Pro děti: Biblický zvěřinec – Prase

Český bratr 7+8/2013.

I od prasat se mohu vrátit.

Anežka má doma několik úkolů. Dělají je společně se sourozenci. Tedy – vůbec ne společně, střídají se. A moc dobře si hlídají, aby někdo neměl práce méně než ten druhý či třetí. Tak jim doma visí papír, kde se všechno eviduje. Zametání, mytí podlahy a luxování. Jednou za týden. A další týden se služba posune. Taky děti doma skládají vyprané kapesníky. Anežka je vždycky pečlivě rozdělí na tři stejné hromádky.
To je nespravedlivé, Petr je na táboře a neuklízí!
To je nespravedlivé, dneska je ta podlaha špinavější než minulý týden!
Znáte to, že?
Už se těším, až budu bydlet sama. Vůbec nebudu muset uklízet, těší se Anežka.
Večer leží maminka s Anežkou v posteli a čte jí knížku. Kapitola skončí. Dobrou noc, Anežko.
Ještě pomazlit, připomene Anežka.
Dobrou noc, moje holčičko. Ale ty už se těšíš, až budeš bydlet sama a nic nebudeš muset dělat, viď? Neodpustí si maminka Anežce připomenout.
Ale to bude až za dlouho, brání se Anežka. Ještě se jí nechce odcházet.
A – mami – budu se k vám moct vracet? Na návštěvu?
Maminka ji pohladí. I od prasat se můžeš vrátit.
Fuj, od jakých prasat?!
Víš, jak to bylo s tím synem, co se rozhodl žít sám?

Přišel za svým otcem a řekl mu: dej mi peníze, které bych po tobě měl zdědit. Chci už žít sám. Rozhodovat si věci po svém.
Otec mu peníze dal. Tak to zkus. Hodně štěstí.
Těch peněz bylo hodně. Syn se vydal do světa, žilo se mu dobře. Nikdo ho nenutil pracovat, pomáhat, uklízet. Nemusel vařit ani umývat nádobí. Mohl si všechno zaplatit a koupit. Spal v hotelech, jedl v restauracích. Na jídlo vždycky někoho pozval, tak nebyl sám.
Ale časem peníze došly.
Budu muset začít pracovat, přemýšlel.
Něco doma odkoukal, ale moc toho ještě neuměl. Ptal se na práci, ale nikde ho nepotřebovali. Až konečně na jednom statku řekli: ale jó, něco tady dělat můžeš. Támhle jsou prasata. Budeš se o ně starat. Spát můžeš v chlívě.
Fuj, prasata, pomyslel si syn. Ale nahlas to neřekl. Protože už mu nic jiného nezbývalo. A tak se staral o prasata.
Po večerech vzpomínal, jaké to bylo doma. Večeře, povídání u stolu. Rodiče, bratr, kamarádi. V noci čistá postel. Ale vrátit se nemůžu. Vždyť už jsem to jednou zabalil.
Ale ty myšlenky na domov se pořád vracely. Půjdu a zkusím to. Řeknu, že je mi to líto. Poprosím, jestli bych nemohl u otce pracovat jako pomocník.
Tak se vrátil. Tatínek byl zrovna před domem, když se v dálce objevila synova postava. Poznal ho hned. Vždyť je to syn!
Pojď domů, máme tě tady rádi.
Odpustíš mi to? Ptal se syn. A tatínek ho objal.
Pane Bože, děkujeme, že máme domov. A děkujeme, že se můžeme vracet taky k Tobě. Že nás máš rád jako rodiče. Amen.

Prase v Bibli
Pro židy je prase nečisté zvíře. Židé se prasat nesmějí dotýkat, nejedí vepřové maso. Proto, když marnotratný syn (Lk 15) dostane jako práci pasení vepřů, je to kromě špinavé práce i potupa. Když Ježíš vyhnal zlé duchy z posedlých v Gadaře, zlí duchové vešli do prasat a prasata skončila v moři. Gadarenská (gerasenská) krajina je na pohanském území (Mt 8). Ježíš také používá obraz nečistých prasat ve varování: Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly sviním. (Mt 7)

Doporučujeme:
Odkud se vzal svět? O co se nejvíc bojím, že to ztratím? a další otázky k přemýšlení najdeme v knize To je otázka norského autora Josteina Gaardera s obrázky Akina Düzakina. Kniha nenabízí odpovědi. Vždy na jedné stránce je otázka a na vedlejší je trochu snový obrázek k prohlížení a přemýšlení. Pro děti od sedmi let. Vydal Albatros v roce 2013.

Lenka Ridzoňová

Drago Fišer: Hledám slova pro hledající. Procházka teologickou literaturou

Český bratr 7+8/2013.

Drago Fišer (1925) byl právník, ekonom, vysokoškolský učitel. Je však stále hledač. Bylo mu snad těžké věřit tak, jak se odpovědi kdysi učil v Heidelberském katechismu a slýchal je z kazatelen, a proto hledá. Hledal a hledá odpovědi, protože nechce věřit bez porozumění. Není mu jedno, jak nosně a úspěšně církev, které je členem, předává křesťanství.

Kniha Hledám slova pro hledající zachycuje Fišerovo vlastní hledání, přemýšlení a zejména reflexi teologické literatury i naší doby. Z hledání pak roste zkusmá nevtíravá nabídka toho, co jemu připadá nosné. Už jen poctivost a autentičnost této cesty je velmi inspirativní.

Kniha má pět kapitol. První se věnuje tajemství lidského života, otázkám po smyslu, proč, co, a možným odpovědím na tyto otázky. Druhá se ptá po kořenech náboženství, po tom, co je víra, po významu slova Bůh a po roli rozumu v životě víry. Třetí naznačuje, že v křesťanství lze pozorovat dvě tradice: synoptickou a nesynoptickou, tu, která snad věrněji zachovala Ježíšovo náročné učení, a tu, ve které galilejského Ježíše příliš zastínil a zakryl řeckými filozofickými termíny interpretovaný Kristus. Čtvrtá, nejrozsáhlejší kapitola je autorovým pokusem představit Ježíše, základní kontury jeho učení i životního příběhu a shrnout to nejpodstatnější pro následování Ježíše v naší době. (Škoda, že autorovi unikl komentář Jiřího Mrázka k Evangeliu podle Matouše, který je podle mého názoru v češtině nejlepším současným pokusem právě tuto synoptickou tradici představit.) V poslední kapitole se pak Fišer vrací k některým křesťanským dogmatům, která připisuje nesynoptické tradici, která mu v jeho osobní víře bývala (jsou) překážkou a která považuje (v jistém smyslu oprávněně) za překážku i pro leckteré z našich současníků.

Fišerova kniha mi trochu připomněla někdejší bestseller od J. A. T. Robinsona Čestně o Bohu (1963). I to byl tehdy pokus stručně seznámit (především za pomocí citátů) laické čtenáře s díly teologických autorů, která anglikánskému biskupu z Woolwiche přišla jako nosná pro poctivější víru a život z ní, a pokus tyto teologické podněty domýšlet. Fišerova kniha, jak naznačuje její podtitul Procházka teologickou literaturou, je rovněž snahou (samozřejmě subjektivní) z vesměs odborné literatury srozumitelně vyzdvihnout to, co může hledajícího ve víře posunout. Na výběru titulů, které Fišer poctivě excerpuje, je unikátní nejen velký záběr, ale také to, že sahá bez problému i k produkci německé či anglické, římskokatolické i židovské. (Knihu bych však rozhodně nepovažoval za další z řady těch, které z pěti titulů dělají šestý!)

S autorovými názory by šlo jistě místy polemizovat. Samo rozdělení na synoptickou (pro autora nosnou) a nesynoptickou tradici, či podle M. Balabána na hebrejské a řecké myšlení, je možná příliš zkratkovité. A právě ona nesynoptická tradice by si zasloužila větší a poctivější pozornost. Někde snaha promluvit stručně není příliš prospěšná, ale stejně se domnívám, že D. Fišer notně zahanbuje leckteré z nás, které bohosloví „živí“.

Kniha mě, jak naznačeno, mnohokrát mile překvapila, inspirovala, vyprovokovala. A to se mi nestává často. Je psaná laikem pro laiky, je psaná pro ty, kterým jejich víra či nevěra není lhostejná, kteří ke své víře či nevěře, ke svému ptaní po smyslu, přistupují či chtějí přistupovat poctivě. Vřele a rozhodně ji doporučuji tomu, kdo není spokojený s věroučnými poučkami, kdo je o své víře ochoten přemýšlet, vystavovat ji pochybnostem.
Myslím, že Drago Fišer mimo jiné dokazuje, že písmáci v dobrém smyslu toho slova ještě zcela nevymřeli a že i tato doba může přát poctivým hledačům, respektive těm, kdo by „…s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel….“ (Sk 17,11).

Ondřej Macek

FIŠER, Drago. Hledám slova pro hledající. Procházka teologickou literaturou. Jihlava: Mlýn, 2012. 152 s.
Kniha je k dostání u nakladatele nebo ve FS ČCE Praha 6 – Dejvice, Bubeneč za 100 Kč.

Pro Teofila – Mike Beaumont: ABC Bible a ABC Ježíšova života

Český bratr 7+8/2013.

„Když jsem si před mnoha lety poprvé při úvodní hodině sedl ke klavíru, uviděl jsem před sebou list papíru se znaky, které se mi jevily jen jako linky a klikyháky. Nešlo mi do hlavy, jak se někdo může na něco takového podívat a pak zahrát nádhernou hudbu… Podobný dojem mají mnozí lidé z Bible, zvlášť když se s ní teprve seznamují. Připomíná jim pouhé „linky a klikyháky“ a zdá se jim, že příběhy, postavy a myšlenky, s nimž se na jejích stránkách setkávají, jsou na hony vzdálené realitě. Když ale přijdeme na to, co máme hledat a uvědomíme si, co různé věci znamenají, zjistíme, že nám Bible rozhodně má co říct.“
Těmito slovy začal Mike Beaumont předmluvu své knihy ABC Bible. Kniha nám má pomoci se orientovat, vysvětlit neznámé, odhalit souvislosti.
Jednotlivé kapitoly mají podobnou strukturu. Nahoře nadpis (např. Šalomoun) a podtitul (Nerozum rozumného). Vedle nadpisu je jeden biblický verš a odkaz na další kapitoly knihy s podobným tématem (v kapitole o Šalomounovi je zde odkaz na kapitoly: Herodův chrám, Přísloví, Oběti, Stan setkávání)

Pod nadpisem je pak stručné shrnutí (jde-li o postavu, tak kdo to byl, kdy žil, co udělal…) a pojednání o několika důležitých věcech vztahujících se k postavě nebo tématu. V kapitole o Šalomounovi jsou zde hesla: moudrost, bohatství, manželky, Šalomounův chrám (se schematickým obrázkem s vysvětlivkami) a mapka Jeruzaléma. V kapitole o Janu Křtiteli jsou hesla Janovo narození, Janova zvěst, Křest, Esejci, Svitky od mrtvého moře, obrázek a popis Herodovy pevnosti.
Každá kapitola má na konci odstavec nadepsaný Klíčový pojem. V kapitole o Šalomounovi je to „vlažnost“, v kapitole o Žalmech je to „chvála“, v kapitole Boje rané církve je to „zákonictví“.

Po levé straně každé stránky je časová osa pro orientaci, o jaké době kniha vypráví. Někde údaj není vyznačen, například u Žalmů nebo příběhů tzv. předvěku (Gn 1–11: stvoření světa, Adam a Eva…).
Po pravé straně stránky je pro snazší orientaci vyznačeno, v které biblické knize se o daném tématu píše a kde je umístěna v rámci kánonu.
Text knihy doprovázejí na každé stránce obrázky, případně mapky, tabulky s letopočty nebo rodokmeny. Většina obrázků jsou fotografie ze současnosti, které nám přiblíží dané místo, situaci nebo zvyk; například obrázek židovské rodiny při sederové (pesachové) večeři nebo vstup do chrámu faraóna. Jinde jsou fotografie dochovaných historických předmětů (sošky, mince, pečetidla) nebo vyobrazení (např. fragment starého nápisu na zdi).

Podobnou strukturu i zaměření má další encyklopedie z této řady: ABC Ježíšova života. Tato kniha má pět oddílů: Ježíšovo prostředí, Ježíšovy začátky, Ježíšova mise, Ježíšova smrt a vzkříšení a Ježíšův vliv.
Např. v oddílu Ježíšova mise je kapitola Jeho zázraky: Moc nad přírodou. Zde jsou hesla: Stvoření podléhá Stvořiteli, Janova znamení, Nasycení zástupů, Dva „přírodní zázraky, Vzkříšení mrtvých.
V závěru každé kapitoly je klíčový citát, zde verš: „Já jsem to, nebojte se.“

V obou případech jde o encyklopedii a to s jejími přednostmi i vadami. Kapitoly jsou stručné a přehledné, výklad je jednoznačný.
Popis osob, událostí nebo věcí není neutrální. Je to popis zaujatý, píše ho věřící člověk. Je zde hodnoceno správné a špatné.
Pro orientaci křesťana ve světě Bible a křesťanské víry jsou knihy dobrým pomocníkem. Začátečníkům i pokročilým.
Lenka Ridzoňová

BEAUMONT Mike. ABC Bible. Praha: Česká biblická společnost, 2007. 126 s.
ISBN 80-85810-50-6
BEAUMONT, Mike. ABC Ježíšova života. Praha: Česká biblická společnost, 2012. 128 s.
ISBN 978-80-87287-42-2

 

 

Epizody z mládí Konstantina filozofa. Nad stránkami poutavé legendy

Český bratr 7+8/2013.

Život svatého Cyrila se dochoval ve více než čtyřiceti rukopisech z 15. století, šest set let po jeho úmrtí. Ovšem kompletní text nesrovnatelně důležitějšího, kopírovanějšího a čtenějšího Nového zákona máme v ruce také až ze staletí vzdálených jeho vzniku. U antických klasiků, z nichž bez větších problémů sestavujeme dějiny starověku a učíme na školách, činí odstup ztraceného originálu a dostupné kopie běžně tisíc a více let, málokdy méně. A pokud bude za tři sta let ještě fungovat internet a někdo na něm náhodou najde tento článek, rozhodně ho nenajde na disku stejného počítače, na kterém jsem ho napsal. Co lidi z nějakého důvodu zajímá, prostě kopírují; hledat původní médium, na kterém byl text uložen, se dnes zdá dětinské.
A proto beru vážně jeden z názorů na vznik legendy, totiž že vznikla krátce po Cyrilově smrti (869), snad ještě za Metodějova života. Minimálně obsahuje vícero osobních věcí z Cyrilova dětství a mládí – lidsky uvěřitelných. Podívejme se tedy na několik epizod z života mladšího z bratrů-věrozvěstů, abychom zvěděli, jak zajímavý člověk k nám před 1150 lety přinesl světlo evangelia.

Ztracená hračka

Zajímavý je už „příběh obrácení“ tehdy ještě Konstantina; ještě jako dítěti z dobré aristokratické rodiny mu vítr při lovu odnese krahujce. Chlapce nad ztrátou oblíbené hračky popadne tesknota nad marností světa a od té doby si raději čte a skrz hloubání nad knihami se stává stále zbožnějším. Starý text věrohodně ukazuje, že na počátku obrácení mnoha lidí bývá něco hodně triviálního. A kryje se i s (běžně parodovaným) poznatkem psychologie, že ztráta oblíbené hračky může u člověka v dětství přehodit výhybku (zde ke kněžství, nikoliv k zločinecké dráze).

Byzantská vzdělanost

Příběh hloubavého chlapce pokračuje krátkým setkáním s akademikem, který se však zařekl, že už nikoho učit nebude, a odmítne tedy i Konstantina. Pro děj legendy to nemá další význam, a tak jsem nakloněn vidět zde prostě záznam autentické hořké vzpomínky. Nicméně Konstantinovi se, jako sirotku z dobré rodiny, brzy dostane vzdělání po boku samého mladičkého císaře, a to v těchto oborech: gramatika, Homér, geometrie, dialektika, filozofie, rétorika, aritmetika, astronomie, hudba. Tak tehdejší vzdělání skutečně vypadalo, a dnešní člověk skoro aby záviděl a připadal si právem trochu jako fachidiot.

Svatý muž

Náš filozof záhy unikne ženitbě a politické kariéře. Vzdělance je však škoda ztratit, a tak jej aspoň uvrtají na místo diecézního knihovníka. Brzy zmizí na půl roku do kláštera, je však povolán zpět jako profesor filozofie na univerzitu v Cařihradu. Příznivce nauk o typologii osobnosti může potěšit, že oba slovanští apoštolové vykazují rysy příznačné pro lidský typ „svatý muž“ – houževnaté úsilí o poznání, pevnost přesvědčení, odvahu k oběti – ale zároveň typickou slabinu takových osobností: stálý sklon se někde zašít. Oba bratry to stále táhne do klidu (a možná, řekneme jízlivě, do pohodlí) kláštera. Když Cyril později v Římě umírá, právě to říká bratrovi: Do kláštera nechoď, prosím tě, dodělej tu Moravu.

Císař a filozof

Časem je Konstantin vyslán na humanitární misi do Iráku, aby zmírnil pronásledování místních křesťanů pod muslimskou nadvládou. Ocitujme kouzelnou řeč, jíž jej císař vysílá:
„Slyšíš-li, filozofe, co mluví nečistí Agareni proti naší víře? Jsi sluhou svaté Trojice a jejím učedníkem, jdi a odporuj jim, a Bůh, dokonavatel všech věcí, v Trojici oslavovaný, Otec, Syn a Duch svatý, dej ti milost a sílu v řeči a učiň tě jakoby novým Davidem, jenž zvítězil třemi kaménky nad Goliášem, a přiveď tě nazpět k nám a popřej ti království nebeského.“ Slyše to, Konstantin odpověděl: „S radostí tam půjdu pro křesťanskou víru. Neboť co jest mi sladšího na tomto světě, než za svatou Trojici živu býti i umříti?“ Tedy, přeloženo: „Pocem, studovanej. Di a vysvětli jim to.“ Konstantinova odpověď pak na aktuálnosti neztratila docela nic.

Hádání v Iráku

Irácká epizoda začíná anekdotou: muslimští průvodci se Konstantina poťouchle ptají, zda ví, co znamenají obrazy ďáblů, jimiž jsou zhanobeny dveře domů místních křesťanů. Pohotový filozof odpovídá: „Vidím obrazy ďáblů a soudím, že uvnitř bydlí křesťané. Ďábli, nemohouce s nimi žíti, utíkají od nich ven. Kde však tohoto znamení zvenčí není, s těmi jsou ďábli uvnitř.“
Po zahřívacím kole však následuje srovnání obou věr, živé dodnes: muslimští učenci argumentují, že muslimové jsou v zachovávání příkazů svého náboženství daleko důslednější než křesťané. Konstantin souhlasí; ovšem poukazuje na to, že Mohamedova nauka nebrání běžným lidským sklonům, zejména hněvu a chtíči. Je mělká, a proto je snadné se jí řídit. Kdežto Kristova nauka je hluboká, často jde proti sklonům člověka, a tak se mnohým nedaří ji naplňovat. Nízko položenou laťku je prostě snazší přeskočit. Křesťanství stanovuje ideál, kterého se snažíme dosáhnout a mnohdy selháváme, s tím se od začátku počítá.
Muslimští učenci pak šikovně využijí Kristova příkazu o nastavení druhé tváře: „Proč se tedy Byzanc pokojně nepodrobí muslimskému vpádu?“ Konstantin oponuje jiným citátem z evangelia: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Křesťan má nastavovat druhou tvář, má ale také povinnost bránit své souvěrce, aby „se zajetím těla nebyla také jejich duše zajata“.
Následně z 19. súry Koránu, Mariam, dokáže nauku o svaté Trojici: „I poslali jsme ducha svého k Panně a přijal z ní podobu dokonalého člověka.“ Což tam skutečně je! Když odpoví mnoho dalších otázek z mnoha vědních oborů a muslimští filozofové se ho ptají: „Kterak to všechno víš?“ odpoví podobenstvím o muži, který si nabral mořskou vodu do měšce a všude se chlubil, že má s sebou moře. Jeden „pomořan“ mu však odpoví: „Zbláznil ses, že se chválíš pouhým smrdutým měšcem? Vždyť my toho máme celé moře. Od nás přece vzešla všechna umění a vědy.“ A když se podíváme, jak slavné vzepětí islámské filozofie a vědy nemělo záhy trvání ani pokračování, dal bych mu i za pravdu.
Zhrzení filozofové mu aspoň dají vypít jed, který ovšem neúčinkuje. Konstantin je však zřejmě přece jen z celé mise trochu otrávený a odchází opět do kláštera, za bratrem Metodějem.
Následně je čeká mise k Chazarům na Krym, kde se v disputaci střetnou s muslimy a Židy. Debata má rozhodnout další duchovní směřování této říše. Legenda opět oplývá velmi zajímavou argumentací.

Střet s barbary

Ve světle předchozí kariéry jednoho z bratrů je jasnější, jaké povahy byl pozdější střet slovanských apoštolů s latinskými biskupy z Řezna a Pasova, nelibě nesoucími ohrožení svých nároků na moravské území. Je to střet tehdy ještě velmi barbarského Západu s tehdy ještě velmi vyspělým Východem. Už jen v otázce bohoslužby v jazyce lidu argumentuje Konstantin četnými místy z Písma, zejména pasáží o mluvení jazyky z listu Korintským. Latinové se zmohou jen na odkaz na nápis na Kristově kříži, jenž byl v jazyce hebrejském, latinském a řeckém, údajně jediných jazycích, jimiž jde chválit Boha. Z legendy se dále dovídáme, že latinské duchovenstvo příliš nebránilo pohanským žertvám ani rozšířenému mnohoženství, že učilo, že pod zemí žijí lidé s velkou hlavou (?!), že kdo zabije hada, zbaví se tím devíti hříchů, apod.

A přece je to nakonec latinský svět, který zrodí takového Jana Husa a další reformátory, jejichž obdobu bychom v Byzanci – a v Bulharsku nebo Rusku už vůbec – marně hledali. A tak se právě na Moravě setkává svět, který pomalu umírá s tím, který se teprve rodí.

Tomáš Pavelka