Archiv pro rubriku: Nezařazené

Vzpomínky na Mirjam Doležalovou

(ČB 4/2016) S Mirjam, tehdy Šebestovou, jsem se poprvé setkal na začátku padesátých let minulého století na Sázavě, v táboře, který krátce předtím vybudoval pro mládež Brněnský seniorát. Tábor byl předchůdcem pozdějšího Blažkova a přijeli jsme tam i my, ze sousedního seniorátu. Nejprve můj bratr Kája, další rok už i já. Mirjam patřila k těm, kteří způsobili, že jsem se tam už od začátku cítil velmi dobře.

Pak nás pojilo studium na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Mirjam byla o tři ročníky výš, v roce 1952/3 jsme tam byli společně a setkávali jsme se skoro každý den; na fakultě a hlavně v nezapomenutelném Husově bohosloveckém semináři, nejen v jídelně, ale i při ranních a večerních pobožnostech.

Děvče a studium teologie – byla v tom tehdy i nemalá dávka odvahy, a hlavně ovšem zaujetí pro věc. Duchovenská práce v ČCE byla totiž tehdy ještě záležitost s velkou převahou mužská. Mirjam to ovšem velmi dobře zvládla a po ukončení fakulty nastoupila jako seniorátní vikářka do Hradce Králové. A tady si opět dovolím hodně osobní větu: Jedna naše známá, která patřila k předním osobnostem královéhradeckého sboru, charakterizovala její první bohoslužby takto: „Vypadala jako holčička, ale statečně kráčela ke stolu Páně a kázání bylo velmi dobré.“

Byl to ovšem jiný seniorát, delší čas jsme se neviděli, s manželem Jiřím Doležalem působili na několika místech. To množné číslo „působili“ není náhodné a je zcela pravdivé. A to i tam, kde Mirjam oficiálně neměla samostatné místo. Tady si dovolím připojit osobní zkušenost, totiž jak důležitá je při sborové práci právě „paní farářová“, co všecko dělá, co všecko ve sboru na ní doslova leží, jak nesmírnou pomocí je pro manžela faráře. U Mirjam to bylo ještě znásobeno tím, že všude tam byla nejen paní farářovou, ale v řadě věcí i farářkou, byť ne úředně ustanovenou. Při pardubickém rozloučení se ozvalo, že jí vždycky byla blízká práce s dětmi. A byla pak vyzvána synodní radou k práci na „přípravkách pro učitele nedělní školy“. Pamětníci si vzpomenou na cyklostylem rozmnožované texty, které odbor pro děti posílal do sborů jako vzdělávací materiál pro učitele nedělní školy, s exegetickými poznámkami i návrhem výkladu pro různé věkové skupiny i dalšími poznámkami. Mirjam Doležalová byla členkou čtyřčlenné komise, jejíž práce posléze vyústila do vydání dvoudílné Cesty Božího lidu, v níž jsou zahrnuty všechny hlavní oddíly Starého i Nového zákona, probírané v nedělní škole ve čtyřletém cyklu. Tak jsme se jako přímí spolupracovníci delší čas pravidelně setkávali.

Po víceleté přestávce přišla poslední léta – Doležalovi občas přijeli přímo sem do Třebíče, a to už nejen pouze z církevních, ale i rodinných důvodů. Je přirozené, že jsem Mirjam vždycky viděl velice rád. Přeplněný pardubický kostel při posledním rozloučení byl dokladem, že jsem zdaleka nebyl sám. 

Jan Trusina

 

 

Co v životě potřebuji, jsem se naučil v nedělní škole

(ČB 4/2016) Letošní rok začal pro veselský sbor smutnou zprávou: 11. ledna zemřel Lubomír Hána. Dožil se požehnaných 93 let. Ve Veselí skončil svoji službu v r. 1986 ze zdravotních důvodů, po prodělaném infarktu; možná by ale někdo z veselských farníků zapochyboval, jestli se tenkrát lékaři nezmýlili. S veselským sborem zůstával v kontaktu, ještě v loňském roce se do Veselí vypravil na pohřeb. Jeho věk prozrazovala snad jen trochu nejistá chůze. Stálý životní optimismus, úsměv, který byl na jeho tváři skoro vždy, energie a zájem o svět okolo něho, tím by jistě zahanbil mnohého padesátníka.

Ve Veselí sloužil pan farář 21 let (1965–1986) a odchod do důchodu jistě plánoval mnohem později. Přišel ze Zlína, z odlišného prostředí, ale myslím, že i s naším sborem srostl velmi dobře. Byl oblíbený pro veselou a optimistickou povahu, srdečnost a citlivost, ale také proto, že na něm nebylo příliš znát, že na vesnici nevyrostl. Lidé ho často potkávali v montérkách při práci na zahradě nebo při opravách sborových budov. Každé brigády se účastnil; našel si čas, aby obešel sbor a lidi osobně požádal o pomoc; nezapomněl poděkovat a připravit pro brigádníky občerstvení.

Přemýšlel jsem, co bylo silnou stránkou, co připomenout u našeho faráře na prvním místě, a musím přiznat, že mne nic nenapadlo. Věnoval se naplno jaksi všemu, co k jeho práci patřilo. Vynikal mohutným zvučným hlasem jako kazatel i zpěvák, zvládl navštěvovat lidi ve velké veselské diaspoře, zpočátku dokonce bez auta, účastnil se práce při opravách sborového majetku a sám faru držel ve vzorném pořádku. Když bylo třeba, sedl si i za varhany. Sám si vzpomínám na zážitky z náboženství a mládeže. Jezdili jsme každý rok na výlet. Při práci s dětmi musel vystačit s vyprávěním biblických příběhů nebo s tím, co si sám vyrobil. Katechismus při přípravě na konfirmaci nám rozepsal na stroji a vlepovali jsme si jej do sešitu. Zdá se mi, že to jeho generaci bylo vlastní – disciplína, se kterou dělal, co bylo zapotřebí a nevymýšlel, co je mu blízké, a co by raději nedělal.

Není možné nevzpomenout na tomto místě i na jeho manželku, paní Miladu Hánovou. Bylo pro ni samozřejmostí se na práci ve sboru výrazně podílet. Pana faráře doprovázela při návštěvách, jezdila s ním na biblické hodiny, hrála na varhany a učila nedělní školu. Byla to žena velmi zásadová a nebála se říkat svoje názory nahlas. A protože pracovala ve školství, přinášelo jí to plno problémů. Vzpomínám si, že velmi ctila Alberta Schweitzera a často nám o něm v nedělní škole vyprávěla.

Jak jsem zmínil na začátku, odešel pan farář z Veselí dříve, než plánoval, se srdcem těžkým nejen vlivem prodělaného infarktu. Hánovi se odstěhovali do Ostravy. Celkem pravidelně se však ve Veselí pan farář ukazoval při významných událostech a nezabránil mu v tom ani vysoký věk ani dlouhá cesta. V Ostravě zůstal i po smrti své manželky. Při jedné návštěvě jsem se ho ptal, jestli ještě někdy káže. Řekl mi, že v ostravském sboru to není třeba, ale přijal jinou službu – jako varhaník. Jeho úžasnou energii a chuť do života jsme všichni obdivovali.

Lubomír Hána odešel z Veselí před třiceti lety a já stále zjišťuji, že to, co jsem v dětství a v mládí od něho přijal, zůstává hluboko v paměti i v srdci. Mnoho jsem toho slyšel, viděl a přečetl později, ale to se často rychle zapomene, mám však dobrý základ z náboženství a z nedělní školy, a tak mám vždy „kam sáhnout“. Na závěr své vzpomínky tedy děkuji Pánu Bohu za tohoto faráře a učitele.

Miloš Dědič

 

 

Já a můj volný čas

(ČB 4/2016) Asi vás nejspíše zajímá, vážení čtenáři tohoto časopisu, jak trávím svůj volný čas po odchodu ze zaměstnání. Každý všední pracovní den trávím v práci, kde pomáhám svým kolegyním a paní ředitelce Daně Nejedlé, které moc děkuji za šanci pracovat v diakonické akademii. Můj dík patří dalším dvěma dámám, a to Alžbětě Hanychové a Blance Sedláčkové. Pokud odpracuji povinné hodiny, odcházím z práce a mám již volný den, který trávím různě.

Rád chodím do knihovny půjčovat si různé knížky. Mohu také na určitý čas na počítač, kde „chatuji“ na internetu. Jinak mám různé záliby a koníčky. Rád hraji amatérské divadlo ve studiu Oáza, které pomáhá lidem s mentálním či zdravotním deficitem. Moje amatérské angažmá se tam počalo v inscenaci komedie Zkrocení zlé ženy. Právě s tímto spolkem již máme na kontě několik úspěšných premiér a repríz divadelních her a filmů. Vedou nás dva zkušení lektoři, a to herečka Kateřina Tichá a Pavel Soper. S realizacemi našich inscenací nám pomáhá Míla Matějková. Kromě divadla Oáza jsem člen dalšího divadelního spolku, a to v naší Diakonii ve středisku Zvonek. Náš divadelní spolek se jmenuje Divadlo Zvonkohra a odehráli jsme s ním už spoustu divadelních představení. Kromě divadla se zajímám o psaní scénářů, rád sportuji, relaxuji, ale i maluji krajiny. Vždy v úterý a ve čtvrtek sleduji s ostatními seriál Ordinace v růžové zahradě, ale také rád vařím.

Marek Švihovec, 35 let, klient střediska Zvonek