Proč se lidé zvenčí stávají křesťany? Čtyři hlavní důvody

Český bratr číslo 1/2012.

Co stojí na počátku cest, které vedou muže i ženy různého věku, původem nekřesťany, k zájmu o víru a k žádostem o křest? Proč se začnou o křesťanství zajímat? V českém prostředí, které je vůči církvím převážně podezřívavé nebo dokonce nepřátelské, je tato otázka při promýšlení naší misijní koncepce zvláště zajímavá i závažná.

Poučenou odpověď na tyto otázky nabízí mj. studie Michala Kaplánka ze sborníku Konverze a konvertité (J. Hanuš, I. Noble [ed.], Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009). I když jde o plod římskokatolické práce s mládeží, je Kaplánkova studie dobře upotřebitelná i pro evangelické prostředí. Všechny dosavadní zkušenosti autora těchto řádek totiž ukazují, že katoličtí konvertité prožívají stejné nebo velmi podobné věci jako lidé, kteří dovršují svůj příklon k životu víry v našich evangelických sborech.
Na následujících řádcích tedy najdete popis čtyř základních motivací k zájmu o křesťanskou víru, doplněný postřehy z prostředí evangelických sborů.

Intelektuální hledači

První skupinu můžeme nazvat „intelektuálními hledači“. Většinou v ní najdeme lidi, kteří studují nebo již absolvovali vysokou školu. Lidovým „náboženstvím“ moderních Čechů totiž již dávno není ani katolické, ani protestantské křesťanství, nýbrž spíše tradičně předávané přesvědčení, že náboženství je nerozumné, nevědecké a zastaralé. Prvním předpokladem pro živý zájem o víru a církve se proto často stává kvalitní vzdělání, které pomáhá tuto předsudečnou bariéru překonat. Velký ohlas knih Tomáše Halíka i v sekulárním Česku je dán zřejmě právě tím, jak přesně dokáže otázky tohoto typu hledačů zodpovídat.

Tito zájemci se vyznačují největší mírou samostatnosti. Často nepotřebují někoho blízkého, kdo by je bezprostředně osobně ovlivnil. Mnozí z nich se původně zajímají o východní náboženství a teprve po této oklice najdou opět křesťanskou stopu. Ilustrací takové cesty z našeho evangelického prostředí může být např. příběh pana Františka (Dlouhá cesta na východ a zase zpátky, ČB 2011/2).

„Spolčoví“ křesťané

Název druhé kategorie nových zájemců o křesťanskou víru pochází z typického označení skupin mládeže v katolickém prostředí (skupina mládeže = „spolčo“). V evangelickém prostředí bychom jim mohli říkat – trochu těžkopádně – například  „společenstevní konvertité“. U těchto nových křesťanů je hlavním počátečním impulsem zážitek sounáležitosti se skupinou křesťanů a její pozitivní klima. Výraznou „startovací“ roli zde mnohokrát hraje jednotlivý křesťan z jejich blízkého okruhu, který se před dotyčným nestydí popsat, že věří, a pozvat ho do prostředí, kde svou víru spoluprožívá s jinými.

V evangelickém prostředí může sehrát pozitivní roli takového „spolča“ například aktivní skupina mládeže, společenství vzniklé při evangelických rodinných rekreacích, ale třeba i bohoslužebné společenství. Klíčové je samozřejmě to, aby toto společenství vyzařovalo přijetí, úctu a zájem i vůči novým účastníkům, kteří ho v první fázi sami pro sebe „testují“. Typickou zkušenost tohoto druhu nám na našich stránkách popsala například paní Rút v rozhovoru nazvaném Potřebovala jsem někam chodit (ČB 2011/3).

„Tandemoví“ křesťané

Třetí typ je ještě výrazněji než předchozí navázán na osobní zkušenost s blízkým křesťanem. „Tandemový“ křesťan je na své cestě k rozhodnutí pro křest tak trochu „v závěsu“ svého přítele nebo partnera. Konkrétním impulsem pro hlubší zájem v závěsu toho druhého se pak může stát například církevní svatba (věřící partner o ni stojí, druhý, zatím nevěřící to akceptuje a vede ho to následně dále a hlouběji) nebo výrazný životní příklad (spolubydlící z kolejí a dobrý přítel tak např. klíčovým způsobem ovlivní svého spolužáka). Míra osobního vlivu je zde tak vysoká, že jde téměř vždy o životní partnery nebo o nejbližší přátele pozdějších konvertitů.

Hledači východiska

Posledním základním zájemcem o křesťanství (a někdy již i o křest) je ten, jehož rozhodnutí je silně ovlivněno osobní krizí nebo silným citovým zážitkem. Jedná se o jakési „hledače východiska“. Někdy prožívají obtížnou životní situaci nebo vypráví o nějakém silném „osvěcujícím“ zážitku. Zmíněná krize při tom vůbec nemusí být vnější a viditelná. Otázky, které kladou, se často týkají smyslu života, základního životního směřování nebo pevných bodů, na které člověk může „zavěsit“ svůj život v časech deziluzí, zklamání, osobních krizí…
Příběhem takového hledače je i příběh autora těchto řádků: Neobyčejný obrat obyčejného kluka (ČB 2011/1).

Co my s tím?

Výše zmíněný přehled je nutně zjednodušený a schematický. Každý lidský osud, každé duchovní hledání jsou jedinečné a téměř nikdy beze zbytku neodpovídají předpokládané škatulce. Přesto nás tato základní typologie může motivovat či povzbudit. Téměř každá poctivě a upřímně vykonaná křesťanská služba může mít vposled misijní ohlas. Dobře připravené kázání odpovídající moudře na aktuální otázky současnosti. Laskavost, úcta a vřelost, kterou vložíme jako svůj příspěvek do křesťanského společenství, ve kterém žijeme. Křesťanské povzbuzení nebo praktická pomoc našim blízkým, dosud třeba nevěřícím. Jasné slovo, které před našimi nevěřícími blízkými nezatají, ke kterým duchovním pramenům chodíme čerpat povzbuzení a posilu v časech zklamání či bolesti…

Nebo řečeno ještě jinak: výrazné misijní vyzařování může začít zcela jednoduše a prostě už jen tím, když naše společenství a jejich členové dělají, co mají dělat – křesťansky myslí, konají a žijí.

Roman Mazur

Silnější než smrt je naděje (od editora spisů Václava Havla)

Český bratr číslo 1/2012.

V neděli 18. prosince zemřel v Hrádečku u Trutnova Václav Havel, dobrý a laskavý člověk, který svým životním dílem ovlivnil život každého Čecha a Slováka. Přes obrovské množství článků, úvah a vzpomínek, které byly od té doby napsány, na plné pochopení a zhodnocení toho, co všechno pro své blízké i vzdálené spoluobčany Václav Havel vykonal, je příliš brzy. Měl jsem štěstí poznat jej osobně a stát se editorem jeho spisů. Skládám v paměti střípky vzpomínek na jednotlivá setkání s ním, až po to poslední, 1. října 2011. Neodvažuji se v tuto chvíli jakkoli hodnotit a analyzovat jednotlivosti. Chtěl bych připomenout cosi obecnějšího.

V průběhu listopadových dnů roku 1989 jsem jednou k večeru jel trasou A pražského metra a zažil v něm něco, na co nelze zapomenout. Usmívající se, šťastní lidé, mnozí si utírající slzy dojetí, se navzájem objímali, přáli si vše dobré, pouštěli se navzájem sednout a jakýsi pán ve středních letech tam nahlas řekl: „Hlavně si to nějak nepokažme, buďme na sebe hodní, takováhle šance se už nikdy nebude opakovat.“ Slyším ta slova jako dnes. Křesťanský filozof Bohumír Janát později v jednom článku napsal, že listopad 1989 nebyl revoluce, nýbrž „revelace“, náhlé odhalení toho, že už zde, na zemi, mohou nastat chvíle, kdy pravda a láska mají větší sílu než lež a nenávist, a že má smysl o ně usilovat, jakkoli víme, že zde na zemi nikdy plně zvítězit nemohou. Vzpomínka na prožitek „revelace“ je pro toho, kdo ji zakusil, nezapomenutelná. Stejně jako vědomí toho, že tím, kdo nám ten prožitek v roce 1989 umožnil, byl právě Václav Havel, jehož životní dílo v těch dnech vrcholilo.

Není pochyb o tom, že v následujících dvaceti dvou letech se z nás prožitek „revelace“ postupně vytrácel, mnohdy pod nánosy věcí nedobrých. Vytrácel se nejen étos našeho společného usilování, ale i lidská vzájemnost jako taková.

Když jsem byl v týdnu před pohřbem Václava Havla svědkem shromáždění občanů k uctění jeho památky, zádušní mše i smutečního průvodu na Pražský hrad, pocítil jsem z mladých lidí, z nichž mnozí v roce 1989 ještě nebyli na světě, cosi velmi nadějného. Jako by se ke mně onen zasutý pocit „revelace“ v pozměněné podobě najednou vrátil. Říkal jsem si: nesme teď tenhle náš společný zážitek dále v sobě, snažme se prosvěcovat svým chováním své okolí, nerozmělněme tuhle novou šanci. Vše v tu chvíli kolem mne směřovalo k budoucnosti. Právě tímhle směřováním jako by bylo Havlovo dílo – dílo člověka přes všechnu lidskou výjimečnost též chybujícího a omylného – i přes jeho smrt protaženo až kamsi na absolutní horizont lidského bytí: na horizont, o němž tak přesvědčivě psal, jemuž se cítil odpovědný a k němuž se vztahoval do posledních chvil svého života, jak ve svém svědectví vypověděla řádová sestra Veritas Holíková, která stála u jeho lůžka v okamžiku, kdy umíral.

Pod vlivem blížící se smrti své ženy Olgy napsal Václav Havel v jednom ze svých prezidentských projevů, že silnější než smrt je naděje. Myslím, že nikdo z nás není v těchto chvílích schopen říci nebo napsat nic podstatnějšího.

Jan Šulc

Evropský teolog Tomáš Halík – bohatý myšlenkový svět

Český bratr číslo 1/2012.

Mezinárodní teologická společnost udělila Tomáši Halíkovi cenu za nejlepší teologickou knihu Evropy, vydanou v letech 2009–2010. Jde o dílo Geduld mit Gott, česká verze má méně provokativní název Vzdáleným nablízku (Nakladatelství Lidové noviny, 2007).

Halík, který je znám jako profesor Univerzity Karlovy, studentský farář, výrazná mediální osobnost a autor řady čtenářsky mimořádně úspěšných knih říká: To podstatné, co kniha přináší, vyrostlo ze specifické zkušenosti křesťanů ve východní Evropě, zvláště v Čechách. „Kde tradice byla přervána, nelze na ni jen mechanicky navázat.“

Kniha, která by zasloužila podrobný rozbor i v evangelickém odborném teologickém tisku, představuje skutečný gejzír myšlenek. Tyto myšlenky, některé z nich originální, jsou formulovány s vysokou literární působivostí a promyšleně komponovány ve snaze porozumět různým formám moderní evropské nevíry a bolestného hledání víry.

Opakovaně se Halík vrací k motivu Božího mlčení, Boží skrytosti či nepřítomnosti ve světě. Jde o prožitek, který je podle něj v dnešní době snad častější (nebo je alespoň ostřeji uvědomován) než v dobách minulých. Svérázně o tom zpívá náš Sváťa Karásek: „Přijď, ó Bože, přijď už k nám, přijď, nebuď skrytý, vždyť panny už jsou zemdlené, blázince nabitý.“

Halík se hlásí k těm, které tento prožitek tísní. Místo aby se ho násilně pokoušel přemáhat, popírat či vytěsňovat, snaží se ho nést solidárně s pochybovači i s ateisty určitého druhu. Podle něho ateisté – v této věci shodně s fundamentalisty a s lacinou vírou entuziastů – chybují netrpělivostí vůči Bohu tam, kde je třeba setrvávat v úctě před tajemstvím Boží skrytosti. Pravá křesťanská trpělivost s Bohem má tři formy – víru, lásku a naději.

Podobně jako nad jinými Halíkovými knihami, i zde se vnucuje otázka, proč je muž ve světě vysoce respektovaný přijímán ve své vlasti tak dvojznačně. Má mnoho spokojených, ba nadšených čtenářů, ale na druhé straně i rozhodných odpůrců.
Proč ten odstup, někdy i nepřátelství?

Halík myslí radikálně, miluje odvážné myšlenkové experimenty a paradoxy. Jeho teologie se nevejde do katechismových pouček a jednotlivé formulace vytržené ze souvislosti mohou znepokojit, snad až pohoršit ty, kteří preferují osvědčené, vyšlapané cesty pravověří, ať katolického nebo protestantského. Jeho oceňování mimokřesťanských náboženství budí podezření z nevěrnosti Kristu.

Vysoká myšlenková úroveň i formální virtuozita Halíkových textů – spolu s mimořádným rozsahem jeho díla – nutně dráždí ctižádostivé duše. My méně úspěšní hledáme vysvětlení v jeho schopnosti své myšlenky prodat (doslova i v přeneseném smyslu) a v jeho charismatickém osobním projevu, který mu to usnadňuje. Ve svých knihách mluví Halík často o sobě. Z drobných zmínek i z delších pasáží vyvstává obraz skutečného veltmana – a zároveň člověka takové spirituální úrovně a takové loajality k Římu, že bychom těžko hledali vhodnějšího kandidáta na nejvyšší církevní hodnosti. Přičteme-li k tomu jeho ostře kritický (ale poučný!) postoj k české i světové reformaci, přestáváme se divit nelibosti, kterou tento muž vzbuzuje u některých českých evangelíků.

Je to škoda. V našich snahách o ekumenu s českými katolíky zůstává vážná mezera, pokud v nich chybí živý – jistě také polemický – kontakt s myšlenkovým světem Tomáše Halíka.

Pavel Říčan
(redakčně kráceno)

Zachování památek reformace a jejich zpřístupnění široké veřejnosti

Český bratr číslo 1/2012.

Prezentace DVD a webových stránek

Ve čtvrtek 8. prosince se v Husově domě konala závěrečná prezentace a tisková beseda k ukončení projektu Českobratrské církve evangelické Zachování památek reformace a jejich zpřístupnění široké veřejnosti.

Po úvodním slově synodní seniora ČCE Joela Rumla projekt zhodnotila a o jeho závěrečné fázi a využití pro církev i pro veřejnost promluvila Janka Haluková, koordinátorka projektu. Webové stránky projektu www.pamatky-cz.eu představil člen projektového týmu Oliver Engelhardt. Grafik Jiří Kroupa seznámil přítomné s DVD Po stopách památek reformace v ČR., které právě dokončuje. Závěrem zaznělo poděkování realizátorům projektu a pozvání k workshopu pro členy projektového týmu a zástupce informačních míst projektu.

Celý projekt byl spolufinancován Evropskou Unií – Evropským fondem pro regionální rozvoj. V rámci čtyř etap byly realizovány následující výstupy: 2 500 letáků k informačním místům, 250 plakátů s vybranými památkami, 400 letáků o památkách na Vysočině, 5000 publikací v češtině i v jazykových mutacích, 5000 skládaček, 10 000 kapesních průvodců. Chystá se 10 000 DVD v české, anglické a německé jazykové verzi, určených pro informační místa. Prostřednictvím DVD lze listovat publikací, najít kontakty, poslechnout si evangelickou hudbu a zhlédnout film.
Celý projekt má pokračovat ve fázi udržitelnosti v následujících pěti letech, po něž mají být uvedené materiály k dispozici.
gma