Co mají sbory společného? Michala Brandu!

Královské město Chrudim dalo seniorátu jméno, sídlo seniora je však od něj poměrně vzdáleno. Horní Čermná, kde současný senior bydlí a spravuje sbor, je na východním okraji seniorátu, do nejzápadnější Čáslavi je to přes 100 kilometrů. Seniorát patří rozlohou ke středně velkým (3 338 km²), počtem sborů (22) a členů (4 846) k těm větším. O práci a životě v Chrudimském seniorátu jsem hovořila s jeho seniorem Jakubem Kellerem.

Odkdy jsi senior Chrudimského seniorátu? 

To se musím podívat! Je to od ledna 2015. Nejprve na šest let, pak jsem byl zvolen na další šestileté funkční období. 

Trvá dlouho, než člověk pronikne do agendy seniora coby úředníka?

Roli úředníka v seniorské práci nevnímám jako tu nejpodstatnější, ale proniknout do té úředničiny pro mě nebyl velký problém. Měl jsem pár kamarádů na telefonu, kteří mně zpočátku dobře a ochotně radili, cítil jsem také velkou podporu z ústřední církevní kanceláře. Zároveň se potkávám se stále s novými věcmi, které jsem ještě nedělal. Teď například se k Chrudimskému seniorátu připojuje sbor v Letohradu. Učit se nové věci, to mě právě baví.

Kdo jsou tvoji kolegové v seniorátním výboru?

Nejbližší můj spolupracovník je seniorátní kurátor Milan Chyba z pardubického sboru; spolu jsme dva statutární zástupci seniorátu. Jeho náměstek je Jaromír Drda z Opatovic, náměstek seniora je teď nově Petr Peňáz, farář z Vysokého Mýta. To je čtyřčlenný tým, do kterého jsme přizvali Michala Brandu, seniorátního jáhna. Ten je sice nehlasující člen seniorátního výboru, ale velice platný při debatách a jednáních.

Jak často se seniorátní výbor schází a co je hlavní náplní jednání?

Scházívali jsme se jednou měsíčně, ale pak se ukázalo, že to není tak často potřeba, mnohá agenda se vyřídí pomocí e-mailu, dokonce i některá rozhodování. Takže se scházíme zpravidla jednou za dva měsíce nebo podle aktuální potřeby. Hlavní náplní bývá pozornost událostem ve sborech, zejména když se něco mění. Například když farář mění místo. Snažíme se nepřekážet, doprovázet, podporovat. 

Co je na práci seniora povzbuzující a co frustrující?

Vztahy. Jsou krásné a vzácné a někdy i složité. Senior je ve vztahu s kolegy faráři, s kurátory sborů, se staršovstvy. Někdy jsou ty vztahy hladké, vřelé, povzbuzující, někdy i frustrující.

Je moudré se nechat zvolit seniorem opakovaně, nebo je lepší předat veslo dál?

Při volbě seniora nebývá moc kandidátů, aspoň v našem seniorátu ne. Poprvé jsem byl zvolen jako jediný kandidát, který řekl, že to bude rád dělat. A při opakované volbě to bylo vlastně podobně. Takže ne že by to bylo moudré, ale ono to tak vyplynulo. Nyní se chystám změnit sbor, takže po deseti letech bude seniorát hledat a volit seniora nového.

Znáš osobně všechny faráře a stihl jsi již v seniorátu navštívit všechny sbory? 

Ano, známe se všichni osobně, bez toho by to asi nešlo. A také s kurátory a mnohými presbytery. To je pro mě velké obohacení. Jako řadový farář jsem neměl možnost potkat tolik zajímavých a vzácných lidí. Návštěvy ve sborech bývají radostné, jsem za ně vděčný. 

Jak probíhají vizitace?

Při vizitačních návštěvách ve sborech vedeme rozhovory. S farářem a staršovstvem, také se staršovstvem bez faráře. S farářem bez staršovstva vedeme osobní rozhovor. Každý typ má svůj význam. Podle řádů církve by se během šestiletého funkčního období seniora měly navštívit všechny sbory a vykonat v nich vizitace. To se dá naplánovat a my jsme to při velikosti našeho seniorátu za prvních šest let zvládli v klidu.

Co má na starost seniorátní jáhen Michal Branda a jak vypadá práce s mládeží?

Myslím, že ve srovnání s ostatními senioráty je ojedinělé, že máme zaměstnaného člověka pro práci s mládeží pro celý seniorát. Michal vede a organizuje seniorátní setkávání mládeže a vede to skvěle. To je velké požehnání. Rodí se vztahy, při letních brigádách se udělá i spousta viditelné práce na farách a kostelích. Seznam akcí mládeže by byl dlouhý. Pro mě je až dojemné, co všechno se děje a že to funguje. Michal navíc slouží i o nedělích ve sborech, kde je to potřeba. Je to člověk, který rozsévá radost a povzbuzení. Nejvíc z nás všech cestuje po celém seniorátu, a sbory tím propojuje do těsnějšího společenství. Jeho služba je opravdu významná.

Kolik sborů pořádá tábory pro děti, sborové dovolené a podobně?

U mě jako seniora se scházejí všechny zprávy ze sborových shromáždění, tak o tom mám docela přehled. Pobyty s dětmi pořádají pardubičtí, chrudimští, heřmanoměstečtí, bukovští, čermenští a hradišťští, jestli dobře počítám. Ale k nim se často přidávají děti z okolních sborů nebo různí kamarádi a příbuzní. Několik sborů dělá také takzvané přífarské tábory, které mají pro děti připravený program, ale spát se chodí domů. Tak to dělají třeba v Čáslavi nebo v Lanškrouně. Jsou to otevřené a oblíbené věci.

Vědí lidé ve sborech, k čemu je seniorát dobrý?

Myslím, že v životě každého sboru nastane někdy období, kdy se to ví. Třeba teď se v našem seniorátu završilo tříleté teologické vzdělávání Theofil, to je docela velká věc, o té lidé určitě vědí. Je za tím spousta práce a nadšení. Vzdělávání dokončilo 17 studentů, polovina z nich se asi bude ucházet o ordinaci a službu výpomocného kazatele. Bez existence seniorátu by něco takového nevzniklo. Pak lidé o seniorátu vědí tehdy, když přijímají a poskytují druhým podporu – duchovní, lidskou i materiální. Někdy se koná v některém sboru větší seniorátní akce – setkání mládeže, setkání všech generací a podobně. Tím se zviditelní příslušný sbor, ale i seniorát, který to zorganizoval a zaštítil. Na konventech se pak o takových událostech mluví s velkou vděčností.

Je potřeba měnit hranice seniorátů, jak se o tom teď vede debata? Proč?

Vnímám to jako dobrý způsob, jak řešit změny počtů farních sborů a počtů kazatelských míst a zároveň zachovat funkční správu církve na všech úrovních. Míň seniorátů a větší celky budou určitě úspornější a ta změna je potřebná. Neodkládal bych to.

Jak pomáhá sborům v seniorátu Jeronýmova jednota? Využívají sbory nabídku podpory v rámci Diakonických a rozvojových projektů? A co Diakonie?

Podle mě je Jeronýmova jednota na seniorátní úrovni „hodně muziky a málo peněz“, spousta lidí se setkává, aby rozhodovala o dosti nízké podpoře. Ale funguje to. Sbory Chrudimského seniorátu žádají o podporu stavebních a investičních věcí docela hojně, což v jiných seniorátech, pokud vím, všude nebývá. Diakonické a rozvojové projekty využíváme také, aktuálně třeba mají velké projekty Pardubice a Čáslav. A za Diakonii Čáslav jsme velice vděční, je to vlastně v našem seniorátu jediné diakonické zařízení, spolupracuje s místním sborem a daří se mu dobře.

Čím bys Chrudimský seniorát charakterizoval? 

Jedna zvláštnost je, že nemáme ani jednoho pastoračního pracovníka. V jiných seniorátech se myslím využívá tato možnost více. Máme tak půl na půl sbory městské a venkovské. A přitom některé venkovské jsou velikostí i živostí větší než některé městské. To s sebou nese jiný způsob práce nebo jiný přístup k některým věcem, jako je například bydlení faráře na faře. 

Co mají sbory společného?

Společného? No toho Michala Brandu a provázanou mládež!

Co Chrudimský seniorát ostatním nabízí? 

Například „Seniorskou Chotěboř“. To je týdenní pobyt ve středisku v Chotěboři na sklonku léta pro účastníky seniorského věku, který zaštiťuje a organizuje Chrudimský seniorát a každoročně se tak setkávají starší lidé z celé republiky. A pak také mládež, jež je často viditelně otevřena lidem z jiných seniorátů. 

Co pro tebe znamená být senior Chrudimského seniorátu?

Znamená to předně pastoraci ve společenství farářů ve dvaadvaceti farních sborech, z východu na západ vzdálených 144 km. Jezdím na návštěvy, vedu rozhovory, doprovázím, když někde něco končí a jinde začíná. Pomáhám organizovat vzdělávání na seniorátní úrovni, snažím se nepřekážet a podporovat vztahy. Taky úřaduji a pro některé jsem prý církevní autorita. Autorita je nejspíš k tomu, aby druhým umožňovala být autory toho, co smysluplně dělají.

připravila Daniela Ženatá
foto: archiv seniorátu