne tam čekalo zcela v pořádku, jen červený zadní blatník nikterak nepásl k modrému kolu; zkrátka zvrtal to Lojzek, již jsem mu poradil, ať si k modrým šatům koupí červené katě. … S 60 Kč, rezervní duší a velkou kuráží vyjel jsem před 5. hodinou z Husodomu, kdež jsem měl přes noc kolo u domovníka. Pražská dlažba je známá a v Hloubětíně jsem si oddychl, že ji mám již s krku. Počasí bylo nejisté, mírný deštík mne tam chvíli zdržel. Napumpoval jsem zatím kolo, uvázal kabát na nosič, na němž pod batohem, správně česky ruksak řečeným, jsem měl ještě starý plášť a deku z ASO za 6 Kč. Přestalo pršet a já vyraziv pražský prach z obuvi své vyrazil jsem třicítkou po krásné silnici (Poděbradce) do Sadské, kde jsem odbočil na Nymburk a přes Oskořínek asi v 9 hodin dorazil do Bošína k Jirkovi Pospíšilovi (farář ČCE) – 66km. Tam jsem oddal svůj hladový žaludek péči pečlivé hospodyňky Aničky, jež jej dobře znala již z Třebíče.“
Z deníku z roku 1933:
„Z Mukačeva až do Rokosova byla velmi špatná silnice, ale odtud již byl krásný beton, takže jsem se rozhodl jet dále za Chust (65 km). Tu jsem si koupil aluminiovou polní láhev a trochu proviantu. Od Chustu byla stále krásná silnice přes Tiačevo (30 km), Terešvu do Akny Slatiny (37 km). Tam jsem sfáral 150 m pod zem a byl proveden po (solném, pozn. red.) dole, což stálo jen 2 Kč.
Již bylo 5 hodin, když jsem jel dále do Velkého Bočkova, nejvýchodnějšího místa mé cesty. Jen asi 10 km odtud se ohýbá Tisa na sever k Jasině. Od Tiačeva jsem jel stále podle hranic Rumunska a potkával hodně financů. Na noc jsem se vrátil do Akny Slatiny a přenocoval tam. Kupováním zbytečností  jsem byl finančně vyčerpán, v kapse 15 Kč a do Kysaku, kde jsem u Miži (evang. a. v. farář později konsenior Michal Čop, 1906-1969, pozn. red.) nechal 100 Kč přes 300 km daleko. Chtěl jsem tu túru udělat za den, proto když jsem se ve středu probudil v 1 hod., začal jsem se pomalu vypravovat a o ve 2.30 vyjel do tmy. Baterka mi pěkně svítila, silnice byla hlídaná financi, takže jsem tmou bezpečně jel do Terešvy, kde mne chytil déšť. Asi hodinu jsem musil počkat a pak v plášti dále do Chustu. Zatím se vyjasnilo, takže v Berehově (128 km) jsem byl už v 9 hodin ráno. Nyní jsem si dal, že jsem nejel známou cestou na Mukačevo, Užhorod, ale kratší přes Čop. Kousek za Berehovem mne chytil déšť, takže 60 km do Čopu jsem se musil prodírat mořem bláta. To jsou jihoslovenské silnice!! Bylo to dobrých 5 hodin namáhavé jízdy. Z Čopu to přišlo poněkud lépe, ač byl silný protivítr. Přes Královský Chlumec (20 km) jsem jel k Novému Mestu pod Šiatorom, ale chtěje si nadejet přes Jastrabie, udělal jsem druhou hloupost. U Bodrogszentmaria (22 km) jsem se dal převézt pramicí přes Bodrog. Ze Zemplína to šlo těžko pískovitou silnicí do Jastrabia (8 km) a pak trochu lépe přes Branč (Zemplínsky Branč, pozn. red.) do (Zemplínského, pozn. red.) Klečenova (15 km); kde mne zastihla tma a nocoval jsem u starosty na seně (253). Vyspal jsem se velmi dobře, neboť to byla nejlepší a nejnamáhavější túra, již jsem kdy dělal.“

V letním semestru 1935 studoval na bohoslovecké fakultě univerzity ve Štrasburku, odkud podnikl cyklistické výlety do Paříže Montpellier a Marseille. Studium v Praze ukončil v únoru 1936, obdržel dekret volitelnosti za vikáře a také stipendium do Basileje. Odtud uskutečnil cyklocestu kolem Německa, Švýcarska a do Itálie. Vikariát začal 1936 v Jasenné u Vizovic, v září byl ordinován v Přerově synodním seniorem Dr. Josefem Součkem. Od 1937 byl vikářem v Mělníce, později v Zádveřicích, v Kutné Hoře s určením pro kazatelskou stanici ve Zruči n. Sázavou, kde se podílel na budování sboru.

Roku 1939 se stal farářem ve Veselí u Jimramova a v roce 1940 se oženil s Drahomírou Rivolovou. Během války se za podpory své manželky aktivně zapojil do odboje. Zajišťoval přístřeší pronásledovaným a poskytoval pomoc partyzánským skupinám na Českomoravské vysočině. Manželům Říčanovým se narodilo pět dětí: Gustav, Noemi, Pavel, Daniel Rudolf, Daniel.

Po deseti letech se přestěhovali z Veselí do Suchdola nad Odrou. K původně německému sboru měl Říčan vztah, protože tam působili jeho předkové. Obvod sboru činil 90 obcí, náboženství se vyučovalo na 19 školách, což bylo vlakem 246 km a 118 km pěšky. Služby Boží se konaly na 13 místech. Jeho manželka Drahomíra vzpomíná, že se v té době v podstatě nezdržoval doma. Cesty částečně realizovat na kole, později na motocyklu. Sbor se dařilo zaopatřovat jen za pomoci seniorátu, společnosti Snahy a obětavých laických kazatelů. V Suchdole se předpokládalo, že farář na tomto sboru se částečně zaopatří chovem domácích zvířat na velkých zahradách a ve farních chlévech. V těch letech však na rodící se sbor začaly dopadat rány v podobě násilné socializace, ateistické výchovy ve školách, církevních tajemníků a boje proti církvím. Nebylo lehké být nadšeným kazatelem slova Kristova a současně přihlížet, jak členové odpadají od víry. Pro G. A. Říčana nebylo zatěžko podnikat daleké pastorační cesty za evangelickými rodinami ve vzdálených obcích. Oporou mu byla manželka, která dokázala vést nedělní školu, mládež, vypomáhat s doprovodem na harmonium, zastoupit při zvonění, úklidu sborových místností a svým zaměstnáním jako sestra v jeslích posilovat rodinný rozpočet ubohého farářského platu.

G. A. Říčan (zcela vpravo) s J. L. Hromádkou a jeho chotí

Říčana zaujalo unikátní téma Moravských bratří ze Suchdola, navázal kontakt s potomky J. A. Komenského, v roce 1958 organizoval oslavy 100 let postavení kostela, zasloužil se o pomník J. A. Komenského před budovou základní školy. Byl pořadatelem oslav 300. výročí Komenského v Suchdole, podílel se na odhalení pamětní desky Komenského u tzv. lípy Komenského v Suchdole a otevření památníku J. A. K. ve Fulneku. Intenzivně se také zabýval reformovanými na Slovensku a Františkem Palackým. Publikoval v církevních periodikách i v časopisech historických a regionálních, některé práce sepsal v němčině.

Jeho mladší kolegové jej pamatují jako dobrosrdečného, skromného, svérázného hromotluka plného zdraví. Přesto zemřel v 61 letech v Suchdole nad Odrou na zákeřnou nemoc. Na jeho náhrobku na suchdolském evangelickém hřbitově stojí slova Žalmu 63,4: „Milosrdenství Tvé jest lepší nežli život“.

Redakčně zpracováno podle Marka Říčana

Věra Brožová: Karafiátovi Broučci v české kultuře

Český bratr 4/2012.

Je málo spisů, kterými by se nepočetní evangelíci dokázali prosadit v novodobém českém prostředí tak, aby svými myšlenkami formovali mentalitu celé společnosti. Víme zajisté o dvou: František Palacký uspěl se svou koncepcí dějin, jež zásadně ovlivnila českou politiku ve druhé polovině 19. a první polovině 20. století. Jiný evangelík, reformovaný farář Jan Karafiát (1846–1929), dosáhl podobného postavení v literatuře pro děti. Jeho kniha Broučci (1876) stojí u počátků „moderní“ umělecké tvorby pro děti a svojí poetikou dodnes působí na nejmladší generaci Čechů. První anonymní vydání ovšem mezi čtenáři zapadlo. Trvalo sedmnáct let, než byl příběh Janem Herbenem znovu objeven a stal se bestsellerem.

Broučci již patří k dědictví české literatury, k dílům, jako Máchův Máj, Erbenova Kytice či Babička Boženy Němcové. V čase, kdy kniha směřuje ke stému vydání, nastává příležitost ohlédnout se po její stopě. Záslužně tak činí monografie literární historičky Věry Brožové Karafiátovi Broučci v české kultuře, iniciovaná Maticí českou. Práce, jak název napovídá, mapuje 135 let působení Broučků v české kultuře. Ukazuje, že úspěšný titul měl nejen čtenáře, nýbrž také ilustrátory, různé upravovatele, interprety a literární následovníky. Všímá si proměn přístupů: vyzdvihování, zavrhování a zákazy knihy velmi přesně kopírovaly politické zlomy v historii naší společnosti, jakož i změny v oficiálních uměleckých či eticko-výchovných preferencích. Zájem o „druhý život“ literárního díla je ale staršího data. Už v roce 1941 vydala Synodní rada ČCE sborník Nad Karafiátovými Broučky, který představoval pohled protestantské společnosti. Nová práce Věry Brožové je jeho přínosným protějškem.

Každá doba přichází k Broučkům se svým předporozuměním, se svými idejemi a ideologiemi. Jednou vadilo Karafiátovo připomínání smrti, jindy Boha, dnes asi nejvíce poslušnosti, protože čtenáři již často neumějí rozlišit poslušnost vynucenou od poslušnosti v podobě důvěry k něčemu, co je má přesahovat. Karafiátova poslušnost nepříjemně ruší naši iluzi neukotvené svobody a individuality. Je šokující, jak broučci trpně a pokorně přijímají osud; když prosí Boha: „dejž, ať se tě bojíme“ a nakonec „poslušně umřou“. A přece si troufám tvrdit: to my upadáme do stále většího područí, zatímco Jan Karafiát byl svobodný. Kolik svobody beze strachu v něm bylo, když vzpomínal, co dostal v Jimramově po narození do vínku: „A ničeho se nikdy neboj a nikoho, jen samého Pána Boha; a toho se drž až do konce.“ Jaký protiklad k dnešnímu pojetí zdánlivé individuality („Buď svůj! Kup si náš produkt podle své volby!“), kdy se stále redukovanější lidská bytost stává pouhým „produktem“ systému.

Odkud vzal Jan Karafiát takový cit pro dětskou knihu, když sám žádné děti neměl? Pro krásu jazyka, pro psychologii dítěte a jeho potřebu jistoty a stability? Pro dobově nezvykle otevřený popis koloběhu života, narození a smrti? Inu byl vynikajícím kazatelem, učitelem vykládajícím prosté Boží Slovo malým i velkým dětem, zakládajícím si na protestantské pravdivosti, řekli by jedni. „Karafiátovi hmyzí hrdinové o různých náboženských směrech nemají ani potuchy,“ říkají druzí. Kniha Věry Brožové zpřístupňuje spíše světský pohled, což bude v evangelickém prostředí patrně vyvolávat otázky. Případné dílčí nepřesnosti jí však neubírají na hodnotě, zrcadlící hodnotu Karafiátových Broučků samých, kteří zůstávají stále aktuální.

Sixtus Bolom-Kotari

BROŽOVÁ, Věra: Karafiátovi Broučci v české kultuře. Praha: Nakladatelství ARSCI, 2011, 144 s.
ISBN: 978-80-7420-018-2