Biblická úvaha: Důvěřuj a koukej

„Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé dodržuje. Prodlouží ti dny a léta života a přidají ti pokoj. Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost! Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce. Tak najdeš milost a uznání v očích Božích i lidských. Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky.“
(Př 3,1–6)

Víra. Naše víra… Kde se hromadí, roste, formuje, formuluje? Z čeho vychází – ta zvláštní směs pocitů, pokoje, neklidu, vyznání, zoufání, radosti? Věříme hlavou, srdcem, rozumem, slovy, citem, duší? 

Tak divně se to míchá. Rozum, přemýšlení, vzdělání, studování, výklad, srdce exegezi otevřené… Vnímání, naladění, neuchopitelnost, jedinečnost, nepopsatelnost, srdce plné citu, víra bez důkazů. Nějak se v tom plácám. Jsem s rozumem často v koncích. Nevystačím si slovy. 

Nestačí to, co jsem se naučila ve škole či v životě. Narážím na hranice svého rozumu, vzdělání, logiky, na hranici srozumitelnosti textů i komentářů, na hranici poznání a zkušenosti, na hranici porozumění, na hranici vlastní víry.

Rozum občas ustoupí smyslům. A já cítím, vnímám, čichám, slyším, dotýkám se, koukám, zírám, ochutnávám, zpívám… A taky se v tom někdy ztrácím. Smršť a směs pocitů jednoho někdy zavalí. A je z toho bezbřehý oceán. 

S rozumem v koncích, v pocitech se topím. Starozákonní moudrost radí: Nezapomínej člověče, co tě Bůh učí, co říká, co si nárokuje – nezapomínej hlavo zapomnětlivá. Je to pro tvé dobro. A ať ti to jde pěkně ze srdce, opravdově, se vším všudy. Přinese to pokoj a taky čas prožitý s Bohem. Milosrdenství a věrnost ať udávají tvému životu rytmus, a dodávají mu tím pravidelnou energii. Víra totiž nejsou jen slova. Víra, to je tepající životabudič. Mnohé tím můžeš objevit a získat. Bůh se umí dívat milostivě. 

„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej.“ Důvěra. Té se chytám. Když slova nestačí, slzy tečou, nitro bolí, víra se třese… Když vše do té chvíle známé, osvědčené, promyšlené protéká mezi prsty. Když dojdu na své hranice, zbývá mi už jen důvěra. Nic jiného v té chvíli nemám.

Důvěra – opřená o moudrost, rozumnost, promýšlení mnohých. Důvěra opřená o ty, kdo spoustu věcí víry popsali, vysvětlili, přeložili, předali. Důvěra opřená ale i o skutečnost, že naše lidské poznání má své limity. Velká důvěra, že milostivý Bůh je za hranicemi, nad hranicemi našich mozků, tradic, exegezí, slov, pocitů, vnímání… Důvěra, že je to všechno ještě o dost jinak, než my si to umíme představit, vymyslet, vyčíst, vycítit.

Snažím se rozumem i citem držet důvěry, že mě Bůh shovívavě, laskavě a milosrdně nese, s vším tím zmatkem, co se mi honí v hlavě i duši.
A tak si říkám: Důvěřuj a koukej. Vnímej. Čti, hledej, poznávej. V tichu čekej, nahlas zpívej. Druhému do očí se podívej, za ruku ho podrž, obejmout se nech. Modli se, na kolena padej. A zase se z nich zvedej. On tě vede. S ním je možné jít, do posledního dechu.

Marta Židková
foto: pexels.com