Vítejte na Západě! Rozhovor s Petrem Neumannem

Český bratr 2/2012.

Není to tak dlouho, co jsme na stránkách Českého bratra v rámci loňského seriálu Diakonie pro život otiskli rozhovor na téma nízkoprahová centra pro děti a mládež. Jeho hostem byl ředitel střediska v Rokycanech Petr Neumann. Tentýž vysoký, usměvavý a přívětivě působící muž je hostem rozhovoru znovu. Už ale v nové roli. Od 1. ledna 2012 nastoupil jako ředitel střediska Diakonie Západní Čechy, které vzniklo ke stejnému datu sloučením všech tří západočeských středisek: Plzně, Rokycan a Merklína. Petr si v záplavě nové administrativy na nedostatek práce rozhodně stěžovat nemůže, přesto ochotně poskytl čas ve své rokycanské pracovně u kávy k povídání. Téma bylo nasnadě: Co znamená tento zásadní krok nejen pro Diakonii v západních Čechách, ale pro Diakonii vůbec?

Petře, oficiální název nového střediska je Diakonie ČCE – středisko Západní Čechy. Zkráceně se vžil název Diakonie Západ. Je v tom názvu kromě geografického motivu třeba i nějaká inspirace Západem?

Myslíš třeba Divokým západem (smích)? Asi ne, název tak nějak vyplynul během doby, kdy jsme sloučení plánovali.

Myslel jsem spíš inspiraci třeba západním světem. Možná to zní lákavěji než třeba „Svaz Diakonie východ“. Ale jak vůbec vznikla myšlenka takové fúze, spojení západočeských diakonických středisek?

Ten nápad vznikl v rámci našich „anarchistických“ schůzek s Romanem Hajšmanem, ředitelem plzeňského střediska. Plzeňské středisko bylo zaměřené na sociální péči pro lidi se zdravotním postižením a to rokycanské zase spíš na služby sociální prevence. Z tohoto schématu trochu trčela služba plzeňského krizového centra Archa. A tak tu byl nápad, že bychom si my rokycanští to centrum vzali pod sebe. Různě jsme se dohadovali a nakonec jsme si řekli, že je vlastně hloupost takhle handlovat mezi sebou. Že by ideální bylo, kdybychom to celé dali dohromady. Shledali jsme, že jsme si v mnohém vzájemně inspirací. Roman v Plzni z pohledu managementu, my v Rokycanech zase z toho pohledu kvality sociálních služeb, směrnic a podobně. Takže jsme si řekli, že když některé věci budeme sdílet, ušetříme si práci a ulehčí nám to situaci.

Takže ta myšlenka už roste dlouho. Navíc z toho, co říkáš, vzešel ten nápad evidentně zezdola, od vás ze středisek. Není to nějaký „befel“ ústředí, jak by to možná viděl škarohlíd.

Šlo to naprosto od nás a našli jsme se v tom. Naše středisko už dříve mělo ambici překročit hranice rokycanského okresu a bylo celkem jasné, že první na ráně je město Plzeň, hlavně ve službách pro rodiny. A stejně tak bylo jasné, že se to bude tlouct, co se týče názvů: proč Diakonie Rokycany má poskytovat služby v Plzni, když už tam je Diakonie Plzeň. Tak začaly vznikat logické otazníky, tedy to, co bylo nakonec jedním z hlavních motivů pro fúzi, totiž srozumitelnost pro veřejnost.

Takže původní názvy středisek podle sídel už neodpovídaly a ztrácely význam?

Ano, třeba rokycanské středisko funguje od Rokycan po Domažlice, od Stříbra po Sušici, plzeňské středisko je také rozprostřené po kraji, jednu terénní službu mají třeba zase v Rokycanech. Merklínské středisko ani zdaleka nefunguje jen v Merklíně, působí v Sušici, v Klatovech, Soběkurech i třeba v Plzni. Už z tohoto pohledu není pro veřejnost srozumitelné, proč by se měla střediska jmenovat podle měst, z nichž původně pocházejí.

Jak se k rozhovoru o spojení dostalo středisko v Merklíně?

To už byla zakázka ústředí. Když už se máte spojovat, tak se spojte i s Merklínem. Inspiraci jsme přijímali nejen od ústředí a merklínské kolegyně Štěpánky Nozarové, ale třeba i od našich zahraničních partnerů v německém Rummelsbergu. Takže ta inspirace Západem přece jen asi nějaká bude.

Diakonie Západ je taková první vlaštovka v procesu logického spojování středisek. Diakonie si další postup tímto směrem vytyčila i ve svém strategickém plánu pro nejbližší léta.

Myslím, že to je dobrý trend. Že by to mělo nastat nejen tady na západě Čech, ale i jinde.

Máš konkrétní představu?

Představu mám, dokonce už jsem o ní mluvil s řediteli některých středisek. Doufám, že to v nich nazraje, tak jako to uzrálo v nás a že pochopí, že je to opravdu dobré. Protože asi nemá význam, aby existovala třeba malá střediska vedle sebe, když je v každém sotva pár zaměstnanců.

Jaké ještě další motivy vedly ke vzniku Diakonie Západ?

Vycházím z pohledu malého střediska, z praxe nízkoprahového centra v Rokycanech, což bývalo neveliké zařízení o čtyřech zaměstnancích. Vyškolili jsme třeba nějaké mladé pracovnice, stálo to určité peníze, investice, podporu vzdělávání – a teď v přirozeném běhu života otěhotněly a my jsme o ně přišli. To znamenalo shánět nového člověka a celé zase znovu. Uvědomili jsme si, že přicházíme o velmi kvalitní lidi. Pak jsme se rozšířili o občanskou poradnu a Centrum podpory rodiny a hle, některé kolegyně se po mateřské uplatnily právě tady. Ale co když se odstěhují? A už jsme u Diakonie Západ.Další věc: jako Diakonie Západ máme nějakou vyjednávací sílu, už nejsme malá organizace. A na krajském úřadě nás najednou vnímají jinak. Je skoro úsměvné to pozorovat.

Jak vás vnímají?

Najednou jsou takoví vstřícnější, ochotnější (smích).

Když budu počítat: tři střediska, to jsou tři ředitelé. Teď je jedno středisko a tedy jeden ředitel, Petr Neumann. Co je a co bude s Romanem Hajšmanem a Štěpánkou Nozarovou?

Roman Hajšman zaujal místo manažera úseku technicko-ekonomického, vztahů s veřejností a lidských zdrojů. Stručně řečeno – manažera provozu. Petr Neumann je částí úvazku ředitelem Diakonie Západ a částí úvazku manažerem služeb sociální péče. Štěpánka Nozarová z Merklína se na vlastní žádost ujala koordinace některých služeb z úseku sociální péče. Je tedy na postu, který je přece jen blíž té přímé péči.

Jak vnímají fúzi partnerské sbory jednotlivých středisek? Dochází k nějakým změnám ve spolupráci s církví?

Změny právě probíhají. Stávajícími partnery byly sbor v Rokycanech, sbor v Merklíně a Korandův sbor v Plzni. Od roku 2012 začínáme vytvářet partnerství nejen s těmito sbory, ale také se sbory dalšími. Pro mě osobně je spojení s církví naprosto klíčové. Ono se v určitou chvíli diskutovalo o tom, jestli a jak lze vůbec propojit laickou diakonii, která je dejme tomu praktikována ve sborech, a tu institucionální, kterou reprezentuje Diakonie ČCE. Jako kdyby mezi námi byla jakási nevyplněná díra. Po mnoha letech v Diakonii už mi konečně došlo, zvláště díky jedné stáži ve Finsku, že je prostor, jak to naplnit – něčím, co se vymyká těm kategoriím „laický“ nebo „profi“.

Můžeš to trochu přiblížit nebo rozvést?

Myslím si, že zajímavé jsou už jakési principy, na kterých funguje Diakonie nejen tady u nás, ale vůbec třeba v Evropě. Základní cíl Diakonie je hájit zájmy a práva lidí, kteří se hájit neumějí nebo mají přístup k právu omezený. Hájí dostupnost služeb u těch lidí, kde je tato dostupnost snížená. A najdi mi v tom, co je profi a co je laické. Další věc: Diakonie je výzvou pro byznys. Ne všechno se vejde do modelu svobodného trhu, jaký třeba zastává prezident Klaus. Jsou některé věci, které jsou nad tím – nazvěme je třeba morálkou nebo etikou. To volný trh nevyřeší, protože se mnohdy chová dost neeticky. A za třetí: Diakonie může, a dokonce by měla být v opozici ke konzumnímu chování. Jde nám i o jiné hodnoty než jenom o spotřebu. A když si to tak posadíš vedle sebe, tak Diakonie je prostor s těmito hodnotami, s těmito zásadami. A pak už je vlastně jedno, jestli se dělá laicky nebo profesionálně. Lidé ze sborů se mohou připojit: ano, hlásím se k této myšlence. Nejen, že chodím v neděli na bohoslužby, ale myšlenka Diakonie je mi blízká, protože Diakonie je projev mé víry. Totéž se zase z druhé strany týká pracovníků Diakonie. Jde o víc než o zaměstnání. My jako Diakonie zastáváme tyto principy a byli bychom rádi, kdyby se k tomu připojili i necírkevní zaměstnanci. To uplatnění je tady mnohem širší.

A co třeba stinné stránky toho sloučení? Jsou nějaká rizika?

Určitá rizika jsme samozřejmě vnímali ještě předtím, než jsme do toho šli. Třeba to, že lidé, kteří u nás pracují, možná začnou brát Diakonii jako velkou firmu, kde už tolik nevnímají sami sebe, a pokud, tak spíš jako nějakou součástku. Ale možná právě zmíněné principy, o nichž jsem mluvil, mohou riziko tohoto typu minimalizovat. Další obavou bylo, jestli naplníme dobře organizační strukturu a posty, jestli pro některá místa najdeme vhodné lidi. Ale myslím, že tak jak to teď je nastaveno, je nejlepší možný stav.

Co tě jako ředitele čeká v nejbližší době? Jak se tvá práce změní?

Ještě nám chybí pár drobností v registraci služeb, dále řešíme smlouvy s bankami, komunikujeme s dodavateli energií a služeb. Taky s donátory, aby akceptovali změnu. Nová telefonní čísla, e-maily, nové názvy, loga a podobně. Do konce února snad bude za námi tahle přechodová fáze a přejdeme na nějaký standardní režim. Jinak se učíme používat novou organizační strukturu, dobře nastavit systémy řízení, kontrolu a monitoring ve službách, abychom věděli, že je kvalita poskytovaných služeb všude stejná. To ladění si vyžádá ještě aspoň rok. Nejpalčivější věci jsme vyřešili a to, co sneslo odkladu, je úkolem letošního roku. Pak jsou ještě dvě výzvy. První je rozvoj náhradní rodinné péče, kde nás oslovil kraj v souvislosti s novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Pak bychom rádi rozšířili sociální podnikání. Obecně prospěšná společnost „Možnosti tu jsou“ obdržela maximální výši veřejné podpory, takže potřebujeme založit další o. p. s. a rádi bychom otevřeli nové provozy, v nichž budou zaměstnáni lidé se zdravotním postižením.

Jak to vypadá v praxi?

Člověk se zdravotním postižením je nejdříve zaměstnán u nás v tréninku – učí se být zaměstnancem. Poté v transitu je už zaměstnancem konkrétní firmy na konkrétním místě, ale ještě je doprovázen naším pracovníkem. Naše obecně prospěšná společnost má v tomto zaměstnávání 80% úspěšnost. To znamená, že 80 % lidí, kteří se dostanou do tohoto programu, opravdu najde práci, což je hodně.

Na co se teď nejvíc těšíš?

No, my jsme si s Romanem Hajšmanem říkali, že když s Diakonií Západ přežijeme první čtvrt rok, tak to půjdeme pořádně oslavit (smích).

Ptal se Pavel Hanych, foto Jan Vyškovský

Trocha čísel

  • Diakonie ČCE – středisko Západní Čechy vzniklo sloučením tří středisek (Plzeň, Rokycany, Merklín)
  • rozpočet Diakonie Západ na rok 2012 se blíží ke 40 milionům Kč
  • služby poskytuje v 25 zařízeních po celém Plzeňském kraji na 110 pracovníků (mimo dceřinou společnost „Možnosti tu jsou“, která se zabývá pracovní integrací lidí s postižením)

 

Anatomie průšvihu: České srdce a osamělý byt

Český bratr 2/2012.

V druhé části nového cyklu nahlédneme do života vozíčkářky očima její kamarádky. Konkrétní problémy, z nichž se skládají různé životní rány a neštěstí, mohou přivést k tomu, zač se modlit.

Příběh Saši Gomoi, Rumunky žijící v Čechách, vozíčkářky, která od narození trpí dětskou mozkovou obrnou, již upoutal pozornost několika redaktorů. Ve zpravodaji Diakonie ČCE Modré z nebe vyšel se Sašou rozhovor, byla také hostem pořadu Českého rozhlasu „HandyCamping“. (Mimo jiné) při těchto příležitostech zazněla její autentická výpověď, která je, pokud se chceme seznámit s jejím náhledem na život i na rozdíly mezi žitím v Rumunsku a v České republice, tím nejcennějším materiálem. Pro mě je Saša blízká kamarádka, se kterou jsme již hodně zažily. Můj náhled na to, co Saša prožívá, se liší od jejích veřejných výpovědí, snad ale bude v čemsi přínosný.

Přátelství a podpora
O Saše jsem se dověděla od pracovnice Diakonie ČCE Aleny Fendrychové, jíž vděčí za pomoc při integraci do české společnosti nejedna z ciziny připutovavší rodina. Naše setkávání se Sašou bylo od samého začátku založeno na přátelských rozhovorech, občasná praktická pomoc byla spíše jakýmsi „vedlejším produktem“. Dnes se známe již čtyři roky a řekla bych, že je to oboustranně obohacující přátelství.
Saša umí dokonale česky, dnes má samostatný byt a pracuje jako lektorka pro handicapované v programu výuky ovládání počítače hlasem. Češtinu si osvojila již v útlém věku, kdy se jezdila do tehdejšího Československa, do lázní Železnice, léčit. Později dostala díky práci svých rodičů příležitost žít několik let v Praze. V roce 1982 se však do Rumunska musela vrátit a do Čech se opět podívala až po pádu komunistického režimu. Pobytem v Ceauşeskově Rumunsku se ale její zdravotní stav značně zhoršil. Jak Saša sama uvádí, vždy si z celého srdce přála žít v Čechách, cítí se být Češkou. Na občanství však zatím čeká; i přes její neustávající snahu a pomoc blízkých jde o proces, který může trvat ještě dlouho. Momentálně Saša studuje kurz dalšího vzdělávání v Jedličkově ústavu a její dlouhodobý pobyt v České republice do značné míry umožňuje finanční podpora, kterou se jí jako zázrakem rozhodla poskytovat česká rodina, která se o jejích osudech dověděla.

Náročnost obyčejného života k prasknutí
V mnoha ohledech měla Saša nepochybně veliké štěstí; když její život pozoruji já, ráda si představuji, jak jí Pán Bůh staví do cesty lidi, kteří se v nesnázích objeví a vnesou novou naději, pomohou jí učinit další krok. Často jsou to ale kroky podniknuté z posledních zbytků sil a pomoc blízkých se někdy podobá snaze zabránit vyhasnutí plaménku na tenké svíčce. Sašin život, ač se toho již tolik podařilo, je stále nepředstavitelně náročný.
V čem tedy vlastně? Snad nebudu popisovat příliš banální poznatky; spoustu věcí jsem si však skutečně před svým seznámením se Sašou nedokázala představit, nebo mne spíše nenapadlo o nich přemýšlet. Ačkoli jsou v dnešní době elektrické vozíky silné a dobře vybavené (pokud o svém přemísťování Saša mluví, mluví o něm jako o chození), nemysleme si, že poskytnou postiženému samostatnost. Velmi omezeně pohyblivé jsou totiž i Sašiny ruce, takže je vskutku zcela odkázána na pomoc druhých. Roztřídit si papíry v šuplíku, napsat e-mail anebo jenom zvednout tužku, která spadla na zem, pro Sašu představuje úkol, který se může protáhnout na několik hodin. A právě v tom možná tkví jedna z hlavních potíží: naprostá závislost na druhých s sebou přináší výrazné pocity bezmoci. Člověk, jehož mozek je zcela zdráv, funguje normálně a káže nám využít čas, jak nejlépe umíme, což je Sašin případ, je trýzněn nemožností zorganizovat si čas podle sebe. Asistent večer přijde v půl desáté, a tak je nutno ulehnout v tuto dobu, přestože spánek nepřichází a mozek pracuje na plné obrátky, vždyť je ještě tolik věcí, které je potřeba stihnout… A v maličkostech: dokážeme si představit, že to, jak budu učesaná, kam si odložím večer řetízek nebo jak si připravím kávu, záleží vposled na někom jiném, který se mi jistě snaží pomoci, ale stejně mu musím vše nadiktovat?

Zkuste „chodit“ po Praze na vozíku
Bohužel i ono „bezproblémové cestování“, ač na tom jistě v Praze nejsme nejhůře, mnohdy představuje těžko překonatelnou bariéru. Vozík je silný a chodníky už jsou dnes leckde vozíčkářům přizpůsobeny. Zdaleka však ne všude. Součástí obtížného plánování času je tak třeba i poměrně častý lapsus v podobě nejedoucího výtahu na stanici metra nebo v podobě bariérového autobusu místo (v jízdním řádu avizovaného) bezbariérového, anebo autobusu sice bezbariérového, ale zcela plného. Tak se může stát, že je Saša v zimě nucena nechat ujet čtyři autobusy, než se jí podaří nastoupit. Nejedoucí výtah na Florenci, kde je pro vozíčkáře jediná možnost přestupu, a to nejen z linky B na C, ale také z linky A na B (na Můstku výtah není, čili chceme-li přestoupit z metra A na B, musíme na stanici Muzeum, zde přestoupit na metro C, dojet na Florenc, venkem doputovat k druhému výtahu a odtud teprve sjet na stanici metra B Florenc), znamená tedy v podstatě zmaření denních plánů, oklika autobusy po cestě do práce či z práce způsobí několikahodinové zpoždění.

Samota ve vytoužených Čechách
Dovolím si ale být ještě osobnější. Není pochyb o tom, že Sašin život je z mnoha důvodů nesmírně náročný. Saša si uvědomuje, že žít v Čechách byl její sen a že se rozhodla mu leccos obětovat; věděla, že ji nečeká nic jednoduchého. Je tedy „srovnána“ s tím, že za své přání musí bojovat – a to také činí s houževnatostí a pečlivostí sobě vlastní. To však nic nemění na skutečnosti, že někdy pociťuje nepopsatelné vyčerpání a samotu. Dokud přijížděla do Čech jen občas, na návštěvu, přátelé se prali, aby ji mohli vidět. Nyní, když zde žije (snad) natrvalo, najednou zjišťuje, jak je druhým zatěžko si na ni udělat čas a občas ji skutečně vyslechnout, neodbýt její trápení větami typu „každý máme něco“ nebo „takový je holt život“. Zdá se mi, že kdesi tady tkví jeden z hlavních problémů naší společnosti – neschopnost či nedostatek času, nebo možná spíše vůle druhému naslouchat. Platí to obecně, ale zvláště v případech lidí, jejichž životní perspektivy jsou zdravotním postižením tak či onak poznamenány.

A na závěr
Asi před měsícem jsem absolvovala operaci slepého střeva. Navštívit mne přišli blízcí přátelé, rodina. Druhý den po operaci se za mnou přišla podívat Saša. Nemocnice Pod Petřínem je poměrně těžko přístupná a pro Sašu to znamenalo dostat se „po svých“ od Muzea až na Malostranské náměstí. Přesto vážila tuto dlouhou cestu – aby mi přinesla ovoce a jogurty a přišla si se mnou popovídat.

Dora Plíšková

 

Laické služby: Dovozová služba

Český bratr 2/2012.

 

Po sousedsku:
„Chystáte se v neděli? Tak já se pro vás stavím!“ To jsou častá slova sousedů, která letí přes plot, přes ulici nebo putují telefonními linkami. Sousedská výpomoc mnohde funguje spontánně a lidé z jedné vesnice nebo městské čtvrti usedají do aut ochotných dovozců, aby se dostali na bohoslužby či jinou sborovou akci. Zejména v místech, kde se v neděli dopoledne příjezdy autobusů míjejí s časem bohoslužeb, je takováto služba neocenitelná.

Organizovaná
V některých sborech se lidé zapojují v nejrůznějších službách. Nástěnka je plná papírů s různými rozpisy: kdo má první čtení, kdo ohlášky, kdo vítá příchozí do shromáždění, kdo dnes učí v nedělní škole, kdo vaří po bohoslužbách kávu, kdo přinese květiny na stůl Páně… Vedle toho ještě platí domluva varhaníků, plán návštěv křesťanské služby či rozesílání přání jubilantům. (O obdivuhodném rozpise miroslavského sboru se můžete dočíst v tomto čísle v rubrice Téma.) Je známo, že čím více se do nejrůznějších činností zapojí lidí, tím více jich považuje sbor za svůj. Místo: „Co že to tu mají na pultě s knihami?“ pak zaslechneme: „My tu nabízíme knížky, prohlédněte si je!“ I dovozová služba může mít organizovanou podobu. Jeden člověk, jehož telefonní číslo je na nástěnce i ve sborovém dopise, se stává jakýmsi dispečerem. Kdo by se chtěl dostat na bohoslužby a nemá jak, prostě mu zavolá. Nebo zavolají příbuzní, že by rádi nechali někoho přivézt. Na dispečerovi pak je, aby domluvil řidiče, místo a čas vyzvednutí. A další ochotní v roli řidičů počítají s tím, že když se přes dispečera ozve někdo z okolí jejich bydliště, že se pro něj staví a do kostela ho dovezou.

V neděli je třeba si obzvlášť přivstat
Neděli vnímáme jako den oddělený. Rádi si odpočineme, rádi si přispíme. Tam, kde jsou bohoslužby v ranních časech, třeba kvůli spojům nebo proto, že farář musí objet více míst, je to problém. Dovozová služba jedné rodiny, která se stará o sousedku z vesnice, je službou s velkým S. Bohoslužby začínají v sedm čtyřicet pět. Však také mnozí s nadsázkou označují tato shromáždění sice za křesťanská, avšak v nekřesťanskou dobu.
Z vesnice, odkud naše osádka pravidelně jezdí, je to šest kilometrů. Vyjet o půl osmé by stačilo. Poslední roky jsme si ale všichni zvykli na to, že bývají v neděli otevřené obchody. Kdo by se tedy divil starší paní, že když už bude ve městě autem, že by si ráda nakoupila. Moc toho nepotřebuje, jen Tesco rychle projde a nakoupí si na celý týden, ať už pak nemusí tahat tašky autobusem. Po bohoslužbách ale bude v obchodě spousta lidí, když my máme amen, to ostatní lidé vstávají. A tak milá sousedka vysloví přání, které se stane časem pravidlem: Co se stavit v supermarketu před bohoslužbami? Bude tam prázdno a klid. Tak se v neděli ráno vyjíždí v sedm a  vstává v šest.
Rodina, která sousedku vozí, je normální rodina se školními dětmi, sladkého dospání v nedělním jitru si však moc neužije. Výhodu však tito ochotní dovozci vidí v tom, že nedělní dopolední kávu si dávají po bohoslužbách někdy kolem deváté a celý dlouhý oddělený den je ještě před nimi. Jejich služba je opravdovou službou lásky. K církvi, sboru i sousedce.

Daniela Ženatá

 

Noc kostelů v Česku již počtvrté

Český bratr 2/2012.

Čtenářům Českého bratra asi není příliš nutné vysvětlovat, co je Noc kostelů. Letos budou české kostely v noci otevřeny totiž již počtvrté, minulý rok se do této akce zapojila téměř třetina našich sborů. Tato ekumenická tradice má počátek v roce 2005 ve Vídni, odkud se pak rozšířila přes hranice napřed do Brna a do Plzně a loni už se konala na území od Aše až k Trnavě, tedy poprvé i na Slovensku. Celkem loni do Noci kostelů zúčastnilo téměř 1700 kostelů, z toho v České republice 939. Čeští katolíci, evangelíci, husité a další členové církví sdružených v Ekumenické radě připravili dohromady více než pět tisíc programů. O mimořádném zájmu české veřejnosti o program Noci kostelů svědčí i více než 300 000 návštěvnických vstupů zaznamenaných během tohoto večera a noci. Pokud jste dosud stáli stranou s pocitem, že nemáte co nabídnout nebo nemáte dost lidí na organizaci programu, myslete na to, že program může být jednoduchý a jeho součástí nemusí být vždy jen velkolepý koncert nebo profesionální výstava. Svou modlitebnu můžete otevřít jen jako místo pro ztišení, modlitbu, meditaci, čtení z Bible či rozhovor u koláče a čaje. Nástěnka nebo panel s informací a několika fotkami ze sborového života pomůže váš otevřený kostel oživit a může být po letech života v totalitě, kdy byly církve trpěny jen za zavřenými dveřmi, symbolem otevřenosti navenek a příležitostí k odbourávání předsudků. Můžete také představit spolupráci vašeho sboru s některým střediskem Diakonie ČCE či například s obecně prospěšnou společností Jeden svět, která při této příležitosti nabízí představení svého programu a prodej fairtradových výrobků.

Aktivnější sbory mohou připravit bohatší kulturní program – vystoupení hudebního tělesa, varhanní koncert, připravit výstavu s informacemi o sboru nebo církvi, divadlo či autorské čtení – nápady v minulosti byly rozmanité a každý sbor tuto příležitost uchopil podle svých možností. Pořadatelé upozorňují, že se letos Noc kostelů koná na Den dětí a je pravděpodobné, že někteří rodiče budou hledat možnost, jak se této akce zúčastnit s dětmi.
Pokud se letos (ať už znovu nebo poprvé) chystáte zapojit, je nyní právě nejvyšší čas začít s přípravami. Z organizačních důvodů je Noc kostelů rozdělena na území, která odpovídají katolickým diecézím. Podle vašeho kraje najdete na webových stránkách http://www.nockostelu.cz příslušné kontakty v jednotlivých oblastech, kam můžete váš zájem o spolupráci ohlásit. V každém případě je dobré mít na zřeteli, aby byla vaše akce zveřejněna v informační brožuře, kterou jednotlivé oblasti k této akci vydávají. Tím se mohou dozvědět o vašem otevřeném kostele nebo modlitebně i ostatní. Vaši oblastní koordinátoři budou určitě znát termín uzávěrky příslušné brožurky k tisku, buďte proto s nimi v kontaktu a pošlete jim informace včas.

V ekumenickém oddělení budeme rádi informováni o vašich zkušenostech a plánech a rádi také pomůžeme v případě otázek či nesnází.

Daniela Hamrová