Bůh trojjediný

Jediný Bůh – Bůh Otec a Bůh Syn a Bůh Duch svatý, a přece nikoli tři, ale jediný. Už dávno se ví, že Bůh říká: „Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho“ (Gn 1,26). Pán Bůh o stvoření člověka rozmlouvá: „Učiňme“. Jde o výzvu mluvčího, obrácenou k sobě samému (h. kohortativ), tedy výraz Božího vlastního odhodlání. Stará církev v tom viděla svědectví o tom, že Pán Bůh je od věčnosti Bůh společenství a obecenství, že není sám a samotný v nebi, a proto nechce být sám a samotný ani na zemi, a proto učinil člověka, aby byl jeho obrazem. Církev zde viděla poukaz na obecenství Trojice. Na rozhovor Otce se Synem v Duchu svatém, a slyšela z toho, že na díle stvoření a určení člověka – lidstva, je účasten nejen Otec, ale i Syn i Duch svatý. Nechme nyní stranou oprávněnou výtku o anachronické (dogmatické) interpretaci tohoto místa. Ostatně učení o Trojici nenajdeme hotové v Písmu. Jen náznaky. Vzpomeneme-li si na vyznání „Athanasiovo“ (Čtyři vyznání, s. 32–33), zdá se nám toto učení nedůležité, suché. Jaký užitek z toho má víra a život z víry? Církev chtěla toto učení přesně vyjádřit, aby měla vodítko, měřítko i základ každého pravého obecenství zemského. Pouto nebeského obecenství je láska. Zvláště v evangeliu podle Jana je ona láska Otce k Synu zdůrazňována. A tato rovnost i láska vede k jednotě v nezaměnitelném pořadí a řádu. Otec i Syn i Duch svatý je jeden Bůh, i když Otec je Otec Syna, a Duch svatý z obou vychází. Každý na svém místě, nezaměnitelně poután k druhému. Život nebeského obecenství navenek se projevuje v díle, v práci, v skutcích a službě. „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji,“ prohlašuje Ježíš u Jana (J 5,17). 

A kdeže především se ono nebeské obecenství Boha trojjediného prosazuje? Především v rodině. Apoštol v Ef 3,14–15 mluví o Otci Pána našeho Ježíše Krista: „z něhož pochází (v kral. překladu: jmenuje se) každý nebeský i pozemský rod“ (ř. patria – rod, kmen, lid, národ). V rodině jsou muž i žena spojeni věrnou láskou, aby si byli pomocí ve věcech tělesných i duchovních. „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ platí i zde! A nebeské obecenství se prosazuje ve sboru údů Ježíše Krista. Proto tolik napomínání, hlavně v NZ, k jednomyslnosti a jednotě, proto takový důraz na pouto, jež nás váže – na lásku, proto ono stálé připomínání vzájemnosti a souručenství, proto ono všem příkladné obecenství, k němuž ve sboru dochází. A cožpak, až se prosadí ve všech společenstvích! Až všechna společenství a obecenství nepravá budou „vyprázdněna“? Až nebude žádného obecenství zemského, jež by neodpovídalo onomu nebeskému? Nestojí za to, už nyní z nebeského žít a jeho řádům se podřizovat? Aby na naší rodině a na našem sboru bylo patrné, jak to mezi pravými lidmi má a bude vypadat?

Libor Chaloupka
foto: pexels.com