Nura Abdi: Slzy v písku

Český bratr 7/2012.

Která z vás bude nejstatečnější?

Čtyřletá Nura rozpustile poskakuje po dvoře, tleská rukama a vykřikuje, jak je šťastná. Dozvěděla se totiž, že už za týden přijde její velký den. Spolu se svými dvěma sestrami Fatmou a Yuropou bude obřezána.

Mogadišo, hlavní město Somálska. Místní mu podle řad bílých domků říkají Chamer – „bílé město“. Tržiště, mešity, pulzující život. Z domů se line vůně kadidla nebo koření a parfémů, každá žena na ulici opojně voní. Děvčata ráda tráví odpoledne na břehu Indického oceánu. Jméno Mogadišo dali městu Arabové. Znamená to „místo, kde si odpočinete a napijete se čaje“. Odpočívat a popíjet černý čaj s několika lžičkami cukru. Je na světě nějaké idyličtější místo?

Malá Nura před svým velkým dnem spala dobře. Nebojí se. Ráno studená sprcha, člověk prý méně krvácí, radí babička. „A děvčata, schválně, která z vás bude nejstatečnější, nebude křičet?“ Haláleiso, žena, která obřízky koná, si už našla na dvoře své místo. Obřezávat se budou i čtyři děvčata ze sousedství. Asi žádná netuší, že to bude tak hrozné. A že to horší je teprve čeká. Bolest, bolest, bolest. Šití, které se roztrhne, když dívka leze na strom. Zdravotní komplikace, těžké porody. Nura obdivuje svou matku, že několikrát porodila a zase se nechala zašít. Sama má psychické problémy, nemá zájem o navázání vztahu s mužem.
Teprve v dospělosti se dovídá, že ne všechny ženy jsou obřezány. Sama nejdříve obřízku obhajuje jako správnou a potřebnou. Vždyť to vždycky takhle bylo… Obřízka přece zaručuje, že se dívka bude chovat slušně a své rodině nebude dělat ostudu. Za neobřezanou nevěstu by ženich zaplatil jen málo, pokud by se nějaký vůbec našel.

Rána v dětství se zahojila, život šel dál. Občanská válka v Somálsku. Útěk do Keni. Nová země, jiné zvyklosti, jiný život. Ale ani Nairobi není bezpečné. Německo, Düsseldorf. Nelehce se sžívala Nura s Evropou. S Afričany z různých zemí i s Němci.
A když člověk po několika letech přijede za těmi svými do Afriky – už je taky trochu cizincem.

Kniha je otevřenou výpovědí ženy z Afriky. Autorka během života postupně překoná strach odkrýt tabu a podobně odkrývá neznámé svým čtenářům. Díky za to pootevření dveří do jiné kultury, do jiného světa.

Lenka Ridzoňová

ABDI, Nura. Slzy v písku. 2. vyd. Praha: Ikar, 2010. 312 s.
ISBN: 978-80-249-1452-7

Katechismus pro rodiče: Bible a kázání

Český bratr 6/2012.

Jak vyluzovat na Bibli Slovo Boží?

Proč je vlastně v kostele kázání? Pro děti je to často ta nejnudnější a nejdelší část bohoslužeb. Jednou za čas, když se zrovna nekoná nedělní škola, musejí kázání přetrpět. Existuje nějaký věk, od kdy člověka začne kázání bavit? Dozvídají se při kázání lidé něco nového, co dosud nevěděli? Nenašli by všechno podrobněji a rychleji na internetu? Různá fakta a zajímavosti bychom jistě na internetu našli. Nenašli bychom na něm ale Boží slovo. A přesně o ně, o Boží slovo, v křesťanském kázání jde. Co je to Boží slovo? Někteří křesťané jsou zvyklí považovat za Boží slovo Bibli.  Evangelíci jsou zde opatrní. Věří, že Bible nějak s Božím slovem souvisí, vědí ale dobře, že je také kusem lidské literatury. Pracuje s představami poplatnými době svého vzniku, na mnoho otázek ani nemá jednotný názor. Přesto se odedávna lidé kolem Bible scházeli, aby z ní společně zaslechli hlas živého Pána Boha. Zavřená a zastrčená do knihovny je Bible kniha jako kterákoli jiná. Otevřená a předčítaná ve shromáždění věřících stává se Bible nástrojem, na který jeho interpret, kazatel, vyluzuje slovo Boží. Boží slovo je událost, kdy Pán Bůh promluví k lidem, kteří se za tím účelem sešli.

Tím virtuosem, který na Bibli vyluzuje slovo Boží, podobně jako hudebník kouzlí hudbu z notového záznamu, je kazatel. Jistě že ne každý koncert se vydaří, ne každé kázání je událostí, při níž jsou účastníci bohoslužeb chyceni za flígr, pohlazeni či jinak proměněni Slovem Božím. Dosah Božího slova závisí také na jednotlivých účastnících bohoslužeb a principiálně závisí na Duchu svatém. Ten byl ale církvi darován a jednotlivým shromážděním zaslíben přesně pro případ, kdy se v Božím jménu shromáždí. Můžeme mít jistě pocit, že v našem sboru je to stále stejná písnička, na hony vzdálená Božímu promlouvání. Ale tento pocit  nemůže popřít základní smysl křesťanského kázání, jímž je vyluzovat na Bibli pro konkrétní sbor slovo Boží.

V tomto úkolu spočívá všechna důstojnost a vážnost, ale také riziko kazatelského povolání. Pro tento úkol jsou kazatelé bez nadsázky následovníky a kolegy starozákonních proroků a novozákonních apoštolů. Shromážděným desíti až dvěma stovkám lidí kazatel vyřizuje Boží slovo. Během týdne kazatel otevřel Bibli a snažil se porozumět danému biblickému čtení. Když pak v neděli káže, vstupuje na válečné pole různých pojetí světa a smyslu lidského života. Proti mnoha jiným pojetím, která posluchačům i samotnému kazateli znějí v uších, má obhájit biblické pojetí toho, jak to na světě – před Boží tváří a mezi lidmi – chodí. Kázání stejně jako celé bohoslužby i v malém hloučku lidí ztělesňují a vyhlašují Boží vládu nad světem. Jsou tak pokračováním uzdravující, ale také konfliktní mise Pána Ježíše. V kázání se tento boj svádí slovem. Kázání má překreslit rámec světa, v němž se posluchači pohybují, a to tak, aby lidem biblický rozvrh světa začal v jejich vlastních souřadnicích dávat smysl. Zde pak přichází ke slovu vlastní prorocká služba kazatelova. Jeho úkol totiž nekončí u výkladu biblického oddílu (exegeze). Patří k němu také to, že vezme vážně situaci, v níž se i se svým sborem nachází (pastorace). A zeptá se, co nám do této konkrétní situace Bible říká (meditace). Použije Bibli tak, aby životy, křižovatky a kříže účastníků vsadil do nového rámce evangelia, aby na nich posluchači nalezli nový smysl. Jinak řečeno, vyloudí na Bibli pro přítomné shromáždění slovo Boží.

A na závěr rada pro děti: Když se náhodou ocitnete na bohoslužbách bez nedělní školy, zkuste to vzít jako bojovku. Někde v kázání je pro vás schovaná zpráva. Zkuste ji najít. Ale kdyby se vám to náhodou nepovedlo, tak se nezlobte. Oni to dospělí někdy s tím skrýváním přeženou…

Petr Sláma

Litoměřická Diakonie oslavila dvacetiny

Český bratr 6/2012.

Byl parný jarní den a na Mírovém náměstí v Litoměřicích se děly nevídané věci. I když bylo opravdu hodně velké vedro, lidé nosili rukavice. Pletené, háčkované, tlusté, tenké, proužkované, i puntíkaté, lyžařské, pracovní, gumové, kožené, palčáky i prsťáky. Milovník rukavic by zajásal. My z Diakonie jsme také nad každou rukavicí jásali, protože to byl další počinek do rukavicového hada. O rukavice se s námi podělilo celkem 133 lidí, přinesli 753 rukavic. Po svázání, sešití a smotávání z nich vyšel řetěz dlouhý 141,3 m. A tím s námi Litoměřičtí vytvořili rekord, který bude zapsán do České knihy rekordů.

Na náměstí nebyly 2. května k vidění jen rukavice, ale také tradiční pivo, limo a klobásy z restaurace Klobouk, k zakousnutí lákaly sladké koláčky napečené v Sociálně terapeutických dílnách v Terezíně, osvěžující nápoje dodávala Čajovna HÓRA, perníčky k nazdobení ve tvaru domečku připravili v Domově pro matky s dětmi, hádat různá řemesla jsme mohli s Agenturou podporovaného zaměstnávání, vybarvovat mandaly ve stánku Podpory bydlení, vyzkoušet modelování z hlíny ve stánku Centra denních služeb, zakoupit již hotové keramické i textilní výrobky u stánku Chráněné dílny a na stanovišti Rodinného a komunitního centra si mohl tvořivci potisknout chňapky. K tomu všemu krásně hráli a zpívali žáci ze ZUŠ.

Když skončil program na náměstí, ruku v ruce – nebo spíš rukavici v rukavici – jsme se přesunuli po Máchových schodech k Labi a pokračovali v oslavách plavbou na lodi Porta Bohemica. Plavba byla moc příjemná, hráli nám k ní Veselí lidi a všichni spolupasažéři si mohli ověřit, že na vodě ani na suchu Diakonie nehodí nikoho přes palubu.

Děkujeme všem, kteří se podíleli na úspěšných oslavách dvacetiletého výročí litoměřické Diakonie, a také všem, kteří nás přišli na náměstí podpořit a symbolicky nám podali pomocnou ruku, tedy vlastně rukavici.

Vladimíra Tomášová, Diakonie Litoměřice

 

Sbormistrovský kurz. Gregoriánský chorál

 

Český bratr 6/2012.

Ve středisku Sola gratia v Bystřici pod Hostýnem proběhl letos v březnu již 19. sbormistrovský kurz organizovaný celocírkevním kantorem ČCE Ladislavem Moravetzem. Náplní kurzu byl tentokrát gregoriánský chorál, vzácné ekumenické dědictví hluboce přesahující církevní konfese. Nejen prožitek ze společného zpívání, ale i celý průběh kurzu zanechal podle ohlasů u řady účastníků nesmazatelné stopy.

Gregoriánské zpěvy mnozí spojují téměř výhradně se sdružením Schola Gregoriana Pragensis a jeho uměleckým vedoucím Davidem Ebenem. Od prvního setkání s lektorem našeho kurzu, P. Gorazdem Františkem Krušinou, jsme však ani na okamžik nezapochybovali, že bude osobností podobně charismatickou a strhující. P. Gorazd jako katolický kněz z řádu premonstrátů působí na Svatém Kopečku u Olomouce, spolu s řeholními bratry se denně věnuje chorální praxi a současně jej vyučuje na Evangelické akademii v Olomouci.

Ve chvíli, kdy jsme dostali do ruky papír se záznamem gregoriánských jednohlasů – nesprávně řečeno noty, neboť notový zápis v dnešním smyslu tehdy ještě neexistoval – jsme propadli naprosté beznaději. Tohle nemůžeme nikdy pochopit! Jak se dá zpívat podle čtverečků, co vypadají jak rozsypané koření? (obr.) P. Gorazd nás však neuvěřitelně rychle doslova vtáhl do gregoriánského světa. Po vysvětlení základních značek jsme zkusili první sekvenci, opřeni o jistotu jeho barytonu se odvažovali dále a najednou zjistili, že jsme neseni vlnou melodie a především hloubkou obsahu. Hudba má v chorálu služebnou úlohu – zvěstuje Slovo. Pro zpěváky je to zvláštní pocit, najednou víte dopředu, kam melodie pospěje a co a proč tím neznámý spolubratr ze 7.–8. století sděluje. Vzápětí sice zaškobrtnete v obtížnější pasáži, ale zachrání ji nadanější spoluzpěváci, takže hudební modlitba dospěje plynule ke konci. Ale znamená to závěr pouze na papíře, hluboko v duši pak ještě dlouho do noci doznívají prchavé okamžiky, kdy „to tam bylo“.

Obdivuji bezmeznou trpělivost a radost našeho učitele, s níž nás povzbuzoval a vedl. Více vlastním příkladem, méně už teoretickými poučkami – i když i na ty nezbytně došlo – ale nejvíce srdcem. Proto jsme si tak porozuměli – učitel přijal nás a my jeho. Vůbec mu nevadilo, že jsme ho – zvyklí z evangelického prostředí – oslovovali: „bratře Gorazde“ namísto případnějšího „otče“. Obě strany jsme to chápaly jako vnější rys, který v tuto chvíli není podstatný, protože to nejdůležitější leží uvnitř – nadšení pro společné sdílení muziky bez škatulek a jednoho Boha. A že jsme se díky osobitému humoru P. Gorazda u nácviku také chvílemi nasmáli, až nám slzy tekly!

Část kurzu jsme pod vedením kantora Moravetze věnovali také evangelickým písním vzniklým podle gregoriánských předloh, a dále latinským vícehlasým skladbám současných autorů. Někteří z nás dostali příležitost zkusit si dirigování celého tělesa, což vždycky přináší oběma táborům napínavý zážitek. Náš kantor všechny laskavě chválil: „Karel krásně pracuje a vy se hezky snažíte!“

Pro muzikanty lopotící se doma s pěveckými tělesy různého složení, míry nadšení i hudebního obdarování jsou tyto kurzy balzámem na duši. Kde jinde, snad až na nebeských kůrech, lze zažít, že šedesát lidí vezme do ruky noty a zazpívá z listu pěti až šestihlasou skladbu, a čistě. To je odměnou za všechna strádání a energii, kterou varhaníci, sbormistři a choralisté vkládají do nácviku, s efektem někdy diskutabilním.

Napříč sbory světskými či bohoslužebnými, sbormistři si odvážejí zpod Hostýna nejen kupu notového materiálu, který se jinak obtížně shání, řadu neocenitelných odborných rad, ale především motivaci a posilu k dalšímu nesení muzikantské štafety. Hudba je přece jenom jedna, nezačíná konkrétním datem dějinné či církevní události, ale nese ducha – od hlubin dávnověku do časů budoucích – a jejím služebníkům občas prachobyčejně pochybí sil.
Průběh kurzu tradičně završila nedělní bohoslužba, na níž zazněly všechny nacvičené skladby. Kázal farář Lubomír Kabíček a závěrečné požehnání udělil P.  Gorazd. Pro nás – a jak se sám vyjádřil i pro něj – to byla velká pocta. A co jsme se naučili, jsme také plně zúročili. Ve skladbě //Omnis terra Deo jubilate// maďarského autora László Halmose se zpívá o všech druzích nástrojů znějících k oslavě Pána, a když jsme došli k pozounům, při frázi: „Tuba sonora psallat gloriam …“ jsme jasně pocítili, že se naše snaha Pánu zalíbila. Ozvěnu slyšíme stále.

Za možnost něco takového prožít a za neúnavnou a pohodovou organizaci kurzu patří veliké poděkování celocírkevnímu kantorovi Laďovi Moravetzovi, jeho ženě Ester, bratru faráři Kabíčkovi, našemu spolubratru P. Gorazdovi a všem účastníkům.

Barbora Šimečková