Anatomie průšvihu: České srdce a osamělý byt

Český bratr 2/2012.

V druhé části nového cyklu nahlédneme do života vozíčkářky očima její kamarádky. Konkrétní problémy, z nichž se skládají různé životní rány a neštěstí, mohou přivést k tomu, zač se modlit.

Příběh Saši Gomoi, Rumunky žijící v Čechách, vozíčkářky, která od narození trpí dětskou mozkovou obrnou, již upoutal pozornost několika redaktorů. Ve zpravodaji Diakonie ČCE Modré z nebe vyšel se Sašou rozhovor, byla také hostem pořadu Českého rozhlasu „HandyCamping“. (Mimo jiné) při těchto příležitostech zazněla její autentická výpověď, která je, pokud se chceme seznámit s jejím náhledem na život i na rozdíly mezi žitím v Rumunsku a v České republice, tím nejcennějším materiálem. Pro mě je Saša blízká kamarádka, se kterou jsme již hodně zažily. Můj náhled na to, co Saša prožívá, se liší od jejích veřejných výpovědí, snad ale bude v čemsi přínosný.

Přátelství a podpora
O Saše jsem se dověděla od pracovnice Diakonie ČCE Aleny Fendrychové, jíž vděčí za pomoc při integraci do české společnosti nejedna z ciziny připutovavší rodina. Naše setkávání se Sašou bylo od samého začátku založeno na přátelských rozhovorech, občasná praktická pomoc byla spíše jakýmsi „vedlejším produktem“. Dnes se známe již čtyři roky a řekla bych, že je to oboustranně obohacující přátelství.
Saša umí dokonale česky, dnes má samostatný byt a pracuje jako lektorka pro handicapované v programu výuky ovládání počítače hlasem. Češtinu si osvojila již v útlém věku, kdy se jezdila do tehdejšího Československa, do lázní Železnice, léčit. Později dostala díky práci svých rodičů příležitost žít několik let v Praze. V roce 1982 se však do Rumunska musela vrátit a do Čech se opět podívala až po pádu komunistického režimu. Pobytem v Ceauşeskově Rumunsku se ale její zdravotní stav značně zhoršil. Jak Saša sama uvádí, vždy si z celého srdce přála žít v Čechách, cítí se být Češkou. Na občanství však zatím čeká; i přes její neustávající snahu a pomoc blízkých jde o proces, který může trvat ještě dlouho. Momentálně Saša studuje kurz dalšího vzdělávání v Jedličkově ústavu a její dlouhodobý pobyt v České republice do značné míry umožňuje finanční podpora, kterou se jí jako zázrakem rozhodla poskytovat česká rodina, která se o jejích osudech dověděla.

Náročnost obyčejného života k prasknutí
V mnoha ohledech měla Saša nepochybně veliké štěstí; když její život pozoruji já, ráda si představuji, jak jí Pán Bůh staví do cesty lidi, kteří se v nesnázích objeví a vnesou novou naději, pomohou jí učinit další krok. Často jsou to ale kroky podniknuté z posledních zbytků sil a pomoc blízkých se někdy podobá snaze zabránit vyhasnutí plaménku na tenké svíčce. Sašin život, ač se toho již tolik podařilo, je stále nepředstavitelně náročný.
V čem tedy vlastně? Snad nebudu popisovat příliš banální poznatky; spoustu věcí jsem si však skutečně před svým seznámením se Sašou nedokázala představit, nebo mne spíše nenapadlo o nich přemýšlet. Ačkoli jsou v dnešní době elektrické vozíky silné a dobře vybavené (pokud o svém přemísťování Saša mluví, mluví o něm jako o chození), nemysleme si, že poskytnou postiženému samostatnost. Velmi omezeně pohyblivé jsou totiž i Sašiny ruce, takže je vskutku zcela odkázána na pomoc druhých. Roztřídit si papíry v šuplíku, napsat e-mail anebo jenom zvednout tužku, která spadla na zem, pro Sašu představuje úkol, který se může protáhnout na několik hodin. A právě v tom možná tkví jedna z hlavních potíží: naprostá závislost na druhých s sebou přináší výrazné pocity bezmoci. Člověk, jehož mozek je zcela zdráv, funguje normálně a káže nám využít čas, jak nejlépe umíme, což je Sašin případ, je trýzněn nemožností zorganizovat si čas podle sebe. Asistent večer přijde v půl desáté, a tak je nutno ulehnout v tuto dobu, přestože spánek nepřichází a mozek pracuje na plné obrátky, vždyť je ještě tolik věcí, které je potřeba stihnout… A v maličkostech: dokážeme si představit, že to, jak budu učesaná, kam si odložím večer řetízek nebo jak si připravím kávu, záleží vposled na někom jiném, který se mi jistě snaží pomoci, ale stejně mu musím vše nadiktovat?

Zkuste „chodit“ po Praze na vozíku
Bohužel i ono „bezproblémové cestování“, ač na tom jistě v Praze nejsme nejhůře, mnohdy představuje těžko překonatelnou bariéru. Vozík je silný a chodníky už jsou dnes leckde vozíčkářům přizpůsobeny. Zdaleka však ne všude. Součástí obtížného plánování času je tak třeba i poměrně častý lapsus v podobě nejedoucího výtahu na stanici metra nebo v podobě bariérového autobusu místo (v jízdním řádu avizovaného) bezbariérového, anebo autobusu sice bezbariérového, ale zcela plného. Tak se může stát, že je Saša v zimě nucena nechat ujet čtyři autobusy, než se jí podaří nastoupit. Nejedoucí výtah na Florenci, kde je pro vozíčkáře jediná možnost přestupu, a to nejen z linky B na C, ale také z linky A na B (na Můstku výtah není, čili chceme-li přestoupit z metra A na B, musíme na stanici Muzeum, zde přestoupit na metro C, dojet na Florenc, venkem doputovat k druhému výtahu a odtud teprve sjet na stanici metra B Florenc), znamená tedy v podstatě zmaření denních plánů, oklika autobusy po cestě do práce či z práce způsobí několikahodinové zpoždění.

Samota ve vytoužených Čechách
Dovolím si ale být ještě osobnější. Není pochyb o tom, že Sašin život je z mnoha důvodů nesmírně náročný. Saša si uvědomuje, že žít v Čechách byl její sen a že se rozhodla mu leccos obětovat; věděla, že ji nečeká nic jednoduchého. Je tedy „srovnána“ s tím, že za své přání musí bojovat – a to také činí s houževnatostí a pečlivostí sobě vlastní. To však nic nemění na skutečnosti, že někdy pociťuje nepopsatelné vyčerpání a samotu. Dokud přijížděla do Čech jen občas, na návštěvu, přátelé se prali, aby ji mohli vidět. Nyní, když zde žije (snad) natrvalo, najednou zjišťuje, jak je druhým zatěžko si na ni udělat čas a občas ji skutečně vyslechnout, neodbýt její trápení větami typu „každý máme něco“ nebo „takový je holt život“. Zdá se mi, že kdesi tady tkví jeden z hlavních problémů naší společnosti – neschopnost či nedostatek času, nebo možná spíše vůle druhému naslouchat. Platí to obecně, ale zvláště v případech lidí, jejichž životní perspektivy jsou zdravotním postižením tak či onak poznamenány.

A na závěr
Asi před měsícem jsem absolvovala operaci slepého střeva. Navštívit mne přišli blízcí přátelé, rodina. Druhý den po operaci se za mnou přišla podívat Saša. Nemocnice Pod Petřínem je poměrně těžko přístupná a pro Sašu to znamenalo dostat se „po svých“ od Muzea až na Malostranské náměstí. Přesto vážila tuto dlouhou cestu – aby mi přinesla ovoce a jogurty a přišla si se mnou popovídat.

Dora Plíšková

 

Laické služby: Dovozová služba

Český bratr 2/2012.

 

Po sousedsku:
„Chystáte se v neděli? Tak já se pro vás stavím!“ To jsou častá slova sousedů, která letí přes plot, přes ulici nebo putují telefonními linkami. Sousedská výpomoc mnohde funguje spontánně a lidé z jedné vesnice nebo městské čtvrti usedají do aut ochotných dovozců, aby se dostali na bohoslužby či jinou sborovou akci. Zejména v místech, kde se v neděli dopoledne příjezdy autobusů míjejí s časem bohoslužeb, je takováto služba neocenitelná.

Organizovaná
V některých sborech se lidé zapojují v nejrůznějších službách. Nástěnka je plná papírů s různými rozpisy: kdo má první čtení, kdo ohlášky, kdo vítá příchozí do shromáždění, kdo dnes učí v nedělní škole, kdo vaří po bohoslužbách kávu, kdo přinese květiny na stůl Páně… Vedle toho ještě platí domluva varhaníků, plán návštěv křesťanské služby či rozesílání přání jubilantům. (O obdivuhodném rozpise miroslavského sboru se můžete dočíst v tomto čísle v rubrice Téma.) Je známo, že čím více se do nejrůznějších činností zapojí lidí, tím více jich považuje sbor za svůj. Místo: „Co že to tu mají na pultě s knihami?“ pak zaslechneme: „My tu nabízíme knížky, prohlédněte si je!“ I dovozová služba může mít organizovanou podobu. Jeden člověk, jehož telefonní číslo je na nástěnce i ve sborovém dopise, se stává jakýmsi dispečerem. Kdo by se chtěl dostat na bohoslužby a nemá jak, prostě mu zavolá. Nebo zavolají příbuzní, že by rádi nechali někoho přivézt. Na dispečerovi pak je, aby domluvil řidiče, místo a čas vyzvednutí. A další ochotní v roli řidičů počítají s tím, že když se přes dispečera ozve někdo z okolí jejich bydliště, že se pro něj staví a do kostela ho dovezou.

V neděli je třeba si obzvlášť přivstat
Neděli vnímáme jako den oddělený. Rádi si odpočineme, rádi si přispíme. Tam, kde jsou bohoslužby v ranních časech, třeba kvůli spojům nebo proto, že farář musí objet více míst, je to problém. Dovozová služba jedné rodiny, která se stará o sousedku z vesnice, je službou s velkým S. Bohoslužby začínají v sedm čtyřicet pět. Však také mnozí s nadsázkou označují tato shromáždění sice za křesťanská, avšak v nekřesťanskou dobu.
Z vesnice, odkud naše osádka pravidelně jezdí, je to šest kilometrů. Vyjet o půl osmé by stačilo. Poslední roky jsme si ale všichni zvykli na to, že bývají v neděli otevřené obchody. Kdo by se tedy divil starší paní, že když už bude ve městě autem, že by si ráda nakoupila. Moc toho nepotřebuje, jen Tesco rychle projde a nakoupí si na celý týden, ať už pak nemusí tahat tašky autobusem. Po bohoslužbách ale bude v obchodě spousta lidí, když my máme amen, to ostatní lidé vstávají. A tak milá sousedka vysloví přání, které se stane časem pravidlem: Co se stavit v supermarketu před bohoslužbami? Bude tam prázdno a klid. Tak se v neděli ráno vyjíždí v sedm a  vstává v šest.
Rodina, která sousedku vozí, je normální rodina se školními dětmi, sladkého dospání v nedělním jitru si však moc neužije. Výhodu však tito ochotní dovozci vidí v tom, že nedělní dopolední kávu si dávají po bohoslužbách někdy kolem deváté a celý dlouhý oddělený den je ještě před nimi. Jejich služba je opravdovou službou lásky. K církvi, sboru i sousedce.

Daniela Ženatá

 

Noc kostelů v Česku již počtvrté

Český bratr 2/2012.

Čtenářům Českého bratra asi není příliš nutné vysvětlovat, co je Noc kostelů. Letos budou české kostely v noci otevřeny totiž již počtvrté, minulý rok se do této akce zapojila téměř třetina našich sborů. Tato ekumenická tradice má počátek v roce 2005 ve Vídni, odkud se pak rozšířila přes hranice napřed do Brna a do Plzně a loni už se konala na území od Aše až k Trnavě, tedy poprvé i na Slovensku. Celkem loni do Noci kostelů zúčastnilo téměř 1700 kostelů, z toho v České republice 939. Čeští katolíci, evangelíci, husité a další členové církví sdružených v Ekumenické radě připravili dohromady více než pět tisíc programů. O mimořádném zájmu české veřejnosti o program Noci kostelů svědčí i více než 300 000 návštěvnických vstupů zaznamenaných během tohoto večera a noci. Pokud jste dosud stáli stranou s pocitem, že nemáte co nabídnout nebo nemáte dost lidí na organizaci programu, myslete na to, že program může být jednoduchý a jeho součástí nemusí být vždy jen velkolepý koncert nebo profesionální výstava. Svou modlitebnu můžete otevřít jen jako místo pro ztišení, modlitbu, meditaci, čtení z Bible či rozhovor u koláče a čaje. Nástěnka nebo panel s informací a několika fotkami ze sborového života pomůže váš otevřený kostel oživit a může být po letech života v totalitě, kdy byly církve trpěny jen za zavřenými dveřmi, symbolem otevřenosti navenek a příležitostí k odbourávání předsudků. Můžete také představit spolupráci vašeho sboru s některým střediskem Diakonie ČCE či například s obecně prospěšnou společností Jeden svět, která při této příležitosti nabízí představení svého programu a prodej fairtradových výrobků.

Aktivnější sbory mohou připravit bohatší kulturní program – vystoupení hudebního tělesa, varhanní koncert, připravit výstavu s informacemi o sboru nebo církvi, divadlo či autorské čtení – nápady v minulosti byly rozmanité a každý sbor tuto příležitost uchopil podle svých možností. Pořadatelé upozorňují, že se letos Noc kostelů koná na Den dětí a je pravděpodobné, že někteří rodiče budou hledat možnost, jak se této akce zúčastnit s dětmi.
Pokud se letos (ať už znovu nebo poprvé) chystáte zapojit, je nyní právě nejvyšší čas začít s přípravami. Z organizačních důvodů je Noc kostelů rozdělena na území, která odpovídají katolickým diecézím. Podle vašeho kraje najdete na webových stránkách http://www.nockostelu.cz příslušné kontakty v jednotlivých oblastech, kam můžete váš zájem o spolupráci ohlásit. V každém případě je dobré mít na zřeteli, aby byla vaše akce zveřejněna v informační brožuře, kterou jednotlivé oblasti k této akci vydávají. Tím se mohou dozvědět o vašem otevřeném kostele nebo modlitebně i ostatní. Vaši oblastní koordinátoři budou určitě znát termín uzávěrky příslušné brožurky k tisku, buďte proto s nimi v kontaktu a pošlete jim informace včas.

V ekumenickém oddělení budeme rádi informováni o vašich zkušenostech a plánech a rádi také pomůžeme v případě otázek či nesnází.

Daniela Hamrová

 

Vyšší odborná škola sociální práce a střední odborná škola Praha

Český bratr 2/2012.

Z historie školy
Evangelická akademie (EA) byla zřízena Českobratrskou církví evangelickou jako střední škola zaměřená na výchovu sociálních pečovatelů a dalších odborných pracovníků  zejména pro Diakonii ČCE. Škola byla zařazena do sítě škol, předškolních a školních zařízení hned na podzim roku 1990. Od roku 1996 se místo Evangelické akademie ve vzdělávacím systému výrazně změnilo. Byla zřízena Vyšší odborná škola sociálně právní (VOŠ), která nahradila původní nástavbové dvouleté studium a vytvořila tak jednu právnickou osobu se střední sociální školou.
Vzhledem k potřebě zajišťovat bezproblémovou komunikaci některých Romů s úřady vyvstala v druhé polovině devadesátých let v naší společnosti potřeba sociálního vzdělání dospělých Romů, kteří by se stali nezávislými prostředníky mezi státní správou a místními komunitami. V průběhu jara 1997 byl na podnět Rajka Ďjuriče ve spolupráci nadace Open Society Fund, katedry sociální práce FF UK a Evangelické akademie vytvořen projekt dálkového vzdělávání na úrovni středoškolského studia jako studijní obor Sociální činnost v prostředí etnických minorit. Tento projekt byl po dobu pěti let experimentálně ověřován a od 1. 9. 2004 se stal řádným oborem – Sociální činnost v prostředí etnických minorit. Evangelická akademie Praha je tedy od roku 2006 zapsána jako školská právnická osoba do školského rejstříku jako Evangelická akademie–Vyšší odborná škola sociální práce a střední odborná škola.

Poslání školy
Posláním Evangelické akademie je připravit sociální pracovníky, kteří budou schopni samostatně pracovat v sociální sféře ve prospěch potřebných, s ohledem na moderně koncipované služby a na křesťanský přístup ke klientovi.
Kromě kvality odborného vzdělání klademe důraz na kultivaci etických postojů žáků a studentů. Usilujeme o to, aby hodnoty milosrdenství a solidarity, důstojnosti klienta a tolerance získaly u studentů a žáků svou přesvědčivost a aby se studenti na nich chtěli sami svobodně podílet. Zde jsou u díla všichni pedagogové, ale také spirituál školy.

Spolupráce s vysokými školami
V roce 2007 navázala Evangelická akademie úzkou spolupráci s Evangelickou teologickou fakultou UK, absolventům Vyšší odborné školy sociální práce je od roku 2008 umožněno, aby si po složení přijímacích zkoušek na ETF UK během jednoho roku prezenčního studia doplnili vysokoškolské vzdělání ve studijním oboru Pastorační a sociální práce a získali titul bakalář (Bc.).
VOŠ dále spolupracuje s Fakultou humanitních studií UK (FHS). Některé předměty vyučované na VOŠ byly schváleny vědeckou radou FHS a jsou vypsány v informačním systému UK. Studenti FHS a dalších fakult UK je tudíž mohou absolvovat na EA.
Stejně tak spolupracujeme s Teologickou fakultou Jihočeské univerzity. Pokud jsou naši absolventi přijati na kombinované studium Sociální péče / Sociální a charitativní práce, je jim uznáno vzdělání získané na naší škole.

Vzdělávací centrum
Od školního roku 2008/09 je součástí Evangelické akademie centrum dalšího vzdělávání. EA je akreditovaná Ministerstvem práce a sociálních věcí jako vzdělávací instituce pro oblast celoživotního vzdělávání sociálních pracovníků a kvalifikační vzdělávání pedagogických pracovníků. V minulém roce byly realizovány dva tyto kurzy, kterých se zúčastnilo 25 pracovníků a pracovnic v sociálních službách, a kurz Podpora komunikačních dovedností dětí raného věku, kterého se zúčastnilo 14 speciálních pedagožek ze speciálních center a mateřských škol.

Od počátku školního roku 2011/12 otevřela EA také studium na Pedagogickém lyceu pro žáky střední školy. Vzhledem k tomu, že škola je v nájmu ve velmi malých prostorách bývalé mateřské školy, jsou studenti Pedagogického lycea dosud s ostatními studenty souběžně ve stejné třídě. Problém umístění školy do větších prostor řešíme od  přestěhování do Hrusické ulice. Od té doby je VOŠ vždy v jiných prostorách pronajímaných někde poblíž a pedagogové jsou nuceni přebíhat z jedné budovy do druhé, někdy i přes několik ulic.

Práce spirituálky
Od roku 2007 je na EA Praha zřízeno synodem ČCE místo spirituála/spirituálky neboli  školního faráře/farářky. Ten/ta studentům i pedagogům slouží školními bohoslužbami, které se konají vždy na začátku a konci školního roku, před vánocemi a před velikonocemi. Všem je v počátku studia  jasně podaná informace, že v hodinách pobožností, základů křesťanství a bohoslužeb, nejde o násilné obracení na víru, ale o nabídku spoluúčasti na českobratrské zbožnosti. Všechna tato shromáždění se opírají o biblický výklad a zpěv ze zpěvníku //Svítá//. Je to práce novátorská a dost namáhavá. Ale také radostná. Foto zachycuje malý pěvecký sboreček, který doprovází bohoslužbu o vánocích a velikonocích.

Irena Škeříková