Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky

Český bratr 2/2012.

Ony hrůzu prožily, my o ní pouze čteme.

„Že většina z nás přežila se zdravým rozumem, bylo podmíněno především tím, že jsme byly ženy. Ne proto, že by byly ženy měly lehčí podmínky, jak si často přejí věřit lidé nezúčastnění, zvyklí jakžtakž přijmout surovosti páchané na silnějším pohlaví, utěšující se sebepřesvědčováním, že něco takového by ženě přece nikdo neudělal. Ve vězení není rozdílů, když jde o násilí. Rozdíl je jen v tom, že žena je celým svým ústrojím docela jiná než muž, nejen fyzicky, ale především svou vnitřní podstatou. Má nějak silněji vyvinutý instinkt přežití.“

Dagmar Šimková, dcera bankéře z Písku, se po komunistickém převratu stala s celou svojí rodinou nepohodlnou. Studia na pražské filozofické fakultě skončila v nedohlednu. Pracovala v písecké textilce, potom získala práci v nemocnici. V roce 1952 si pro ni v jejích třiadvaceti letech přišli. „Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš.“ Slova mladého estébáka, když ji odváděli, uvádějí novou etapu Dášina života. Na této cestě jde mnohdy o holé přežití. Příslušníci komunistické Státní bezpečnosti ji odvezli rovnou k výslechu do úřadovny v pražské Bartolomějské ulici. Byla obviněna z toho, že ukrývala dva vojenské zběhy, roznášela protistátní tiskoviny a soustavně se zabývala myšlenkou na ilegální útěk do nepřátelské ciziny. V podstatě však byla odsouzena pro svůj buržoazní původ. V komunistických lágrech si odseděla v nelidských podmínkách celkem čtrnáct let. Tři roky jí byly přidány za to, že utekla, třebaže jen na pár hodin.
O tom, v jakých podmínkách, s kým a kde musela Dagmar Šimková žít, se dozvídáme z jejích vzpomínek vylíčených s velkým literárním talentem. Kniha vznikla v roce 1968 v Austrálii po odchodu z Československa. Dílo nic netají a nesnaží se zjemnit brutalitu, zvěrstva a sprostotu komunistického režimu, který samozřejmě tvořili lidé.

Šimková sama přiznává: „Na otázky o vězení odpovídám skoro pravdivě. Jen občas něco zamlčím, když posluchač zjihne. Ale uvnitř cítím vinu. Lidé mají vědět pravdu.“ (s.124) A tak čtenář není mnohdy ušetřen nemilosrdných detailů. Drsné čtení. Vězni však, jak autorka píše, nežijí z chleba, ale z naděje. „Začaly jsme hromadně věřit, že nás Pán Bůh nezatížil nadarmo něčím, co bylo nad naše síly. Nerozhodl o nás mimovolně, ale protože věděl, že obstojíme, vyvolil nás k záměru, který byl tajemný. Svůj život jsme začaly chápat jako moudrý úradek. Každá z nás, nepovšimnutá a neznámá světu, měla místo určené shora, kde nebude zapomenutým ošlapkem. A tak jsme věřily, že neprožíváme tragickou epizodu života, ale jeho nejdůležitější část, kde nám je nabídnuto poznat zblízka všechno, co lidský  život obsahuje, od vrcholu až k temným pádům, jsme na pouti, která nás vede cestami lidského  myšlení a chování, cítění, krásy a zla a všeho, čeho je člověk schopen.“

Kniha svědectví Dagmar Šimkové se čte chvílemi jedním dechem, chvílemi se chce od knihy někam daleko utéci. Ale vlastně není a nemělo by být nikdy kam. Je to kniha o komunismu, a proto je třeba, aby byla čtena. A na utrpení lidí nejlepších charakterů, vzdělaných, inteligentních, lidsky a morálně pevných se nesmí nikdy zapomenout.

Míla Hofmanová

ŠIMKOVÁ, Dagmar: Byly jsme tam taky. Praha: Monika Vadasová-Elšíková, 2010.   166 stran. ISBN 978-80-902602-3-8

Katechismus pro rodiče: Co je to bohoslužba?

 

Český bratr 2/2012.

Odpovědět na otázku předškoláka „Mami, co je to bohoslužba?“ bude poměrně snadné – „To je, když jdeme do kostela, zpíváme tam, modlíme se, posloucháme čtení z Bible a kázání a ty jdeš do nedělky.“ Jenže takhle se dítě spíš nezeptá, leda by to slovo nikdy neslyšelo a nikdy na bohoslužbě nebylo. Naše děti se ovšem budou ptát zapeklitěji a pro nás rodiče náročněji: „A musím dneska do kostela?“ „Proč tam musím?“ „Proč tam jdeme?

Na to asi neexistuje jen jedna správná odpověď, ale o to je důležitější, abychom tu odpověď jako rodiče měli. Stejně jako v jiných případech vychováváme především příkladem. Musíme vědět, proč jdeme do kostela my, proč jdu na bohoslužby já – každá neupřímná a vnitřně nepravdivá odpověď by se nám mohla vymstít. Zkuste malé cvičení: představte si svoji cestu na bohoslužby a přemýšlejte při tom, proč tam jdete, co očekáváte, co hledáte, co na bohoslužby přinášíte, co tam zažíváte a co si z bohoslužeb odnášíte. Máte? Pak jste si formulovali svoji osobní část odpovědi, kterou můžete svým dětem dát.

Napadlo vás však při vaší myšlenkové procházce také slovo „povinnost“ nebo „zvyk“? Možná to zní na první poslech trochu negativně, možná si myslíme, že křesťan by neměl chodit do kostela ze zvyku nebo z povinnosti. Vyjadřuje to však důležitou pravdu – účast na bohoslužbě nemůže být záležitostí rozmaru či chuti: až mi to vyjde. Pravda, v životě přicházejí neděle, kdy nás z vnitřních či vnějších důvodů účast na bohoslužbě nebaví, „nic mi to nedává“ nebo mě to naopak rozčiluje a jdu jen ze setrvačnosti. Ale pořád je tu Kristus, který si nás povolal. Povolal si nás jako své učedníky k sobě, do společenství podobně věřících. A tak je účast na společenství prostě vnitřní a nutnou součástí křesťanské víry, protože odpovídáme na Kristovo povolání. On je Pán, on tady velí. Pokud to tedy nevzdám, Kristovo pozvání neodmítnu ani po několika „hubených nedělích“ a znovu vstanu a vydám se na cestu do shromáždění, pak právě na té své poušti můžu být osloven – modlitbami, písní, biblickým slovem i kázáním. Možná zjistím, že některá sestra nebo bratr mají podobné starosti, jiní mají povzbuzení nebo řešení, někdy možná čeká nějaký úkol na mne. Jestliže zůstávám doma, o to všechno se připravuji.

Když chci, aby mé dítě chodilo na bohoslužby a víra se pro ně stala důležitou součástí života, pak mi ze zkušenosti dítěte i rodiče vycházejí dvě důležité věci – příklad a sdílení. Dítě odmala přebírá náš vztah k účasti na bohoslužbě, vidí, čemu dáváme v neděli přednost, opakuje to po nás. Když pak přijdou v úvodu zmíněné otázky, můžeme mluvit osobně, vyprávět svůj příběh (tedy ne „do kostela se chodí“, ale „já  chodím proto…“). Můžeme přiznat i svou občasnou nechuť, kterou přemáháme tím, že si připomínáme: Kristus mě přece povolal, pozval, potřebuji o něm slyšet; a potřebuji své bratry a sestry a oni potřebují mne. A až se vrátíme, můžeme s dětmi i s partnerem mluvit o tom, co jsme „v kostele“ zažili, vlastně se cvičit v tom, abychom dokázali o své víře mluvit. Je dobré, když děti zažívají, že bohoslužba a život v církvi je námětem našich hovorů a zájmu.

Marta Sedláčková

Liturgie v Českobratrské církvi evangelické. Hledání minulosti

Český bratr 2/2012.

Úvahy nad liturgickým dědictvím původně luterských sborů Českobratrské církve evangelické, které jsme v minulém čísle na těchto stránkách započali, nás nutí se hlouběji podívat do bohoslužebných knih, zpěvníků a dalších dokumentů, jež nám mohou zprostředkovat liturgické smýšlení našich předků. Drobné nahlédnutí do těchto sfér se vám pokusí zprostředkovat následující řádky.

Liturgie v agendách po sloučení církví
Po sloučení luterské a reformované církve v roce 1918 vycházely sbory nové Českobratrské církve evangelické zprvu zcela přirozeně ze svých předešlých bohoslužebných zvyků. Narozdíl od velmi prosté reformované tradice nenacházela však luterská liturgie v nové spojené církvi potřebný ohlas. Kromě odporu ke všemu, co připomínalo katolickou mši, hrálo významnou roli jistě i stěhování obyvatelstva, které narušovalo stávající zvyklosti. Můžeme to vidět i v naší oficiální bohoslužebné Knize modliteb a služebností z roku 1939, jejíž upravené vydání vyšlo ještě v roce 1953. Jsou zde sice postupně stručně uvedeny oba dobové pořady bohoslužeb („Pořádek prostý“, který odpovídá reformované tradici a „Rozmanitější způsob bohoslužby“, který vychází z luterské tradice), ale už toto jejich řazení a označení vypovídá o směřování k reformovaným vzorům. Takový přístup k liturgii vychází evidentně z textu starší agendy reformovaných sborů, která vyšla v roce 1881 ve Vídni. V průběhu 20. století pak „prostý“ pořad převážil natolik, že do nedávné doby se luterské liturgické prvky v Českobratrské církvi evangelické omezily jen na zpěv určitých částí v několika sborech na Valašsku a Těšínsku. A právě těmi se budeme zabývat v dalších číslech našeho seriálu.

Záznamy původní luterské liturgie v ČCE v současnosti
Jak asi všichni víme, současnou liturgickou příručkou ČCE je Agenda Českobratrské církve evangelické, vydaná postupně ve dvou dílech v letech 1983 a 1988. Pro přemýšlení o zbytcích původní luterské liturgie u nás je významné, že do ní byl zahrnut jako jeden z možných bohoslužebných formulářů (formulář C) i pořad obsahující zpívané části. Představuje tak vedle současného Evangelického zpěvníku z roku 1979, jehož liturgickou část vytvořila stejná redakce, jediný tištěný notovaný záznam těchto liturgických zpěvů u nás, který platí pro celou církev. Starší Zpěvník Českobratrské církve evangelické, který vyšel poprvé roku 1923, obsahuje jen části zpívané celým shromážděním, a to až v dodatcích ve svých pozdějších vydáních. Důležitý a velmi zajímavý pohled na současnou podobu původní luterské liturgie u nás poskytují rukopisné notované materiály z archivu jednotlivých farářů či sborových varhaníků. Právě proto, že oficiálních tištěných verzí této zpívané liturgie byl v naší církvi nedostatek, byly varhaníky a faráři pořizovány v průběhu 20. století různé zápisy jejich aktuální praxe včetně harmonizace. Propojujícím prvkem všech dodnes zpívaných částí je vazba na bohoslužebný pořádek Evangelické církve a. v. na Slovensku. Ta má svůj počátek již v tolerančních dobách díky příchodu luterských kněží ze Slovenska, kteří s sebou přinášeli své formy konání bohoslužeb.

Slovenská luterská liturgie přejímaná v ČCE
Konkrétní podobu i proměny této slovenské liturgie můžeme vidět v mnohých dochovaných bohoslužebných knihách a kancionálech. Nejdůležitějším z nich je slavný zpěvník známého kněze a písňového autora Jiřího Třanovského zvaný Cithara Sanctorum. Vyšel poprvé v roce 1636 a je mimořádný nepřetržitým užíváním, plynoucím z opakovaného a postupně rozšiřovaného vydávání. Dodnes má na Slovensku pozici téměř nedotknutelné, posvátné liturgické knihy. Notovaná jsou však jen jeho vydání z let 1636, 1653, 1674, 1684 a 1696, ostatní vydání uvádějí pouze texty písní. Nově pak zaznamenává nápěvy k textům například Veľká partitúra ku Tranosciusu a k Zpěníku ev. a. v. cirkvi na Slovensku z roku 1936. Další velmi významnou historickou bohoslužebnou knihou slovenských luteránů je agenda vytvořená Danielem Krmanem, která vyšla v roce 1734. Na Slovensku vycházely v uplynulých desetiletích také samostatné brožurky věnované liturgickým nápěvům a antifonám (např. Liturgické nápevy Jána Jamnického z roku 1933). Nejnovější Chrámová agenda Slovenskej evanjelickej cirkvi a. v. vyšla v roce 1954 a současný Evanjelický spevník pochází z roku 1995 – zde tedy prozatím končí dlouhá tradice slovenské luterské liturgie. Všechny tyto knihy, jejichž soupis se může zdát na první pohled jako suchý výčet neosobních dat, k nám obracejí svou zajímavou a živou tvář ve chvíli, když z nich začínají znít liturgické zpěvy, a nebo – jak to ještě uvidíme – když nám ukazují vzor liturgie důvěrně známé členům několika moravských a slezských sborů.Ještě jeden mimořádný notovaný zpěvník z doby existence samostatné luterské a reformované církve u nás je zde třeba zmínit: Jde oEvangelický kancionál vydaný luterským sborem ve Vsetíně v roce 1909, který vychází z Třanovského Cithary Sanctorum a obsahuje i liturgické nápěvy.

Zkoumání sborových i soukromých archivů a rozhovory s pamětníky
Chceme-li hledat odpovědi na naše otázky ohledně liturgie také v archivech jednotlivých sborů, setkáváme se většinou s neúspěchem. Zdá se, že staršovstva necítila potřebu zahrnovat problémy liturgie do zápisů ani výročních zpráv. Krátkou zmínku o zpívání již ojedinělé tradiční luterské liturgie obsahuje jen Zpráva o sboru Českobratrské církve evangelické v Pržně z roku 1970 a povolací listina faráře ve Frýdku-Místku. Dokladem o dřívější rozšířenosti zpívané liturgie jsou však jednotlivými sbory ve 40. letech vydávané dodatky ke zpěvníku, obsahující texty antifon podle církevního roku (např. Přídavek ke zpěvníku, Antifony z Pozděchova z roku 1941 a šenovské Antifony z roku 1948).Při zkoumání zbytků luterské liturgie na Valašsku a Těšínsku bylo proto nutné – a také velmi podnětné a milé – uchylovat se k rozhovorům s pamětníky mezi faráři, varhaníky i členy staršovstev. Důležité jsou také zvukové záznamy bohoslužeb, historické i nově pořízené. To vše nám v dalších číslech seriálu poslouží jako zajímavý a podstatný základ pro odkrývání těchto liturgických dějin. Jedním z unikátních dokladů vývoje bohoslužebné praxe je tak například amatérsky pořízená nahrávka vánočních bohoslužeb ve vsetínském sboru v roce 1968.

Eliška Baťová

Vítejte na Západě! Rozhovor s Petrem Neumannem

Český bratr 2/2012.

Není to tak dlouho, co jsme na stránkách Českého bratra v rámci loňského seriálu Diakonie pro život otiskli rozhovor na téma nízkoprahová centra pro děti a mládež. Jeho hostem byl ředitel střediska v Rokycanech Petr Neumann. Tentýž vysoký, usměvavý a přívětivě působící muž je hostem rozhovoru znovu. Už ale v nové roli. Od 1. ledna 2012 nastoupil jako ředitel střediska Diakonie Západní Čechy, které vzniklo ke stejnému datu sloučením všech tří západočeských středisek: Plzně, Rokycan a Merklína. Petr si v záplavě nové administrativy na nedostatek práce rozhodně stěžovat nemůže, přesto ochotně poskytl čas ve své rokycanské pracovně u kávy k povídání. Téma bylo nasnadě: Co znamená tento zásadní krok nejen pro Diakonii v západních Čechách, ale pro Diakonii vůbec?

Petře, oficiální název nového střediska je Diakonie ČCE – středisko Západní Čechy. Zkráceně se vžil název Diakonie Západ. Je v tom názvu kromě geografického motivu třeba i nějaká inspirace Západem?

Myslíš třeba Divokým západem (smích)? Asi ne, název tak nějak vyplynul během doby, kdy jsme sloučení plánovali.

Myslel jsem spíš inspiraci třeba západním světem. Možná to zní lákavěji než třeba „Svaz Diakonie východ“. Ale jak vůbec vznikla myšlenka takové fúze, spojení západočeských diakonických středisek?

Ten nápad vznikl v rámci našich „anarchistických“ schůzek s Romanem Hajšmanem, ředitelem plzeňského střediska. Plzeňské středisko bylo zaměřené na sociální péči pro lidi se zdravotním postižením a to rokycanské zase spíš na služby sociální prevence. Z tohoto schématu trochu trčela služba plzeňského krizového centra Archa. A tak tu byl nápad, že bychom si my rokycanští to centrum vzali pod sebe. Různě jsme se dohadovali a nakonec jsme si řekli, že je vlastně hloupost takhle handlovat mezi sebou. Že by ideální bylo, kdybychom to celé dali dohromady. Shledali jsme, že jsme si v mnohém vzájemně inspirací. Roman v Plzni z pohledu managementu, my v Rokycanech zase z toho pohledu kvality sociálních služeb, směrnic a podobně. Takže jsme si řekli, že když některé věci budeme sdílet, ušetříme si práci a ulehčí nám to situaci.

Takže ta myšlenka už roste dlouho. Navíc z toho, co říkáš, vzešel ten nápad evidentně zezdola, od vás ze středisek. Není to nějaký „befel“ ústředí, jak by to možná viděl škarohlíd.

Šlo to naprosto od nás a našli jsme se v tom. Naše středisko už dříve mělo ambici překročit hranice rokycanského okresu a bylo celkem jasné, že první na ráně je město Plzeň, hlavně ve službách pro rodiny. A stejně tak bylo jasné, že se to bude tlouct, co se týče názvů: proč Diakonie Rokycany má poskytovat služby v Plzni, když už tam je Diakonie Plzeň. Tak začaly vznikat logické otazníky, tedy to, co bylo nakonec jedním z hlavních motivů pro fúzi, totiž srozumitelnost pro veřejnost.

Takže původní názvy středisek podle sídel už neodpovídaly a ztrácely význam?

Ano, třeba rokycanské středisko funguje od Rokycan po Domažlice, od Stříbra po Sušici, plzeňské středisko je také rozprostřené po kraji, jednu terénní službu mají třeba zase v Rokycanech. Merklínské středisko ani zdaleka nefunguje jen v Merklíně, působí v Sušici, v Klatovech, Soběkurech i třeba v Plzni. Už z tohoto pohledu není pro veřejnost srozumitelné, proč by se měla střediska jmenovat podle měst, z nichž původně pocházejí.

Jak se k rozhovoru o spojení dostalo středisko v Merklíně?

To už byla zakázka ústředí. Když už se máte spojovat, tak se spojte i s Merklínem. Inspiraci jsme přijímali nejen od ústředí a merklínské kolegyně Štěpánky Nozarové, ale třeba i od našich zahraničních partnerů v německém Rummelsbergu. Takže ta inspirace Západem přece jen asi nějaká bude.

Diakonie Západ je taková první vlaštovka v procesu logického spojování středisek. Diakonie si další postup tímto směrem vytyčila i ve svém strategickém plánu pro nejbližší léta.

Myslím, že to je dobrý trend. Že by to mělo nastat nejen tady na západě Čech, ale i jinde.

Máš konkrétní představu?

Představu mám, dokonce už jsem o ní mluvil s řediteli některých středisek. Doufám, že to v nich nazraje, tak jako to uzrálo v nás a že pochopí, že je to opravdu dobré. Protože asi nemá význam, aby existovala třeba malá střediska vedle sebe, když je v každém sotva pár zaměstnanců.

Jaké ještě další motivy vedly ke vzniku Diakonie Západ?

Vycházím z pohledu malého střediska, z praxe nízkoprahového centra v Rokycanech, což bývalo neveliké zařízení o čtyřech zaměstnancích. Vyškolili jsme třeba nějaké mladé pracovnice, stálo to určité peníze, investice, podporu vzdělávání – a teď v přirozeném běhu života otěhotněly a my jsme o ně přišli. To znamenalo shánět nového člověka a celé zase znovu. Uvědomili jsme si, že přicházíme o velmi kvalitní lidi. Pak jsme se rozšířili o občanskou poradnu a Centrum podpory rodiny a hle, některé kolegyně se po mateřské uplatnily právě tady. Ale co když se odstěhují? A už jsme u Diakonie Západ.Další věc: jako Diakonie Západ máme nějakou vyjednávací sílu, už nejsme malá organizace. A na krajském úřadě nás najednou vnímají jinak. Je skoro úsměvné to pozorovat.

Jak vás vnímají?

Najednou jsou takoví vstřícnější, ochotnější (smích).

Když budu počítat: tři střediska, to jsou tři ředitelé. Teď je jedno středisko a tedy jeden ředitel, Petr Neumann. Co je a co bude s Romanem Hajšmanem a Štěpánkou Nozarovou?

Roman Hajšman zaujal místo manažera úseku technicko-ekonomického, vztahů s veřejností a lidských zdrojů. Stručně řečeno – manažera provozu. Petr Neumann je částí úvazku ředitelem Diakonie Západ a částí úvazku manažerem služeb sociální péče. Štěpánka Nozarová z Merklína se na vlastní žádost ujala koordinace některých služeb z úseku sociální péče. Je tedy na postu, který je přece jen blíž té přímé péči.

Jak vnímají fúzi partnerské sbory jednotlivých středisek? Dochází k nějakým změnám ve spolupráci s církví?

Změny právě probíhají. Stávajícími partnery byly sbor v Rokycanech, sbor v Merklíně a Korandův sbor v Plzni. Od roku 2012 začínáme vytvářet partnerství nejen s těmito sbory, ale také se sbory dalšími. Pro mě osobně je spojení s církví naprosto klíčové. Ono se v určitou chvíli diskutovalo o tom, jestli a jak lze vůbec propojit laickou diakonii, která je dejme tomu praktikována ve sborech, a tu institucionální, kterou reprezentuje Diakonie ČCE. Jako kdyby mezi námi byla jakási nevyplněná díra. Po mnoha letech v Diakonii už mi konečně došlo, zvláště díky jedné stáži ve Finsku, že je prostor, jak to naplnit – něčím, co se vymyká těm kategoriím „laický“ nebo „profi“.

Můžeš to trochu přiblížit nebo rozvést?

Myslím si, že zajímavé jsou už jakési principy, na kterých funguje Diakonie nejen tady u nás, ale vůbec třeba v Evropě. Základní cíl Diakonie je hájit zájmy a práva lidí, kteří se hájit neumějí nebo mají přístup k právu omezený. Hájí dostupnost služeb u těch lidí, kde je tato dostupnost snížená. A najdi mi v tom, co je profi a co je laické. Další věc: Diakonie je výzvou pro byznys. Ne všechno se vejde do modelu svobodného trhu, jaký třeba zastává prezident Klaus. Jsou některé věci, které jsou nad tím – nazvěme je třeba morálkou nebo etikou. To volný trh nevyřeší, protože se mnohdy chová dost neeticky. A za třetí: Diakonie může, a dokonce by měla být v opozici ke konzumnímu chování. Jde nám i o jiné hodnoty než jenom o spotřebu. A když si to tak posadíš vedle sebe, tak Diakonie je prostor s těmito hodnotami, s těmito zásadami. A pak už je vlastně jedno, jestli se dělá laicky nebo profesionálně. Lidé ze sborů se mohou připojit: ano, hlásím se k této myšlence. Nejen, že chodím v neděli na bohoslužby, ale myšlenka Diakonie je mi blízká, protože Diakonie je projev mé víry. Totéž se zase z druhé strany týká pracovníků Diakonie. Jde o víc než o zaměstnání. My jako Diakonie zastáváme tyto principy a byli bychom rádi, kdyby se k tomu připojili i necírkevní zaměstnanci. To uplatnění je tady mnohem širší.

A co třeba stinné stránky toho sloučení? Jsou nějaká rizika?

Určitá rizika jsme samozřejmě vnímali ještě předtím, než jsme do toho šli. Třeba to, že lidé, kteří u nás pracují, možná začnou brát Diakonii jako velkou firmu, kde už tolik nevnímají sami sebe, a pokud, tak spíš jako nějakou součástku. Ale možná právě zmíněné principy, o nichž jsem mluvil, mohou riziko tohoto typu minimalizovat. Další obavou bylo, jestli naplníme dobře organizační strukturu a posty, jestli pro některá místa najdeme vhodné lidi. Ale myslím, že tak jak to teď je nastaveno, je nejlepší možný stav.

Co tě jako ředitele čeká v nejbližší době? Jak se tvá práce změní?

Ještě nám chybí pár drobností v registraci služeb, dále řešíme smlouvy s bankami, komunikujeme s dodavateli energií a služeb. Taky s donátory, aby akceptovali změnu. Nová telefonní čísla, e-maily, nové názvy, loga a podobně. Do konce února snad bude za námi tahle přechodová fáze a přejdeme na nějaký standardní režim. Jinak se učíme používat novou organizační strukturu, dobře nastavit systémy řízení, kontrolu a monitoring ve službách, abychom věděli, že je kvalita poskytovaných služeb všude stejná. To ladění si vyžádá ještě aspoň rok. Nejpalčivější věci jsme vyřešili a to, co sneslo odkladu, je úkolem letošního roku. Pak jsou ještě dvě výzvy. První je rozvoj náhradní rodinné péče, kde nás oslovil kraj v souvislosti s novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Pak bychom rádi rozšířili sociální podnikání. Obecně prospěšná společnost „Možnosti tu jsou“ obdržela maximální výši veřejné podpory, takže potřebujeme založit další o. p. s. a rádi bychom otevřeli nové provozy, v nichž budou zaměstnáni lidé se zdravotním postižením.

Jak to vypadá v praxi?

Člověk se zdravotním postižením je nejdříve zaměstnán u nás v tréninku – učí se být zaměstnancem. Poté v transitu je už zaměstnancem konkrétní firmy na konkrétním místě, ale ještě je doprovázen naším pracovníkem. Naše obecně prospěšná společnost má v tomto zaměstnávání 80% úspěšnost. To znamená, že 80 % lidí, kteří se dostanou do tohoto programu, opravdu najde práci, což je hodně.

Na co se teď nejvíc těšíš?

No, my jsme si s Romanem Hajšmanem říkali, že když s Diakonií Západ přežijeme první čtvrt rok, tak to půjdeme pořádně oslavit (smích).

Ptal se Pavel Hanych, foto Jan Vyškovský

Trocha čísel

  • Diakonie ČCE – středisko Západní Čechy vzniklo sloučením tří středisek (Plzeň, Rokycany, Merklín)
  • rozpočet Diakonie Západ na rok 2012 se blíží ke 40 milionům Kč
  • služby poskytuje v 25 zařízeních po celém Plzeňském kraji na 110 pracovníků (mimo dceřinou společnost „Možnosti tu jsou“, která se zabývá pracovní integrací lidí s postižením)