Anatomie průšvihu: Projekt Magdala – o pomoci těm, kdo byli zotročeni

Český bratr 4/2012.

Projekt Magdala nabízí pomocnou ruku těm, kdo zažili domácí násilí, nucenou prostituci či nucenou práci. Jeho posláním je pomáhat znovu nalézt vlastní důstojnost a svobodu a převzít zodpovědnost za svůj další život. Vedoucí tohoto projektu Arcidiecézní charity Praha je od roku 2002 Jindřiška Krpálková, vystudovaná teoložka, někdejší evangelická farářka a jedna ze zakladatelek Diakonie ČCE. Poradna projektu Magdala poskytuje služby po celé České republice.

Jak jste se k pomoci slabým dostala?

Slabí a silní je moje téma dlouhodobě. V slabosti je totiž síla. Jak to myslím? Někdo je prototyp ženy silné, která si poradí, která pomáhá druhým a od které se očekává, že nebude mít žádné problémy. Oproti tomu jsou ženy slabé, které se tváří, že nemohou to a ono a potřebují, aby jim někdo pomáhal. Svou slabostí si vynutí věci, které by silné ženě nikdo nikdy nedal. Slabé ženě to dají, protože ona přece nemůže tahat těžké kufry, nemůže skládat uhlí nebo nestíhá vařit, když se stará o děti nebo má migrénu, chybějící peníze je třeba doplnit, aby mohla přežít. Občas to tedy vypadá tak, že slabí donutí silné dělat věci, které by normálně nedělali.

Co je cílem projektu Magdala?

Původně projekt vznikl v rámci Unie katolických žen, zakládala ho v roce 1997 Helena Fáberová. Po jejím návratu z jedné konference v Holandsku vznikla touha a potřeba něco dělat s obchodem s lidmi, který tou dobou u nás již dávno existoval. Po roce 1989 sem vtrhla problematika sexuálního průmyslu a v devadesátých letech byla situace na tomto poli docela drsná. Skutečný divoký východ jak na severu, u hranic s bývalou NDR, tak na západě v bavorském příhraničí a na jižní Moravě na hranicích s Rakouskem. Sexbyznys se nebývale rozvinul. Ženy v prostituci byly a dodnes jsou hlavně Ukrajinky. Ale Češky také, i když tehdy ne v takové míře, dnes naopak je v prostituci více Češek než cizinek. Organizátory byli většinou občané bývalé Jugoslávie, Albánci a Ukrajinci, vše ale fungovalo ve spolupráci s Čechy, to by jinak nebylo možné. Češi v tom vždycky jeli taky.

Bylo jasné, že řada žen byla do prostituce uvržena, že to nebyla jejich volba a že z pohledu křesťana je potřeba nabídnout ruku, která by je odtud mohla vyvést. Začaly se sbírat peníze a původní ideou bylo vybudovat azylový dům pro oběti obchodu s lidmi. Myslelo se spíš na oběti sexuálního průmyslu, hlavně na ženy, které byly přinuceny k prostituci. Ukázalo se, že je to velké sousto, které vyžaduje i hodně odbornosti a spolupráce s dalšími subjekty, například s policií. Od roku 2000 tyto aktivity zastřešila katolická Charita.

Proč Magdala?

Podle biblického městečka Magdaly, odkud byla Marie Magdalská, jakási naše patronka. Bereme to tak, že budujeme pravý domov. Původně jsme měli ideu návratu, ale během let se ukázalo, že spousta žen z projektu nemá vůbec kam se vracet. Takže smyslem naší cesty je spíš do pravého domova jít. Ten pravý domov je samozřejmě domov nebeský u Pána Boha, ale cesta vede přes Magdalu. Cílem tedy je pomoci ženám postavit se na vlastní nohy, tak jako Marii z Magdaly přivedlo setkání s Kristem k totální změně života a k jinému pohledu na svět a budoucnost. Chceme zejména pomáhat ženám, které mají děti, aby měly pro sebe a svoje děti nějakou budoucnost.

Je pomoc omezena jen na ženy?

Primárně je pomoc zamýšlena pro ženy a jejich děti. Ale muže z toho těžko můžeme vyloučit. Během let došlo k posunu. Vidíme, že kromě vykořisťování v sexu dochází i k vykořisťování v práci. Existují nucené, otrocké práce. A to se týká i mužů. Další posun v projektu Magdala je patrný také na poli domácího násilí. Tam je důležité pracovat se všemi, kdo to zažili, což je většinou matka, děti i otec. My se snažíme v takzvané podporované komunikaci pomáhat v tom, aby spolu mohli dále mluvit a problémy řešit. Už to nejsou partneři, čili žena a muž jako pár, ale pořád zůstávají rodiči svých dětí. A jako rodiče by se měli chovat. Až do dospělosti dětí by měly vztahy na této úrovni fungovat.

Jak vypadá pomoc prakticky?

Když přijde nová klientka, bývá to od začátku spojeno s mnoha problémy. Nejčastější případ je, že uteče žena z nějakého erotického klubu, z nevěstince. Je to většinou cizinka, nemá pas. Ten jí sebrali. Nebo ho má propadlý. Takže nejdříve se vyřizuje její legální pobyt v ČR. Češky většinou také nemají občanku. Pomáháme tedy zajistit přechod z ilegálního prostředí do legálního. Obvykle mají tito lidé velké dluhy, neplatili sociální a zdravotní pojištění. V naší nabídce dále je, že žena může odejít do azylového domu, kde jí budeme se vším pomáhat, ale je na ní, jak se k řešení svých problémů sama postaví. Vstup do legality znamená, že bude mít adresu, že přijdou exekuce, možná i trestní řízení, do kterého bude muset vstoupit.  Musí počítat s tím, že ji třeba budou hledat. Časté je, že žena vynaloží velkou energii, aby utekla, ale jakmile se dostane do klidu, dostaví se nemoci. To je obrovský balík problémů, s kterými žena potřebuje pomoci.

Jaké další služby může využít?

V rámci Magdaly pracuje psycholožka, zajistíme právní a sociální poradenství, poskytujeme doprovod například na policii, k soudu, pomoc při vymáhání odškodnění. Za velice důležitou považujeme již zmíněnou podporu komunikace mezi bývalými partnery, mezi nimiž docházelo k domácímu násilí.

Kolik takových potřebných je?

V Praze jsme měli v roce 2011 asi 130 lidí, které jsme měli v péči. Převážně šlo o oběti domácího násilí. Osob, které byly ve spolupráci s policií vytipovány jako možné oběti obchodu s lidmi, bylo sedmnáct.

Stává se, že lidé, kteří prošli dlouhodobou péčí Magdaly, spadnou znovu do podobného průšvihu, jaký už prožili?

Programy pomoci obětem obchodu s lidmi vlastně začaly vznikat proto, že bylo vidět, že se osobám stávají tyto věci opakovaně. Měli jsme klientky, které žily jako v začarovaném kruhu. Dívka utekla a zase ji někdo našel. Bylo to také tím, že hledala pomoc u známých lidí, kteří na jejím vykořisťování měli svůj podíl taky. Oběti násilí musí pochopit, že pomoc se jim může dostat od organizace a ne od stejných lidí, kteří je ničili. Některé ženy, když vidí, jak je těžké se ze všeho vymanit a začít jinak a jinde, raději se vrátí. Erotické kluby fungují na bázi jakéhosi patologického násilného společenství, skoro něco jako prapodivná rodina. Vztahy jsou sice patologické, ale kamarádství mezi dívkami existují a stává se, že kromě lidí kolem klubu dívka nikoho jiného nemá. Je to zvrácené, ale jsou tam vazby závislosti. Ti lidé mnohdy nic jiného neznají ani nemají. A když přijdou k nám, pořád po nich chceme, aby věci měly nějaký vývoj, aby se někam posouvaly, a oni ten tlak někdy nevydrží. Zejména u rodin, v nichž se odehrávalo domácí násilí, je známo, že žena se opakovaně vrátí. Velkou roli hraje také to, že tyto osoby byly po dlouhou dobu zbaveny své vůle, musely dělat, co jim někdo řekl. A teď najednou by měly všechno rozhodnout a zařídit samy. Tak se raději vrátí tam, kde to znají, kde někdo věci rozhodne a zařídí, kde není všechno na nich. Velká svoboda a velký prostor pro rozhodování je něco, s čím si nevědí rady.

Je tedy nejen projekt Magdala, ale církev obecně pro slabé, nebo pro silné?

Církev je jednoznačně pro slabé, dokonce by měla snést i slabochy. Všem slabým by měla dávat sílu. Ale není to církev, ale Kristus, kdo tu sílu dává. Církev je nositelkou informací o Ježíši Kristu. Je místem, kde člověk může načerpat tu sílu, která má moc člověka přetvořit, že už není slabochem, ale silným. Úkolem církve je pomáhat. Má poskytovat sociální služby a zabývat se sociálními otázkami, protože kdo jiný by to měl dělat, ne-li církev?

Ptala se Daniela Ženatá

Martin Jindra: Z milosti trpět pro Krista

Český bratr 4/2012.

Letos v lednu byla v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) prezentována kniha  Martina Jindry Z milosti trpět pro Krista o životním příběhu faráře Církve československé husitské (CČSH) Václava Mikuleckého.

V názvu rezonuje biblický verš Fp 1,29 „Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět“. Autor je správcem archivu pražské diecéze CČSH a na poloviční úvazek pracuje v ÚSTR, kde se převážně zabývá historií své církve v letech nesvobody. Jeho kniha dává nahlédnout do vnitřních i vnějších zápasů CČSH v dobách násilné komunistické manipulace církví.

Sledujeme životní příběh faráře Václava Mikuleckého. Narodil se 25. září 1921 v Dolní Sloupnici. Ke studiu bohosloví jej povzbudil litomyšlský farář Jaromír Metyš. Ještě před koncem války nastoupil Mikulecký svou duchovenskou   službu v Braníku. Po osvobození se zařadil mezi nekomunisticky orientované duchovní své církve. Vedle práce ve sboru působil i na bohoslovecké fakultě jako lektor církevních obřadů, publikoval v církevním tisku, byl též jmenován členem Ideové rady CČS(H). Patřil do kruhu žáků a přátel prof. Otto Rutrleho. Po únoru 1948 se stavěl kriticky k prorežimním postojům církevního vedení a většiny biskupů v čele s patriarchou Miroslavem Novákem.

Koncem padesátých let navázal on i řada jeho kolegů kontakty s německými protestanty. V pastoračním středisku evangelické církve v Schniewind-Hausu v Sasku poznali křesťanské společenství žijící z darů Ducha svatého. Bylo to něco docela jiného, než zažívali v prostředí vlastní církve. V roce 1960 farář Mikulecký formuloval několik základních tezí: více doufat a věřit v Ducha svatého; horlivěji a věrněji sloužit církvi; připravovat se ke všem úkolům na modlitbách; usilovat o hospodářskou soběstačnost; více milovat Pána Ježíše a jeho službu lásky; svědčit o moci a slávě Pána Ježíše Krista přesvědčivým slovem, nevtíravým činem, radostnou službou života v církvi i ve společnosti. V této souvislosti poukazuje autor na řadu styčných bodů se zásadami Nové orientace v ČCE, Misijního hnutí u slezských evangelíků a. v., skryté církve Felixe M. Davídka a dalšími nonkonformními skupinami. Kolem Mikuleckého tezí vyrostlo v CČSH neformální duchovní hnutí Společenství živé víry.  Je zcela zřejmé že naděje účastníků  v tomto společenství se neupínaly k žádným politickým cílům, ale k duchovní obrodě života víry, k pořádání modlitebních i diskusních setkání, církevních táborů apod. Přesto neunikli pozornosti StB a represi státních aparátníků. Dne 16. 11. 1960 byl faráři Mikuleckému na pokyn StB odebrán státní souhlas. Na jeho rodinu s pěti dětmi dolehly existenční starosti. Mikulecký byl dán k dispozici pro organizovaný nábor do dolů, stavebnictví nebo ČSD. Z nezbytí přijal místo skladového dělníka v n. p. Povltavský průmysl kamene. V srpnu 1968 odešel do invalidního důchodu. V tomtéž roce, v roce nedokončené obrody, mu byl po osmi letech zápasů a zkoušek  navrácen státní souhlas a působil jako duchovní v Praze. Po všech útrapách měl však podlomené zdraví a 10. května 1973 zemřel. Jeho památka v CČSH je dnes živá a vděčná.

Kniha o faráři Mikuleckém, jeho církvi a jeho době obsahuje 364 vysvětlujících poznámek pod čarou, je doplněna četnými přílohami a edicí 50 dokumentů. Podstatně to přispívá k porozumění zápasům, jež vedli stateční a věrní křesťané. Zvláště pro nás evangelíky je to zajímavé a poučné čtení, neboť naše dvě bratrské církve o sebe v minulosti příliš nedbaly a také toho o sobě dosud příliš nevědí. Publikace mého přítele Martina Jindry bere této indiferenci vítr z plachet.

Pavel Hlaváč

Úsměv nestojí ani korunu. Rozhovor s Martinou Sklenářovou

Český bratr 4/2012.

Martina Sklenářová (1973) vystudovala speciální pedagogiku v Praze a v rámci celoživotního vzdělávání absolvovala pětiletý psychoterapeutický výcvik. Pracovala v protidrogové oblasti, později jako odbornice na poruchy chování v pedagogicko-psychologické poradně v Brně. Spolupracuje s centrem pro rodinu, kde vedla rodičovské skupiny v kurzu efektivního rodičovství. V únoru 2012 nastoupila do ústřední církevní kanceláře na post náměstkyně pro personalistiku a vzdělávání. Má devítiletého syna.


Odkud pocházíte a kde jste vyrůstala?

Pocházím z razoviteho regionu, jak zpívá Jaromír Nohavica, z Ostravy. Vyrůstala jsem v neevangelickém, velmi dělnickém prostředí. Neměla jsem žádné extra předpoklady stát se evangeličkou, ale osud tomu chtěl. Dostala jsem se k víře a konvertovala k evangelíkům. Předcházelo tomu období hledání v různých společenstvích, také u katolíků. Když jsem přišla v roce 1993 studovat do Brna, začala jsem chodit do evangelického sboru v Židenicích. Ke křtu mě připravoval farář Pavel Kašpar. Od dvaceti let jsem tedy evangeličkou. Ostrava mi dala sociální cítění, Brno duchovní domov a Praha vzdělání a odbornost.

Co bylo ve vašem životě zlomovým momentem?

To je velmi osobní otázka, ale k mému životu a víře zásadně patří. V roce 1989 jsem se léčila na onkologii v Ostravě pro rakovinu lymfatických uzlin. Bylo to na rozhraní dětství a dospělosti, také na hranici bláznovství a životní bdělosti. A to zásadně ovlivnilo mé hledání. Probudilo to otázky po smyslu života, jakousi lásku a touhu po duchovním životě. Ta už byla ve mně zasazená, jen se možná probudila. Sobě říkám, že rakovina mi zachránila život. Nasměrovala mě správným směrem. Bůh mě vedl a byl mi blízko. Myslím, že to tak mělo být, že jsem měla něco pochopit. V tom revolučním roce se děly velké věci ve společnosti i v mém životě. Vnímala jsem tehdy všechno velmi senzitivně, měla jsem po chemoterapiích deprese a rozjitřené vnímání. Viděla jsem, že všechno stojí na začátku. Život společnosti i můj život. Chtěla jsem strašně žít a být užitečná.

Co vás přivedlo do výběrového řízení?

Vzešlo z osobního setkání se synodním seniorem Joelem Rumlem a jeho náměstkem Pavlem Kašparem. Už tři roky jsem pracovala externě pro faráře a presbytery, přednášela jsem také ředitelům a pedagogům škol Evangelické akademie, přicházela jsem s tématy z praxe. Pracovat pro církev byla pro mě výzva. Byla v tom také touha po změně, posunout dál dosavadní zkušenosti, jít sloužit. Vždycky jsem chtěla pracovat s lidmi, se vztahy. A najednou přišla nabídka, která v dlouhodobém horizontu zapadala do mých tužeb a představ. Znamenalo to odejít z Brna. Vzala jsem to jako misi, jako službu církvi, kterou poznám i z jiné stránky. Na tu spolupráci se těším a myslím, že mám i co nabídnout.

Co je náplní práce náměstkyně pro personalistiku a vzdělávání?

Je toho dost. Fúzovaly vlastně dvě pozice: personalistika obnáší veškerou mzdovou agendu všech zaměstnanců církve, povolávání farářů, kaplanů, změny úvazků, přípravu materiálů do zasedání synodní rady, přípravu materiálů na synod, z novějších věcí také např. supervizi. Dál sem patří celé oddělení výchovy, oddělení mládeže, bdění nad Bratrstvem, různé projekty. V těchto dnech je zde například zástupce švýcarského HEKSu a zabýváme se projekty, které běží a které švýcarská strana podporuje. Je toho ještě víc, postupně se se vším seznamuji a pronikám do toho.

Pod heslo vzdělávání patří pozice ředitele ústředí Evangelické akademie. Naše církev je zřizovatelem pěti škol sdružených do Evangelické akademie. Sama jsem jednu ze škol Evangelické akademie absolvovala, pak jsem na brněnské VOŠce tři roky externě učila, připravovala odborné semináře a supervizi pro učitele. Propojení s personalistikou se tedy v mé osobě přímo nabízelo.
Převzala jsem vlastně práci po dvou úspěšných mužích, Janu Dusovi a Martinu Čechovi, s kterým externě spolupracuji. A to je pro mě taky výzva. Ani s jedním z nich jsem se na ústředí už nesetkala, takže mnoho věcí musím objevit a promyslet sama. Snažím se navázat na to, co už bylo vykonáno a naslouchat zakázce vedení církve, kam má vše dále směřovat. Časem si mohu dovolit přinést vlastní nápady.

Jak jste přežila stěhování do Prahy?

To bylo náročné. Nikdy jsem se nechtěla stěhovat v zimě a už vůbec ne v únoru. To je můj kritický měsíc. A všechno se stalo. Asi si má člověk vyzkoušet to, z čeho má strach. Jsem ráda, že jsme to zvládli, hlavně můj malý syn, který vůbec netoužil někam odcházet. Musela jsem nasadit velké motivační páky na to, abych ho přesvědčila, že to bude dobré. V nové škole už má nejtěžší dobu za sebou. Teď už přijdou klidnější časy, já jsem se v práci už taky zorientovala, navíc přichází jaro.

Řeší se problémy v církvi jinak než v jiných institucích?

Úplně první a zásadní je, že se zde oslovujeme milá sestro, milý bratře. To je brána k tomu, že všechno bude jinak. Vychází se z Božího slova a pracuje se s ním. K tomu tradice a evangelictví. Je to prostě jiné, než v jakékoli jiné organizaci. Je to práce duchovní a s duší. Člověk očekává, že tady budou dobré vztahy, protože to má spojeno se základní lidskou slušností, s potřebou mít dobré vztahy s bližními. A to se tady naplňuje. V církvi lidé hůř pracují s nesympatií, s odmítnutím, ale někdy i s kázní (ne tou Boží). Pracovala jsem v poradně v ryze ženském kolektivu, kde jsme mezi sebou měly také velmi pěkné vztahy, ale zde jsem také vděčná za kolegy muže. Trochu se učím, jak to funguje, a těší mě, že jsem byla tak dobře přijata.

Je výhoda, nebo nevýhoda být ženou na vedoucím postu?

Pracuji na ústředí ve čtvrtém a třetím patře, na oddělení plném žen a musím říct, že je to velká výhoda. Na druhou stranu vím, že nemohu nabídnout takové typické mužské lineární myšlení. Pokouším se uplatňovat to obohacující ženské chování a zároveň se snažím být věcnější například při jednáních. Aby to bylo rychlejší, abychom se někam posunuli.

Máte nějaké osobní a profesní přání do budoucna?

Mým přáním je, aby za mnou byl vidět kus práce, až budu jednou odtud odcházet. Aby to přineslo konkrétním lidem radost, abych byla na svém místě užitečná. A profesně: myslím, že by naší církvi prospělo, kdyby občas poslala rozum do srdeční krajiny. Chtěla bych konkrétně podpořit faráře, aby nevyhořeli, ale mohli dál rozdávat i radost. S některými jsem měla tu čest už spolupracovat.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?

Vzkázala bych všem heslo, které mi říkal vždycky můj tatínek. Když jsem byla v pubertě, tak jsem se tomu ušklíbala, ale čím jsem starší, tím si toho víc cením. Tatínek říkal: „Úsměv nestojí ani korunu.“ Takže, milí čtenáři, nebuďte skoupí na úsměv pro druhého!

Ptala se Daniela Ženatá

Vzpomínka na vzácnou ženu Hermínu Duškovou (15. 4. 1910–2. 2. 2012)

Český bratr 4/2012.

Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.

Letos 2. února se uzavřel život Hermíny Duškové, členky dejvického evangelického sboru a významné české mecenášky umění. Psali jsme o ní před rokem v diakonické rubrice, když v krabčickém Domově slavila 101. narozeniny. Psali jsme také o rozsáhlých sbírkách umění nevyčíslitelné hodnoty, které shromáždil její manžel a které po jeho smrti věnovala předním českým muzejním institucím, čímž trvale obohatila kulturní dědictví našeho národa. Na tomto místě  o ní budu mluvit jako o tetičce, tak jsem jí říkal celý život.

„Pavlíčku, máš dobré zimní boty?“ zaznělo, je to sotva pár měsíců, z tetiččiných úst. Bylo to při návštěvě u ní v Krabčicích, kde pobývala poslední rok života. Po mozkové příhodě se jí špatně mluvilo, ale bylo vidět, že chce a má co říct. „Pavlíčku, kup si zimní boty,“ zašeptala znovu, když viděla můj nechápavý výraz. „Na Václavském náměstí u Bati. Já ti na ně dám. Mám tady v šuplíku dvacet korun, kup si dobré zimní boty.“ Co na tom, že byla v tu chvíli v čase o sedmdesát let zpátky! Láska a zájem o druhé byly v ní po celý hluboce zakořeněny, tvořily jakési předznamenání v notové osnově jejího života. A jak je patrné z té úsměvné krabčické příhody, láska a zájem o druhé ji neopouštěly ani tehdy, když tělo i hlava přestávaly fungovat.

Odkud se to všechno bralo, co bylo zdrojem téhle její lásky? „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ To byl tetiččin konfirmační verš. A tetička podle něho žila. Že sloužit Hospodinu znamená především sloužit druhým. Pokud se to můžeme někde učit, tak právě u ní. „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ To bylo jedno z hesel jejího života. Tak ji znali naši předkové, kterým jako distributorka léčiv zachraňovala život, leckdy s nasazením toho vlastního. Tak ji znal dejvický sbor v její obětavosti a při četných setkáních. Tak ji poznávali zástupci různých kulturních institucí, s nimiž ohledně manželových sbírek ochotně a precizně spolupracovala. Tak ji poznávala celá naše široká rodina, za první republiky, za války, v dobách komunismu i dnes. Na každého pamatovala, ptala se, posílala finanční nebo materiální pomoc. Neměla v životě nouzi. Přesto žila v neobyčejné skromnosti, nepotrpěla si na luxus, jako by ani nešlo o ni.

Vzpomínám, jak kdysi říkala o svém velkém daru českému národu: „To pro mě nebylo zatěžko sbírku našemu národu věnovat, když si uvědomím, o co náš národ přišel po bitvě na Bílé hoře…“ Český stát ji mohl ocenit nedávno, ještě by to stihl za života. Byla navržena na státní vyznamenání k 28. říjnu 2011. Nominaci pečlivě připravenou dejvickým evangelickým sborem podpořila celá řada expertů a významných kulturních institucí. Těšili jsme se, že v den výročí republiky uvidíme tetičku v televizi a uslyšíme slova prezidentova kancléře: „Prezident republiky uděluje medaili za zásluhy Hermíně Duškové…“ Přesto byl nakonec náš hradní pán jiného názoru. Nu což, přejme mu to. Hermína Dušková se už teď těší jiné slávě – té nebeské. Jako bych slyšel místo fanfár z Libuše andělské chóry. A do toho hlas: „Hospodin zástupů uděluje nebeské občanství za mnohé zásluhy, ale také a především ze své velké milosti, Hermíně Duškové.“ V nebeském auditoriu tleská tetiččin manžel Bohuslav spolu s těmi, kdo nás na věčnost předešli. A co teprve ten nebeský raut potom! Já vím, je to jen obraz, představa.

Věděla to i den před smrtí, kdy jsme spolu s ní a dejvickými faráři Hudcovými slavili v Krabčicích večeři Páně, tetička zpívala a připojila se i k modlitbě. Jako by ji vděčnost za celý bohatý život neopouštěla ani na jeho sklonku, ani v obtížích stáří, ani ve chvíli, kdy by mnozí řekli, že už to nestojí za to. Ona věděla, že stojí. Ona věděla, vím to jistě, že je před ní další cesta, že jde za lepším, vstříc dobré budoucnosti. Proto ani rozloučení nemusí a nemá vyústit ve smutek, nýbrž v radostnou naději. A tak se loučíme s Hermínou Duškovou v této naději. A s velikou vděčností za celý její bohatý život. My, její vděční dlužníci.

Pavel Hanych