Písmo člověka varuje před tím, aby se pokoušel Boží existenci dokazovat

 

 

Svět. My lidé. Že jsme tady, že žijeme, že dýcháme, že milujeme. To je pro mě jistota. Když můžeme Boha poznat prostřednictvím jeho stvoření. 

 

 

Řekl bych, že židovství se všeobecně přiklání k racionalitě. Neznamená to ovšem, že bychom mystickou stránku ignorovali. Existuje jeden známý příběh, jak se hádají rabíni s rabínem Eliezerem ben Hyrkanem na jedno halachické [nábožensko-právní] téma. Podle Eliezera na důkaz toho, že má pravdu, se stanou nějaké zázračné události. Všechny se splní. Jako poslední má promluvit Boží hlas, aby potvrdil Eliezerovu pravdu. I to se stane a rabíni na to zareagují slovy: „Tóra není v nebesích!“ Znamená to, že je Tóra v rukou člověka, který je odpovědný za její interpretaci a aplikaci v životě. Na druhé straně by ale člověk neměl zapomínat na vztah s Bohem. Nejvíce se mi líbí, jak o způsobu komunikace s Bohem píše filosof Martin Buber, který říká, že Bůh je to veliké „Ty“.

 

 

Buberova představa hledání Boha v druhém člověku a v jeho stvoření je velmi hluboká a pro židovství příznačná. Existuje jeden chasidský příběh, ve kterém se jeden žák ptá svého učitele, kde je Bůh. Na to mu učitel odpoví: „Bůh je tam, kam mu dovolíš vejít.“ Jde o dialogický princip. Ten je mj. hodně reflektován v něčem, co bych nazval teologie procesu. Je znát, že vztah mezi Bohem a člověkem se postupně vyvíjí. Člověk není statický a Bůh také ne. Z židovského hlediska není přesná představa o Bohu, který se nemění, zůstává stále stejný. A to je právě i určitý výsledek dialogu mezi člověkem a Bohem. Obě strany mají na sebe navzájem vliv a jedna druhou mění. 

 

 

V první řadě je třeba říct, že judaismus není možné charakterizovat pouze slovem víra, protože kromě ní může být židovství v různé míře též národem, tradicí, způsobem života, kulturou, soustavou zvyků a hodnot. Žid může být člověk svým způsobem vlastně i bez toho, aby věřil v Boha. Hovoříme-li však o židovství jako o náboženské tradici, pak je nedůležitějším pojmem Tóra, protože její studium je zdrojem inspirace k naplnění života Boží vůlí. A jak říkají rabíni, Tóra lze shrnout v jedné větě následující formulací: „Nedělej svému bližnímu to, co nechceš, aby dělal on tobě. To je celá Tóra, zbytek je komentář, jdi a uč se.“ První věta je vlastně komentářem k Leviticu 19,18: „Miluj svého bližního jako sebe sama.“ Tóra je podle staré rabínské moudrosti jedním ze tří pilířů, na kterých stojí celý svět. Ty dva další jsou avoda, jak se v hebrejštině nazývá modlitba, a gmilut chasadim, skutky milosrdenství. Žid by měl nejen studovat Tóru a modlit se, ale také to vše uvádět v realitu dobrými činy. K dalším důležitým pojmům nepochybně patří slova šabat (den odpočinku), micvot (přikázání), tefila (modlitba), cedaka (charita), cherut (svoboda), mišpacha (rodina) a erec Jisra’el (izraelská země).

 

 

 

V židovství není snaha exaktně dokázat existenci Boha tak zřetelná jako v jiných náboženských systémech, a pokud se již objeví, důkaz se pokouší nalézt prostřednictvím Božího stvoření. Fakt je, že v přílišné snaze dokázat Boží existenci exaktními metodami vidím jisté riziko. Myslím, že čím více se člověk pokouší Boha uchopit a instrumentalizovat, tím větší je nebezpečí, že se od něho vzdálí. Opět zde narážím na onu teologii procesu, která je tak krásně vyjádřena ve slovech „ehje ašer ehje“, která říká Bůh, když se ho Mojžíš ptá, jak jej má nazvat [Ex 3,14]. Občas se překládají jako „jsem, který jsem“, lze je ale také přeložit jako „budu, který budu“ anebo „stanu se tím, kým se stanu“. Myslím, že je to zároveň výzva, aby se o přílišné uchopení Boha člověk nepokoušel. 

 

 

Ortodoxní židovství zastává názor, že Pentateuch [pět knih Mojžíšových] byl slovo od slova darován Mojžíšovi na Sinaji. Progresivní židovství se na to dívá jinak. Podle něj je text Tóry skutečným Božím slovem, které bylo uslyšeno a zaznamenáno lidmi doby, kdy tento text vznikal. Autentický je v tom smyslu, že reprezentuje skutečný dialog člověka s Bohem, přičemž musíme počítat s tím, že stejně jako není statický Bůh, statický by neměl být ani náš pohled na Písmo. Náš úkol je snažit se výklad Písma aktualizovat v každé generaci. Měli bychom zachovat kontinuitu jím předávané tradice, ale zároveň zabránit tomu, aby zkostnatěla a přestala být aktuální. Jestli se nám to někdy podaří, nebo nepodaří, to už je potom další věc. A to je riziko toho, že jsme. Snažit se musíme. (usmívá se)

 

 

Výklad textu je něco, s čím se v židovství pracuje už od počátku rabínské tradice. Ta nám dává k dispozici soustavu exegetických pravidel, která stanovují, jakým způsobem text můžeme vykládat, kde jsou hranice. Právě proto máme k dispozici široké spektrum rabínských komentářů, které vznikají v podstatě až dodnes. 

 

 

 

Už ze synagogální liturgie je možné odvodit, že největší důraz je kladen na Tóru, která se celá přečte v průběhu jednoho roku. Pokud jde o proroky, je zvykem v synagoze číst tzv. haftaru. Tradičně je ke každému týdennímu oddílu z Tóry přiřazen oddíl z proroků, který s ním nějak tematicky koresponduje. Ačkoliv neexistuje systematické čtení, které by prošlo všechny proroky, objevují se citáty z nich např. v Talmudu a člověk je tímto způsobem veden k tomu, aby je studoval. Důležité je především systematické studium Tóry a Talmudu, proroci ale samozřejmě také hrají svoji roli. Zejména pro progresivní židovství mají velkou váhu zejména jimi prezentovaná společenská kritika či důraz na spravedlnost.

 

 

V Talmudu se objevují dva pohledy na otázku, kdy mesiáš přijde. Jeden říká, že se objeví v období, kdy ho bude velmi potřeba, kdy svět nebude v příliš dobrém stavu a bude třeba jej spravit. Druhý koncept tvrdí, je, že mesiáš se objeví, až když nebude potřeba, až bude svět přičiněním člověka natolik dobrý, že nebude třeba nikoho zvenčí, aby jej opravoval. Když si mám mezi těmito dvěma směry vybrat, ztotožňuji se s tím druhým. Ten princip říká, že je v našich rukou, abychom pečovali o svět a učinili z něj lepší místo k životu.

 

Ať je to tak, či onak, myslím, že židy i křesťany všech názorů spojuje optimistická představa, že věci dopadnou dobře. Vědomí, že neskončí soumrakem, zničením, ale že jdou správným směrem, je velmi podstatné nejen pro vztah člověka k Bohu, ale vůbec i pro naše nahlížení na život. 

 

 

Určitě! I když se židovství rozchází s křesťanstvím v pojetí Boha, tím, že obě náboženské tradice již více než 2000 let koexistují, často se i ovlivňují. V rámci obou náboženství jsou koncepty, které mohou být inspirativní pro druhé. 

 

 

V první řadě bych rád zmínil křesťanský Nový zákon, jehož myšlenky se v mnohém podobají myšlenkám Talmudu, a proto je nesmírně zajímavé oba texty srovnávat a zkoumat, v čem se podobají, a v čem se liší. Dále je to například role ticha. Toho v synagoze moc nenajdete. Židovství je hodně spjato se studiem a často s vášnivou diskusí, ale myslím si, že je důležité se někdy ztišit. Další věc, která mi připadá zajímavá, je institut zpovědi. Věřím, že někomu může takový osobní rozhovor s duchovním, pokud není vnímán mechanicky, hodně pomoct. Velkou inspirací v oblasti mezináboženského dialogu je pro mne osoba českého rabína Richarda Federa, jež se zabýval vzájemným vztahem židovství a křesťanství.

 

 

 

Jistě že ano. Myslím, že je podstatné, aby si lidé rozuměli navzdory odlišnosti svých náboženských tradic, aby se dokázali radovat z podobností a respektovat odlišnosti. Toho, že letos ERC přizvala i mě jako zástupce židovské komunity, si velice vážím. Považuji to za významné gesto, ale i způsob cesty k vzájemnému porozumění. Kromě toho na ERC velmi oceňuji, že se po teroristických útocích na izraelské civilisty 7. října 2023 jednoznačně postavila za Izrael. Rád bych ještě zmínil svoji radost z toho, že se mohu podílet na řadě mezináboženských aktivit. Jako příklad uvádím diskuse, na kterých mi bylo potěšením spolupracovat s evangelickým farářem Mikulášem Vymětalem, ale také třeba s katolickým knězem Markem Orko Váchou. Též je mi potěšením působit jako duchovní, doprovázející v Centru péče o duši Univerzity Karlovy. Často také přijímám pozvání k přednáškám a besedám v křesťanských farnostech po celé zemi.

 

 

Příběhy jsou pro židovskou tradici opravdu velmi důležité. Týká se to nejen Tóry, která je sama příběh. Jsou to ale také chasidské příběhy, o kterých pan profesor Hošek nedávno vydal velmi krásnou a zdařilou knížku. Příběhy hrají důležitou úlohu nejen v rozvíjení vztahu člověka k Bohu, jsou také zásadní pro tříbení vlastní identity, protože lidé svou životní realitu strukturují na základě příběhů, se kterými vyrůstají. Jsou tu také příběhy rodin, to je v židovské tradici velmi důležité. V důsledku nacismu a komunismu bohužel byly tyto rodinné příběhy často zpřetrhány. A tak je pro mě velmi povzbudivé, že navzdory tomu, kolik toho bylo zničeno, se tato kontinuita obnovuje. Často za mnou chodí lidé, kteří zjistili, že měli židovského předka a chtěli by se o tomto svém dědictví dozvědět víc.

• V celosvětovém měřítku nejrozšířenější židovský proud (ke Světové unii progresivního judaismu židovské komunity se hlásí přibližně 1,2 milionu židů), v ČR se k progresivnímu židovství v současné době hlásí pět komunit.

• Kořeny má v Německu 18. a 19. století, jeho rozvoj je spjat s filosofem Mosesem Mendelssohnem (1728–1786) a rabínem Abrahamem Geigerem (1819–1874).

• Byl velmi silně přítomen v českých zemích před druhou světovou válkou, jedním z jeho významných center byla pražská Španělská synagoga.

• Je otevřen reformám tradice v souvislosti s požadavky moderní doby (např. plné zrovnoprávnění žen a mužů v náboženské oblasti, uznávání židovské identity v mužské linii, začlenění nežidovských partnerů svých členů atd.).

• Klade důraz na dialog s lidmi rozličného náboženského a kulturního ukotvení. 

• Angažuje se v oblasti prosazování etických hodnot, např. v pomoci sociálně slabým, v ochraně životního prostředí.

---

 

 

Je to podle mě tím, že židovská tradice skutečně zasahuje do všech aspektů lidského života. Velmi propojena je i s tělesnými věcmi. Nevnímá tenzi mezi tělesností a duchovností jako něco negativního. Tělo není přítěž, ale naopak požehnání, protože skrze ně může člověk být ve světě Boží posel a pracovat na jeho nápravě. Židovská tradice také pracuje s tzv. brachot, požehnáními, která se říkají při nejrůznějších příležitostech, například před jídlem. Říká se, že člověk by měl říct minimálně sto požehnání za den. Je tak neustále vyzýván k tomu, aby spojoval fyzickou i duchovní sféru. 

 

 

Je třeba zmínit, že česká společnost patří k velmi otevřeným. Jsem rád, že židé se tu mohou ve srovnání s jinými zeměmi cítit velmi dobře. Přesto se bohužel se stereotypy setkávám. Narazíte-li na člověka, který jim naslouchá, většinou na židovství hledí jako na zvláštní náboženství s podivnými rituály, které jsou považovány za primitivní. Nejvíce na očích je obřízka. Řada neinformovaných lidí tento rituál vnímá jako něco barbarského, přestože to tak vůbec není. Dále je to samozřejmě spojení židů s penězi, což je takový tradiční předsudek. Představa, že každý žid je bohatý, že nějakým způsobem ovládá svět, začíná být bohužel zase poměrně rozšířena. Proto je důležitá osvěta.

 

 

Vypomůžu si příběhem. Kdysi jsem v synagoze potkal jednoho staršího pána, který tam nikdy předtím nebyl. Po bohoslužbách jsem se s ním dal do řeči a on říkal, že je z Kanady a že do Prahy přijel na návštěvu. Viděl jsem, že je velmi rozrušen a on mi potom prozradil, že jeho žena minulý měsíc zemřela. Cestu do Prahy si naplánovali spolu. Já jsem tehdy poměrně krátce chodil s mojí současnou manželkou, v jejíž rodině se zachovala tradice šabatových večeří, a tak jsem si řekl, že by bylo dobré toho pána pozvat na večeři. Udělali jsme to a musím říct, že to byl jeden z nejsmutnějších a zároveň nejveselejších večerů v mém životě. Dodnes si toho velmi vážím. Tehdy jsem se definitivně rozhodl, že bych se chtěl stát rabínem. Setkávání s lidmi pro mne hraje zásadní roli v poznávání Boha.

 

 

Prožívám ji vždy, když jsem okolnostmi donucen položit si otázku, proč se zlé věci stávají dobrým lidem. Když hovořím s člověkem, který přežil holokaust, ptám se Boha: „Proč ses jen díval? Proč jsi nezasáhl?“ Týká se to koneckonců všeho zlého, co se na světě děje. Myslím ale, že krize k víře patří, protože pochybovat je přirozené. Když člověk takovou krizí projde a přestojí ji, přispívá to k opravdovosti a upřímnosti vztahu s Bohem.

připravila Adéla Rozbořilová