Recenze: S Mordechajem zvesela

(ČB 12/2020) Rozjívený Mordechaj, syn hodináře Cajta, rozbije 25. listopadu 1865 hodiny rabína Šlomo Jehudy Rappaporta. Otec ho vyžene a Mordechaj se propadne do spirály času. Probudí se o 900 let dříve a zažije setkání s Ibrahimem Ibn Jakubem, židovským kupcem, který napsal první zprávu o Praze (r. 965). Mordechaj putuje časem dál a dál, vynořuje se vždy v následujícím století a v každé době zažívá dobrodružství, při němž se setkává s významnými židovskými osobnostmi, zažije jeden z mnoha židovských svátků a musí prokázat svůj důvtip i schopnost posloužit druhým. Příběh doplňuje ke každému století dvoustrana komixové povahy, přibližující důležitá témata, osobnosti, dobové reálie a zvyky. Mordechaj se nakonec vrací do své doby, přičemž ví, že ho čeká setkání nejdůležitější – se svou vlastní minulostí a se svým otcem.

Historicky je tento dětský román solidní kniha, včetně krásné grafické podoby. Odbornými garanty byli doc. Jiřina Šedinová a doc. Pavel Sládek. Formou je to hybridní publikace, kombinující psaný příběh s komixem a příběh s poučením o reáliích. Atmosférou splňuje to, co slibuje v podtitulu – „veselé putování židovskou historií“. Mordechaj je pubertální smíšek, a tak kniha obsahuje mnoho vtipů a vtípků, i když se zcela nevyhýbá ani temným obdobím – zmíněn je např. velký pražský pogrom r. 1389.

Autoři knihy jsou vlastně tři – rodinný tým matky a syna, Klára a Tobiáš Smolíkovi, a výtvarník Vojtěch Šeda. Klára Smolíková je zkušená autorka (napočítal jsem celkem 46 knih a publikací, určených převážně dětem a dospívajícím). Věnuje se propagaci četby knih a knihoven i historickým tématům, často evangelického ražení: Husovi, husitům i Komenskému. Tobiáš Smolík studuje hebraistiku, etnologii a sociální dějiny. Vojtěch Šeda, výtvarník knihy, stojí generačně mezi matkou a synem (1985). Společně vytvořili synergické, velmi zdařilé dílo.

Židovská historie je někdy vykládána jako dějiny utrpení vyvoleného národa. Zde se kyvadlo zhouplo do druhého obratu – kniha je veselá a optimisticky také končí – jedním z nejzářivějších období židovské historie, emancipací Židů v 2. polovině 19. století. Dle mínění recenzenta je to snad dobře. Líčení stálého utrpení totiž někdy působí kontraproduktivně, přestane budit soucit a vede k uzavření. Humornost tvoří ovšem jistou slabinu knihy z jiné perspektivy – pro nezasvěcence není vždy jasné, kdy se jedná o žert, a kdy o vážný názor. To by se ovšem Mordechajovi jako správnému žertéři líbilo… Pár drobných chybiček jistě knize odpustíme (např. ve tvaru hebrejských písmen na hodinách, moderní podobu hebrejského písma na lístku z 10. století či brýle na očích hrdinů ze 13. století).

Pro koho je kniha vhodná? Tiráž uvádí, že je určena „pro zvídavé i nerozvážné čtenáře od 10 do 120 let“. Jistě by měla najít cestu do školních i farních knihoven a zdobit taky knihovničky dětí, jejichž rodičům a prarodičům záleží na tom, aby jejich potomci měli přehled o historii Židů v naší vlasti. Po opadnutí koronaviru by anglický či německý překlad knihy mohl sloužit i jako vhodná upomínka z návštěvy židovské Prahy či dar pro zahraniční přátele.

Smolíková Klára a Smolík Tobiáš: Cha cha chá, zasmál se Mordechaj
Veselé putování židovskou historií
Praha, Argo 2020, 120 s.

Mikuláš Vymětal

Poslední slovo: Bože můj… a proč?

Filosofové si celá staletí lámou hlavu nad tím, jak odpovědět na otázky po smyslu bytí, počátku všeho, podobě štěstí apod. Důležité nejsou často ani tak odpovědi, jako otázky samé. A přitom je to tak jednoduché! Existuje otázka, která vám pomůže dozvědět se, co potřebujete, domoci se toho, co chcete. Široké využití této významně opomíjené otázky však nevymyslel žádný učenec, ale malé, předškolní dítě. Inspektor Trachta by tento typ otázky nazval šrapnel. Alespoň tak působí její vznesení na nervovou soustavu především rodičů, ale široké využití snadno najde i mimo rodinu.
Asi už vám to začíná docházet… Jde o dvě nejzákeřnější slova, pronesená z těch jinak roztomilých pusinek. „A proč?“ Je-li přitom v blízkosti mokrý hadr, polštář nebo jiná domácí věc, která se dá v případě nouze užít jako zbraň, máte co dělat, abyste se ovládli.
Tito roztomilí předškoláci nemají ještě ke své záškodnické činnosti k dispozici mobilní nebo sociální síť, ale přesto jsou perfektně sehraní (dosvědčí devět z deseti rodičů) a na svůj čas dokážou čekat trpělivě, jako pátá kolona. Když zaútočí, jdou na jistotu, aby dosáhli svého cíle.

Typický příklad mise All Possible:
Čas: 5:50
Místo: ložnice
Dítě: Maminko, kde je Indie?
Maminka: V Asii.
Dítě: A proč není v Africe?
Maminka: Protože je v Asii.
Dítě: A ani trochu není v Africe?
Maminka: Ne.
Dítě: A je tam pták kiwi?
Maminka: Ne, ten je na Novém Zélandu.
Dítě: A proč?
Maminka: Je mu tam dobře, má tam teplo.
Dítě: A proč? V Africe má taky teplo!
Maminka: Jo, ale tam už bydlí hodně surikat, kiwi se tam nevejde.
Dítě: A proč?
Tatínek: Jéžiš Marjá!
Dítě: Maminko, proč tatínek říká Jéžiš Marjá?
Maminka: On se chce pomodlit.
Dítě: A proč?
Maminka: Nechceš něco dobrýho?
Dítě: Jo! Medvídky!

A má vás tam, kde chtělo.
Další podobnou „filosofickou“, zbraní vynalezenou předškolákem, je ta nevinně hraná upřímná pravdomluvnost, u dětí tolerovaná, u dospělých hraničící za jistých okolností s pozicí mistra Jana na koncilu kostnickém.

Představte si, že jedete v autobuse, kam přistoupí od pohledu vášnivá pejskařka se svým psem. Bez náhubku (ten pes). Vaše dítě to jasným hláskem okomentuje slovy: „Teda, to je ale pes!“ Pejskařka se dme pýchou a vy také, protože pár lidí okolo se zmíní o tom, jak vaše dítě krásně mluví. Jenže andílek využije momentu překvapení a důrazně zahlásí: „A ten pes dělá všude hovna!“. Pohledy vás propalují, sedadlo pod vámi se mění v kostnickou hranici a vám se chce zvolat: „Bože můj, Bože můj, proč už nejsme na Hradčanský!“

Pavla Hájíčková

ČESKÝ BRATR 11. TÉMA: TICHOST

(ČB 11/2020) Varhany ztichly. Kostely osaměly. Jejich lavice zejí prázdnotou. Celá země se pohroužila do ticha. Zhoršení epidemické situace nás opět zahnalo do svých domovů. Byl vyhlášen zákaz sborového zpěvu, shromažďovací kvóta znemožnila scházet se při bohoslužbách. Ruch běžného života, a to i toho církevního, ztichnul. Jsme opět v izolaci. Pro někoho to znamená dokonce úplnou samotu.

Trávíme v těchto dnech mnohem více času sami a v tichu. Je to neobvyklá, nekomfortní situace. Proč bychom vlastně měli být potichu? Proč neprojevit nahlas všechno, co si myslíme? Proč je tichost křesťanskou ctností? Odpověď svého druhu samozřejmě podává Písmo, zmínku o tichosti nalezneme např. v Listu Jakubově: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost.“

(Nejen) současnou situaci můžeme využít k tomu, že se pokusíme tento „způsob života následovat“ a zkusíme se ztišit. O tom, zda a jak může být samota v tichu blahodárná, jsme si povídali s trapistickým mnichem.

Zatímco pro některé je tichost či dlouhé mlčení nezvyklé a nepříjemné, pro skandinávské národy je to naopak součást kultury. O své zkušenosti s „tichými Finy“ se podělil evangelický teolog žijící v Helsinkách.

Nejen tyto příběhy ukazují, že bohatým a pestrým duchovním životem lze žít i navzdory ztichlým kostelům a utlumenému sborovému dění. Věřím, že v této myšlence nalezne čtenář povzbuzení do pošmourných podzimních dní.

Příjemné a nerušené čtení listopadového čísla přeje

Adéla Rozbořilová

 

 

 

 

 

 

 

 

OBSAH ČÍSLA

TÉMA

Biblická úvaha – K. Roskovcová
Cílem ticha je udělat místo druhému – A. Rozbořilová
Dobrá zpráva beze slov – J. Plíšková
Finové – tichý národ? – R. Kůrka
Když ticho schází – A. Šůra
Otázka na tělo – J. Plíšková

MOJE CÍRKEV

Kde je Slovo, tam je cesta – P. Štulc
Herlíkovice – nový výhled – J. Plíšek
Nechat víru doma? – A. Pokorná
Hudební odpoledne – M. Moravetz
Setkání církví Luterského světového svazu – J. Hofman

DIAKONIE

Napětí je základ každého sociálního podniku – A. Šůra
Klub Zrníčko otvírá – A. Šůra

SLOVO

Osudová bitva na Bílé hoře a její důsledky I. – J. Kumpera
Recenze: Proč vlastně z republiky neodešla? – J. Plíšková
Recenze: Modlitby pro nemodliče – A. Rozbořilová
Recenze: Jak si Boha nepřivlastnit – O. Kolář
Poslední slovo – Š. Grauová

Biblická úvaha: Mírně a tiše („ … tu tiší, jak to uslyší, budou se veselit.“ (Ž 34)

(ČB 11/2020) Stává se mi dost často, než usnu, že se mi honí hlavou útržky písní ze zpěvníku. Většinou si nemohu vzpomenout, jak začínají. Po zadání tématu „tichost“ mi v noci naskočil verš (v podtitulu). Ráno jsem celou píseň našla. Byla to Chci Pána slaviti (EZ 167) podle žalmu 34. V žalmové předloze 167. písně se rovněž v první sloce zpívá o tichých, kteří se budou veselit.
Předpokládá to snad, že pro tiché je radost a veselí teprve budoucností? Vypadá to tak. Asi nejznámější je Ježíšovo slovo o tichých v blahoslavenstvích. „Blahoslavení tiší, neboť oni obdrží zemi za dědictví.“ (Mt 5,5) Víme, že blahoslavenství v Kázání na hoře jsou Ježíšovým výhledem do Božího království. Blahopřeje takovým, kteří zde na zemi jsou například tiší, protože potom, nebo tam, budou mít přebývání jisté. V zaslíbené zemi budou doma.

Pokračování textu