Sezona začíná

Český bratr 3/2012.

Ve dvanáctém čísle Českého bratra jsem se spolu s vámi, milí čtenáři, ohlédl za rokem 2011. Vůbec to nebyl rok špatný. Mnohé ekonomické nejistoty překryla radost ze společného setkávání s nadějí na další pokračování rozvíjejících se vztahů, a to nejen v rovině sborového, ale i spolkového života. První radostná zpráva nového roku mne velmi povzbudila – finanční rozpočet na činnost kazatele pro české sbory ve východní Evropě v tomto roce byl navržen ve výši, která zabezpečuje celkem pohodlně to, že aktivity spojené se zahraničními sbory a krajany mohou pokračovat v nezměněném rozsahu. To je výborný odrazový můstek pro další plánování.

Velmi mne potěšila pozvání do sborů v Praze–Střešovicích, Lysé nad Labem, Praze–Modřanech. Začátek postního období mne zastihl uprostřed milého společenství bratří a sester v Javorníku nad Veličkou. Nejenže jsme mohli slavit společenství kolem stolu Páně, ale i společně s velickými a hrubovrbeckými členy sboru v sobotu 25. února při přednášce o krajanech ve Velké nad Veličkou zavzpomínat na sedmdesátá léta, kdy jsem byl vikářem v Hrubé Vrbce-Velké nad Veličkou s častými návštěvami Javorníka. „Zimní výjezdy“ do sborů ČCE jsem ukončil bohoslužbami a přednáškou v Poděbradech.
O březnu se říká „březen za kamna vlezem“, ale já naopak začnu zpoza kamen vyjíždět ke krajanům. V Chorvatsku – v Bjeliševaci a Pletenici – se bratři a sestry těší na návštěvu bratra faráře Miroslava Frydrycha, který na tato místa pravidelně jezdí a mne těší, že mohu bratru Frydrychovi dělat doprovod.
Návštěva Zelowa koncem března bude návštěvou ryze pracovní. Občanské sdružení Exulant chce na přání Zelovských znovu obnovit kontakty, které byly lehce utlumeny. Mám radost, že se mohu tohoto dění zúčastnit nejen jako řidič, ale především jako ten, kterému  kontakty s našimi krajany leží na srdci.
To se naplní i při dalším plánovaném výjezdu, a to koncem dubna, kdy se skupinou zelovských presbyterů navštívíme dva Nezávislé bratrské evangelické sbory na Ukrajině – Bohemku a Veselynivku.


Tomu ovšem bude předcházet můj velikonoční pobyt v Srbsku, kde budeme nejen ve Velikom Središti, ale i v nedaleké Kruščici společně slavit den Vzkříšení. V Peregu Mare zase čeká skupinka konfirmandů, se kterými budu mít malé první soustředění v týdnu po velikonocích. Jsou to radostné výhledy, plné milých setkání, pastoračních rozhovorů, důstojných bohoslužebných setkávání.
Vše pak směřuje k začátku prázdnin, kdy přijede skupina jedenácti dětí z Veselynivky na letní tábor v Bělči. Při té příležitosti chci znovu nám všem připomenout, že synodní rada vyhlásila dobrovolnou sbírku na pokrytí výloh spojených s pobytem dětí a mládeže na letních akcích v ČR. Plně tuto její iniciativu podporuji. Právě vám, mnohým čtenářům Českého bratra, také patří díky za loňský výtěžek sbírky, která pokryla loňské výdaje, a ještě zůstalo pro letošek téměř 63 000 Kč.

Mimořádnou sbírku mohou sbory ČCE odeslat do konce dubna t. r. na číslo účtu 478496893/0300, variabilní symbol 926144xxxx (xxxx-číselný kód sboru); na tento účet lze posílat dary i jednotlivě – místo kódu sboru lze uvádět např. jméno dárce. Připojuji se k závěru podpůrného dopisu sester z oddělení výchovy a vzdělávání a oddělení mládeže ÚCK z únorové sborové zásilky, kde píší: „Věříme, že se díky štědrosti členů církve podaří zajistit pokračování návštěv mladých krajanů, které jsou duchovním, kulturním i jazykovým obohacením pro všecky zúčastněné.“ Při této příležitosti si dovoluji poděkovat za finanční podporu těchto aktivit přicházející i od přátel ze zahraničí (např. od bratra Měřičky ze Salzburku).
V úvodu jsem zmínil, že mám radost, že i v letošním roce se budou moci vzájemné kontakty rozvíjet, a to jak na půdě sborové, tak i spolkové. Chci čtenáře informovat o tom, že se v letošním roce v týdnu od 24. do 30. září připravuje setkání krajanů pod názvem „Češi ve světě – oslavy Dne české státnosti 2012“, které se koná pod záštitou prezidenta republiky. Program je koordinován Ministerstvem zahraničních věcí ČR. Toto týdenní setkání bude zahrnovat slavnostní večer uspořádaný Národním muzeem v památníku na Vítkově, Mezinárodní krajanský festival, konferenci Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů, předání ceny „Významná česká žena ve světě“, přednášky v Náprstkově muzeu a celou akci završí slavnostní večer v Den české státnosti 28. září 2012 v historické budově Národního divadla za účasti významných osobností z veřejného života a Čechů ze zahraničí. V rámci setkání krajanů se připravuje také společná ekumenická bohoslužba v kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí. Přípravu všech těchto setkání lze sledovat na www.mzv.cz/krajane.

Těší mne, že se s vámi mohu podělit o tento start do nové sezony s nadějí, že Boží požehnání a milosrdenství se jako duha bude klenout nade všemi cestami a společnými akcemi. Rád se pak s vámi na stránkách Českého bratra tu a tam podělím o mnohé zážitky ze svých cest za krajany.
Pb+

Velký vliv malého kamaráda

Český bratr 3/2012.

Pocházím z nevěřící rodiny. Maminka sice byla jako dítě pokřtěna, ale jen formálně. Dědeček z tatínkovy strany mým rodičům dokonce ještě před jejich svatbou řekl, že pokud se nechají oddat v kostele, budou se tam muset obejít bez něho. Téma víry nebylo v naší rodině nikdy nějak tabuizované, ale prostě na ně nikdy nepřišla řeč. Věřící jsme vnímali jako jakoukoliv jinou skupinu, která se z nějakého nepříliš logického důvodu odlišovala od nás, průměrných maloměšťáků: ať si ale každý dělá co chce, pokud nás při tom nechá na pokoji.

Kamarád z gymplu

Byl jsem pravděpodobně vychováván podobně jako většina mých vrstevníků, ale i tak jsem byl vždy trochu stranou od ostatních. Na své okolí můžu působit divně, snad namyšleně, nevím. Až ve svých dvanácti letech, po přestupu na gymnázium, jsem potkal člověka, který do budoucna velmi ovlivnil můj život. Mikuláš byl zároveň nejmenší a nejchytřejší ze třídy, doma neměli televizi ani auto. A byl evangelík. Skamarádili jsme se a postupem času jsem ho začal považovat za nejlepšího přítele. Díky němu jsem pomalu začínal zjišťovat, že věřící nejsou tak moc odlišní od ostatních lidí, a to, v čem se liší, nemusí být jen na škodu. Mnohokrát jsem tak během svých gymnazijních let byl u něj v rodině. Párkrát jsem se setkal s dalšími lidmi ze skupiny mládeže, do které patřil. Dvakrát jsem s ním byl na hudebním festivalu Otevřeno v Jimramově, který je mladých evangelíků plný. V žádném případě jsem si tehdy ale ještě nepřipouštěl, že by ze mne jednou mohl být také křesťan.

Po maturitě jsem šel studovat na vysokou školu do Prahy. Jelikož jsem nedostal přidělenu kolej, Miki mi navrhl, abych bydlel společně s ním, s jeho sestrou a s jejím budoucím mužem. Čtyři a půl roku jsem tak bydlel se třemi evangelíky, které dnes všechny považuji za své blízké přátele. Během této doby jsem začal s evangelíky také pravidelně chodit hrát fotbal, byl jsem dvakrát na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže. Stále vzpomínám, že když jsem přijel domů z prvního sjezdu a maminka se mě ptala, jaké to tam bylo, odpověděl jsem jí: „Bylo to tam bezva, ale nemusíš se bát, nemám v plánu konvertovat.“

Bod zlomu

Skutečný obrat u mě nastal až loni. V první polovině roku jsem byl na studijním pobytu ve Finsku a po návratu jsem zažil nejhorší léto ve svém životě. Nic mě nebavilo, nic mě nezajímalo, všechno mi bylo úplně jedno. Celkově jsem mnohem víc než dřív pociťoval absenci hlubšího smyslu života. Z těchto nálad jsem se dostal až s pomocí Mikiho, který mě vytáhnul na Sportovní pobyt evangelické mládeže. Během týdne sportování, ale i různých zamyšlení ve skvělém kolektivu jsem si konečně začal uvědomovat, že díky víře bych mohl najít to, co zatím postrádám.

Když jsem se pak v září vrátil z dalšího mládežnického Sjezdu, byl jsem si jistý, že chci začít pravidelně chodit do kostela a na některé z mnoha setkání mládeže v Praze. Začal jsem se účastnit večerních bohoslužeb pro mládež u Martina ve zdi. Dosti nervózně jsem se pak vypravil do jedné doporučené skupiny mládeže. Zažil jsem tam velmi příjemný večer a začal docházet pravidelně. Hned na prvním setkání jsem se navíc shodou okolností dozvěděl, že v daném sboru má začínat minikurz o základech křesťanské víry, který může sloužit jako předkřestní příprava. Výsledkem bylo, že jsem byl před pár dny pokřtěn.

Můj obrat naštěstí nevedl k žádnému rozkolu v rodině. Doma byli sice překvapeni a otec se mého křtu nezúčastnil, nesnažili se mi to ale nijak vymlouvat. Za to jsem jim velmi vděčný. Myslím si, že jsem k tomu všemu směřoval už dlouho. Obrovskou cenu pro mě má i to, že jsem si tu správnou cestu našel bez přispění rodičů. Teď už můžu jen zkusit vydržet a prosit Pána, abych z této cesty nesešel.

Jakub (1986)

Laické služby: Kurátor sboru

Český bratr 3/2012.

Jan Rataj (1962) je matematik a vysokoškolský učitel. Kurátorem sboru v Soběhrdech je pět let. Práce kurátora je dobrovolnou službou církvi. Zeptali jsme se ho proto na tuto funkci, kterou provází zodpovědnost i umění jednat s lidmi.

Jste rodilý evangelík?

Nevím, zda se někdo evangelíkem už narodí. Nicméně maminka byla evangelička, já jsem byl v evangelickém sboru v Praze Dejvicích jako malé dítě pokřtěn, byl jsem voděn do nedělní školy, konfirmován. V tomto smyslu by tedy odpověď mohla být ano.

Jak jste se dostal do soběhrdského sboru?

Přestěhovali jsme se s manželkou a malým synem z Prahy do Čerčan v roce 1993 a začali jsme do soběhrdského sboru dojíždět. Našli jsme zde otevřené společenství několika mladých rodin našich vrstevníků, s nimiž jsme se brzy sblížili. Bylo to za působení manželů Tkadlečkových, kteří na faru přišli na konci roku 1989, po létech neobsazenosti sboru, a zasadili se o velké oživení.

Jak dlouho jste kurátorem?

Pět let, bez jednoho měsíce.

Měl jste rozpaky funkci přijmout?

Velké, zejména proto, že volba ve staršovstvu nebyla zcela konsenzuální. Bylo zde určité napětí mezi předchozí kurátorkou a novým farářem.

Proč jste tu funkci přijal?

Chtěl jsem se pokusit přispět ke zklidnění situace ve staršovstvu, převzít na čas štafetu odpovědnosti.

Jaké povinnosti má kurátor?

Přiznám se, že pro svědomitou odpověď bych se musel podívat do církevního zřízení, ale neudělám to, protože to mohou čtenáři //Českého bratra// udělat také, a navíc to velká většina z nich v zásadě ví. Kurátor je vedle kazatele jeden ze statutárních zástupců sboru, tedy zastupuje sbor navenek. Na staršovstvu jako orgánu leží odpovědnost za fungování sboru jak po stránce duchovní (zajištění bohoslužeb, zvěstování, křtů, katecheze, konfirmace, pastorace), tak po stránce praktické (hospodaření, údržba sborových prostor atd.), přitom kurátor je předsedou či místopředsedou staršovstva. Odpovědnost ale mají všichni presbyteři, nejen kurátor.

Co je na práci kurátora sboru těžké?

Kurátor především funguje jako dobrovolník, na živobytí si vydělává jinou prací. Tím už je dáno jeho omezení. Dále, jedná se zejména o práci s lidmi, a ta je vždy těžká. Velké nebezpečí vidím v této modelové situaci: kurátor se pro sbor velmi obětavě angažuje, a tu cítí, že staršovstvo (sbor) jej ne zcela podporuje, oceňuje, zaznívají kritické, odlišné názory. Snadno pak dochází ke zhoršení vztahů, někdy ke konfliktům. Vidím jako potřebné, aby si kurátor od své funkce zachoval určitý odstup, aby neztratil nadhled nad situací. Opačný extrém ale je, že kurátor plní svou funkci jen formálně a skoro se pro sbor neangažuje. To je samozřejmě úplně špatný přístup.

Co vás na práci kurátora těší?

Na tuto otázku těžko hledám odpověď. Necítím z funkce žádné zadostiučinění, beru funkci kurátora jen jako (dočasné) převzetí určité štafety. Práci ve staršovstvu považuji za smysluplnou, protože jsem přesvědčen, že sbor má důležitou funkci a jeho existence své opodstatnění. Pokud sbor žije a vzkvétá, není uzavřen sám do sebe, ale má i vliv na okolí, těší mne to.

Čemu dalšímu věnujete svou energii?

Jsem profesí matematik, působím na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a má práce spočívá ve výuce a výzkumu a též v redakci odborného časopisu. Ta práce mě těší. Kromě toho se angažuji v místě bydliště, v Čerčanech, jednak jako člen zastupitelstva, jednak jsem od dubna loňského roku místopředsedou správní rady Občanského sdružení TŘI, které v Čerčanech provozuje hospic. Posledně jmenovaná funkce je velmi náročná, dostal jsem se do ní za dosti vyhrocené situace po odvolání předchozího vedení a tíha odpovědnosti za provoz zařízení s asi třicetimilionovým rozpočtem a více než sedmdesáti zaměstnanci na nás padla velmi náhle. Prospěšností hospice jsem si jist, funguje dobře. Jsem rád, že se na jeho fungování spolupodílí i náš sbor – farář zde koná duchovenskou službu. Jedná se vlastně o diakonickou službu, byť hospic není zřízen Diakonií ČCE, a já jsem přesvědčen, že právě v diakonické službě nachází naše církev, naše sbory, velké uplatnění. Navíc mě velmi těší konkrétní ekumenická spolupráce místních církví na tomto díle.

Ptala se Daniela Ženatá

Romové, pochody nenávisti a krabice od bot

Český bratr 3/2012.

Negativní vášně mohou mít pozitivní dopad

Extremistická Dělnická strana sociální spravedlnosti má již ustálenou taktiku – když z médií zjistí, že v některém městě s větší koncentrací Romů došlo k trestnému činu, který lze interpretovat etnicky, uspořádá na místě pochod svých příznivců. Údajně má sloužit ochraně „bílé většiny“, ve skutečnosti se však snaží získat politické body hraním na rasistickou notu – bez ohledu na to, že ve městě vyvolá či ještě zvýší napětí mezi „bílými“ a „tmavými“, a situaci tak pro všechny zhorší. Občas jako by této malé extremistické straně hrála do ruky i policie – asi před rokem dvakrát po sobě tvrdě rozehnala pokus o nenásilnou bohoslužebnou blokádu neonacistického pochodu.

Napětí na severu Čech

Uprostřed léta došlo na severu Čech k situaci, která mnohé znepokojila. K pochodům Dělnické strany sociální spravedlnosti, zaměřeným proti místním nejchudším obyvatelům, žijícím v sociálně vyloučených lokalitách, se v Rumburku a ve Varnsdorfu připojili místní obyvatelé. Davy lidí nenávistně táhly proti svým sousedům, protože je pokládali – samozřejmě mylně – za příčinu všeho zla. Pro média to představovalo v okurkové sezóně vděčné sousto. O situaci Romů i Neromů, žijících na severu Čech, se začala vést celospolečenská diskuze. Zarážející však bylo, kolik xenofobních názorů zaznívalo i od tzv.  slušných lidí. Nastala situace, kdy veřejný prostor ve zmiňovaných městech i diskusi v mnoha regionálních i celorepublikových médiích ovládli zastánci protiromského rasismu.

K čemu by toto napětí mohlo směřovat? K tomu, že by v naší společnosti, dosud poměrně homogenní, narostly nepřekonatelné bariéry mezi bohatými a chudými, těmi, kdo mají světlou a tmavší barvu kůže. Jenže ve společnosti, rozdělené fyzickými ploty i společenskými bariérami, se žije dobře jen málokomu.

Mnoha lidem byla vzniklá atmosféra xenofobních názorů od počátku velmi nepříjemná – všimli si toho, co dosud tušili jen ti, kdo se situací do hloubky zabývali: že naše společnost je prorostlá netolerancí a nesnášenlivostí jak podzemní houbou, a stačí jen malý podnět a všude se objeví jedovaté výtrusy nenávisti.

Pochody nenávisti tak vyvolaly i mnoho reakcí těch, pro které je důležité, aby naše vlast byla dobrým domovem všem jejím obyvatelům, aby se lidé různé barvy kůže, různého sociálního postavení i různých názorů potkávali na jedné ulici, zdravili se a přátelili, a jejich děti společně seděly ve školní třídě.

Proti projevům nenávisti

Prvními, kteří vystoupili na straně Romů, byly různé místní i celostátní občanské iniciativy – V Ústí neonacisty nechceme, Ne rasismu, Nenávist není řešení. Tyto iniciativy sdružují převážně aktivní vysokoškolskou mládež, odvážné mladé lidi schopné krátkodobě velkého nasazení – přijet i zdaleka a riskovat jak zbití neonacistickými úderkami (které pravidelně doprovázejí pochody DSSS), tak i problémy s policií. Členové iniciativy Násilí není řešení se nejprve snažili o blokády pochodů nenávisti, později se soustředili na zajišťování programu pro děti v ubytovnách, které byly cílem těchto pochodů, tak aby děti nejlépe ani nezaregistrovaly přítomnost extremistů pochodujících a skandujících nenávistná hesla pod okny jejich domovů.

Na vypjatě rasistickou atmosféru na Šluknovsku rychle zareagovali i někteří místní obyvatelé, křesťané spolu s nekřesťany, a založili iniciativu Světlo pro Šluknovsko. Na svou petici, požadující „pokoj a naději pro všechny obyvatele Šluknovska“ získali rychle několik set podpisů. V době vzedmutých vášní koncem loňského dlouhého léta pořádalo Světlo pro Šluknovsko akce, tvořící jakousi protiváhu k nenávistným pochodům – každý pátek se konalo společné shromáždění „bílých“ i Romů v kostele v jiném městě na Šluknovsku. Akce Děti dětem přinesla romským dětem krabice od bot plné vánočních dárků věnovaných jinými dětmi.

Poměrně rychle přišly také reakce některých církevních představitelů – synodní senior Joel Ruml a profesor Tomáš Halík napsali zdravici pro protestní bohoslužebná shromáždění, prohlášení k situaci vydala i Česká biskupská konference.

Touha po smíření v modlitbách i médiích

Církve často reagovaly především uvnitř svých společenství – což však není vůbec málo! Při bohoslužbách zaznívaly modlitby za pokoj a smíření na Šluknovsku i ve zbytku republiky, celá situace byla mnohokrát zmiňována v kázáních. Často o ní referovala i církevní periodika, přičemž psala nezřídka vyváženěji než mainstreamovová publicistika. To jistě povzbudilo mnoho věřících k vlastním aktivitám. Již od začátku se všech aktivit účastnili kromě křesťanů a sekulárních humanistů také Židé různých směrů a názorů, od vrchního zemského rabína Karola Sidona až po liberální levicové aktivisty.

Zima s sebou přinesla dočasné uklidnění situace – pochody DSSS se sice konají, ale počet jejich účastníků bývá podstatně menší. Aktivistům to umožnilo vydechnout, nabrat nové síly a pokračovat v práci v klidnější atmosféře. Okruh těch, kteří chtějí „udělat něco dobrého“ pro pokojné soužití na severu, se také podstatně rozšířil, vždyť ne každý má povahu na to, vystavovat se přímým střetnutím.

Každý se tak může věnovat těm aktivitám, které mu jsou povahově nejbližší. Členky Unie židovských žen navštěvují romské ženy na Šluknovsku a na oplátku je zvou na návštěvu v Praze, křesťanští mládežníci uspořádali mikulášský a vánoční večírek pro děti v ubytovně Sport ve Varnsdorfu, členové iniciativy Světlo pro Šluknovsko budují v Rumburku klub pro předškolní romské děti, děti z Prahy i z jiných částí republiky poslaly dětem na Šluknovsko a Ústecko, žijícím v prostředí sociálního vyloučení, přes pět set vánočních balíčků v krabicích od bot.

Romové sobě

Důležité však je, že se aktivizují i sami Romové a vystupují s návrhy řešení i programy. Leckteří vzdělaní a dobře situovaní Romové si znovu uvědomují své vazby k svým chudým soukmenovcům, žijícím na okraji společnosti a setkávají se s nimi. V lednu vznikla romská politická strana s rozumným programem.

Zdá se tedy, že negativní vášně, které v létě v naší společnosti vyvřely, mohou mít paradoxně i pozitivní dopad na posun směrem k větší a reflektovanější toleranci v naší společnosti. Výsledek ovšem není předem jistý a záleží  na tom, co ve společnosti převáží – zda pohodlné a podstatu problému neřešící hledání chyb na těch druhých a jejich obviňování z nepřizpůsobivosti, nebo tolerance a aktivní vytváření společného života.

Mikuláš Vymětal, seniorátní farář pro mládež