Český bratr 6/2020. Téma: Trpělivost, snášenlivost

Úvodník

Učí nás koronavirus trpělivosti a snášenlivosti?

Více než dva měsíce žijeme s nouzovými opatřeními, s rouškou na ústech a rozestupy v obchodě. S dětmi a jejich školní přípravou v malém bytě. Odloučeni od svých blízkých, pokud bydlí ve vzdáleném místě. Naučilo nás to trpělivosti, nebo spíše vybublala netrpělivost? Jsme snášenlivější a ohleduplnější, nebo už to těsné dusno nehodláme dále snášet? Většina z nás si asi prošla všemi polohami od pocitů trpělivé snášenlivosti až po vytočení a upuštění páry jako z papiňáku.

Poslechněte si článek:

Kdo si však zaslouží metál za trpělivost, jsou starší lidé z domovů pro seniory. V domovech Diakonie jsou takových stovky. Zavřeni mezi čtyřmi stěnami se strachem z nákazy, ze začátku bez kloudných ochranných prostředků pro personál, bez návštěv svých milých a blízkých a s myšlenkou, zda je ještě vůbec uvidí… kdyby něco. Těm přejeme ze všech nejvíc brzký návrat do obvyklého režimu.

V tomto čísle Českého bratra se ještě vracíme k událostem na sklonku války před 75 lety, z rozhovoru s vysokoškolskou učitelkou se dozvíte něco víc o možnostech studia sociální práce na Evangelické teologické fakultě nebo se můžete začíst do rozboru teologických i praktických aspektů vysluhování večeře Páně, s jejímiž zvyklostmi koronavirus zacloumal.

Inspirativní čtení a trpělivý návrat k obvyklému rytmu života přeje

Daniela Ženatá

 

OBSAH ČÍSLA

TÉMA

MOJE CÍRKEV

DIAKONIE

RECENZE

SLOVO

 

Biblická úvaha: O smířlivosti

(ČB 6/2020) I toho nejklidnějšího z nás občas něco rozzlobí. Něco nám nevyhovuje, nefunguje podle našich představ. Ale asi nejčastěji se zlobíme jeden na druhého.

Nejvíc to schytávají naši nejbližší. Manželka nezavírá dveře a nechává utíkat teplo, které já platím. Manžel ve špinavých botách šlape po podlaze, kterou JÁ jsem právě umyla. Děti nikdy neudělají to, co jim nakážu, a pak jsou z toho rozbité hrnky a marmeláda rozpatlaná po koberci.

Poslechněte si článek:

Nikdy se doopravdy nezlobíme na ty, kdo jsou od nás daleko – íránští pěstitelé hašiše, čínští porušovatelé lidských práv… Ale když někdo z našich domácích nevrátí škrabku na brambory do správné poličky, vytočí nás to na nejvyšší obrátky. Pokračování textu

Tolerance od osvícenství po současnost

(ČB 6/2020) Tolerance je nepostradatelná zásada současného demokratického myšlení a života nejen v tom smyslu, že nás tolerují naši spoluobčané, ale také a zejména v tom smyslu, že my tolerujeme je. Tolerovat druhého je mnohem těžší než být sám tolerován, i když dosáhnout tolerance v určitých zemích a dějinných podmínkách není nic snadného; bez recipročního vztahu ale tolerance nefunguje. Tolerance má své místo na různých úrovních myšlení i života, jak v oblasti osobní a náboženské, tak občanské a politické. Živá a aktuální, v podstatě každodenní otázka je, zda a do jaké míry lze tolerovat netolerantní a jak reagovat na ty, kdo k toleranci ničí podmínky. Ty bychom tolerovat neměli, ale netolerance k netoleranci nemusí být hned vykonávána státem, nejprve bychom ji měli uplatnit my jako spoluobčané, nejprve bratrsky vlídným, poté i důraznějším slovem či gestem.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu

Bez postranních zájmů. Rozhovor s poslankyní za stranu Pirátů Olgou Richterovou

(ČB 6/2020) Olga Richterová pochází z Choltic na Pardubicku, po gymnáziu vystudovala na Filozofické fakultě UK překladatelství a tlumočnictví. V roce 2014 vstoupila do České pirátské strany, v témže roce byla zvolena do zastupitelstva Prahy 10. V roce 2017 byla také zvolena poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu, od roku 2018 zastává ve straně Pirátů funkci první místopředsedkyně. Olga je členka ČCE, navštěvuje sbor v Praze-Vršovicích. Je vdaná, má dvě malé děti.

Poslechněte si článek:

Hlásíte se k Českobratrské církvi evangelické. Je tam nějaký vliv z rodiny? Evangelické kořeny?

Z rodiny přímo ne. K mému první setkání s vírou došlo díky studiu na Biskupském gymnáziu v devadesátých letech, kde jsme měli nesmírně zajímavou religionistiku, taky jsme třeba připravovali mše. A já jsem v té době, od svých 11 let, bydlela na internátě u sestřiček salesiánek. Ukázaly se mi tak úplně nové obzory, duchovní rozměr, zároveň mě ale v tom, co jsem viděla z katolické církve, dost dráždila role žen. Všechno připravovaly, vyzdobily, uvařily, ale pak si sedly do lavic a prostě poslouchaly. Nakonec mě tohle přivedlo do evangelické církve, i s mým tátou a s bratrem. Začali jsme chodit k evangelíkům na křestní přípravu, to mi bylo asi 13 let. Určitě tomu tenkrát pomohlo to, že farářem v Přelouči byl Daniel Matouš. Pokračování textu