Vyšší odborná škola sociální práce a střední odborná škola Praha

Český bratr 2/2012.

Z historie školy
Evangelická akademie (EA) byla zřízena Českobratrskou církví evangelickou jako střední škola zaměřená na výchovu sociálních pečovatelů a dalších odborných pracovníků  zejména pro Diakonii ČCE. Škola byla zařazena do sítě škol, předškolních a školních zařízení hned na podzim roku 1990. Od roku 1996 se místo Evangelické akademie ve vzdělávacím systému výrazně změnilo. Byla zřízena Vyšší odborná škola sociálně právní (VOŠ), která nahradila původní nástavbové dvouleté studium a vytvořila tak jednu právnickou osobu se střední sociální školou.
Vzhledem k potřebě zajišťovat bezproblémovou komunikaci některých Romů s úřady vyvstala v druhé polovině devadesátých let v naší společnosti potřeba sociálního vzdělání dospělých Romů, kteří by se stali nezávislými prostředníky mezi státní správou a místními komunitami. V průběhu jara 1997 byl na podnět Rajka Ďjuriče ve spolupráci nadace Open Society Fund, katedry sociální práce FF UK a Evangelické akademie vytvořen projekt dálkového vzdělávání na úrovni středoškolského studia jako studijní obor Sociální činnost v prostředí etnických minorit. Tento projekt byl po dobu pěti let experimentálně ověřován a od 1. 9. 2004 se stal řádným oborem – Sociální činnost v prostředí etnických minorit. Evangelická akademie Praha je tedy od roku 2006 zapsána jako školská právnická osoba do školského rejstříku jako Evangelická akademie–Vyšší odborná škola sociální práce a střední odborná škola.

Poslání školy
Posláním Evangelické akademie je připravit sociální pracovníky, kteří budou schopni samostatně pracovat v sociální sféře ve prospěch potřebných, s ohledem na moderně koncipované služby a na křesťanský přístup ke klientovi.
Kromě kvality odborného vzdělání klademe důraz na kultivaci etických postojů žáků a studentů. Usilujeme o to, aby hodnoty milosrdenství a solidarity, důstojnosti klienta a tolerance získaly u studentů a žáků svou přesvědčivost a aby se studenti na nich chtěli sami svobodně podílet. Zde jsou u díla všichni pedagogové, ale také spirituál školy.

Spolupráce s vysokými školami
V roce 2007 navázala Evangelická akademie úzkou spolupráci s Evangelickou teologickou fakultou UK, absolventům Vyšší odborné školy sociální práce je od roku 2008 umožněno, aby si po složení přijímacích zkoušek na ETF UK během jednoho roku prezenčního studia doplnili vysokoškolské vzdělání ve studijním oboru Pastorační a sociální práce a získali titul bakalář (Bc.).
VOŠ dále spolupracuje s Fakultou humanitních studií UK (FHS). Některé předměty vyučované na VOŠ byly schváleny vědeckou radou FHS a jsou vypsány v informačním systému UK. Studenti FHS a dalších fakult UK je tudíž mohou absolvovat na EA.
Stejně tak spolupracujeme s Teologickou fakultou Jihočeské univerzity. Pokud jsou naši absolventi přijati na kombinované studium Sociální péče / Sociální a charitativní práce, je jim uznáno vzdělání získané na naší škole.

Vzdělávací centrum
Od školního roku 2008/09 je součástí Evangelické akademie centrum dalšího vzdělávání. EA je akreditovaná Ministerstvem práce a sociálních věcí jako vzdělávací instituce pro oblast celoživotního vzdělávání sociálních pracovníků a kvalifikační vzdělávání pedagogických pracovníků. V minulém roce byly realizovány dva tyto kurzy, kterých se zúčastnilo 25 pracovníků a pracovnic v sociálních službách, a kurz Podpora komunikačních dovedností dětí raného věku, kterého se zúčastnilo 14 speciálních pedagožek ze speciálních center a mateřských škol.

Od počátku školního roku 2011/12 otevřela EA také studium na Pedagogickém lyceu pro žáky střední školy. Vzhledem k tomu, že škola je v nájmu ve velmi malých prostorách bývalé mateřské školy, jsou studenti Pedagogického lycea dosud s ostatními studenty souběžně ve stejné třídě. Problém umístění školy do větších prostor řešíme od  přestěhování do Hrusické ulice. Od té doby je VOŠ vždy v jiných prostorách pronajímaných někde poblíž a pedagogové jsou nuceni přebíhat z jedné budovy do druhé, někdy i přes několik ulic.

Práce spirituálky
Od roku 2007 je na EA Praha zřízeno synodem ČCE místo spirituála/spirituálky neboli  školního faráře/farářky. Ten/ta studentům i pedagogům slouží školními bohoslužbami, které se konají vždy na začátku a konci školního roku, před vánocemi a před velikonocemi. Všem je v počátku studia  jasně podaná informace, že v hodinách pobožností, základů křesťanství a bohoslužeb, nejde o násilné obracení na víru, ale o nabídku spoluúčasti na českobratrské zbožnosti. Všechna tato shromáždění se opírají o biblický výklad a zpěv ze zpěvníku //Svítá//. Je to práce novátorská a dost namáhavá. Ale také radostná. Foto zachycuje malý pěvecký sboreček, který doprovází bohoslužbu o vánocích a velikonocích.

Irena Škeříková

 

Nový vítr v časopise Bratrstvo. Rozhovor se Šárkou Schmarczovou

 

Český bratr 2/2012.

Šárka Schmarczová (1976) je od ledna šéfredaktorkou časopisu pro mládež Bratrstvo, v jehož redakční radě předtím více než rok dobrovolnicky pracovala. Studuje Evangelickou teologickou fakultu, je matkou dvou dětí. Angažuje se v redakčních týmech časopisu Protestant a internetového serveru i-divadlo.


Co vás přivedlo k tomu, přihlásit se do výběrového řízení na šéfredaktorku Bratrstva?
Byla to výzva, která přišla v ten pravý čas. Už rok jsem byla členkou redakční rady a cítila jsem, že se musím posunout dál, a jsem ráda, že ta cesta vede přímo. Pracovní místo šéfredaktora //Bratrstva// bylo zřízeno na poloviční úvazek od ledna letošního roku.

Co pro vás znamená, že komise vybrala právě vás?
Nejdřív to byla radost a pocit, že když něco člověk něčemu věnuje, tak mu to Bůh nějak vrátí. Je to však hlavně úkol, který mě těší, a doufám, že ho zvládnu.

Co plánujete v časopise pro mládež změnit?
Chtěla bych časopis přiblížit mladým lidem vně církve a případně i ekumenicky otevřít. Začali jsme novou grafikou, která je veselejší a vzdušnější. Dalším krokem je vytvoření elektronické podoby časopisu.

Co je v Bratrstvu stále nosné?
To, co v jiných časopisech nenajdete, tedy rozhovory o víře a články o evangelících a křesťanství vůbec. A hlavně biblické úvahy. Jen pro dnešního mladého čtenáře je chceme víc zaměřovat k současnosti a budou kratší.

Nezní vám název časopisu Bratrstvo trochu archaicky?
Ano, máte pravdu, že zní trochu archaicky. O změně názvu jsme uvažovali a není vyloučená. Na druhou stranu je to název, který má u nás velkou a úctyhodnou tradici.

Jaké máte představy o spolupráci s dalšími církevními médii, jako jsou časopis Český bratr, webové stránky e-cirkev, web mládeže nebo sborové zásilky?
Určitě spolupráci na všech úrovních vítáme. Nyní jsme kupříkladu navázali spolupráci se střediskem rozvojové pomoci Diakonie ČCE. Prostor našich webových stránek máme v plánu nabídnout pro prezentaci církevních akcí, přispívat budou moci faráři, představitelé církve, ale rádi bychom spolupracovali třeba i s Evangelickou teologickou fakultou.

Co byste chtěla vzkázat čtenářům Českého bratra?
Chtěla bych hlavně pozdravit všechny naše bývalé čtenáře a požádat je, aby si nás alespoň v kostele prolistovali, a pokud budou mít chuť, napsali, jak se jim nové Bratrstvo líbí.

Ptala se Daniela Ženatá

 

Propojeni vztahem i službou. Jak se žije farářským párům

Český bratr 2/2012.

Miroslav Pfann

Určitě znáte dotazy ohledně stavu našich „kněží“. Smějí se ženit? Když si tazatel srovná v hlavě představu farářských dětí (i o nich budu muset jednou napsat), následuje další překvapení. Ano, také spolu vstupují do manželství. Nejedná se však o okrajový jev, dotazník k článku měl v záhlaví 40 párů – a ještě jsem na některé zapomněl. Církve ordinující bez omezení i ženy – naše církev se tak rozhodla v padesátých letech minulého století – nabízejí charakteristický jev: rodinné soužití a nějakou formu společné služby farářských párů. Z hlediska lidského i stavovského není nic přirozenějšího. Čas od času ale neškodí uvědomit si nesamozřejmost takového zdvojení věcí dobrých a  posilujících, ovšem i těch soužití ohrožujících. Například, mělo by se farářskému páru dařit lépe právě proto, že jsou oba duchovní? Odpověď nelehká, jako život sám. Proto dík těm, kdo mi poskytli své názory na věc a šli s kůží na trh. Mnoho podnětů ovšem zůstalo nevyužito a zaslouží si další studie.

Pozor na zpěvník
Jestli dává farářské páry dohromady studium teologie? Nemýlíte se, v zásadě ano. Sblíží však i společná práce v církvi, proslulé brigády, přátelství původních rodin, stejně tak disidentské čaro kotelny, ovšem ani nejvyšší církevní grémium nemusí být osudovému setkání na překážku. „Až na synodu v Praze na Vinohradech, kde jsme zpívali z jednoho zpěvníku a vzpomínali na léta na fakultě,“ svěřili se o svém rozhodnutí manželé Eva a Jiří Melmukovi. Zastánci celibátu i odpůrci ordinace žen vědí, čeho se bát.

Eva a Jiří Melmukovi

Nalézt sbory pro službu manželů nebývá v církvi takový problém, „byly nám nabídnuty, nešlo odmítnout“. Farářské „dvojky“ jsou známé a místo si postupně najdou. Jednotlivé příběhy však prozradí trpělivou improvizaci a hledání pojetí služby ve dvou. Už třeba jen samo rozhodnutí, na kterém ze sborů sdílených kazatelem a  kazatelkou má rodina bydlet. Sbory „chtějí mít faráře na faře“. Farářský pár odkrývá slabá místa tradiční církve. Nasazení dvojic v úřadě však rámuje ještě jeden faktor: peníze. „Nízké platové zařazení“, slovy Aleny a Bohuslava Vikových, rodinu odhodlanou pracovat na dvou sborech celoživotně poznamená. Když přitom na farách bývá kolem stolu více dětí, citelně se projeví i zdánlivé maličkosti. „Naturální výhody (fara atp.) a půjčky, příspěvky na tábory jsou obvykle bez kompenzace poskytovány jen jednomu. A tím plat farářského páru není dvojnásobný.“  O běžné farářské rodině se ví, že životní úroveň v ní většinou dohání lepší plat farářovy manželky.
Pravda známá o farářích od padesátých let. Z té doby pocházejí i barvité vzpomínky. „Předpokládali jsme, že mi manželka bude vypomáhat ve sboru jako katechetka, sborová sestra i jako kazatelka. Když pak za rok schválil synod ordinaci žen, ukázalo se velmi dobré, že je též teoložka,“ vrací se k datu své svatby v roce 1952 manželé Jaroslava a Zdeněk Souškovi. Farářská manželství tehdy zažívala absurdní peripetie. „Jarmila konala neoficiálně službu sborové sestry – i sousedky hlídající děti zaměstnaných matek. Kázat jí OCT (okresní církevní tajemník, pozn. aut.) nedovolil, a když jednou o velikonocích výjimečně dovolil, protože Jaromír byl na vojenském cvičení, nedovolil jí to senior, protože nebyla ordinována a tudíž nemohla vysluhovat večeři Páně,“ dosvědčí Strádalovi. Napříč generacemi a režimy ovšem platí jiné omezení. „Těžko si vybíráme dovolenou a sháníme zástup, když chceme oba odjet,“ řeknou vám manželé v taláru, využívající zároveň jistý bonus vzájemného pružného zastupování. Liší se tedy soužití faráře a farářky či teologa a teoložky od jiných profesních párů, třeba lékařů? Kateřina a Jan Roskovcovi jsou v této otázce skromní: „Nepovažujeme manželství dvou teologů za takovou zvláštnost, že by vyžadovala zvláštní péči.“

Že spolu mluvíme
Přesto síla sledovaných dvojic připomíná výhody rodinné firmy. (Což platí jistě i o ostatních rodinách kazatelů či kazatelek, které se sbory spolupracují.) Společné zasvěcení posiluje a věci ulehčuje. „Není potřeba druhému vysvětlovat specifika farářského povolání,“ oceňují ještě Kateřina a Jan. Šance farářských párů na lepší komunikaci a identifikaci s povoláním jsou nemalé. „Jednoznačně zdvojuje síly“, „pastorační vztahy řešíme společně“, „že jsme pár, naši službu neohrožuje“, „církev je součást našeho života“ – nicméně „vzájemná kritičnost je samozřejmě ostřejší“. „Pokud jsou nějaká napětí, pak ne kvůli tomu, že jsme oba faráři,“ shrnují sebekriticky Jana a Tomáš Potočkovi.

Mirjam a Jiří Doležalovi

Že by mezi farářem a farářkou v jedné rodině nezajiskřilo ani trochu genderové téma? Vždyť ještě nedávná tradice byla notně patriarchální. Zřejmě se autor svou otázkou nachytal sám, odpovědi problém nepřipouštějí. Zejména starší generace v této „módní“ záležitosti kontruje jednoznačně. „Genderové napětí nemůže existovat tam, kde muž i žena jsou v Kristu rovnoprávná stvoření,“ domnívají se Strádalovi, a Mirijam a Jiří Doležalovi dokonce „několik let pracovali jako farář a vikářka s příslušnou mírou subordinace“.
Titíž manželé vystihují rozhodující momenty svého soužití jasně: „Nedělalo nám potíže být otevřenou farou i rodinou.“ Tečka. Takový je étos sledovaných párů. Kolik bylo  průchozích farních kuchyní i obýváků, kde se řešily záležitosti sboru, kde se sdíleli režimem postihovaní, pekla se církevní politika! Kolik diskusí, kolik modliteb! Farářské páry mají nemalý podíl na vytváření poválečné atmosféry naší církve a při pohledu na generace mladší se zdá, že nezlomný duch rodinně zakotveného setkávání a spoléhání na vlastní přátele nezhasíná. Proto nejspíš mají Hana a Mirek Pfannovi na šťouravé otázky lapidární odpověď. „Že spolu mluvíme.“

Ordinace ve dvou
Právě Hanka a Mirek jsou sympaticky odolní vůči populárnímu psychologizování. Nejspíš dědictví původních farářských rodin. „Hranice, hranice, hranice,“ zní často na adresu spontaneity a důvěrnosti církevního života ze strany psychologů. Faráři se jim zdají být „nedotknutelní“, aby ne, když v pomáhajících profesích žijí tak nezávisle. Autor článku, sám psychology poznamenaný, musí ale nakonec farářským párům držet palce. Pro jejich víru v možnosti upřímné rozmluvy i domluvy. Vždyť jsme navzájem tolik propojení, příbuzní, známí, jak to křížení zájmů, a ještě ve dvou zvládáte?! „Nerozumíme otázce.“ I taková je duchovní síla „ordinace ve dvou“.
Farářské páry totiž „zdvojují“ i choulostivé otázky kolem závazku mlčenlivosti. Dozví se to jeho polovička, nebo ne? Evangelíci nemívají v této věci moc dobrou reputaci a kněz v celibátu se jeví důvěryhodněji. „Do jisté míry jde o generační záležitost, čím mladší farář, tím méně drbů,“ myslí si však Vendula Kalusová. Kromě toho zkoumání zpovědního tajemství na případu farářských párů ukazuje, že i zde lze dosáhnout zdravého vybalancování hranic. „Instinktivně, případ od případu“ se zde rozhodují Debora a Ondřej Rumlovi a snaží se ohlídat si „tohle už ne“, z jiných párů je zase cítit, že si jsou svou mlčenlivostí prostě jistí, nepotřebují se svěřovat ani doma, vědí ostatně, že to „vyplývá již ze všeobecného kněžství“. Odvahu pojmenovat věci pravými jmény vyjadřuje pastorační zkušenost Lýdie Mamulové. O zachování osobního tajemství nepochybuje, nicméně „jiné to je s mlčenlivostí, která se týká bližších informací k situaci ve sboru nějak tušené. Nelze zcela mlčet třeba k nemoci či rozvodu členů sboru. Kvůli ochraně dotyčného před zveličenými šumy je někdy lepší dát partnerovi, případně staršovstvu stručnou informaci.“

Zrcadlem sboru
„Nejdřív musí být církevní, pak soukromé, včetně rodiny. Ano, kde oba  manželé chtějí být věrní ve své službě, tam poněkud trpí rodina.“ Upřímné slovo manželů Souškových může pomoci naší fantazii, pokud bychom si chtěli představit typickou neděli farářského páru na dvou aktivních sborech – jak si třeba „v klidu“ užívá oběda.
Pokud je odměnou podíl na živém společenství, které umí vrátit podporu svým představeným, věrnost ve službě Božímu království lze s dobrým pocitem zdvojit. Farářské manželství vlastně zrcadlí společný vztah sboru k rodině jako takové více, než si myslíme. Některé kazatelské páry ale možná zažily v církvi vůli ke spolupráci spíše menší a utržily při tom nějaké ty šrámy. Možná proto, že se okolí zdály automaticky „silnější“. Skrytou naději tohoto článku tedy aplikujte citlivě a o farářské páry pečujte moudře a neustále.

Jan Mamula

 

Neděle – den odpočinku a znamení svobody

 

Český bratr 2/2012.

Sedmý den je „den, v němž se nežije z vlastní práce, nýbrž z Boží milosti“. Tak to napsal náš pan profesor Starého zákona Jan Heller.
Sedmý den v týdnu je jiný. Svatý, oddělený. V našem týdenním rytmu má být tedy jeden den naplněn jinak než těch šest ostatních. Den odpočinku je jedinečné dědictví starého Izraele pro celý svět. Neměl obdoby v jiném náboženství ani kultuře. Čím je sedmý den jiný? Odpověď dává čtvrté přikázání. Sedmý den je jediný svátek, který je v Desateru zmíněn. Abychom nezapomněli, že je pro nás velmi důležitý.

Čtvrté přikázání je v Bibli zachováno ve dvou verzích. V každé je den odpočinku zdůvodněn jinak.

Sedmý den je svátek radosti

První podobu najdeme v Ex 20,8–11: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera, ani otrok tvůj a tvá otrokyně, ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije ve tvých branách. Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všecko co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“

V této verzi je den odpočinku zdůvodněn Božím odpočinutím při stvoření. Proto tu hledíme „nahoru“, k Pánu Bohu. Sedmý den je zasvěcen jemu.
Hospodin při stvoření pracoval šest dní. Člověče, i ty šest dní klidně a dobře pracuj. Ale sedmý den Hospodin odpočinul a radoval se ze své práce. I ty se tedy zastav a odpočiň.
Pamatuj na den odpočinku, na den šabat. Šabat v hebrejštině znamená „přestání“. Znakem sedmého dne je „přestat“, ustat v práci. V sedmém dni se odvažujeme žít z Boží milosti navzdory všem úkolům, které na nás číhají kolem. Odvažujeme se být svobodní od své vlastní nepostradatelnosti i od své práce.
Sedmý den je den čisté radosti. Uvolnění od práce nás osvobozuje pro to, abychom chválili Pána Boha. Vracíme se ke svému počátku, k prameni svého života, ke svému Stvořiteli. Zároveň vyhlížíme s nadějí Boží království. Den odpočinku je den Hospodinem požehnaný, oddělený, svatý.

Sedmý den je znamením svobody

Druhá verze čtvrtého přikázání má jiné zdůvodnění – byli jsme vyvedeni z otroctví.
Dt 5,13–15: „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“

Tady se díváme kolem sebe, na druhé lidi. Sedmý den je znamením svobody pro všechny. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin vyvedl. Byli jsme vysvobozeni z všelijakých otroctví, a proto smíme být jeden den v týdnu svobodni od práce. A nejen my sami, ale také ti kolem nás. Svobodu musíme přát také druhým. Čtvrté přikázání výslovně myslí i na otroky a otrokyně, hosty, tedy cizince, zkrátka na ty, kdo mají z něčí svévole menší práva nebo hůř nacházejí zastání.

Myslím na prodavačky v obchodních centrech, díky kterým si můžeme v neděli udělat nákupní výlet. Na ukrajinské, mongolské nebo rumunské dělníky, kteří pracují za mizerné peníze v českých fabrikách a žijí v nedůstojných podmínkách. Na tzv. stromkaře, desítky lidí z Vietnamu, Slovenska a Rumunska, kteří byli najati na práci v českých lesích, sedm dní v týdnu pracovali a nedostali za svou práci ani korunu.

Byli jsme Bohem vysvobozeni a jako svobodní lidé musíme dávat pozor na to, že čtvrté přikázání není jen pro pár vyvolených, ale pro všechny! Šabat je největší sociální vynález židovství. Nikdo, ať je z jakékoli sociální skupiny, nebude sedmý den pracovat.
Pravidla, která jsou dodnes v židovství se slavením šabatu spojena, mají člověka osvobodit pro radost, slavení, setkání s Bohem i s lidmi.

Den Páně

Ježíš dodržoval všechny svátky svého židovského lidu a sobotu světil. Zároveň byly jeho činy během soboty příčinou mnoha sporů. Ježíš ukazoval, že sobota je tu pro člověka, nikoli člověk pro sobotu a Syn člověka je pánem i nad sobotou. Uzdravoval lidi z jejich letitých trápení. Konkrétní člověk a jeho bolest pro něj byly důležitější než dobře míněná pravidla.
Křesťané brzy začali nazývat den po sobotě, den Kristova vzkříšení, dnem Páně, latinsky Dominica, dies Domini, den vzkříšení. Křesťané ze Židů však pravděpodobně dál zachovávali také sobotu, přinejmenším do zničení jeruzalémského chrámu roku 70. Ale už na konci prvního století rané křesťanské spisy dokumentují, že křesťané slavili bohoslužbu v neděli: „V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte.“
Definitivní zlom pro slavení neděle představuje nejpozději Konstantinův zákon z roku 321, který předepisuje neděli jako den, v němž se nepracuje ani neúřaduje.

 

Co s nedělí?

Ještě za mého dětství někteří mí vrstevníci z křesťanských rodin nesměli v neděli do kina. Zvláště reformovaná tradice byla přísná a život v jejím pojetí měl svá pevná pravidla. Ale když se na přední místo dostane složitý systém lidských představ o tom, co je a není správné, přijdeme o smysl neděle jako vzácného Božího daru. Nelze se pak divit, že se lidé chtěli od všech církevních příkazů a zákazů osvobodit. Ale jestli jsme dnes v neděli šťastnější, to nevím.
Co tedy můžeme v neděli dělat, abychom si opravdu odpočinuli od práce a zároveň ji slavili před Bohem? Můžeme ten den naplnit odpočinkem, navštěvováním, cestou do přírody, za kulturou. Můžeme jej věnovat rodině, nemocným, blízkým lidem, přátelům, sami sobě, jak právě potřebujeme a chceme. Smíme jej prostě prožít zdánlivě velmi nečinně. Ale pořádně a dobře. Neděle je svátek svobody – od práce jsme osvobozeni pro sebe, pro druhé lidi, pro Pána Boha.

Každá neděle je malým vzkříšením

Neděli slavíme jako připomínku Ježíšova vzkříšení. Je i vzkříšením našich vlastních sil a vztahů. Světit neděli znamená oslavovat Pána Boha. A to můžeme ve společenství církve. Je to veliká výsada moci prožít část neděle s ostatními sestrami a bratry, při zpěvu a modlitbě, při kázání, společné večeři Páně. Bohoslužby k neděli prostě zásadně patří. Spolu s druhými lidmi při nich hledíme k Pánu Bohu, k Ježíši Kristu. A když při nich zavěje Duch svatý, tak se nás něco dotkne a najdeme tu potěšení, napomenutí, naději.
Účast na bohoslužbách se nesmí stát protivnou povinností. Jak na to, to je někdy nelehký úkol pro rodiče, když se jejich dětem v neděli nechce vstávat. Jako v jiných oblastech života, i tady platí, že děti vnímají to, co děláme, silněji než to, co říkáme. Jestli jsou pro nás bohoslužby radostí a posilou, položili jsme dobrý základ pro to, aby i naše děti jednou chodily do kostela rády.
Je dobře, že se v neděli bohoslužby konají. A když při bohoslužbách z nějakého důvodu nemůžeme být, jsou tu jiní, kteří za nás zpívají a modlí se. A ty nepřítomné zahrnou do svých přímluv.
Věřím, že díky Duchu svatému se neděle může stávat dnem, kdy jsme díky Bohu zase svobodní – pro druhé i pro Pána Boha. Sedmý den je den, ve kterém nežijeme z vlastní práce, ale z Boží milosti.

Hana Pfannová, Mělník