Medaile vděčnosti ČCE pro Evu Melmukovou

Český bratr 4/2012.

U příležitosti významného životního jubilea evangelické farářky, historičky a archivářky doc. PhDr. Evy Melmukové Šašecí předala 25. února 2012 synodní kurátorka ČCE Lia Valková oslavenkyni pamětní medaili vděčnosti ČCE. Ocenila tak její celoživotní nasazení a dlouholetou službu v církvi, kterými ji i společnost znatelně obohatila.

Eva Melmuková prošla ve svém pestrém životě mnoha zaměstnáními, známá je ovšem především jako farářka a kazatelka a také jako odbornice na (církevní) dějiny, obzvláště na období 18. století. Devětadvacet let trvající zadržení státního souhlasu k výkonu kazatelské služby za předlistopadového režimu nezlomilo její odhodlání a neodradilo ji od teologie ani historie. V současné době stále kazatelsky vypomáhá svému synu Petrovi, který je farářem v Telči, a zároveň je i moderátorkou (tzn. předsedkyní) VERITAS, historické společnosti pro aktualizaci odkazu české reformace, o. s. Právě toto občanské sdružení uspořádalo k oslavě jejích narozenin mimořádnou valnou hromadu v Praze-Smíchově, na níž byla medailí vyznamenána. Samozřejmostí byly i gratulace za celou synodní radu a ústřední církevní kancelář, k čemuž se připojili i další přítomní členové VERITAS a ostatní příchozí. Ti využili otevřeného pozvání na tuto spíše neformální oslavu a rádi se s jubilantkou třeba i po dlouhých letech opět radostně shledali.

Úvodním proslovem posloužil nosislavský farář Ondřej Macek. Po blahopřáních následovalo promítání osobních fotografií s komentářem samotné oslavenkyně a pamatováno bylo i na občerstvení.

Letos 20. března proslovila sestra docentka v budově Evangelické teologické fakulty UK v Praze konvokační přednášku na téma: ohlédnutí za čtyřmi evangelickými historiky (Hrejsa, Bartoš, Říčan, Molnár). V rámci přednášky byla oslavenkyni při příležitosti životního jubilea udělena čestná medaile Jana Amose Komenského, nejvyšší fakultní vyznamenání.

V loňském roce Evě Melmukové vyšl kniha fiktivních příběhů se skutečnými historickými osobnostmi toleranční doby na Velkolhotecku, nazvaná Setkání po dvou stoletích. V současné době připravuje druhé přepracované vydání své stěžejní monografie Patent zvaný toleranční (1999). Zároveň je v plánu i biografická kniha rozhovorů s touto nepřehlédnutelnou renesanční osobností.

Miroslav Soukup, jednatel VERITAS

Setkání na Travné ovlivnila životy i víru mnohých. Jubilea manželů Petrových

Český bratr 4/2012.

Léta nelze zastavit, a tak si spolu s manželi Petrovými z Javorníka u Jeseníku připomínáme jejich vzácná životní jubilea. Hana se narodila 27. 5. 1937 a Adolf 17. 3. 1932. Adolf prožil dětství ve Velkém Tresném u Rovečného. Jeho bratr velice záhy zemřel a on zůstal jediným dítětem svých rodičů. Ve sboru a mládeži ho duchovně ovlivnil farář Vilém Jelínek, který ho také konfirmoval. Mladý Adolf měl velkou touhu stát se misionářem. Po základní škole přešel na gymnázium do Brna, což pro dítě z vesnice nebylo jednoduché. Brzy si však zvykl a i přes odpor profesorů se v roce 1950 přihlásil na Evangelickou teologickou fakultu, kam ovšem nebyl přijat. Jako učitel byl pak umístěn do Rychvaldu nedaleko Karviné. V nelehkém kraji i v nelehké době našel útočiště na faře v Orlové v rodině Jaroslava Košťála. Zde učil náboženství a aktivně pracoval s mládeží a znovu si podal přihlášku na teologickou fakultu. Po jejím absolvování byl synodní radou vyslán do nehostinného pohraničí v srdci Rychlebských hor – v prvé fázi jako stipendista, později jako vikář javornického sboru, tvořeného většinou lidmi z vnitrozemí. Pomáhal faráři Samueli Dobisovi, který  na svou službu později ze zdravotních důvodů rezignoval.
Ještě během studia se seznámil s Hanou Milerovou, která se narodila v Plzni. V jejích jedenácti letech se rodiče odstěhovali do Trenčína, kam byl  tatínek vyslán jako odborník pro rozvoj průmyslu. Hana v Trenčíně navštěvovala sbor i mládež a na základě těchto kontaktů se v roce 1955 přihlásila ke studiu na Evangelické teologické fakultě v Praze. Tam se seznámila s Adolfem a 11. července 1958 se vzali. Studium nedokončila a věnovala se práci ve sboru a později rodině. Společně vychovali dvě děti – Janu a Ondřeje.

Život manželů Petrových byl a je spojen s evangelickými brigádami. Již na fakultě jezdili do Velkých Karlovic u Vrbna pod Pradědem a do Alojzova, kde zejména pod vedením Bláži Šourka a Marty Kačerové objevovali úžasnou atmosféru těchto setkání. Proto ani na chvíli nezaváhali, když se na ně v roce 1969 obrátil farář Jiří Veber, který potřeboval umístit skupinu převážně zahraničních brigádníků. To se už pomalu spouštěla akce, která poznamenala celý život rodiny Petrových a nejen jejich. Postupně přes lesní brigády a brigády na Státním statku v Javorníku se nezadržitelně rozjelo setkávání mládeže v Travné v Rychlebských horách. Od roku 1969 se zde scházela mládež nejen z Československé republiky, ale také ze zahraničí (NDR, NSR, Holandsko, Norsko, Švýcarsko a další). Byla to nezapomenutelná setkání naplněná společnou prací, prožíváním víry a vzájemnými rozhovory. „Travná“ se stala pro mnoho mladých lidí pojmem. Setkání byla naplněna vzájemnou důvěrou, pomocí a povzbuzováním. Od roku 1969 vlastně až po dnešek probíhají setkávání mládeže nepřetržitě. Pouze v letech 1972–1975 brigády přerušil státní zákaz, ale skupina se aktivně přesunula do Suchdolu nad Odrou a Frýdku-Místku, kde probíhalo budování sborového zázemí.

Po celou dobu byla pro všechny tehdejší, ale i dnešní „mládežníky“ rodina Petrova, tedy nejen Hana a Adolf, ale i jejich rodiče, opravdovým zázemím. Mnoho lidí si je nese ve svém srdci.
Nezbývá mi než za mnohé tehdejší a snad i dnešní účastníky brigád vám, Hano i Adolfe, poděkovat za vaši otevřenost, jak jste nás přijímali a přijímáte – a nebylo to pro vás vždy jednoduché. Chci poděkovat za to, že jste prohlubovali naši víru a byli nám vždy nablízku. S radostí my starší sledujeme, že myšlenka setkávání mládeže, a to zdaleka nejen z Moravskoslezského seniorátu, pokračuje jak v našich dětech, tak i v mnoha nově příchozích. To, že se na podzim a na konci loňského roku setkalo na Travné takřka šedesát mládežníků, vnímáme jako potvrzení toho, že cesta nastoupená v roce 1969 byla správná. Adolfe a Hano, děkujeme vám za to, co jste pro nás udělali, a přejeme vám mnoho radosti, mnoho povzbuzení od přátel i radosti z rodinného života.

Pán nad životem i smrtí vidí do našich životů a dává nám úžasnou naději, že i přes nepříznivý Adolfův zdravotní stav stojí při nás všech Boží láska. Hano a Adolfe, děkujeme vám, jste nám hodně blízcí.

Antonín Plachý

Šachový memoriál Amose Pokorného

Český bratr 4/2012.

V pátek 9. března mi zavolal starosta města Hustopeče u Brna, zda bych byl ochoten druhý den ráno na radnici spolu s ním zahájit nultý ročník šachového Memoriálu Amose Pokorného, že Amos Pokorný byl členem synodní rady naší církve a že by tam tedy chtěl mít nějakého evangelického faráře. Jméno mi nic neříkalo, což je ostuda, ale to mi právě došlo až později. Trochu to spravilo několik telefonátů, zejména se synovcem Amose Pokorného Janem Pokorným a listování internetem.

Amos Pokorný se narodil 14. března 1890 v Brně jako jedno z jedenácti dětí tamního faráře Václava Pokorného a Libuše, rozené Tardy. Jako student prý organizoval běžecké závody pro evangelickou mládež Brno–Nosislav. V Praze absolvoval práva.

Na začátku 1. světové války musel narukovat, již však v roce 1915 se dostal do ruského zajetí a záhy vstoupil do československých legií. Bojoval například v bitvě u Bachmače, velel jednomu z posledních konvojů ruských legionářů zpět do vlasti a především vytvářel a luštil vojenské šifry.

Po válce působil jako důstojník justiční služby, vojenský prokurátor a nakonec jako zemský soudce u vrchního i státního soudu.

Amos Pokorný patřil mezi zakladatele kazatelské stanice v Praze-Dejvicích a několik let (1942–1949) byl i jejím předsedou. (Funkci přejal od jiného legionáře, Miloslava Kováře.) V prosinci 1945 byl zvolen do synodní rady a mimo jiné byl i členem redakční rady //Českého bratra//. Viktor Hájek o něm v nekrologu napsal: „…ze všeho nejvíce se mu protivily fráze, zvláště ty pobožné. Sám byl člověkem hluboce věřícím a také teologicky dobře orientovaným. Ale odpor k frázovitosti vedl jej k tomu, že ani o své víře a zbožnosti nemluvil. Pronikala však jeho životem… Na kázání farářů měl přísné měřítko. Nešlo mu o řečnický výkon, ale o prosté zvěstování slova Božího. To od farářů očekával a byl velmi nespokojen s kázáním, kde jasné slovo Boží slyšeti nebylo…“ (ČB 1949 XXV/7, s. 101–102)

Na gymnáziu začal Amos Pokorný hrát šachy. Už v roce 1911 se stal mistrem střední jednoty českých šachistů, Československo reprezentoval na olympiádách a mezinárodních soutěžích. V roce 1933 porazil na přeboru republiky Salo Flohra a měl s ním hrát pro rovný počet bodů ještě jednou o první místo, během turnaje jej však zastihla zpráva o úmrtí otce, a tak k rozhodující partii nenastoupil. Kromě toho byl také šachovým organizátorem (např. členem komisí Mezinárodní šachové federace) a novinářem, vedl několik desetiletí šachovou hlídku //Lidových novin// a připravoval šachové pořady pro Československý rozhlas. Zemřel 18. srpna 1949 v Praze v nemocnici České diakonie.

Československá obec legionářská a několik dalších organizací se rozhodlo začít pořádat na památku legionáře a šachisty Amose Pokorného amatérský šachový turnaj. Letos se tedy konal nultý ročník. První se snad uskuteční příští rok, tedy 64 let od smrti Amose Pokorného – protože tolik je políček na šachovnici. Turnaje se mj. zúčastnil osmadevadesátiletý plukovník Emil Boček, jeden z posledních žijících československých letců z bitvy o Británii.

V Bibli  toho o šachu moc není, takže jsem neměl, co povídat. Stefan Zweig toho o šachu napsal hodně a někde říká, že neví, který „bůh je přinesl na zem, aby zabil lidskou nudu a bystřil lidem mysl“.
Tolik tedy o jedné ostudě a jednom ne-zapomenutém evangelíkovi.

Ondřej Macek s notným přispěním Jana Pokorného

Kdy jste se cítili slabí ve víře?

Český bratr 4/2012.

Šárka Grauová, portugalistka
Obecně řečeno, na cestě do Emauz. Vždycky znovu, když je to, s čím člověk spojoval svůj život a své naděje, v troskách a jako jediné řešení se nabízí sbalit si fidlátka a jít.

Karel Šimr, farář
Slabý se cítím často. Ale víra je právě ten prostor, kde nacházím sílu. Vím, že apoštol to myslí jinak – to ale musí o člověku říci druzí. Určitou slabost cítím, když chystám kázání, stojím za stolem Páně, křtím nebo zvěstuji Boží odpuštění. Jenže to je vlastně spíš vědomí nehodnosti tváří v tvář svatému. Tedy spíš silná víra.

Lia Ryšavá, presbyterka
O tak intimní záležitosti jako je víra, o pochybnostech i o vrcholech víry, nejsem zvyklá hovořit, a zejména ne veřejně. Možná i to je dědictví určité reformované věcnosti až upjatosti, v níž jsem vyrůstala a z níž necítím potřebu vyjít. Svoje slabosti, pochybnosti i radosti, tedy každý svůj den, si však bez víry nedokážu představit.

Věra Červinková, náměstkyně seniorátního kurátora
Mám-li být zcela poctivá v této odpovědi, cítím se slabá ve víře poměrně často. Snažím se před Pánem Bohem uniknout a on mě vždycky dostihne. A to je nakonec moc dobře, ne?

Pavel Kočnar, vězeňský kaplan
Vždy, když podlehnu pokušení spojovat víru jen se svými vlastními pocity, zkušenostmi a touhami, a zapomenu na pocity, zkušenosti a touhy svých věřících i nevěřících bližních.

Tomáš Dittrich, Křesťanská misijní společnost
Slabý ve víře jsem se opakovaně cítil, když jsem se dozvěděl, že se někomu, koho mám rád, stalo něco špatného, například někomu z rodiny nebo ze sboru. Většinou mě tento prožitek vedl k tomu, že jsem si uvědomil, že mi nezbývá, než se začít modlit.

Miloš Hübner, senior
V mládí a v dětství, když jsem do omrzení slyšel, že víra je jen pro hloupé a nevzdělané, nevěděl jsem nikdy, co na to pohotově odpovědět. Něco smysluplného mě napadlo až doma. Dnes to bývá v situacích, kdy se církev početně umenšuje, její lidové zázemí roztává jako sníh na jaře a nevím, co bych s tím mohl dělat.

Martin Balcar, manažer pro vnější vztahy Diakonie
Vážně? Třeba když se mi spustí představivost při pohledu na krásnou ženu. Těch situací jsou ale mraky.