Anatomie průšvihu: O životě v české společnosti

Český bratr 7/2012.

Marxisté zaveleli a já zabalil.

Leonardo Teca (1973) slouží jako farář v Českobratrské církvi evangelické. Nejprve ve sboru v Horních Vilémovicích, od roku 2010 v Rokycanech. Tmavou pletí nezapře svůj africký původ, jeho zuby bíle svítí v úsměvu podobně jako bílé tabulky na černém taláru. Zeptali jsme se ho, jaké byly začátky jeho života v české společnosti a jak se mu zde žije dnes.

Odkud pocházíš?
Pocházím z Angoly.

Jaká je tvá rodina a čím jsou rodiče?
Velká, tak velká, že nevím, kolik nás přesně je. Mám hodně strýců a tet a také hodně bratranců a sestřenic – u nás jsou to vlastně bratři a sestry, moje kultura pojmy bratranec či sestřenice nezná. Táta už nežije, byl obchodníkem a pak se stal kazatelem u baptistů. Máma je v důchodu.

Jaké jsi měl dětství?
Zásluhou marxistů trochu dramatické, ale v rodině to bylo úžasné. Jsem plný nostalgických vzpomínek.

Co bylo zpočátku v Československu nejtěžší?
Zima a jazyk, měl jsem chronickou bolest v krku kvůli ch a h a samotnému slovu krk, o ř nebyla řeč, začínal jsem na Slovensku.

Jak jsi našel české evangelíky?
Našel je v Pelhřimově kamarád, když se v létě z nudy procházel neznámými a neprozkoumanými uličkami. Jelikož tam baptisté nebyli, s radostí jsme se začlenili k evangelíkům.

Co jsi vystudoval a co je nyní tvým povoláním?
Po strojní průmyslovce jsem vystudoval evangelickou teologii v Praze a Ženevě. Nyní jsem evangelický farář a také se cítím trochu jako učitel, učil jsem zhruba pět let na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a pět let na vyšší odborné škole v Jihlavě.

Bylo těžké se rozhodnout, že zůstaneš žít a pracovat v kulturně odlišné zemi?
Těžké možná, ale ne tolik, nějak se to od doby studia na ETF vyvíjelo. Toužil jsem poznat české církevní prostředí zblízka a hlavně na venkově. To se mi povedlo pobytem v Horních Vilémovicích. Byla to úžasná škola české kultury.

Jak tě přijala a přijímá česká společnost?
Církevní společnost mě přijímá skvěle, to je pro mě primární zázemí. Vidím v tom tu nezaslouženou Boží milost. A česká společnost, aspoň v těch okruzích, ve kterých se pohybuji, mě přijímá.

Jaké máš koníčky?
Fotbal (hraji, fandím, komentuji), vyučování, to mě pořád láká. Kdybych nebyl farářem, asi bych byl učitelem. Dále mě baví hudba (zpěv, bubny), účinkuji ve skupině Nsango malamu.

Cítíš se (po třiadvaceti letech) integrovaný do české společnosti?
Z velké části ano. Díky církvi a svým přátelům napříč Českou republikou se tady cítím jako doma. Jinak jsem obklopen angolsko-českou kulturou.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?
Ať nepodléhají nejisté náladě ve společnosti. Buďme sebevědomí jako menšina, která ví, co chce a kým je povolána!

Ptala se Daniela Ženatá

Laická služba: Koncert s blahodárným účinkem. Výtěžek pomůže vybudovat školu v Kongu

Český bratr 7/2012.

Na začátku byla nevinná pozvánka vedoucí pěveckého sboru z pražských Dejvic Lydie Härtelové: Srdečně Vás zvu na Koncert pro Afriku, který se koná ve středu 6. června v pražském kostele u Martina ve zdi. Na programu je hudba evropská i africká. U Martina ve zdi bývají koncerty navštěvovány našimi i zahraničními turisty, kterými se letní Praha jen hemží. Čím je tedy tento koncert jiný? V pořadí třetí benefiční Koncert pro Afriku je opět věnován dětem v Kongu. Dobrovolníci křesťanské organizace Aktive Direkt Hilfe zajišťují, aby se i tato malá finanční pomoc dostala přímo těm, kterým je určena. Výtěžek prvního a druhého koncertu (2009 a 2010) umožnil zaplatit školní docházku pro šest chudých konžských dětí na celý rok. To, co se tentokrát vybralo, přispěje k budování nové školy ve vesnici Mushapo.

O konkrétní pomoci v této konžské vesnici jsme se dozvěděli od Lenky a Wolfganga Schmidtových, kteří pracují jako dobrovolníci v charitativní organizaci Active Direct Hilfe:

„Postavit v buši solidní budovu není vůbec snadný úkol! Naše školní budova bude vůbec první taková stavba v celém regionu. Základy a podpěrné sloupy budou z betonu a železa a stěny z vypálených cihel. Obyvatelé Mushapa jsou za náš školní projekt velmi vděčni – jednak proto, že dosud vůbec žádnou školu neměli, a za druhé proto, že naše škola bude výrazně odlišná od škol okolních. Děti tam běžně při vyučování sedí na větvích stromů nebo se mačkají na podlaze pod doškovou střechou.

Guy z farmy SADR pro nás zorganizoval setkání se dvěma řediteli škol v Tshikape, kteří jsou připraveni pomoci nám najít dobré učitele. Také se mu podařilo nakoupit a dopravit na farmu stavební materiál, například železné pruty do základů a do sloupů, stavební dřevo, vlnitý plech na střechu, dveře a okna. Jean, vedoucí farmy, a jeho tým dopravili na parcelu písek, štěrk, cement a vodu a zahájili stavbu. Jean zorganizoval partu zedníků a bedlivě dohlíží na všechny stavební práce. Nadace Vodacom přislíbila dar školních lavic a stolů. Plánujeme, že dvě třídy po třiceti žácích budou chodit do školy dopoledne, dalších dvakrát třicet odpoledne, celkem tedy poskytneme vzdělání 120 žákům. Na rozdíl od ostatních škol v Kongu nebudeme vyžadovat žádné školné.

Mockrát děkujeme i za vaši velkou podporu a také za další benefiční koncert. Naše práce v Kongu by bez vaší pomoci nebyla možná a velice si jí vážíme.“

Wolfgang a Lenka Schmidtovi, Aktive Direkt Hilfe

 

 

Muži prý nemají duchovní vlohy. Role spolku křesťanských žen v Keni

Český bratr 7/2012.

Přes dvacet let žiji v Čechách, proto mohu těžko tvrdit, že můj pohled na úlohu žen v Keni je objektivní. Věřím však, že základní rysy fungování společnosti se tak rychle nezmění.

Několika větami bych chtěl představit sám sebe. Nejdříve pár slov o mé rodině a výchově. V církvi jsem si uvědomil, že rozhodující slovo má většinou matka, žena a ne manžel či otec. Do sboru jsme chodívali neděli co neděli pěšky s maminkou přes patnáct kilometrů. Většinou do kostela chodily ženy s dětmi a rozhodující slovo měly také ženy. V Keni obecně platí, že žena přijme víru svého manžela. Proto i maminka přijala víru mého tatínka. Pocházím z keňské střední vrstvy, většinou jsme vysokoškoláci, máme velkou farmu, v sezoně zaměstnáváme spoustu lidí, a přesto nejsme bohatí, častěji platíme v naturáliích než v hotovosti.

V roce 1994 jsem absolvoval Evangelickou teologickou fakultu, v témže roce jsem byl ordinován ke službě slova a svátosti jako anglikánský vikář a o rok později ordinován farářem anglikánské církve. Anglikánská církev patří stejně jako církev evangelická do skupiny tzv. sjednocená církev. Anglikánská církev spojuje katolickou věrouku s kalvinistickou (high church a low church). Anglikánská církev v Keni je věroučně kalvinistická stejně jako sbory ČCE, ve kterých jsem doposud působil. Jako student bohosloví jsem pravidelně chodil v Praze na bohoslužby do Libně k faráři Pavlu Smetanovi. Poznal jsem vinohradský sbor v Praze, Červený kostel v Brně, též kostel v Krabčicích a v poslední době v Nejdku.

Prvním vzorem mně byl náš kurátor. V době mého dětství byl opilec, který k nám chodil pracovat, aby živil rodinu, kdežto jeho žena sloužila jako laická kazatelka. Měla krásné biblické výklady, i když sama nebyla nijak zvlášť vzdělaná. Vzpomínám rád na její výklad o tom, že když znovuzrozený člověk selže, začne se vymlouvat na to, že satan ho pokoušel. Jak to asi bude vypadat v den soudu: budete tam tři – ty, Pán Bůh i satan. A jak to bude zahanbující, až Pán Bůh bude muset se satanem souhlasit, že satan nebyl ten, kdo tě pokoušel, ani tam nebyl. Pod vlivem své ženy se manžel naší kazatelky postupem času stal křesťanem, pak členem staršovstva a nakonec kurátorem sboru. Nebýt obětavosti a trpělivosti dalších žen ze sboru, nikdy by cestu do církve nenašel. Trpěly jeho urážky a při tom neodsoudily jeho ženu ani rodinu.

V anglikánské církvi existuje motherʼs union, což je spolek matek. Stejně jako ve škole, i zde se drží pevný řád včetně uniforem. Tento spolek křesťanských žen je v anglikánské církvi velmi důležitý prvek. Neměl bych opomenout snahu sestry Opočenské zavést jej i do českých poměrů. Ženy v Keni tvoří jak základ domácností, tak i páteř sboru. Život sboru a rodinný život se nedají dělit ani duchovně, ani finančně. Lidé na venkově, na rozdíl od lidí z města, žijí z toho, co vypěstují. Jak je známo, v zemědělství pracují hlavně ženy, kdežto muži hledají často práci ve městě. Ženy se podílejí i na výchově dětí ve sboru a velice ovlivňují i vztah mužů k víře. Skutečná povaha ženské spirituality je v africkém prostředí více vidět i kvůli velké chudobě a skutečnosti, že se tam lidé navzájem více potřebují.

Věroučně jsou však ženy velmi tolerantní a většinou přijímají víru svého muže. Existují i takové extrémy, kdy se katolička přivdá do rodiny jehovistů a bez problému přistoupí na jejich víru.

V anglikánské církvi, kde se ještě praktikuje exkomunikace za mnohoženství, jsou většinou ženy z aktivní účasti na sborovém životě vyloučeny. Přesto je to mnohdy neodradí. I když mnohoženství pomalu mizí, ve starší generaci je ještě běžné. Ke svaté večeři Páně může jen první manželka, ostatní ženy jsou z přijímání vyloučené. Stejně je vyloučen i manžel. Druhá žena může přijímat až po úmrtí první ženy, a teprve když se za svého muže řádně provdá. Důvodem vyloučení od svátosti je i život na hromádce.

Někdy si myslím, že muži nemají duchovní vlohy. Sborový základ tvoří vždy ženy. Spiritualita ženy je jiná nežli spiritualita mužů. Ke tvorbě živého sboru proto nejvíce přispívají ženy, díky ženám pak i děti a až na posledním místě muži. Psychologii toho, že o spiritualitě sboru rozhodují ženy, jsem si uvědomil až na fakultě v Praze.

Více informací o mateřských spolcích lze najít na http://www.themothersunion.org/province_kenya.aspx  nebo celosvětové na http://www.themothersunion.org/province_map.aspx.

Bob Helekia Ogola, farář v Nejdku

 

 

Otevřené chrámy i srdce. Noc kostelů 2012

Český bratr 7/2012.

Celkem 1229 chrámů se v České republice v pátek 1. června zapojilo do Noci kostelů. Již podruhé to bylo více než v Rakousku, kde tradice přibližující duchovní památky vznikla. Nápad vzešel od jednoho kostelníka, kterého rozčilovalo, že lidé chodí lhostejně kolem kostelů, aniž by se zajímali, co se uvnitř děje. Prosadil otevření kostela v noci, kdy je člověk přístupnější zážitkům a lépe vnímá poselství architektury, soch a obrazů. Později se ujal nápad připravit v rámci sboru či farnosti nějaký program. Myšlenka otevření prostor kostelů a modliteben veřejnosti se šíří dál: loni se otevřely kostely poprvé také na Slovensku, letos se uskutečnila jako ve čtvrté zemi Evropy Kirikute ÖÖ poprvé v Estonsku.

Noc kostelů symbolizuje otevřenou náruč. Jak uvedl na tiskové konferenci v Praze pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka, Noc kostelů je určena těm, kdo se jindy do kostela ostýchají vstoupit. „Hostem tohoto večera a noci je veřejnost. Otevřenými dveřmi vzkazujeme: pojďte, nahlédněte, máme pro vás něco připraveno,“ řekl.

Z naší církve se do programu Noci kostelů zapojilo 109 sborů, což je polovina všech! V dalších příspěvcích vám přinášíme mozaiku z některých z nich.

Betlémská kaple na pražském Žižkově

Svou Betlémskou kapli, skromně ukrytou uprostřed bloku pavlačových domů, má rovněž Žižkov. V Noci kostelů zval k návštěvě hlas zvonů ze zvonice postavené roku 1938 podle architekta Bohumíra Kozáka. Již na dvoře zaujal příchozí, zejména děti, historický šerm. Nesmělé návštěvníky zval do kaple místní farář Pavel Kalus a seznamoval zvídavé zájemce s její historií. Kaple byla postavena v roce 1913 v kubistickém slohu architektem Emilem Králíčkem. Návštěvníky zaujala vnitřní výmalba provedená při rekonstrukci dle dobových fotografií ak. malířem Pavlem Novákem a jeho studenty.
Písně z kancionálů 15.–17. století zazpíval amatérský smíšený pěvecký sbor Jeronym, jehož historie sahá až do roku 1921. Je to společenství lidí otevřené každému, kdo má chuť zpívat a svou víru dosvědčovat druhým. Sbor řídil od roku 1955 do roku 2001 prof. Jiří Kolafa. Nyní zpívá Jeronym pod vedením mladé dirigentky Viktorie Dědečkové.

S večerní atmosférou krásně souznělo vystoupení folkové skupiny Pranic z Turnova v čele s evangelickým farářem Ondřejem Halamou, kytaristou a autorem většiny písní. Vystoupení skupiny, kterou znalo jen málo příchozích, bylo příjemným překvapením.

Někteří návštěvnici přicházeli během Noci kostelů do žižkovské Betlémské kaple jen nahlédnout, jiní absolvovali celý večer. Ještě kolem desáté hodiny přicházeli sběratelé razítek, kteří za večer prošli kostelů několik. Kaple přivítala během večera kolem pěti set návštěvníků. Noc kostelů určitě přiblížila zájemcům naši církev v příjemném světle, i když to vlastně bylo za tmy.
Gabriela Fraňková Malinová (foto autorka)

Hudba na ulici ve městě perníku

V pardubickém evangelickém kostele dominovaly Noci kostelů dva hudební zážitky. Otevření kostela veřejnosti v podvečer doprovázelo nepřeslechnutelné vystoupení žesťového souboru z německého Genkingenu. Shodou okolností bylo třicetičlenné dechové amatérské těleso v tyto dny hostem pardubického sboru. S nasazením a pestrým repertoárem hráli pozounéři na chodníku před kostelem, až z okolních restaurací a obchodů vykukovaly zvědavě hlavy, projíždějící řidiči sundávali nohu z plynu a cyklisté zastavovali. Na rozdíl od české dechovky mají němečtí pozounéři v repertoáru převážně vážnou a duchovní hudbu. Po přesunu do kostela doprovodili i zpěv kostelních písní.

Na závěr večera zakusili návštěvníci v již potemnělém kostele a za svitu svíček ještě jednu hudební lahůdku. Vystoupení dvou studentek z pardubické konzervatoře za varhanního doprovodu jejich učitelky zpěvu. Zejména v duetech naplnily kostel jejich sezpívané hlasy čistou krásou. Kdo vydržel v kostele až do konce programu, byl odměněn zpěvem těchto mladých umělkyň a vskutku povznesen až dojat.
Daniela Ženatá (foto Josef Ženatý)

Černá labuť v Radotíně

V evangelickém kostele v ulici Na Betonce, vonící místní cementářskou tradicí, se Noc kostelů konala již podruhé a znovu nabídla sedmdesát let starý bohoslužebný prostor kromě jiného jako místo pro veřejnou disputaci. S otázkou K čemu proroctví? se přišli vypořádat tři panelisté: Pavel Keřkovský z katedry teologické etiky ETF UK, známý ekonom Tomáš Sedláček a daňová poradkyně Jana Vítková z místního sboru. Spoléhání na prognózy o budoucnosti bylo podrobeno kritice na základě knihy finančníka a myslitele Nassima Nicholase Taleba Černá labuť. Pojem označující nepředvídatelné události od základu převrátil poklidný svět statistických výpočtů a radotínskému panelu sloužil jako inspirace k dalším úvahám o životě „mezi pravidly a prognózami“. V setkání ekonomie a teologie není nouze o jiskření, vždyť „proroci sami krize vyvolávali“, jak zdůraznil Pavel Keřkovský. Janu Vítkovou v této souvislosti vede myšlenka C. G. Junga, že „důležité je to, co působí“. Lidskou potřebu mít všechno spočítané populárně koriguje Tomáš Sedláček v médiích již dlouho, ale v kostele zvlášť vyzněla jeho odpověď na otázku moderátora Jana Mamuly po dluzích. Podpořil by „léto milosti“ a vyzdvihl zde biblický vztah mezi dluhem a hříchem. Vzali jsme vážně, že se modlíme „odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům“? A obráceně: „Vezměme si noviny a místo dnes frekventovaného slova dluh si dosaďme hřích a máme z nich evangelium.“
jam (foto Pavel Blaženín)

Divadlo v Husovickém srubu

Jako již tradičně nám opět poněkud mařilo plány počasí, které bylo dosti vrtkavé. Sem tam sprchlo, ale naštěstí nenastal trvalý déšť jako loni. Zahajovací zvěstování proběhlo ve srubu, farář mluvil o tom, že můžeme žít jako děti světla (Ef 5,8–10). Výstavu obrazů Radky Zábojové jsme museli zrušit, autorka se obávala, že by obrázky na farním dvorku mohly zmoknout. Ale to už se grilovalo a čepovalo, přicházeli příchozí a užívali pohostinství naší zahrádky.

Na představení divadla DNO Svět podle Fagi se srub zcela zaplnil a Jiří Jelínek s Martinem Evženem Kyšperským si užívali zasloužené ovace. Obrovský úspěch mělo také druhé představení tohoto divadla, které pod názvem „Hospodin“ svérázným způsobem interpretovalo biblické příběhy. Dalšími body programu bylo zpívání písniček ze zpěvníku Svítá, přednáška Michala Hadlače o minulosti sboru a promítání filmů, které byly o našem sboru natočeny Českou televizí. Ač jsme oproti jiným kostelům zastrčeni v nenápadné ulici na periferii, příchozí přicházeli až do půlnoci.
Štěpán Hájek (foto Jitka Hájková)

Noc kostelů se v Olomouci vydařila

O letošní Noci kostelů přišlo do všech 185 objektů otevřených na území olomoucké arcidiecéze 66 700 návštěvníků.
Pěkné bylo už společné slavnostní zahájení, které se uskutečnilo v Husově sboru Církve československé husitské. Zástupy lidí pak proudily celým městem, které zájemcům nabídlo celkem dvacet otevřených kostelů, kaplí a modliteben.

Noci kostelů se také letos zúčastnil i olomoucký sbor Českobratrské církve evangelické. „Připravovali jsme se už několik měsíců předem, ostatně, vzhledem k třetímu ročníku akce už jsme věděli, co nás čeká,“ řekla pastorační pracovnice  Noemi Batlová.