Archiv autora: Adéla Rozbořilová

Církev jako rodina

(ČB 7+8/2021) Americký jezuitský kněz James Martin v jedné ze svých knih vzpomíná, jak si zřetelně uvědomil své povolání stát se knězem. V nemocnici, před operací si uvědomil velikou touhu po životě: Nesmí zemřít, protože se chce stát knězem. Tehdy ještě nebyl vysvěcen, zatím se připravoval studiem. Přesto, když se pak probouzel z narkózy, slyšel hlas sestřičky, která ho omylem oslovovala: „Otče? Otče? Otče?“

Pokračování textu

Z ráje až do nebe

(ČB 7+8/2021) Začněme v ráji. V tom světě, který je dobrý, po kterém se prochází člověk, který je také velmi dobrý, najednou slyšíme, že něco dobré není. K lidské spokojenosti nestačí ani vlk hrající si s beránkem ani plné společenství dokonalého člověka s Bohem. I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ (Gn 2,18) Pán Bůh je moc vysoko, zvířata moc nízko. Tak si Pán Bůh řekl: „Učiním mu pomoc jemu rovnou.“

Pokračování textu

Chodíte do kostela?

(ČB 7+8/2021) Otázka „Chodíte do kostela?“ zaznívá z nejrůznějších stran znovu a znovu a jako by byla jakousi náhražkou za otázku „Jste křesťan?“, jež bývá kladena spíše zřídka. Stejně nevím, jak rozšířeno je vědomí, že být křesťan znamená totéž co hlásit se ke Kristu. Zato když se křesťan rozhodne navštívit bohoslužby, beze všeho řekne prostě, že jde do kostela. I když jde do modlitebny. Kostelem rozumějme ale nejen budovu, nýbrž i místo pro křesťanskou praxi, zejména pro bohoslužby. Evangelická křesťanská praxe je prostá, ovšem jako by se zastavila ve vývoji. Proto tu později naznačíme, že je možné ji rozvíjet, ale jen naznačíme…

Pokračování textu