Archiv pro rubriku: Nezařazené

Miloš Vavrečka: Třináctá komnata

Vavrečka(ČB 1/2015) Autorova poezie je slovem k duši. Povznáší a přináší radost. V Třinácté komnatě jsou vyzpívány společenské, duchovní i osobní proudy člověka dneška. Nenechá vás na pochybách o inspiraci a kouzlu slova. Tato sbírka veršů zasáhne, pojmenuje, otevře a poodhalí. Patrné je autorovo zakotvení v biblické tradici; působí jako farář v evangelickém sboru v Zádveřicích. Pokračování textu

Jihočeský seniorát

IMG_5028(ČB 12/2014)  Jihočeský seniorát má jedno specifikum: je druhý největší, co se týče rozlohy, a zároveň nejmenší, co se týče počtu sborů. Je jich tu totiž pouhých sedm. Jižní Čechy jsou zkrátka oblast tradičně katolická, což je dáno vládou katolických Rožmberků na straně jedné a důkladnou rekatolizací na Táborsku na straně druhé. Na Jindřichohradecku a v několika dalších lokalitách žily skupinky Valdenských, ale to bohužel naši současnost příliš neovlivnilo. Pokračování textu

Peklo ve válce a nebe po smrti

(ČB 7–8/2014) Možná jste si už všimli, že na počátku velkých změn stojí většinou prostá věta. Tak např. Budiž světlo! (13,7 mld. př. n. l.) nebo Země! (1492), také třeba ,,Právě jsem se vrátil…“, však víme. Začátek velkého společenského zlomu a konec legrace na konci dlouhého století, století páry, věrně zachycuje výrok: ,,Tak nám zabili Ferdinanda!“ Ale dneska už všichni víme kterého, paní Müllerová.

Když jsme na základní škole probírali Rakousko-Uhersko a první světovou válku, moc mě to nebavilo. Všichni jsme se těšili až na tu druhou světovou, ta nám přišla zajímavější. Názor jsem změnila až po seznámení s dílem našeho největšího (a možná stále ještě žijícího) Čecha, Járy Cimrmana, jehož stopa mizí právě začátkem války v roce 1914. V roce, kdy se začala poroučet nenáviděná habsburská monarchie a také, jak se praví v jedné z her Járy Cimrmana, přišel místo starého a unaveného smrťáka sekáč, co se nezakecá. A nezakecal.

S tématem své diplomové práce jsem si dlouho hlavu nelámala. Výběr byl předem jasný. První světová válka a její dopad na každodenní život obyvatel na Pardubicku. Kvůli bádání v historických pramenech jsem se prakticky přestěhovala do pardubického archivu, strávila dva dny kopírováním dobových plakátů ve sklepení pardubického zámku, pročetla nespočet knih a zhlédla desítky fotografií. Nezajímaly mě posuny vojsk na vzdálených frontách nebo měnící se mapa Evropy. Zaměřila jsem se na domácí frontu. Věděli jste například, že v době první světové války se podrážky bot dělaly ze dřeva, aby se ušetřila kůže, šetřilo se třeba také petrolejem a svíčkami, takže na Dušičky byl vydán zákaz osvětlování hrobů, byl zaveden letní čas, prováděly se sbírky maliníkového a ostružiníkového listí na čajové náhražky, sbíraly se kosti (kvůli tuku), rekvírovaly mosazné kliky a zvony kostelů (kvůli zbrojení), byla omezena školní docházka, protože učitelé byli odvedeni na frontu a ze škol se staly lazarety, potraviny byly na příděl, takže bylo nutné omezit hodiny tělocviku, protože žactvo bylo vysíleno hladověním a také nemocemi, které přivlekli ranění z fronty? Děti se toulaly po městě a tropily ,,neplechu“, protože učitelé museli pracovat jako úředníci nebo pomocníci v lazaretech a matky nastoupily do práce za muže odvedené na frontu. Do toho přišly povodně, epidemie, ale hlavně obrovský hlad, který nutil i spořádané občany krást přímo z polí nebo z nákladních vlaků, vezoucích jídlo na frontu.

Skoro v každé vesničce najdete pomník padlým v první světové válce. Čeští muži bojovali a umírali na vzdálených bojištích jak pro císaře pána, tak proti němu. Ani po válce někteří z nich neměli klid. Hrůza pro ně neskončila; po strastiplné cestě domů je čekala další válka, boj se sebou samými, s válečnými traumaty, s rolí mrzáka.

Po smrti to mnozí z českých vojáků, ve válce padlých, také neměli lehké. Svědčí o tom úryvek ze hry Járy Cimrmana České nebe. Svatý Václav musel v české nebeské komisi řešit problém příslušnosti padlých českých vojáků do nebeského okrsku. Patří do nebe českého, nebo německého? A koho pusit? I vojáky, kteří „zradili“ a přeběhli k nepříteli, aby se stali legionáři? Jaké instrukce sv. Petrovi dát? A protože se válka dotkla života prostých lidí takovou měrou jako nikdy předtím, rozklíčuje toto dilema prostá žena z lidu, babička Boženy Němcové. Koho pustit do nebe? ,,No přece všechny! Vždyť ti hoši si peklo zažili už v té hrozné válce…“

Pavla Bělíková

Zdař Bůh

Český bratr 1/2014.

Dej zdar práci našich rukou,
dej zdar práci našich rukou. (Ž 90,17)

Dostal jsem za úkol napsat biblickou úvahu („bylo by dobré, kdyby článek měl nějakou souvislost s dělnickým prostředím“), ale úkol jsem dostal nesprávně. Jsem sice farářem v Ostravě už 16 let a z hornické rodiny pocházím, ale dělnickému prostředí jsem se odrodil. Vždyť já bych vůbec nevěděl, jak k dělníkům a horníkům mluvit! Náš ostravský sbor je stejně středostavovský jako většina ostatních, najdete zde mnohem spíše učitelky a inženýry než ty, kdo si špiní ruce ve fabrice nebo v šachtě. Slyšel jsem sice, jak farář sousední slezské evangelické církve Santarius dovedl promluvit k horníkům po jejich způsobu, ale ty historky by vám jistě právě proto přišly z principu humorné a sprosté, prostě ostravské jak lze očekávat, a to znamená asi totéž jako „z jiného světa“.

Ale například s horníky by se mluvit dát mělo. Vzpomínám si, jak se na šachtě navzájem zdravili „zdař Bůh“. Už v mém dětství mě to překvapovalo, žádný jiný havířský pozdrav byste neslyšeli. Ani v čase budování socialismu. Osobně jsem zažil, když jeden výše postavený technik přišel za partou horníků do rubání a pozdravil je ne snad jako soudruhy, to by rovnou dostal palicí, ale nějak jinak než zdařbůh. A oni pracovali dál, jako by tam vůbec nebyl. Až když pozdravil po starém hornickém způsobu, zastavili stroje. Ano, v používání toho zdařbůh byla jakási umanutost a mně nikdy nikdo ten pozdrav nevysvětlil, co by vám taky havíř vysvětloval. Slovo Bůh se taky v tom čase asi nikde jinde běžně nepoužívalo. Zde na šachtě však mělo své pevné místo. Kdybychom chtěli poznat duši těch, kdo pracují tvrdě fyzicky, asi bychom mohli začít právě u tohoto jadrného pozdravu.

Ta dvě staročeská slova znamenají „ať Bůh dá zdar“. A z této střelné modlitby by se dala rozvinout jakási „mystika všedního dne“. Vždyť havíři jsou ti, kdo se často dostávají do situací ohrožení života, vědí, co znamená „sáhnout si na dno“ svých sil. Zkoumají hlubiny a to čerstvě narubané uhlí ve světle důlních lamp tajemně září… I další podněty pro spiritualizaci tohoto povolání bychom našli. A možná bychom právě odtud chtěli nejdřív pochopit, proč se tady to „zdař Bůh“ používá. Ale havíři by nás s takovými řečmi poslali někam. A sotva by jim sami  rozuměli. Protože od havířů žádné velké intelektuální ani duchovní výkony nemůžeme očekávat. Protože těžká práce otupuje, ale někdo ji dělat musí. Pro havíře platí: „v potu tváře budeš dobývat své živobytí“, dokonce minus denní světlo. I zkušení havíři se v dole cítí stále ohroženi, a tím pádem nicotní a závislí na nějaké vyšší síle, na Bohu. Nutně pokorní. Zároveň jsou však na svou práci hrdi. Obojí by možná šlo shrnout do pocitu: „Jsme jenom neužiteční služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ (L 17,10) A jaké je jejich životní uspokojení? Pravda, většinou nemá podobu čertví jak bohatou a kulturní. Ale i ta mzda pojímaná jako denár (tedy výdělek nutný k zajištění živobytí) je přece podle Ježíšova podobenství (Mt 20,9) odměnou za práci podle Božího povolání.

Nepovyšuji se nad havíře. Jsou užiteční. Jsme my užiteční?

Aleš Wrana, farář v Ostravě