Katechismus pro rodiče: O křtu

Český bratr 4/2012.

Co čteme v katechismech o křtu? Křest začleňuje každého pokřtěného do těla Kristovy církve, očišťuje od hříchu prvotního i hříchů osobních, působí ospravedlnění a posvěcení a účast na novém životě Ježíše Krista, činí z nás děti Boží. Martin Luther v Malém katechismu píše: „Křest působí odpuštění hříchů, vykupuje od smrti a ďábla a dává věčnou blaženost všem, kdo věří tomu, co říkají slova a zaslíbení Boží.“ To čteme v katechismech. Dobře. Ale co s tím?

Jde o to protavit to, co o křtu učíme a vyznáváme, do praxe. Jak praktikuji svůj křest?! S nadsázkou můžeme říct, že musíme křest životní praxí zviditelnit, uvést v život. Jen tak ho můžeme pochopit a mluvit o něm.

Křest začleňuje do společenství Kristovy církve. Jednoduše žiji v konkrétním sboru. Účast na společenství je nedílnou součástí našeho rodinného života. Nemusíme dětem a sobě složitě vysvětlovat, co to znamená být křtem připojen do těla Kristovy církve. Prostě chodíme s dalšími lidmi společně do kostela, případně se účastníme dalších aktivit sboru. Rodiče i děti. Konkrétní sbor je naším domovem a patří k naší rodinné identitě. Kdo to tak nemá a je mu život církve a sboru cizí, těžko bude o křtu mluvit.

Křest očišťuje od prvního hříchu a hříchů osobních, působí ospravedlnění, posvěcení a účast na novém životě v Kristu. To už je složitější. Jak to vysvětlit? Ale i tady pomáhá praxe: modlitba. Modlitba přece ukazuje, že jsem byl Bohem nalezen, přijat, obdarován, osvobozen, očištěn, ospravedlněn – to je Boží milost. Modlit se znamená vědět o Bohu a důvěřovat Bohu, který mi k sobě cestu otevřel. I v modlitbě se křest stává viditelný. Modlitba je přece naší odpovědí na Boží oslovení, které přichází první. Kdo si nenajde čas ani na krátkou modlitbu, ten s velkou těžkostí pochopí rozměr milosti, který se ve křtu otevírá.

Křest znamená, že mě Bůh přijímá ještě dřív, než jsem mohl já něco Bohu nabídnout, nebo ho ve svém srdci sám přijmout. Ještě dříve, než jsem já mohl říci své „věřím ti, Bože“, Bůh se přiznal ke mně. Vysvětlit tento rozměr „přijetí“ lze také snadno. Nemilujeme snad své děti ještě dříve, než se narodí? Nepřijímáme snad své děti už tehdy, kdy ještě nemohly nic dobrého či zlého učinit? A nejsme hotovi svým dětem odpouštět už ve chvíli, kdy se na ně za jejich dětské „hříchy“ zlobíme? Ba dokonce nejsme snad v jakémsi rodičovském permanentním stavu připravenosti odpouštět a přijímat své děti, ať už budou jakkoli „věrné“?
Jistě nelze srovnávat  lásku Boží a lidskou. Ale jestliže my jako rodiče milujeme své děti, nemiluje nás náš nebeský Otec kristovskou láskou o to více? Křest nám říká: miluji tě, člověče, a přijímám tě do své otcovské náruče. Jestliže mohou děti něco o křtu pochopit už v tom nejútlejším věku, pak je to přece motiv bezpodmínečné lásky a přijetí.
Je to však podmíněno: jako rodiče musíme sami Bohu důvěřovat jako milujícímu Otci skrze Krista v Duchu svatém. Jaký obraz máme o Bohu, takový budou mít i děti, a platí to i o křtu. Nebudeme-li mít žádné ponětí o Bohu, jak jej Kristus zjevuje, pak sotva něco smysluplného o křtu řekneme svým dětem.

Nakonec je dobré o křtu mluvit, křest si připomínat, v rodině, ve sboru, v bohoslužbách. Děti se dozvědí v nedělní škole mnoho z biblických příběhů, ale kolik se toho dozvědí o svém křtu a křtu svých rodičů a bratří a sester? Slavíme-li narozeniny jako samozřejmost, proč také neslavíme výročí křtu? Nemáme rozpaky nad křtem také proto, že máme křest vyřízený jako jednorázovou událost, ke které se už nevracíme?

David Sedláček

Laické služby: Pastorační pracovnice

Český bratr 4/2012.

V naší církvi může člověk pracovat jako kazatel (farář nebo jáhen) nebo na pozici pastoračního pracovníka. Je to staronová profese a slučuje v sobě práci katechety, sborové sestry a pracovníka křesťanské služby. V současné době pracuje v ČCE osmnáct pastoračních pracovnic, shodou okolností jsou to ve všech sborech ženy.

Co si pod tím mírně nerozluštitelným označením představit? Co vlastně dělá pastorační pracovnice? Položili jsme několik otázek třem z nich: Martině Sablíkové (MS) z Jindřichova Hradce, Pavle Queisnerové (PQ) z Pardubic a Noemi Batlové (NB) z Olomouce.

Zleva: M. Sablíková, N. Batlová, P. Qeisnerová

Jak dlouho pracujete pro sbor jako pastorační pracovnice?

MS: Práci dělám dva a půl roku.

PQ: Jako pastorační pracovnice pracuji od února 2009, před tím jsem devět let působila jako sborová sestra pardubického sboru.

NB: Tři a půl roku oficiálně, předtím dobrovolně.

Co vás na té práci baví a těší?

MS: Baví mě rozmanitost a prolínání generací, které mě provází v každém týdnu. Setkání dětí mě naplňuje radostí a nadějí, že církev je místo i pro ně. Sejití s lidmi starší generace je obohacující plností zkušeností.

PQ: Jsem vděčná za to, že mohu být mezi lidmi napříč věkem, vzděláním i profesemi. Díky tomu mohu čerpat z jejich vyprávění moudré myšlenky a životní zkušenosti. Vidím, jak jim víra pomáhá v životě. Někdy jdu z návštěvy a až se trochu stydím; nevím, pro koho bylo setkání užitečnější. A také mohu ze studnice příběhů a zkušeností nabrat a předat (samozřejmě anonymně) dál.

NB: Líbí se mi rozmanitost práce (neberu ji jako práci), nová a staronová setkávání. Z návštěv chodím obohacena, ale nejraději jezdím do Rýmařova do domova Diakonie. Když už sedím v autobuse cestou zpět do Olomouce, vždy si říkám, že je třeba být tam častěji, že právě tady mě potřebují nejvíc. Jsem vděčná za to, že mám možnost v této službě stát.

Co je nejtěžší?

MS: Sama mám u sebe problém skloubit vše tak, jak bych ráda.

PQ: Těžké je potlačit „spasitelské sklony“, jak jsem si to pro sebe pojmenovala. Tedy abych respektovala to, že moje názory a rady jsou vyslechnuty, ale dotyčný se jimi neřídí, žije nadále svůj život, kterým se třeba i – podle mého názoru – ničí. Snad se mi to daří. A také je někdy náročné myslet na doporučení farářky Dáši Hrubantové – Pán Bůh nám dal dvě uši a jenom jednu pusu – takže dodržovat tento poměr i mezi nasloucháním a mluvením. A v soukromém životě? Kolegyně nebo farářské rodiny to možná znají; rozumně oddělit rodinný život od práce, neřešit u večeře s manželem presbyterem sborové problémy a starosti. Aby si náš syn mohl udělat na jednotlivé věci a lidi názor sám, bez našeho negativního či pozitivního pohledu. A možná trochu izolace; skoro stále stejný okruh lidí kolem sebe – sbor, rodina a práce jsou pořád titíž lidé.

NB: Návštěvy u umírajících a psychicky nemocných.

Můžete popsat nějakou zajímavou, hlubokou nebo naopak vtipnou příhodu ze své práce?

MS: Po třech letech, co pracuji jako pastorační pracovnice, je mnoho lidí z města, kteří nepatří do sboru, a přesto mě oslovují a zajímají se o to, co vlastně dělám, neboť označení pastorační pracovnice je pro mnohé nerozluštitelné. A tak se dozvídají o našem sboru a dostává se také na hovory o církvi a světě víry.

PQ: Když někdo telefonuje do kanceláře, shání faráře a já odpovím, že je ve vězení. Na druhé straně sluchátka se pak ozve takové to chápající: „Aha, to se někdy stává.“ Pak si uvědomím, že ne všichni asi vědí, že náš farář působí ve věznici jako vězeňský kaplan a že tam nesedí.

NB: Z nedávné doby – přistěhovaná paní se vrací do našeho sboru, kde byla před šedesáti lety konfirmována, a hledáme spolu jejích devatenáct spolukonfirmandů.

gma/DaZ

Sbory s původní luterskou liturgií. Současnost a minulost (2)

Český bratr 4/2012.

V minulém čísle našeho seriálu jsme si krátce připomněli předtoleranční i nejstarší toleranční historii valašských luterských sborů, které nás zajímají při zkoumání zdejších zbytků zpívané liturgie. Dnes se ohlédneme za dalším liturgickým vývojem těchto sborů od toleranční doby až do současnosti.

Vazby na Slovensko a odklon od luterských obřadů

Luterská církev zůstala na Valašsku po celou dobu své existence pod vlivem evangelické církve a. v. na Slovensku. Značná část farářů pocházela ze Slovenska a i kazatelé českého původu byli většinou odchovanci slovenských gymnázií a akademií. Bohuslav Burian proto ve své knize Toleranční kazatelé na Valašsku (1781–1861) soudí, že „valašské evangelické (tj. luterské) sbory byly vlastně po celou toleranci filiální církví daleko větší a živější slovenské sesterské církve“.

O dobově převažující podobě bohoslužeb vypovídá mnohé už sám rychlý odklon od luterství na Valašsku (uskutečněný již v prvních několika letech po vydání tolerančního patentu) a obliba starých bratrských kancionálů. Klíčovým svědectvím o vývoji luterské liturgie na Valašsku v rané toleranční době je ovšem Burianem citovaný pamětní spis, který byl vypracován vsetínským, hošťálkovským a jasenským farářem jako doklad o „zasahování reformovaných kazatelů do pravomoci evangelické církve“. V textu předloženém 13. prosince 1790 vídeňské konsistoři stojí mimo jiné: „Pokud jde o obřady, byly téměř všecky se souhlasem veleslavného c. k. konsistoria a. v. odstraněny, aby nedávaly reformovaným pohoršení, a přece jsou evangelíci nazýváni polopapeženci a nekřesťansky pronásledováni.“

Karel Eduard Lány a situace v Čechách

Obdobná situace trvala i v následujícím století a panovala též v Čechách. Dokladem toho byla činnost Karla Eduarda Lányho, jenž se ve druhé polovině 19. století marně snažil zavést v Čechách luterskou liturgii. Ta měla respektovat jak bohoslužebné pořádky na Moravě a na Slovensku, tak dědictví předků i luterské německé vzory – jak můžeme číst v Říčanově knize Životní dílo Karla Eduarda Lányho. Tento významný český teolog a církevní organizátor se kriticky zmiňoval o „nahé jednoduchosti služeb Božích“ v dobové luterské církvi, ačkoli v dopise jemu adresovaném čteme námitku, že při snaze o provozování liturgie „celá jedna strana větří Řím, vidí ho všude a ve všem“.

Domnívám se, že mnohá hodnocení Rudolfa Říčana, která se týkají stavu v české luterské církvi před jejím sloučením s církví reformovanou, jsou trefná i pro slavení liturgie ve 20. století. Proto si nyní dovolím uvést z knihy Životní dílo Karla Eduarda Lányho delší pasáž: „Luterský konfesionalismus u nás zůstával především programem farářů. Údové sboru přijímali jej z veliké části buď s respektem k osobě svých duchovních správců, ale bez vnitřního zaujetí, buď s protestem projevovaným tu méně určitě, tu určitěji. (…) Vždy měl vrch odpor proti ceremoniím a symbolům, jež připomínaly způsoby římské. Reformovaná zásada jednoduchosti nacházela proto v evangelickém lidu českém vždy více ohlasu než luterské středocestí.“

Liturgie po sloučení církví

Vývoj liturgie, kterým procházely evangelické sbory po sloučení církví, zůstává zatím většinou přehlížen. Kromě charakteristik jednotlivých typů bohoslužebných pořadů v agendách, o nichž byla řeč ve druhém čísle našeho seriálu, nacházíme hodnocení vývoje po roce 1918 v knize Jiřího Ottera a Josefa Veselého První sjednocená církev v srdci Evropy, kde čteme: „někdejší mezicírkevní konfesijní rozdíly nezpůsobovaly žádné zvláštní problémy. Bývalí luteráni si ponechali i nadále své liturgické zvláštnosti, zatímco reformovaná většina nelpěla přísně na žádném článku kalvínského učení, než že se nevzdala zásadního důrazu na presbyterní zřízení a řády. Faráři jedné konfese byli bez nesnází voleni ve sborech druhé konfese.“ Na základě toho, o čem svědčí výše zmíněná svědectví, se však zdá, že liturgické zvláštnosti luteránů byly již v té době značně omezeny a navíc právě působení kalvínsky laděných farářů v luterských sborech mělo často zásadní vliv na zrušení liturgie, či dokonce odstranění oltáře (například v Huslenkách, Hošťálkové i jinde). Svou roli hrála také liberální teologie, která zmírňovala konfesijní výlučnost, a tedy i odstraňovala tradiční obřady.

Proč byla na Valašsku liturgie zachována?

Otevírá se tak spíše otázka, co způsobilo, že byla v několika dříve jmenovaných sborech na Valašsku a Těšínsku liturgie zachována, když celková tendence mířila k jejímu vyloučení. Dostáváme se tak již přímo do situace totalitního režimu druhé poloviny 20. století, kdy se poprvé zdá, že si sbory začínají být své liturgické tradice nejen výrazněji vědomy, ale začínají se k bohatství liturgie vracet a spojovat s ním svoji identitu. Šlo samozřejmě hlavně o sbory, v nichž zůstala linie zpěvu liturgie nepřerušená, tedy tam, kde se faráři neodmítli přizpůsobit místním zvyklostem. Trochu paradoxně, ale vlastně zcela logicky tu vidíme skutečnost, že stejně jako pobělohorská uzavřenost moravských evangelíků plodila snahu uchovat si vlastní identitu a vedla k omezování liturgie v toleranční době, podobná uzavřenost a snaha o zachování identity luterských sborů směřovala v době komunismu k uvědomění vlastní tradice, a tedy k posílení „tradiční“ liturgie. Tento pocit tradice je jedním z nejzajímavějších prvků celé současné valašské liturgické situace a bude předmětem našeho dalšího uvažování.

Eliška Baťová

Nechceme jen hasit požáry. Diakonie Most představuje program zaměřený na finanční gramotnost už od školního věku

Český bratr 4/2012.

„To bylo překvapení, když jsme na tabuli nakreslili malý příběh. Deváťáci zjistili, že pokud pojedou v tramvaji načerno a ušetří tak 11 korun za jízdenku, mohou, budou-li přistiženi, v konečné fázi zaplatit až třicet tisíc! Pochopili, že nejlepší strategií je komunikovat s rodiči. Vyhnou se úrokům, poplatkům soudu a exekutorovi. Nakonec se shodli, že vlastně vůbec nejlepší je si jízdenku vždy koupit,“ vzpomíná na průběh jednoho semináře s dětmi Jan Panocha z mosteckého střediska Diakonie ČCE.

Proti zadlužení

Občanská poradna střediska Diakonie v Mostě zahájila preventivní program zaměřený na finanční gramotnost. Program je určen pro žáky vyšších ročníků základních a nižších ročníků středních škol. Poradna tak reaguje na to, co zná ze své praxe: nejčastějším problémem klientů je několikaleté zadlužení, platební neschopnost, případně osobní bankrot. Vhodnou a účinnou prevencí chce poradna těmto krizovým situacím předcházet.

Jak nenaletět

Zajímavé bývá také povídání o bankách a dalších subjektech, které se předhánějí s nejrůznějšími lákadly a nabídkami, a „pomáhají“ lidem k „hezkým“ penězům. „Kluci a holky se divili i tomu, že přijít k bankomatu a vybrat si z něho peníze není jen tak, mnohdy ani netušíme, že si peníze bereme na dluh, že nejsou naše,“ popisuje lákavé nástrahy finančních institucí Jan Panocha.
Dvouhodinové praktické semináře byly zahájeny ve třech osmých a devátých třídách Základní školy J. A. Komenského v Mostě. Děti se během nich seznámily s hrozbami a důsledky neúměrného zadlužování a formou dialogu a hry trénovaly protidluhové strategie.

Prevence je lepší než hasit požár

„Nápad vznikl kumulací dvou okolností: město navštívili zástupci partnerského holandského města Meppel a přivezli kontakt na manžele, kteří by rádi poskytli dar na konkrétní aktivitu na pomoc lidem z Mostu. Vzhledem k tomu, že problematika dluhů se stává stále palčivější, napadlo nás – abychom nehasili jen požáry – zaměřit se na prevenci tohoto neduhu a připravili jsme projekt Finanční gramotnost pro základní školy,“ popisuje Blahoslav Číčel, ředitel mosteckého střediska. „Chceme preventivně působit na školáky, seznámit je s hrozbami neúměrného zadlužování. Chceme, aby se zamysleli nad dopady neuváženého chování v běžném životě,“ dodává.

Shrnutí je v brožurce

Ohlasy pedagogů i žáků na pilotní semináře byly velmi pozitivní a škola se s poradnou dohodla na další spolupráci. Poradna zároveň semináře nabídne i dalším mosteckým školám. A v plánu je další rozšíření projektu: ve spolupráci s Diakonickou akademií (někdejším úsekem vzdělávání Diakonie ČCE) budou mostečtí školit další pracovníky Diakonie, kteří budou následně program nabízet ve svých střediscích, v rámci své práce s lidmi ohroženými zadlužováním.
Také na loňském Sjezdu nejen evangelické mládeže v Jihlavě uvedla lektorka Markéta Strížová workshop k finanční gramotnosti spolu s Blahoslavem Číčelem, který toto téma zasadil do biblického kontextu.
Projekt Finanční gramotnost není časově omezený a je poskytován zdarma. Je doplněn informační brožurkou, která přehledně shrnuje obsah semináře (viz ilustrační foto obálky).

Občanská poradna je jedním ze čtyř programů Diakonie ČCE – Střediska sociální pomoci v Mostě. Těmi dalšími jsou Terénní sociální práce v ohrožených rodinách, Dobrovolnické centrum a Azylový dům pro matky s dětmi. Více také na stránkách most.diakonie.cz.

Blahoslav Číčel, Pavel Hanych