Český bratr 4/2020. Téma: Spravedlnost

Úvodník

Víru si chraň, viru se braň

Tento úvodník píšu koncem března, před odevzdáním Českého bratra číslo 4 do tisku. Koronavirus nám přípravu trochu zavařil; v mediální oblasti byly teď jiné priority.

Nečekaně a spontánně však vznikla spousta dobrého. O společenské solidaritě, ochotě dobrovolníků i nasazení ve všech profesích v první linii slyšíme každý den z rádia a televize. Česká televize uvolnila nedělní čas na ČT2 od 10 hodin přenosům bohoslužeb. Vysílá se z jednoho místa, aby štáb nemusel převážet techniku, ale střídají se různé křesťanské církve. Na webu e-cirkev nabízíme slova naděje pro každý den, večerní modlitby, nahrávky s bohoslužbami on-line, písně pro společný zpěv i k poslechu. Díky všem, kteří se angažují!

Děláme si starosti, abychom ze všeho vyšli ve zdraví a s co možná nejmenší újmou. Staráme se o věci všedního dne. Roušky, dezinfekce, omezené nákupy. Náš život je ale nesen ještě něčím jiným. Je to křesťanská neděje. Není vidět, ale neměla by v těch starostech zapadnout. Přesahuje nás, náš život, dokonce i hranici smrti. Křesťanská naděje je zakotvena ve vzkříšení Krista, v tom, že i smrt je přemožena. Ne někdy v daleké budoucnosti, ale i pro dnešek. Připomeneme si to o Velikonocích.

Máme obavy. Budoucnost se nám jeví ještě nejistější než přítomnost. Co bude s dětmi a jejich školou, co s termíny, závazky, našimi plány, zaměstnáním? A tady mají smysl Ježíšova slova „Nemějte starost o zítřek… hledejte království Boží… váš nebeský Otec o vás ví…“ (Mt 6,32–34) Neznamená to přestat se starat o sebe i o druhé v každodenní rovině, ale nenechat se ochromit nejistým zítřkem. Hledat Boží království – to znamená nacházet prostor, kde jsou Bůh i lidé spolu navzdory karanténě.

S touto křesťanskou nadějí vám přeji klidný a požehnaný velikonoční čas.

 

 

TÉMA

MOJE CÍRKEV

DIAKONIE

RECENZE

SLOVO

 

 

 

Biblická úvaha: Hlad po spravedlnosti

(ČB 4/2020) Téměř stejně silně jako jíst a pít potřebuje člověk vnímat, že má jeho konání nějaký dopad na prostředí kolem něho. Už u nemluvněte sledujeme snahu rozhoupat zvoneček nad postýlkou – způsobit odezvu ve svém dosahu. Teorie „depresivního realismu“ týmu Alloyová-Abramsonová stojí na následujícím experimentu: Zkoumaný může rozsvítit tlačítkem žárovku, ta se ale někdy rozsvěcí také náhodně. Zdraví lidé svou kontrolu nad žárovkou velmi přeceňují, lidé depresivní velmi přesně odhadují omezenou míru svého vlivu. Teorie vesměs nebyla přijata (depresivní míru své kontroly jindy zase podhodnocovali). Přesto nám ukazuje, že člověk po odezvě prostředí, „po spravedlnosti“ skutečně „hladoví a žízní“, jak říká Kristus v blahoslavenstvích. Člověk trpí, když spravedlnost schází. Pokračování textu

Na čem soudci nakonec záleží? Rozhovor s právníkem Jakubem Drápalem

(ČB 4/2020) Jakub Drápal se věnuje soudnictví, a tam by o spravedlnost mělo jít v první řadě. Vystudoval pražskou právnickou fakultu, na univerzitě v Cambridge pak získal titul magistra kriminologie. Nyní pracuje v Ústavu státu a práva Akademie věd a na malý úvazek také na Ústavním soudu jako asistent ústavní soudkyně. Na právnické fakultě přitom dokončuje doktorát. Je ženatý, navštěvuje evangelický sbor v Praze-Braníku. Ale nad to: V roce 2014 napsal velmi zajímavou a čtivou knížku s názvem //Poslušen zákonů své země a svého stavu// o obhájci Kamillu Reslerovi, který byl nucen v roce 1946 obhajovat u českého soudu K. H. Franka.

Na spravedlnosti by mělo stát celé soudnictví. Soudce je ale člověk jako každý jiný, nemůže nebýt subjektivní. Jak se tomu při ukládání trestů vyhnout? A pokud to nejde, vadí to vlastně?

Na jedné straně je třeba dát soudci dostatečný prostor, aby trest mohl přizpůsobit tomu konkrétnímu případu, ale na druhou stranu mu dát jasná vodítka, aby dokázal dojít k správnému trestu. Tedy aby nebyly velké rozdíly v tom, jak rozhodne jeden či druhý soudce a aby příliš nezáleželo na tom, co jako spravedlivé konkrétní soudce vnímá. Ale to subjektivní vnímání tam vždycky alespoň částečně zůstane. Pokračování textu

Otázka na tělo: Stává se vám, že počínání někoho jiného musíte uznat jako spravedlivé, ale přitom s ním nesouhlasíte?

(ČB 4/2020) Především záleží na kritériích, podle nichž počínání druhého považuji za spravedlivé. Ale vidím-li takové jednání jako spravedlivé v očích lidských i před Boží tváří, nemohu s ním nesouhlasit. Proto třeba nikdy nemohu souhlasit s pomstou nebo s trestem smrti. Mohou být pochopitelné z hlediska příčin a souvislostí, ale souhlasit? To ne.
Pavel Klinecký

Spravedlnost nejde oddělit od situace. Když se dva o něco dělí, princip půl na půl nikdy nebude úplně spravedlivý, protože ti dva nikdy nebudou úplně stejní – věkem, pohlavím, kulturně atd. Jako vězeňský kaplan se setkávám s odsouzenými se stejným paragrafem, ale různou délkou trestu. Kontext a motiv trestného činu, hříchu, je u každého jiný a soudci s tím při rozhodování o vině a trestu musí počítat. Spravedlnost zkrátka není jen matematika, počet neznámých je vždycky větší, než kolik jich jsme schopni při jejím uplatňování zjistit. Pokračování textu