Skutečná pomoc posouvá lidi dál. Rozhovor s Janou Škubalovou

Český bratr 7/2012.

Život Jany Škubalové (1981) je už asi nerozlučně spojen s Afrikou, kde několik let žila i pracovala. Studovala humanitární a rozvojovou pomoc ve Francii, na svých cestách poznala exotické africké země jako Mali, Niger, Burkina Faso, Madagaskar nebo Maroko. Po letech se vrátila domů a našla místo, které s rozvojovou pomocí bytostně souvisí. Od loňska pracuje ve Středisku humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE.

Když se řekne Afrika, co tě napadne jako první?
Mně toho napadá strašně moc. Ve třech zemích jsem žila, mnohé další jsem navštívila. Afrika není země, ale kontinent, a proto je velice pestrá a barevná. Hodně lidí říká, že Afrika je žlutá, černá či oranžová, pro mě je především rezavá – cihlová. To je barva, která mě provázela všude – na polích, na skalách, na silnicích, a dokonce i na mé oblečení sedal rezavý prach.

Když se člověk podívá na tvůj životopis, tak chvíli musí přemýšlet, jestli jsi více času žila doma nebo v cizině. Jak ses vůbec dostala k tak exotickým cílům?
Kdyby mně někdo v devatenácti řekl, že budu žít v Africe, tak bych si asi klepala na čelo. Šlo to postupně. Nejdřív jsem žila v Německu, pak ve Francii. Ze sedmiměsíčního pobytu v Marseille se vyklubalo osm let ve světě. Tomu městu říkají Francouzi Porte de l´Afrique, Brána Afriky. Tamějším přístavem proudí spousta zboží a lidí směrem z a do Afriky. V Marseille jsem pracovala jako dobrovolnice v neziskové organizaci a poznala jsem tak úžasně rozmanitý život se zahraničními komunitami. Jeden večer jdeš třeba na výstavu o Kamerunu, druhý o Kongu, třetí se promítá film o Madagaskaru. Také tým, v němž jsem pracovala, byl co do národností hodně pestrý.

Jaká cesta vedla do Afriky?
Byla jsem přijata na univerzitu v Bordeaux, kde jsem tři roky studovala řízení humanitární a rozvojové pomoci. Během studia jsem dostala možnost jet na stáž do rozvojových zemí. Na úvod do geograficky relativně blízkého Maroka, později na mnohem vzdálenější Madagaskar. V obou zemích jsem se zabývala projekty fair trade (spravedlivý obchod, viz poznámka níže – pozn. red.).  Nakonec jsem odjela jako dobrovolnice na dvouletý program do Mali. Chtěla jsem se tehdy vrátit na Madagaskar, ale z politických důvodů to nešlo. Už jsem měla koupenou letenku, když jsem se dověděla, že na Madagaskaru probíhá politický převrat. V tentýž den přišla nabídka do Mali, a tak jsem kývla na práci v projektu rozvojové spolupráce krajů.

Co je na Africe nejhezčí?
To se těžko říká, každá země je jiná. Třeba Maroko je země arabská, muslimská a největší krásy se skrývají v poušti a ve starobylých městečkách, kde lidé dosud praktikuji svá řemesla. Jinak je to na Madagaskaru, který je jedním z největších a nejúžasnějších ostrovů na světě. Jsou tam tři různá klimata zároveň, podle toho, kde se zrovna nacházíš. Tím se mění krajina i způsob života a kultura lidí. Obyvatelstvo je smíchané z Asie a Afriky – lidé jsou veselí a přátelští, dosud praktikují animistické kulty předků. Zároveň jsou ale tišší a jen znalec pozná, kdy s tebou nesouhlasí. Mali je zase země typicky sahelská a subsaharská, která se mění podle ročních období. V období sucha si připadáte jako na poušti – je obrovské vedro a veškerá krajina je jako sežehnutá sluncem. Při prvních deštích se probudí krajina i lidé, kteří začnou orat a sít. Z pouště se tak stane úrodná savana nebo záplavové území zářivě zelené barvy rýžového pole.
Celkově se mi líbí, že v Africe mají lidé jiný pojem o čase, o životě a o mezilidských vztazích a člověka to nutí se zamyslet nad sebou a nad svou kulturou. Pak je řada věcí, které jsou úplně stejné jako tady: třeba smysl pro rodinu, touha uplatnit se, být užitečný ve společnosti.

Když se řekne Afrika nebo pomoc Africe, vybaví se nám často mediálně výživné obrázky podvyživených dětí, nízká životní úroveň, politická nestabilita, chudoba. Setkala ses s lidskou bídou a nouzí?
Člověk se s tím setká podobně, jako tady. Akorát v té Africe je to víc vidět. Ze dvou důvodů. Jednak naše společnost mnohem víc žije uvnitř, mnohem víc času trávíme v budovách, jako by schovaní. Zatímco v Africe, napříč všemi zeměmi, které jsem navštívila, lidé žijí mnohem víc na ulici. Je to dáno podnebím, ale také kulturou. Když mají volný čas, tak si jen tak sednou před dům, povídají si, pijí čaj, hrají karty a dívají se, co se děje kolem. Mají mnohem víc času na sebe a na své blízké. Všechno je mnohem víc vidět. To dobré i to špatné. Druhá věc pak je fakt, že životní úroveň je v Africe opravdu o hodně nižší než v Evropě. To je taky vidět na každém rohu. U nás je celkem normální, že má člověk střechu nad hlavou, pitnou vodu, přístup ke zdravotním službám. Tam to zdaleka normální není. Zatímco v Evropě tyto funkce plní stát, v Africe je to dosud na rozvětvené rodině. Proto je velký důraz na rodinu a na život v komunitě. Bez ní totiž nepřežiješ.

Jaká jsou tam podle tvých zkušeností největší nebezpečí?
Určitě ta zdravotní. Pokud tam žiješ dlouhodobě, tak jsou nemoci, kterým se nevyhneš. Třeba malárie. Proti ní se těžko chrání, i když se snažíš sebevíc. Antimalarika nemůžeš brát dva roky, protože jsou to vlastně jedy. Malárii jsem prodělala dvakrát a naštěstí jsem se nakonec vždy dostala ke kvalitní zdravotní péči a dnes nemám žádné následky. Další nebezpečí souvisí s politikou a bojem o moc. Ozbrojené konflikty, nebezpečné zóny, únosy turistů. Momentálně je hodně špatná situace v celém subsaharském pásmu, obzvlášť v Mali. Islámští extremisté na severu vyhlásili samostatný stát. Spousta lidí odtamtud utíká. Také hodně křesťanů, protože jsou v ohrožení. S tím souvisí i třetí nebezpečí, jisté duchovní riziko. Křesťané jsou pod neustálým tlakem. Někdy to je pronásledování, někdy třeba jen různé naschvály, které dovedou být nepříjemné. V Maroku se mě snažili přemluvit, abych se stala muslimkou. Naštěstí mi nikdo nečinil žádné fyzické násilí, ale to psychické úplně stačilo.

Jaké cesty tě přivedly do Diakonie?
Pocházím z ČCE, Diakonii znám dlouho, třeba zrovna sobotínské středisko, kde dlouho pracovala i moje teta a které není daleko od mého sboru v Zábřehu. Když jsem se vrátila domů, dozvěděla jsem se při jednom náhodném setkání s kamarádkou o výběrovém řízení na pozici v humanitární a rozvojové pomoci. Nabídka mě velice zaujala, protože jsem už dlouho chtěla pracovat ve svém oboru pro evangelickou organizaci. Toto místo mi tedy přijde šité přímo na míru a jsem za tuto příležitost moc vděčná.

Na stránkách Českého bratra jsme psali o postní sbírce pro Etiopii, první velké akci nově vzniklého Střediska humanitární a rozvojové pomoci. Co chystáte dál, v tvém případě tedy zejména na tom zahraničním poli?
Zrovna jsme s našimi evropskými partnery uspěli ve dvou projektech Evropské unie, budeme tedy vysílat sedm dobrovolníků do asi deseti zemí, většinou afrických. Dále také pokračujeme v projektu etiopském, na který jsme vypsali postní sbírku. Chystáme se do Etiopie navštívit „naše“ ženy a připravit hodnocení projektu. A taky se podíváme na ty „nové“, jimž je určen letošní výtěžek sbírky, v tuto chvíli už 650 tisíc korun. V dohledné době chceme také reagovat na krizi v subsaharské Africe a pomoci křesťanům, kteří museli kvůli vzrůstajícímu extremistickému islámskému hnutí opustit své domovy a jsou momentálně v hlavním městě Mali v Bamaku. Chceme tam poslat humanitární pomoc, hned jak zmapujeme místní potřeby.

Když mluvíme o sbírkách a všelijakých benefičních akcí pro Afriku, zkus na chvíli odhlédnout od toho, že pracuješ pro Diakonii. V médiích, na ulici nebo v došlé poště se často objevují výzvy pro nejrůznější pomoc Africe nebo lidem z rozvojových zemí vůbec. Když už chci efektivně pomoci, podle čeho se mám rozhodnout v té nepřehledné změti pomáhajících projektů?
Přesný recept neexistuje. Ale je pár kritérií, podle kterých se člověk zorientovat může. Nemyslím si třeba, že je dobré dávat lidem peníze na ruku, každý rok stále dokola. Mnohem lepší jsou projekty, které jsou soběstačné a dlouhodobé. Rok nebo dva do nich investuješ a dál už jedou samy. Když pomohu člověku, aby si založil živnost, bude pokračovat dál a prodávat dál ve svém obchůdku i ve chvíli, kdy se například změní politické poměry. Investice do vzdělání se také neztratí. Důležité je zjistit potřeby místních lidí. Ono se to může zdát jako hodně těžké, ale vlastně je to celkem jednoduché. Stačí těm lidem naslouchat, nějakou dobu s nimi pobýt. Nepovažuji za dobré veliké ambiciózní snahy, které neodpovídají místním potřebám, třeba když někdo staví knihovnu v oblasti, kde 90 % lidí neumí číst a jejich základní starostí je obživa. Takže mnohem lepší je investice do sektoru zemědělství nebo řemesel.

Kterým organizacím nebo projektům kromě Diakonie bys dala důvěru? Které jsou dobré a prověřené?
Nerozhoduji se příliš podle organizací, ale spíš podle projektů, zda mi připadají smysluplné. Pravidelně podporuji třeba myšlenku fair trade. Je to docela jednoduché. Člověk změní své spotřebitelské chování, a tím změní život těm, kteří v rozvojových zemích pracují. Nerada dávám peníze lidem na ulici i u nás, natož pak v Africe, protože je to dlouhodobě uměle udržuje v pasivitě a nikam je to neposunuje.

Chystáš se zase na cesty?
Zahraniční cesty patří i nyní k mé diakonické práci. Jsem za to ráda, protože cestování je mým největším koníčkem a zároveň tím nevyléčitelným neduhem, se kterým jsem se naučila žít (smích).

Ptal se Pavel Hanych

 

 

 

Africké příběhy (3)

Český bratr 7/2012.

V africkém čísle ČB přinášíme poslední dva příběhy afrických žen, jimž se dostalo podpory díky rozvojové pomoci Diakonie ČCE. Letošní sbírka Střediska humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE na podporu etiopských žen pečujících o sirotky, oběti epidemie AIDS, vynesla do těchto dnů více než 650 tisíc korun. Prostředky pomohou ženám, jež o sirotky pečují, začít s drobným podnikáním, které jim a dětem zajistí základní obživu. Následující řádky popisují skutečné příběhy žen, jimž pomohl výtěžek této sbírky v minulých letech.

Mulu Belay, vdova, 40 let, HIV pozitivní

Mulu měla šest dětí. Tři zemřely. Jedno na tuberkulózu, další dvě – nebylo jim ani pět let – na neidentifikovanou nemoc. Paní Mulu má nového partnera, šedesátníka, který má také AIDS.
Navzdory svému velmi těžkému osudu začala Mulu podnikat. Koupila pět ovcí, každou za 500 bir (asi 500 korun). Krmí je tím, co se jí podaří donést domů jako odpad z květinářství a pivovaru. Některé ovce už prodává po 800 birech, takže má vlastně za sebou první úspěšné obchody. Ovcím se daří dobře, momentálně jich má devět.

Mulu se svým partnerem chovají také slepice a kuřata. Luxus kurníku si nemohou dovolit a tak mají drůbež všude – na dvorku i doma v posteli. I když jsou to podmínky neutěšené, kdy v malé místnosti bez oken žije pět lidí a spousta slepic, Mulu je ráda, že i z nich má zisk v podobě prodaného masa či vajec.

Paní Mulu je velmi pracovitá. Je hrdá na svého syna, který úspěšně zvládá školu a při ní si ještě přivydělává čištěním bot. Dvě mladší děti jsou prý už trochu divočejší.

Na otázku, jak její úspěch vnímají sousedé, odpovídá, že s ní měli soucit, protože zůstala sama úplně bez prostředků, nemocná a s dětmi. Teď se spolu s ní radují. Mulu si také pochvaluje církev Mekane Yesus a projekt, který ji umožnil nový život. Také díky Diakonii ČCE.

Yengusie Kassahun, vdova, HIV pozitivní

Yengusie bydlí se svou dvanáctiletou dcerou ve zrenovovaném obydlí. I tak je to chudičká chýše, ale už má alespoň normální vchod, dříve se do ní lezlo jen dírou. Yengusie se živí jako pradlena. Pere pro sousedy a lidi z vesnice. Kupuje 10 litrů vody za 20 centů a pokaždé ji přináší v plechovém kbelíku.

Oproti návštěvě v roce 2008 vypadá paní Yengusie o poznání lépe. Sama vzpomíná, že tehdy měla velké starosti, také proto, že její dcera trpí srdeční chorobou a tehdy byla vážně nemocná. To se naštěstí spravilo a žije se jim o něco lépe.

Důležitou zásadou projektu je, že žádný z podporovaných lidí nezískává luxus. Jejich životní standard musí zůstat obvyklý podmínkám, kde bydlí. A tato žena je velmi vděčná, že může bydlet právě takto.

Diakonie ČCE/ph

 

 

Katechismus pro rodiče: Vyznání vin a odpuštění

Český bratr 7/2012.

Do jisté doby vyplňují rodiče prakticky celý svět svých dětí. Když jsem před lety věšel 17. listopadu na faru vlajku a vyskočil z okna na stříšku v podstatě v úrovni okenního parapetu, můj syn se bez většího překvapení zeptal: „Tati, ty lítáš?“ (Kdežto když jsem stejný trik zkusil na dospělou návštěvu, málem to s ní kleplo.) Dcerka zas několikrát přes léto důrazně žádala maminku, aby vypnula slunce, které svítilo do pokojíčku ještě po deváté. Ano, byly hodně malé, pokud se ptáte.

Jak řekl s typickou přímočarostí Luther, rodiče zastupují před dětmi Boha. Nejen v tom, že přikazují, trestají a odměňují – takový vztah k Bohu je přece dosti chudý. Pro nás dospělé je Bůh především výzvou k sebepřekonávání, k rozšiřování obzorů, k růstu  – k životu. Buďte dokonalí, jako já jsem dokonalý.

Chyby na straně rodičů tenhle obraz dokonalosti narušují. Působí zmatek a posléze, máte pravdu, dospělost. Ale ta má svůj čas a do té doby je dokonalost rodičů hlavní motivací k růstu, hlavním měřítkem dobrého a zlého. Chyby rodičů bourají dětem jejich svět, působí zmatek, bolení hlavy – i břicha.

Proto by myslím člověk neměl před dětmi, dokud z toho nemají rozum, moc přiznávat své chyby, dávat najevo svou slabost a nedostatky; neměl by se jim moc omlouvat. To je jistě upřímné, ale nerozumné. Děti myslí absolutně, černobíle – ve svém věku to prostě ještě jinak nedovedou. A když nejsou dokonalí rodiče, když oni nejsou absolutní mírou, začnou děti za dokonalé pokládat sami sebe. Samy sobě se stanou mírou všech věcí a vyrostou z nich sebestřední lumpové, kteří se nenaučili vztahovat k něčemu vyššímu.

Proto je lepší, když dětem nic moc neslibujeme – a když už, tedy své sliby plníme. Když si také uvědomíme, že jsou v naší moci, jako my jsme v moci Boží, a nežijeme vůči nim ve stálém vědomí dluhu, ale spíš trochu v klidu. Ale samozřejmě, dokonalí nejsme. A hra na Boha, ze které nesmíme vypadnout, je možná na rodičovství to nejvíc vysilující (snad kromě zvyku dětí vstávat v šest ráno zrovna v sobotu). Obeznámit však děti s jejich vlastní nedokonalostí jde v podstatě už od miminka: pokud jsou nás zvyklé vídat vyznávat viny spolu s ostatními bratry a sestrami v kostele. Anselm z Canterbury mluvil o nutnosti Boha v tom smyslu, že je tím, nad co nic většího už nejde myslet. Když nás děti vidí vyznávat viny, možná ještě nedovedou myslet něco většího nad nás, ale už to dovedou aspoň nahlédnout. Táta a máma dokážou všechno – ale kdyby něco, je tu ještě Bůh, kterému se zodpovídají i oni. Naše křesťanská víra a společenství církve nám dávají jedinečnou (jedinou) možnost, jak být zároveň vzorem a zároveň nebýt k smíchu, nebýt komickým domácím pašou. Milé děti, vy mě budete poslouchat, ale nade mnou je ještě větší, kterého zas musím poslouchat já. Takže až jednou budete jako já, budete se mu odpovídat jako já dnes.

Pokud jde o samotné vyznání vin, máme se spíš co učit od dětí. Ty ještě vinu často cítí a touží po odpuštění. Kdežto jsou dospělí, které přiznat chybu v životě nikdo neslyšel. Takže děti vyznání vin zažívají dnes s denně: „Přiznej se a nic se ti nestane/trest bude menší.“ To zná každé dítě. A ještě lepší varianta je, když někdo (starší bratr, prvorozený) vezme vinu na sebe. Vezme na sebe i trest – a dvakrát za stejnou věc se v dobré rodině netrestá. Ježíš je jednorozený Syn Boží, starší bratr, který za nás vzal na sebe trest. My už se nemusíme bát své viny vyznávat.

Jako v dobré rodině, co je jednou odpuštěno, to už se nepřipomíná, také v kostele musí po vyznání následovat vyhlášení odpuštění. Úplné, pravomocné, z moci, kterou Bůh svěřil církvi. Musíme je brát vážně, spolehnout na ně a naučit to i své děti. Vždyť co je to za rodinu, kde se stále kárá, stále připomíná – a nikdy se neřekne „smazáno, podejme si ruce?“ Pokoj vám, pozdravte jedni druhé svatým políbením.

Tomáš Pavelka

 

Immaculée Ilibizaga: Odpustila jsem. Povstání z popela rwandské genocidy

Český bratr 7/2012.

Vedena vírou.

Tak se v originále jmenuje kniha, kterou Tutsijka Immaculée Ilibagizová s pomocí Steva Erwina napsala o svém životě ve Rwandě poté, co tam Hutuové během tří měsíců roku 1994 vyvraždili na milion příslušníků jejího kmene, tedy zhruba osminu obyvatel země. Český titul Odpustila jsem zní asi lákavěji, zdá se mi však, že kniha, která získala před dvěma lety 45 hlasů v anketě Katolického týdeníku o dobrou knihu roku, takové nakladatelské finty nepotřebuje. A odpuštění je tu jen jedním z témat.

Dvaadvacetiletá Immaculée přežila genocidu (ne úplně šťastně jí někdy říká holokaust) zavřená v maličké koupelně hutuského protestantského pastora spolu se sedmi dalšími ženami. Během této doby sama zhubla z dvaapadesáti kilo na devětadvacet, to nejhorší ji ale teprve čekalo: zjištění, že během genocidy byla kromě bratra studujícího v zahraničí brutálním způsobem vyvražděna celá její početná rodina. Mladá žena ve stavu mezi životem a smrtí se ocitá bez rodiny, bez domova a v rozvráceném světě: Hutuové v obavách z pomsty odcházejí do sousedních zemí, kde se stávají snadnými rukojmími obětí vůdců vraždění, a posléze se na pokraji sil vracejí v 290 kilometrovém průvodu, za nímž podél cest zůstávají tisíce mrtvých. Utrpení je všudypřítomné a spolu s ním i touha po pomstě − tím silnější, čím menší je naděje na důstojný život.

Příběh, jejž Immaculée vypráví, ovšem není zcela typickým příběhem rwandské „přeživší“. Má stejná východiska, ale směřuje k jiným koncům. Sama jeho protagonistka to přičítá tomu, že během nekonečných sta dnů ve stálém nebezpečí odhalení a smrti nalezla důvěrný vztah k Bohu, který ji provedl nejtěžšími zkouškami. I v boji o život, který má teprve před sebou, jí pomáhá právě modlitba. Vždyť k čemu by jí byl život plný nenávisti a zatrpklosti, ohlížející se neustále k tomu, co nelze odestát? Immaculée, tak jako mnozí z nás, byť mnohdy z nicotnějších důvodů, zápasí o víru v laskavého Boha i uprostřed nelidsky se chovajících lidí.

Z knihy, která navazuje na vyprávění o genocidě s názvem Přežila jsem, je patrné, že pro autorku je psaní tak trochu terapie. A i kdyby se snad některé věci nestaly docela tak, jak je líčí, nikterak to nevadí. Největší síla knihy tkví totiž ve stále znovu vybojovávaném přesvědčení, že ani za tak strašných okolností není jiné cesty, než je láska a odpuštění. To, co snad může z kazatelny znít lacině a ploše, radikalizuje rwandský kontext utrpení, bolesti, nedůvěry a strachu až na samu mez únosnosti. Byli bychom něčeho takového i za takových okolností schopni? Měli bychom odvahu právě na tuhle kartu vsadit všechno? Šli bychom do vězení orodovat za člověka, o němž bychom věděli, že je nevinný, i kdyby nám za to hrozila pomsta, nebo dokonce smrt?

Na počátku Immaculée cítí jen hněv a nenávist. Modlitba Páně je jí skoro nesnesitelná: jak v takové situaci, s ranami stále zjitřovanými zpustošenou zemí a tisíci zmrzačených lidí odpustit? Immaculée se drží jediného, co má, totiž vytrvalého rozhovoru s Bohem. Tak se nakonec zrodí změna, která se může stát novým začátkem. Vypravěčka neskrývá, kolik propadů a těžkých chvil pak ještě přišlo. Přestože se jí podařilo najít dobré zaměstnání v OSN a nový domov v rodině své přítelkyně Sarah, její nová cesta odpuštěním teprve začíná.

Následuje nutnost vyrovnat se s obrovskou bolestí nad ztrátou milovaných lidí. Není to hrdinství jednoho výjimečného okamžiku, ale vytrvalosti v každodenních maličkostech. Jako když se Immaculée vydá za dětmi v sirotčinci sester Matky Terezy a vezme si k srdci radu jedné z nich: „Pamatuj, že tam, kde jsou děti, najdeš vždycky alespoň trochu štěstí. Štěstí se chová jako plevel – s trochou světla vyroste kdekoli.“ Jeden krok je nakročením k druhému. Neadresné odpuštění vrahům se konkretizuje a prohlubuje v odpuštění rodinné přítelkyni, která se jako Hutujka podílela na vraždění Tutsiů, při následném exodu Hutuů do Zairu však přišla o manžela i děti. „Pokud vůbec máme uzdravovat Rwandu, měli bychom začít tady a teď. A kde lépe začít než u nemocné matky, která ztratila své děti?“
Některé z příhod, o nichž Immaculée vypráví, vypadají napohled banálně, sexuálním obtěžováním v kanceláři počínaje a ranními nevolnostmi během těhotenství konče. I to je však jedna z lekcí knihy: „banalita“ je věcí pohledu. Na cestě s Hospodinem banálního není nic. Podobně ani kniha Odpustila jsem není velké literární či teologické dílo. Poctivě však svědčí o velkých věcech, které se dějí s těmi, kdo jsou i uprostřed vřavy světa ochotni vylaďovat se na hlas tichý, jemný.

Šárka Grauová

ILIBIZAGA, Immaculée. Odpustila jsem. Povstání z popela rwandské genocidy. Kostelní Vydří: Karmelitánské  nakladatelství, 2010. 215 s. Přeložila Marie Sommerová.
ISBN: 978-80-7195-383-8